pondělí 29. března 2010
Jak jsem si zalezla na skalách v Moravském Krasu
Tohoto dne se mi opět zdál sen o lezení na skále. Už mnoho týdnů jsem na tento sport opět myslela, přitahoval mne asi tím, že jsem ho nevykonávala delší dobu. Odpoledne jsem se dověděla, že mi tento sen bude splněn. Pocity byly nádherné, radost a očekávání. Do Moravského Krasu, který byl naším cílem, jsme cestovali autobusem. Při cestě jsem s mým společníkem drobně konverzovala. Dorazili jsme na zastávku a my se vydali docela dlouhou cestou ke skalám. Pravda, obuv jsem žel neměla nejlepší, ale to mi nepokazilo radost. Můj průvodce se prokázal jako naprostý profesionál, nejen ve vedení po neschůdných cestách, ale i při lezení. Cesta vedla většinou prudce nahoru, byla tvořena převážně kameny a kořeny, mnohdy byl stoupák velmi prudký. Dal mi docela zabrat, ale po jeho zdolání jsme se dostali kousek ke skalám, na něž jsem se velmi těšila. Začala jsem se soukat do sedáku a dalších lezeckých věciček a moje absence byla znát... Překonala jsem několik kroků, které mne od skály dělily a bylo mi řečeno, že si můj průvodce chce zalozit, a abych ho jistila. V ten okamžik ve mně docela zatrnulo, jištění jsem nezkoušela už hodně dlouho a dokážu to? Jištění na skále a na stěně mi přijde troškujiné a já na skále jistila asi jen dvakrát. Ale tohle je nejlepší škola, kdy jste postaveni před hotovou věc a vy si nemůžete zvolit ani couvnout, jen makat! Můj společník byl vynikající! U jištění jsem oběma rukama svírala lano a buď jsem dle potřeby dobírala, nebo pak spouštěla dolů. Když jsem mé první jištění po asi dvouleté přestávce zvládla, šla jsem na skálu já. Vápenec byl uklouzaný, hladký a relativně málo členitý, ale Honza, který byl mým průvodcem, se mi snažil radit, jak jen mohl, za což mu patří můj velký dík. Zpočátku mi cesta šla relativně dobře, ale těsně před koncem nastal problém, s nímž jsem se mořila žel aspoň dvacet minut. Potřebovala jsem se dostat na závěrečnou skalní polici oběma nohama a několik vteřin se na ní udržet, pravda místo na nohy i celá police byla docela velká, ale dostat se na ni byla dřina. Užuž jsem tam skoro byla jednou nohou, pak mi to uklouzlo a musel celý proces nastoupit znovu. Snažila jsem se skálu pokořit a velkou motivací mi byla mimo jiné i skutečnost pronesených slov, že mne dřív nespustí dolů, dokud to nezvládnu. Nakonec jsem skálu zdolala a byl to nádherný pocit, tak nádherný jako kdysi, když jsem na skalách byla poprvé i podruhé. Pak si ještě několikrát zalezl Honza a já ho jistila. Nevím, co bylo pro mne obtížnější, na fyzickou schránku určitě lezení, na psychiku jištění. Nakonec jsem zkusila ještě jednu cestu, ale žel jsem se daleko nedostala. Během našeho lezení s námi drobně laškovalo počasí, občas pršelo více, jindy méně, z toho zase vůbec, oba jsme byli ale kryti skalou nad námi a mírným převisem, což nám sloužilo za provizorní střechu. Cesta zpět vedla sice dolů a trochu jinudy, nebyla však o nic méně akční, možná i naopak. Kameny, kořeny, prudký klesák dolů, větve v cestě, okolo vás stromy a les, ale přesto krásná cesta, neméně než skály! Za nepříjemné zpestření jsem považovala fakt, že se k našim uším z ničeho nic donesl zvuk sirény, chvíli zněla, chvíli se odmlčela a takto se to opakovalo. Chvílemi k nám vítr přivál i kouř a po chvíli kolem nás projížděla dvě hasičská auta. Při zpáteční cestě autobusem Honza spatřil ohořelý prruh trávy. Vše dohromady, lezení, požár, ve mně umocňovalo zvláštní pocity. Z tohoto krásného odpoledne ve znamení lezení v Moravském Krasu na Bajerově skále, jsem víc než nadšena! Doufám, že tohle lezení nepatřilo k posledním.
středa 24. března 2010
Jak jsem se zúčastnila druhého futsalového semináře
v sobotu 13. února se konal v Brně druhý futsalový seminář. Pozvání přijali také hráči nově založeného pražského týmu. Z Brna se dostavilo hráčů pět, z
Prahy pak čtyři, zbytek tvořili trenéři. V první části se konala samozřejmě pořádná rozcvička, začalo se od hlavy, skončilo prsty u nohou. Po protažení
si slovo vzal náš hlavní trenér z Brna, Lukáš, který nám začal vysvětlovat různá míčová cvičení. Byli jsme rozděleni do několika skupinek a my měli běhat
s míčem k několika metám, živým překážkám, ty jsme měli oběhnout, oni nám míč nahráli, museli jsme ho zpracovat a buď přihrát spoluhráči nebo běžet na
bránu a střílet. Těchto cvičení bylo na řadě několik a různě se střídala, obměňovaly se směry běhu, různé kličky, změny v nahrávkách apod. Jakmile skončila
tato cvičení, trenér nás rozdělil na dva smíšené týmy a nás čekal zápas smíšených družstev. Hra se nám, futsalistům, velmi líbila, i hráčům z Prahy vše
šlo velmi dobře. Činili se jak obránci, tak útočníci, hra se neobešla bez faulů a pádů, což ale k tomuto sportu neodmyslitelně patří. Padaly ale i góly
a také komunikace byla na dobré úrovni. Obránci pokřikovali na útočníci, že jdou, ti se jim snažili, jak mohli, útoky znemožnit, rovněž ale i spoluhráči
měli přehled o okolním dění a snažili se všichni, jak mohli, aby hru obrátili ve svůj prospěch. Jakmile skončil zápas i krátká přestávka, slovo si převzal
pražský trenér. Také nyní nás čekalo několik míčových cvičení. Jedno z nich spočívalo v trénování rohových kopů. Čtyřčlenná skupinka se rozdělila na dvojice,
dva v obraně, druzí dva si měli promyslet taktiku rozhového kopu tak, abychom přemýšleli takticky a nejen bezhlavě kopali do zdi vytvořených obránců. Po
několika dalších podobně laděných cvičení následoval zápas Brna proti Praze. Všichni jsme byli již unavení, ale každý se snažil ze sebe dostat maximum.
Každá hra je o adrenalinu, vzájemné komunikaci, obraně a útocích, radosti z gólů, snaze vyždímat veškeré síly na výhru týmu, za který hráč hraje. Tento
čtyřhodinový seminář, ač náročný, přesto byl pro mne velmi přínosný. Měla jsem se možnost sportovně se zničit, poznat, jak dokáže hrát tým Prahy, užít si spoustu legrace a úžasných zážitků.
Prahy pak čtyři, zbytek tvořili trenéři. V první části se konala samozřejmě pořádná rozcvička, začalo se od hlavy, skončilo prsty u nohou. Po protažení
si slovo vzal náš hlavní trenér z Brna, Lukáš, který nám začal vysvětlovat různá míčová cvičení. Byli jsme rozděleni do několika skupinek a my měli běhat
s míčem k několika metám, živým překážkám, ty jsme měli oběhnout, oni nám míč nahráli, museli jsme ho zpracovat a buď přihrát spoluhráči nebo běžet na
bránu a střílet. Těchto cvičení bylo na řadě několik a různě se střídala, obměňovaly se směry běhu, různé kličky, změny v nahrávkách apod. Jakmile skončila
tato cvičení, trenér nás rozdělil na dva smíšené týmy a nás čekal zápas smíšených družstev. Hra se nám, futsalistům, velmi líbila, i hráčům z Prahy vše
šlo velmi dobře. Činili se jak obránci, tak útočníci, hra se neobešla bez faulů a pádů, což ale k tomuto sportu neodmyslitelně patří. Padaly ale i góly
a také komunikace byla na dobré úrovni. Obránci pokřikovali na útočníci, že jdou, ti se jim snažili, jak mohli, útoky znemožnit, rovněž ale i spoluhráči
měli přehled o okolním dění a snažili se všichni, jak mohli, aby hru obrátili ve svůj prospěch. Jakmile skončil zápas i krátká přestávka, slovo si převzal
pražský trenér. Také nyní nás čekalo několik míčových cvičení. Jedno z nich spočívalo v trénování rohových kopů. Čtyřčlenná skupinka se rozdělila na dvojice,
dva v obraně, druzí dva si měli promyslet taktiku rozhového kopu tak, abychom přemýšleli takticky a nejen bezhlavě kopali do zdi vytvořených obránců. Po
několika dalších podobně laděných cvičení následoval zápas Brna proti Praze. Všichni jsme byli již unavení, ale každý se snažil ze sebe dostat maximum.
Každá hra je o adrenalinu, vzájemné komunikaci, obraně a útocích, radosti z gólů, snaze vyždímat veškeré síly na výhru týmu, za který hráč hraje. Tento
čtyřhodinový seminář, ač náročný, přesto byl pro mne velmi přínosný. Měla jsem se možnost sportovně se zničit, poznat, jak dokáže hrát tým Prahy, užít si spoustu legrace a úžasných zážitků.
Zvláštní rozhodnutí
Poměrně nedávno nám přednášející v předmětu metody a formy sociální práce přečetla jednu velmi zajímavou událost, která se před několika lety skutečně stala.
Po přečtení článku proběhla mezi námi studenty i přednášející bouřlivá diskuse a výměna názorů. Já z této přednášky tenkrát odcházela se smíšenými pocity
a mnoha otázkami... Když nám byl čten text, chvíli mne z jeho obsahu až mrazilo, protože: Onen text byl psán slohově velmi kvalitně a každého člověka s
trochou citu musel vzít za srdce. Pojednával o jedné americké rodině, kteréžto se narodila holčička. Zjistilo se ale, že má těžký mentální handicap a její
rodiče se s touto skutečností jen těžce vyrovnávali. Přesto ale nedokázali své dítě dát do domova či k adopci a holčičku si nechali. Dávali jí veškerou
lásku a péči, jaké byli schopni, starali se o ni dnem a nocí jen, aby cítila, že ji nadevše milují... Bylo jim od počátku jasné, že se pro ně v mnohém
změnil život, že oni budou muset mnohé upravit k potřebám jejich holčičky... Léta uplývala, až jednoho dne oslavila osm let. Rodiče si moc dobře uvědomovali
realitu, že stárnou jak oni, tak i jejich osmiletá dcerka. Tato skutečnost pro ně začala být nepříjemnou, věděli jednak, že jim let přibývá a sil mají
stále méně a s tím také i to, že bude péče o jejich holčičku stále složitější, jak bude růst. Rozhodli se k nelehkému kroku. Chtěli, aby lékaři jejich
dceři pomocí složitých zákroků ukončili tělesný a psychický vývoj. Jistě mnohokrát probírali různá pro a proti, než návrh předložili etické komisi. Asi
ani pro členy komise nebylo jednoduché učinit tak závažné rozhodnutí, kdy měli posoudit vývoj lidského života, zda ho zanechat tak jak byl, nebo ukončit
vývoj. Nakonec ale komise rozhodla, že se zákrokem souhlasí a může být proveden. I nyní vše probíhalo hladce a holčička se tedy podrobila operacím. Po
tomto rozhodnutí byla na rodiče oné holčičky sesypána kritika a nejrůznější názory lidí na celou věc. Holčička je s rodiči, jistě jí dávají svoji lásku
a mají ji moc rádi, ale už navždy zůstane osmiletou. Sama za sebe říkám, že já být mámou oné holčičky, nikdy bych nedala souhlas s provedením zákroku,
dle mne má každý člověk, byť je jakkoli handicapovaný, právo prožít si plnohodnotný život i se svým handicapem, ale zastavit nikomu vývoj, proti tomu se
mi vše bouří. Rovněž jsem slyšela o případu,kdy se, opět v Americe, narodil rodičům nějak handicapovaný klučina. Když vyrostl, nedokázal se s tím vším
smířit, že je jiný, než ostatní, a zažaloval své vlastní rodiče za to, že ho vůbec porodili, že musel žít s takovým handicapem. Jak případ nakonec dopadl,
bohužel nevím. Myslím, že tato záležitost je stejně tak smutná a smysly bouřící, jakodalší šílenosti, co se na tomto světě dnes a denně dějí
Po přečtení článku proběhla mezi námi studenty i přednášející bouřlivá diskuse a výměna názorů. Já z této přednášky tenkrát odcházela se smíšenými pocity
a mnoha otázkami... Když nám byl čten text, chvíli mne z jeho obsahu až mrazilo, protože: Onen text byl psán slohově velmi kvalitně a každého člověka s
trochou citu musel vzít za srdce. Pojednával o jedné americké rodině, kteréžto se narodila holčička. Zjistilo se ale, že má těžký mentální handicap a její
rodiče se s touto skutečností jen těžce vyrovnávali. Přesto ale nedokázali své dítě dát do domova či k adopci a holčičku si nechali. Dávali jí veškerou
lásku a péči, jaké byli schopni, starali se o ni dnem a nocí jen, aby cítila, že ji nadevše milují... Bylo jim od počátku jasné, že se pro ně v mnohém
změnil život, že oni budou muset mnohé upravit k potřebám jejich holčičky... Léta uplývala, až jednoho dne oslavila osm let. Rodiče si moc dobře uvědomovali
realitu, že stárnou jak oni, tak i jejich osmiletá dcerka. Tato skutečnost pro ně začala být nepříjemnou, věděli jednak, že jim let přibývá a sil mají
stále méně a s tím také i to, že bude péče o jejich holčičku stále složitější, jak bude růst. Rozhodli se k nelehkému kroku. Chtěli, aby lékaři jejich
dceři pomocí složitých zákroků ukončili tělesný a psychický vývoj. Jistě mnohokrát probírali různá pro a proti, než návrh předložili etické komisi. Asi
ani pro členy komise nebylo jednoduché učinit tak závažné rozhodnutí, kdy měli posoudit vývoj lidského života, zda ho zanechat tak jak byl, nebo ukončit
vývoj. Nakonec ale komise rozhodla, že se zákrokem souhlasí a může být proveden. I nyní vše probíhalo hladce a holčička se tedy podrobila operacím. Po
tomto rozhodnutí byla na rodiče oné holčičky sesypána kritika a nejrůznější názory lidí na celou věc. Holčička je s rodiči, jistě jí dávají svoji lásku
a mají ji moc rádi, ale už navždy zůstane osmiletou. Sama za sebe říkám, že já být mámou oné holčičky, nikdy bych nedala souhlas s provedením zákroku,
dle mne má každý člověk, byť je jakkoli handicapovaný, právo prožít si plnohodnotný život i se svým handicapem, ale zastavit nikomu vývoj, proti tomu se
mi vše bouří. Rovněž jsem slyšela o případu,kdy se, opět v Americe, narodil rodičům nějak handicapovaný klučina. Když vyrostl, nedokázal se s tím vším
smířit, že je jiný, než ostatní, a zažaloval své vlastní rodiče za to, že ho vůbec porodili, že musel žít s takovým handicapem. Jak případ nakonec dopadl,
bohužel nevím. Myslím, že tato záležitost je stejně tak smutná a smysly bouřící, jakodalší šílenosti, co se na tomto světě dnes a denně dějí
Rezignace bez legrace, aneb, proč se opět zvednout
Člověk si tak žije, čas a léta mu uplývají a život mu předkládá různé zkoušky. Seznámíte se s přáteli, začnete studovat školu, o které jste snili, máte
milující rodinu a jste zdraví. Tomu se říká spokojený a bezstarostný život, ale komu je přisouzen... Jen málokdo, pokud vůbec někdo, životem proplouvá
bez problémů a starostí. Život je jako horská dráha, chvíli se ocitáme nahoře, chvíli dole. Situace, kdy jsem nahoře, to je přece naprostá pohodička, vše
se mi daří, mám úspěchy a vůbec si nepřipouštím, že by se mohlo stát něco a já bych mohla klesnout dolů. A najednou se to vše člověku začíná vymykat z
rukou, počíná se obrovskou rychlostí řítit dolů a ptá se, proč... Já jsem člověk, jaký jsem, snažím se s každodenními starostmi potýkat tak, jak zvládám.
Člověk si žije celkem poklidně, nic ho až tak netrápí a vy si přejete, aby to tak zůstalo. A pojednou prásk! přijde rána, s níž byste nepočítali, ani ve
snu by vás nenapadlo, že se něco takového mohlo vůbec stát. Ten pád dolů, ať už z výšin, nebo ze zlatého středu, byl krutě bolestivý. A bum! Najednou jste
na dně. Nemůžete vůbec nic dělat, jen na to vše třeštíte zrak a nevěřícně zíráte. Situace se nedaří tak, jak by člověk chtěl, ba právě naopak... A vy si
kladete otázky a moc byste na ně chtěli odpovědi. Proč se to vše stalo zrovna mně? Přece bylo vše naprosto v pohodě a nyní přijde výprask... Začnete se
litovat, víc a víc přemýšlet, co by se stalo, kdyby. Doufáte, ale ono se to vše spíš hroutí... Postupně člověk zahořkne a tone ve vlastní beznaději. V
mnohé přestane věřit, protože proč by měl v něco doufat, když se vše jen nedaří... A najednou se ozve hlásek, že přece nemůže být tak zle! Hle, slyš, tvůj
tým přátel je zde s tebou, což jsi už zapomněl? Přátelé vám nabízejí pojednou pomocnou ruku, aby vás vytáhli ze dna, neboť právě odtut vede cesta vzhůru.
Jestliže člověk nepřijme pomocnou ruku, sám sebe odsoudil k úplné rezignaci. Pokud ale přijme, má naději, že mu tým ukáže smysl. Odpoví na hlavní otázku,
proč se mám zase zvednout, jaký to má smysl, kdo to ocení... Člověk v sobě hledá, snaží se najít sebemenší plamínek motivace, ale to se mu podaří jen tehdy,
jestliže sám chce a není na to sám. Život nás mnohdy nelidsky tvrdě zkouší, ale jestliže vše vzdáme, uděláme mu tím radost, stane se jen to, co chtěl.
Pokud ale odoláme a postavíme se mu čelem, jestliže v nás převládne jistota, že se tomu všemu chci postavit, protože mám důvod, jakýkoli i sebemenší cíl
či sen, pak mohu vyhrát a hru s pořádným týmem stojí za to hrát.
milující rodinu a jste zdraví. Tomu se říká spokojený a bezstarostný život, ale komu je přisouzen... Jen málokdo, pokud vůbec někdo, životem proplouvá
bez problémů a starostí. Život je jako horská dráha, chvíli se ocitáme nahoře, chvíli dole. Situace, kdy jsem nahoře, to je přece naprostá pohodička, vše
se mi daří, mám úspěchy a vůbec si nepřipouštím, že by se mohlo stát něco a já bych mohla klesnout dolů. A najednou se to vše člověku začíná vymykat z
rukou, počíná se obrovskou rychlostí řítit dolů a ptá se, proč... Já jsem člověk, jaký jsem, snažím se s každodenními starostmi potýkat tak, jak zvládám.
Člověk si žije celkem poklidně, nic ho až tak netrápí a vy si přejete, aby to tak zůstalo. A pojednou prásk! přijde rána, s níž byste nepočítali, ani ve
snu by vás nenapadlo, že se něco takového mohlo vůbec stát. Ten pád dolů, ať už z výšin, nebo ze zlatého středu, byl krutě bolestivý. A bum! Najednou jste
na dně. Nemůžete vůbec nic dělat, jen na to vše třeštíte zrak a nevěřícně zíráte. Situace se nedaří tak, jak by člověk chtěl, ba právě naopak... A vy si
kladete otázky a moc byste na ně chtěli odpovědi. Proč se to vše stalo zrovna mně? Přece bylo vše naprosto v pohodě a nyní přijde výprask... Začnete se
litovat, víc a víc přemýšlet, co by se stalo, kdyby. Doufáte, ale ono se to vše spíš hroutí... Postupně člověk zahořkne a tone ve vlastní beznaději. V
mnohé přestane věřit, protože proč by měl v něco doufat, když se vše jen nedaří... A najednou se ozve hlásek, že přece nemůže být tak zle! Hle, slyš, tvůj
tým přátel je zde s tebou, což jsi už zapomněl? Přátelé vám nabízejí pojednou pomocnou ruku, aby vás vytáhli ze dna, neboť právě odtut vede cesta vzhůru.
Jestliže člověk nepřijme pomocnou ruku, sám sebe odsoudil k úplné rezignaci. Pokud ale přijme, má naději, že mu tým ukáže smysl. Odpoví na hlavní otázku,
proč se mám zase zvednout, jaký to má smysl, kdo to ocení... Člověk v sobě hledá, snaží se najít sebemenší plamínek motivace, ale to se mu podaří jen tehdy,
jestliže sám chce a není na to sám. Život nás mnohdy nelidsky tvrdě zkouší, ale jestliže vše vzdáme, uděláme mu tím radost, stane se jen to, co chtěl.
Pokud ale odoláme a postavíme se mu čelem, jestliže v nás převládne jistota, že se tomu všemu chci postavit, protože mám důvod, jakýkoli i sebemenší cíl
či sen, pak mohu vyhrát a hru s pořádným týmem stojí za to hrát.
Víno, jak ho zná málokdo
Dostala se mi do rukou nefalšovaná raritka. Na stole přede mnou stála menší štíhlá láhev. Když mi přečetli nápis, zůstala jsem zírat v příjemném šoku. Přede
mnou stálo bílé víno odrůdy Rulandské šedé. Na tom koneckonců není nic zvláštního, ale pravý údiv přišel teprve, když se k mým uším donesla ta jakost,
kterou víno mělo. Byl to výběr z cibéb. Cibéby jsou hrozny zpracované tak, že je lze specifikovat jako hrozinky, tudíž je u nich dosažena maximální možná
cukernatost.
Víno mělo svou charakteristickou nažloutlou barvu a vůni připomínající broskve. První nesmělé ochutnání proběhlo ve znamení úcty k tomuto nápoji, když
jsem v třesoucí se ruce držela skleničku. Nápoj chutnal medově, sladce s nádechem broskví a chvílemi nepřipomínal ani víno, jak jeho chuť běžně známe.
Víno dokáže mít spoustu vůní a chutí. Pila jsem tento vzácný vzorek pomalu, abych si vychutnala řádně každý jeho doušek. Je to velmi vzácná varianta hroznů
dané odrůdy, pěstovaná s náležitou péčí. Snad bude chutnat každému, kdo podobný vzorek vína okusí. Avšak předem podotýkám, že je dobré mít s vínem vícero
zkušeností, aby obdarovaný dokázal tak vysokou kvalitu vína náležitě ocenit.
mnou stálo bílé víno odrůdy Rulandské šedé. Na tom koneckonců není nic zvláštního, ale pravý údiv přišel teprve, když se k mým uším donesla ta jakost,
kterou víno mělo. Byl to výběr z cibéb. Cibéby jsou hrozny zpracované tak, že je lze specifikovat jako hrozinky, tudíž je u nich dosažena maximální možná
cukernatost.
Víno mělo svou charakteristickou nažloutlou barvu a vůni připomínající broskve. První nesmělé ochutnání proběhlo ve znamení úcty k tomuto nápoji, když
jsem v třesoucí se ruce držela skleničku. Nápoj chutnal medově, sladce s nádechem broskví a chvílemi nepřipomínal ani víno, jak jeho chuť běžně známe.
Víno dokáže mít spoustu vůní a chutí. Pila jsem tento vzácný vzorek pomalu, abych si vychutnala řádně každý jeho doušek. Je to velmi vzácná varianta hroznů
dané odrůdy, pěstovaná s náležitou péčí. Snad bude chutnat každému, kdo podobný vzorek vína okusí. Avšak předem podotýkám, že je dobré mít s vínem vícero
zkušeností, aby obdarovaný dokázal tak vysokou kvalitu vína náležitě ocenit.
Přátelství, aneb, jak si ho řádně vážit
Jedno rčení říká: Není těžké si přátele získat, ale daleko složitější je pak si je udržet. Zamyslíme-li se nad tímto příslovím, poznáme, že je v něm mnoho
pravdy. Například já mám řekněme poměrně dost známých, méně kamarádů, ještě méně přátel a nejméně tzv. baletních mistrů. Známý je kdokoli, koho potkám
kdekoli, pozdravíme se, ale to je tak vše. Kamarád je človíček, s nímž se setkám, někam spolu zajdem, pokecáme. Přítel to už je ten, kdo postoupil z kamarádů
na tuhle u mne téměř nejvýše hodnocenou pozici amusel splnit určitá krytéria. U každého je to však individuální. No a s přáteli jsem v kontaktu již poměrně
často, setkáváme se naživo, smějeme se spolu, prožíváme i ztrasti, píšem si po icq či skype. Ale zas není dobré se s přáteli setkávat moc často neb by
se mohlo stát, že bychom si pak nevážili už tak schůzek naživo jako dřív, když byly třeba jednou za dva týdny. No a nejvzácnější, nejkvalitnější kategorie
hodnocení mých blízkých jsou již zmínění tzv. baletní mistři, což je jedno ze jmen, jak tyto mé nejbližší nazývám. Proč baletní mistři? Neb to jsou ti
nejlepší z nejlepší z mých přátel. To jsou ti, s nimiž se mohu bez obav podělit o cokoli, kteří mi vždy pomohou a taktéž i já jim. Jsou to osůbky, s nimiž
se dá povídat o čemkoli, náš smích bývá upřímný, nakažlivý... Náš smutek pak je opravdový, ale o to méně bolestivý, že se o naše radosti i starosti vzájemně
dělíme. O těchto lidech vím, že mne nikdy nenechají na holičkách, i kdyby to bylo kdykoli, že jejich spoleh a pomoc jsou pevné jako skála a oni ví totéž.
Těchto osůbek je tak málo jako šafránu a dobře rozmýšlím, kdo a proč se takovým člověkem zrovna stal a stane. Jak známo, jeden nemůže uhrát zápas, jenž
s ním svádí život, s týmem to jde líp. Jestliže vám baletní mistři pomohou, vraťte jim jejich pomoc, až budou potřebovat oni s radostí a několikanásobně.
Nebudete litovat! Baletní mistři jsou mými velmi dobrými rádci, směrovači, učí mne, co jak a proč řešit, hledat v mnohém smysl. Patří jim můj převeliký
dík!
pravdy. Například já mám řekněme poměrně dost známých, méně kamarádů, ještě méně přátel a nejméně tzv. baletních mistrů. Známý je kdokoli, koho potkám
kdekoli, pozdravíme se, ale to je tak vše. Kamarád je človíček, s nímž se setkám, někam spolu zajdem, pokecáme. Přítel to už je ten, kdo postoupil z kamarádů
na tuhle u mne téměř nejvýše hodnocenou pozici amusel splnit určitá krytéria. U každého je to však individuální. No a s přáteli jsem v kontaktu již poměrně
často, setkáváme se naživo, smějeme se spolu, prožíváme i ztrasti, píšem si po icq či skype. Ale zas není dobré se s přáteli setkávat moc často neb by
se mohlo stát, že bychom si pak nevážili už tak schůzek naživo jako dřív, když byly třeba jednou za dva týdny. No a nejvzácnější, nejkvalitnější kategorie
hodnocení mých blízkých jsou již zmínění tzv. baletní mistři, což je jedno ze jmen, jak tyto mé nejbližší nazývám. Proč baletní mistři? Neb to jsou ti
nejlepší z nejlepší z mých přátel. To jsou ti, s nimiž se mohu bez obav podělit o cokoli, kteří mi vždy pomohou a taktéž i já jim. Jsou to osůbky, s nimiž
se dá povídat o čemkoli, náš smích bývá upřímný, nakažlivý... Náš smutek pak je opravdový, ale o to méně bolestivý, že se o naše radosti i starosti vzájemně
dělíme. O těchto lidech vím, že mne nikdy nenechají na holičkách, i kdyby to bylo kdykoli, že jejich spoleh a pomoc jsou pevné jako skála a oni ví totéž.
Těchto osůbek je tak málo jako šafránu a dobře rozmýšlím, kdo a proč se takovým člověkem zrovna stal a stane. Jak známo, jeden nemůže uhrát zápas, jenž
s ním svádí život, s týmem to jde líp. Jestliže vám baletní mistři pomohou, vraťte jim jejich pomoc, až budou potřebovat oni s radostí a několikanásobně.
Nebudete litovat! Baletní mistři jsou mými velmi dobrými rádci, směrovači, učí mne, co jak a proč řešit, hledat v mnohém smysl. Patří jim můj převeliký
dík!
