Handicamp 2011

I tento rok, jako pár let předchozích byl uspořádán další handicamp, tentokrát na Blatinách. Již jednou zde handicamp pořádán byl a nebyla mi tato krajina úplně neznámá. Datum akce bylo stanoveno na 13. až 15. května. Hlavními organizátory byli: Firma Singing rock vyrábějící horolezecký materiál a sponzorující také handicapované lezce. Dále horolezecký oddíl Matahari v čele s nevidomým předsedou Honzou Říhou. A nakonec za Masarykovu univerzitu a středisko Teiresiás, které se zabývá pomoci studentům se specifickými nároky, spoluorganizátor Saša. Mnoho, z těch, jimž byly rozeslány pozvánky, přijali. Stalo se také, že někteří na poslední chvíli odřekli. Abych měla s kým jet z Brna, domluvila jsem se s kamarádkou Ivčou, kterou znám z handicampu z minulého roku, že pojedeme spolu. Nakonec se ukázalo, že daleko lepší nápad bude, když se organizátoři pokusí sehnat auta a dopravit se na místo jimi. Tak se také stalo, z Brna nás jelo několik a já s Ivčou jsme byly přiděleny do auta k Pavlovi, což je člověk mající na starost lezení nevidomých v již zmíněném Teiresiasu. Za normálních okolností by cesta trvala něco málo přes hodinu, vzhledem k uzavírce, která byla značena až na poslední chvíli a nucenému návratu na jinou cestu, se však čas, než jsme dorazili, protáhl o dobrou hodinku navíc. Blatiny jsou nevelká vesnička, v okolí les a skály tvořené horninou rulou. Vysočina je krásný kraj, za dvě známé města můžeme považovat Nové Město na Moravě a Žďár nad Sázavou. Dorazili jsme tedy na místo a šli se ubytovat do nedaleké lezecké chalupy zvané Grunt. Chalupa je to veliká, v přízemí se nachází velká kuchyně se stolem a lavicí, pěkný dojem utváří krb. Po vystoupání dřevěných schodů se člověk nachází v prostorech, které slouží jako ložnice. Jsou zde převážně postele, na nich jen matrace, tudíž je vlastní spacák nutný. O patro výše je rovněž prostor na spaní, zde jsou ale jen matrace bez postelí. Prostor před chalupou je kamenitý a v zadní části za chalupou je ohniště. Vzhledem k prostorám nebyl čas na žádné velké ubytovávání a vybalování věcí. Protože jsme zatím na Gruntu byli jen my, co jsme přijeli z Brna, aktivní Saša navrhl, jestli si chceme jít ještě zalozit, hlavní část měla být totiž o den později, v sobotu. Většina z nás přijala návrh. Protože Pavel a Saša měli s sebou také děti, někdo musel zůstat na Gruntu a uvolila se Radka, rovněž člen střediska Teiresiás a tlumočník do znakového jazyka. Kráčela jsem tedy s Ivčou k nedalekým skalám, které byly od Gruntu vzdáleny deset až patnáct minut rychlejší chůzí. Vzhledem ke stoupání a později ke kamenům, které tvořily cestu, byla však rychlá chůze i přes dobrou obuv relativně obtížná. Závěrečný přístup ke skalám se podobal trochu lezení, cestu tvořily velké schodovité balvany nebo kořeny. Protože byl čas v pokročilé fázi, bylo rozhodnuto, že dnes si dáme jen jednu cvičnou cestu. Stalo se tak, nasoukali jsme se do sedáků, obuli lezačky, nasadili helmy a byli jsme připraveni. Já s Ivčou jsme byly pod vedením Pavla, Saša si vzal jednoho studenta informatiky Standu, který chodí se střediskem pravidelně na stěnu. Magnezium jsme nepoužívali vůbec a když jsme byli navázáni, ten, kdo jistil, měl člověka dobře v jištění, dali jsme se do zdolávání cesty. Šla jsem tedy do akce. Skála patřila k těm lehčím, přesto však lezení na skále je úplně jiné, než na umělé stěně. Skála byla relativně hodně členitá, tu a tam