Letošní listopadové setkání s panem Žáčkem v Praze

Také tento rok se mi po komunikaci s panem Žáčkem podařilo vyjednat, tak jako loni, další setkání s ním. Datum bylo určeno na sobotu devatenáctého listopadu odpoledne a také tentokrát jsme se měli setkat u něj doma. Počasí bylo typicky listopadově nevlídné, v žádném případě nás ale neodradilo. Do metropole jsme se dostali s dostatečným časovým předstihem a stejně tak tomu bylo i v případě tramvajového dojezdu do naší cílové zastávky. Do určené hodiny ještě nějaký čas zbýval, tak jsme se šli projít po okolí. Procházeli jsme parčíkem a cesta nás zavedla i k místní památce Branické skály. Manžel Honza mi z cedule o oněch skalách přečetl, co se zde psalo a my se pomalu vydali zpět k určenému domu. Zanedlouho se dole, protože nám šel otevřít dveře, objevil pan Žáček a po přivítání jsme zamířili schody nahoru. Nejdříve šel tedy on, pak moje maličkost s holí a nakonec Honza. Pan Žáček mne velmi profesionálně donavigoval dovnitř a teplo bytu na mě působilo velmi příjemně. Usadili jsme se a dostali pohoštění ve formě příjemně teplého čaje, byl nám nabídnut i kvalitní med a k němu skutečně velice dobré sušenky. Měli jsme na celé toto setkání hodinku času, poté měl pan Žáček další návštěvu a jiné povinnosti. Přesto ale byla tato hodinka velmi příjemně, poučně i humorně strávená. Povídali jsme si naprosto o všem, většinou měl slovo pan Žáček. Hovořili jsme o životě jako takovém, o psech, Frýdlantu, lehce jsme ťukli i politickou situaci, o mích zážitcích s holí, ta se panu Žáčkovi velmi líbila a o dalších věcech. Nad mnohými jsme se od srdce zasmáli. Nechyběl ani přípitek luxusní slivovičkou. Vskutku těch šedesát minut pro mne bylo dalším krásným setkáním do sbírky těchto zážitků a již nyní se těším na další. Loučení bylo snad ještě srdečnější, než přivítání s podáním si rukou, objetím a krásnými, u srdce hřejivýmislovy. Ovšem nejlepší momenty setkání zůstanou nenapsány, ty člověk musí prožít a uchovat jako vzpomínku.

Velmi zajímavý projekt Pavla Hlušičky na rok 2018

Pavel Hlušička, o němž už byla v různých souvislostech mnohokrát zmínka, naposled v článku o obejmutí hory Říp, nelenil ani tentokrát a s dostatečným časovým předstihem vymyslel velmi pozoruhodný projekt na rok 2018. Vše je krásně popsáno zde: http://cestyksobe.cz/souzneni-devitkove-uplnky-2018/14897 Tento jeho projekt mi přijde jako velmi hluboký, jako myšlenka, která chce propojit dva národy a svým způsobem je i probudit, aby se začalo dít něco nového nebo něco jinak než doposud. Věřím, že se bude projektu i autoru dařit.