Jak přežít v extrémních podmínkách
Rozhodla jsem se navštívit jednu pro mne velmi zajímavou přednášku a vskutku nadmíru splnila má očekávání. Tato přednáška byla v duchu především veselí,
legrace, vtipných poznámek, ale i velmi zajímavých informací. Přednášející se zabýval problematikou, jak přežít v extrémních podmínkách. Pan Pavlíček především
působí a provádí tento průzkum na jedné antarktidské polární stanici. Zde je několik posádek z různých koutů země, tento výzkum trvá obvykle šest týdnů.
Předtím ale ti vybraní absolvují dvou či vícedenní kurz, kde se jedou o svých schopnostech přesvědčit na ledovec a další adrenalinová místa tohoto světa.
Jestli obstojí, mohou jet na stanici. Věkem tento výzkum není nijak omezen, mohou si své schopnosti, jak přežít vyzkoušet jak děti, a to třeba od tří let,
tak i starší lidé. Na stanici mají s sebou jen nejnutnější potřeby, vše jen jedenkrát. Stravují se pouze dvakrát denně, pořádně, ale zdravě. Na stanici
se totiž netrpí žádná chemie ani odpad — mýdla, šampony nic. Během dne většina posádky odjede na nějaký vzdálenější ostrov a na stanici zůstane jen jedna
stráž. Příjemné to asi pro něj není... Shrnuto, přes den se tedy jakkoli maká, večer se vracejí a referují si mezi sebou dojmy. Samozřejmě se na stanici
poskytuje i lékařská pomoc, zhruba osm lékařů na dvě stovky osob.
Hluboce smekám před těmi, kdo tento výzkum mají za sebou. Ti, jenž dokázali, že skutečně v extrémních podmínkách přežijí. Neboť ten, kdo neprožije, nepochopí.
legrace, vtipných poznámek, ale i velmi zajímavých informací. Přednášející se zabýval problematikou, jak přežít v extrémních podmínkách. Pan Pavlíček především
působí a provádí tento průzkum na jedné antarktidské polární stanici. Zde je několik posádek z různých koutů země, tento výzkum trvá obvykle šest týdnů.
Předtím ale ti vybraní absolvují dvou či vícedenní kurz, kde se jedou o svých schopnostech přesvědčit na ledovec a další adrenalinová místa tohoto světa.
Jestli obstojí, mohou jet na stanici. Věkem tento výzkum není nijak omezen, mohou si své schopnosti, jak přežít vyzkoušet jak děti, a to třeba od tří let,
tak i starší lidé. Na stanici mají s sebou jen nejnutnější potřeby, vše jen jedenkrát. Stravují se pouze dvakrát denně, pořádně, ale zdravě. Na stanici
se totiž netrpí žádná chemie ani odpad — mýdla, šampony nic. Během dne většina posádky odjede na nějaký vzdálenější ostrov a na stanici zůstane jen jedna
stráž. Příjemné to asi pro něj není... Shrnuto, přes den se tedy jakkoli maká, večer se vracejí a referují si mezi sebou dojmy. Samozřejmě se na stanici
poskytuje i lékařská pomoc, zhruba osm lékařů na dvě stovky osob.
Hluboce smekám před těmi, kdo tento výzkum mají za sebou. Ti, jenž dokázali, že skutečně v extrémních podmínkách přežijí. Neboť ten, kdo neprožije, nepochopí.
Futsalové soustředění v Polničce
Futsalové soustředěnív Polničce se konalo od soboty 23. do neděle 29. srpna 2009. Při cestě vlakem do Polničky, tři km vzdálené od Žďáru nad Sázavou, si
všichni
povídali o tom, jaký asi ten nastávající týden bude, co komu přinese. Toto soustředění se neslo v mezinárodním duchu, neboť našimi britskými společníky
byl David Micock, tentýž člověk, který s námi vedl v květnu dvoudenní futsalový seminář a waleský student Kerin Seal.
Po příjezdu do Polničky následovalo seznámení se s chatou a ubytování. Na jídla jsme chodili do nedaleké jídelny základny školy a nikdo nelitoval. Ještě
tentýž den odpoledne byl první trénink na venkovním vesnickém a ještě ke všemu neposekaném hřišti, z čehož všichni byli po právu pobouřeni. Tento počáteční
trénink vedl David a vysvětloval nám důležitost strečingu a jeho několik druhů, že pravé protažení má začít u hlavy a skončit má u konečků prstů.
Večery byly převážně volné, každý si mohl svůj čas trávit dle vlastní libosti.
Dny jsme měli rozvrženy obvykle způsobem, že dvakrát denně byly tréninky. Každý vedl někdo jiný z trenérů, přičemž dopolední tréninky se zaměřovaly především
na cvičení kondičky, různá koordinační cvičení, cviky se švihadlem proti odporu, běžecká abeceda a mnohá další. Tréninky odpolední byly ve znamení nejrůznějších
cvičení s míčem, v nichž si hráči měli procvičit prostorovou představivost, rychlost, stresové situace při hře. David mnohokrát upozorňoval na to, že základní
postavení u hry musí být stát ve čtverci a jak dny plynuly, stále víc všichni přicházeli na skutečnost, že procvičování tohoto čtverce je nesmírně důležité,
přinejmenším stejně tak jako pilování tak důležité komunikace. Na konci dopoledních i odpoledních tréninků se hrála hra, to si všichni nádherně užili adrenalinu
s futsalem spjatého, neustále na sebe všichni řvali slovíčko voj, neb bez tohoto výrazu má hráč dle regulí započítán faul. Někteří jedinci bránili i útočili
velmi tvrdě, několikrát se staly i z futsalem spojené pády a srážky, Pavel Ondra měl dokonce srážku mezinárodní, protože se jednou srazil hlavou s Kerinem,
ale každý si hru užíval. Jestliže pak stav na konci hry byl nerozhodný, rozhodovaly penalty, což se všem velmi líbilo, každý do střelby dával všechno,
jen, aby proměnil.
Než se šli hladoví hráči i trenéři zasytit večeří, následoval tzv. feed back — zpětná vazba, kdy se všichni sesedli v nedalekém dřevěném altánku a sdělovali
si zážitky z obou denních tréninků, co se komu líbilo, co nikoli, jak co změnit, aby hra byla efektivnější, především co do komunikace a běhu s míčem na
bránu.
Uvedu zde několik mi zvlášť oblíbených cvičení, které mne během toho týdne oslovily: Nejvíc se mi líbilo asi střílení penalt, kdy cvičení fungovalo tak,
že tým byl rozdělen na dvě družstva a pokud jeden hráč družstva A vstřelil branku, musel hráč další ze skupiny B střelit rovněž branku, jinak odpadl a
nemohl se již účastnit a pak odcházel na námi z žertu zvanou nedalekou farmu, což bylo místo za hřištěm, na němž se nacházel hnůj a odtamtud sledoval hru.
Na konci byli vyhodnocení nejlepší tři. Britové jak už to u nich bývá, k nám byli velmi zdvořilí a během týdne někteří z hráčů dostali za něco, co se Davidovi
či Kerinovi líbilo, dresy.
Dalším cvičením, které mne zaujalo a vedl je David, byla hra tzv. golfu, kdy hráči šli po jednotlivcích a měli střílet v dráze na tzv. živé jamky, tvořené
z navigátorů. U davidových tréninků bylo fascinující, že každou hru zaměřoval na to, abychom se smáli a po každém skončení cvičení se nás vždy ptal: "Are
you happy?"
Obdobné cvičení, opět pod vedením Davida, se nazývalo crocket, kdy hráči byli rozděleni na dvě skupiny, vždy se zvolil jeden a ten měl dokutálet míč na
druhou stranu tak, aby trefil jednoho z druhé skupiny, ten si musel kleknout a již nehrál. Každé cvičení procvičovalo náš postřeh, soustředěnost, co a
jak svedeme. Dny tudíž byly velmi náročné, neboť jsme měli pět hodin za den tréninků.
Ve středu byl stanoven den zaslouženého volna. Dopoledne naše cesta směřovala do Žďáru na poutní místo Zelená Hora, kde se nachází kostel SV. Jana Nepomuckého.
Jakmile naše skupina vystoupala nahoru, vstoupili jsme do kostela a uvnitř nám průvodkyně krátce o místě popovídala. Stavba je barokní, v minulosti byl
kostel zrušen, pak ale opět obnoven. Bohoslužby se v něm konají jen při několika málo slavnostech během roku. Po výkladu nám pustili video a mezi naši
skupinu se dal kolovat střediskem Teiresias zhotovený model kostela, vchodová brána a dlouhé chodby ke kostelu vedoucí. Na konec naše skupina měla domluvenu
raritku, že si můžeme na to, co si osahat lze, sáhnout. Viděla jsem tak tedy kazatelnu, několik kamenných oltářů, čtyři patřily evangelistům, prohlédla
jsem si krásně zdobené vchodové dveře a kamenné stěny.
Odpolední naše cesta vedla k rybníku Dářko, kde se někteří z nás patřičně vyblbli. Počasí nám v celku přálo a my se tam zdrželi až do večera. Fenzik, jeden
z hráčů futsalu, jakmile vylezl poprvé z vody, skonstatoval, že v rybníce Velké Dářko je teda fakticky voda pro nevidomé. A proč? To nechť si čtenáři domyslí.
Večer jsme se vraceli zpět a nedaleko naší chaty, u starého železničního vagonu se kromě prasat a kozí nacházela hospůdka a také i člověk, který půjčoval
čtyřkolky na svezení. Já se této příležitosti ihned chopila a za asistenta jsem měla našeho hlavního trenéra Lukáše Másilka, ten mi jen říkal, na které
strany mám jet a já si tu pětiminutovou jízdu víc než znamenitě užila.
Čtvrtek a pátek jsme prožili jak jinak než tréninky, v nichž se dost často hrála hra, krom ní následovala různá cvičení, kdy hráči měli běhat do osmičky
kolem met s míčem, po skončení každého cvičení s míčem jsme přestávku do cvičení nového strávili nejrůznějším posilováním jako kliky, sklapovačky a další.
Páteční večer jsme strávili hraním společenských her, kdy jedna z nich tkvěla v tom, že sedící skupina utvořila kruh, jeden vstoupil do středu kruhu, zatočil
se, pak přišel k někomu z nás a řekl mu, aby udělal prase a dle tohoto zvuku měl dotazovatel onoho človíčka poznat, u této hry jsme si užili výtečnou zábavu.
Toto týdenní soustředění v Polničce bylo pro mne k nezaplacení. Opět jsem se z mnohého poučila, jak lépe, s větším temperamentem, zápalem a chutí hrát
tuto úžasnou hru, jak, co a z jakých důvodů procvičovat. Mohla jsem díky tomu i poznat lépe své spoluhráče, ale také naše britské společníky. Úžasný zážitek
a já za něj středisku Teiresias, členům i všem spoluhráčům velmi děkuji. Nebýt člověka, který mne k futsalu přivedl — Kuby Starka, o moc bych se ochudila.
Pro ty, kteří by se chtěli podívat na fotky, jistě časem budou na stránkách Teiresiasu, nyní je i s popisky najdete zde: http://picasaweb.google.com/lukas.masilko/LetniKurzFutsaluProNevidomeVPolnicce
nebo taky web: www.teiresias.muni.cz/futsal
všichni
povídali o tom, jaký asi ten nastávající týden bude, co komu přinese. Toto soustředění se neslo v mezinárodním duchu, neboť našimi britskými společníky
byl David Micock, tentýž člověk, který s námi vedl v květnu dvoudenní futsalový seminář a waleský student Kerin Seal.
Po příjezdu do Polničky následovalo seznámení se s chatou a ubytování. Na jídla jsme chodili do nedaleké jídelny základny školy a nikdo nelitoval. Ještě
tentýž den odpoledne byl první trénink na venkovním vesnickém a ještě ke všemu neposekaném hřišti, z čehož všichni byli po právu pobouřeni. Tento počáteční
trénink vedl David a vysvětloval nám důležitost strečingu a jeho několik druhů, že pravé protažení má začít u hlavy a skončit má u konečků prstů.
Večery byly převážně volné, každý si mohl svůj čas trávit dle vlastní libosti.
Dny jsme měli rozvrženy obvykle způsobem, že dvakrát denně byly tréninky. Každý vedl někdo jiný z trenérů, přičemž dopolední tréninky se zaměřovaly především
na cvičení kondičky, různá koordinační cvičení, cviky se švihadlem proti odporu, běžecká abeceda a mnohá další. Tréninky odpolední byly ve znamení nejrůznějších
cvičení s míčem, v nichž si hráči měli procvičit prostorovou představivost, rychlost, stresové situace při hře. David mnohokrát upozorňoval na to, že základní
postavení u hry musí být stát ve čtverci a jak dny plynuly, stále víc všichni přicházeli na skutečnost, že procvičování tohoto čtverce je nesmírně důležité,
přinejmenším stejně tak jako pilování tak důležité komunikace. Na konci dopoledních i odpoledních tréninků se hrála hra, to si všichni nádherně užili adrenalinu
s futsalem spjatého, neustále na sebe všichni řvali slovíčko voj, neb bez tohoto výrazu má hráč dle regulí započítán faul. Někteří jedinci bránili i útočili
velmi tvrdě, několikrát se staly i z futsalem spojené pády a srážky, Pavel Ondra měl dokonce srážku mezinárodní, protože se jednou srazil hlavou s Kerinem,
ale každý si hru užíval. Jestliže pak stav na konci hry byl nerozhodný, rozhodovaly penalty, což se všem velmi líbilo, každý do střelby dával všechno,
jen, aby proměnil.
Než se šli hladoví hráči i trenéři zasytit večeří, následoval tzv. feed back — zpětná vazba, kdy se všichni sesedli v nedalekém dřevěném altánku a sdělovali
si zážitky z obou denních tréninků, co se komu líbilo, co nikoli, jak co změnit, aby hra byla efektivnější, především co do komunikace a běhu s míčem na
bránu.
Uvedu zde několik mi zvlášť oblíbených cvičení, které mne během toho týdne oslovily: Nejvíc se mi líbilo asi střílení penalt, kdy cvičení fungovalo tak,
že tým byl rozdělen na dvě družstva a pokud jeden hráč družstva A vstřelil branku, musel hráč další ze skupiny B střelit rovněž branku, jinak odpadl a
nemohl se již účastnit a pak odcházel na námi z žertu zvanou nedalekou farmu, což bylo místo za hřištěm, na němž se nacházel hnůj a odtamtud sledoval hru.
Na konci byli vyhodnocení nejlepší tři. Britové jak už to u nich bývá, k nám byli velmi zdvořilí a během týdne někteří z hráčů dostali za něco, co se Davidovi
či Kerinovi líbilo, dresy.
Dalším cvičením, které mne zaujalo a vedl je David, byla hra tzv. golfu, kdy hráči šli po jednotlivcích a měli střílet v dráze na tzv. živé jamky, tvořené
z navigátorů. U davidových tréninků bylo fascinující, že každou hru zaměřoval na to, abychom se smáli a po každém skončení cvičení se nás vždy ptal: "Are
you happy?"
Obdobné cvičení, opět pod vedením Davida, se nazývalo crocket, kdy hráči byli rozděleni na dvě skupiny, vždy se zvolil jeden a ten měl dokutálet míč na
druhou stranu tak, aby trefil jednoho z druhé skupiny, ten si musel kleknout a již nehrál. Každé cvičení procvičovalo náš postřeh, soustředěnost, co a
jak svedeme. Dny tudíž byly velmi náročné, neboť jsme měli pět hodin za den tréninků.
Ve středu byl stanoven den zaslouženého volna. Dopoledne naše cesta směřovala do Žďáru na poutní místo Zelená Hora, kde se nachází kostel SV. Jana Nepomuckého.
Jakmile naše skupina vystoupala nahoru, vstoupili jsme do kostela a uvnitř nám průvodkyně krátce o místě popovídala. Stavba je barokní, v minulosti byl
kostel zrušen, pak ale opět obnoven. Bohoslužby se v něm konají jen při několika málo slavnostech během roku. Po výkladu nám pustili video a mezi naši
skupinu se dal kolovat střediskem Teiresias zhotovený model kostela, vchodová brána a dlouhé chodby ke kostelu vedoucí. Na konec naše skupina měla domluvenu
raritku, že si můžeme na to, co si osahat lze, sáhnout. Viděla jsem tak tedy kazatelnu, několik kamenných oltářů, čtyři patřily evangelistům, prohlédla
jsem si krásně zdobené vchodové dveře a kamenné stěny.
Odpolední naše cesta vedla k rybníku Dářko, kde se někteří z nás patřičně vyblbli. Počasí nám v celku přálo a my se tam zdrželi až do večera. Fenzik, jeden
z hráčů futsalu, jakmile vylezl poprvé z vody, skonstatoval, že v rybníce Velké Dářko je teda fakticky voda pro nevidomé. A proč? To nechť si čtenáři domyslí.
Večer jsme se vraceli zpět a nedaleko naší chaty, u starého železničního vagonu se kromě prasat a kozí nacházela hospůdka a také i člověk, který půjčoval
čtyřkolky na svezení. Já se této příležitosti ihned chopila a za asistenta jsem měla našeho hlavního trenéra Lukáše Másilka, ten mi jen říkal, na které
strany mám jet a já si tu pětiminutovou jízdu víc než znamenitě užila.
Čtvrtek a pátek jsme prožili jak jinak než tréninky, v nichž se dost často hrála hra, krom ní následovala různá cvičení, kdy hráči měli běhat do osmičky
kolem met s míčem, po skončení každého cvičení s míčem jsme přestávku do cvičení nového strávili nejrůznějším posilováním jako kliky, sklapovačky a další.
Páteční večer jsme strávili hraním společenských her, kdy jedna z nich tkvěla v tom, že sedící skupina utvořila kruh, jeden vstoupil do středu kruhu, zatočil
se, pak přišel k někomu z nás a řekl mu, aby udělal prase a dle tohoto zvuku měl dotazovatel onoho človíčka poznat, u této hry jsme si užili výtečnou zábavu.
Toto týdenní soustředění v Polničce bylo pro mne k nezaplacení. Opět jsem se z mnohého poučila, jak lépe, s větším temperamentem, zápalem a chutí hrát
tuto úžasnou hru, jak, co a z jakých důvodů procvičovat. Mohla jsem díky tomu i poznat lépe své spoluhráče, ale také naše britské společníky. Úžasný zážitek
a já za něj středisku Teiresias, členům i všem spoluhráčům velmi děkuji. Nebýt člověka, který mne k futsalu přivedl — Kuby Starka, o moc bych se ochudila.
Pro ty, kteří by se chtěli podívat na fotky, jistě časem budou na stránkách Teiresiasu, nyní je i s popisky najdete zde: http://picasaweb.google.com/lukas.masilko/LetniKurzFutsaluProNevidomeVPolnicce
nebo taky web: www.teiresias.muni.cz/futsal
Jak jsem navštívila jeskyně ve Sloupu
Měla jsem možnost navštívit se sestrou, švagrem, mou neteří Natálkou, švagrovým kamarádem, jeho manželkou a jejich malou holčičkou, jeskyně nacházející
se u nedaleké vesničky Sloup v Moravském Krasu. Počasí nám přálo a slunce pařilo až hrůza. Dočetli jsme se, že v jeskyních má být nanejvýš sedm stupňů,
což jsme v takovém vedru vřele uvítali. Naše skupinka, která měla být na řadě se shromáždila a zanedlouho dorazil i průvodce, který započal prohlídku jeskyní
trvající zhruba hodinu. Vstoupili jsme do jeskyně a obklopil nás chladný vzduch a jak jsme se nořili hlouběji do jeskynních chodeb, byl chlad větší. Procházeli
jsme různými chodbami, jeskynními dómy a u každého nám průvodce něco sdělil. Jeskyně jsou pro mne nádherným místem plným odpočinku od dnešní chaotické
doby, kde člověk slyší jen kapání vody z krápníků, je obklopen prostorem, jenž ho naplňuje, tichem, skalami a krápníky. Vdechujete ten chladný a vlhký
vzduch, kocháte se nádhernou jeskynní výzdobou a přejete si, aby to nikdy neskončilo. V mnohých jeskyních byla okouzlující akustika. V jednom dómě Eliščině,
byla akustika tak profesionální, že se zde občas konají i koncerty vážné hudby. Tam nám také při krátké zastávce pouštěli hudbu. Zvuk to byl libozvučný,
všechno tak bezchybné, akustika naprosto vynikající, balada pro sluch, když slyšíte tu jemnou hudbu tiše znějící, rozléhající se od skalních stěn jeskyně
a pak se k vám opět vracející... Mnohé chodby byly dosti široké, jiné zase velmi, velmi úzké. Rovněž jsme při prohlídce viděli několik propastí, jedna
se jmenovala stupňová a to z důvodu, že se její dno skládalo z několika stupňů. Jedna propast byla tak obrovsky hluboká a široká, že když jste do ní zahalekali,
divili byste se, jak mocně se k vám váš hlas tam z neznáma několika ozvěnami vracel, strašidelné i libozvučné zároveň. Při prohlídce jsme museli také zdolat
několik řad schodů, jak dolů, tak i nahoru, mnohé schody byly vlivem vlhkosti a vody na nich kluzké. Byl to pro mne neopakovatelný zážitek plný dojmů,
libých zvuků, chladného vzduchu, vnímání prostoru, kdy je kolem vás úzko, vpravo a také vlevo jen vlhké skály tyčící se nahoru a mne jímal velmi zvláštní
pocit zázraku přírody. Nebo krápníky různých tvarů a velikostí, v tom je ohromná moc a kouzlo, před nímž budu mít vždy úctu. Jeskyně jsou zároveň složité,
spletité, ale rovněž přívětivé, kdy chtějí, aby do nich člověk vkročil, něco se dověděl například, že zde žili před mnoha tisíci lety pravěcí obyvatelé,
v těchto jeskyních bylo nalezeno mnoho kosterních pozůstatků. Zážitky vskutku neopakovatelné a všem přeji, aby tyto zážitky okusili, vězte, že jistě nebudete
litovat.
se u nedaleké vesničky Sloup v Moravském Krasu. Počasí nám přálo a slunce pařilo až hrůza. Dočetli jsme se, že v jeskyních má být nanejvýš sedm stupňů,
což jsme v takovém vedru vřele uvítali. Naše skupinka, která měla být na řadě se shromáždila a zanedlouho dorazil i průvodce, který započal prohlídku jeskyní
trvající zhruba hodinu. Vstoupili jsme do jeskyně a obklopil nás chladný vzduch a jak jsme se nořili hlouběji do jeskynních chodeb, byl chlad větší. Procházeli
jsme různými chodbami, jeskynními dómy a u každého nám průvodce něco sdělil. Jeskyně jsou pro mne nádherným místem plným odpočinku od dnešní chaotické
doby, kde člověk slyší jen kapání vody z krápníků, je obklopen prostorem, jenž ho naplňuje, tichem, skalami a krápníky. Vdechujete ten chladný a vlhký
vzduch, kocháte se nádhernou jeskynní výzdobou a přejete si, aby to nikdy neskončilo. V mnohých jeskyních byla okouzlující akustika. V jednom dómě Eliščině,
byla akustika tak profesionální, že se zde občas konají i koncerty vážné hudby. Tam nám také při krátké zastávce pouštěli hudbu. Zvuk to byl libozvučný,
všechno tak bezchybné, akustika naprosto vynikající, balada pro sluch, když slyšíte tu jemnou hudbu tiše znějící, rozléhající se od skalních stěn jeskyně
a pak se k vám opět vracející... Mnohé chodby byly dosti široké, jiné zase velmi, velmi úzké. Rovněž jsme při prohlídce viděli několik propastí, jedna
se jmenovala stupňová a to z důvodu, že se její dno skládalo z několika stupňů. Jedna propast byla tak obrovsky hluboká a široká, že když jste do ní zahalekali,
divili byste se, jak mocně se k vám váš hlas tam z neznáma několika ozvěnami vracel, strašidelné i libozvučné zároveň. Při prohlídce jsme museli také zdolat
několik řad schodů, jak dolů, tak i nahoru, mnohé schody byly vlivem vlhkosti a vody na nich kluzké. Byl to pro mne neopakovatelný zážitek plný dojmů,
libých zvuků, chladného vzduchu, vnímání prostoru, kdy je kolem vás úzko, vpravo a také vlevo jen vlhké skály tyčící se nahoru a mne jímal velmi zvláštní
pocit zázraku přírody. Nebo krápníky různých tvarů a velikostí, v tom je ohromná moc a kouzlo, před nímž budu mít vždy úctu. Jeskyně jsou zároveň složité,
spletité, ale rovněž přívětivé, kdy chtějí, aby do nich člověk vkročil, něco se dověděl například, že zde žili před mnoha tisíci lety pravěcí obyvatelé,
v těchto jeskyních bylo nalezeno mnoho kosterních pozůstatků. Zážitky vskutku neopakovatelné a všem přeji, aby tyto zážitky okusili, vězte, že jistě nebudete
litovat.
Futsalový trénink, tentokrát formou soutěží
Po futsalovém semináři naše tréninky pokračovaly dál vždy ve čtvrtky. Čtvrtek 18. června 2009 měl být velmi pestrý, protože jsme se dozvěděli, že se v několika
disciplínách budou našimi trenéry hodnotit, co a jak jsme se už naučili. Počasí nám přálo a slunce pařilo tak, že nám všem bylo řádné vedro už, když jsme
na hřiště přišli. První úkol byl na první pohled jednoduchý, měli jsme běžet sprintem na polovinu hřiště bez navigátorů a od poloviny do konce hráči už
byli navigováni. V tomto úkolu se nehodnotila rychlost běhu, ale spíše přesnost udržení směru a technika běhu. Další disciplína nám byla vysvětlena a zněla,
že jsme se rozdělili na dvě skupiny po třech, s každou skupinou šel jeden trenér a ten pak někomu z těch tří přihrál míč. Zde hráči měli ukázat správnou
techniku zpracování míče a nakonec hráč musel trenérovi přihrát míč zpět. V tomto úkolu se tedy hodnotilo dvakrát, také správnost přihrávky. Další soutěžní
úkol tkvěl v tom, jak rychle dokáží hráči reagovat v běhu na pokyny. Na každé straně byly dvě mety — překážky. Vždy jeden člověk volal na běžícího hráče
a ten musel reagovat v běhu, vždy se stihnout otočit za dalším tleskajícím člověkem. Protože bylo trenérů víc, u některých úkolů se prostřídali, aby si
také oni mohli udělat na opačnou skupinu hráčů své hodnocení. Už trochu méně náročným úkolem byly penalty, střely na bránu z místa a v této disciplíně
se trenéři dívali, jak hráči dovedou střílet, přesnost, příprava a technika střely. Dost podobný úkol, který hned následoval zněl takto: Hráči měli ukázat,
jak dokáží střílet na bránu z běhu, v tomto úkolu sledovali trenéři správný běh a techniku střel. Tento trénink se líbil jak trenérům, tak i hráčům. Hráči
si mohli mezi sebou zasoupeřit a dokázat, co umí, trenéři hodnotili, jak dokázali své svěřence různá cvičení naučit.
disciplínách budou našimi trenéry hodnotit, co a jak jsme se už naučili. Počasí nám přálo a slunce pařilo tak, že nám všem bylo řádné vedro už, když jsme
na hřiště přišli. První úkol byl na první pohled jednoduchý, měli jsme běžet sprintem na polovinu hřiště bez navigátorů a od poloviny do konce hráči už
byli navigováni. V tomto úkolu se nehodnotila rychlost běhu, ale spíše přesnost udržení směru a technika běhu. Další disciplína nám byla vysvětlena a zněla,
že jsme se rozdělili na dvě skupiny po třech, s každou skupinou šel jeden trenér a ten pak někomu z těch tří přihrál míč. Zde hráči měli ukázat správnou
techniku zpracování míče a nakonec hráč musel trenérovi přihrát míč zpět. V tomto úkolu se tedy hodnotilo dvakrát, také správnost přihrávky. Další soutěžní
úkol tkvěl v tom, jak rychle dokáží hráči reagovat v běhu na pokyny. Na každé straně byly dvě mety — překážky. Vždy jeden člověk volal na běžícího hráče
a ten musel reagovat v běhu, vždy se stihnout otočit za dalším tleskajícím člověkem. Protože bylo trenérů víc, u některých úkolů se prostřídali, aby si
také oni mohli udělat na opačnou skupinu hráčů své hodnocení. Už trochu méně náročným úkolem byly penalty, střely na bránu z místa a v této disciplíně
se trenéři dívali, jak hráči dovedou střílet, přesnost, příprava a technika střely. Dost podobný úkol, který hned následoval zněl takto: Hráči měli ukázat,
jak dokáží střílet na bránu z běhu, v tomto úkolu sledovali trenéři správný běh a techniku střel. Tento trénink se líbil jak trenérům, tak i hráčům. Hráči
si mohli mezi sebou zasoupeřit a dokázat, co umí, trenéři hodnotili, jak dokázali své svěřence různá cvičení naučit.