porostlá mechem a naštěstí se hornina nedrolila. Na další cestě lezl Standa, kterého zhora jistil Saša. Lezení jsme si užívali a po několika minutách jsem byla nahoře. Opět jsem prožívala ty nádherné a těžce popsatelné pocity z té výšky, z toho, co je všude kolem vás a pod vámi. A ještě, když mi tam nahoře podal Saša ruku, stiskl ji a řekl, že to bylo dobrý, teď teprve to byly ty pravé pocity. Dolů jsem byla spuštěna, Pavel spouštěl relativně pomalu a rovněž i cestu dolů jsem si užívala. Nejen při této cestě, ale i při řadě dalších jsem si mohla ověřit, jak důležitá je helma. Jakmile jsme dorazili zpět na Grunt, většina už byla tam a to jak z Matahari, tak ze Singing rocku. Jakmile jsme byli všichni shromážděni, ujal se Saša slova. Protože, jak už bylo řečeno, na tuto akci dorazili lezci s různým druhem postižení, byli zde i neslyšící a Radka překládala. Úvod od Saši byl srdečný, upřímný a mnohdy řeč prokládal různými vtípky. Po zahájení této akce a vyřčení několika málo pravidel jsme se vzájemně představili. Pak se už večer nesl ve volném duchu a konverzovalo se. Až úplně ke konci mi ukázal Saša zajímavost a to svoji kompletní horolezeckou výbavu - většinou karabiny, vklíněnce a frendy připevněné na jeho sedáku. Váha to byla slušná, aspoň deset kilo nebo víc. Druhý den jsme šli hned ráno ke skalám. Počasí nám relativně přálo a jakmile na místo dorazili všichni, ujal se slova jeden člen ze Singing rocku, který nás na této akci znovu přivítal, sdělil několik málo slov k základní metodice, jak se správně obléknout do sedáku, do lezaček, jak si správně navázat osmičkový uzel. Pak představil hlavního metodika, horského vůdce Tondu, který rovněž přijal pozvání. Po tomto úvodu se jali lezci natahovat různé cesty. Protože zde řada lezců měla i vlastní rodiny, společnost tvořili i dva psi, bylo to čekání docela pestré. Jakmile jsem byla v sedáku, zkusmo jsem si nanečisto uvázala osmičkový uzel a pak se mne ujali členové Matahari a že půjdu lézt. Přijala jsem s radostí a jakmile byly dokončeny veškeré detaily, dala jsem se opět do zdolávání skály, lezli jsme na známé skále zvané Drátník. Zhruba za deset až patnáct minut jsem byla nahoře a zdola byl na mne kladen dotaz, jestli chci nahoře ještě chvíli zůstat a já přikývla. Kochala jsem se tam tak tou krajinou, jak jsem dokázala, poslouchala jsem veškeré zvuky pode mnou i vedle sebe a vzpomínala na všechny mně blízké, jak rodinu, tak i přátele a bylo mi nádherně. Když cítíte ten vanoucí vítr do tváří, držíte se jednou rukou skály, stojíte na skalní polici, usmíváte se a představujete si tu hloubku pod vámi... Pak jsem se dostala dolů a šla jsem si chvilku odpočinout. V přestávce jsem se dala do řeči s jednou členkou Singing rocku Gábinou. Po asi dvaceti minutách přestávky, možná o něco více, jsem s někým šla lézt, opět to byl někdo z Matahari. Tohle už byla o něco těžší cesta a já se ji vydala zdolávat. Kromě sedáku jsem si však dala také prsní úvazek pro větší bezpečnost. Jako třešničku na dortu mi na úvazek připevnili vysílačku, do níž mi člověk, který jistil, říkal, kde jsou dobré chyty a stupy. Protože byla skála členitá a cest mnoho, dal by cestami za vděk jak začátečník, tak pokročilý. Vše šlo hladce až do doby, co asi ve třech čtvrtinách cesty, kterou jsem měla za sebou, přišel jeden velmi těžký úsek. Bylo to místo, kde vůkol nikde žádný dobrý stup ani chyt a jestli už, musel se člověk velmi rozkročit, natáhnout