Třetí ročník akce s názvem Pojďme spolu obejmout Říp

Osmadvacátého září se konal již třetí ročník akce, která se jmenuje Pojďme spolu obejmout Říp, v předchozích letech jsem o této akci psala jako o Pochodu kolem Řípu, jde ale o totéž. Cílem je, aby se na úpatí této hory setkalo co nejvíce lidí a jednou jsme tak mohli ono krásné místo obejmout, zatím se to daří jen uvnitř nás, našimi srdci. Vyrazili jsme, manžel Honza a já, z Roudnice pěšky a byla to velmi příjemná procházka, počasí nám přálo. Sešlo se nás zhruba kolem stovky a po krátkém zahájení jsme se rozdělili na dvě skupinky a kráčeli po úpatí, až jsme horu obešli a v jednom místě jsme se opět setkali. Za průvodce jsem měla většinou svého manžela Honzu a svoji jasanovou hůl, ovšem i Dřevmuž mi prokázal tu čest a také on mi byl skvělým průvodcem. Nejen on, i Blanka i Martina, úžasně temperamentní holčina, to ovšem bylo až při cestě zpět. Na vrchol jsme se vydali tou lepší, lehce akčnější cestou, po kamenech i přes několik kořenů, zpět jsme kráčeli po klasické cestě asfaltové. Cestou nahoru jsme si u jedné ze tří vyhlídek udělali krátkou přestávku. Na vrcholu, kousek od rotundy Svatého Jiří jsme se všichni spojili do kruhu a Venuše, o které v předchozích článcích byla zmínka, pokračovala tím, že jsme vzpomněli na Svatého Václava, ale i naše předky. Dalším příjemným zpestřením bylo, když Venuše předala slovo jistému Jaromírovi, astrologovi, který velmi zajímavě hovořil o hvězdách a planetách. Tento rok se pochodu účastnil i autor celé této akce Pavel Hlušička, který také přispěl svými slovy. Kolem čtrnácté hodiny se pro zájemce v rotundě, kde byl příjemný chládek i atmosféra, konal velmi pěkný meditační koncert nejrůznějších nástrojů, tibetské mísy, nejrůznější zvonkohry, fujara i didgeridoo a byl to příjemný zážitek a nejen koncert jako takový, ale pro mne i skutečnost, že jsem obsadila místo vedle Dřevmuže. Po koncertě jsme se vydali dolů, to mi dělala průvodce Martina a užila jsem si s ní mnoho legrace. Kolem sedmnácté hodiny se konal v nedaleké vesničce v tamější hospodě koncert dvoučlenné kapely, kytaristky a klávesisty a písně doprovázeli i zpěvem a celý koncert zpestřil i jejich synek hrající na flétnu. Koncert byl velmi zajímavý, někteří poslouchali, jiní spolu tlumeně hovořili. Jakmile koncert skončil, domluvil mi Dřevmuž, a klávesista to povolil, že jsem si na tento krásný nástroj mohla zahrát, doprovázel mne sám klávesista Petr. Třemi skladbami jsem improvizovala a řekla pár slov do mikrofonu, první nástroj byl klavír, druhý chóry a třetí kostelové varhany. Byl to krásný a velmi kvalitní nástroj a neopakovatelný zážitek. Pak se ještě chvíli jamovalo, hrálo se improvizačně na různé nástroje od Venuše nebo i tančilo. Celá tato akce pro mne byla velmi pěkná, nezapomenutelná, zažila jsem zde mnoho humoru, ale i slyšela spoustu moudrých slov a velmi se těším na příští rok, kdy se bude jistě konat další ročník.

Výlet na Milešovku

Už nějakou dobu jsem chtěla pokořit další vrchol, tentokrát to měla být největší hora Českého středohoří, Milešovka. V sobotu dvacátého srpna bylo příznivé počasí a díky tomu jsem s Honzou vyrazila autem do obce zvané Milešov. Odtamtud jsme na vrchol kráčeli pěšky. Cesta vedla mnohdy lesem, tvořily ji převážně kameny a občas i kořeny. Nepostupovali jsme příliš rychle, protože Milešovka je docela hodně do špičky, proto cesta na vrchol byla docela příkrá. Zhruba v polovině cesty bylo vytvořeno jakési odpočívadlo ve formě většího kamene, na nějž jsme se na chvíli posadili a osvěžili se. Většinou jsme potkávali cyklisty, někdy ale i turisty pěší. Na jednom místě ležel docela silný klacek, polotovar hole a Honza se rozhodl, že až se budeme vracet, vezme si ho, aby si mohl vytvořit vlastnoruční hůl. Po asi dvou hodinách jsme dorazili na vrchol. O této hoře se říká, že je to největrnější místo u nás, asi to platí, nefoukalo tam sice nijak značně, ale trochu ano a v daném počasí byl vítr příjemný. Nikoli ale už viditelnost, která toho dne za mnoho nestála, takže ti, kteří se mohli kochat krajinou, byla zde totiž i rozhledna, se z pohledu asi moc netěšili. Lidí zde také nebylo nijak mnoho. V horské chatě jsme se občerstvili a pak jsme se pomalu vydali dolů. Sestup byl jen o málo složitější, než výstup, kameny více podkluzovaly, ale měla jsem dobrého průvodce a oba své hole, tudíž sestup proběhl bez komplikací. Na závěr jsme si v obci nedaleko, jmenuje se Velemín, dali dobrou večeři a s pár kilometry v nohou a s pocity krásně stráveného dne jsme odjížděli domů. Vzhledem k pěknému počasí to byl velmi pěkně prožitý den.

