Moje zážitky z dalšího ročníku festivalu Alchimistické Litoměřice

26. května jsme se s Honzou zúčastnili dalšího ročníku festivalu Alchimistické Litoměřice. V sedmnáct hodin měl v hradní kapli mít povídání o dřevěných artefaktech Dřevmuž společně s naší kamarádkou Blankou. Když jsme dorazili, v kapli už bylo plno, naštěstí se i pro nás našla dvě místa k sezení. Blanka úvodem pohovořila o Dřevmuži a čemu všemu se věnuje. Pak si vzal slovo Dřevmuž a přivítal zúčastněné. Také on promluvil o svých dřevěných artefaktech, které zde měl. Mnohé nechal kolovat a byly to předměty velmi zajímavé, různých tvarů a velikostí, všelijakých vůní a z rozmanitých stromů s příjemnou energií. Pak Dřevmuž požádal mne, abych sdělila něco o své holi amých zážitcích, tak jsem mu ráda vyhověla. I Honza zde měl svou hůl a obě naše hole, stejně jako Dřevmužova, kolovaly mezi účastníky. Z oněch artefaktů mne asi nejvíc zaujal křišťál vsazený do dřívka. Nebyl to ale obyčejný křišťál, kromě toho, že byl leštěný, měl zvláštní tvar, připomínal mi jakousi tenkou tyčinku, která byla vsazena do toho dřívka a na konci, už mimo to dřívko, byl ten křišťál, opravdu skvostný kámen. Dalším zpestřením byla skutečnost, že nám Dřevmuž ukázal tzv. zpívající dřevo, což bylo ploché dřevo, na každé straně s otvorem a provázkem, které k němu patřilo se roztočilo a ve spolupráci se vzduchem vyluzovalo velmi zajímavé zvuky. Závěrem jeden náš další kamarád hrál na tibetské mísy, přičemž jsme si před touto produkcí každý měli vzít do ruky nějaké dřívko ze sbírky Dřevmuže a takto těch patnáct minut strávit. Byly to velmi pěkné okamžiky. Po skončení této akce jsme si byli prohlédnout stánky, co kdo na festivalu prodával. Venku jsme ještě chvíli pohovořili s pár kamarády a odebrali jsme se pozvolna, protože se nám odtamtud nechtělo, domů. Za sebe mohu říci, že to byla opět jedna velmi vydařená akce a já si odtamtud odnáším celou řadu krásných zážitků.

Naše účast na křtu knihy

23. května v lovosické knihovně křtila svou knihu moje kamarádka, se kterou jsem se setkala na vernisáži nevidomé malířky. Tahle kamarádka, jmenuje se Stáňa vládne zbytky zraku. S Honzou jsme se této akce samozřejmě zúčastnili. Přítomna byla celá řada nevidomých lidí včetně malířky Ivy, o níž již byla dříve zmínka. Akci zahájila ředitelka zdejší knihovny a ptala se autorky na několik věcí, třeba, co ji vedlo ke psaní a na další informace. Kmotrem knihy byl nevidomý paralympionik pan Smrčka. Pokřtít knihu přišel v doprovodu trenéra a zanedlouho bylo dílko za potlesku pocákáno vínem. Kniha pojednává, je psána především pro děti, neměli by ale pohrdnout ani dospělí čtenáři, o škole vodicích psů, čím vším procházejí, aby se mohli stát průvodci nevidomých. Tato knížečka je i ilustrovaná a autorka obrázků taktéž nechyběla, ta po akci psala do knihy, co si kdo určil a autorka ji následně podepisovala. Akce byla obohacena i několika hudebními vystoupeními. Děti zdejší základní školy místo autorského čtení odehrály kousek z knihy jako příběh a jejich představení se dočkalo v naplněném sále velkého potlesku. Během akce vystoupila i jedna, taktéž nevidomá, kamarádka autorky a zahrála na kytaru a zazpívala jednu svoji píseň. Velkolepým zpěvákem na tomto křtu byl rovněž nevidomý vynikající zpěvák Radek Žalud. Přispěl několika písněmi a z toho jeho nádherného hlasu mne příjemně mrazilo. Také od něj si bylo možno zakoupit jeho album, čehož jsme samozřejmě využili. Po skončení akce jsme tedy vystáli frontu, zakoupili knihu a nechali si ji podepsat. Někteří odešli, jiní zůstali a bavili se mezi sebou, přičemž využívali občerstvení, které zde bylo také připraveno. My s Honzou jsme se zde ještě zdrželi a zamířili jsme za zpěvákem Radkem, s nímž jsem byla v kontaktu přes notebook, osobně jsme se ale ještě nesetkali, až tentokrát. Je velmi příjemný a vtipný člověk a považuji si za čest, že jsme se mohli seznámit už i osobně. Moje hůl, kterou jsem měla samozřejmě i zde, udělala na vernisáži zjevně dojem a informace o ní se příjemně šíří dál. Proto ji Radek chtěl vidět a já mu ji ukázala. Velmi se mu líbila a taktéž i další příjemné dámě, se kterou jsem se za několik chvil dala také do řeči. Rovněž jsme pohovořili i s malířkou Ivou. Byla to velmi příjemná akce a věřím, že brzy budou další přinejmenším stejně tak dobré jako byla tahle.

