Potřetí u pana Žáčka v Praze doma

Již třetím rokem se mému manželovi Honzovi a mně dostalo té cti, že jsme se setkali s panem Jiřím Žáčkem u něj doma. Tentokrát to nebylo v listopadu, nýbrž první prosincový den. Počasí nám přálo, na naši cestu dokonce svítilo i slunce. Cesta vlakem i pražskou hromadnou dopravou proběhla bez komplikací a my kráčeli známými místy. U příslušného domu jsme se ohlásili a zanedlouho jsme se již srdečně přivítali s panem Žáčkem. Vedl nás po několika řadách schodů, výtah jsme nevyužili. Vstoupili jsme do jeho pražského bytu, který opět působil útulně. Usedli jsme ke stolu na židle a zapředl se mezi námi hovor. Popíjelo se velmi dobré pití a konverzovalo o lecčem, co nám přišlo na mysl, lehce jsme třeba naťukli téma přicházejících Vánoc, ale i politickou situaci, téma zdraví a mnoho dalších, mnohdy i humorných, témat. Po téměř dvou krásně strávených hodinkách času jsme se pomalu, ale rovněž velmi srdečně, rozloučili a my mířili zpět. Bylo to opět jedno z moc pěkných setkání, kdy se člověk skvěle baví, upřímně a od srdce se zasměje, ale i naslouchá moudrům, která pan Žáček vyřkl. Už nyní se těším na naše další setkání v příštím roce, která budou jistě přinejmenším stejně pěkná jako tohle.

Zážitky z křtu mé knihy Válečná Stezka Aztéků

26. září v sedmnáct hodin proběhl v sále lovosické knihovny křest mé knihy s názvem Válečná stezka Aztéků. Role kmotra se ujal pan Jiří Žáček. Dorazilo pár lidí, mezi které patřil k mé velké radosti Dřevmuž i naše kamarádka Blanka. Ředitelka knihovny křest zahájila několika slovy a pak jsem se ve stručnosti představila a řekla jsem, co mne vedlo k napsání této knihy, ale i to, za jakých okolností jsem se před několika lety seznámila s kmotrem tohoto dílka. Po tomto stručném představení proběhl samotný křest červeným roudnickým vínem a kmotr řekl pár velmi pěkných, ale i vtipných, slov. Pak následovalo autorské čtení, které bylo rozděleno na dvě části. Nejdříve jsem četla já a sice tím způsobem, že jsem si k notebooku připojila přístroj zvaný braillský řádek a ten mi vše, co je na obrazovce, převede do Braillova písma. Po několika minutách mne vystřídal manžel Honza a já jeho čtení doprovázela decentní hrou na klávesy. Po autorském čtení proběhla autogramiáda, přičemž manžel Honza do knih psal věnování a já ji opatřila autogramem. Pak jsem ještě zahrála několik improvizací na klávesy. Tuto knížečku je možné u mne zakoupit jak v digitální podobě, formát PDF, tak i tištěnou, případně obě verze. Digitální kniha je za 90 Kč a tištěná podoba pak za 180 Kč. Z této akce jsem velmi nadšena, naprosto předčila ve všech směrech má očekávání a představy a věřím, že nebude poslední. Kmotru knihy, panu Jiřímu Žáčkovi, patří můj velký dík, ale i pracovníkům knihovny a všem, kteří si našli svůj čas a obohatili tento křest svou přítomností.