Vzhůru za kulturou
V sobotu druhého května 2009 jsme si udělali výlet na Slovensko na hrad Tematín. Naskládali jsme se do dvou aut, v jednom můj bratránek Láďa, ségra Renča,
švagr Raďa a moje neteř Natálka, ve druhém moje mamka, taťka, teta a moje maličkost. Při cestě jsme si povídali o tom, jaký asi bude hrad, ale počasí nám
moc nepřálo, obloha byla už od rána zatažená. Po asi hodinové cestě jsme dorazili na místo, zaparkovali auta a dál už nás museli nést nohy pěšky. Většina
cesty vedla lesem, ale nebyla nijak složitá. Jak jsme postupovali vpřed, bylo nám stále větší horko, kopec se stával víc a víc prudší. Tento výlet předznamenával
pro nás rozcvičku v chůzi na naši červnovou dovolenou na slovenských Roháčích. Postupně mraky zmizely a nám na cestu počalo svítit sluníčko. Po zhruba
hodinu a půl trvající cestě, kdy se z mnohých z nás pot jen lil, jsme konečně k úlevě všech dorazili na místo. Před námi se tyčil hrad, sice jen trosky,
ale zbytky hradeb a krásné výhledy nás i po tak úmorné cestě okouzlili. Někteří se šli kochat krajinou, jiní zaslouženě sytili žaludky. Protože byl hrad
vysoko, foukal poměrně studený vítr. Jak tak naše skupinka odpočívali, spatřili jsme, jak k nám přichází několik lidí, kteří se k našemu překvapení dali
do úpravy kamenné cesty, přemisťovali kameny, které na cestě byly naházeny a dávali je na hromádky. Já se zasnila, vnímala jsem čerstvý vzduch, sáhla jsem
si na zbytek hradeb, přemýšlela jsem, jaké to na hradě muselo být tenkrát, když mne a pár ostatních vyrušilo jednak varování, že si máme dát pozor, jednak
jsme slyšeli, jak se shazované kameny řítily směrem, kde jsme se nacházeli. Všichni jsme ze svých míst vyletěli jako šipky a sledovali, co bude dál. Naštěstí
v půli cesty se ony rychle letící kameny o něco zastavily a všem se notně ulevilo. Cesta zpátky z kopce už šla všem lépe. Túra i hrad splnili moje očekávání,
byl to jeden z těch výletů, kdy si člověk dá do těla, ale když dojde ke svému cíli, dočká se toho, že mu krajina dá odměnu za jeho lopotu. Také včerejšího
dne, kdy nám počasí přálo, jsme si zajeli na pěkný výlet, tentokrát ale v jiném složení. Mamka, ségra Reňa, raďa s Natálkou, druhá ségra Marťa s mým švagrem
Milanem a svými dětmi Milánkem a Marykou a taky se mnou. Plánovaný výlet jsme si rozdělili na dvě poloviny. Tu první jsme jeli strávit do jednoho z menších
westernových městeček k Boskovicím u Brna. Tuto příležitost si dalo líbit velké množství lidí. Kromě zvířat například koní, že si člověk mohl zajezdit
či si půjčit kozu na vodítku, městečko poskytovalo jak různých spoustu atrakcí, tak také všeliké show a divadelní představení. Já si se švagrem opět zastřílela
z luku, další si zkusili hodit tomahawkem, dále si zájemci mohli hodit oštěpem, vyzkoušet rýžování zlata či střelbu z koltu. Jeden westman tam předváděl
kolt show, kdy měl dva kolty, nejrůznějšími způsoby s nimi žongloval, pohazoval s nimi a střílel. Prostor, kde se nacházelo městečko, nebyl sice nijak
velký, ale nacházelo se tam pro zpestření také malé jezírko s kameny a rybkami, také i spoustu nejrůznějších obchodů, které byly stavěny ve stylu divokého
západu. Všichni jsme z městečka byli nadšeni. Další polovina našeho výletu byla určena k návštěvě pštrosí farmy nedaleko Blanska. I tam byla velká spousta
lidí a není se čemu divit. Na farmě se nacházelo v klecích asi čtrnáct pštrosů, v ohradách ovce. Jako raritky se v místním malém obchůdku daly koupit produkty
ztoho, co se ze pštrosa dalo zpracovat například kosmetika, klobásy, steaky, sádlo, salám... Večer jsme si dali ugrilovanou pštrosí klobásu, je výborná,
trochu pikantní, ale my běžní jedlíci jsme rozdíl nepoznali. Tento výlet se mi líbil tím, že jsem toho mohla spoustu vidět a také se toho mnoho dovědět,
doporučuju vám takovéto výlety.
švagr Raďa a moje neteř Natálka, ve druhém moje mamka, taťka, teta a moje maličkost. Při cestě jsme si povídali o tom, jaký asi bude hrad, ale počasí nám
moc nepřálo, obloha byla už od rána zatažená. Po asi hodinové cestě jsme dorazili na místo, zaparkovali auta a dál už nás museli nést nohy pěšky. Většina
cesty vedla lesem, ale nebyla nijak složitá. Jak jsme postupovali vpřed, bylo nám stále větší horko, kopec se stával víc a víc prudší. Tento výlet předznamenával
pro nás rozcvičku v chůzi na naši červnovou dovolenou na slovenských Roháčích. Postupně mraky zmizely a nám na cestu počalo svítit sluníčko. Po zhruba
hodinu a půl trvající cestě, kdy se z mnohých z nás pot jen lil, jsme konečně k úlevě všech dorazili na místo. Před námi se tyčil hrad, sice jen trosky,
ale zbytky hradeb a krásné výhledy nás i po tak úmorné cestě okouzlili. Někteří se šli kochat krajinou, jiní zaslouženě sytili žaludky. Protože byl hrad
vysoko, foukal poměrně studený vítr. Jak tak naše skupinka odpočívali, spatřili jsme, jak k nám přichází několik lidí, kteří se k našemu překvapení dali
do úpravy kamenné cesty, přemisťovali kameny, které na cestě byly naházeny a dávali je na hromádky. Já se zasnila, vnímala jsem čerstvý vzduch, sáhla jsem
si na zbytek hradeb, přemýšlela jsem, jaké to na hradě muselo být tenkrát, když mne a pár ostatních vyrušilo jednak varování, že si máme dát pozor, jednak
jsme slyšeli, jak se shazované kameny řítily směrem, kde jsme se nacházeli. Všichni jsme ze svých míst vyletěli jako šipky a sledovali, co bude dál. Naštěstí
v půli cesty se ony rychle letící kameny o něco zastavily a všem se notně ulevilo. Cesta zpátky z kopce už šla všem lépe. Túra i hrad splnili moje očekávání,
byl to jeden z těch výletů, kdy si člověk dá do těla, ale když dojde ke svému cíli, dočká se toho, že mu krajina dá odměnu za jeho lopotu. Také včerejšího
dne, kdy nám počasí přálo, jsme si zajeli na pěkný výlet, tentokrát ale v jiném složení. Mamka, ségra Reňa, raďa s Natálkou, druhá ségra Marťa s mým švagrem
Milanem a svými dětmi Milánkem a Marykou a taky se mnou. Plánovaný výlet jsme si rozdělili na dvě poloviny. Tu první jsme jeli strávit do jednoho z menších
westernových městeček k Boskovicím u Brna. Tuto příležitost si dalo líbit velké množství lidí. Kromě zvířat například koní, že si člověk mohl zajezdit
či si půjčit kozu na vodítku, městečko poskytovalo jak různých spoustu atrakcí, tak také všeliké show a divadelní představení. Já si se švagrem opět zastřílela
z luku, další si zkusili hodit tomahawkem, dále si zájemci mohli hodit oštěpem, vyzkoušet rýžování zlata či střelbu z koltu. Jeden westman tam předváděl
kolt show, kdy měl dva kolty, nejrůznějšími způsoby s nimi žongloval, pohazoval s nimi a střílel. Prostor, kde se nacházelo městečko, nebyl sice nijak
velký, ale nacházelo se tam pro zpestření také malé jezírko s kameny a rybkami, také i spoustu nejrůznějších obchodů, které byly stavěny ve stylu divokého
západu. Všichni jsme z městečka byli nadšeni. Další polovina našeho výletu byla určena k návštěvě pštrosí farmy nedaleko Blanska. I tam byla velká spousta
lidí a není se čemu divit. Na farmě se nacházelo v klecích asi čtrnáct pštrosů, v ohradách ovce. Jako raritky se v místním malém obchůdku daly koupit produkty
ztoho, co se ze pštrosa dalo zpracovat například kosmetika, klobásy, steaky, sádlo, salám... Večer jsme si dali ugrilovanou pštrosí klobásu, je výborná,
trochu pikantní, ale my běžní jedlíci jsme rozdíl nepoznali. Tento výlet se mi líbil tím, že jsem toho mohla spoustu vidět a také se toho mnoho dovědět,
doporučuju vám takovéto výlety.
Jak jsem si splnila svůj dávný sen, osahání si kostelových varhan
Už dávno jsem si hrozně moc přála osahat si v kostele nahoře na kůru, jak vypadají varhany. Sice jsem si tento nástroj dokázala představit, protože už pár
lidí mi jej popisovalo, ale není to tak úplně ono. Pořád jsem tak přemýšlela, jak to udělat, ve kterém kostele a kdy. Věděla jsem, že vyplnit si tento
sen nebude tak lehké, jak by se na první pohled zdálo. Až jednoho dne mi hlavou bleskl spásný nápad. Vzpomněla jsem si, že jedna moje kamarádka ze školy,
Alča, měla kdysi dřív známé na Petrově, což je bazilika svatého Petra a Pavla v Brně. Protože mne stále víc lákalo využít tuhle příležitost, domluvily
jsme se a jednoho dne odpoledne naše cesta směřovala k Petrovu. Když něco chceme, dost často na onu věc myslíme, ve dne, mnohdy i ve snech. V pondělí v
noci se mi zdál sen, že jsem si sáhla na varhany. Nevím už, s kým jsem šla do nějakého kostela a onen neznámý mne vedl nahoru na kůr. Schody tam ale byly
velmi příkré, úzké a kluzké a každý krok nahoru znamenal pro mne obrovský strach, zda se mi něco nestane. Nakonec jsem po dlouhých minutách přišla konečně
nahoru a tam se rozkládal nástroj, už ale nevím, jak bych ho popsala, ale vyjímal se svou velikostí a já si na něj párkrát brnkla. Sestup dolů znamenal
ještě větší muka, než výstup, nakonec jsem to ale zvládla. Realita se jevila o hodně lepší. Nejdřív jsme se šly zeptat na faru, zda by mi má žádost prošla
u nějakého kněze, leč tam jsme se nemohly dostat. Rozhodly jsme se, že se půjdeme podívat přímo do kostela a třeba budeme mít štěstí. Bazilika je skutečně
obrovská, každý zvuk se v ní velmi dlouho kouzelně rozléhá. Po pár krocích Alča spatřila průvodkyni, která prováděla nějaké obdivovatele chrámem a my se
jí šly zeptat. Ona nám k tomu moc neřekla, jen nám otevřela dveře, že se máme zeptat varhaníka nahoře a zavřela za námi. Nedaleko nás se rozkládala dlouhá
řada schodů, nebyly točité, naštěstí široké a pohodlné i zábradlí dostatečně velké. Přesný počet schodů bohužel nevím, ale když jsme se ocitly nahoře,
rozkládal se před námi kostelní kůr. Docela velký prostor jak do délky, tak i do šířky, k varhanům, vlastně jen jeho třem klaviaturám, vedly dva schody.
Zrovna na nástroj hrál varhaník, nebyl to ale jen člověk, který na ně dokázal hrát, pyšnil se i tím, že je právě opravoval. Nástroj tento rok slavil sto
let. Varhaník vyslechl naši prosbu, vřele nás přivítal a řekl nám k nástroji krátký výklad. Tyto varhany mají životnost šedesát let a není se čemu divit,
když potřebovaly opravy. I přes svůj věk nástroj vypadal krásně a zachovale. Nahoře nad klaviaturami bylo možno spatřit píšťaly, zbytek nástroje byl uschován
za klávesami ve velké skříni a nástroj se ovládal elektřinou. Muž hrající na varhany mi velmi ochotně uvolnil místo na sedadlu a já se posadila. Moje pocity
jdou těžce popsat, v srdci obrovská radost, že se mi konečně vyplnil sen, po jehož splnění jsem tak prahla! Zároveň taky jsem cítila posvátnou úctu jak
k varhanám, tak k prostoru pode mnou. V kostele se tu a tam ocitli i lidi, takže když jsem po chvíli, kdy jsem si prohlédla tři řady kláves, začala hrát,
zůstala jsem ohromena! Ten libý zvuk varhan, který se nesl obrovským prostorem, to úžasné nezapomenutelné echo, ta velebnost! Nevím, co na to říkali lidi,
kteří si prohlíželi kostel, ale já s kamarádkou jsme byly u vytržení! Plynuly krásné minuty a já stále hrála, byly to okamžiky štěstí! Zvedla jsem se od
varhan a opět za ně usedl varhaník a počal hrát! A to byla hra! Chvílemi hrál velmi tiše a jemně, až téměř neslyšně, jindy rozezníval prostřední klaviaturu
a neustále chodil po řadě pedálů pod sebou či mačkal různá tlačítka na změnu druhu varhan. Když pak rozezněl nejnižší a nejhlubší klaviaturu, zatrnulo
mi! Jak se ten před chvílí tichý a nevinný nástroj změnil v hrozivý a mocný! Skoro, jakoby říkal, že on zde byl dřív, že tento nástroj je mocný a spravedlivý,
ale dokáže být i něžný! A když rozehrál všechny řady a prsty mu běhaly po všech klávesách a nohy burácely na pedálech, vznikala dokonalá souhra a harmonie
lahodící mým uším a mému srdci. Hrál dobrých dvacet minut a my bez dechu naslouchaly, překvapeny tím, jak úžasně může tento nástroj znít. Odcházela jsem
dolů po schodech s nepopsatelně nádhernými pocity. Prožila jsem něco, na co nikdy v životě nezapomenu, hra varhaníkova byla kouzelná, bylo vidět, že mu
záleželo na každém tónu, který vyloudil, že hrál s láskou a temperamentem, aby ukázal, co umí on, nástroj a obrovský prostor kolem posluchače. Na kůru
bylo cítit chvění od hlubokých tónů pedálů, vychutnávala jsem si u hry plnými doušky vůni kostela! Moje spokojenost je veliká a ty pocity k nezaplacení!
lidí mi jej popisovalo, ale není to tak úplně ono. Pořád jsem tak přemýšlela, jak to udělat, ve kterém kostele a kdy. Věděla jsem, že vyplnit si tento
sen nebude tak lehké, jak by se na první pohled zdálo. Až jednoho dne mi hlavou bleskl spásný nápad. Vzpomněla jsem si, že jedna moje kamarádka ze školy,
Alča, měla kdysi dřív známé na Petrově, což je bazilika svatého Petra a Pavla v Brně. Protože mne stále víc lákalo využít tuhle příležitost, domluvily
jsme se a jednoho dne odpoledne naše cesta směřovala k Petrovu. Když něco chceme, dost často na onu věc myslíme, ve dne, mnohdy i ve snech. V pondělí v
noci se mi zdál sen, že jsem si sáhla na varhany. Nevím už, s kým jsem šla do nějakého kostela a onen neznámý mne vedl nahoru na kůr. Schody tam ale byly
velmi příkré, úzké a kluzké a každý krok nahoru znamenal pro mne obrovský strach, zda se mi něco nestane. Nakonec jsem po dlouhých minutách přišla konečně
nahoru a tam se rozkládal nástroj, už ale nevím, jak bych ho popsala, ale vyjímal se svou velikostí a já si na něj párkrát brnkla. Sestup dolů znamenal
ještě větší muka, než výstup, nakonec jsem to ale zvládla. Realita se jevila o hodně lepší. Nejdřív jsme se šly zeptat na faru, zda by mi má žádost prošla
u nějakého kněze, leč tam jsme se nemohly dostat. Rozhodly jsme se, že se půjdeme podívat přímo do kostela a třeba budeme mít štěstí. Bazilika je skutečně
obrovská, každý zvuk se v ní velmi dlouho kouzelně rozléhá. Po pár krocích Alča spatřila průvodkyni, která prováděla nějaké obdivovatele chrámem a my se
jí šly zeptat. Ona nám k tomu moc neřekla, jen nám otevřela dveře, že se máme zeptat varhaníka nahoře a zavřela za námi. Nedaleko nás se rozkládala dlouhá
řada schodů, nebyly točité, naštěstí široké a pohodlné i zábradlí dostatečně velké. Přesný počet schodů bohužel nevím, ale když jsme se ocitly nahoře,
rozkládal se před námi kostelní kůr. Docela velký prostor jak do délky, tak i do šířky, k varhanům, vlastně jen jeho třem klaviaturám, vedly dva schody.
Zrovna na nástroj hrál varhaník, nebyl to ale jen člověk, který na ně dokázal hrát, pyšnil se i tím, že je právě opravoval. Nástroj tento rok slavil sto
let. Varhaník vyslechl naši prosbu, vřele nás přivítal a řekl nám k nástroji krátký výklad. Tyto varhany mají životnost šedesát let a není se čemu divit,
když potřebovaly opravy. I přes svůj věk nástroj vypadal krásně a zachovale. Nahoře nad klaviaturami bylo možno spatřit píšťaly, zbytek nástroje byl uschován
za klávesami ve velké skříni a nástroj se ovládal elektřinou. Muž hrající na varhany mi velmi ochotně uvolnil místo na sedadlu a já se posadila. Moje pocity
jdou těžce popsat, v srdci obrovská radost, že se mi konečně vyplnil sen, po jehož splnění jsem tak prahla! Zároveň taky jsem cítila posvátnou úctu jak
k varhanám, tak k prostoru pode mnou. V kostele se tu a tam ocitli i lidi, takže když jsem po chvíli, kdy jsem si prohlédla tři řady kláves, začala hrát,
zůstala jsem ohromena! Ten libý zvuk varhan, který se nesl obrovským prostorem, to úžasné nezapomenutelné echo, ta velebnost! Nevím, co na to říkali lidi,
kteří si prohlíželi kostel, ale já s kamarádkou jsme byly u vytržení! Plynuly krásné minuty a já stále hrála, byly to okamžiky štěstí! Zvedla jsem se od
varhan a opět za ně usedl varhaník a počal hrát! A to byla hra! Chvílemi hrál velmi tiše a jemně, až téměř neslyšně, jindy rozezníval prostřední klaviaturu
a neustále chodil po řadě pedálů pod sebou či mačkal různá tlačítka na změnu druhu varhan. Když pak rozezněl nejnižší a nejhlubší klaviaturu, zatrnulo
mi! Jak se ten před chvílí tichý a nevinný nástroj změnil v hrozivý a mocný! Skoro, jakoby říkal, že on zde byl dřív, že tento nástroj je mocný a spravedlivý,
ale dokáže být i něžný! A když rozehrál všechny řady a prsty mu běhaly po všech klávesách a nohy burácely na pedálech, vznikala dokonalá souhra a harmonie
lahodící mým uším a mému srdci. Hrál dobrých dvacet minut a my bez dechu naslouchaly, překvapeny tím, jak úžasně může tento nástroj znít. Odcházela jsem
dolů po schodech s nepopsatelně nádhernými pocity. Prožila jsem něco, na co nikdy v životě nezapomenu, hra varhaníkova byla kouzelná, bylo vidět, že mu
záleželo na každém tónu, který vyloudil, že hrál s láskou a temperamentem, aby ukázal, co umí on, nástroj a obrovský prostor kolem posluchače. Na kůru
bylo cítit chvění od hlubokých tónů pedálů, vychutnávala jsem si u hry plnými doušky vůni kostela! Moje spokojenost je veliká a ty pocity k nezaplacení!
Jak jsem se zúčastnila prvního futsalového semináře
V pátek 29. a v sobotu 30. května 2009 se konal seminář futsalu pro nevidomé, který vedl britský trenér David Micock, který trénuje nejen studenty na univerzitě
ve Worcesteru, ale také anglickou reprezentaci. V pátek se seminář měl konat na venkovním hřišti v Komárově a v sobotu uvnitř v tělocvičně na Lipové, tam,
kde vždy. Počasí nám v pátek moc nepřálo, přesto se však sraz ve čtvrt na tři uskutečnil na zastávce Komárov a odtamtud šli hráči společně s trenéry na
hřiště, kde nás měl čekat hlavní trenér Lukáš s Davidem. Při chůzi všichni se všemi konverzovali o nastávajících chvílích a každý se už moc těšil. Občas
pršelo, občas svítilo slunce. Na hřišti jsme se všichni pozdravili a David nám začal vyprávět, Lukáš většinu jeho řeči překládal. David se zmínil, že trénuje
jak studenty, tak i reprezentaci, říkal, že má tento sport velmi rád a na mne působil dojmem velmi vtipného a temperamentního člověka. David už svou trenérskou
profesi provozuje několik let a jak čas pokračoval a vysvětloval nám různá cvičení a hry, počal nám předávat drahocenné zkušenosti a to jak trenérům, tak
i hráčům. Před samotnými hrami a cvičení si každý hráč se svým trenérem podrobně prošel celé hřiště, aby o něm získal představu. Poté se už všichni zaposlouchali
do vysvětlování prvních her s míčem, kdy jsme se měli rozdělit na dvě družstva, každý tým měl dva nebo tři míče, stáli jsme v kruhu a za chůze vpravo či
vlevo jsme si měli co nejrychleji mezi sebou přihrávat. U každého cvičení se všichni srdečně smáli, David, který vše sledoval, říkal, co kdo dělá špatně
nebo dobře. Další úkol byl prostý, měli si jednotlivé dvojice či trojice mezi sebou přihrávat míč, kdy se cvičila přesnost, rychlost a pohotovost hráčů.
Další úkol zněl, že ty dvě či tři družstva skládající se ze tří hráčů, každý dostal jednotlivé číslo, brankář či David řekl jedno či dvě čísla ta čísla
měla běžet na bránu a střelit gól. Když jednotlivé hříčky a cvičení byli u konce, rozdělili jsme se do dvou týmů a do konce semináře se hrál futsal, klasická
hra, která byla moje první. Byl mi přidělen post obránce společně s Honzou Hegrem. Hra se hrála, ostatně jako vždy, velmi akčně. Aby nedocházelo ke srážkám,
obránci i útočníci na sebe křičí slůvko voj, což znamená jdu! Na konci semináře David zhodnotil den, sdělil, co se mu líbilo, co nikoli, co by se dalo
zlepšit a jak. Když jsem odcházela, byla jsem plná dojmů, první futsalový seminář se mi velmi líbil. Ten sobotní probíhal v budově. Nejdřív v učebně, kde
nás David rozesadil a počal nám rovněž vyprávět. Po krátké úvodní řeči, kdy nás přivítal a řekl, že je rád, že nás opět vidí, nám rozdal různé míčky, malé,
velké, ozvučené i bez ozvučení, míčky z různých materiálů. Seděli jsme u několika stolů daných k sobě a my si ony míčky měli přihrávat. Jak David v úvodu
říkal, byla to skutečně velmi zábavná hra, míčků v oběhu bylo několik a hráči si museli míčky co nejrychleji přihrávat. Tímto nám David ukázal, že velmi
důležité je duchovní — mentální vnímání hry. Stoly představovaly hřiště. My jsme dle rozestavení hráčů u stolů věděli, kdo kde je. Ve futsalu je podle
Davida podstatné dělat rychlá rozhodnutí během pár sekund. Poté před každého dal David papír a tužku a sdělil nám, že papír představuje hřiště a prvním
našim úkolem bylo namalovat co nejpřesněji to dokážeme, střed! Tohoto úkolu se všichni zhostili poměrně zdárně. Další úkol nám byl dán a zněl, abychom
si všichni namalovali pomocí koleček na papír rozestavení hráčů na hřišti. Hlavní myšlenka úkolu tkvěla v tom, že každý přítomný měl protnout přímou čarou
hráče sousedního člověka, který kreslil na papír. Tenhle úkol už tak snadný nebyl. Druhá polovina semináře již probíhala v tělocvičně, kdy před samotnou
hrou následovala různá cvičení s míčem, kdy David řekl určitou část těla a my se jí museli dotknout míče, mluvil docela rychle, takže jsme se u vykonávání
tohoto cvičení pěkně zapotili. Pak už následovala samotná hra, kdy jsme byli rozděleni do tří týmů po třech, hrálo se vždy pět minut a pokud jeden z týmů
nedal branku, rozhodovaly penalty. Futsal je sport, který mne baví stále víc, tyto dva semináře mi ukázaly, kde a v čem se můžu zlepšit, měla jsem příležitost
poznat vynikajícího britského trenéra a užít si spoustu legrace.
ve Worcesteru, ale také anglickou reprezentaci. V pátek se seminář měl konat na venkovním hřišti v Komárově a v sobotu uvnitř v tělocvičně na Lipové, tam,
kde vždy. Počasí nám v pátek moc nepřálo, přesto se však sraz ve čtvrt na tři uskutečnil na zastávce Komárov a odtamtud šli hráči společně s trenéry na
hřiště, kde nás měl čekat hlavní trenér Lukáš s Davidem. Při chůzi všichni se všemi konverzovali o nastávajících chvílích a každý se už moc těšil. Občas
pršelo, občas svítilo slunce. Na hřišti jsme se všichni pozdravili a David nám začal vyprávět, Lukáš většinu jeho řeči překládal. David se zmínil, že trénuje
jak studenty, tak i reprezentaci, říkal, že má tento sport velmi rád a na mne působil dojmem velmi vtipného a temperamentního člověka. David už svou trenérskou
profesi provozuje několik let a jak čas pokračoval a vysvětloval nám různá cvičení a hry, počal nám předávat drahocenné zkušenosti a to jak trenérům, tak
i hráčům. Před samotnými hrami a cvičení si každý hráč se svým trenérem podrobně prošel celé hřiště, aby o něm získal představu. Poté se už všichni zaposlouchali
do vysvětlování prvních her s míčem, kdy jsme se měli rozdělit na dvě družstva, každý tým měl dva nebo tři míče, stáli jsme v kruhu a za chůze vpravo či
vlevo jsme si měli co nejrychleji mezi sebou přihrávat. U každého cvičení se všichni srdečně smáli, David, který vše sledoval, říkal, co kdo dělá špatně
nebo dobře. Další úkol byl prostý, měli si jednotlivé dvojice či trojice mezi sebou přihrávat míč, kdy se cvičila přesnost, rychlost a pohotovost hráčů.
Další úkol zněl, že ty dvě či tři družstva skládající se ze tří hráčů, každý dostal jednotlivé číslo, brankář či David řekl jedno či dvě čísla ta čísla
měla běžet na bránu a střelit gól. Když jednotlivé hříčky a cvičení byli u konce, rozdělili jsme se do dvou týmů a do konce semináře se hrál futsal, klasická
hra, která byla moje první. Byl mi přidělen post obránce společně s Honzou Hegrem. Hra se hrála, ostatně jako vždy, velmi akčně. Aby nedocházelo ke srážkám,
obránci i útočníci na sebe křičí slůvko voj, což znamená jdu! Na konci semináře David zhodnotil den, sdělil, co se mu líbilo, co nikoli, co by se dalo
zlepšit a jak. Když jsem odcházela, byla jsem plná dojmů, první futsalový seminář se mi velmi líbil. Ten sobotní probíhal v budově. Nejdřív v učebně, kde
nás David rozesadil a počal nám rovněž vyprávět. Po krátké úvodní řeči, kdy nás přivítal a řekl, že je rád, že nás opět vidí, nám rozdal různé míčky, malé,
velké, ozvučené i bez ozvučení, míčky z různých materiálů. Seděli jsme u několika stolů daných k sobě a my si ony míčky měli přihrávat. Jak David v úvodu
říkal, byla to skutečně velmi zábavná hra, míčků v oběhu bylo několik a hráči si museli míčky co nejrychleji přihrávat. Tímto nám David ukázal, že velmi
důležité je duchovní — mentální vnímání hry. Stoly představovaly hřiště. My jsme dle rozestavení hráčů u stolů věděli, kdo kde je. Ve futsalu je podle
Davida podstatné dělat rychlá rozhodnutí během pár sekund. Poté před každého dal David papír a tužku a sdělil nám, že papír představuje hřiště a prvním
našim úkolem bylo namalovat co nejpřesněji to dokážeme, střed! Tohoto úkolu se všichni zhostili poměrně zdárně. Další úkol nám byl dán a zněl, abychom
si všichni namalovali pomocí koleček na papír rozestavení hráčů na hřišti. Hlavní myšlenka úkolu tkvěla v tom, že každý přítomný měl protnout přímou čarou
hráče sousedního člověka, který kreslil na papír. Tenhle úkol už tak snadný nebyl. Druhá polovina semináře již probíhala v tělocvičně, kdy před samotnou
hrou následovala různá cvičení s míčem, kdy David řekl určitou část těla a my se jí museli dotknout míče, mluvil docela rychle, takže jsme se u vykonávání
tohoto cvičení pěkně zapotili. Pak už následovala samotná hra, kdy jsme byli rozděleni do tří týmů po třech, hrálo se vždy pět minut a pokud jeden z týmů
nedal branku, rozhodovaly penalty. Futsal je sport, který mne baví stále víc, tyto dva semináře mi ukázaly, kde a v čem se můžu zlepšit, měla jsem příležitost
poznat vynikajícího britského trenéra a užít si spoustu legrace.