Vernisáž nejen o dřevu v Lukově

V sobotu devětadvacátého července se ve vesničce Lukov, nedaleko Litoměřic, v pět hodin večer, měla v místní galerii konat vernisáž, kterou vedl Dřevmuž a spolu s ním měli své výtvory ukázat a vystavit ještě tři malíři, dva z nich byli bratři. Hned z keltského festivalu, po krátké zastávce doma, jsme se tam s Honzou autem vydali. Chvíli jsme vesničku hledali, nakonec se ale podařilo. Počasí bylo příjemné a než jsme zamířili dovnitř, potkali jsme několik nám již známých lidí. Uvnitř byl příjemný chládek. Galerie byla nevelká, lidí se sešlo docela hodně, tudíž prostoru nebylo nijak hodně, jak řekl Dřevmuž, asi jako v pražském metru, když je plno. Vernisáž několika slovy uvedla pracovnice galerie, sdělila, že tento prostor funguje již patnáct let, což je úctyhodné. Za zajímavost považuji i fakt, kdy se v této vesničce prý nenachází žádná hospoda. Po úvodním slovu následovalo krátké vystoupení na tibetské mísy a didgeridoo v podání Venuše a jejího kolegy Pavla, kterému s Honzou přezdíváme právě tibetská mísa. Tento malý koncert mohl trvat zhruba patnáct minut a příchozím se líbil. Jakmile utichl poslední tón příjemného zvonku a utišil se i potlesk, ujal se slova Dřevmuž, který poděkoval, že zde můžeme být, vyjádřil radost nad tím, že je o vernisáž takový zájem a představil ony tři malíře. Ti krátce pohovořili o svých obrazech a opět přenechali slovo Dřevmuži. Ten pustil dokument, jak ho, prý vlastně omylem, u něj doma natáčel příjemný muž, který za ním přišel na návštěvu. Dokument byl hodně o mluveném slovu, Dřevmuž tam ukazoval a říkal, jak se dřevem pracuje, co je k tomu vše potřeba, že je každý strom jiný a odlišně je se dřevem třeba nakládat, jak moc mu na tom záleží, s jakou obrovskou láskou tzv. kreslí do dřeva, hovořil o pajasanu a dalších vzácných stromech. Dokument mohl trvat zhruba patnáct minut a myslím, že nejen pro mne byl velmi poučný. Samozřejmě i Dřevmuž zde měl své oběkty ze dřeva, mohla jsem si i sáhnout. Jeden kousek dřeva, relativně velký, ale lehký a dal se v pohodě vzít do ruky, mi připomínal lidskou hlavu. Větší oběkt, jak říká Dřevmuž, bytost ze dřeva, byl tzv. Druid. Tato dřevěná monumentální socha stála na dřevěném podstavci a co mne asi nejvíc zaujalo byl fakt, že se zde střídaly povrchy, od hladkých, až po hrubé, mi připomínal jeden povrch koberec, byla to krásná socha se svou pěknou energií. I drobné občerstvení zde na vernisáži bylo, já si zde dala jen sklenici vody ze studánky s mátou. Zdrželi jsme se zde ještě asi třicet minut, tu a tam jsme s někým prohodili slovo a pak jsme se pomalu rozloučili a vydali se zpět. Byla to pro mne velmi pěkná a poučná akce s příjemnými lidmi, zajímavými oběkty ze dřeva a věřím, že jistě nebude poslední.

