Autisticko zrakáčské lezenína horostěnách v Praze

Letošní handicamp se sice i přes nepřízeň počasí konal,ale někteří včetně mé maličkosti účast odřekli. Nezávisle na této skutečnosti jsem se dohodla s Michalem Roškaňukem, o němž jsem se již také zmínila, že až bude mít čas, dorazím za ním na dva dny do Prahy a uskutečníme horolezení na některých ze zdejších umělých stěnách. Osud byl příznivý a vyrazila jsem překonat další výzvu do Prahy ve dnech pětadvacátého a šestadvacátého června. Cestovala jsem přímým spojem z Uherského Brodu přímo do Prahy již v brzkých ranních hodinách, cesta trvala čtyři hodiny, díky tomu, že spoj jel kolem třičtvrtě na čtyři ráno jsem i na místě byla v krásných třičtvrtě na osm. Tam, na Florenci, mne Michal již čekal. Čtenářům připomenu, že tento Michal má rovněž, stejně jako Pavel Hlušička, Aspergerův syndrom. Proto pro mne bylo toto lezení další výzvou. Chtěla jsem dokázat, že když svedu lezení s neslyšícím Sašou, pak dokážu i tohle, lézt s čistokrevným Aspergerem. Počasí bylo velmi nevlídné,hustě pršelo. Michal však měl nedaleko auto, tak jsme se pod deštníkem k jeho vozu, červenému Renaultu přemístili rychlým krokem. Cesta Prahou směřovala nejdříve k němu do bytu, provoz místy houstnul, jak to v Praze a ještě ke všemu v dešti bývá, Michal je však luxusní řidič. Za cesty jsme volně konverzovali a já začínala poznávat jeho úžasný smysl pro humor. Téměř na druhý konec Prahy, na její okraj,kde v současné době pobývá, jsme dorazili zhruba za půl hodinku. Jakmile jsme se ocitli v jeho bytě, počala se v plné síle ukazovat jeho znamenitá empatie, tedy schopnost vcítit se do druhého. Pár zrakáčů, jak slangově říkám své komunitě, v životě již potkal, s nikým ale ještě nehorolezil. Počal mi po autisticku a se smyslem pro detail luxusně popisovat jeho byt a kupodivu s mým orientačním nesmyslem jsem si s tímto vysvětlením poměrně rychle osvojila rozmístění místností a dalšího v jeho bytě. V obýváku jsem se setkala s jeho kočkou, myšleno v tomto případě na křesle se krásně rozvalujícím zvířátkem. V jeho bytě jsme pobyli zhruba hodinku, kdy jsme sladili vysílačky, které koupil a jež jsme chtěli používat kvůli navigaci, chce-li zrakáč lézt cestu na obtížnost dle barev. S vysílačkou je pak popis mnohem méně náročný na hlas. Kromě vysílaček mi Michal ukázal své jistítko zvané sinč, je velmi podobné jistítku, jemuž se říká gri-gri, o kterém jsem již také psala dříve. Funguje rovněž jako poloautomat, kdy můžete pustit lano, to se vám zasekne a nemusíte se narozdíl od kyblíku ničeho obávat. Kromě sinče mi ještě také ukázal vybavení, které lezec musí mít, chce-li lézt tzv. via ferratu. Via ferrata je druh lezení trošku rozdílný od klasického lezení na horostěně, kdy lezete klasicky nahoru. Ferrata připomíná napůl lezení, napůl turistiku. Ke zdolání ferraty je třeba speciální tzv.ferratový úvazek,který je podobný klasickému sedáku na lezení, jen méně polstrovaný. K ferratě se správně používá kromě sedáku i prsní úvazek, jenž se smyčkou spojí se sedákem. Další nezbytnou součástí jsou dvě speciální a relativně velké karabiny,které k lezení ferraty potřebujete. Ty využijete, když u zdolávání ferraty dolezete k tzv. nýtu, nad který cvaknete obě karabiny, kterými se jistíte. Ferrata je typická tím, že nahoru po ní vede železné lano, nýty pak jsou ve skále, kam cvakáte již zmíněné karabiny. U ferraty využíváte všeho, co je k dispozici, klidně i to železné lano a ferrata se zpravidla neleze v lezečkách, ale klasických trekových botách. Po objasnění těchto důležitých detailů jsme se vydali na horostěnu nacházející se v Praze Holešovicích, kam jsme jeli