Naše účast na řezbářském sympoziu v Ploskovicích

Od pátku 22. do čtvrtku 28. září se v zámeckém parku v Ploskovicích, kousek od města Litoměřice, koná řezbářské sympozium. Tři řezbáři, Dřevmuž je jedním z nich, vyrábějí do tohoto parku z kmenů stromů velmi zajímavé lavice. S touto krásnou myšlenkou přišel Dřevmuž. S Honzou jsem se části této akce zúčastnila, strávili jsme tam několik moc příjemných hodin v sobotu 23. září. Autem jsme se přepravili na místo a kráčeli jsme velmi pěkným parkem. Zvuk motorové pily nám prozradil, ve kterých místech se pracuje a my tam zamířili. Po pár krocích jsme se ocitli u jednoho z pracujícíh řezbářů. Jmenoval se David a vyměnili jsme si pár slov, velmi ho zajímala moje hůl , ihned poznal, že je od Dřevmuže. Já mu stručně vysvětlila, jak vnímám rozdíl v používání jasanové a bílé hole. David byl velmi příjemný člověk, jeho lavice měla lehce připomínat tvarem památnou horu Říp. Každá z těchto tří lavic pak měla mít v parku své konkrétní místo. Ta Davidova měla být umístěna v části parku na mírném kopečku, kde je krásný výhled právě na horu Říp. Dřevmuž vyráběl lavici, měl k ní zhotovený i krásný dřevěný model, která měla mít velmi zvláštní a hezký zvlněný tvar, její zvláštností byla i skutečnost, že měla být umístěna na trnech, tím se mělo dosáhnout její pohyblivosti a jak říká Dřevmuž, levitace. Má být umístěna u přenádherného dubu. Lavice třetího řezbáře pak má být vsazena do místa parku, kde se nachází monumentální betonová váza. S Dřevmužem jsme se krásně přivítali a prohodili pár slov. Ukázal mi jak ten dřevěný model lavice, tak i rozpracovaný kmen se zajímavými zářezy. Chvíli jsem si na tento úžasný kmen položila svoji hůl, aby načerpala energii, což se také stalo. Byl to překrásný strom, kaštan, plný silné a velmi pozitivnní energie. Bylo pro mne velmi pěkné si rukama prohlížet ten kmen po jeho délce s těmi zářezy, vnímat ty pyliny, ty mi připadaly nádherně sametové. Dřevmuž nám doporučil v tomto parku tři místa, kam zajít. Počal opět pracovat a my ho chvíli sledovali. Po několika minutách jsme se přesunuli k nedaleké krásné lípě. Působila na mne jako krásný strom s příjemnou a teplou energií. Pak jsme se přesunuli k dubu, kde má být Dřevmužova lavice. Tento strom na mne působil jako velmi památný a od prožitých let moudrý, vážný a vznešený, měl v sobě krásný a hluboký klid. Nechtělo se mi od něj odcházet. Pak jsme zamířili do nedaleké kavárny, kde jsme se občerstvili. Pár chvil na to jsme se vydali parkem dál a spatřili jsme i Dřevmužem třetí doporučené místo, kde byla ta váza, o níž již byla zmínka, bylo to další krásné místo. Za zpestření těchto chvil považuji skutečnost, že v parku byli pávi, ale potkali jsme i veverku. Protože se v jedné části parku měla konat přednáška o stromech, zamířili jsme tam. Přednášela velmi příjemná mladá dáma o místních stromech a to jak ovocných, tak klasických. Při přednášce jsme se přesunuli ke stromku zvanému oskeruše a ochutnali jsme i plody. Na závěr přednášky, kdy se hovořilo o stromech jako zdejší meruňky, ale i broucích ve stromech žijících, jsme zamířili k pracujícím řezbářům. Ti po krátké přestávce, kterou měli vyhrazenou, dorazili a chvíli jsme je opět pozorovali při práci. Na tomto sympozium měla i bylinkářský stánek jedna naše známá, který jsme také navštívili. Rozloučili jsme se s Dřevmužem a pomalu jsme opouštěli toto krásné místo, které chceme navštívit, až budou lavice dohotoveny a rádi je vyzkoušíme. Byla to nádherná akce plná krásné čisté energie a příjemných lidiček kolem.