Festival keltské kultury v Nasavrkách

Od pátku osmadvacátého do soboty devětadvacátého července se v Nasavrkách, což je blízko města Chrudim, konal již desátý ročník festivalu keltské kultury. Honza a já jsme se chtěli zúčastnit a vyrazili jsme už o den dřív, ve čtvrtek vlakem z Roudnice do Prahy. Tam pak dalším vlakem do Pardubic a odtamtud motorákem do Slatiňan, pár kilometrů od Nasavrk, jinde nebylo místo, jen tam, proto jsme si zde s dostatečným předstihem objednali v penzionu nocleh. Počasí bylo přívětivé a do penzionu jsme dorazili v odpoledních hodinách. Jakmile jsme se ubytovali, šli jsme prozkoumat městečko Slatiňany. Kromě zámku, do něhož jsme se chtěli jít podívat druhý den, několika obchodů, nás zaujala nedaleká hospůdka, kam jsme se šli občerstvit a personál byl velmi příjemný. Druhý den v pátek jsme tedy dopoledne vyrazili na místní zámek. Nechtěli jsme ale dovnitř, nýbrž jsme čas do poledne strávili velmi příjemnou procházkou v zámeckém lesoparku. Tu a tam se zde dala přečíst nějaká cedule o rodu, který zde žil, tak mi ji Honza četl. Bylo zde k vydění jezírko, rybník, ohrada pro koně, i tzv. dětské hospodářství, kde se děti dříve učily, jak se starat o zvířata i rostliny. V průběhu poledního sycení žaludků se počasí počalo kazit, občas spadla z oblohy kapka, ale neodradilo nás to. Po druhé hodině jsme se z penzionu vydali na místní autobusovou zastávku, abychom se dopravou dostali do Nasavrk. V autobuse cestou, byl to spoj, který svou trasu bral přes pár vesniček a nejel přímo, začalo pršet velmi vydatně, což jsme pocítili i jakmile jsme vystoupili na konečné v Nasavrkách, naštěstí na zastávce měli zastřešenou čekárnu a my tam přečkali nejhorší slejvák. Ke vstupu na festival, nacházel se na nádvoří hradu, to byl jen kousek cesty, to už svítilo slunce, ten den se počasí střídalo a tak trochu připomínalo duben. Nádvoří nebylo nijak velké, byli jsme mezi prvními, mnozí stánkaři se teprve připravovali. Samozřejmě jsme měli s sebou hole, které zanedlouho zaujaly dvě velmi příjemné osoby, manžele, tak jsme jim chvíli o nich něco řekli. Večer se mělo konat zahájení festivalu, do začátku bylo času dost, tak jsme si nakoupili nějaký ten suvenýr, ochutnali něco z nápojů či jídel. Povedlo se nám obsadit dobrá místa, hned v první řadě. V průběhu za námi přišli již zmínění manželé a ptali se, jak se dostaneme do penzionu, my řekli, že nejlepší bude taxi a oni byli tak laskaví, že nás po akci, kolem jedenácté večer, vzali autem. Možná, že nebýt holí, které vzbudily pozitivní pozornost nejen u nich, ale i u dalších tam na festivalu či u obsluhy penzionu, by se nestalo tohle ani další. Nacházela se zde kromě stánků a jiných lákadel i stálá tzv. keltská vesnička. V průběhu čekání na zahájení festivalu se konala přednáška, byli zde přítomní zaměstnanci Moravského zemského muzea v Brně a hovořili o tamějších nálezech. Večerní zahájení bylo velmi pěkné, moderátoři, dáma a muž, zavzpomínali na ročníky předchozí a uvedli první kapelu, za večer se vystřídaly celkem tři a hráli velmi hezky. Za zmínku stojí i další zajímavá skutečnost, kterou chci jen ukázat, že nemusím mít ani bílou hůl, stačila jen ta od Dřevmuže a sluneční brýle, které nosím na to, aby mi lidi pomohli. Honza šel obstarat nějaké pití, já musela uposlechnout volání přírody. Na obou místech byly značné fronty, hůl jsem měla postavenou na svém místě, jen jsem stála mezi lidmi a snažila se s nimi posouvat vpřed, nějaká příjemná dáma mi tu a tam pomohla informací, že se mám posunout. Po procesu jsem čekala na Honzu, než dorazí, plynuly minuty a on stále nikde, nic moc příjemného, ale lidí tam bylo relativně hodně, tak se prodleva v jeho příchodu dala pochopit. Najednou mne z myšlenek probral hlas, oslovila mne nějaká paní s tím, jestli chci pomoci na místo. V tu chvíli jsem neuvažovala o žádných důsledcích, že vlastně nevím, jak jí popsat, kde místo mám a odpověděla jsem, že ano a děkuji. Až při cestě k sedadlu mi to vše začalo docházet, ale neříkala jsem nic. Po chvíli mne dovedla k sedadlu a než jsem stačila ještě něco říci, byla pryč. Jakmile jsem se posadila, s úlevou, ale i radostí a hrdostí, jsem dle své hole, která tam na mne v poklidu čekala, poznala, že jsem správně, tak jsem Honzovi o tomto faktu, aby mne nehledal napsala na mobil zprávu, opět se tedy dá říci, že mi má hůl od Dřevmuže takhle zajímavě pomohla. Druhý den měl festival pokračovat dalšími kapelami, ale třeba i ukázkou různých keltských řemesel, toho dne jsme se však už nezúčastnili, až příští rok, protože jsme dostali pozvánku a právě na sobotu od Dřevmuže, který měl mít v podvečer ve vesničce Lukov, blízko Litoměřic spolu s ještě třemi malíři v místní galerii vernisáž. Mohu říct, že i když jsme na festivalu byli jen jeden den, velmi se mi líbil a už se těším na další ročník.

Výlet na Lovoš

V sobotu třiadvacátého července jsme se s Honzou rozhodli, že když je tak krásné počasí, uděláme si sobotní výlet a zdoláme vrchol kopce Lovoš, tedy nedaleko města Lovosic. Vydali jsme se pěšky na roudnické nádraží, odkud jsme se svezli osobním vlakem do obce zvané malé Žernoseky. Odtamtud nás cesta vedla po turistické značce povětšinou lesem. Po asi dvou kilometrech, kdy nás provázel tekoucí potůček, jsme se ocitli v tzv. opárenském údolí, blízko se tedy měla nacházet vesnička Opárno. Než jsme tam ale dorazili, abychom se občerstvili, uplynul ještě nějaký čas, kdy jsme také prošli místem zvané Černý mlýn. Občerstvení v Opárnu nám přišlo vhod a po něm jsme se vydali zdolat vrchol kopce Lovoš. Nebyla to cesta nijak zvlášť náročná a zhruba po hodině cesty se nám tento úkol úspěšně zdařil. Cesta zpět byla mírně namáhavější, než cesta nahoru, možná i z důvodu, že jsme už pár kilometrů měli v nohou, ale i tak jsme nakonec opět dorazili do malých Žernosek, odkud jsme se vlakem přepravili zpět do Roudnice. Výlet to byl pěkný, v lese mnoho krásných stromů, habry, duby a jiné, proto tuto akci považuji za velmi příjemně strávený čas.