Skupina Blaf
Není tomu tak dávno, co mne jeden můj výborný kamarád naučil poslouchat jednu výbornou skupinu, která zpívá ve slezském nářečí a jako jediná na světě se
věnuje stylu country. Tato skupina se jmenuje Blaf. Jsou spolu už přes dvacet let v pětičlenném složení — houslista, textař a jejich frontman, který zároveň
i zpívá, bubeník, baskytarista, kytarista a člen, který hraje na banjo. Když mi tenkrát kamarád poslal jejich jednu písničku, v ten ráz mne to dostalo!
Zalíbil se mi jak text, kterému jsem měla zprvu problém porozumět, ale pak už to bylo v pořádku, tak mne zaujala i velmi dobrá melodie, kombinace nástrojů,
zajímavý zpěv... Je to skupina, která mne od prvopočátku vším zaujala! Zhruba před týdnem jsem v sobě našla tu odvahu a napsala jsem perkusistovi na e-mail
o slovník jejich nářečí — ponaszimu. Chtěla jsem totiž stále víc porozumět textům, které v písních používají. Světe div se, odpověď jsem dostala velmi
brzy a byl velmi vstřícný, tudíž i slovník jsem dostala. Tak jsme si začali postupně psát víc a narazili jsme na problematiku jejich nejnovější desky.
Bylo mi řečeno, jesli ji chci, abych o ni napsala jejich frontmanovi Tomovi, což jsem taky udělala. I s tímhle fajn člověkem jsem si začala psát, co se
týče desky, již ji mám a co do našeho psaní, z mého pohledu mohu říct, že jsem poznala dalšího fajn člověka a je mi samozřejmě nesmírnou ctí. Tuto výbornou
skupinu všem mohu vřele doporučit, oni toho spoustu chápou, to ostatně poznáte z jejich písní a rovněž z jejich stránek: www.blaf.cz
věnuje stylu country. Tato skupina se jmenuje Blaf. Jsou spolu už přes dvacet let v pětičlenném složení — houslista, textař a jejich frontman, který zároveň
i zpívá, bubeník, baskytarista, kytarista a člen, který hraje na banjo. Když mi tenkrát kamarád poslal jejich jednu písničku, v ten ráz mne to dostalo!
Zalíbil se mi jak text, kterému jsem měla zprvu problém porozumět, ale pak už to bylo v pořádku, tak mne zaujala i velmi dobrá melodie, kombinace nástrojů,
zajímavý zpěv... Je to skupina, která mne od prvopočátku vším zaujala! Zhruba před týdnem jsem v sobě našla tu odvahu a napsala jsem perkusistovi na e-mail
o slovník jejich nářečí — ponaszimu. Chtěla jsem totiž stále víc porozumět textům, které v písních používají. Světe div se, odpověď jsem dostala velmi
brzy a byl velmi vstřícný, tudíž i slovník jsem dostala. Tak jsme si začali postupně psát víc a narazili jsme na problematiku jejich nejnovější desky.
Bylo mi řečeno, jesli ji chci, abych o ni napsala jejich frontmanovi Tomovi, což jsem taky udělala. I s tímhle fajn člověkem jsem si začala psát, co se
týče desky, již ji mám a co do našeho psaní, z mého pohledu mohu říct, že jsem poznala dalšího fajn člověka a je mi samozřejmě nesmírnou ctí. Tuto výbornou
skupinu všem mohu vřele doporučit, oni toho spoustu chápou, to ostatně poznáte z jejich písní a rovněž z jejich stránek: www.blaf.cz
Můj první futsalový trénink, rok 2009
Přes internet a díky kamarádovi Kubovi jsem se dověděla, že on a další hrají s lidmi z Teiresiásu futsal. Teiresiás je středisko, které pomáhá studentům
například s přípravnými kursy na přijímačky, pořádají různé akce jako běžky či byli v Řecku a další. Futsal je sálový fotbal a když dáte nevidomému ozvučený
speciálně k tomu určený míč, může jej hrát i takový člověk. Tento sport mne velmi zaujal. Kuba mi ukázal i futsalový míč, hodně jsem si o tom přečetla,
nechala jsem si popsat fotky, tak jsem si říkala, že napíšu jejich hlavnímu trenérovi, který se jmenuje Lukáš. Byl velmi vstřícný a já si tento sport šla
vyzkoušet. Sraz byl v půl sedmé na zastávce Lipová. Mnohé jsem už znala z kolejí či ze základní školy. Ty další jsem poznala během tréninku. V tělocvičně
jsme se rozcvičili, nejdřív klus, pak běžecká abeceda a zakončovalo se protažením celého těla. Hra se hraje čtyři na čtyři, to jsou samí nevidomí a pátý
je brankař, který vidí. S hráči spolupracují také navigátoři. Trénink probíhal formou všelijakých cvičení s míčem, všichni to už znali, jen trenér mi vše
vysvětloval osobně. Zkoušeli jsme běžet s míčem na druhou stranu hřiště a nejdůležitější je, aby člověk neztratil míč. Jednou či druhou nohou jej stále
musíte mít pod kontrolou, přičemž se s ním utíká a vy ho máte mezi pravou a levou nohou. Jestliže vám míč uteče, zastavíte si ho tak, že na něj šlápnete.
Střílí se tak, že jakmile jste se dostali do útočné třetiny, dovíte se, kde je branka, jestli jste praváci, dáte si míč k pravé noze, levá vám udává směr
kopu, musí být vzdálena maximálně deset centimetrů od nohy s míčem a vy kopnete. Za trénink se mi podařilo dát tyčku. Nahrávky fungují tím způsobem, že
si zavoláte na toho, komu chcete míč nahrát a lehce mu jej kopnete. Nohy je dobré mít v takové vzdálenosti, aby vám neunikl míč, ale zas ne tak daleko,
aby vám mezi nimi proklouzl. Po vedení míče jsme si zkoušeli nahrávky. Byli jsme rozděleni do tří skupin a vždy ti tři si spolu nahrávali. Jestliže slyšíte,
že je nahrávka prudká, musíte zvednout špičky, aby se vám o ně míč zastavil. Stále jsem nevěděla, na čem jsem, mohl to být můj první, ale také i poslední
trénink, to, zda budu pokračovat, záleželo na mé šikovnosti. Dalším úkolem bylo, že jsme měli procvičovat běh s míčem a trenér nás navigoval k brance na
druhou stranu, takže jsme si měli zastavit míč, otočit se s ním třeba na místě vpravo či doleva nebo čelem vzad a pak jste měli pokračovat v běhu dál.
Jakmile jste se ocitli u branky, bylo vám to oznámeno a vy jste měli vystřelit. Poslední a nejtěžší úkol byl, když jeden hráč měl běžet bez míče zhruba
do půli tělocvičny, jakmile byl v půlce, oznámili mu to, tam už stál druhý hráč, který mu po zavolání jména a navedení, kde je, přihrál a pak se mělo běžet
k brance a střílet. Vládla příjemná atmosféra, pořád jsme pokřikovali: "Jirko, Kubo... Tady, tady." Byla to zábava. během tréninku mi občas trenér řekl,
co dělám špatně a jak chyby zlepšit. Budu potřebovat nacvičit hlavně rychlost při vedení míče a až to půjde, půjčím si na internát míč a budu trénovat.
Po skončení mi trenér sdělil to, co jsem chtěla slyšet, že s nimi budu moct chodit i dál, což mi udělalo nesmírnou radost. Futsal mne natchl a jsem hrozně
ráda, že mi bylo umožněno si tuto hru zkusit a že budu moct trénovat i dál, díky za to Kubovi a Lukášovi.
například s přípravnými kursy na přijímačky, pořádají různé akce jako běžky či byli v Řecku a další. Futsal je sálový fotbal a když dáte nevidomému ozvučený
speciálně k tomu určený míč, může jej hrát i takový člověk. Tento sport mne velmi zaujal. Kuba mi ukázal i futsalový míč, hodně jsem si o tom přečetla,
nechala jsem si popsat fotky, tak jsem si říkala, že napíšu jejich hlavnímu trenérovi, který se jmenuje Lukáš. Byl velmi vstřícný a já si tento sport šla
vyzkoušet. Sraz byl v půl sedmé na zastávce Lipová. Mnohé jsem už znala z kolejí či ze základní školy. Ty další jsem poznala během tréninku. V tělocvičně
jsme se rozcvičili, nejdřív klus, pak běžecká abeceda a zakončovalo se protažením celého těla. Hra se hraje čtyři na čtyři, to jsou samí nevidomí a pátý
je brankař, který vidí. S hráči spolupracují také navigátoři. Trénink probíhal formou všelijakých cvičení s míčem, všichni to už znali, jen trenér mi vše
vysvětloval osobně. Zkoušeli jsme běžet s míčem na druhou stranu hřiště a nejdůležitější je, aby člověk neztratil míč. Jednou či druhou nohou jej stále
musíte mít pod kontrolou, přičemž se s ním utíká a vy ho máte mezi pravou a levou nohou. Jestliže vám míč uteče, zastavíte si ho tak, že na něj šlápnete.
Střílí se tak, že jakmile jste se dostali do útočné třetiny, dovíte se, kde je branka, jestli jste praváci, dáte si míč k pravé noze, levá vám udává směr
kopu, musí být vzdálena maximálně deset centimetrů od nohy s míčem a vy kopnete. Za trénink se mi podařilo dát tyčku. Nahrávky fungují tím způsobem, že
si zavoláte na toho, komu chcete míč nahrát a lehce mu jej kopnete. Nohy je dobré mít v takové vzdálenosti, aby vám neunikl míč, ale zas ne tak daleko,
aby vám mezi nimi proklouzl. Po vedení míče jsme si zkoušeli nahrávky. Byli jsme rozděleni do tří skupin a vždy ti tři si spolu nahrávali. Jestliže slyšíte,
že je nahrávka prudká, musíte zvednout špičky, aby se vám o ně míč zastavil. Stále jsem nevěděla, na čem jsem, mohl to být můj první, ale také i poslední
trénink, to, zda budu pokračovat, záleželo na mé šikovnosti. Dalším úkolem bylo, že jsme měli procvičovat běh s míčem a trenér nás navigoval k brance na
druhou stranu, takže jsme si měli zastavit míč, otočit se s ním třeba na místě vpravo či doleva nebo čelem vzad a pak jste měli pokračovat v běhu dál.
Jakmile jste se ocitli u branky, bylo vám to oznámeno a vy jste měli vystřelit. Poslední a nejtěžší úkol byl, když jeden hráč měl běžet bez míče zhruba
do půli tělocvičny, jakmile byl v půlce, oznámili mu to, tam už stál druhý hráč, který mu po zavolání jména a navedení, kde je, přihrál a pak se mělo běžet
k brance a střílet. Vládla příjemná atmosféra, pořád jsme pokřikovali: "Jirko, Kubo... Tady, tady." Byla to zábava. během tréninku mi občas trenér řekl,
co dělám špatně a jak chyby zlepšit. Budu potřebovat nacvičit hlavně rychlost při vedení míče a až to půjde, půjčím si na internát míč a budu trénovat.
Po skončení mi trenér sdělil to, co jsem chtěla slyšet, že s nimi budu moct chodit i dál, což mi udělalo nesmírnou radost. Futsal mne natchl a jsem hrozně
ráda, že mi bylo umožněno si tuto hru zkusit a že budu moct trénovat i dál, díky za to Kubovi a Lukášovi.
Můj drsný zážitek s ředktvičkou
To, o čem budu zdát je na první poslech velmi komické a mnozí se mi také smáli, pro mne to však byl jeden z těch nepříjemných zážitků, které mě potkaly.
Stalo se to jedno dubnové úterý, když jsem přišla z tréninku na mistroství republiky v atletice. Na pokoji jsem měla připravenou prostou svačinu, chleba,
máslo a svazek ředkviček. Tak jsem si je tedy umyla, nakladla na chleba a dala s obrovskou chutí do jídla, trénink byl vysilující a hlad po něm ještě větší.
Nevím už, jak se to stalo, byla jsem asi v záklonu či co, když se přihodilo, že jsem nějakým záhadným způsobem jednu z ředkviček asi vdechla a ona se mi,
mrška kulatá, zpříčila v krku. První, co mne napadlo bylo, že jsem to zkoušela zapít, vypila jsem spoustu vody, avšak bez výsledku. Stále hůř se mi polykalo,
dost to bolelo, ale dýchat jsem naštěstí mohla, jen s mluvením to počínalo být horší. Zamířila jsem tedy na vychovatelnu, kde jsem řekla své vychovatelce
o svém problému. Ta se velmi podivila, ale po chvíli jsme už kráčeli k tramvaji na pohotovost do nemocnice ke Svaté Anně. Čekala nás cesta dvěmi tramvajemi,
nejdřív jedničkou na Mendlovo náměstí a odtamtud pětkou na zastávku nemocnice u Svaté Anny. V tramvaji mi nebylo příjemně, počalo se mi dělat nevolno od
žaludku a vychovatelka jménem Jitka mne dost často uklidňovala. V nemocnici nás přijali vlídně a hned začalo vyřizování různých papírů a po chvilce čekání
mne odvezli na rentgen jícnu, aby se podívali, co tam vlastně mám. A to se začaly dít věci, samé lepší. Postavili mne na jakýsi stojan pod rentgen, dali
mi do ruky kelímek s jakousi tekutinou, kterou když vypiju, ukáže se jim, co tam mám a já musela pít, šlo to dost ztuha, ale ještě horší byla ta odporná
hořká chuť. Tím zatrápeným rentgenem jsem si musela projít několikrát, protože se jim tam stále nic moc ukázat nechtělo. Nakonec mne naštěstí pustili a
já zamířila na ušní, nosní a krční, kde si mysleli, že mi tu ředkev vytáhnou. Pokoušeli se o to všelikými odpornými metodami a příjemné to nebylo, ale
bohužel neúspěšně. Co bylo na tom ušním nejhorší, když mi vyšetřovali jícen přes nos, kdy mi vrazili do dírky jakousi tenkou hadičku s něčím, aby na to
viděli a oni mi řekli, abych dýchala volně. Au, to byla pořádná bolest! Dýchat to nešlo, polykat taky ne, prostě mizérie. Pak to vzdali a poslali mne na
předoperační vyšetření, že mi to odstraní, ten zákrok se měl provádět pod narkózou a jmenoval se ezofagoskopie, sice by mi krk neřezali, vyndali by mi
tu zatracenou ředkvičku jinak, ale i tak, počínala jsem mít o sebe docela velký strach. na jednotce intenzivní péče mi začali provádět EKG, měřit tlak
a brát krev a provádět další potřebná vyšetření k operaci. V tu chvilku mi bylo všechno jedno, ani nevím, jak jsem se ocitla na lůžku a v té jejich noční
košili a županu, vnímala jsem jen, jak mi napichují žílu a že je mi špatně. A pak se to konečně k mé úlevě stalo! Ono, když si máte vybrat mezi operací
a zvracením, já si zvolila tu snazší možnost a milá ředkvička šla ven do misky. OU, ta úleva. Přesto však si mne na jednotce intenzivní péče nechali, večer
jsem musela projít rentgenem jícnu ještě jednou, aby věděli, zda je to těleso skutečně venku a pak hajdy spát. Byla jsem tam s třemi staršími pány, kteří
úděsně chrápali, ještě, že mi dali lék na spaní, jinak bych se asi nevyspala. Ráno mi změřili teplotu a já čekala na vizitu. Ti si mne tam chtěli ještě
nechat, že ten krk je podrážděný a kdesi cosi, ale já je naštěstí přemluvila, že to bude lepší a mohla jsem tak odjet„ konečně odjet. Od té doby jsem už
ředkvičku neměla a nemám ani touhu ji ochutnat, za ten strach mi to už nestojí. Tak vidíte, co se vše může stát, tak dobrá rada na konec, vždy vše řádně
rozkousejte.
Stalo se to jedno dubnové úterý, když jsem přišla z tréninku na mistroství republiky v atletice. Na pokoji jsem měla připravenou prostou svačinu, chleba,
máslo a svazek ředkviček. Tak jsem si je tedy umyla, nakladla na chleba a dala s obrovskou chutí do jídla, trénink byl vysilující a hlad po něm ještě větší.
Nevím už, jak se to stalo, byla jsem asi v záklonu či co, když se přihodilo, že jsem nějakým záhadným způsobem jednu z ředkviček asi vdechla a ona se mi,
mrška kulatá, zpříčila v krku. První, co mne napadlo bylo, že jsem to zkoušela zapít, vypila jsem spoustu vody, avšak bez výsledku. Stále hůř se mi polykalo,
dost to bolelo, ale dýchat jsem naštěstí mohla, jen s mluvením to počínalo být horší. Zamířila jsem tedy na vychovatelnu, kde jsem řekla své vychovatelce
o svém problému. Ta se velmi podivila, ale po chvíli jsme už kráčeli k tramvaji na pohotovost do nemocnice ke Svaté Anně. Čekala nás cesta dvěmi tramvajemi,
nejdřív jedničkou na Mendlovo náměstí a odtamtud pětkou na zastávku nemocnice u Svaté Anny. V tramvaji mi nebylo příjemně, počalo se mi dělat nevolno od
žaludku a vychovatelka jménem Jitka mne dost často uklidňovala. V nemocnici nás přijali vlídně a hned začalo vyřizování různých papírů a po chvilce čekání
mne odvezli na rentgen jícnu, aby se podívali, co tam vlastně mám. A to se začaly dít věci, samé lepší. Postavili mne na jakýsi stojan pod rentgen, dali
mi do ruky kelímek s jakousi tekutinou, kterou když vypiju, ukáže se jim, co tam mám a já musela pít, šlo to dost ztuha, ale ještě horší byla ta odporná
hořká chuť. Tím zatrápeným rentgenem jsem si musela projít několikrát, protože se jim tam stále nic moc ukázat nechtělo. Nakonec mne naštěstí pustili a
já zamířila na ušní, nosní a krční, kde si mysleli, že mi tu ředkev vytáhnou. Pokoušeli se o to všelikými odpornými metodami a příjemné to nebylo, ale
bohužel neúspěšně. Co bylo na tom ušním nejhorší, když mi vyšetřovali jícen přes nos, kdy mi vrazili do dírky jakousi tenkou hadičku s něčím, aby na to
viděli a oni mi řekli, abych dýchala volně. Au, to byla pořádná bolest! Dýchat to nešlo, polykat taky ne, prostě mizérie. Pak to vzdali a poslali mne na
předoperační vyšetření, že mi to odstraní, ten zákrok se měl provádět pod narkózou a jmenoval se ezofagoskopie, sice by mi krk neřezali, vyndali by mi
tu zatracenou ředkvičku jinak, ale i tak, počínala jsem mít o sebe docela velký strach. na jednotce intenzivní péče mi začali provádět EKG, měřit tlak
a brát krev a provádět další potřebná vyšetření k operaci. V tu chvilku mi bylo všechno jedno, ani nevím, jak jsem se ocitla na lůžku a v té jejich noční
košili a županu, vnímala jsem jen, jak mi napichují žílu a že je mi špatně. A pak se to konečně k mé úlevě stalo! Ono, když si máte vybrat mezi operací
a zvracením, já si zvolila tu snazší možnost a milá ředkvička šla ven do misky. OU, ta úleva. Přesto však si mne na jednotce intenzivní péče nechali, večer
jsem musela projít rentgenem jícnu ještě jednou, aby věděli, zda je to těleso skutečně venku a pak hajdy spát. Byla jsem tam s třemi staršími pány, kteří
úděsně chrápali, ještě, že mi dali lék na spaní, jinak bych se asi nevyspala. Ráno mi změřili teplotu a já čekala na vizitu. Ti si mne tam chtěli ještě
nechat, že ten krk je podrážděný a kdesi cosi, ale já je naštěstí přemluvila, že to bude lepší a mohla jsem tak odjet„ konečně odjet. Od té doby jsem už
ředkvičku neměla a nemám ani touhu ji ochutnat, za ten strach mi to už nestojí. Tak vidíte, co se vše může stát, tak dobrá rada na konec, vždy vše řádně
rozkousejte.
Deník z dovolené na Malé Fatře
Od soboty 28. června do soboty 5. července 2008 jsme jeli na dovolenou na Slovensko, tentokrát na Malou Fatru. Protože nás letos bylo víc než loni, cestovali
jsme třemi auty. Do aut jsme byli rozděleni následovně: V prvním autě jela teta, strýc, bratránek Láďa a jeho holka Pavla, která si ale dovolenou udělala
jen na víkend. Druhé auto bylo obsazeno jen ségrou Réňou a mým švagrem Ráďou. Ve třetím autě byl můj taťka, mamka a moje maličkost. Cesta trvala zhruba
dvě hodiny. Naše chata se nacházela ve vesničce zvané Štefanová a chata měla jméno Pod horou. S majitelem byl sraz domluven na dvě hodiny odpoledne. Protože
jsme měli ještě celkem dost času, zastavili jsme v sousední vesničce Terchová a šli jsme si prohlédnout plechovou sochu Jánošíka, která byla na svahu nad
vesničkou. Cesta vedla po kamenech, tak se nám nešlo příliš dobře, protože jsme byli téměř všichni obuti v sandálech. Jánošíkova socha byla velká a hezká.
Mnozí návštěvníci včetně mě si poklepali rukou na různé části plechové sochy, plech totiž pokaždé vyluzoval jiný zvuk. Kolem druhé hodiny jsme se přemístili
k chatě. Majitel byl velmi sympatický a ochotně nám ukázal chatu i zahradu. Chata měla dva vchody, v jednom bydlela jedna část osazenstva a ve druhém zbytek.
V přízemí se nacházela kuchyně a pak společenská místnost, která sloužila i jako jídelna. Za dveřmi se pak nacházely dřevěné schody, které vedly do patra.
Tam se nacházely tři pokoje a koupelna. Chata se nám všem líbila. Po ubytování jsme si vyrazili ven. Naše cesta směřovala do Jánošíkových Horných dier.
Cesta vedla většinou po kamenech a lesem. Mí průvodci se chvílemi střídali a vždy se pro mne snažili hledat tu nejlepší cestu. Okolní příroda byla nádherná,
všude kolem skály či stromy, občas jsme museli přejít lávku přes vodu, většinou kovovou, občas ale i dřevěnou. To byl pro mě moc hezký pocit, slyšet vůkol
tekoucí vodu a šlapat po lávce. Po chvíli jsme dorazili k malému vodopádu a tam se cesta zhoršovala, mnohdy se muselo jít jen po řetězu, kdy jste se museli
držet skály a řetězu a takto se postupovalo nahoru či dolů. Jindy zase cestu tvořili železné žebříky. Tuto nebezpečnou cestu někteří z nás vzdali a vraceli
se zpět, ti stateční postupovali dál. U večerního ohně při opékání ti, kteří byli na dierách, povídali zbytku, jaké měli zážitky, o krásách zdejší přírody,
o akční cestě. V neděli jsme si vyšli na naši první větší túru, na Medziholie a odtamtud pak někteří na nejkrásnější horu Slovenska, Velký Rozsutec. Cesta
stoupala stále nahoru, velmi často byla tvořena schody různého druhu, ať už z kamenů, tak i z kořenů. Já byla z cestou velmi spokojená, snažila jsem se
vnímat sebemenší zvuk či zvláštnosti cesty. Většinu cesty jsme šli lesem mezi skalami, sem tam jsme potkali nějaký ten strom, na který jsem si sáhla, některé
stromy byly listnaté, většina jich ale byla jehličnatých. Po nějaké době jsme konečně dorazili na Medziholie, což byl altánek v přírodě, který se skládal
z lavičky a stolu a celý altán byl pod střechou. Byl jako stvořený pro odpočinek unavených turistů a mnozí z nás si v altánku mile rádi sedli a na chvíli
dali ulevit svým unaveným nohám. Jestliže člověk neustále jde vpřed, dá se to ještě zvládat, byť už cítí únavu, jakmile si ale sedne, pak už se ale vůbec
nechce vstávat. Po chvíli jsme se ztěžka vydali zpět. Část z nás šla na Velký Rozsutec. Těmi odvážnými byli můj strýc, bratránek, Pavla a Ráďa. Když jsme
se vrátili na chatu, šli si někteří z nás zdřímnout, neboť byli túrou velmi zmoženi a zbytek čekal na návrat těch, kteří si šli "vyběhnout" na Rozsutec.
I tento večer jsme strávili u ohně, ještě však před ním si někteří z nás zahráli petangue. Po skončení opékání bylo uvnitř v chatě promítání fotek, které
se za den nafotily. V pondělí jsme si udělali výlet lanovkou a odtamtud jsme pak šli na jeden z vrcholů Malé Fatry, na Kriváň. Cesta lanovkou, kterou tvořily
kabinky, byla velmi příjemná, mohla trvat kolem patnácti minut. Bylo zajímavé cítit to stoupání nahoru, vědět, že se nacházíme hodně vysoko a cítit onen
zvláštní stav při nájezdu na lanovkový stožár. Počasí nám ale moc nepřálo, po obloze se táhla velká mračna, my se ale přesto jali stoupat na Kriváň. Cesta
dost často vedla strmě nahoru, občas to hodně klouzalo, průvodci to neměli lehké se mnou ani se sebou, tak se museli dostkrát vystřídat. Někteří z nás
používali k usnadnění cesty i turistické hůlky. Při cestě začal foukat studený vítr a obloha byla stále víc zamračená. I přes rozzlobené počasí jsme ale
dorazili na vrchol. Všichni jsme byli hrdí, že jsme tento výstup zvládli. Když jsme sešli zpátky k horní stanici lanovky, stavili jsme se tam na malé občerstvení.
Zatímco jsme byli uvnitř, už začalo pršet a hřmět. Rozhodli jsme se tedy, že se přesuneme k lanovce a dopravíme se dolů k autům, což jsme taky po chvíli
udělali. Cestovat za deště lanovkou není už tak dobrý pocit, ale i to jsme zvládli a měli jsme radost z toho, že i přes špatné počasí jsme mohli vidět
další část Fatry. V úterý jsme si vyrazili hned na dvě túry. Dopoledne jsme si vyšli na Jánošíkovy noclahy, což byly vyhlídky ve skalách. Jako obvykle
cesta vedla nahoru a já si po chvíli náročného stoupání říkala, že to ten Jánošík neměl vůbec lehké, jestliže tam chtěl přenocovat. Na noclahy šli rovněž
jen někteří z nás, teta a strýc se cesty nezúčastnili. My odvážní jsme usilovně stoupali nahoru, čím víc cesta stoupala, tím víc byla akčnější, z nás se
pot jen lil, mnohé výstupy daly víc zabrat mým průvodcům než mně. Vyhlídek jsme viděli několik a když se tak mamka dívala na okolní krásnou přírodu, byla
moc ráda, že s námi šla, i když cesta nebyla leckdy nejlepší. Když jsme se pokochali první vyhlídkou, k níž cesta nebyla vůbec snadná, poněvadž i tady
už byly řetězy, vyrazili jsme vpřed a šli jsme stále vzhůru. Druhá vyhlídka byla výš, a tudíž víc skalnatá a pro nás tím krásnější. K další vyhlídce jsme
nestoupali, tam se cesta ještě víc zhoršovala a my dospěli k názoru, že budeme rádi, když sestoupíme dolů. V té krásné přírodě jsme se mnohokrát vyfotili.
Já byla skalami nadšena, byly hrubé a hodně členité, občas porostlé mechem. Měla bych to ale moc jednoduché, kdybych z této obtížné cesty vyvázla jen tak,
protože kdybych se vrátila bez jediného škrábnutí, skoro bych si mohla říkat, že jsem ani nikde nebyla. Kromě odřených a omodřinovaných kolen, na což jsem
ale zvyklá, bohužel menší úhonu utrpěly i moje kalhoty, roztrhly se na choulostivém místě. Sestup byl ještě komplikovanější než výstup, mnohdy jsme museli
jít bokem a držet se skal a traverzovat po nich. Když jsme se vrátili k čekající tetě a strýci, s nadšením jsme jim vyprávěli, o co přišli. Naše odpolední
túra vedla do Jánošíkových Dolných a Nových dier. Mnohokrát jsme kráčeli přes lávky, řetězy či žebříky, ale cesta byla fascinující. Ty mnohé skalní tunely,
soutězky, kaňony, byli krásné jako z nějakého filmu. Mým nejlepším průvodcem byl švagr Ráďa, který dřív lozil po skalách jako horolezec, a zvládá výborně
skalnaté terény. Vedl mě přes ty nejtěžší úseky tak, že mě držel před sebou těsně kolem pasu, a tak se mnou postupoval nahoru, směrem dolů jsme couvali.
