Vernisáž pana doktora Smýkala

Patnáctého února se v Technickém muzeu v Brně, v oddělení kultura nevidomých konala vernisáž stále ještě probíhající výstavy s názvem Kým je doktor Josef Smýkal. Také já jsem dostala na tuto akci pozvánku. Shodou náhod jsme měli ten den být s manželem v Brně a já tedy velmi ráda tohle pozvání přijala. Ještě předtím jsem od paní Elišky Hluší, mé učitelky hudby na základní škole a osoby, která se o kulturu nevidomých v Technickém muzeu stará, byla požádána, jestli bych mohla sepsat několik vzpomínek z dětství na pana doktora Smýkala, protože i mne a mé rodiče velmi ovlivnil. Souhlasila jsem a sepsala krátký dokument, který jsem paní Hluší poslala. Tento dokument měl mimo jiné vyjít v brožuře psané Braillovým písmem, kterou měli účastníci akce dostat. Vernisáž měla začít ve tři hodiny, my na místo dorazili dřív, tak jsme měli ještě pár minut času zabývat se prohlídkou různých historických pomůcek, většina byla za sklem, ale manžel mi je vzorně popisoval. Před vernisáží manžel zahlédl pana Smýkala a my ho šli pozdravit. Setkání to bylo velmi srdečné. Pak ho obklopili novináři a on jim začal odpovídat na dotazy, na které se ho ptali, ale také ukazoval jednu velmi zvláštní pomůcku. On sám, jakožto dřívější učitel hudby, měl k této pomůcce jistě velmi vřelý vztah. Měla sloužit k tomu, aby nevidomý učitel hudby mohl vidícího žáka při hraní na klavír kontrolovat, jaké klávesy mačká. Ovšem dle pana Smýkala to byla tzv. němá klávesnice, nebyl to nástroj, ale řada kláves, přičemž na klávesy dole žák hrál a klávesy nahoře se zvedaly, tím měl učitel onu kontrolu. Když tedy dle vysvětlení pana Smýkala učitel řekl žákovi, aby mu zmáčknul třeba tón C, musel si žák vzpomenout, který tón to je, na klávesách ho zmáčknout a učitel věděl, je-li žákův úsudek správný či ne. Manžela napadlo, jestli bych taky chtěla tyto klávesy vyzkoušet, po chvilce jsem kývla. Vedl mne sám pan doktor Smýkal a tato malá lekce i pro mne byla velmi poučná, novináři u tohoto předvádění také byli. Ještě předtím při prohlídce pomůcek, manžela zaujala plechová tabulka, na níž bylo něco psáno Braillovým písmem a požádal mne, jestli mohu něco přečíst, já přisvědčila. Opět u tohoto mého výkonu byli novináři. Upravila jsem si tabulku potřebně, abych mohla číst, ale než jsem začala, zjistila jsem, že je tabulka dána obráceně, tak jsem si ji musela přetočit. Dala jsem se tedy do čtení, psal se na tabulce nějaký text o zvířatech. Pak tedy začala vernisáž, paní Hluší přivítala účastníky i pana Smýkala, něco všem o něm řekla. Pak si vzal slovo pan .smýkal a také krátce pohovořil o všem, čemu se v životě věnoval, jak sbíral pomůcky, jak založil ranou péči a jak se snažil rodičům zrakově postižených pomáhat. Poté si mohli účastníci jít prohlédnout pomůcky a drobně se občerstvit. My dali přednost tomu občerstvení, ještě jsme prohodili pár slov s panem Smýkalem, paní Hluší a jedním ze synů pana Smýkala. Velmi krásně jeho syn Jiří o něm hovořil, má k němu krásně slyšitelnou a jistě ještě lépe projevovanou úctu a krásný vztah. Byla jsem z této akce velmi nadšena, moc se mi líbila a víc, než jen, splnila má očekávání.

Windows 10 jako výzva

Už asi od června roku 2015 jsem uvažovala o tom, že bych si měla pořídit nový notebook. Honza a já jsme měli jen jeden, o ten jsme se dělili a už předtím při mých studiích ten úděl jen jednoho stroje nebyl nikterak příjemný ani praktický, proto si Honza koupil aspoň tablet, na běžnou práci je spíš průměrný. Asi jsme ještě oba ze staré školy, notebook je notebook. Začala jsem tedy na pořizování stroje pracovat, udala jsem firmě, které jsem dala pořízení notebooku na starost, parametry stroje, od velikosti ram paměti, hard disku, po velikost obrazovky a požadavek na systém. Tím měl být windows 10. V době požadavku na notebook ještě ani nebyl tento systém na trhu, přesto jsem ho ale chtěla. Počala jsem si tedy o něm na internetu číst vše, co jsem byla schopna najít a zjišťovala jsem si rovněž i názory přátel a to jak osobně, tak po mailech či jiných konferencích a protokolech. Dočítala a dovídala jsem se názory různé, z mých přátel nevidomých lidí mi tento systém nedoporučoval nikdo, mnozí ho testovali, tak měli už nějakou zkušenost. A čím víc negativních názorů jsem se dočítala, tím víc jsem byla přesvědčena o správnosti svého rozhodnutí. Před několika měsíci mi byl stroj předán, tehdy byl čtvrtek, prosinec. Dorazila jsem domů, s jistým rozechvěním jsem notebook poprvé spustila a jala se s ním seznamovat. Za tu relativně krátkou dobu, co stroj vlastním, mohu říct, že s odečítačem obrazovky, převážně používám Jaws, jsem nenarazila na žádný problém, který by mne v čemkoli omezoval. Na několik věcí jsem se ptala v konferencích, ale to byly většinou maličkosti. Ovládání se mi jeví jako to nejlepší z windows 7 a 8. Firma, která mi notebook dávala dohromady má velkou a dobrou zkušenost s pořizováním notebooku zrakově handicapovaným, tak mi stroj optimalizovali vskutku luxusně, žádné zbytečné spouštění služeb, žádná pro mne nepotřebná grafika, dlaždice ani jiné metro záležitosti. Proto tedy já sama za sebe tento systém všem velmi vřele doporučuji, není důvod se čehokoli obávat, naopak, můj názor je, než cokoli budu odsuzovat, nejdřív to osobně vyzkouším a pak mohu přednášet kritiky. Na závěr bych ráda mnohokrát poděkovala firmě Numex za skvělou práci.