Červencové úplňkové setkání na kopci Radobíl

I tentokrát jsme dostali, ale nyní od Venuše, před několika dny, kolem patnáctého července, mailem pozvánku na úplňkové setkání, které se mělo konat na již zmíněném kopci Radobíl. I nyní jsme neváhali a přijali pozvání, termín byl stanoven jak jinak, než na úplněk, což vycházelo na středu dvacátého července a akce měla začít v půl sedmé večer. Radobíl se nachází o něco blíže, než Malíč, proto nám cesta trvala kratší dobu. Dříve se dalo na Radobíl téměř vyjet až úplně k jeho vrcholu, nějakou dobu již je to ale zakázáno a parkoviště se nachází dole. Šli jsme na místo pěšky, ne ale až na vrchol samotného kopce, nýbrž na pěknou útulnou loučku. Cesta vedla převážně travou, většinou se stoupalo, ale ne nijak moc strmě. Potkali jsme člověka, který přinášel tibetské mísy, tak jsme věděli, že jdeme skutečně správně. Na místě nás jako první přivítal Pavel Hlušička, který se i tentokrát účastnil a hned po něm následovalo srdečné přivítání a objetí s Dřevmužem. Na oslavě slunovratu měl krásnou hůl s křišťálovou koulí nahoře, nyní měl jinou s pěknými vsazenými skly a jako všechny jeho hole typicky spirálovitě kroucenou. Dlouho jsme si na velmi zajímavá témata povídali s Dřevmužem, zajímalo mne, jak do holí vsazuje skla či kameny a povídal velmi poučně a zkušeně, bylo vidět, že už prošel dlouhou praxí a dřevo má opravdu rád. Zde se nás sešlo o něco méně, tak kolem pětadvaceti, opět děti i psi. I při této akci byl zapálen oheň, ale tak trošku netypicky, všude kolem byla tráva, tak Dan přišel s originálním nápadem. Měl starý zavařovací hrnec, který se už na tuto činnost nehodil, ale zapálit oheň v něm bylo možné a vonné tyčinky byly nerozlučnými průvodkyněmi tímto setkáním. Akci zahajovala tentokrát Venuše, opět jsme byli v kruhu. Drželi jsme se za ruce a naslouchali jejím slovům o úplňku. Zahájení zakončili hráči na tibetské mísy, to jsme už seděli na zemi v trávě. Venuše toto hraní zpestřovala a obohacovala krásnými kovovými zvonky, dva zněly velmi silně, další naopak jemně. Nejen na tibetské mísy se hrálo, někteří později přispěli svou troškou do mlýna i improvizací na různé bubínky, píšťalky a další, Dřevmuž tančil se svou holí. Ani tentokrát jsme nemohli zůstat až do konce, protože úplněk připadl na všední den a mnozí museli jít druhý den za svým zaměstnáním. Někteří přinesli nejrůznější ovoce, jak Dřevmuž opět domácí sušené, tak někdo jiný zase třešně nebo jablka. Já prohodila pár slov s Danem, čemu všemu se věnuje a jeho povídání pro mne bylo velmi zajímavé. Domů jsme jeli o hodně později, než jsme původně plánovali, ale velmi těžko se z tak příjemného setkání odchází.

Oslava letního slunovratu v obci Malíč

V polovině června jsem dostala mailem od Dřevmuže pozvánku na akci konající se rovněž v červnu a sice jednadvacátého, což vycházelo na úterý v obci Malíč, kousek od Litoměřic. Honza a já jsme přijali, tušili jsme, že akce může být zajímavá a příjemně uvolňující. Mimo jiné osoby se měl zúčastnit i Pavel Hlušička, samozřejmě Dřevmuž a další. Začátek byl stanoven na podvečer, zhruba na půl šestou. My ale do Malíče přijeli o něco dříve, proto jsme s Pavlem strávili nějaký čas v místní hospůdce. Cesta autem mohla trvat něco přes půl hodiny, přičemž se jede i okolo kopce zvaného Radobíl. Oslava slunovratu se měla konat tak trochu v divočině, byl to pozemek, který koupil jeden občan této obce naprosto v přírodě, kde se nacházely tzv. menhiry, což jsou seskládané nejrůznější velké kameny do tvaru kruhu, velmi pěkné silné a monumentální místo, když jsem si později procházela tento kruh. Počasí nám tehdy přálo a sešlo se kolem padesáti lidí, všude kolem příroda, klid a dobrá parta. Tvořily se hloučky, každý si povídal o tom, co ho zajímalo, ať už kameny, dřevo, byliny, tak také byl zájem o zážitky s mou holí, tak jsem přispěla rovněž. Oslavu zahájil velmi příjemný člověk, který se jmenuje Dan. Všechny přivítal, my se mezitím spojili do kruhu. Řekl něco o slunovratu jako takovém, jak může na některé působit a pak jsme si měli v nastalém tichu vzpomenout na naše blízké a třeba si i něco přát. Moc pěkné zahájení, přičemž už předtím byl zapálen oheň a atmosféře dodávaly na síle i vonné tyčinky. Na jiném ohni se vařila polévka, Dřevmuž přinesl vynikající domácí sušené ovoce a nebyla zde ani kapka alkoholu, nikdo ho jednoduše nepotřeboval, protože i tak se všichni dokázali báječně bavit a smát se. Nebyli zde ale jen dospělí, nýbrž tuto oslavu zpestřovali jejich potomci, ale i psi. My se bohužel nemohli zdržet až do konce, mnozí zde i spali a to jak pod stanem, tak klasicky pod širákem. Honza a já jsme druhý den museli jet do Brna, ale strávili jsme tam několik moc příjemných hodin, přičemž nás Pavel seznámil i s místním starostou, což je velmi příjemný mladý pán, s nímž se dá o lecčem pohovořit. Byla tam i osoba říkající si Venuše, kterážto se zúčastnila třeba i akce Spirálový Mikuláš, tudíž ji znám, má mimo jiné i na starost různé hudební produkce. Byla to jedna z moc hezkých akcí, které jsem prožila za poslední dobu a věřím, že nebude poslední.

