Keltský telegraf

Vždy první jarní sobotu se koná na nejrůznějších kopcích naší republiky, ale už třeba i Slovenska akce nazývaná Keltský telegraf. S manželem Honzou jsme se tento rok zúčastnili a v sobotu 24. března jsme vyrazili na kopec Radobýl. Zhruba v půl osmé večer jsme tedy vyjeli autem, zaparkovali a kráčeli na vrchol. Počasí bylo toho dne docela příhodné, nebyla velká zima a postupně jsme se blížili k cíli. Cestu nám kromě nezbytných kamenů a kořenů tentokrát zpestřovalo a komplikovalo bláto a to docela velké množství. Měli jsme ale dobrou obuv, můj manžel Honza si zakomponoval do své hole, které nesměly chybět, i svítilnu, takže jsme překonali tuto výzvu a za několik desítek minut jsme se ocitli nahoře. Tato akce, keltský telegraf, se dělá z toho důvodu, že se takhle poKeltsku vítá jaro. Z kopce na kopec se rozsvěcují ohně, mnohde kvůli chráněné krajinné oblasti třeba jenom světlice nebo lasery a vzdává se čest jaru a probouzející se přírodě. V dřívějších dobách se pomocí ohňů předávaly signály z kopce na kopec, aby příslušní strážci a bojovníci viděli přicházející nebezpečí. Těm, kteří zapalují tyto ohně, se říká Čerti. Dřevmuž byl takovýmto Čertem na Radobýlu. I přes komplikovanější cestu účast byla docela hojná. Postupně jsme tedy viděli vystřelované ohňostroje či laserové show na okolních kopcích, až přišel čas na nás a Dřevmuž se ujal funkce. Nechyběl i klasický, spíše jenom symbolický ohýnek, zapálený v takovém železném kotlíku. Ještě chvíli jsme si pak s Dřevmužem povídali, ostatní se postupně vytráceli a Dřevmuž nám pak navrhl, že bychom čas mohli trávit v litoměřické čajovně a my samozřejmě rádi přijali. Dolů se šlo kupodivu lépe než nahoru. Než jsme nastoupili do našich automobilů, v rámci možností jsme se zbavili bláta. V čajovně bylo útulnu, dali jsme si velmi dobrý čaj a opět jsme příjemně hovořili o různých tématech. Osobně považuji tuto akci za velmi vydařenou a těším se na její další ročník.

Poprvé v Dřevmužově sídle

Po několikaleté známosti a krásném vztahu s moudrým Dřevmužem 4. ledna tohoto roku uzrál čas a s Honzou jsme navštívili jeho sídlo v jedné vesničce nedaleko Litoměřic. Hlavním důvodem této návštěvy byla skutečnost, že se potřebovaly vyladit detaily ohledně besedy, kterou budu mít v jedné litoměřické střední škole, jíž je Dřevmužova manželka ředitelkou. Protože jsme měli ten den cestu právě do Litoměřic, jeli jsme odtamtud už jen malý kousek a brzy jsme Dřevmužovo sídlo, krásnou roubenku, našli. Dřevmuž i jeho manželka nás přivítali a my kráčeli dovnitř, Honza za námi přišel o pár minut později, protože řešil lepší parkovací místo. V místnosti jsme se pak všichni posadili a vyřešili vše potřebné k budoucí besedě. Pak jsme dostali kávu či čaj a k tomu velmi dobré Vánoční cukroví a všichni jsme se dali do velmi příjemného hovoru, řešila se všemožná témata od odborných, až po přírodní. Dřevmužovo sídlo na mne působilo velmi útulně, bylo tam velmi pěkně a především jsem vnímala úžasně čistou energii, která zde panovala. Od cukroví a kávy jsme se dostali i k pití luxusního vína z krásných skleniček a to jak co se týče ornamentů, které byly krásně plasticky vyobrazeny, tak ony vinné skleničky měly krásný zvuk a to jak prázdné, tak plné. Dřevmuž mi za nejdříve to měl být krátký, pak z toho byl několikahodinový, pobyt, prokázal tu čest a dal mi do rukou několik velmi zajímavých předmětů včetně dvou dřevkřišťálových dřevbytostí. Každý z těch několika předmětů byl naprostý skvost a nemám slov, kterými mohu za ty krásné plynoucí minuty s těmito předměty a vnímání jejich energií, poděkovat. Dřevmuž naštěstí patří k několika těm, kteří mi nechají daný předmět v rukou tak dlouho, jak potřebuji a neberou mi ho po několika vteřinách, aby se náhodou něco nestalo, takže vskutku ten strávený čas s těmi předměty byl pro mě jednak velmi poučný, ale i relaxační. Za náš pobyt v Dřevmužově sídle nám dělal společnost jejich moc pěkný pes, občas se na nás přišla podívat i jejich kočka. Závěrem tohoto krásného setkání Dřevmuž Honzu pozval do svého Dřevkrálovství s dalšími zajímavými předměty. Já tam kvůli málu prostoru nešla, ale místo toho jsem si mohla velmi zajímavě pohovořit s Dřevmužovou manželkou a byl to krásně strávený čas. Byly to moc pěkné chvilky plné moudrého povídání ze strany Dřevmuže, ale i jeho manželky, mohla jsem si prohlédnout skutečné skvosty a věřím, že toto setkání nebylo rozhodně poslední.