Čtvrtý ročník akce Čtení ve vlaku

V těchto dnech, od pondělí 18. do čtvrtka 21. září se koná již čtvrtý ročník velmi zajímavé akce s názvem Čtení ve vlaku. Jedná se o to, že nejrůznější autoři čtou ve vlacích na rozmanitých trasách z Prahy např. na Karlštejn, do Řevnice apod. S manželem Honzou nám tato akce přišla jako velmi zajímavá a zúčastnili jsme se jí v úterý 19. září na trase právě z Prahy do Řevnice a zpět, kdy v tomto vlaku měl být pan Jiří Žáček. Cesta vlakem z Roudnice nad Labem do Prahy proběhla bez komplikací. Protože rychlík z Roudnice přijel na stejné nádraží, ze kterého měl odjíždět i vlak do Řevnice, nemuseli jsme se nikam přesouvat,, jenom Honza zjistil, odkud tento spoj jede. Přesunuli jsme se tedy na správné nástupiště a zanedlouho k mé radosti Honza uviděl pana Žáčka. Usadili jsme se na volné místo a čekali na další okamžiky. Po chvíli nás pan Žáček spatřil a šel se s námi přivítat. Jako vždy to bylo velmi pěkné přivítání. Horní část vagonu, kde čtení probíhalo, se docela naplnila, část osazenstva tvořilo několik dětí ze dvou základních škol a jejich doprovod. Žáci té jedné základní školy byly ze šesté a sedmé třídy, děti druhé základní školy byly o něco menší. Než se vlak rozjel, mohly si děti nechat podepsat od autora knihy, které si přinesly, nechybělo ani hojné fotografování. Bylo pro mne velmi pěkné, když jsem z těch dětských hlasů slyšela, když se řeklo jméno autora, tu jejich krásnou čistou úctu a respekt. Samozřejmě, že děti celou dobu neseděly jako pěny, byly i trošku rozverné, ale to už k tomu tak nějak patří. Aby bylo čtení lépe slyšet, byly po vagonu rozmístěny dva reproduktory. Jakmile se vlak rozjel, organizátorka přivítala pasažéry na této akci a představila pana Žáčka. Ten se pak ujal slova a představil velmi příjemnou dámu, která měla z jeho dvou knih číst. Jednalo se o díla Ezopovy bajky a Sonety. Při cestě do Řevnice se četlo především z již zmíněných bajek. Když ta příjemná dáma jménem Blanka dočetla nějakou bajku, pan Žáček si velmi často převzal mikrofon a doplnil ji o nějakou vtipnou poznámku, ale padly od něj poznámky i poučné. Velmi se mi od něj líbila jedna z těch poučných a sice ta, že se někde dočetl, že se člověk skládá i z několika stejných prvků jako slunce. Podle jeho slov je tedy každý z nás sluníčkem. Zmiňoval se ale také třeba o kocourovi, kterého synovi hlídá na chalupě a o dalších zajímavostech. Cesta trvala zhruba třicet minut. Pak jsme se přesunuli na jiné nástupiště a zpáteční vlak přijel velmi brzy. Opět následovalo přivítání cestujících, ale tentokrát se četlo spíše z díla Sonety, přičemž ještě před začátkem čtení pan Žáček stručně pohovořil o tom, co sonet vlastně je. Další věcí, která se mi líbila byla ta, že si děti mohly určit, jaký úryvek se přečte z knihy, kterou si vzaly s sebou a komu toto čtení věnují. I zpáteční cesta uplynula docela rychle, ale před úplným rozloučením ještě přečetla ta příjemná dáma Blanka sonet k podle pana Žáčka té nejkrásnější hlásce, kterou máme, tedy k písmenku Ř. Následovala slova poděkování a rozloučení. Pak pasažéři odměnili potleskem toto krásné čtení, taktéž tomu bylo samozřejmě i na cestě tam. Vystoupili jsme z vlaku a počkali jsme ještě na pana Žáčka, abychom se s ním mohli rozloučit. Ten k nám dorazil v doprovodu své společnice, která četla z jeho děl. Prohodily jsme pár slov a to jak s autorem, tak i s tou příjjemnou Blankou. Pak přišlo potřesení si pravičkama a rozešli jsme se každý tam, kam potřeboval jít. Tato akce patřila k těm velmi pěkným, které jsem zažila a už nyní se moc těším na další ročník, který si nenechám ujít.