se nahoru, chytit se, čeho to šlo a pak udělat obrovský krok nahoru jednou nohou, na ní stát a totéž pak udělat nohou druhou. Po překonání toho úseku už to prý dle instrukcí ve vysílačce bylo lepší. Nevím, kolikrát jsem se o to pokoušela, ale žel bez výsledku a čím vícekrát se pokoušíte o překonání těžkého místa, tím méně sil pak zbývá. Při jednom z mnoha pokusů jsem už skoro měla postup výš na dosah, ale nade mnou byl pak převis, který bylo nutno oblézt. Takovou ránu do helmy jsem ale už dlouho nezažila, to už byl i otřes hlavy, nejen rána do helmy. Pak za mnou přilezl sám horský vůdce Tonda,a by obhlédl, jaká je situace neb ten, kdo mne jistil, už na cestu příliš neviděl. Metodik se mi snažil radit, jak bych to měla zkusit, avšak dřina a dřina to byla. Těžké je, když se máte přesunout doprava a lano vám směřuje vlevo, to pak, když spadnete, tak vás to prudce hodí vlevo. Nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale přece jsem ten šíleně těžký úsek překonala a já si mohla na pevném místě na skále chvilku odpočinout. Zbytek cesty už šel relativně snadno. Jestliže předchozí pocity na skále nahoře byly krásné, tyhle byly přenádherné. Pak dole pod skalou jsem odpočívala. Další část dne tvořilo slaňování, s nímž už mám taky několik zkušeností a šlo hladce. Na závěr nám lezci z Matahari či Singing rocku ukazovali, jak se do spár ve skalách cvakají frendy a vklíněnce. Je to kus železa, který zmáčknete, uvnitř se frend či vklíněnec zúží, vy ho cvaknete, vložíte, do spáry, pustíte ho a ve spáře se vám rozevře a drží vám. Na základě toho pak můžete zakládat třeba štand. Protože jsou spáry různých velikostí, taktéž je tomu i u vklíněnců či frendů. Jako třešničku na dortu lezci cvakli frend s expreskou, což je karabina, do jedné spáry na skále nad zemí a ti, kteří chtěli mohli pevnost frendu ato, zda správně drží, vyzkoušet na vlastní kůži, že byli za sedák cvaknuti karabinou k frendu. I já do toho šla a nakonec z toho byl příjemný relax a houpačka v jednom, kdy visíte na frendu ve spáře a houpete se a v duchu si říkáte - doufám, že to tam drží. Večer se pak opékali špekáčky, přestože na zpáteční cestě od skal spadlo pár kapek, nenechali jsme se odradit. V neděli, posledního dne se ale žel předpověď počasí splnila a od noci pršelo, lezení se tudíž nemohlo konat. Proto se zvolila náhradní varianta, pouštěli nám dva filmové dokumenty o lezcích a docela náročném lezení, jeden z filmů se jmenoval Sám ve stěně. Po filmech se Saša a jeden člen Singing rocku ujali slova, v nichž se hovořilo o loučení. Poslední Sašova slova byla, že by bylo fajn dát Grunt do gruntu, tak jsme se do toho dali. Abychom zabavili děti, šli s nimi někteří z nás včetně mé maličkosti na krátkou procházku po okolí. Těsně před odjezdem a úplným rozloučením s těmi, kdo na Gruntu ještě zůstali mi ukázal Saša, jak se váže Prusíkův uzel. Tato akce byla jedna z těch moc hezkých, které jsem za poslední dobu prožila. Myslím, že členové Matahari i Singing rocku mohli získat nové zkušenosti, jak se leze a komunikuje i s jinak handicapovanými, než jen s nevidomými jako třeba s neslyšícími. To víte, když je nevidomý a neslyšící na jednom laně, nebylo by asi kničemu, kdyby nevidomý říkal a ta událost se zrovna děla: "Hele bacha, padá kámen." :-) Přesto ale doufám, že se tahle akce opět brzy zopakuje a všem děkuji za trpělivost a čas, který nám věnovali a že chtěli udělat něco také pro druhé.