Cítila jsem se s ním bezpečně. Nechtělo se nám odtamtud odcházet, protože jsme tam prožili pěkné odpoledne. Ve středu jsme toho prošli asi nejvíc. Nejdřív
jsme se šli podívat k Šútovskému vodopádu. Ten den slunce pálilo, tak jsme vítali každý stín. Cesta byla nejprve asfaltová, až asi od půlky se změnila
na kamennou, ale nepatřila k těm nejhorším. Při cestě jsme si povídali, žertovali, někteří z nás, především Ráďa, pro zpestření předváděl různá zvířata
například psa či prase. Cestou jsem si sáhla i na slimáka. Vodopád byl nádherný, voda v něm byla velmi studená, já si v něm vykoupala jen ruce, Réňa i
nohy. Zvuk padající vody byl uklidňující, mnohdy jsme na sebe museli téměř křičet, abychom se slyšeli. Po vodopádu naše cesta vedla dále na pltě, což jsou
vory, kterými dva veslaři zvaní pltníci přeplavují cestující po řece Váhu. Plť byla určena asi pro čtrnáct lidí, byla dřevěná a řídila se vesly. Plavba
trvala asi hodinu, přední veslař zvaný predník byl kapitán. Našim průvodcem byl pltník, který stál na zadní části pltě, tak se mu říkalo zadník. Smyslu
pro humor měl tolik, že by ho mohl rozdávat plnými hrstmi. Povídal nám, že poplujeme třemi meandry, uvidíme dva hrady či nám řekne o mnohých technických
zajímavostech a vše z toho dodržel. Plavba měla délku 7 km. Většina toho, co nám řekl, byla laděna jako žerty napůl spjaté s pravdou, povídal nám o různých
nebezpečných skalách, kterým se pltníci museli vyhýbat, o hradu Strečno, o postřezích některých lidí, kteří už se na pltích plavili. Plavba byla vynikající,
skoro pořád jsme se museli smát výborným řečem pltníka zadníka. Taky si ti, kteří chtěli, mohli zkusit plť řídit, tak mnozí této příležitosti využili.
Oba pltníci nosili na hlavách klobouky, tak je těm, kteří řídili, půjčili. Přes řeku vedlo několik železničních mostů, tak tyto pltnické klobouky byly
podle našeho průvodce velmi praktické, zvlášť, když jel kolem vlak a nějaký cestující si potřeboval ulevit. Po plavbě jsme se ještě vydali na prohlídku
zříceniny hradu Strečno. Cesta na hrad většinou vedla po mnoha schodech, od průvodkyně jsme se pak dozvěděli, že schody jsou nazývány infarktové a nám
bylo jasné, proč. Zvláštností hradu byla například studna, jejíž hloubka byla 85 metrů či zajímavost, že když zemřela manželka jednoho z majitelů hradu,
její tělo zůstalo neporušeno až do dnešních dnů. Po prohlídce hradu jsme nastoupili do aut a přepravili jsme se kousek na kompu, což byl malý trajekt,
který převáží lidi a auta po řece Váh a nám tak byla cesta zkrácena o 25 km. Ve čtvrtek jsme si opět vyjeli lanovkou a poté jsme se vydali zdolat další
vrchol Malé Fatry, Chleb, na který jsme chtěli jít už v pondělí, ale kvůli špatnému počasí to nebylo možné. Výstup jsme kupodivu zvládli hladce, a protože
počasí bylo hezké, nejeli jsme lanovkou zpět, ale vydali se po hřebenovce velkou oklikou zpět. Všichni byli po týdnu už unaveni, ale odhodlaně jsme kráčeli.
Kdybychom věděli, co nás čeká, tisíckrát radši bychom se svezli lanovkou dolů, když jsme měli koupený zpáteční lístek. Cestou jsme viděli několik sedel
například Snilovské sedlo či Hromové sedlo. Po nějaké době jsme dorazili na jeden menší vrchol zvaný Poludňový Grůň a zrovna bylo poledne. Tam jsme si
dali chvíli přestávku a pak jsme pokračovali dál. To už začínal prudký klesák dolů. Čím déle jsme šli, tím větší nápor na nohy, především na kolena, to
byl. Nejlepší to bylo ten šílený, odporný kopec dolů sbíhat. Takový kopec, který vedl tak dlouho a prudce dolů jsem snad ještě nešla a dlouho jít nechci.
Chvílemi už jsem necíitila kolena, mnozí byli naštvaní, kdo z nás tu zatrápenou túru vymyslel. Konečně jsme dorazili k Chatě pod Grůňom, kde jsme si dali
přestávku a odtamtud už nebylo tak prudké klesání, byla to cesta lesem. Večer už o ničem nebyl, všichni jsme byli túrou dokonale znaveni. V pátek jsme
byli kvůli deštivému počasí celý den doma. Strávili jsme jej hraním společenských her a návštěvou bazénu, kde nás pro velké množství plavců ani nepustili.
Poslední, rozlučkový večer jsme si znamenitě užili, byl ve znamení popíjení, konverzace, tance a legrace. Tahle dovolená byla pro mne velmi zajímavá a
úplně jiná než ty ostatní. Jsem velmi šťastná, že jsem na ní mohla být, spoustu toho poznat a užít si spoustu legrace a krásných věcí.
jsme třemi auty. Do aut jsme byli rozděleni následovně: V prvním autě jela teta, strýc, bratránek Láďa a jeho holka Pavla, která si ale dovolenou udělala
jen na víkend. Druhé auto bylo obsazeno jen ségrou Réňou a mým švagrem Ráďou. Ve třetím autě byl můj taťka, mamka a moje maličkost. Cesta trvala zhruba
dvě hodiny. Naše chata se nacházela ve vesničce zvané Štefanová a chata měla jméno Pod horou. S majitelem byl sraz domluven na dvě hodiny odpoledne. Protože
jsme měli ještě celkem dost času, zastavili jsme v sousední vesničce Terchová a šli jsme si prohlédnout plechovou sochu Jánošíka, která byla na svahu nad
vesničkou. Cesta vedla po kamenech, tak se nám nešlo příliš dobře, protože jsme byli téměř všichni obuti v sandálech. Jánošíkova socha byla velká a hezká.
Mnozí návštěvníci včetně mě si poklepali rukou na různé části plechové sochy, plech totiž pokaždé vyluzoval jiný zvuk. Kolem druhé hodiny jsme se přemístili
k chatě. Majitel byl velmi sympatický a ochotně nám ukázal chatu i zahradu. Chata měla dva vchody, v jednom bydlela jedna část osazenstva a ve druhém zbytek.
V přízemí se nacházela kuchyně a pak společenská místnost, která sloužila i jako jídelna. Za dveřmi se pak nacházely dřevěné schody, které vedly do patra.
Tam se nacházely tři pokoje a koupelna. Chata se nám všem líbila. Po ubytování jsme si vyrazili ven. Naše cesta směřovala do Jánošíkových Horných dier.
Cesta vedla většinou po kamenech a lesem. Mí průvodci se chvílemi střídali a vždy se pro mne snažili hledat tu nejlepší cestu. Okolní příroda byla nádherná,
všude kolem skály či stromy, občas jsme museli přejít lávku přes vodu, většinou kovovou, občas ale i dřevěnou. To byl pro mě moc hezký pocit, slyšet vůkol
tekoucí vodu a šlapat po lávce. Po chvíli jsme dorazili k malému vodopádu a tam se cesta zhoršovala, mnohdy se muselo jít jen po řetězu, kdy jste se museli
držet skály a řetězu a takto se postupovalo nahoru či dolů. Jindy zase cestu tvořili železné žebříky. Tuto nebezpečnou cestu někteří z nás vzdali a vraceli
se zpět, ti stateční postupovali dál. U večerního ohně při opékání ti, kteří byli na dierách, povídali zbytku, jaké měli zážitky, o krásách zdejší přírody,
o akční cestě. V neděli jsme si vyšli na naši první větší túru, na Medziholie a odtamtud pak někteří na nejkrásnější horu Slovenska, Velký Rozsutec. Cesta
stoupala stále nahoru, velmi často byla tvořena schody různého druhu, ať už z kamenů, tak i z kořenů. Já byla z cestou velmi spokojená, snažila jsem se
vnímat sebemenší zvuk či zvláštnosti cesty. Většinu cesty jsme šli lesem mezi skalami, sem tam jsme potkali nějaký ten strom, na který jsem si sáhla, některé
stromy byly listnaté, většina jich ale byla jehličnatých. Po nějaké době jsme konečně dorazili na Medziholie, což byl altánek v přírodě, který se skládal
z lavičky a stolu a celý altán byl pod střechou. Byl jako stvořený pro odpočinek unavených turistů a mnozí z nás si v altánku mile rádi sedli a na chvíli
dali ulevit svým unaveným nohám. Jestliže člověk neustále jde vpřed, dá se to ještě zvládat, byť už cítí únavu, jakmile si ale sedne, pak už se ale vůbec
nechce vstávat. Po chvíli jsme se ztěžka vydali zpět. Část z nás šla na Velký Rozsutec. Těmi odvážnými byli můj strýc, bratránek, Pavla a Ráďa. Když jsme
se vrátili na chatu, šli si někteří z nás zdřímnout, neboť byli túrou velmi zmoženi a zbytek čekal na návrat těch, kteří si šli "vyběhnout" na Rozsutec.
I tento večer jsme strávili u ohně, ještě však před ním si někteří z nás zahráli petangue. Po skončení opékání bylo uvnitř v chatě promítání fotek, které
se za den nafotily. V pondělí jsme si udělali výlet lanovkou a odtamtud jsme pak šli na jeden z vrcholů Malé Fatry, na Kriváň. Cesta lanovkou, kterou tvořily
kabinky, byla velmi příjemná, mohla trvat kolem patnácti minut. Bylo zajímavé cítit to stoupání nahoru, vědět, že se nacházíme hodně vysoko a cítit onen
zvláštní stav při nájezdu na lanovkový stožár. Počasí nám ale moc nepřálo, po obloze se táhla velká mračna, my se ale přesto jali stoupat na Kriváň. Cesta
dost často vedla strmě nahoru, občas to hodně klouzalo, průvodci to neměli lehké se mnou ani se sebou, tak se museli dostkrát vystřídat. Někteří z nás
používali k usnadnění cesty i turistické hůlky. Při cestě začal foukat studený vítr a obloha byla stále víc zamračená. I přes rozzlobené počasí jsme ale
dorazili na vrchol. Všichni jsme byli hrdí, že jsme tento výstup zvládli. Když jsme sešli zpátky k horní stanici lanovky, stavili jsme se tam na malé občerstvení.
Zatímco jsme byli uvnitř, už začalo pršet a hřmět. Rozhodli jsme se tedy, že se přesuneme k lanovce a dopravíme se dolů k autům, což jsme taky po chvíli
udělali. Cestovat za deště lanovkou není už tak dobrý pocit, ale i to jsme zvládli a měli jsme radost z toho, že i přes špatné počasí jsme mohli vidět
další část Fatry. V úterý jsme si vyrazili hned na dvě túry. Dopoledne jsme si vyšli na Jánošíkovy noclahy, což byly vyhlídky ve skalách. Jako obvykle
cesta vedla nahoru a já si po chvíli náročného stoupání říkala, že to ten Jánošík neměl vůbec lehké, jestliže tam chtěl přenocovat. Na noclahy šli rovněž
jen někteří z nás, teta a strýc se cesty nezúčastnili. My odvážní jsme usilovně stoupali nahoru, čím víc cesta stoupala, tím víc byla akčnější, z nás se
pot jen lil, mnohé výstupy daly víc zabrat mým průvodcům než mně. Vyhlídek jsme viděli několik a když se tak mamka dívala na okolní krásnou přírodu, byla
moc ráda, že s námi šla, i když cesta nebyla leckdy nejlepší. Když jsme se pokochali první vyhlídkou, k níž cesta nebyla vůbec snadná, poněvadž i tady
už byly řetězy, vyrazili jsme vpřed a šli jsme stále vzhůru. Druhá vyhlídka byla výš, a tudíž víc skalnatá a pro nás tím krásnější. K další vyhlídce jsme
nestoupali, tam se cesta ještě víc zhoršovala a my dospěli k názoru, že budeme rádi, když sestoupíme dolů. V té krásné přírodě jsme se mnohokrát vyfotili.
Já byla skalami nadšena, byly hrubé a hodně členité, občas porostlé mechem. Měla bych to ale moc jednoduché, kdybych z této obtížné cesty vyvázla jen tak,
protože kdybych se vrátila bez jediného škrábnutí, skoro bych si mohla říkat, že jsem ani nikde nebyla. Kromě odřených a omodřinovaných kolen, na což jsem
ale zvyklá, bohužel menší úhonu utrpěly i moje kalhoty, roztrhly se na choulostivém místě. Sestup byl ještě komplikovanější než výstup, mnohdy jsme museli
jít bokem a držet se skal a traverzovat po nich. Když jsme se vrátili k čekající tetě a strýci, s nadšením jsme jim vyprávěli, o co přišli. Naše odpolední
túra vedla do Jánošíkových Dolných a Nových dier. Mnohokrát jsme kráčeli přes lávky, řetězy či žebříky, ale cesta byla fascinující. Ty mnohé skalní tunely,
soutězky, kaňony, byli krásné jako z nějakého filmu. Mým nejlepším průvodcem byl švagr Ráďa, který dřív lozil po skalách jako horolezec, a zvládá výborně
skalnaté terény. Vedl mě přes ty nejtěžší úseky tak, že mě držel před sebou těsně kolem pasu, a tak se mnou postupoval nahoru, směrem dolů jsme couvali.
Cítila jsem se s ním bezpečně. Nechtělo se nám odtamtud odcházet, protože jsme tam prožili pěkné odpoledne. Ve středu jsme toho prošli asi nejvíc. Nejdřív
jsme se šli podívat k Šútovskému vodopádu. Ten den slunce pálilo, tak jsme vítali každý stín. Cesta byla nejprve asfaltová, až asi od půlky se změnila
na kamennou, ale nepatřila k těm nejhorším. Při cestě jsme si povídali, žertovali, někteří z nás, především Ráďa, pro zpestření předváděl různá zvířata
například psa či prase. Cestou jsem si sáhla i na slimáka. Vodopád byl nádherný, voda v něm byla velmi studená, já si v něm vykoupala jen ruce, Réňa i
nohy. Zvuk padající vody byl uklidňující, mnohdy jsme na sebe museli téměř křičet, abychom se slyšeli. Po vodopádu naše cesta vedla dále na pltě, což jsou
vory, kterými dva veslaři zvaní pltníci přeplavují cestující po řece Váhu. Plť byla určena asi pro čtrnáct lidí, byla dřevěná a řídila se vesly. Plavba
trvala asi hodinu, přední veslař zvaný predník byl kapitán. Našim průvodcem byl pltník, který stál na zadní části pltě, tak se mu říkalo zadník. Smyslu
pro humor měl tolik, že by ho mohl rozdávat plnými hrstmi. Povídal nám, že poplujeme třemi meandry, uvidíme dva hrady či nám řekne o mnohých technických
zajímavostech a vše z toho dodržel. Plavba měla délku 7 km. Většina toho, co nám řekl, byla laděna jako žerty napůl spjaté s pravdou, povídal nám o různých
nebezpečných skalách, kterým se pltníci museli vyhýbat, o hradu Strečno, o postřezích některých lidí, kteří už se na pltích plavili. Plavba byla vynikající,
skoro pořád jsme se museli smát výborným řečem pltníka zadníka. Taky si ti, kteří chtěli, mohli zkusit plť řídit, tak mnozí této příležitosti využili.
Oba pltníci nosili na hlavách klobouky, tak je těm, kteří řídili, půjčili. Přes řeku vedlo několik železničních mostů, tak tyto pltnické klobouky byly
podle našeho průvodce velmi praktické, zvlášť, když jel kolem vlak a nějaký cestující si potřeboval ulevit. Po plavbě jsme se ještě vydali na prohlídku
zříceniny hradu Strečno. Cesta na hrad většinou vedla po mnoha schodech, od průvodkyně jsme se pak dozvěděli, že schody jsou nazývány infarktové a nám
bylo jasné, proč. Zvláštností hradu byla například studna, jejíž hloubka byla 85 metrů či zajímavost, že když zemřela manželka jednoho z majitelů hradu,
její tělo zůstalo neporušeno až do dnešních dnů. Po prohlídce hradu jsme nastoupili do aut a přepravili jsme se kousek na kompu, což byl malý trajekt,
který převáží lidi a auta po řece Váh a nám tak byla cesta zkrácena o 25 km. Ve čtvrtek jsme si opět vyjeli lanovkou a poté jsme se vydali zdolat další
vrchol Malé Fatry, Chleb, na který jsme chtěli jít už v pondělí, ale kvůli špatnému počasí to nebylo možné. Výstup jsme kupodivu zvládli hladce, a protože
počasí bylo hezké, nejeli jsme lanovkou zpět, ale vydali se po hřebenovce velkou oklikou zpět. Všichni byli po týdnu už unaveni, ale odhodlaně jsme kráčeli.
Kdybychom věděli, co nás čeká, tisíckrát radši bychom se svezli lanovkou dolů, když jsme měli koupený zpáteční lístek. Cestou jsme viděli několik sedel
například Snilovské sedlo či Hromové sedlo. Po nějaké době jsme dorazili na jeden menší vrchol zvaný Poludňový Grůň a zrovna bylo poledne. Tam jsme si
dali chvíli přestávku a pak jsme pokračovali dál. To už začínal prudký klesák dolů. Čím déle jsme šli, tím větší nápor na nohy, především na kolena, to
byl. Nejlepší to bylo ten šílený, odporný kopec dolů sbíhat. Takový kopec, který vedl tak dlouho a prudce dolů jsem snad ještě nešla a dlouho jít nechci.
Chvílemi už jsem necíitila kolena, mnozí byli naštvaní, kdo z nás tu zatrápenou túru vymyslel. Konečně jsme dorazili k Chatě pod Grůňom, kde jsme si dali
přestávku a odtamtud už nebylo tak prudké klesání, byla to cesta lesem. Večer už o ničem nebyl, všichni jsme byli túrou dokonale znaveni. V pátek jsme
byli kvůli deštivému počasí celý den doma. Strávili jsme jej hraním společenských her a návštěvou bazénu, kde nás pro velké množství plavců ani nepustili.
Poslední, rozlučkový večer jsme si znamenitě užili, byl ve znamení popíjení, konverzace, tance a legrace. Tahle dovolená byla pro mne velmi zajímavá a
úplně jiná než ty ostatní. Jsem velmi šťastná, že jsem na ní mohla být, spoustu toho poznat a užít si spoustu legrace a krásných věcí.
Výlet do města Telč
V neděli 4. května 2008 jsme se rozhodli, že si vyjedeme do města Telče, neboť v Brně, odkud jsme jeli, bylo hezké počasí. Výletu se účastnila má máma,
dvě mé ségry a moji švagři, můj synovec, neteř, jeden ségřin kamarád s ženou a malou dcerkou a já. Jeli jsme tedy třemi auty. Jak jsme se vzdalovali od
Brna, začalo se zatahovat, ale to nás od cesty neodradilo. Po hodině a kousku jsme se ocitli ve městě Telč, kde se nám podařilo zaparkovat. Telčské náměstí
a vůbec celé město je nádherně historické. Velmi hezké jsou především domy ve městě, jejichž střechy jsou nádherně zdobené, některé špičaté, jiné s oblouky.
Ve městě se hemžilo spousta lidí, míjeli jsme řadu obchodů. Naše cesta vedla nejdřív k telčskému zámku. Nešli jsme ale dovnitř, nýbrž prošli jsme se kolem
zámku, což se nám velmi líbilo. Po procházce po zámecké zahradě a okolí zámku vedla naše cesta dále k rozhledně, která mohla být od historického jádra
města vzdálena zhruba 2 kilometry. Kráčeli jsme většinou po lesní cestě a povídali si. Konečně jsme dorazili k rozhledně. Byla celá kovová, do výšky mohla
mít tak 30 metrů. To už dávno bylo zataženo, střídavě i svítilo slunce a pofukoval větřík. Po chvíli se někteří z nás rozhodli, že se na rozhlednu půjdou
podívat nahoru. Tuto skvělou šanci jsem nemohla odmítnout ani já, a tak jsem za chvíli stoupala společně se ségrou Reňou a švagrem Raďou po kovových schodech
na rozhlednu. Schodů bylo mnoho, ale my jsme se nevzdávali, čím jsme byli výše, tím víc foukalo. Po několika minutách jsme stanuli na vrcholku rozhledny.
Nemohlo se vám nic stát, neboť všude bylo zábradlí. Výhled do kraje byl prý velmi hezký. I já jsem z výstupu na rozhlednu měla moc hezký pocit, vnímala
jsem foukající vítr nahoře, vnímala jsem, že jsem na vrcholku rozhledny a ty pocity byly k nezaplacení. Když fouknul vítr, rozhledna se pod vámi zakývala.
Pro některé slabší povahy to nebyl zrovna dvakrát příjemný pocit, pro ty, kteří se báli hloubek, kýve se pod vámi rozhledna, vidíte až úplně dolů pod sebe...
Když se "koukači" pokochali výhledem, začali jsme sestupovat dolů. Tak jako byla zajímavá cesta nahoru, byla zvláštní i cesta dolů, vyhýbali jsme se lidem,
kteří šli na rozhlednu, občas jsme se zastavili v nějakém mezipatře rozhledny. Dole jsme povídali zbytku, jak se nám rozhledna líbila. Poslední část našeho
výletu vedla na hrad Roštejn, kam jsme se už museli dostat auty. Přijeli jsme až k samotnému hradu. Nechtěli jsme ani tentokrát jít dovnitř hradu, ale
nejvíce nás zaujala hradní věž, kam se po chvíli někteří z nás vydali, ani já jsem u toho nechyběla. Stoupání na věž se zpočátku zdálo jako procházka růžovým
sadem, ale poznenáhlu končily normální schody a počaly žebříky. To už bylo horší. První šla Reňa, vprostřed já a naposled Raďa. Při cestě jsme šli pomalým
tempem, mí průvodci museli dávat pozor jak na sebe, kam šlápnou, tak i na mne. Tahle akční cesta na věž se mi velmi líbila, bylo to správné vzrůšo. Za
nějakou dobu jsme se ocitli nahoře věže. Z věže do okolí se dalo dívat několika okýnky. I zde se výhled líbil a já byla nadšena z toho, že jsem mohla jít
na tuto krásnou věž. Když se moji průvodci dost vynadívali krásám krajiny, jali jsme se sestupovat z věže dolů, kráčeli jsme ve stejném pořadí jako na
věž. Sestup byl pro mne daleko horší než výstup. Musela jsem přesně pokládat nohy pod sebe, žebřík totiž nijak široký nebyl. Sestup se mi velmi líbil,
byl úplně jiný než sestup z jiných věží, které jsem mohla na nějakých hradech navštívit. Když jsme se dostali dolů, poreferovali jsme zbytku čekajících
o výhledu na věž a pozvolna jsme se ubírali k autům, abychom se dostali domů. Z tohoto výletu jsem získala dva úlovky, dva zvonky do mé sbírky, jeden z
města Telč, druhý z hradu. Jsem moc ráda, že mi bylo umožněno prožít tak hezký výlet, s úžasnými lidmi a s nádhernými zážitky.
dvě mé ségry a moji švagři, můj synovec, neteř, jeden ségřin kamarád s ženou a malou dcerkou a já. Jeli jsme tedy třemi auty. Jak jsme se vzdalovali od
Brna, začalo se zatahovat, ale to nás od cesty neodradilo. Po hodině a kousku jsme se ocitli ve městě Telč, kde se nám podařilo zaparkovat. Telčské náměstí
a vůbec celé město je nádherně historické. Velmi hezké jsou především domy ve městě, jejichž střechy jsou nádherně zdobené, některé špičaté, jiné s oblouky.
Ve městě se hemžilo spousta lidí, míjeli jsme řadu obchodů. Naše cesta vedla nejdřív k telčskému zámku. Nešli jsme ale dovnitř, nýbrž prošli jsme se kolem
zámku, což se nám velmi líbilo. Po procházce po zámecké zahradě a okolí zámku vedla naše cesta dále k rozhledně, která mohla být od historického jádra
města vzdálena zhruba 2 kilometry. Kráčeli jsme většinou po lesní cestě a povídali si. Konečně jsme dorazili k rozhledně. Byla celá kovová, do výšky mohla
mít tak 30 metrů. To už dávno bylo zataženo, střídavě i svítilo slunce a pofukoval větřík. Po chvíli se někteří z nás rozhodli, že se na rozhlednu půjdou
podívat nahoru. Tuto skvělou šanci jsem nemohla odmítnout ani já, a tak jsem za chvíli stoupala společně se ségrou Reňou a švagrem Raďou po kovových schodech
na rozhlednu. Schodů bylo mnoho, ale my jsme se nevzdávali, čím jsme byli výše, tím víc foukalo. Po několika minutách jsme stanuli na vrcholku rozhledny.
Nemohlo se vám nic stát, neboť všude bylo zábradlí. Výhled do kraje byl prý velmi hezký. I já jsem z výstupu na rozhlednu měla moc hezký pocit, vnímala
jsem foukající vítr nahoře, vnímala jsem, že jsem na vrcholku rozhledny a ty pocity byly k nezaplacení. Když fouknul vítr, rozhledna se pod vámi zakývala.
Pro některé slabší povahy to nebyl zrovna dvakrát příjemný pocit, pro ty, kteří se báli hloubek, kýve se pod vámi rozhledna, vidíte až úplně dolů pod sebe...
Když se "koukači" pokochali výhledem, začali jsme sestupovat dolů. Tak jako byla zajímavá cesta nahoru, byla zvláštní i cesta dolů, vyhýbali jsme se lidem,
kteří šli na rozhlednu, občas jsme se zastavili v nějakém mezipatře rozhledny. Dole jsme povídali zbytku, jak se nám rozhledna líbila. Poslední část našeho
výletu vedla na hrad Roštejn, kam jsme se už museli dostat auty. Přijeli jsme až k samotnému hradu. Nechtěli jsme ani tentokrát jít dovnitř hradu, ale
nejvíce nás zaujala hradní věž, kam se po chvíli někteří z nás vydali, ani já jsem u toho nechyběla. Stoupání na věž se zpočátku zdálo jako procházka růžovým
sadem, ale poznenáhlu končily normální schody a počaly žebříky. To už bylo horší. První šla Reňa, vprostřed já a naposled Raďa. Při cestě jsme šli pomalým
tempem, mí průvodci museli dávat pozor jak na sebe, kam šlápnou, tak i na mne. Tahle akční cesta na věž se mi velmi líbila, bylo to správné vzrůšo. Za
nějakou dobu jsme se ocitli nahoře věže. Z věže do okolí se dalo dívat několika okýnky. I zde se výhled líbil a já byla nadšena z toho, že jsem mohla jít
na tuto krásnou věž. Když se moji průvodci dost vynadívali krásám krajiny, jali jsme se sestupovat z věže dolů, kráčeli jsme ve stejném pořadí jako na
věž. Sestup byl pro mne daleko horší než výstup. Musela jsem přesně pokládat nohy pod sebe, žebřík totiž nijak široký nebyl. Sestup se mi velmi líbil,
byl úplně jiný než sestup z jiných věží, které jsem mohla na nějakých hradech navštívit. Když jsme se dostali dolů, poreferovali jsme zbytku čekajících
o výhledu na věž a pozvolna jsme se ubírali k autům, abychom se dostali domů. Z tohoto výletu jsem získala dva úlovky, dva zvonky do mé sbírky, jeden z
města Telč, druhý z hradu. Jsem moc ráda, že mi bylo umožněno prožít tak hezký výlet, s úžasnými lidmi a s nádhernými zážitky.
Několik slov o víně
Víno považuji za nápoj velmi ušlechtilý, vždyť ho pili i šlechtici. Víno se dá vnímat jako nápoj s mírně nakyslou chutí, každá odrůda má jinou vůni a chuť.