Pan Doktor Josef Smýkal, Klenot mezi nevidomými

Pan doktor Josef Smýkal, vzácný klenot pro komunitu nevidomých lidí, koncem roku 2017 odešel v úctyhodném věku (91 let) z tohoto světa. Ačkoli jsem se o něm zmínila v některém z předchozích článků, dovolím si o tomto člověku napsat znovu, protože si tyto řádky velmi zaslouží. Pan doktor Josef Smýkal mne obrovsky ovlivnil a je pro mne velkou ctí, že jsem patřila k jeho žákům. Z dětství si ho bohužel nepamatuji, přesto ale už tehdy začal jeho pozitivní vliv na mne a moje rodiče. Pan Smýkal totiž patřil k zakladatelům tzv. rané péče. Jednalo se o to, že objížděl rodiče, kterým se narodilo zrakově postižené dítě a ukazoval jim, jak se o takového potomka mají starat, co všechno potřebuje, ale také doporučoval nejvhodnější školu. Díky jeho laskavému působení na mé rodiče jsem tedy začala navštěvovat nejdříve školku mateřskou, pak i základní školu v Brně, kterou před lety právě pan Josef Smýkal založil. Předtím, než jsem nastoupila do Brna, byly činěny pokusy o mou integraci do mateřské školky v Uherském Brodě, kde jsem bydlela, ale ty se nesetkaly s úspěchem. Několikadenní odloučení od rodičů, především od mámy, ke které jsem si vybudovala velmi silné pouto, pro mne zprvu nebylo vůbec snadné, nakonec jsem si ale na brněnskou školu zvykla a jsem za ta krásná léta, která ukončením základní školy pokračovala dále, školou střední a vyšší odbornou, velmi vděčná, protože jsem tak mohla zažít obrovskou spoustu pěkného. Pan Doktor Josef Smýkal byl rodák z krásného městečka Vlčnova, které se nachází právě blízko Uherského Brodu. Rovněž on patřil k těm, kterým osud přisoudil zrakovou vadu. Nejprve se vyučil košíkářem, tím ale k velkému štěstí komunity nevidomých lidí nezůstal, protože ji svým dalším působením obohatil daleko více. Když se tedy neživil tím, čím se vyučil, počal později nevidomé děti učit hudbě. Nezůstalo ale jenom u toho a následně se počal věnovat právě výchově a péči o nevidomé děti. Založil základní školu pro nevidomé a slabozraké v Brně, kde rovněž nějakou dobu působil jako ředitel. Velmi mu záleželo na tom, aby jeho žáci mohli v rámci svých možností žít co nejvíce plnohodnotný život. Velmi dbal, aby se těm, které učil, dostalo patřičného vzdělání a oni tak mohli být prospěšní společnosti. Jako ředitele jsem ho nezažila, protože se škola, když jsem do ní nastupovala, zrovna přesouvala ze svého původního místa jinam, kde sídlí dodnes, přesto si ale dovoluji tvrdit, že to byl ředitel jistě velmi spravedlivý, mnohdy určitě i přísný, to ale bylo dozajista všem jen ku prospěchu. Mimo tuto svoji hlavní činnost se věnoval sbírání pomůcek, které v dřívějších dobách nevidomí používali. Zasvětil tomu celou řadu let a procestoval mnoho měst. Střádal tyto různorodé pomůcky tak dlouho, až nakonec založil v Brně v Technickém muzeu oddíl, v němž jsou tyto pomůcky umístěny. Měla jsem tu čest si na některé z nich sáhnout. Výčet zásluh pana doktora Smýkala ale stále nekončí. Zasloužil se o to, abychom si nemuseli číst knihy jen v Braillově písmu, ale díky němu jsme je mohli už i poslouchat. Byl tedy jedním z prvních zakladatelů tzv. zvukové knihy. Jedná se o to, že někdo, zpravidla herec, knihu prostě namluví svým vlastním hlasem. Poslechla jsem si těchto zvukových knih docela hodně. Jak už bylo uvedeno výše, pan doktor Smýkal se také věnoval rané péči a vydal rovněž několik knih, v nichž popisoval, co a proč je pro nevidomé dítě důležité. Je mi obrovskou ctí, že jsem se mohla s panem Smýkalem několikrát setkat. Z vyprávění rodičů, především mé mámy, jsem samozřejmě věděla, že pan Smýkal u nás v