vozem. Cesta rovněž mohla trvat kolem půl hodinky. Stěna se nachází v bývalé tovární hale a v dobu, kdy jsme tam dorazili, zde bylo relativně prázdno, což se nám velmi hodilo. Velmi mne zde zaujal fakt,kdy si Michal s majitelem stěny v jedné z přestávek našeho lezení dohodnul spolupráci v tom stylu, že majiteli sdělil, že by zde rád pořádal pro své autistické klienty, hlavně děti terapie formou lezení a domluvili se úspěšně. Michal se mnou profesionálně prošel celou halu, kdy mi ji popsal, sdělil, kolik a jakých je zde cest a pak vybral první cestu na rozlezení. Michal místo osmičkového uzlu váže tzv. dvojitý dračí uzel, jenž mi ve svém bytě rovněž ukázal. Sdělil mi věc, jenž jsem měla už dávno za dobu, co tento sport dělám, vědět,leč jsem ji nikdy moc nevěděla natož, abych ji provozovala, což se od září,kdy budu v Brně pokračovat v lezení dál, změní. Jedná se o to, že když se lezec naváže a jistič si ho dá do jištění, tedy karabiny zvané HMS a jistítka,je potřeba, aby se oba vzájemně jeden druhého skontrolovali,jistič lezce a naopak, tedy Michal mi kontroloval, jestli je uzel správně a já kontrolovala především, jestli má pojistku na karabině správně dotaženou. Další základní věcí je skutečnost, že lezec by měl správně sdělit jističi, že leze a jistič by měl slovem jistím potvrdit, že je také on připraven, což jsme praktikovali. Pak jsem se pustila do zdolávání první cesty, byla to kolmička, kdy jsem ji lezla jen na hmat,nikoli na barvu, aby si Michal udělal představu, jak vůbec lezu. Stěna byla na rozlez relativně lehká i nízká a jakmile jsem byla nahoře, spustil mne dolů. Následovaly další a další cesty, které již byly o něco složitější a dostalo se i k lezení dle barev a obtížnosti. Stále víc se mi to líbilo, kdy se zrakáč plně, kdy visí na laně, spoléhá na tohoto luxusního autistu. Došlo i na vyzkoušení tzv. bolderingu. Je to lezení, kdy nelezete nahoru, nýbrž po stěně do strany, doprava,kdy je pod vámi žíněnka. Nelezete ve výšce a nemáte ani jištění, tudíž pokud spadnete, nic se vám nestane.Boldering se ale vyznačuje tím, že má být obtížný,což také byl, malé chyty a stupy. Pokud jsem lezla na barvy, ale i bez nich, se vysílačky velmi osvědčily a dostali jsme se i k tomu, že si lezení užil také Michal, kdy nejen, že mne jistil, ale lezl také on. Natáhl si pár cest se svým vlastním lanem,kdy lezl na prvního, kdy jsem ho jistila. I já si chtěla vyzkoušet lézt na prvního, moc úspěšně to ale nedopadlo neb nemám zkušenosti se cvakáním lana do expresky, s vycvakáváním ano, ale v září se to chci naučit pořádně s mou lezeckou partnerkou Pavlou. Jištění lezce na prvního už samozřejmě zvládám, ovšem moje sparing partnerka byla vždy o něco lehčí, s čímž se ale musí počítat. Nejvíce jsem se potýkala při jeho spouštění dolů, kdy významnou roli hrála násobící se protiváha lezce, kdy člověk nedobrovolně klouzal ke stěně a je vždy třeba se nějak zajistit, nejlépe tak, že přednožíte třeba pravou nohou dopředu. Jak bylo uvedeno výše, došlo i na vyzkoušení si oné ferraty. Ta byla vyrobena velmi autenticky z pravých kamenů a nacházel se zde kromě železného lana i žebřík. Na horostěně jsme se zdrželi něco přes tři hodinky a toto první lezení bylo víc než jen skvělé. Tak jako s Pavlem i s Michalem na horostěně se ukázaly naprosto výborné jeho autistické schopnosti, které nám zrakáčům jsou a mohou být velmi prospěšné. Po lezení jsem byla dohodnuta ještě s několika dalšími lidmi, že se setkáme, což se stalo, byl zde také i Michal, jehož mí přátelé velmi zaujali hlavně jejich sdružení, které se zabývá tím,že osobám se zdravotním znevýhodněním zprostředkovávají zájezdy do