Některá jsou trpčí, jiná sladká, obvykle s příchutí nějakého ovoce. Vína nedělíme jen na odrůdy např. z bílých mohu jmenovat Rulandské šedé, či Veltlínské
zelené, z červených Frankovku, ale vína se dělí také na jakosti. Od obyčejných tzv. stolních vín, až po třeba výběr z hroznů. Výroba skutečně kvalitního
vína znamená téměř nadlidskou práci. Možná tento článek budou číst i úplní laici, jenž víno nikdy nepili, pro laiky tedy: Víno je vlastně šťáva z hroznů,
jenž se vylisuje, pak se dá do sudů a tam se kvašením postupně mění na alkohol. Je to dlouhý proces, kdy vinař musí sudy a víno v nich kontrolovat. Víno
však nevznikne hned, vínu předchází tzv. burčák. Je to kvasící vinná šťáva, jenž stále ještě pracuje. Burčák je charakteristický svou chutí, svou zakaleností
a především množstvím kvasinek. Burčák je tedy velmi zdravý, není v něm prakticky skoro žádný alkohol a zdraví je tím, že kvasinky v něm obsažené výtečně
čistí tělo. Přestože je v burčáku velmi málo alkoholu, lze se z něj opít, pozor na to, burčák bývá zrádný. Burčák se vyvíjí dál a po nějaké době je z burčáku
tzv. mladé víno. Mladá vína se ještě nechávají zrát. Vinař poté víno dá do lahví, lepší si nechá pro sebe a horší dává do obchodů. I sudy procházejí svým
vývojem, dříve byly sudy dřevěné, nyní jsou sudy z kovu a techniky na výrobu jsou už jiné, než dříve, jdou s dobou. I víno postupem let stárne. Vínům starých
třeba deset a více let se říká víno archivní. Takováto archivní vína mají rovněž svou charakteristickou chuť, úplně jinou, než vína klasická a takováto
vína bývají velkou vzácností a platí se za ně sice peníz nekřesťanský, ale při pití poznáte, že ten peníz vám za to víno stál. To, jak bude víno sladké
se rozlišuje podle toho, kolik mají hrozny v sobě cukru. Mají-li cukru dostatek, pak bude víno sladké jako med, pokud mají hrozny cukru málo, znamená to,
že se víno bude muset uměle přislazovat, takovému vínu se pak říká víno polosuché. Vínu nepřislazovanému se říká víno suché. Co se týká jakosti vín, tak
ty se dělí dle kvality vína. Vezměme si třeba jakost pozdní sběr. Z názvu je jasné, že se hrozny sbírají později, než u ostatních vín, mají tudíž více
cukru a víno bude sladší. Tuto jakost považuji za jednu z hodně kvalitních. Z této jakosti se vyrábějí např. mešní vína. Kdybychom měli postoupit v pomyslném
žebříčku jakostí vín na další příčku, tak tou je výběr z hroznů. Čím je jakost vyšší, tím je víno sladší, má více svého přirozeného cukru, tím má i svou
lepší specifickou chuť. Za lahev vína této jakosti můžete zaplatit i několik set. Vína lepších jakostí se už ani v obchodech neprodávají, ty se dají získat
buď ve vinárnách či přímo u vinařů. Ještě lepší jakostí je výběr z bobulí. Dalšími, jak já říkám "vymyšlenostmi" jsou pak vína s názvem slámové víno či
víno ledové. Výroba těchto vín je těžší, než výroba vín předchozích. U slámového vína se dají hrozny zrát na slámu. Získají tak ještě více cukru. U vína
ledového se zase hrozny nechají mrazem přemrznout a vzniknou dá se říci rozinky. Znamená to tedy, že mají velmi sladkou šťávu a hodně přirozeného cukru.
Obecně platí, že čím víc slunce, tím budou hrozny sladší. Je tedy těžko srovnávat kvalitu a sladkost vín tuzemských a zahraničních. Každé víno je jiné.
O vínech ze zahraničí mohu říci, že jsou sladší než vína tuzemská, je to pochopitelné. Jednou se mi dostala do ruky lahev vína, bylo to víno bílé, na odrůdu
si už žel nevzpomenu, jakosti pozdní sběr. Tenkrát jsem tuto jakost pila poprvé. Když bylo víno rozlito ve sklenicích, začala jsem s ochutnávkou. Ještě
pro ty, kdož mají tendenci víno do sebe obrátit a exnout ho. Takhle ne. Pití vína je pro mne a mělo by to být pro všechny, obřadem. Nejdříve sklenici zvednu
a lehce k vínu přičichnu, ne ale tak, že vůni vtáhnu a pak znovu a znovu, dá se říct, že vůni fetuju, taky tak ne, jen lehce přičichnout. Když jste seznámeni
s vůní, nastane okamžik, kdy víno ochutnáte. Já se jen lehce napiju a než víno polknu, chvíli jej převaluji na jazyku a vychutnávám jeho vůni a chuť, zda
je sladké či ne, jak asi voní... Teprve pak polknu a dám si další doušek. Pozdní sběr mne tenkrát šokoval, jak byl dobrý, sladký... Za několik let poté,
se mi dostala do rukou lahev s vínem jakosti výběr z hroznů a řeknu vám, že to byla lahůdka, sladké a dobré. A také se mi do úst dostalo víno jakosti,
o níž bych nesnila. Bylo to slámové víno. Nemohla jsem tomu uvěřit. Velmi sladké, chuťově se velmi těžko popisuje, trochu jako šampaňské, mělo ten příznak
bublinek... Jak jde technika dopředu, jdou dopředu i etikety na lahvích. Jedna mikulovská firma se rozhodla, že nám zrakově handicapovaným usnadní život
a začala vyrábět lahve vína s etiketami v Braillově písmu. Je to zatím jediná firma v republice, ale doufám, že se jí bude dařit. Rovněž doufám, že bude
prosperovat i víno. Vínu vzdávám holt!
Některá jsou trpčí, jiná sladká, obvykle s příchutí nějakého ovoce. Vína nedělíme jen na odrůdy např. z bílých mohu jmenovat Rulandské šedé, či Veltlínské
zelené, z červených Frankovku, ale vína se dělí také na jakosti. Od obyčejných tzv. stolních vín, až po třeba výběr z hroznů. Výroba skutečně kvalitního
vína znamená téměř nadlidskou práci. Možná tento článek budou číst i úplní laici, jenž víno nikdy nepili, pro laiky tedy: Víno je vlastně šťáva z hroznů,
jenž se vylisuje, pak se dá do sudů a tam se kvašením postupně mění na alkohol. Je to dlouhý proces, kdy vinař musí sudy a víno v nich kontrolovat. Víno
však nevznikne hned, vínu předchází tzv. burčák. Je to kvasící vinná šťáva, jenž stále ještě pracuje. Burčák je charakteristický svou chutí, svou zakaleností
a především množstvím kvasinek. Burčák je tedy velmi zdravý, není v něm prakticky skoro žádný alkohol a zdraví je tím, že kvasinky v něm obsažené výtečně
čistí tělo. Přestože je v burčáku velmi málo alkoholu, lze se z něj opít, pozor na to, burčák bývá zrádný. Burčák se vyvíjí dál a po nějaké době je z burčáku
tzv. mladé víno. Mladá vína se ještě nechávají zrát. Vinař poté víno dá do lahví, lepší si nechá pro sebe a horší dává do obchodů. I sudy procházejí svým
vývojem, dříve byly sudy dřevěné, nyní jsou sudy z kovu a techniky na výrobu jsou už jiné, než dříve, jdou s dobou. I víno postupem let stárne. Vínům starých
třeba deset a více let se říká víno archivní. Takováto archivní vína mají rovněž svou charakteristickou chuť, úplně jinou, než vína klasická a takováto
vína bývají velkou vzácností a platí se za ně sice peníz nekřesťanský, ale při pití poznáte, že ten peníz vám za to víno stál. To, jak bude víno sladké
se rozlišuje podle toho, kolik mají hrozny v sobě cukru. Mají-li cukru dostatek, pak bude víno sladké jako med, pokud mají hrozny cukru málo, znamená to,
že se víno bude muset uměle přislazovat, takovému vínu se pak říká víno polosuché. Vínu nepřislazovanému se říká víno suché. Co se týká jakosti vín, tak
ty se dělí dle kvality vína. Vezměme si třeba jakost pozdní sběr. Z názvu je jasné, že se hrozny sbírají později, než u ostatních vín, mají tudíž více
cukru a víno bude sladší. Tuto jakost považuji za jednu z hodně kvalitních. Z této jakosti se vyrábějí např. mešní vína. Kdybychom měli postoupit v pomyslném
žebříčku jakostí vín na další příčku, tak tou je výběr z hroznů. Čím je jakost vyšší, tím je víno sladší, má více svého přirozeného cukru, tím má i svou
lepší specifickou chuť. Za lahev vína této jakosti můžete zaplatit i několik set. Vína lepších jakostí se už ani v obchodech neprodávají, ty se dají získat
buď ve vinárnách či přímo u vinařů. Ještě lepší jakostí je výběr z bobulí. Dalšími, jak já říkám "vymyšlenostmi" jsou pak vína s názvem slámové víno či
víno ledové. Výroba těchto vín je těžší, než výroba vín předchozích. U slámového vína se dají hrozny zrát na slámu. Získají tak ještě více cukru. U vína
ledového se zase hrozny nechají mrazem přemrznout a vzniknou dá se říci rozinky. Znamená to tedy, že mají velmi sladkou šťávu a hodně přirozeného cukru.
Obecně platí, že čím víc slunce, tím budou hrozny sladší. Je tedy těžko srovnávat kvalitu a sladkost vín tuzemských a zahraničních. Každé víno je jiné.
O vínech ze zahraničí mohu říci, že jsou sladší než vína tuzemská, je to pochopitelné. Jednou se mi dostala do ruky lahev vína, bylo to víno bílé, na odrůdu
si už žel nevzpomenu, jakosti pozdní sběr. Tenkrát jsem tuto jakost pila poprvé. Když bylo víno rozlito ve sklenicích, začala jsem s ochutnávkou. Ještě
pro ty, kdož mají tendenci víno do sebe obrátit a exnout ho. Takhle ne. Pití vína je pro mne a mělo by to být pro všechny, obřadem. Nejdříve sklenici zvednu
a lehce k vínu přičichnu, ne ale tak, že vůni vtáhnu a pak znovu a znovu, dá se říct, že vůni fetuju, taky tak ne, jen lehce přičichnout. Když jste seznámeni
s vůní, nastane okamžik, kdy víno ochutnáte. Já se jen lehce napiju a než víno polknu, chvíli jej převaluji na jazyku a vychutnávám jeho vůni a chuť, zda
je sladké či ne, jak asi voní... Teprve pak polknu a dám si další doušek. Pozdní sběr mne tenkrát šokoval, jak byl dobrý, sladký... Za několik let poté,
se mi dostala do rukou lahev s vínem jakosti výběr z hroznů a řeknu vám, že to byla lahůdka, sladké a dobré. A také se mi do úst dostalo víno jakosti,
o níž bych nesnila. Bylo to slámové víno. Nemohla jsem tomu uvěřit. Velmi sladké, chuťově se velmi těžko popisuje, trochu jako šampaňské, mělo ten příznak
bublinek... Jak jde technika dopředu, jdou dopředu i etikety na lahvích. Jedna mikulovská firma se rozhodla, že nám zrakově handicapovaným usnadní život
a začala vyrábět lahve vína s etiketami v Braillově písmu. Je to zatím jediná firma v republice, ale doufám, že se jí bude dařit. Rovněž doufám, že bude
prosperovat i víno. Vínu vzdávám holt!
Mé žel zatím poslední lezení na skalách
Horolezecký oddíl Matahari se rozhodl, že uspořádá pro zájemce lezecký víkend v oblasti zvané Blatiny. I já jsem se chtěla této akce účastnit, a tak jsem
v pátek pátého října 2007 vyrazila ještě s mými dvěma kamarádkami Peťou a Helčou autobusem na Blatiny. Řidič nám zastavil pouze na Blatinách Rozcestí.
My jsme vystoupili, byly nám vytaženy ze zavazadlového prostoru batohy, autobus odjel a my jsme na zastávce osaměli. Cesta trvala autobusem z Brna okolo
dvou hodin. Když jsme tedy vystoupili z autobusu, do slova nás k zemi přimrazila šílená zima, foukal vítr a navíc drobně mžilo. Musel to být zvláštní pohled,
kdyby nás tam tak někdo viděl, jak tři dívky "klepou kosu." Zrovna jsme chtěli někam jít, když nás překvapil hlas nějakého muže, jenž se nás ptal, zda
jsme z Brna a jestli jedeme na základnu VHS, tak se jmenovala, a my jsme přisvědčili. On nám nabídl, že nás na základnu odveze autem a my jsme s radostí
přijali. V autě jsme se dozvěděli, že onen muž se jmenuje Vojta, a že je to jeden z vývojářů firmy Singing rock, která vyrábí horolezecké vybavení jako
jsou sedáky, karabiny a spoustu dalšího. Horolezecká základna byla velmi rozlehlá, Helča se domnívala, že to možná byl dřív statek. Vojta nám pak ukázal
náš pokoj, vedl nás po dřevěných schodech. Místnost byla rozlehlá, nacházela se v ní jedna dlouhá postel, na níž leželo jedenáct matrací, každá sloužila
jako jedna postel. Ubytovali jsme se tedy. Oddíl Matahari přijel až dvě hodiny po nás. Seznámili jsme se, trochu popovídali a než jsme se stačili rozkoukat,
přišel za námi Vojta, že nám v jídelně bude promítat fotky, jak lezl s předsedou oddílu Matahari s Honzou Říhou, v Kalifornii. K fotkám nám byl poskytován
velmi dobrý komentář, bylo to velmi poučné, mnoho jsem si toho mohla představit, hodně jsem se toho dozvěděla o dalších lezeckých termínech či lezeckých
věcech... Protože nás den znavil, hned, jak skončilo promítání, šli jsme se uložit do spacáků. Sotva jsme složili hlavy, už jsme také spali. V sobotu jsme
všichni vstali v osm hodin, trochu jsme nasytili svá hladová břicha, sbalili jsme batohy a hurá ke skalám! Cesta k nim však nebyl žádný růžový sad. Procházeli
jsme loukou, kde bylo hrozně moc bláta, bylo to takové jak já říkám "mlaskavé" bahno, kdy jdete a úplně to slizké blatíčko slyšíte, ale uznávám, že Blatiny
bez bláta, to není ono. Když jsme překonali louku, čekalo nás další překvapení ve formě přeskakování potoka, což jsem naštěstí dokázala. Poté až ke skalám
nás čekala velmi kamenitá cesta, buď kameny, větší či menší, nebo pro změnu kořeny, mnohdy to bylo velmi zajímavé, šli jsme za sebou ve třech, Helča, já
a Peťa, takže pokud padal jeden, padaly i ostatní. Skály byly velmi členité, tudíž se poměrně dobře lezlo, na skalách se nacházelo mnoho stupů a chytů.
Cesty měly číslo obtížnosti 4. Zvládla jsem asi tři cesty a poté jsem si šla vyzkoušet slaňování. I tentokrát jsem ještě měla strach, ale už snad menší.
Vysvětlili mi správnou metodiku, co a jak se má dělat... Když jsem úspěšně slanila cestu, mohlo mito trvat tak deset minut, šla jsem si vyzkoušet další
bláznivý kousek — slack-line. Funguje tak, že si stoupnete na jeden popruh, může být natažen mezi stromy či skalami, druhého popruhu, který visí nad vámi
se držíte a kráčíte po tom popruhu, pochopitelně jste jištěni, takže když spadnete, jen se zhoupnete... Tato disciplína se mi velmi líbila. Večer jsme
strávili opékáním špekáčků. Za oheň dávající teplo jsme byli všichni velmi vděční, protože zima byla vskutku třeskutá... I v neděli, poslední den našeho
lezení, jsme vstali v osm, trochu jsme se nasnídali a vyrazili jsme ke skalám. I tentokrát byla sice zima, ale už nám svítilo sluníčko a se sluncem je
to vždy veselejší. Tento den neměl být jen o samotném lezení, ale měla se vysvětlovat správnost lezení, jak se má správně navazovat osmičkovým uzlem na
sedák, jak máte udělat navázat se takzvaně na půlku, když jste nahoře na skále a chcete někoho jistit, ale nemáme konce lana, je to takové trošku riziko,
že se můžete do lana zamotat...Pak jsme se učili, jak správně slaňovat, a když jsme skončili s touhle metodikou, šli jsme si ještě zalozit. Já jsem si
šla zkusit vylézt jednu cestu, kde pak lezete ve skalním komíně. Než začal komín, bylo vše v pořádku, jakmile komín započal, bylo to již horší. Jednak
je tam úzký profil, takže se opíráte o skálu za vámi zády a nemůžete se do komínu téměř vejít, jednak je to zvláštní pocit být uvězněni v tom komínu, když
se snažíte hledat chyty a stupy... Komín mi dal pěkně zabrat! Všichni mi říkali, že bojuji jako lev a asi na tom něco bylo. Asi po dvaceti minutách úmorné
námahy a sebepovzbuzujících výkřiků,jsem se z komínu dostala a já byla spuštěna na matičku zem... Byla to jedna z mých nejnáročnějších cest, ale zároveň
i jedna z nejhezčích. Tento lezecký víkend se mi líbil hned z několika důvodů. Jednak byla se všema velká legrace, všichni si všechny dobírali kvůli drobnostem,
ale i pro skutečnost, že jsem se dokázala naučit spoustu nových věcí, jak lépe vázat osmičkový uzel, jak lépe slaňovat. Tímto bych chtěla poděkovat moc
a moc oddílu Matahari, že nám tento víkend umožnil.
v pátek pátého října 2007 vyrazila ještě s mými dvěma kamarádkami Peťou a Helčou autobusem na Blatiny. Řidič nám zastavil pouze na Blatinách Rozcestí.
My jsme vystoupili, byly nám vytaženy ze zavazadlového prostoru batohy, autobus odjel a my jsme na zastávce osaměli. Cesta trvala autobusem z Brna okolo
dvou hodin. Když jsme tedy vystoupili z autobusu, do slova nás k zemi přimrazila šílená zima, foukal vítr a navíc drobně mžilo. Musel to být zvláštní pohled,
kdyby nás tam tak někdo viděl, jak tři dívky "klepou kosu." Zrovna jsme chtěli někam jít, když nás překvapil hlas nějakého muže, jenž se nás ptal, zda
jsme z Brna a jestli jedeme na základnu VHS, tak se jmenovala, a my jsme přisvědčili. On nám nabídl, že nás na základnu odveze autem a my jsme s radostí
přijali. V autě jsme se dozvěděli, že onen muž se jmenuje Vojta, a že je to jeden z vývojářů firmy Singing rock, která vyrábí horolezecké vybavení jako
jsou sedáky, karabiny a spoustu dalšího. Horolezecká základna byla velmi rozlehlá, Helča se domnívala, že to možná byl dřív statek. Vojta nám pak ukázal
náš pokoj, vedl nás po dřevěných schodech. Místnost byla rozlehlá, nacházela se v ní jedna dlouhá postel, na níž leželo jedenáct matrací, každá sloužila
jako jedna postel. Ubytovali jsme se tedy. Oddíl Matahari přijel až dvě hodiny po nás. Seznámili jsme se, trochu popovídali a než jsme se stačili rozkoukat,
přišel za námi Vojta, že nám v jídelně bude promítat fotky, jak lezl s předsedou oddílu Matahari s Honzou Říhou, v Kalifornii. K fotkám nám byl poskytován
velmi dobrý komentář, bylo to velmi poučné, mnoho jsem si toho mohla představit, hodně jsem se toho dozvěděla o dalších lezeckých termínech či lezeckých
věcech... Protože nás den znavil, hned, jak skončilo promítání, šli jsme se uložit do spacáků. Sotva jsme složili hlavy, už jsme také spali. V sobotu jsme
všichni vstali v osm hodin, trochu jsme nasytili svá hladová břicha, sbalili jsme batohy a hurá ke skalám! Cesta k nim však nebyl žádný růžový sad. Procházeli
jsme loukou, kde bylo hrozně moc bláta, bylo to takové jak já říkám "mlaskavé" bahno, kdy jdete a úplně to slizké blatíčko slyšíte, ale uznávám, že Blatiny
bez bláta, to není ono. Když jsme překonali louku, čekalo nás další překvapení ve formě přeskakování potoka, což jsem naštěstí dokázala. Poté až ke skalám
nás čekala velmi kamenitá cesta, buď kameny, větší či menší, nebo pro změnu kořeny, mnohdy to bylo velmi zajímavé, šli jsme za sebou ve třech, Helča, já
a Peťa, takže pokud padal jeden, padaly i ostatní. Skály byly velmi členité, tudíž se poměrně dobře lezlo, na skalách se nacházelo mnoho stupů a chytů.
Cesty měly číslo obtížnosti 4. Zvládla jsem asi tři cesty a poté jsem si šla vyzkoušet slaňování. I tentokrát jsem ještě měla strach, ale už snad menší.
Vysvětlili mi správnou metodiku, co a jak se má dělat... Když jsem úspěšně slanila cestu, mohlo mito trvat tak deset minut, šla jsem si vyzkoušet další
bláznivý kousek — slack-line. Funguje tak, že si stoupnete na jeden popruh, může být natažen mezi stromy či skalami, druhého popruhu, který visí nad vámi
se držíte a kráčíte po tom popruhu, pochopitelně jste jištěni, takže když spadnete, jen se zhoupnete... Tato disciplína se mi velmi líbila. Večer jsme
strávili opékáním špekáčků. Za oheň dávající teplo jsme byli všichni velmi vděční, protože zima byla vskutku třeskutá... I v neděli, poslední den našeho
lezení, jsme vstali v osm, trochu jsme se nasnídali a vyrazili jsme ke skalám. I tentokrát byla sice zima, ale už nám svítilo sluníčko a se sluncem je
to vždy veselejší. Tento den neměl být jen o samotném lezení, ale měla se vysvětlovat správnost lezení, jak se má správně navazovat osmičkovým uzlem na
sedák, jak máte udělat navázat se takzvaně na půlku, když jste nahoře na skále a chcete někoho jistit, ale nemáme konce lana, je to takové trošku riziko,
že se můžete do lana zamotat...Pak jsme se učili, jak správně slaňovat, a když jsme skončili s touhle metodikou, šli jsme si ještě zalozit. Já jsem si
šla zkusit vylézt jednu cestu, kde pak lezete ve skalním komíně. Než začal komín, bylo vše v pořádku, jakmile komín započal, bylo to již horší. Jednak
je tam úzký profil, takže se opíráte o skálu za vámi zády a nemůžete se do komínu téměř vejít, jednak je to zvláštní pocit být uvězněni v tom komínu, když
se snažíte hledat chyty a stupy... Komín mi dal pěkně zabrat! Všichni mi říkali, že bojuji jako lev a asi na tom něco bylo. Asi po dvaceti minutách úmorné
námahy a sebepovzbuzujících výkřiků,jsem se z komínu dostala a já byla spuštěna na matičku zem... Byla to jedna z mých nejnáročnějších cest, ale zároveň
i jedna z nejhezčích. Tento lezecký víkend se mi líbil hned z několika důvodů. Jednak byla se všema velká legrace, všichni si všechny dobírali kvůli drobnostem,
ale i pro skutečnost, že jsem se dokázala naučit spoustu nových věcí, jak lépe vázat osmičkový uzel, jak lépe slaňovat. Tímto bych chtěla poděkovat moc
a moc oddílu Matahari, že nám tento víkend umožnil.
Deník z dovolené ve Vysokých Tatrách
V sobotu 4. srpna roku 2007 jsme vyrazili na týden na dovolenou na Slovensko do Vysokých Tater. Jeli jsme ve stejné sestavě jako loni, tedy mamka, taťka,
ségra Renča, její přítel Raďa, bratránek, teta, strýc a moje maličkost na konec. Jeli jsme dvěmi auty, v každém čtyři. Cesta k hranicím probíhala v klidu.
I kontroly občanek proběhly v pořádku. Ovšem za hranicemi se pomalu, ale jistě začaly tvořit dopravní zácpy. V jedné jsme uvízli na dost dlouhou dobu.
Až na dopravní zácpy byla cesta klidná, trvala přes čtyři hodiny. Čím víc jsme stoupali do hor, tím víc bylo chladněji. Konečně jsme přijeli do vesničky
Štola, kde měla být naše "Chata u Milana". Tu jsme našli bez problémů a majitel už čekal. Ukázal nám chatu, popovídal nám o počasí a horách. Rozloučili
jsme se s majitelem a šli se ubytovat a pořádně si prohlédnout chatu. Chata byla celkem velká a pěkně zařízená. Měla přízemí a dvě patra. V přízemí se
nacházela kuchyně, obývací pokoj a jeden pokoj. V prvním patře, do něhož se muselo vystoupat po třinácti dřevěných schodech, se nacházely tři dvojlůžkové
pokoje. Do nejvyššího patra jsme nešli, tam byli jen pokoje a nám ke spánku stačil jeden pokoj v přízemí a pokoje v prvním patře. V obývacím pokoji se
nacházela televize, satelit, stůl se židlemi a gauč. Další zajímavostí obýváku byl krb. Na zdi viselo několik zvonků, jeden veliký a pak tři kravské zvonky,
každý jiné velikosti, byla to jakási zvonkohra. Před chatou se nacházelo posezení: stůl a několik židlí. Velmi dobrou věcí bylo ohniště a gril pod střechou.
Pak se ještě na zahrádce před chatou, která byla oplocena živým plotem ze smrčků, nacházely ruské kuželky, které jsme dost často hrály. Když jsme se ubytovali,
šli jsme si prohlédnout okolí. Nedaleko chaty, asi půl kilometru, byl penzion, jenž sloužil i jako restaurace, a tak jsme se tam občerstvili. Večer jsme
se vrátili zpět do chaty a začalo se stále víc ochlazovat. Proto se strýc rozhodl, že zatopí v krbu, což taky učinil. Poslouchat praskání v krbu je lepší,
než poslouchat film v televizi, je to prostě romantika. V neděli jsme se rozhodli, že si uděláme výlet na Popradské pleso. Přijeli jsme autem na parkoviště
a odtamtud jsme se vydali na naši první túru. Cesta byla zpočátku mírná, jen se tak trochu stoupalo do kopce. Po chvíli ovšem mírná cesta skončila a začalo
se stoupat po magistrále, což byla cesta složená jen z kamenů různě na sobě. Po takovéto cestě se šlape už mnohem hůře. Mám-li to popsat ze svého pohledu,
tak mně se šlo celkem těžce. Jít po takové cestě s bílou holí je téměř vyloučeno. Je nutné mít průvodce, mnohdy je lepší mít i dva. Musíte se spoléhat
na navigaci toho, kdo vás vede, ale také i na sebe. Je dobré si vždy najít oporu pro jednu nohu a teprve, až pevně stojíte, zvednout nohu druhou a hledat
si oporu pro ni. Každá túra byla pro mne dobrodružstvím a adrenalinem, kdy nevím, kam šlápnu, o to je to však zajímavější. Mnohé kameny, když na ně šlápnete,
se vám zhoupnou pod nohou, mnohdy jsem šlápla do spáry mezi kameny. Přesto však mne cesty velmi bavily. Popradské pleso bylo na pohled prý nádherné. Já
jsem se sice nemohla kochat přírodními krásami, to mi ale nevadilo. Zato jsem měla hezký pocit, že jsem dokázala na pleso dojít. Odtud jsme se rovnou vydali
na další cestu a sice na Štrbské pleso. Cesta nevedla nahoru, ale pro změnu dolů. Opět se šlo po magistrále a mohu říct, že horší, než šlapat nahoru, je
sestupovat dolů. Kromě průvodců, jenž mi pomáhali s navigací, jsem měla pro usnadnění ještě turistickou hůlku. Je to hůlka s bodcem na konci, o kterou
se opíráte a tím si mohou vaše nohy trochu odpočinout. I cestu na Štrbské pleso jsme nakonec všichni zvládli. I tam bylo nádherně. Když jsme si užili krás
plesa, vydali jsme se zpátky. Auta jsme však měli na jiném místě a my jsme se tam chtěli přepravit elektrickým vlakem. Až pozdě nám došlo, že jedeme jinam,
než jsme chtěli a my se ocitli v Tatranské Štrbě. Nemohli jsme dělat nic jiného, než se odtamtud vrátit opět na Štrbské pleso a odtamtud si koupit nové
lístky, ty první jsme si totiž už označili, nevěda, že jedeme špatně. Na druhý pokus jsme už měli štěstí a my se vlakem dostali tam, kam jsme chtěli. Večer
na všechny dolehla únava z cesty a šli jsme brzy spát. V pondělí jsme si řekli, že si uděláme tak trochu odpočinkový den, a tak jsme se vydali na Spišský
hrad, byla to vlastně jen zřícenina. Vystoupili jsme z aut a jali se stoupat nahoru ke hradu. Kopec to byl velmi prudký a dal nám řádně zabrat, přesto
jsme ale nahoru vystoupali. Koupili jsme si lístky na prohlídku zříceniny s průvodcem. Průvodkyně nám ukazovala zříceninu a hodně nám řekla o historii
hradu, o šlechtických rodech. Na hradě se nacházelo dělo, mučírna a věž. Po prohlídce hradu jsem šla já, Renča, Raďa a bratránek na věž. Měla několik pater,
zpočátku se do věže stoupalo po dřevěných schodech, pak přišly schody kamenné. Čím výš jsme stoupali, tím víc se prostory schodiště zužovaly. Nakonec schodiště
bylo tak úzké, že nahoru a dolů mohl jít jen jeden člověk, a tak jsme šli za sebou. O věži nám předtím hodně povídala i průvodkyně a jednou ze zajímavostí
bylo právě to, že byla věž tak úzká. Druhou zajímavostí bylo, že v jednom patře věže se nacházela tzv. "vysernica," což byl záchod. Věž sloužila především
pro vojáky. Výhled z věže byl prý moc hezký. Když se ti, kteří mohli, pokochali výhledem, začali jsme klesat dolů. Po prohlídce věže jsem si ještě zašla
do mučírny. Byl tam příjemný chládek a především mučící nástroje jako skřipec, pouta, mohli jste se jít zavřít do klády a jiné zajímavosti. V podhradí
prodávali samozřejmě i suvenýry, a tak jsem si odtamtud koupila zvonek. Je z kovu, celkem těžký a má velmi hezký zvuk. Večer jsme si zahráli ruské kuželky
a rozdělali oheň. V úterý si někteří z nás řekli, že si zajdou na Batizovské pleso. Mezi těmi šílenci jsem byla i já. Cesta byla i tentokrát zprvu jen
mírně do kopce a to jsme všichni jásali, jak nám to půjde dobře. Na chatě zůstala jen teta a moje mamka, jinak jsme všichni šli na pleso. Po nějaké době
se cesta postupně začala zhoršovat. Stále jsme stoupali, ale cesta se začala měnit na kameny. I ty nejdřív se zdály v pohodě, postupně se ale kameny začaly
zvětšovat a cesta víc a víc stoupat. Několikrát jsme cestou nahoru museli i přebrodit potoky. Občas jsme šli lesní cestou, občas následovaly polomy. Čím
víc jsme se dostávali výše, tím víc se začalo zatahovat. Po nějaké době se na nás obloha rozzlobila a začalo se blýskat, hřmět a vydatně pršet. Déšť stále
víc mohutněl a nikde žádné místo, kde se schovat a pleso bylo ještě daleko. Tak jsme pokračovali po kamenech i ve vydatném lijáku. Za deště jsme unavení
přišli k Batizovskému plesu. Kdyby bylo pěkné počasí, mohli bychom si to tam pěkně užít, leč pršelo. Po malé přestávce, kdy jsme se tak trochu nasvačili,
jsme se vydali do Tatranské Polianky, kde jsme se chtěli elektrickým vlakem dostat k místu, kde jsme měli auta. Cesta dolů byla ovšem mnohonásobně horší,
než nahoru. Sice pozvolna přestávalo pršet, ale jednak jsme byli unaveni, a jednak se cesta zhoršovala. Cesta se stávala víc a víc kamenitou, tvořily ji
suťová pole, což jsou obrovské kameny ledabyle poházené na sobě. Občas nějaký ten potok nám stál v cestě, ale všude ty šílené kameny. Snad všichni, kteří
šli se mnou na tu šílenou túru, mne vedli, mnohdy i dva či tři. Nám všem se šlo špatně, přičemž mí průvodci museli hledat cestu jak pro sebe, tak museli
i mně říkat, kam mám šlápnout. Mnohdy kameny hodně klouzaly a stále mi někdo říkal: "Teď přijde extrémní kámen nahoru, teď dolů, šlápni víc vpravo na kámen,
překroč ten balvan..." Když jsme po asi třech, čtyřech hodinách zdolali ty kameny, ocitli jsme se na cestě, která vedla do Polianky. Ale ani po asfaltce
se nešlo dobře, šíleně nás totiž bolely nohy a každý z nás toho už měl dost. Chvílemi jsme si cestu zkracovali i lesem. Nakonec jsme konečně unavení, ale
šťastní, přišli do Polianky, kde jsme se svezli vláčkem několik zastávek, kde jsme měli nedaleko auta. Když jsme přijeli do Štoly, zbytek osazenstva z
chaty nás už čekal. Pokud člověk seděl v autě, bylo to dobré, jakmile vstal, nastala katastrofa, bolel nás snad každý sval na nohou. Tak jsme zbytku večer
povídali zážitky a ukazovali fotky, které se nám v dešti podařilo nafotit. Mohu říci, že tohle byl můj nejnáročnější výstup v životě. Protože jsme byli
z úterní túry všichni unaveni, udělali jsme si ve středu výlet do Belanské jeskyně, kde jsme měli i výklad. Zpřístupněná tato jeskyně byla asi do 1300
metrů, přičemž jsme museli zdolat přes 860 schodů. Naše skupinka šla mezi posledními, což pro mne byla výhoda. Na jeskynní výzdobu a krápníky bylo sice
zakázáno si sahat, ale abych z prohlídky krom výkladu aspoň něco měla, porušila jsem tento zákaz a občas, když se průvodkyně nedívala, jsem si sáhla na
nějaký krápník. Byly nádherné, hladké, studené. Kromě krápníků se v jeskyni nacházela i jezírka, na některé jsem si sáhla a mohli jsme si tam i hodit minci,
což se i stalo. V jeskyni je průměrná teplota okolo pěti stupňů celý rok. Při prohlídce jsme procházeli různými síněmi, dómy, některé krápníky měly tvar
různých postav například Jánošíka či některý krápník připomínal Gerlachovský štít. Večer jsme strávili hraním kuželek a opékáním. Samozřejmě, že jsme i
vtipkovali, ovšem o mnoho méně, než loni, nyní totiž každá túra a vše, co jsme absolvovali byl větší záběr. Ve čtvrtek jsme se vydali na Skalnaté pleso.