Naše účast na sobotním dopoledním programu festivalu Alchimistické Litoměřice

Od čtvrtku dvanáctého do neděle patnáctého května tohoto roku se konal už druhý ročník festivalu nazvaného Alchimistické Litoměřice, název sám říká, kde se festival konal. Za těch několik dnů zde bylo možno prožít velmi obohacující program různých umělců, hudebníků, vystavovatelů a dalších zajímavých osob. Manžel Honza a já jsme se zúčastnili dopoledního sobotního programu této akce a to v sobotu čtrnáctého května. Program byl stanoven na devátou hodinu ranní, na místo jsme se dostali asi dvacet minut před začátkem, měli jsme díky tomu dostatek času si prostory festivalu prohlédnout. Akce se konala v místním kulturním domě. Už při vstupu mne ovanulo velmi příjemné aroma, které umocňovalo atmosféru, byla to směs zjevně různých vonných svíček a tyčinek. Tento dům kultury disponuje několika sály, v každém byl jiný program, v tzv. hlavním sále mimo jiné byly vystaveny i tzv. bytosti od Dřevmuže, ty jsem ale žel neměla možnost vidět přímo. Dále se v sálech vyskytovaly výstavy různých obrazů, ale také i rozmanité kameny a další zajímavé předměty. S manželem jsme měli namířeno na dopolední program do tzv. modrého sálu. Dělal svému jménu čest, téměř vše zde bylo zbarveno modrou barvou, sedačky zde byly umístěny tak jako v kině, bylo potřeba je sklopit dolů. Prostředí v tomto sálu bylo velmi příjemné, dokončovaly se poslední organizační záležitosti. Tento program se jmenoval Beseda s umělci a nezahajoval a neřídil ho nikdo jiný, než sám Dřevmuž, který jakmile čas uzrál přivítal všechny, kteří dorazili a stručně nás seznámil s programem. Měl trvat tři hodiny a za tu dobu se na jevišti mělo vystřídat několik umělců, ať už malířů, hudebníků nebo i geolog. Po Dřevmužově uvedení nastoupili již zmínění hudebníci. Jeden hrál na tibetské mísy a druhý na nástroj zvaný didgeridoo, australský hudební nástroj vyrobený z eukaliptu, vyznačuje se specifickým hlubokým zvukem. Vystoupení na mne velmi zapůsobilo, bylo to příjemné uvolnění od běžného života. Po produkci se střídali nejrůznější malíři, dámy, ale i pánové, sdělovali, proč si vybrali svou cestu umělců, co je charakterizuje, jakk a proč malují své obrazy, festival poctila svou návštěvou i umělkyně z Francie, ale také dáma, která působí v Americe. Povídání to bylo velmi poučné s celou řadou zajímavých informací. Po tomto povídání následovala přestávka v podobě vystoupení dvojice již zmíněných hudebníků. Byla to jejich premiéra, musím uznat, že to byla velmi zajímavá kombinace tibetských mis a tohoto australského nástroje, ale skutečně to znělo krásně a velmi uvolňujícím dojmem. Zbytek programu přednášel člověk, malíř a geolog, který se vydal na tříměsíční pouť po jižním Španělsku, barvitě vyprávěl o svých cestách, lidech, o tom, co vše prožil, jak si sháněl vodu, kde všude bydlel, většinou spal jen pod širým nebem, povídal, jak se v něm občas svářil malíř s geologem, jak malíř v něm chtěl něco a geolog něco jiného a on se musel dohodnout, co bude daný den důležitější. Vyprávěl o jeho sběru kamenů, o zkoumání jeskyní, v některých i spal, vyprávěl, jak maluje, že na papír obtiskává přírodniny jako hlínu, kameny, jak si musel složitě shánět pojiva a další velmi zajímavé informace. Během svého silného příběhu dával kolovat některé předměty, velmi mne zaujalo zkamenělé dřevo. Téměř celou dobu tohoto programu se mi dostalo té cti, že vedle mne volné místo obsadil Dřevmuž s jeho pověstnou holí v jeho blízkosti, ale i manžel a já jsme měli hole. Dřevmuž se při zahájení zmínil o mé maličkosti a holi, s níž prožívám neobyčejné zážitky. Poslouchat uumělce a být tak blízko Dřevmuži, vnímat plnými doušky jeho neotřesitelný klid a pozitivní energii, na konci mít v ruce jeho monumentální hůl, on měl tu moji, to vše a ještě i další zážitky z této akce byly naprosto neopakovatelné, energií naplňující a nádherné. Už nyní se těším na další ročník tohoto festivalu. Po ukončení programu jsme si ještě krátce pohovořili s Dřevmužem. Už jsme chtěli odcházet, ale zastavila nás velmi příjemná dáma a já jí dobrých dvacet minut líčila to, co s holí prožívám a byla nadšena tak jako já. Tímto chci poděkovat především Dřevmuži, že mi takhle luxusně zpestřil a zpříjemnil atmosféru a vnímání festivalu!