Uherském Brodě občas byl a co vše udělal. Až studium na vyšší odborné škole mi ale umožnilo se s ním setkat, abych si to pamatovala. Tehdy jsem psala absolventskou práci a posílala jsem do e-mailových konferencí dotazník. I když pan Smýkal nepatřil mezi respondenty, kterých se má práce týkala, přesto dotazník vyplnil. A netrvalo to tak dlouho a my se setkali, tehdy pro mne přišel na autobusovou zastávku a my spolu kráčeli k němu domů. Naše přivítání bylo srdečné a krásné. Měl příjemný a laskavý hlas a já si tehdy snad vůbec neuvědomovala, s jakým velikánem jsem se to vlastně setkala. U něj doma bylo velmi útulno a my si měli stále, o čem povídat. Už jako malou mne musel něčím zaujmout, protože právě z jeho vyprávění vím, že prý jsem si tenkrát hrávala na pana Smýkala, v čem ale tkvěla tahle hra, to už nevím. Tohle naše první setkání, kdy jsem byla plná jeho moudrých slov, mne naprosto fascinovalo a my se od té doby setkali ještě několikrát. Dokonce se mému manželovi Honzovi a mně dostalo té cti, že společně se svými dvěma syny přijel na naši svatbu do Uherského Brodu. A zde jsem se stala svědkem toho, co dnes už bohužel není tak časté. Mohla jsem slyšet vskutku překrásný vztah dětí k tátovi, tu obrovskou úctu, kterou synové pana Smýkala k němu měli. Ta věta, kterou mu jeho syn řekl, mi zůstala v hlavě a já si ji zde dovolím zmínit, protože by dle mne měla být uvedena. "Pápíčku, pojď do stínu, jsi moc dlouho na sluníčku." Tak krásně a s úctou vyjádřenou starost o tatínkovo zdraví jsem předtím ještě neslyšela a už asi hodně dlouho neuslyším. Pan Smýkal a jeho paní museli být jistě úžasní rodiče. Na těch několika návštěvách u pana Smýkala jsem mohla pozorovat krásnou harmonii, kterou k sobě s manželkou za ta léta měli. Fascinoval mne takový ten respekt a úcta, takříkajíc ze staré školy, kterou mu jeho manželka projevovala tím způsobem, že pokud měl návštěvu, aspoň v mém případě to tak vždy bylo, tak nás jeho manželka v jeho pracovně obsloužila, obvykle kávou a něčím dobrým k tomu, ale pak se vždy vzdálila a nechala ho s návštěvou samotného. Takový ten respekt, že prostě jemu přišla návštěva a já ho nechám si ji prožít, protože prostě přišli za ním... Pan Josef Smýkal za svoje celoživotní dílo dostal plným právem několik ocenění. Znám ho jako velmi skromného člověka, který byl velmi sečtělý, vzdělaný, měl široký přehled o všemožných tématech, mnohdy byl i humorný, častokrát mi s lecčím pomohl a poradil. Stal se jedním z mých obrovských vzorů a zůstane jím stále. Za svůj život pomohl vypěstovat ze semínek celou řadu skvělých lidí a mnozí z nich úžasným způsobem kráčí v jeho stopách. Rovněž i já se chci v rámci mých možností pokusit o totéž a předávat dalším lidem to, co mne naučil. Uvedu zde jeden příklad za všechny, který se mi před pár lety stal. Tenkrát jsem se odněkud vracela a oslovila mne paní s kočárkem, jestli chci pomoct, já souhlasila. Daly jsme se do hovoru a já poznala z jejího hlasu, že se něco děje. Nemusela jsem se ani ptát a začala o tom mluvit sama. Sdělila mi, že má v kočárku malého synka, který má ale zrakové postižení. Tato skutečnost pro ni byla tak čerstvá, že nevydržela přemáhat slzy. Já se jí tehdy snažila dát naději, že všechno bude dobré a mimo jiné jsem se zmínila právě o panu Smýkalovi a jeho vlivu na mou maličkost. Nikdy nezapomenu, jak krásný pocit to pro mne byl, když jsme se pak loučily a ona mi řekla, že mi děkuje a že bude kontaktovat příslušné instituce, aby se jim od nich dostalo pomoci. Chci tedy ještě jednou touto cestou vzdát obrovskou úctu a vyjádřit díky panu Smýkalovi za vše, co pro mne udělal.