Nejdřív jsme si ale museli koupit lístky na vláček, který nás měl dopravit na Hrebienok, což je jeden z kopců Vysokých Tater a odtamtud jsme měli jít pěšky
na pleso. Fronta na lístky byla dost drsná. Nakonec jsme se přece na Hrebienok dostali a vydali se pěšky na naši další túru, to už jsme šli všichni. Cesta
opět vedla po magistrále a ke konci týdne nohy bolely stále víc. Ovšem nebyla zdaleka tak těžká jako túra úterní. I tentokrát jsme podle zákonu schválnosti
zmokli, ovšem to nás od cesty neodradilo a nakonec jsme se na Skalnaté pleso dostali. Pršelo, bylo nám zima, nebylo nic vidět, hoši chtěli vyjet do sedla,
ale to bylo plné mraků, takže žádný výhled. Šli jsme k plesu, trochu jsme se fotili, pršelo nám na foťáky, a tak jsme se brzy rozhodli pro cestu zpět.
Po krátké přestávce jsme si koupili lístky na lanovku, která nás měla dopravit do Tatranské Lomnice, kde jsme měli auta. Lanovka naštěstí pro nás jezdila.
Byla to kabinka pro čtyři lidi. Fungovalo to tak, že se otevřely dveře a vy jste museli rychle nastoupit. Nemám s nastupováním do lanovky příliš zkušeností,
ale po troše trápení se mi to nakonec podařilo. Lanovka vydávala při jízdě jen tichý zvuk a vždy, když lanovka přejela přes sloup, cítili jste chvíli jakýsi
stav bez tíže a pak typické nadskočení. Ještě před Tatranskou Lomnicí lanovka zastavovala na stanici Štart. Mysleli jsme si, že budeme muset počkat na
další kabinku, a tak, když se otevřely automatické dveře, rychle jsme se hrnuli ven. Naše druhá část z další kabinky povyskakovala taky.Došlo nám ale,
že lanovka jede dál, a tak naše druhá skupina naskočila do naší kabinky a my do té jejich. Takže to prostě vypadalo, že jsme si na stanici Štart vyměnili
kabinky a místa. No pro ty, kdo nás viděli, asi dobrá legrace. I tento večer jsme pak strávili opékáním, povídáním si a hraním kuželek. V pátek, poslední
den naší dovolené, jsme se rozdělili. Strýc, bratránek Láďa a Raďa se vydali lanovkou na Solisko a zbytek k vodopádu Skok. Byla to poměrně krátká túra,
přesto mi ale stačila. Cesta vedla po kamenech a místy i lesem. U vodopádu to bylo rovněž pěkné, vodopád hučel a voda padala z výšky třiceti metrů. Když
se začalo mračit, rozhodli jsme se, že se vrátíme. Spěchali jsme po kamenech dolů, bylo to náročné a déšť se nakonec nekonal, dnes asi zmokli jiní turisté.
Dovolená ve Vysokých Tatrách byla nádherná, leč jedna z nejnáročnějších. Užili jsme si spoustu legrace a hezkých chvil. Přestože cesty byly mnohdy těžké,
chtěla bych se tam někdy podívat ještě jednou.
ségra Renča, její přítel Raďa, bratránek, teta, strýc a moje maličkost na konec. Jeli jsme dvěmi auty, v každém čtyři. Cesta k hranicím probíhala v klidu.
I kontroly občanek proběhly v pořádku. Ovšem za hranicemi se pomalu, ale jistě začaly tvořit dopravní zácpy. V jedné jsme uvízli na dost dlouhou dobu.
Až na dopravní zácpy byla cesta klidná, trvala přes čtyři hodiny. Čím víc jsme stoupali do hor, tím víc bylo chladněji. Konečně jsme přijeli do vesničky
Štola, kde měla být naše "Chata u Milana". Tu jsme našli bez problémů a majitel už čekal. Ukázal nám chatu, popovídal nám o počasí a horách. Rozloučili
jsme se s majitelem a šli se ubytovat a pořádně si prohlédnout chatu. Chata byla celkem velká a pěkně zařízená. Měla přízemí a dvě patra. V přízemí se
nacházela kuchyně, obývací pokoj a jeden pokoj. V prvním patře, do něhož se muselo vystoupat po třinácti dřevěných schodech, se nacházely tři dvojlůžkové
pokoje. Do nejvyššího patra jsme nešli, tam byli jen pokoje a nám ke spánku stačil jeden pokoj v přízemí a pokoje v prvním patře. V obývacím pokoji se
nacházela televize, satelit, stůl se židlemi a gauč. Další zajímavostí obýváku byl krb. Na zdi viselo několik zvonků, jeden veliký a pak tři kravské zvonky,
každý jiné velikosti, byla to jakási zvonkohra. Před chatou se nacházelo posezení: stůl a několik židlí. Velmi dobrou věcí bylo ohniště a gril pod střechou.
Pak se ještě na zahrádce před chatou, která byla oplocena živým plotem ze smrčků, nacházely ruské kuželky, které jsme dost často hrály. Když jsme se ubytovali,
šli jsme si prohlédnout okolí. Nedaleko chaty, asi půl kilometru, byl penzion, jenž sloužil i jako restaurace, a tak jsme se tam občerstvili. Večer jsme
se vrátili zpět do chaty a začalo se stále víc ochlazovat. Proto se strýc rozhodl, že zatopí v krbu, což taky učinil. Poslouchat praskání v krbu je lepší,
než poslouchat film v televizi, je to prostě romantika. V neděli jsme se rozhodli, že si uděláme výlet na Popradské pleso. Přijeli jsme autem na parkoviště
a odtamtud jsme se vydali na naši první túru. Cesta byla zpočátku mírná, jen se tak trochu stoupalo do kopce. Po chvíli ovšem mírná cesta skončila a začalo
se stoupat po magistrále, což byla cesta složená jen z kamenů různě na sobě. Po takovéto cestě se šlape už mnohem hůře. Mám-li to popsat ze svého pohledu,
tak mně se šlo celkem těžce. Jít po takové cestě s bílou holí je téměř vyloučeno. Je nutné mít průvodce, mnohdy je lepší mít i dva. Musíte se spoléhat
na navigaci toho, kdo vás vede, ale také i na sebe. Je dobré si vždy najít oporu pro jednu nohu a teprve, až pevně stojíte, zvednout nohu druhou a hledat
si oporu pro ni. Každá túra byla pro mne dobrodružstvím a adrenalinem, kdy nevím, kam šlápnu, o to je to však zajímavější. Mnohé kameny, když na ně šlápnete,
se vám zhoupnou pod nohou, mnohdy jsem šlápla do spáry mezi kameny. Přesto však mne cesty velmi bavily. Popradské pleso bylo na pohled prý nádherné. Já
jsem se sice nemohla kochat přírodními krásami, to mi ale nevadilo. Zato jsem měla hezký pocit, že jsem dokázala na pleso dojít. Odtud jsme se rovnou vydali
na další cestu a sice na Štrbské pleso. Cesta nevedla nahoru, ale pro změnu dolů. Opět se šlo po magistrále a mohu říct, že horší, než šlapat nahoru, je
sestupovat dolů. Kromě průvodců, jenž mi pomáhali s navigací, jsem měla pro usnadnění ještě turistickou hůlku. Je to hůlka s bodcem na konci, o kterou
se opíráte a tím si mohou vaše nohy trochu odpočinout. I cestu na Štrbské pleso jsme nakonec všichni zvládli. I tam bylo nádherně. Když jsme si užili krás
plesa, vydali jsme se zpátky. Auta jsme však měli na jiném místě a my jsme se tam chtěli přepravit elektrickým vlakem. Až pozdě nám došlo, že jedeme jinam,
než jsme chtěli a my se ocitli v Tatranské Štrbě. Nemohli jsme dělat nic jiného, než se odtamtud vrátit opět na Štrbské pleso a odtamtud si koupit nové
lístky, ty první jsme si totiž už označili, nevěda, že jedeme špatně. Na druhý pokus jsme už měli štěstí a my se vlakem dostali tam, kam jsme chtěli. Večer
na všechny dolehla únava z cesty a šli jsme brzy spát. V pondělí jsme si řekli, že si uděláme tak trochu odpočinkový den, a tak jsme se vydali na Spišský
hrad, byla to vlastně jen zřícenina. Vystoupili jsme z aut a jali se stoupat nahoru ke hradu. Kopec to byl velmi prudký a dal nám řádně zabrat, přesto
jsme ale nahoru vystoupali. Koupili jsme si lístky na prohlídku zříceniny s průvodcem. Průvodkyně nám ukazovala zříceninu a hodně nám řekla o historii
hradu, o šlechtických rodech. Na hradě se nacházelo dělo, mučírna a věž. Po prohlídce hradu jsem šla já, Renča, Raďa a bratránek na věž. Měla několik pater,
zpočátku se do věže stoupalo po dřevěných schodech, pak přišly schody kamenné. Čím výš jsme stoupali, tím víc se prostory schodiště zužovaly. Nakonec schodiště
bylo tak úzké, že nahoru a dolů mohl jít jen jeden člověk, a tak jsme šli za sebou. O věži nám předtím hodně povídala i průvodkyně a jednou ze zajímavostí
bylo právě to, že byla věž tak úzká. Druhou zajímavostí bylo, že v jednom patře věže se nacházela tzv. "vysernica," což byl záchod. Věž sloužila především
pro vojáky. Výhled z věže byl prý moc hezký. Když se ti, kteří mohli, pokochali výhledem, začali jsme klesat dolů. Po prohlídce věže jsem si ještě zašla
do mučírny. Byl tam příjemný chládek a především mučící nástroje jako skřipec, pouta, mohli jste se jít zavřít do klády a jiné zajímavosti. V podhradí
prodávali samozřejmě i suvenýry, a tak jsem si odtamtud koupila zvonek. Je z kovu, celkem těžký a má velmi hezký zvuk. Večer jsme si zahráli ruské kuželky
a rozdělali oheň. V úterý si někteří z nás řekli, že si zajdou na Batizovské pleso. Mezi těmi šílenci jsem byla i já. Cesta byla i tentokrát zprvu jen
mírně do kopce a to jsme všichni jásali, jak nám to půjde dobře. Na chatě zůstala jen teta a moje mamka, jinak jsme všichni šli na pleso. Po nějaké době
se cesta postupně začala zhoršovat. Stále jsme stoupali, ale cesta se začala měnit na kameny. I ty nejdřív se zdály v pohodě, postupně se ale kameny začaly
zvětšovat a cesta víc a víc stoupat. Několikrát jsme cestou nahoru museli i přebrodit potoky. Občas jsme šli lesní cestou, občas následovaly polomy. Čím
víc jsme se dostávali výše, tím víc se začalo zatahovat. Po nějaké době se na nás obloha rozzlobila a začalo se blýskat, hřmět a vydatně pršet. Déšť stále
víc mohutněl a nikde žádné místo, kde se schovat a pleso bylo ještě daleko. Tak jsme pokračovali po kamenech i ve vydatném lijáku. Za deště jsme unavení
přišli k Batizovskému plesu. Kdyby bylo pěkné počasí, mohli bychom si to tam pěkně užít, leč pršelo. Po malé přestávce, kdy jsme se tak trochu nasvačili,
jsme se vydali do Tatranské Polianky, kde jsme se chtěli elektrickým vlakem dostat k místu, kde jsme měli auta. Cesta dolů byla ovšem mnohonásobně horší,
než nahoru. Sice pozvolna přestávalo pršet, ale jednak jsme byli unaveni, a jednak se cesta zhoršovala. Cesta se stávala víc a víc kamenitou, tvořily ji
suťová pole, což jsou obrovské kameny ledabyle poházené na sobě. Občas nějaký ten potok nám stál v cestě, ale všude ty šílené kameny. Snad všichni, kteří
šli se mnou na tu šílenou túru, mne vedli, mnohdy i dva či tři. Nám všem se šlo špatně, přičemž mí průvodci museli hledat cestu jak pro sebe, tak museli
i mně říkat, kam mám šlápnout. Mnohdy kameny hodně klouzaly a stále mi někdo říkal: "Teď přijde extrémní kámen nahoru, teď dolů, šlápni víc vpravo na kámen,
překroč ten balvan..." Když jsme po asi třech, čtyřech hodinách zdolali ty kameny, ocitli jsme se na cestě, která vedla do Polianky. Ale ani po asfaltce
se nešlo dobře, šíleně nás totiž bolely nohy a každý z nás toho už měl dost. Chvílemi jsme si cestu zkracovali i lesem. Nakonec jsme konečně unavení, ale
šťastní, přišli do Polianky, kde jsme se svezli vláčkem několik zastávek, kde jsme měli nedaleko auta. Když jsme přijeli do Štoly, zbytek osazenstva z
chaty nás už čekal. Pokud člověk seděl v autě, bylo to dobré, jakmile vstal, nastala katastrofa, bolel nás snad každý sval na nohou. Tak jsme zbytku večer
povídali zážitky a ukazovali fotky, které se nám v dešti podařilo nafotit. Mohu říci, že tohle byl můj nejnáročnější výstup v životě. Protože jsme byli
z úterní túry všichni unaveni, udělali jsme si ve středu výlet do Belanské jeskyně, kde jsme měli i výklad. Zpřístupněná tato jeskyně byla asi do 1300
metrů, přičemž jsme museli zdolat přes 860 schodů. Naše skupinka šla mezi posledními, což pro mne byla výhoda. Na jeskynní výzdobu a krápníky bylo sice
zakázáno si sahat, ale abych z prohlídky krom výkladu aspoň něco měla, porušila jsem tento zákaz a občas, když se průvodkyně nedívala, jsem si sáhla na
nějaký krápník. Byly nádherné, hladké, studené. Kromě krápníků se v jeskyni nacházela i jezírka, na některé jsem si sáhla a mohli jsme si tam i hodit minci,
což se i stalo. V jeskyni je průměrná teplota okolo pěti stupňů celý rok. Při prohlídce jsme procházeli různými síněmi, dómy, některé krápníky měly tvar
různých postav například Jánošíka či některý krápník připomínal Gerlachovský štít. Večer jsme strávili hraním kuželek a opékáním. Samozřejmě, že jsme i
vtipkovali, ovšem o mnoho méně, než loni, nyní totiž každá túra a vše, co jsme absolvovali byl větší záběr. Ve čtvrtek jsme se vydali na Skalnaté pleso.
Nejdřív jsme si ale museli koupit lístky na vláček, který nás měl dopravit na Hrebienok, což je jeden z kopců Vysokých Tater a odtamtud jsme měli jít pěšky
na pleso. Fronta na lístky byla dost drsná. Nakonec jsme se přece na Hrebienok dostali a vydali se pěšky na naši další túru, to už jsme šli všichni. Cesta
opět vedla po magistrále a ke konci týdne nohy bolely stále víc. Ovšem nebyla zdaleka tak těžká jako túra úterní. I tentokrát jsme podle zákonu schválnosti
zmokli, ovšem to nás od cesty neodradilo a nakonec jsme se na Skalnaté pleso dostali. Pršelo, bylo nám zima, nebylo nic vidět, hoši chtěli vyjet do sedla,
ale to bylo plné mraků, takže žádný výhled. Šli jsme k plesu, trochu jsme se fotili, pršelo nám na foťáky, a tak jsme se brzy rozhodli pro cestu zpět.
Po krátké přestávce jsme si koupili lístky na lanovku, která nás měla dopravit do Tatranské Lomnice, kde jsme měli auta. Lanovka naštěstí pro nás jezdila.
Byla to kabinka pro čtyři lidi. Fungovalo to tak, že se otevřely dveře a vy jste museli rychle nastoupit. Nemám s nastupováním do lanovky příliš zkušeností,
ale po troše trápení se mi to nakonec podařilo. Lanovka vydávala při jízdě jen tichý zvuk a vždy, když lanovka přejela přes sloup, cítili jste chvíli jakýsi
stav bez tíže a pak typické nadskočení. Ještě před Tatranskou Lomnicí lanovka zastavovala na stanici Štart. Mysleli jsme si, že budeme muset počkat na
další kabinku, a tak, když se otevřely automatické dveře, rychle jsme se hrnuli ven. Naše druhá část z další kabinky povyskakovala taky.Došlo nám ale,
že lanovka jede dál, a tak naše druhá skupina naskočila do naší kabinky a my do té jejich. Takže to prostě vypadalo, že jsme si na stanici Štart vyměnili
kabinky a místa. No pro ty, kdo nás viděli, asi dobrá legrace. I tento večer jsme pak strávili opékáním, povídáním si a hraním kuželek. V pátek, poslední
den naší dovolené, jsme se rozdělili. Strýc, bratránek Láďa a Raďa se vydali lanovkou na Solisko a zbytek k vodopádu Skok. Byla to poměrně krátká túra,
přesto mi ale stačila. Cesta vedla po kamenech a místy i lesem. U vodopádu to bylo rovněž pěkné, vodopád hučel a voda padala z výšky třiceti metrů. Když
se začalo mračit, rozhodli jsme se, že se vrátíme. Spěchali jsme po kamenech dolů, bylo to náročné a déšť se nakonec nekonal, dnes asi zmokli jiní turisté.
Dovolená ve Vysokých Tatrách byla nádherná, leč jedna z nejnáročnějších. Užili jsme si spoustu legrace a hezkých chvil. Přestože cesty byly mnohdy těžké,
chtěla bych se tam někdy podívat ještě jednou.
Mé první lezení na skalách
Od 20. do 22. srpna roku 2007 jsem měla jet ještě s Peťou Šeneklovou a dalšími lidmi na lezení do skal v oblasti zvané Srbsko. Tato oblast se nachází v
Českém krasu. U hotelu Grand mě a Peťu čekal Radek, který nás měl doprovodit do Prahy. Tam jsme se také šťastně dostali. Na Florenci nás čekal hlavní organizátor
akce Jirka. Představili jsme se a ještě před odjezdem jsme počkali na posledního člena naší skupiny Marka, který po chvíli také na Florenc dorazil. Z Florence
jsme jeli jednu stanici metrem na Hlavní nádraží, kde jsme vystoupili. Odsud jsme se měli přesunout vlakem do jedné z vesniček patřících k Srbsku. Vlak
přijel včas a my nastoupili. Asi po pětadvacetiminutové cestě jsme vystoupili z vlaku a ke srubu, v němž jsme měli bydlet, jsme už museli po svých. Z nádraží
ke srubu byla cesta dlouhá okolo tří kilometrů. Nebyla naštěstí nijak zvlášť nerovná, ovšem mnohdy kluzká. Skály byly od srubu vzdáleny asi sto až dvě
stě metrů. Nešli jsme ale první do srubu, nýbrž jsme si chtěli zalozit. Tak jsme si museli vybalit věci na lezení z batohů a mohli jsme lézt. Mě měl na
starost Jirka. Nejdřív jsem se podrobně seznámila se skálou. Tvořil ji vápenec. Skála nebyla příliš členitá a neměla příliš mnoho chytů. Když jsem si po
chvíli osahala skálu, navázala jsem se osmičkovým uzlem na sedák, a když byl připraven i Jirka, který mne jistil, mohla jsem začít zdolávat onu skálu.
Dokud Jirka na chyty viděl, snažil se mi radit, kam mám dát ruce a nohy. Nástup byl velmi složitý, měla jsem dost často problém udržet se na chytu, byly
mnohdy malé, ale především velmi uklouzané. Fungovalo to zpočátku obvykle tak, že jsem si stoupla na stup, uklouzlo mi to a já se zhoupla. Pokud se takto
zhoupnete na skále, obvykle vás to hodí doprava. Po velké námaze, mohlo to být okolo dvaceti minut jsem skálu zdolala a já byla spuštěna dolů. Když jsem
si po chvíli trochu odpočinula, vzal si mne Jirka, a že poleze nahoru. Chvíli jsem zůstala zírat, když mi řekl, že ho budu jistit, ale pak mě začal učit.
Jištění funguje tak, že je na jednom konci lana lezec, druhý konec máte v kyblíku či osmě, kterými jistíte. Cvaknete si karabinu do očka na sedáku, provléknete
smyčku lana otvorem v kyblíku a ten si cvaknete do karabiny. Pak máte dva konce lana, které si vezmete do obou rukou. No a už můžete jistit, buď lano přitahujete,
tedy dobíráte nebo povolujete. Pokud jistíte někoho, kdo je těžší a vyšší než vy, je nutné se o něco zapřít, stalo by se totiž jinak, že pokud by vám lezec
do lana spadl, může vás jeho váha zvednout na skálu a lezec může naopak spadnout hodně nízko. Za žádnou cenu nesmíte lano u jištění pustit, jinak lezci
můžete velmi ublížit. Mé první jištění dopadlo správně a pro mne to byl moc hezký pocit, že jsem něco dokázala. Protože se obloha začala poznenáhlu zatahovat,
rozhodli jsme se, že půjdeme do srubu, což jsme také učinili. Ke srubu jsme šli už při dešti, nebyl naštěstí ale nijak hustý. Srub byl postaven ze dřeva.
Byl celkem prostorný, v dolním patře se nacházela kuchyně se stolem, dřevěnou lavicí a kamny na dřevo. Elektřina zde nebyla a my museli svítit petrolejovými
lampami. Pokud jste se chtěli dostat do horní části srubu, museli jste vylézt po několika dřevěných šprušlích. Nahoře se nacházela jen dřevěná podlaha,
byla to jakási ložnice. Jakmile jsme přišli do srubu a v rámci možností se tam nahoře ubytovali, to jest rozbalili spacáky a karimatky, Jirka uvařil večeři,
což byly těstoviny s kečupem. Měli jsme strašný hlad a jídlo nám přišlo velmi k chuti. Než jsme šli spát, chvíli jsme si ještě povídali. Noc by probíhala
v klidu, kdyby nás neobtěžovali jednak komáři, kterých ve srubu bylo až moc, a jednak plch, který nám pořád škrábal u hlav, byl zabydlen někde ve dřevěné
stěně srubu. Ráno nás probudilo bouchání na dveře srubu. Jirka procitl jako první a šel podivnému hostu otevřít. Nebyl to naštěstí zloděj, ale jeho známý,
říkalo se mu Šáteček, proč, netuším. Po nějaké době jsme se vzbudili všichni a po skromné snídani, buchtách a čaji, nám chtěl Šáteček ukázat jednu moc
hezkou jeskyni. Všichni jsme návrh přijali. Cesta k jeskyni vedla většinou do kopce, po pondělním dešti byly kameny na cestě kluzké. A jak to dopadlo?