Itálie. Druhý den jsem z místa mého noclehu cestovala do části Prahy, kde Michal bydlí autobusem, metrem i tramvají. Setkali jsme se na zastávce, drobně pršelo a opět jsme na chvíli šli do jeho bytu. Protože byl náhodou v Praze i Pavel, na chvíli jsme se setkali a něco přes hodinku jsme konverzovali. Tentokrát jsme měli jít lézt na horostěnu na Smíchov, přičemž i zde se stěna nachází v bývalé tovární hale. Tak jako předchozí lezení i toto jsem si dala několik cest na rozlezení, přičemž tentokrát jsem už lezla jen já, zdrželi jsme se zde kolem dvou hodin. Vysílačky jsme už používat nemohli neb se jedna z nich vybila. Cesty zde byly velmi rozmanité od kolmiček, až po cesty, kde byl převis, pak zase do kolmičky a takhle se to střídalo. Toto lezení bylo také velmi zajímavé,ale i adrenalinové od pádů, kdy jsem špatně stála nebo jsem si to špatně propočítala, až po záležitosti s lany, kdy jedno z nich už to mělo za sebou a jakmile jsem naněm byla spuštěna dolů, Michal to oznámil a lano bylo sundáno dolů,neb v něm už byla špatná vlákna. Za tyto krásně, hodnotně i humorně strávené dva dny, za čas, jenž mi Michal věnoval, za jeho humor, profesionalitu, empatii i za to, že zrakáč opět víc pronikl do světa autistů, mohu jen děkovat a být vděčná.Rozhodně všem mohu lezení s tímto fajn člověkem víc než jen velmi doporučit.

Má účast na autogramiádě knihy Vzpomínky na Vlčnov

V neděli třiadvacátého června jsem se s tátou ve Vlčnově zúčastnila autogramiády knihy panaSmýkala, o němž jsem se zmínila již dříve s názvem Vzpomínkyna Vlčnov. Tuto knihu jsem dostalajak já velektronické podobě, tak i táta v té tištěné. Toto dílo psané jak nářečím, taki spisovně, nás oba velmi zaujalo. Autogramiáda sekonala ve stejných prostorách jako tehdy výstava historických pomůcek pro nevidomé vevlčnovské škole zvané měšťanka. Lidí se zde sešlo relativně hodně,jednalo se o místní rodáky věkově blízké panu Smýkalovi, jenž je velmi srdečný a na svůj věk velmi vitální. Když jsme dorazili namísto, slovo měla aktuální místostarostka obce, jenž je velmi příjemná osoba. Něco o tomto významnémčlověku sdělila, co vše, kde a jak v životě prožil, kde učil, co dokázal, citovala i z jeho knihy. Poté si přebral slovo sám pan Smýkal, který zde byl přítomen i se svou rodinou. Hovořil o svém dětství, co zde prožil, o vzpomínkách na studia v Brně, jak učil v Uherském Brodě hudbě, jak se vyučil košíkářem, později se věnoval tyflopedii a filosofii. Nakonecpožádal místní jeho vrstevníky, aby rovněž oni pohovořili o vzpomínkách na tuto obec. Slovo si převzala jednajiž starší paní a mluvila o svém dětství, ale i o tom, jak otec pana Smýkala jí kdysiopravil vodovod, který i v dnešní doběje funkční. Tím chtěla poukázat na kvalitu věcí a rozdílu, jak se výrábělo tehdy a jak nyní. Závěr akce tvořila autogramiáda této knihy. Jeden ze synů pana Smýkala vzpomínky jeho vrstevníků natáčel na kameru. Při akci byla kniha i pokřtěna nefalšovanou vlčnovskou slivovicí, proto není divu, že se na podpis sešla velká fronta. Jakmile se trochu udělal prostor, přičemž zde bylo i občerstvení od vody či kávy, po vlčnovské vdolečky, šla jsem já s tátou pana Smýkala pozdravit. Setkání bylo velmi hezké a srdečné, když pan Smýkal vidělmého tátu téměř po pětadvaceti letech. Knihu si táta přečetl jedním dechem již před pár dny, než měla být tato akce a četl ji tak horlivě, že se rozpadla... Skutečnost je samozřejmě krapet jiná, ti,kteří knihu svazovali,neodvedli zrovna nejlepší práci, proto se listy z vazby rozpadaly. Knihu nám vyměnil a podepsal i s věnováním. Sama za sebe mohu sdělit, žetato akce patřila k velmi pěkným, které jsem prožila.