Potřetí u pana Žáčka v Praze doma

Již třetím rokem se mému manželovi Honzovi a mně dostalo té cti, že jsme se setkali s panem Jiřím Žáčkem u něj doma. Tentokrát to nebylo v listopadu, nýbrž první prosincový den. Počasí nám přálo, na naši cestu dokonce svítilo i slunce. Cesta vlakem i pražskou hromadnou dopravou proběhla bez komplikací a my kráčeli známými místy. U příslušného domu jsme se ohlásili a zanedlouho jsme se již srdečně přivítali s panem Žáčkem. Vedl nás po několika řadách schodů, výtah jsme nevyužili. Vstoupili jsme do jeho pražského bytu, který opět působil útulně. Usedli jsme ke stolu na židle a zapředl se mezi námi hovor. Popíjelo se velmi dobré pití a konverzovalo o lecčem, co nám přišlo na mysl, lehce jsme třeba naťukli téma přicházejících Vánoc, ale i politickou situaci, téma zdraví a mnoho dalších, mnohdy i humorných, témat. Po téměř dvou krásně strávených hodinkách času jsme se pomalu, ale rovněž velmi srdečně, rozloučili a my mířili zpět. Bylo to opět jedno z moc pěkných setkání, kdy se člověk skvěle baví, upřímně a od srdce se zasměje, ale i naslouchá moudrům, která pan Žáček vyřkl. Už nyní se těším na naše další setkání v příštím roce, která budou jistě přinejmenším stejně pěkná jako tohle.

Zážitky z křtu mé knihy Válečná Stezka Aztéků

26. září v sedmnáct hodin proběhl v sále lovosické knihovny křest mé knihy s názvem Válečná stezka Aztéků. Role kmotra se ujal pan Jiří Žáček. Dorazilo pár lidí, mezi které patřil k mé velké radosti Dřevmuž i naše kamarádka Blanka. Ředitelka knihovny křest zahájila několika slovy a pak jsem se ve stručnosti představila a řekla jsem, co mne vedlo k napsání této knihy, ale i to, za jakých okolností jsem se před několika lety seznámila s kmotrem tohoto dílka. Po tomto stručném představení proběhl samotný křest červeným roudnickým vínem a kmotr řekl pár velmi pěkných, ale i vtipných, slov. Pak následovalo autorské čtení, které bylo rozděleno na dvě části. Nejdříve jsem četla já a sice tím způsobem, že jsem si k notebooku připojila přístroj zvaný braillský řádek a ten mi vše, co je na obrazovce, převede do Braillova písma. Po několika minutách mne vystřídal manžel Honza a já jeho čtení doprovázela decentní hrou na klávesy. Po autorském čtení proběhla autogramiáda, přičemž manžel Honza do knih psal věnování a já ji opatřila autogramem. Pak jsem ještě zahrála několik improvizací na klávesy. Tuto knížečku je možné u mne zakoupit jak v digitální podobě, formát PDF, tak i tištěnou, případně obě verze. Digitální kniha je za 90 Kč a tištěná podoba pak za 180 Kč. Z této akce jsem velmi nadšena, naprosto předčila ve všech směrech má očekávání a představy a věřím, že nebude poslední. Kmotru knihy, panu Jiřímu Žáčkovi, patří můj velký dík, ale i pracovníkům knihovny a všem, kteří si našli svůj čas a obohatili tento křest svou přítomností.