Letošní první úplňkové setkání v přírodě na kopci Radobýlu

V sobotu osmého července se konalo první úplňkové setkání v přírodě. Opět na kopci Radobýl nedaleko města Litoměřice. S manželem Honzou jsme se samozřejmě zúčastnili. Lidí se postupně sešlo docela hodně. Akci vedla Venuše. Při zahájení promluvila o síle úplňku a důležitosti živlů jako jsou třeba oheň, vzduch či voda. Pak se jamovalo na nejrůznější hudební nástroje. Pro ty, kteří neměli vlastní, měla Venuše k zapůjčení. Nástroje zde byly velmi rozmanité, od nejrůznějších šamanských bubínků, po triangl, chimes, několik kytar, didgeridoo, ale i třeba fujara. Jeden příchozí zde měl velmi zajímavý nástroj, jednalo se o jakési malé klávesy napojeny na kombo zhruba stejné velikosti a tento nástroj vyluzoval nejrůznější pestré zvukové efekty. Jeden dotyčný předváděl vskutku krásné umění se svým hlasem, hluboce před ním smekám. Nechybělo také samostatné vystoupení na tibetské mísy. Při tomto hraní na mísy Venuše přispívala nejen krásným zvukem tří kovových zvonků u sebe, každý o jiné velikosti, tak také i krásným světelným show. V rukou měla jakési miniaturní zapálené dřevěné louče či fakule a s těmi všemožně pohybovala. Toto show obohatilo hraní nejen o světelný požitek pro oči, ale i krásnými zvuky, jak se plameny pohybovaly, připomínalo mi to trochu zvuk silného větru. Samozřejmě k této akci neodmyslitelně patřil i zapálený oheň, který plápolavě dokresloval krásnou atmosféru. Z těch, které jsme znali, zde nechyběl třeba Pavel Hlušička, s nímž jsme si velmi hezky pohovořili. Ti, kteří chtěli zde mohli přespat a to jak pod klasickým stanem, kterých zde bylo postaveno několik, tak jen tak ve spacáku pod širým nebem u ohně. Toto úplňkové setkání bylo jedno z těch krásných, kdy zde bylo mnoho legrace, příjemných lidí i pozitivní energie.

Slunovratové setkání v obci Malíč

21. června se konalo v obci Malíč, nedaleko Litoměřic slunovratové setkání. Také loni jsem se s manželem Honzou zúčastnila. Přál si s námi jet i jeho bratr a my jsme mu rádi vyhověli. Když jsme dorazili, někteří už zde byli, pár přítomných jsme už znali, jiné nikoli. Pozdravili jsme se s Pavlem Hlušičkou, který rovněž nechyběl. Oproti minulému roku, Dřevmuž se tentokrát nezúčastnil, protože byl, jak nám někdo sdělil, v lesích a lovil dřevo. Čas, který v pozvánce na tuto akci byl uvveden, pět hodin večer, byl ovšem jen orientační, ještě nějakou dobu se lidé scházeli. Minulý rok však byla účast o něco větší, jak mi Honza sdělil, což ale i tak vůbec ničemu nevadilo. Dan, o němž v předchozích článcích již byla zmínka, kterému pozemek a kameny patří, zahájil toto setkání. Pro dokreslení atmosféry na místě hořel oheň. Zamířili jsme do kruhu kamenů a vzali jsme se za ruce. Dan pár slovy zahájil toto naše setkání a pak mohli ti, kteří chtěli, jamovat, improvizovaně hrát na nejrůznější nástroje, především na bubínky. Bylo zde připraveno i občerstvení, kdo chtěl, mohl něco přinést. Ovoce, které jsem okusila, bylo v krásném letním počasí osvěžující. Pak Dan vybídl ty, kteří mají zájem o krátkou meditaci, rovněž v kamenném kruhu. Nesla se v podobném duchu jako zahájení. Mohu s určitostí říci, že akce patřila jako vždy k těm vydařeným a velmi se těším na další.