Návštěva brněnské kostnice

Ve středu se mně a Martinovi, o němž jsem se zmínila v článku o návštěvě brněnského podzemí, poštěstilo navštívit brněnskou kostnici. Nachází se v centru města, rovněž v podzemí. Prvotní plán byl jít jen k pokladně a tam si pohovořit aspoň s pracovnicemi. Protože ale Martin patří k dobrým komunikátorům, podařilo se mu vyjednat s jednou z průvodkyní prohlídku. Kráčeli jsme jen my dva, Martin, já a průvodkyně, jenž nás vedla. Sestoupili jsme několik kamenných schodů a vzduch se počal ochlazovat. Celoročně je zde prý kolem patnácti stupňů, toto klima svědčí zde uloženým kostem. Vpravo vedle mne se do výše tyčily původní kamenné stěny a prostor se tu a tam zužoval. Pohřbívalo se zde v údobí od třináctého do osmnáctého století. Poté zde bylo pohřbívání zakázáno a zbytek kostí byl později převezen na brněnský ústřední hřbitov. Konečně jsme se ocitli v jedné širší chodbě, kde jsme se zastavili. Po stranách stály náhrobky, kdo je v této kostnici pochován, jednalo se především o tehdejší měšťany. Pro dokreslení atmosféry jsme si mohli prohlédnout i kamenné podobizny některých pohřbených. Náhrobky byly vyrobeny z kamene, některé také ze surového neleštěného mramoru, na nichž byly krásně hmatně vyobrazeny nápisy, jméno, rok a další. Kráčeli jsme dál a zanedlouho jsme se ocitli v další chodbě s jinými náhrobky, ale také už i přímo s kostmi. Dělilo nás od nich nízké zábradlí a vzdálenost pouhých dvaceti centimetrů. Z pochopitelných důvodů bylo na kosti zakázáno sahat, byly chemicky ošetřeny a zakonzervovány. Zde už mne skutečně počalo mrazit a nebylo to zimou, nýbrž představou, že jsem stanula zde a mám tak blízko ostatky někoho, kdo zde kdysi přebýval, žil a nyní odpočíval. Jak nám bylo sděleno, mnohé kosti, především pak lebky v sobě měly nevelké dírky, ty byly způsobeny mučením. Kousek dál, rovněž za zábradlím, se nacházely schody, které byly pokryty samými lebkami. Poslední část prohlídky tvořila kaple, ne však v pravém smyslu. Tato větší síň měla kapli jen představovat, zpodobňovat dřívější tvářnost tohoto hřbitova. Uprostřed chladné místnosti se nacházel středně velký kamenný oltář, kolem něj sochy svatých a vysoký kříž. Prohlídka byla u konce a my se počali vracet zpět k těžkým dveřím se starobylou klikou, kterými jsme sem vstoupili. Za cesty jsme konverzovali ještě s onou velmi příjemnou průvodkyní. Na mne tato prohlídka velmi mocně zapůsobila, celou dobu k utvoření přesné představy, a snad i trochu hororových obrazců zde hrála tichá, až ponurá hudba. Ač se může čtenářům tento článek zdát trochu ponurý, přesto stojí za ty pocity úcty navštívit tuto kostnici.