Naše účast na vernisáži lovosické nevidomé malířky Ivy Zuchové

Ve středu 17. května se v osmnáct hodin v sále lovosické knihovny konala vernisáž zdejší nevidomé malířky. Můj manžel Honza a já jsme měli na této akci hudebně účinkovat. Na místo jsme dorazili s dostatečným předstihem a v klidu jsme stihli vše potřebné odzkoušet. Moje jasanová hůl zaujala nejen ředitelku knihovny, ale i samotnou malířku a další lidi v plném sále. Na začátku akce malířku uvítala ředitelka knihovny, promluvil i lovosický místostarosta a krátce sdělil malířčin životopis. Poté se ujala slova dáma, která vede nadaci v Praze, kde malířka už deset let maluje svoje obrazy a nakonec promluvil i autor techniky, díky níž malířka obrazy maluje. Pak následovala hudební produkce, nejdřív čtyřech holek ze zdejší ZUŠ a nakonec naše improvizované vystoupení, přičemž před naším hraním jsem sdělila pár slov o mé holi. Na závěr pak Iva Zuchová namalovala celkem tři obrazy. Po této ukázce si mohli účastníci prohlédnout a osahat si celou řadu jejich již vytvořených obrazů. Technika malování, kterou si její autor zprvu dělal jen pro sebe, až později přišel na skutečnost, že by jí mohli malovat i nevidomí, spočívá zhruba v tom, že se na podložku připevní igelit a na ten plátno. Na toto plátno se pak špachtlí, to dělal autor této techniky, nanese barva, aromatem mi trochu připomínala asfalt. Poté se plátno zakryje deskou či rámečkem. Malířka pak hrotem pletací jehlice po plátně malovala své představy, byly to třeba řady lidí ve zdejším sále. Občas se zeptala, kam má malovat a autor techniky ji navedl, aby se jí postavy příliš nepřekrývaly. Byla to jedna z velmi zajímavých akcí za poslední dobu, a protože výstava bude trvat do začátku června, určitě ji mohu zájemcům doporučit.

Naše účast na části veletrhu Svět knihy 2017

Od čtvrtka 11. května do neděle 14. května se konal další ročník veletrhu Svět knihy. Vystřídalo se zde mnoho a mnoho slavných autorů celé řady knih a to jak z našeho státu, tak i zahraničních. Program byl tedy velmi pestrý a spousta lidí, která na akci dorazila, si měla vskutku z čeho vybírat. Honza a já jsme se této akce zúčastnili v sobotu třináctého května. Počasí v dobu našeho odjezdu vlakem z Roudnice vládlo velmi hezké. Na pražské Výstaviště jsme se dostali kolem patnácté hodiny. Bylo si zde možno zakoupit knihy od všemožných autorů. Já si chtěla nechat podepsat knihu od pana Jiřího Žáčka s názvem Basta fidli. Honza se chvíli orientoval v plánku, který nám byl dán při řešení vstupenek. Prodírali jsme se davem lidí, co noha nohu mine, křídlem budovy, byl to vlastně obrovský stan, jak mi Honza vysvětloval, k místu, kde měl být pan Žáček. Také na místě samozřejmě byl, vedle něj podepisoval své dílo pan doktor Jan Cimický. Fronta na podpis knih pana Žáčka byla dlouhá a neustále přicházeli další. Cítila jsem příjemný adrenalin z chvil příštích. Držela jsem v ruce rozměrově nevelkou knihu ve tvrdých deskách a za několik chvil se fronta před námi uprázdnila. Pan Žáček nás zaregistroval, vstal a přišel za námi. Velmi srdečně se s námi přivítal, potřásli jsme si pravičkou a vedl mne k židli. Přijala jsem jím nabídnuté místo a vzal si onu knihu. Něco do ní psal. Co, to mi Honza přečetl, jakmile jsme dorazili domů. Pak knihu Honzovi předal a my si vyměnili pár slov, jak probíhá tato akce, jak se mu daří a další. Protože fronta za námi se rozrostla, rozloučili jsme se, aby pan Žáček mohl podepisovat dalším jejich knihy a kráčeli jsme dál. Prošli jsme si jednotlivá křídla budovy, a protože se počasí počalo kazit, zamířili jsme ven, abychom se dostali v klidu na tramvaj a vlak, kterým jsme se měli přepravit domů. Než jsme dorazili na zastávku, spustil se solidní slejvák, který sílil, když jsme čekali na nezastřešeném nástupním ostrůvku na tramvaj, která zrovna nějak nechtěla přijet. Za pár minut, kdy jsme si už velmi přáli, aby dopravní prostředek konečně přijel, se tak stalo. Na nádraží už naštěstí byla střecha a vlak byl také přistaven relativně brzy, déšť ovšem stále padal. Mohli jsme být zhruba za polovinou cesty domů, když se k dešti přidala ještě bouřka. Jeden blesk, byl docela blízko, na několik chvil ochromil jízdu vlaku. Vše zhaslo, motory fungovaly na náhradní zdroj. Byl to krátký okamžik dobrodružství a všichni jsme čekali, co se stane dál. Naštěstí se ukázalo, že se nestalo nic až tak závažného, za chvíli proud opět fungoval a vlak byl schopen další jízdy, i když se od té doby rozjížděl velmi kostrbatě. Domů jsme dorazili už bez problémů a Honza mi, jak už bylo uvedeno, přečetl, co pan Žáček do knihy napsal. Bylo a je to tak krásné, že na to nikdy nezapomenu. Určitě mohu milovníkům knih tuto akci velmi vřele doporučit. Jak řekl pan Žáček: "Lidi čtou, je to dobré." Věřím, že tato akce bude i dál probíhat v podobném duchu a bude se zde scházet minimálně stejné množství knižních nadšenců jako tomu bylo tentokrát.