Moje zážitky z dalšího ročníku festivalu Alchimistické Litoměřice

26. května jsme se s Honzou zúčastnili dalšího ročníku festivalu Alchimistické Litoměřice. V sedmnáct hodin měl v hradní kapli mít povídání o dřevěných artefaktech Dřevmuž společně s naší kamarádkou Blankou. Když jsme dorazili, v kapli už bylo plno, naštěstí se i pro nás našla dvě místa k sezení. Blanka úvodem pohovořila o Dřevmuži a čemu všemu se věnuje. Pak si vzal slovo Dřevmuž a přivítal zúčastněné. Také on promluvil o svých dřevěných artefaktech, které zde měl. Mnohé nechal kolovat a byly to předměty velmi zajímavé, různých tvarů a velikostí, všelijakých vůní a z rozmanitých stromů s příjemnou energií. Pak Dřevmuž požádal mne, abych sdělila něco o své holi amých zážitcích, tak jsem mu ráda vyhověla. I Honza zde měl svou hůl a obě naše hole, stejně jako Dřevmužova, kolovaly mezi účastníky. Z oněch artefaktů mne asi nejvíc zaujal křišťál vsazený do dřívka. Nebyl to ale obyčejný křišťál, kromě toho, že byl leštěný, měl zvláštní tvar, připomínal mi jakousi tenkou tyčinku, která byla vsazena do toho dřívka a na konci, už mimo to dřívko, byl ten křišťál, opravdu skvostný kámen. Dalším zpestřením byla skutečnost, že nám Dřevmuž ukázal tzv. zpívající dřevo, což bylo ploché dřevo, na každé straně s otvorem a provázkem, které k němu patřilo se roztočilo a ve spolupráci se vzduchem vyluzovalo velmi zajímavé zvuky. Závěrem jeden náš další kamarád hrál na tibetské mísy, přičemž jsme si před touto produkcí každý měli vzít do ruky nějaké dřívko ze sbírky Dřevmuže a takto těch patnáct minut strávit. Byly to velmi pěkné okamžiky. Po skončení této akce jsme si byli prohlédnout stánky, co kdo na festivalu prodával. Venku jsme ještě chvíli pohovořili s pár kamarády a odebrali jsme se pozvolna, protože se nám odtamtud nechtělo, domů. Za sebe mohu říci, že to byla opět jedna velmi vydařená akce a já si odtamtud odnáším celou řadu krásných zážitků.

Naše účast na křtu knihy

23. května v lovosické knihovně křtila svou knihu moje kamarádka, se kterou jsem se setkala na vernisáži nevidomé malířky. Tahle kamarádka, jmenuje se Stáňa vládne zbytky zraku. S Honzou jsme se této akce samozřejmě zúčastnili. Přítomna byla celá řada nevidomých lidí včetně malířky Ivy, o níž již byla dříve zmínka. Akci zahájila ředitelka zdejší knihovny a ptala se autorky na několik věcí, třeba, co ji vedlo ke psaní a na další informace. Kmotrem knihy byl nevidomý paralympionik pan Smrčka. Pokřtít knihu přišel v doprovodu trenéra a zanedlouho bylo dílko za potlesku pocákáno vínem. Kniha pojednává, je psána především pro děti, neměli by ale pohrdnout ani dospělí čtenáři, o škole vodicích psů, čím vším procházejí, aby se mohli stát průvodci nevidomých. Tato knížečka je i ilustrovaná a autorka obrázků taktéž nechyběla, ta po akci psala do knihy, co si kdo určil a autorka ji následně podepisovala. Akce byla obohacena i několika hudebními vystoupeními. Děti zdejší základní školy místo autorského čtení odehrály kousek z knihy jako příběh a jejich představení se dočkalo v naplněném sále velkého potlesku. Během akce vystoupila i jedna, taktéž nevidomá, kamarádka autorky a zahrála na kytaru a zazpívala jednu svoji píseň. Velkolepým zpěvákem na tomto křtu byl rovněž nevidomý vynikající zpěvák Radek Žalud. Přispěl několika písněmi a z toho jeho nádherného hlasu mne příjemně mrazilo. Také od něj si bylo možno zakoupit jeho album, čehož jsme samozřejmě využili. Po skončení akce jsme tedy vystáli frontu, zakoupili knihu a nechali si ji podepsat. Někteří odešli, jiní zůstali a bavili se mezi sebou, přičemž využívali občerstvení, které zde bylo také připraveno. My s Honzou jsme se zde ještě zdrželi a zamířili jsme za zpěvákem Radkem, s nímž jsem byla v kontaktu přes notebook, osobně jsme se ale ještě nesetkali, až tentokrát. Je velmi příjemný a vtipný člověk a považuji si za čest, že jsme se mohli seznámit už i osobně. Moje hůl, kterou jsem měla samozřejmě i zde, udělala na vernisáži zjevně dojem a informace o ní se příjemně šíří dál. Proto ji Radek chtěl vidět a já mu ji ukázala. Velmi se mu líbila a taktéž i další příjemné dámě, se kterou jsem se za několik chvil dala také do řeči. Rovněž jsme pohovořili i s malířkou Ivou. Byla to velmi příjemná akce a věřím, že brzy budou další přinejmenším stejně tak dobré jako byla tahle.