Řipská pouť 2016

I v tomto roce se jako obvykle kolem svátku Svatého Jiří konala řipská pouť. Tento rok jsme se této akce s Honzou tak jako rok předminulý zúčastnili. Na prvním místě jsem Říp chtěla navštívit kvůli atmosféře, až na pozici druhé byla pouť se vším, co k ní patří. Vyšli jsme z Roudnice nad Labem pěšky, počasí nám celkem přálo. Měla nás čekat zhruba šestikilometrová túra relativně bezpřekážkovou cestou. Tentokrát měl hůl i Honza a ne jen já. Ještě v Roudnici jsme potkali jednoho Honzova příbuzného, už se spolu neviděli pár let a mezi jinou diskusí to byl první člověk, kterého zaujaly naše hole. Ještě uvedu jeden případ, kdy byl někdo holemi nadšen. Zhruba v polovině cesty na úpatí Řípu, kde se měla pouť konat, nás z ničeho nic oslovila proti nám jdoucí starší paní a aniž řekla pozdrav, první její slova byla, že to jsou zvláštnně dělané a tvarované hole, že je to zajímavá práce. Svou hůl jsem jí půjčila do ruky, aby se jí mohla zabývat více a sdělila, že je krásně hladká do ruky. Dorazili jsme do vesničky Rovné, kde už pouť začínala, zaplatili jsme symbolické vstupné a kráčeli dále. Přišli jsme na úpatí a tam mne velmi příjemně zrelaxovala atmosféra této krásné hory. Tam všude už byla spousta stánků a různých atrakcí, jak to tak na poutích bývá. Za tuto akci jsme potkali ještě několik Honzových známých, s nimiž jsme prohodili pár slov, něco málo jsme si nakoupili, ještě jednou jsme se před rozloučením pokochali krásnou horou a tou zajímavou atmosférou, která od jejího vrcholu a kapličky vane a pomalu se za pár hodin těchto pouťových a dalších zajímavých prožitků vydali opět do vesničky Rovné, kde jsme se domů přepravili autobusem. Mohu říct, že i tato pouť byla pro mne velmi krásným zpestřením víkendu.