Nejdřív spadla Peťa, která šla s Radkem, strhla ho sebou, a pak jsem spadla i já. Jeskyně nebyla příliš velká a většinu cesty v jeskyni jsme šli po všech
čtyřech. Všude okolo vás skály, všichni jsme měli na sobě helmy, protože jste se mohli velmi snadno praštit do hlavy. Pomalu jsme postupovali jeskyní a
procházeli jsme různými chodbami. Stálá teplota po celý rok je v této jeskyni okolo deseti stupňů. Byl to vskutku zážitek, když jste kráčeli po čtyřech,
vnímali jste onen nezaměnitelný vzduch jeskyně, pod rukama skály a zem jeskyně, která byla velmi mokrá, místy tam bylo i bláto. Když jsme z jeskyně vyšli,
vypadali jsme krapet špinavě, nám to ale bylo jedno. Hned odtamtud jsme se vrátili ke skalám a začali jsme opět lozit. Kromě lezení byla tentokrát možnost
i slaňování a já si řekla, že to zkusím. Doprovázel mne Jirka. Vylezli jsme prudkým stoupáním na kopec, kde se nacházela skála, která vedla dolů a tu jsem
měla slanit. Pod skalou stál Šáteček, který mne měl jistit. Slaňování funguje tak, že se navážete k sedáku, téměř si do sedáku lehnete tak, abyste měli
natažené nohy a přímo u skály. Pak si pomalu popouštíte lano a o tolik, co lano popustíte, musíte se pak dostat dolů i nohama. Při mém prvním slaňování
to nebyl vůbec dobrý pocit a odneslo to mé pravé koleno, trošku sebou praštilo o skálu. Slaňování mi mohlo trvat tak deset minut, a když jsem byla dole,
oddechla jsem si. Po krátkém odpočinku jsem si šla vylézt jednu cestu, což jsem úspěšně zvládla. Každý, kdo obývá srub, patří totiž ochranářům přírody,
má za úkol udělat drobnou brigádu. Naším úkolem bylo přenášet dřevo z jednoho místa na druhý. Nechali jsme tedy lezení a šli se ujmout práce. Utvořili
jsme živý řetěz a takto jsme si přenášeli polena, haluze i špalky. Práce nám trvala zhruba hodinku. Protože jsme měli ještě čas, šli jsme opět ke skalám,
abychom si ještě zalezli. Protože mne slaňování něčím zaujalo, chtěla jsem si to vyzkoušet ještě jednou, což se taky stalo. Strach byl už pryč a já si
to bez problémů slanila dolů. Pak jsem si dala ještě nějakou cestu. Dolezla jsem a ouha! Začalo pršet. Než se uklidili všechny věci, ukryli jsme se před
deštěm v malé jeskyňce, kde sice pršelo, leč velmi málo. V dešti jsme se vrátili do srubu, kde jsme povečeřeli, trochu si popovídali a brzy jsme už spali
spánkem spravedlivých. Středu, poslední den našeho lezení jsme, když jsme se sbalili, strávili túrou, šli jsme ze srubu na vlakové nádraží, odkud jsme
se měli dostat do Všenor a odtamtud pěšky do Černolic, kde jsme si měli naposledy zalozit. Vyrazili jsme k nádraží ale poněkud později, než jsme zamýšleli,
a tak Jirka nasadil vražedné tempo. Byla to rychlost, jen co je pravda. Myslela jsem si občas, že to snad nedojdu, ale došla jsem. Cesta ze Všenor do Černolic
vedla většinou do kopce, nakonec jsme ji ale zvládli ujít. Pot se z nás jen lil! Tentokrát nás čekalo lezení, kdy bylo třeba po určitém úseku vycvaknout
expresku, což je druh karabiny. Tyto skály byly hodně členité, bylo zde celkem dost chytů. Přesto mi ale cesta dala pořádně zabrat, nejvíc hledání chytů
a pak cvakání expresek, kdy si musíte najít pokud možno stabilní stupy na nohy, musíte se držet jen jednou rukou a tou druhou vycvaknout expresku. Byla
to pro mne pořádná dávka adrenalinu. Po nějaké době jsem přece dosáhla vrcholu, sice zpocená, s rozbitými koleny, ale nezkonale šťastná. Byla jsem tak
ráda, že jsem z plna hrdla zařvala na mé společníky pode mnou: "Hej vy tam dole! Já to dokázala! Jsem nahoře!" Zvuk se velmi zvláštně rozléhal. Pak jsem
byla pozvolna spouštěna dolů. Ani to nebyl zrovna nejlepší pocit, všude pod vámi jsou výčnělky a stupínky, skalní římsy a další překážky. Čas se již nachýlil
a my museli skály opustit. Nechtělo se nám s nimi loučit, leč nedalo se nic dělat. Musím uznat, že tuto akci jsem si velmi užila. Hodně jsme si zalezli,
mnohému jsem se naučila, umím jakžtakž jistit a slaňovat. Užili jsme si spousta legrace a pěkných chvil. Doufám, že se ještě někdy někde podobná akce zopakuje.
Českém krasu. U hotelu Grand mě a Peťu čekal Radek, který nás měl doprovodit do Prahy. Tam jsme se také šťastně dostali. Na Florenci nás čekal hlavní organizátor
akce Jirka. Představili jsme se a ještě před odjezdem jsme počkali na posledního člena naší skupiny Marka, který po chvíli také na Florenc dorazil. Z Florence
jsme jeli jednu stanici metrem na Hlavní nádraží, kde jsme vystoupili. Odsud jsme se měli přesunout vlakem do jedné z vesniček patřících k Srbsku. Vlak
přijel včas a my nastoupili. Asi po pětadvacetiminutové cestě jsme vystoupili z vlaku a ke srubu, v němž jsme měli bydlet, jsme už museli po svých. Z nádraží
ke srubu byla cesta dlouhá okolo tří kilometrů. Nebyla naštěstí nijak zvlášť nerovná, ovšem mnohdy kluzká. Skály byly od srubu vzdáleny asi sto až dvě
stě metrů. Nešli jsme ale první do srubu, nýbrž jsme si chtěli zalozit. Tak jsme si museli vybalit věci na lezení z batohů a mohli jsme lézt. Mě měl na
starost Jirka. Nejdřív jsem se podrobně seznámila se skálou. Tvořil ji vápenec. Skála nebyla příliš členitá a neměla příliš mnoho chytů. Když jsem si po
chvíli osahala skálu, navázala jsem se osmičkovým uzlem na sedák, a když byl připraven i Jirka, který mne jistil, mohla jsem začít zdolávat onu skálu.
Dokud Jirka na chyty viděl, snažil se mi radit, kam mám dát ruce a nohy. Nástup byl velmi složitý, měla jsem dost často problém udržet se na chytu, byly
mnohdy malé, ale především velmi uklouzané. Fungovalo to zpočátku obvykle tak, že jsem si stoupla na stup, uklouzlo mi to a já se zhoupla. Pokud se takto
zhoupnete na skále, obvykle vás to hodí doprava. Po velké námaze, mohlo to být okolo dvaceti minut jsem skálu zdolala a já byla spuštěna dolů. Když jsem
si po chvíli trochu odpočinula, vzal si mne Jirka, a že poleze nahoru. Chvíli jsem zůstala zírat, když mi řekl, že ho budu jistit, ale pak mě začal učit.
Jištění funguje tak, že je na jednom konci lana lezec, druhý konec máte v kyblíku či osmě, kterými jistíte. Cvaknete si karabinu do očka na sedáku, provléknete
smyčku lana otvorem v kyblíku a ten si cvaknete do karabiny. Pak máte dva konce lana, které si vezmete do obou rukou. No a už můžete jistit, buď lano přitahujete,
tedy dobíráte nebo povolujete. Pokud jistíte někoho, kdo je těžší a vyšší než vy, je nutné se o něco zapřít, stalo by se totiž jinak, že pokud by vám lezec
do lana spadl, může vás jeho váha zvednout na skálu a lezec může naopak spadnout hodně nízko. Za žádnou cenu nesmíte lano u jištění pustit, jinak lezci
můžete velmi ublížit. Mé první jištění dopadlo správně a pro mne to byl moc hezký pocit, že jsem něco dokázala. Protože se obloha začala poznenáhlu zatahovat,
rozhodli jsme se, že půjdeme do srubu, což jsme také učinili. Ke srubu jsme šli už při dešti, nebyl naštěstí ale nijak hustý. Srub byl postaven ze dřeva.
Byl celkem prostorný, v dolním patře se nacházela kuchyně se stolem, dřevěnou lavicí a kamny na dřevo. Elektřina zde nebyla a my museli svítit petrolejovými
lampami. Pokud jste se chtěli dostat do horní části srubu, museli jste vylézt po několika dřevěných šprušlích. Nahoře se nacházela jen dřevěná podlaha,
byla to jakási ložnice. Jakmile jsme přišli do srubu a v rámci možností se tam nahoře ubytovali, to jest rozbalili spacáky a karimatky, Jirka uvařil večeři,
což byly těstoviny s kečupem. Měli jsme strašný hlad a jídlo nám přišlo velmi k chuti. Než jsme šli spát, chvíli jsme si ještě povídali. Noc by probíhala
v klidu, kdyby nás neobtěžovali jednak komáři, kterých ve srubu bylo až moc, a jednak plch, který nám pořád škrábal u hlav, byl zabydlen někde ve dřevěné
stěně srubu. Ráno nás probudilo bouchání na dveře srubu. Jirka procitl jako první a šel podivnému hostu otevřít. Nebyl to naštěstí zloděj, ale jeho známý,
říkalo se mu Šáteček, proč, netuším. Po nějaké době jsme se vzbudili všichni a po skromné snídani, buchtách a čaji, nám chtěl Šáteček ukázat jednu moc
hezkou jeskyni. Všichni jsme návrh přijali. Cesta k jeskyni vedla většinou do kopce, po pondělním dešti byly kameny na cestě kluzké. A jak to dopadlo?
Nejdřív spadla Peťa, která šla s Radkem, strhla ho sebou, a pak jsem spadla i já. Jeskyně nebyla příliš velká a většinu cesty v jeskyni jsme šli po všech
čtyřech. Všude okolo vás skály, všichni jsme měli na sobě helmy, protože jste se mohli velmi snadno praštit do hlavy. Pomalu jsme postupovali jeskyní a
procházeli jsme různými chodbami. Stálá teplota po celý rok je v této jeskyni okolo deseti stupňů. Byl to vskutku zážitek, když jste kráčeli po čtyřech,
vnímali jste onen nezaměnitelný vzduch jeskyně, pod rukama skály a zem jeskyně, která byla velmi mokrá, místy tam bylo i bláto. Když jsme z jeskyně vyšli,
vypadali jsme krapet špinavě, nám to ale bylo jedno. Hned odtamtud jsme se vrátili ke skalám a začali jsme opět lozit. Kromě lezení byla tentokrát možnost
i slaňování a já si řekla, že to zkusím. Doprovázel mne Jirka. Vylezli jsme prudkým stoupáním na kopec, kde se nacházela skála, která vedla dolů a tu jsem
měla slanit. Pod skalou stál Šáteček, který mne měl jistit. Slaňování funguje tak, že se navážete k sedáku, téměř si do sedáku lehnete tak, abyste měli
natažené nohy a přímo u skály. Pak si pomalu popouštíte lano a o tolik, co lano popustíte, musíte se pak dostat dolů i nohama. Při mém prvním slaňování
to nebyl vůbec dobrý pocit a odneslo to mé pravé koleno, trošku sebou praštilo o skálu. Slaňování mi mohlo trvat tak deset minut, a když jsem byla dole,
oddechla jsem si. Po krátkém odpočinku jsem si šla vylézt jednu cestu, což jsem úspěšně zvládla. Každý, kdo obývá srub, patří totiž ochranářům přírody,
má za úkol udělat drobnou brigádu. Naším úkolem bylo přenášet dřevo z jednoho místa na druhý. Nechali jsme tedy lezení a šli se ujmout práce. Utvořili
jsme živý řetěz a takto jsme si přenášeli polena, haluze i špalky. Práce nám trvala zhruba hodinku. Protože jsme měli ještě čas, šli jsme opět ke skalám,
abychom si ještě zalezli. Protože mne slaňování něčím zaujalo, chtěla jsem si to vyzkoušet ještě jednou, což se taky stalo. Strach byl už pryč a já si
to bez problémů slanila dolů. Pak jsem si dala ještě nějakou cestu. Dolezla jsem a ouha! Začalo pršet. Než se uklidili všechny věci, ukryli jsme se před
deštěm v malé jeskyňce, kde sice pršelo, leč velmi málo. V dešti jsme se vrátili do srubu, kde jsme povečeřeli, trochu si popovídali a brzy jsme už spali
spánkem spravedlivých. Středu, poslední den našeho lezení jsme, když jsme se sbalili, strávili túrou, šli jsme ze srubu na vlakové nádraží, odkud jsme
se měli dostat do Všenor a odtamtud pěšky do Černolic, kde jsme si měli naposledy zalozit. Vyrazili jsme k nádraží ale poněkud později, než jsme zamýšleli,
a tak Jirka nasadil vražedné tempo. Byla to rychlost, jen co je pravda. Myslela jsem si občas, že to snad nedojdu, ale došla jsem. Cesta ze Všenor do Černolic
vedla většinou do kopce, nakonec jsme ji ale zvládli ujít. Pot se z nás jen lil! Tentokrát nás čekalo lezení, kdy bylo třeba po určitém úseku vycvaknout
expresku, což je druh karabiny. Tyto skály byly hodně členité, bylo zde celkem dost chytů. Přesto mi ale cesta dala pořádně zabrat, nejvíc hledání chytů
a pak cvakání expresek, kdy si musíte najít pokud možno stabilní stupy na nohy, musíte se držet jen jednou rukou a tou druhou vycvaknout expresku. Byla
to pro mne pořádná dávka adrenalinu. Po nějaké době jsem přece dosáhla vrcholu, sice zpocená, s rozbitými koleny, ale nezkonale šťastná. Byla jsem tak
ráda, že jsem z plna hrdla zařvala na mé společníky pode mnou: "Hej vy tam dole! Já to dokázala! Jsem nahoře!" Zvuk se velmi zvláštně rozléhal. Pak jsem
byla pozvolna spouštěna dolů. Ani to nebyl zrovna nejlepší pocit, všude pod vámi jsou výčnělky a stupínky, skalní římsy a další překážky. Čas se již nachýlil
a my museli skály opustit. Nechtělo se nám s nimi loučit, leč nedalo se nic dělat. Musím uznat, že tuto akci jsem si velmi užila. Hodně jsme si zalezli,
mnohému jsem se naučila, umím jakžtakž jistit a slaňovat. Užili jsme si spousta legrace a pěkných chvil. Doufám, že se ještě někdy někde podobná akce zopakuje.
Mé zážitky ze středoškolského pobytu v Bulharsku
I v roce 2007 se vedení naší střední školy rozhodlo, že uspořádá pro zájemce ozdravný pobyt, tentokrát ale letecky a to do Bulharska, oblast Slunečné pobřeží.
Zájemců byla spousta, téměř celá škola. Začátek pobytu měl být 16. června, což byl pátek, a konec 22. června, což byla sobota. Žádnou přípravu na dovolenou
či zájezd jsem neprožívala tak jako tenkrát. Měla jsem totiž poprvé ve svém životě letět letadlem. Konečně přišel pátek, den, kdy jsem měla odjíždět do
Brna a odtud autobusem do Prahy na ruzyňské letiště, odkud jsme měli odlétat. Bylo dohodnuto, že sraz účastníků zájezdu bude okolo půl dvanácté před hotelem
Grand, kde nás měl čekat autobus, jenž nás měl dopravit do Prahy. Před odjezdem proběhly tradiční kontroly pasů a jiných dokladů, proběhlo rovněž loučení
dítek s rodiči. V autobuse jsem se snažila spát, leč valného výsledku jsem se nedočkala. Vedle mne seděla už tradičně Peťa Šeneklová, se kterou jsem si
povětšinou povídala o nastávajících chvílích. Odlétat jsme měli v šest hodin ráno a na letišti jsme měli být dvě hodiny před odletem. Na Ruzyni jsme vskutku
dorazili okolo půl čtvrté hodiny ranní. Letiště ruzyňské na mne udělalo velký dojem, nejvíce se mi asi líbila odletová hala, byla obrovská a zvuk v ní
se velmi zvláštně rozléhal. Nejdříve na řadu přišlo odbavování hlavních zavazadel, většina z nás měla kufry. Než na mne přišla řada, musela jsem si notnou
chvíli počkat, neboť u přepážky byla celkem slušná fronta. Konečně jsem byla u přepážky já, kde jsem musela dát své zavazadlo na váhu, zavazadlo muselo
mít do 20 kg. Když tedy byl můj kufr řádně zvážen, byl pak můj kufr oblepen jakýmisi nálepkami a víc jsem ho neviděla. Po odbavení kufrů nás čekaly pasové
kontroly, což jsme všichni splnili úspěšně. Před nástupem do letadla jsme ještě museli projít zařízením, které ověřilo, že v příručním zavazadle nemáme
nic ostrého. Po všech těch kontrolách a nekonečném čekání jsme mohli konečně nastoupit do letadla, byl to Boeing 737. Do letadla jsme nastupovali jakýmsi
tunelem. V letadle to velmi zvláštně vonělo, mohu tu vůni přirovnat jako vůni kožených sedadel, jenž tam také byla, a vůni jakési novoty s příměsí vůně
z klimatizace. Po nějaké době jsem se usadila, připoutala a jako na trní čekala na odlet. Před odletem jsme byli posádkou letadla seznámeni s bezpečnostními
opatřeními, s maskami a bezpečnostními vestami. Byl nám představen kapitán letadla a letušky, bylo nám sděleno, v jaké asi poletíme výšce, asi 11 či 12
km nad mořem, že poletíme rychlostí asi 800 km/h, a ještě spoustu dalších informací. Naším cílem mělo být letiště v bulharském městě Burgasu. A pak jsem
se konečně dočkala. Ještě před vzlétnutím letadlo dojelo na dráhu, z níž mělo odlétat, což trvalo okolo deseti minut. A pak to přišlo! Občas prudké, jindy
pomalé stoupání nahoru. Byly slyšet motory, jak nabírají otáčky, museli jste vyrovnávat tlak v uších, čím víc jste stoupali, tím víc jste se nemohli hýbat,
byli jste k sedadlu jako přikováni, ale ty pocity, ty byly k nezaplacení! Do naší letové hladiny jsme stoupali asi dvacet minut. Když už jsme byli nahoře,
jednak už na vás nepůsobila odstředivá síla a cítili jste se volněji, a jednak už jste se mohli odpoutat. Nyní, když už jsme plynule letěli, jsem nepociťovala
nic až tak zvláštního, jen občas zhoupnutí lehce nahoru či dolů, pro přirovnání mohu let zpodobnit s centrifugou. Za letu jsme dostali malé občerstvení,
bagetu se salámem a dalšími dobrými věcmi, pak ještě lepší čokoládovou tyčinku a nakonec pití, jablečný džus. Let trval okolo dvou hodin, přičemž jsme
jednou prolétávali turbulenční zónou, kdy se rozsvítily transparenty s nápisem, že se máme připoutat. Žádná větší turbulence nás ale nepotkala. Na letišti
v Burgasu jsme přistáli. Možná, že hůře na mne působilo právě přistávání, než vzlet. Opět jste byli tou silou vmáčknuti do sedadla, opět jste museli polykat,
abyste vyrovnali tlak v uších, tentokrát jsme místo prudkého stoupání velmi prudce klesali, takže se mnohokrát zároveň s letadlem zhoupl i můj žaludek.
A pak jsme přistáli, nebylo to naštěstí nijak prudké, jen jsem cítila mírný náraz, jak letadlo dosedlo na zem. Když jsme vystoupili, museli jsme si najít
svá zavazadla. To naštěstí proběhlo hladce a já po chvíli držela svůj kufr v pravici. Peťu Šeneklovou a mou maličkost měla, tak jako rok minulý, na starost
stejná Peťa. Letiště v Burgasu je oproti Ruzyni sotva poloviční, ještě i menší. Z letiště nás dopravil autobus do hotelu Kotva, kde jsme měli strávit náš
pobyt. Tento hotel se nacházel asi 400 metrů od centra města Nový Nesebar. Na hotelu jsme se mohli jít rovnou přímo ubytovat. I tento rok jsem pokoj sdílela
s Peťou Šeneklovou. Pokoj byl pěkný, dvojlůžkový, s televizí, skříněmi, minibarem, balkonem a pěkně otapetovanými zdmi. Uprostřed pokoje se nacházel stůl
a několik židlí, součástí vybavení pokoje byl i telefon, jímž se dalo telefonovat po hotelu. Sotva jsem si vybalila věci, rozhodla jsem se, že musím vyzkoušet,
jaké zde mají postele. Lehla jsem si, zakryla se tenkou dekou a sotva se má hlava dotkla polštáře, v ten ráz jsem usnula a spala jsem asi pět hodin místního
času, v Bulharsku mají čas posunutý o hodinu dopředu oproti tomu našemu. Jídlo jsme měli dvakrát denně, snídani a večeři. Jídla byla formou švédských stolů
a výběry byly vždy velmi bohaté. Snídaně tvořili nejrůznější salámy, párky, chleby, sladkosti... Večeře se skládaly z teplých jídel, ať už z ryb, kuřecího
masa, vepřového na grylu, různých salátů, ovoce, zeleniny, zmrzliny či zákusků. Mohu tedy říci, že jídla zde byla přímo dokonalá. Pobyt jsme trávili zpočátku
dopoledne i odpoledne u moře, přičemž v deset jsme odcházeli na pláž, která mohla být od hotelu vzdálena asi deset minut chůze, okolo půl jedné jsme odcházeli
na hotel, kde jsme měli dvě hodiny polední klid, a okolo půl třetí jsme do půl páté opět byli na pláži. Moře bylo příjemně teplé, ovšem velmi slané. Byli
jsme u Černého moře, jestli ale bylo černé, to nevím, na to jsem se žel neptala. Co mi nejvíc vadilo byl velmi drobný písek. Nejen, že byl příšerně horký
a bez bot se po něm nedalo jít, ale pokud foukal vítr, měli jste písek vskutku všude i na místech, o nichž byste si mysleli, že se vám dostat nemůže. Pobyt
jsme netrávili ale jen u moře, ale občas i u bazénu, který se nacházel před hotelem. Večery jsme trávili venku, kdy jsme se šli jen tak projít, jindy jsme
zase kupovali dárky pro naše blízké či pro sebe. I tentokrát mně a Peti Peťa, jakožto náš pedagogický dozor, četla na pláži jednu knihu. Tento pobyt byl
pro mne jeden z nejkrásnějších pobytů u moře, jaké jsem prožila, líbilo se mi tam krom písku snad úplně všechno, užili jsme si spoustu legrace, mám na
Bulharsko mnoho hezkých vzpomínek a někdy bych se do Bulharska chtěla podívat ještě jednou.
Zájemců byla spousta, téměř celá škola. Začátek pobytu měl být 16. června, což byl pátek, a konec 22. června, což byla sobota. Žádnou přípravu na dovolenou
či zájezd jsem neprožívala tak jako tenkrát. Měla jsem totiž poprvé ve svém životě letět letadlem. Konečně přišel pátek, den, kdy jsem měla odjíždět do
Brna a odtud autobusem do Prahy na ruzyňské letiště, odkud jsme měli odlétat. Bylo dohodnuto, že sraz účastníků zájezdu bude okolo půl dvanácté před hotelem
Grand, kde nás měl čekat autobus, jenž nás měl dopravit do Prahy. Před odjezdem proběhly tradiční kontroly pasů a jiných dokladů, proběhlo rovněž loučení
dítek s rodiči. V autobuse jsem se snažila spát, leč valného výsledku jsem se nedočkala. Vedle mne seděla už tradičně Peťa Šeneklová, se kterou jsem si
povětšinou povídala o nastávajících chvílích. Odlétat jsme měli v šest hodin ráno a na letišti jsme měli být dvě hodiny před odletem. Na Ruzyni jsme vskutku
dorazili okolo půl čtvrté hodiny ranní. Letiště ruzyňské na mne udělalo velký dojem, nejvíce se mi asi líbila odletová hala, byla obrovská a zvuk v ní
se velmi zvláštně rozléhal. Nejdříve na řadu přišlo odbavování hlavních zavazadel, většina z nás měla kufry. Než na mne přišla řada, musela jsem si notnou
chvíli počkat, neboť u přepážky byla celkem slušná fronta. Konečně jsem byla u přepážky já, kde jsem musela dát své zavazadlo na váhu, zavazadlo muselo
mít do 20 kg. Když tedy byl můj kufr řádně zvážen, byl pak můj kufr oblepen jakýmisi nálepkami a víc jsem ho neviděla. Po odbavení kufrů nás čekaly pasové
kontroly, což jsme všichni splnili úspěšně. Před nástupem do letadla jsme ještě museli projít zařízením, které ověřilo, že v příručním zavazadle nemáme
nic ostrého. Po všech těch kontrolách a nekonečném čekání jsme mohli konečně nastoupit do letadla, byl to Boeing 737. Do letadla jsme nastupovali jakýmsi
tunelem. V letadle to velmi zvláštně vonělo, mohu tu vůni přirovnat jako vůni kožených sedadel, jenž tam také byla, a vůni jakési novoty s příměsí vůně
z klimatizace. Po nějaké době jsem se usadila, připoutala a jako na trní čekala na odlet. Před odletem jsme byli posádkou letadla seznámeni s bezpečnostními
opatřeními, s maskami a bezpečnostními vestami. Byl nám představen kapitán letadla a letušky, bylo nám sděleno, v jaké asi poletíme výšce, asi 11 či 12
km nad mořem, že poletíme rychlostí asi 800 km/h, a ještě spoustu dalších informací. Naším cílem mělo být letiště v bulharském městě Burgasu. A pak jsem
se konečně dočkala. Ještě před vzlétnutím letadlo dojelo na dráhu, z níž mělo odlétat, což trvalo okolo deseti minut. A pak to přišlo! Občas prudké, jindy
pomalé stoupání nahoru. Byly slyšet motory, jak nabírají otáčky, museli jste vyrovnávat tlak v uších, čím víc jste stoupali, tím víc jste se nemohli hýbat,
byli jste k sedadlu jako přikováni, ale ty pocity, ty byly k nezaplacení! Do naší letové hladiny jsme stoupali asi dvacet minut. Když už jsme byli nahoře,
jednak už na vás nepůsobila odstředivá síla a cítili jste se volněji, a jednak už jste se mohli odpoutat. Nyní, když už jsme plynule letěli, jsem nepociťovala
nic až tak zvláštního, jen občas zhoupnutí lehce nahoru či dolů, pro přirovnání mohu let zpodobnit s centrifugou. Za letu jsme dostali malé občerstvení,
bagetu se salámem a dalšími dobrými věcmi, pak ještě lepší čokoládovou tyčinku a nakonec pití, jablečný džus. Let trval okolo dvou hodin, přičemž jsme
jednou prolétávali turbulenční zónou, kdy se rozsvítily transparenty s nápisem, že se máme připoutat. Žádná větší turbulence nás ale nepotkala. Na letišti
v Burgasu jsme přistáli. Možná, že hůře na mne působilo právě přistávání, než vzlet. Opět jste byli tou silou vmáčknuti do sedadla, opět jste museli polykat,
abyste vyrovnali tlak v uších, tentokrát jsme místo prudkého stoupání velmi prudce klesali, takže se mnohokrát zároveň s letadlem zhoupl i můj žaludek.
A pak jsme přistáli, nebylo to naštěstí nijak prudké, jen jsem cítila mírný náraz, jak letadlo dosedlo na zem. Když jsme vystoupili, museli jsme si najít
svá zavazadla. To naštěstí proběhlo hladce a já po chvíli držela svůj kufr v pravici. Peťu Šeneklovou a mou maličkost měla, tak jako rok minulý, na starost
stejná Peťa. Letiště v Burgasu je oproti Ruzyni sotva poloviční, ještě i menší. Z letiště nás dopravil autobus do hotelu Kotva, kde jsme měli strávit náš
pobyt. Tento hotel se nacházel asi 400 metrů od centra města Nový Nesebar. Na hotelu jsme se mohli jít rovnou přímo ubytovat. I tento rok jsem pokoj sdílela
s Peťou Šeneklovou. Pokoj byl pěkný, dvojlůžkový, s televizí, skříněmi, minibarem, balkonem a pěkně otapetovanými zdmi. Uprostřed pokoje se nacházel stůl
a několik židlí, součástí vybavení pokoje byl i telefon, jímž se dalo telefonovat po hotelu. Sotva jsem si vybalila věci, rozhodla jsem se, že musím vyzkoušet,
jaké zde mají postele. Lehla jsem si, zakryla se tenkou dekou a sotva se má hlava dotkla polštáře, v ten ráz jsem usnula a spala jsem asi pět hodin místního
času, v Bulharsku mají čas posunutý o hodinu dopředu oproti tomu našemu. Jídlo jsme měli dvakrát denně, snídani a večeři. Jídla byla formou švédských stolů
a výběry byly vždy velmi bohaté. Snídaně tvořili nejrůznější salámy, párky, chleby, sladkosti... Večeře se skládaly z teplých jídel, ať už z ryb, kuřecího
masa, vepřového na grylu, různých salátů, ovoce, zeleniny, zmrzliny či zákusků. Mohu tedy říci, že jídla zde byla přímo dokonalá. Pobyt jsme trávili zpočátku
dopoledne i odpoledne u moře, přičemž v deset jsme odcházeli na pláž, která mohla být od hotelu vzdálena asi deset minut chůze, okolo půl jedné jsme odcházeli
na hotel, kde jsme měli dvě hodiny polední klid, a okolo půl třetí jsme do půl páté opět byli na pláži. Moře bylo příjemně teplé, ovšem velmi slané. Byli
jsme u Černého moře, jestli ale bylo černé, to nevím, na to jsem se žel neptala. Co mi nejvíc vadilo byl velmi drobný písek. Nejen, že byl příšerně horký
a bez bot se po něm nedalo jít, ale pokud foukal vítr, měli jste písek vskutku všude i na místech, o nichž byste si mysleli, že se vám dostat nemůže. Pobyt
jsme netrávili ale jen u moře, ale občas i u bazénu, který se nacházel před hotelem. Večery jsme trávili venku, kdy jsme se šli jen tak projít, jindy jsme
zase kupovali dárky pro naše blízké či pro sebe. I tentokrát mně a Peti Peťa, jakožto náš pedagogický dozor, četla na pláži jednu knihu. Tento pobyt byl
pro mne jeden z nejkrásnějších pobytů u moře, jaké jsem prožila, líbilo se mi tam krom písku snad úplně všechno, užili jsme si spoustu legrace, mám na
Bulharsko mnoho hezkých vzpomínek a někdy bych se do Bulharska chtěla podívat ještě jednou.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)