Naše účast na vernisáži lovosické nevidomé malířky Ivy Zuchové

Ve středu 17. května se v osmnáct hodin v sále lovosické knihovny konala vernisáž zdejší nevidomé malířky. Můj manžel Honza a já jsme měli na této akci hudebně účinkovat. Na místo jsme dorazili s dostatečným předstihem a v klidu jsme stihli vše potřebné odzkoušet. Moje jasanová hůl zaujala nejen ředitelku knihovny, ale i samotnou malířku a další lidi v plném sále. Na začátku akce malířku uvítala ředitelka knihovny, promluvil i lovosický místostarosta a krátce sdělil malířčin životopis. Poté se ujala slova dáma, která vede nadaci v Praze, kde malířka už deset let maluje svoje obrazy a nakonec promluvil i autor techniky, díky níž malířka obrazy maluje. Pak následovala hudební produkce, nejdřív čtyřech holek ze zdejší ZUŠ a nakonec naše improvizované vystoupení, přičemž před naším hraním jsem sdělila pár slov o mé holi. Na závěr pak Iva Zuchová namalovala celkem tři obrazy. Po této ukázce si mohli účastníci prohlédnout a osahat si celou řadu jejich již vytvořených obrazů. Technika malování, kterou si její autor zprvu dělal jen pro sebe, až později přišel na skutečnost, že by jí mohli malovat i nevidomí, spočívá zhruba v tom, že se na podložku připevní igelit a na ten plátno. Na toto plátno se pak špachtlí, to dělal autor této techniky, nanese barva, aromatem mi trochu připomínala asfalt. Poté se plátno zakryje deskou či rámečkem. Malířka pak hrotem pletací jehlice po plátně malovala své představy, byly to třeba řady lidí ve zdejším sále. Občas se zeptala, kam má malovat a autor techniky ji navedl, aby se jí postavy příliš nepřekrývaly. Byla to jedna z velmi zajímavých akcí za poslední dobu, a protože výstava bude trvat do začátku června, určitě ji mohu zájemcům doporučit.

Naše účast na části veletrhu Svět knihy 2017

Od čtvrtka 11. května do neděle 14. května se konal další ročník veletrhu Svět knihy. Vystřídalo se zde mnoho a mnoho slavných autorů celé řady knih a to jak z našeho státu, tak i zahraničních. Program byl tedy velmi pestrý a spousta lidí, která na akci dorazila, si měla vskutku z čeho vybírat. Honza a já jsme se této akce zúčastnili v sobotu třináctého května. Počasí v dobu našeho odjezdu vlakem z Roudnice vládlo velmi hezké. Na pražské Výstaviště jsme se dostali kolem patnácté hodiny. Bylo si zde možno zakoupit knihy od všemožných autorů. Já si chtěla nechat podepsat knihu od pana Jiřího Žáčka s názvem Basta fidli. Honza se chvíli orientoval v plánku, který nám byl dán při řešení vstupenek. Prodírali jsme se davem lidí, co noha nohu mine, křídlem budovy, byl to vlastně obrovský stan, jak mi Honza vysvětloval, k místu, kde měl být pan Žáček. Také na místě samozřejmě byl, vedle něj podepisoval své dílo pan doktor Jan Cimický. Fronta na podpis knih pana Žáčka byla dlouhá a neustále přicházeli další. Cítila jsem příjemný adrenalin z chvil příštích. Držela jsem v ruce rozměrově nevelkou knihu ve tvrdých deskách a za několik chvil se fronta před námi uprázdnila. Pan Žáček nás zaregistroval, vstal a přišel za námi. Velmi srdečně se s námi přivítal, potřásli jsme si pravičkou a vedl mne k židli. Přijala jsem jím nabídnuté místo a vzal si onu knihu. Něco do ní psal. Co, to mi Honza přečetl, jakmile jsme dorazili domů. Pak knihu Honzovi předal a my si vyměnili pár slov, jak probíhá tato akce, jak se mu daří a další. Protože fronta za námi se rozrostla, rozloučili jsme se, aby pan Žáček mohl podepisovat dalším jejich knihy a kráčeli jsme dál. Prošli jsme si jednotlivá křídla budovy, a protože se počasí počalo kazit, zamířili jsme ven, abychom se dostali v klidu na tramvaj a vlak, kterým jsme se měli přepravit domů. Než jsme dorazili na zastávku, spustil se solidní slejvák, který sílil, když jsme čekali na nezastřešeném nástupním ostrůvku na tramvaj, která zrovna nějak nechtěla přijet. Za pár minut, kdy jsme si už velmi přáli, aby dopravní prostředek konečně přijel, se tak stalo. Na nádraží už naštěstí byla střecha a vlak byl také přistaven relativně brzy, déšť ovšem stále padal. Mohli jsme být zhruba za polovinou cesty domů, když se k dešti přidala ještě bouřka. Jeden blesk, byl docela blízko, na několik chvil ochromil jízdu vlaku. Vše zhaslo, motory fungovaly na náhradní zdroj. Byl to krátký okamžik dobrodružství a všichni jsme čekali, co se stane dál. Naštěstí se ukázalo, že se nestalo nic až tak závažného, za chvíli proud opět fungoval a vlak byl schopen další jízdy, i když se od té doby rozjížděl velmi kostrbatě. Domů jsme dorazili už bez problémů a Honza mi, jak už bylo uvedeno, přečetl, co pan Žáček do knihy napsal. Bylo a je to tak krásné, že na to nikdy nezapomenu. Určitě mohu milovníkům knih tuto akci velmi vřele doporučit. Jak řekl pan Žáček: "Lidi čtou, je to dobré." Věřím, že tato akce bude i dál probíhat v podobném duchu a bude se zde scházet minimálně stejné množství knižních nadšenců jako tomu bylo tentokrát.