Naše účast na řezbářském sympoziu v Ploskovicích

Od pátku 22. do čtvrtku 28. září se v zámeckém parku v Ploskovicích, kousek od města Litoměřice, koná řezbářské sympozium. Tři řezbáři, Dřevmuž je jedním z nich, vyrábějí do tohoto parku z kmenů stromů velmi zajímavé lavice. S touto krásnou myšlenkou přišel Dřevmuž. S Honzou jsem se části této akce zúčastnila, strávili jsme tam několik moc příjemných hodin v sobotu 23. září. Autem jsme se přepravili na místo a kráčeli jsme velmi pěkným parkem. Zvuk motorové pily nám prozradil, ve kterých místech se pracuje a my tam zamířili. Po pár krocích jsme se ocitli u jednoho z pracujícíh řezbářů. Jmenoval se David a vyměnili jsme si pár slov, velmi ho zajímala moje hůl , ihned poznal, že je od Dřevmuže. Já mu stručně vysvětlila, jak vnímám rozdíl v používání jasanové a bílé hole. David byl velmi příjemný člověk, jeho lavice měla lehce připomínat tvarem památnou horu Říp. Každá z těchto tří lavic pak měla mít v parku své konkrétní místo. Ta Davidova měla být umístěna v části parku na mírném kopečku, kde je krásný výhled právě na horu Říp. Dřevmuž vyráběl lavici, měl k ní zhotovený i krásný dřevěný model, která měla mít velmi zvláštní a hezký zvlněný tvar, její zvláštností byla i skutečnost, že měla být umístěna na trnech, tím se mělo dosáhnout její pohyblivosti a jak říká Dřevmuž, levitace. Má být umístěna u přenádherného dubu. Lavice třetího řezbáře pak má být vsazena do místa parku, kde se nachází monumentální betonová váza. S Dřevmužem jsme se krásně přivítali a prohodili pár slov. Ukázal mi jak ten dřevěný model lavice, tak i rozpracovaný kmen se zajímavými zářezy. Chvíli jsem si na tento úžasný kmen položila svoji hůl, aby načerpala energii, což se také stalo. Byl to překrásný strom, kaštan, plný silné a velmi pozitivnní energie. Bylo pro mne velmi pěkné si rukama prohlížet ten kmen po jeho délce s těmi zářezy, vnímat ty pyliny, ty mi připadaly nádherně sametové. Dřevmuž nám doporučil v tomto parku tři místa, kam zajít. Počal opět pracovat a my ho chvíli sledovali. Po několika minutách jsme se přesunuli k nedaleké krásné lípě. Působila na mne jako krásný strom s příjemnou a teplou energií. Pak jsme se přesunuli k dubu, kde má být Dřevmužova lavice. Tento strom na mne působil jako velmi památný a od prožitých let moudrý, vážný a vznešený, měl v sobě krásný a hluboký klid. Nechtělo se mi od něj odcházet. Pak jsme zamířili do nedaleké kavárny, kde jsme se občerstvili. Pár chvil na to jsme se vydali parkem dál a spatřili jsme i Dřevmužem třetí doporučené místo, kde byla ta váza, o níž již byla zmínka, bylo to další krásné místo. Za zpestření těchto chvil považuji skutečnost, že v parku byli pávi, ale potkali jsme i veverku. Protože se v jedné části parku měla konat přednáška o stromech, zamířili jsme tam. Přednášela velmi příjemná mladá dáma o místních stromech a to jak ovocných, tak klasických. Při přednášce jsme se přesunuli ke stromku zvanému oskeruše a ochutnali jsme i plody. Na závěr přednášky, kdy se hovořilo o stromech jako zdejší meruňky, ale i broucích ve stromech žijících, jsme zamířili k pracujícím řezbářům. Ti po krátké přestávce, kterou měli vyhrazenou, dorazili a chvíli jsme je opět pozorovali při práci. Na tomto sympozium měla i bylinkářský stánek jedna naše známá, který jsme také navštívili. Rozloučili jsme se s Dřevmužem a pomalu jsme opouštěli toto krásné místo, které chceme navštívit, až budou lavice dohotoveny a rádi je vyzkoušíme. Byla to nádherná akce plná krásné čisté energie a příjemných lidiček kolem.