První letošní úplňkové setkání v Litoměřicích

Začátkem února Venuše, o níž byly zmínky v předchozích článcích, rozeslala pozvánku na první letošní úplňkové setkání. Mělo se konat jedenáctého února ve dvacet hodin večer v jedné litoměřické čajovně. Večer měl být ve znamení tzv. jamování, tedy improvizované hudby. Nástroje si účastníci mohli přinést vlastní nebo si je mohli zapůjčit. S Honzou jsme si řekli, že určitě dorazíme a já se rozhodla, že přispěju do improvizace hrou na klávesy. Na místo jsme dorazili s časovým předstihem, proto jsme si dali velmi dobrý čaj zvaný masala. Nejdříve jsme se zde setkali s naším kamarádem Pavlem Hlušičkou, ten ale bohužel brzy odešel. Samozřejmě na této akci nechyběl ani Dřevmuž. Jakmile jsme dopili, přesunuli jsme se do nedalekého sálu, kde se mělo hraní konat. Lidí se sešlo relativně hodně, někteří i se svými potomky nebo se psy. I nástroje zde byly rozmanité od nejrůznějších bubínků, po didgeridoo, někteří měli kytary, flétny a další. Dřevmuž měl svůj vlastní nástroj, který mi ukázal. Byl to dřevěný nástroj oválného tvaru, na každé straně měl otvor a po celé jeho délce se nacházela štěrbina. Tyto nástroje měl dva, tudíž se jimi dalo o sebe ťukat a co jiné místo klepnutí, to odlišný zvuk. Nejen ale to, Dřevmuž mi sdělil v průběhu hraní, abych si ten nástroj dala na uši, tedy jedním otvorem a poslouchala hraní přes něj. Bylo to velmi zajímavé, jiný druh vnímání okolního prostoru, velmi pestré a obohacující. I já tedy přispěla svou troškou a začala se přidávat ke hraní, bubínkům a kytarám. Pak jsem začala hrát já a bicí, kytara, ale i hráč na flétnu se přidali ke mně. Bylo to zvláštní a skvělé v tom, že aniž jsme spolu předtím hráli, byli jsme schopni jamovat a hudba zněla velmi hezky a harmonicky. To mi ukázalo, že je možné, aby spolu několik lidí hudebně improvizovalo i přes skutečnost, že se téměř neznají a dokáží z nástrojů získat krásně znělou hudbu. Atmosféru dokreslovala Venuše, která občas prošla po místnosti se zapálenou vonící bylinnou tyčinkou. Bohužel stanovený čas velmi rychle uplynul a vůbec se nám nechtělo odcházet. Věřím, že další letošní setkání, brzy již jistě opět v přírodě, budou stejně pěkná.