Čtvrtý ročník akce Čtení ve vlaku

V těchto dnech, od pondělí 18. do čtvrtka 21. září se koná již čtvrtý ročník velmi zajímavé akce s názvem Čtení ve vlaku. Jedná se o to, že nejrůznější autoři čtou ve vlacích na rozmanitých trasách z Prahy např. na Karlštejn, do Řevnice apod. S manželem Honzou nám tato akce přišla jako velmi zajímavá a zúčastnili jsme se jí v úterý 19. září na trase právě z Prahy do Řevnice a zpět, kdy v tomto vlaku měl být pan Jiří Žáček. Cesta vlakem z Roudnice nad Labem do Prahy proběhla bez komplikací. Protože rychlík z Roudnice přijel na stejné nádraží, ze kterého měl odjíždět i vlak do Řevnice, nemuseli jsme se nikam přesouvat,, jenom Honza zjistil, odkud tento spoj jede. Přesunuli jsme se tedy na správné nástupiště a zanedlouho k mé radosti Honza uviděl pana Žáčka. Usadili jsme se na volné místo a čekali na další okamžiky. Po chvíli nás pan Žáček spatřil a šel se s námi přivítat. Jako vždy to bylo velmi pěkné přivítání. Horní část vagonu, kde čtení probíhalo, se docela naplnila, část osazenstva tvořilo několik dětí ze dvou základních škol a jejich doprovod. Žáci té jedné základní školy byly ze šesté a sedmé třídy, děti druhé základní školy byly o něco menší. Než se vlak rozjel, mohly si děti nechat podepsat od autora knihy, které si přinesly, nechybělo ani hojné fotografování. Bylo pro mne velmi pěkné, když jsem z těch dětských hlasů slyšela, když se řeklo jméno autora, tu jejich krásnou čistou úctu a respekt. Samozřejmě, že děti celou dobu neseděly jako pěny, byly i trošku rozverné, ale to už k tomu tak nějak patří. Aby bylo čtení lépe slyšet, byly po vagonu rozmístěny dva reproduktory. Jakmile se vlak rozjel, organizátorka přivítala pasažéry na této akci a představila pana Žáčka. Ten se pak ujal slova a představil velmi příjemnou dámu, která měla z jeho dvou knih číst. Jednalo se o díla Ezopovy bajky a Sonety. Při cestě do Řevnice se četlo především z již zmíněných bajek. Když ta příjemná dáma jménem Blanka dočetla nějakou bajku, pan Žáček si velmi často převzal mikrofon a doplnil ji o nějakou vtipnou poznámku, ale padly od něj poznámky i poučné. Velmi se mi od něj líbila jedna z těch poučných a sice ta, že se někde dočetl, že se člověk skládá i z několika stejných prvků jako slunce. Podle jeho slov je tedy každý z nás sluníčkem. Zmiňoval se ale také třeba o kocourovi, kterého synovi hlídá na chalupě a o dalších zajímavostech. Cesta trvala zhruba třicet minut. Pak jsme se přesunuli na jiné nástupiště a zpáteční vlak přijel velmi brzy. Opět následovalo přivítání cestujících, ale tentokrát se četlo spíše z díla Sonety, přičemž ještě před začátkem čtení pan Žáček stručně pohovořil o tom, co sonet vlastně je. Další věcí, která se mi líbila byla ta, že si děti mohly určit, jaký úryvek se přečte z knihy, kterou si vzaly s sebou a komu toto čtení věnují. I zpáteční cesta uplynula docela rychle, ale před úplným rozloučením ještě přečetla ta příjemná dáma Blanka sonet k podle pana Žáčka té nejkrásnější hlásce, kterou máme, tedy k písmenku Ř. Následovala slova poděkování a rozloučení. Pak pasažéři odměnili potleskem toto krásné čtení, taktéž tomu bylo samozřejmě i na cestě tam. Vystoupili jsme z vlaku a počkali jsme ještě na pana Žáčka, abychom se s ním mohli rozloučit. Ten k nám dorazil v doprovodu své společnice, která četla z jeho děl. Prohodily jsme pár slov a to jak s autorem, tak i s tou příjjemnou Blankou. Pak přišlo potřesení si pravičkama a rozešli jsme se každý tam, kam potřeboval jít. Tato akce patřila k těm velmi pěkným, které jsem zažila a už nyní se moc těším na další ročník, který si nenechám ujít.