Výlet na Házimburk, Máchovo jezero a roudnické vinobraní

Dnes se zde zmíním o dalších několika zážitcích, které jsem absolvovala v průběhů měsíců červenec, srpen a září, ale i dříve. Prázdniny probíhaly tehdy ve znamení krásného počasí. Jednoho dne jsme toho s Honzou využili a vydali se na Máchovo jezero. Výlet to byl velmi pěkný, museli jsme k jezeru do nedaleké vesničky ovšem z Kostomlat popojet autem. Vystoupili jsme a dál se vydali pěšky. Tehdy jsem neměla ještě svou druhou hůl, Honza mi tedy půjčil tu předešlou, kterou si upravil tím, že ji nastavil relativně silnou mosaznou trubičkou. Cesta byla relativně příjemná bez větších překážek, kráčeli jsme kolem celé řady kempů i restaurací, dá se říci, že jsme jezero vlastně obcházeli, lidí vůkol bylo celkem málo. Zpět do místa, z něhož jsme vyšli jsme se ale pro zpestření přepravili parníkem, ten byl tehdy velmi plný a my se tam vměstnali jen s obtížemi, já seděla na schodech kousek od motoru,a le i přes hluk byla to plavba velmi hezká. O nějaký čas později jsme se vydali na Házimburk, zříceninu hradu. To už jsem svou druhou hůl vlastnila a byl to první větší výlet s touto krásnou Dřevmužovou holí. Z Roudnice jsme se do nedaleké vesničky pár kilometrů od zříceniny přepravili historickým motoráčkem, ten jel velmi pomalu, aby se cestující mohli dívat kolem sebe. Na místo jsme dorazili za poměrně krátkou dobu a ještě, než jsme vyšli, jsme se občerstvili v tamějším šenku. Cesta na zříceninu vedla převážně do kopce, patřila k těm prudším a strmějším, ale Honza byl a stále je výtečným průvodcem, některé úseky jsme zdolávali tím způsobem, že on šel první, vzal si mou hůl, já šla za ním a držela se hole, byl to nejbezpečnější způsob překonání drobných překážek, které nám cesta nabízela k překonání. Krapet znaveni, ale příjemně, jsme dorazili na místo. Bylto pro mne velmi zvláštní pocit procházet se těmi místy a představovat si, jaké to asi bylo dříve v těch místech. Postupem času tam přicházeli i další lidé a my oslovili dva, mladou holčinu a kluka a ukázalo se, že ona hrála na flétnu v nějaké kapele hrající keltskou hudbu, což mně, milovníkovi kapely Asonance udělalo velkou radost. Má hůl se jim líbila. Cesta zpět byla ještě víc náročná, než když jsme kráčeli nahoru. Bylo to způsobeno únavou a tím, že se jde dolů, člověk musí víc brzdit koleny a chodidly, častěji může povrch klouuzat, ale vše se zvládlo bez úhony a zpět jsme se dopravili opět vlakem jen s tím rozdílem, že cesta tam nám z nějakého důvodu byla umožněna zdarma, tedy samozřejmě všem cestujícím. V září se v Roudnici koná vinobraní a my s Honzou jsme se šli podívat. I tam bylo všude množství lidí, stánku převážně s vínem, medovinou pivem a jiným občerstvením. Při kupování kelímku medoviny mi stánkař velmi chválil mou hůl. Program byl velmi pestrý od různých šermířských vystoupení, po nejrůznější kapely. My se šli podívat na vystoupení různých pěveckých sborů v roudnickém kostele, což byla akce až posvátná, nádherná akustika a velmi zajímavé zpěvy různých starých skladeb. Lze tedy říci, že všechny akce se velmi vydařily.

U pana Jiřího Žáčka v Praze

Protože jsem už s panem Žáčkem v kontaktu pár let, a jsem za to velmi vděčná, nějakou dobu jsem nesměle snila o tom, že by bylo krásné, kdyby se mi někdy dostalo té cti a já mohla být u něj doma v Praze. Byl to krásný sen, který jsem snila už aspoň půl roku, možná déle, ale říkala jsem si, co by se asi muselo stát, aby se tohle uskutečnilo. Naposled jsme se viděli při křtu naší brožurky a já mu v polovině listopadu napsala mail s dotazem, má-li zájem o další setkání s námi. Odepsal mi a můj údiv byl velmi značný. Navrhoval to, v co přesně jsem snila. Abych tomu uvěřila, třikrát jsem si ten mail četla. Psal, že bychom se mohli sejít u něj doma. Při odepisování na zprávu adrenalin fungoval naplno. Dohodli jsme tedy termín, den a čas. Onen den, byla to neděle, přišel. Byl to krásný pocit, to čekání, až přijde čas a já s manželem se vydáme z Roudnice vlakem na Prahu. Cestu nám pan Žáček k sobě domů podrobně v mailu popsal. Ještě v to dopoledne se mne ale pan Žáček ptal, jestli bychom mohli čas schůzky trochu posunout. Nad touto zprávou jsem si docela oddechla, že to bylo jen tohle a nic víc. Cesta do Prahy proběhla v klidu, našli jsme i správnou tramvaj, tou se přepravili na dané místo i dům se nám podařilo najít snadno. Ten den byla celkem zima, do schůzky zbývalo ještě pár minut a my si je krátili procházkou. Pak jsme zazvonili na správný zvonek a zanedlouho už stál před námi a srdečně jsme se všichni přivítali. U něj doma je to dle mého úsudku velmi útulné, bylo tam příjemné teplo. Posadili jsme se a po chvíli jsme mu předali malý dárek k jeho narozeninám, které pár dnů před naší schůzkou slavil. Pohostil nás velmi luxusní slivovičkou, která přišla úžasně vhod, měli jsme k dispozici i minerálku, později i kávu a něco k ní. Prožívala jsem všemi smysly tuto krásnou skutečnost, která byla dříve snem. O lecčem jsme si pohovořili, především o životě a každé jeho slovo byla moudrost. Ale nehovořili jsme jen vážně, mnohdy jsme i vtipkovali i pan Žáček přispěl luxusní vtipnou historkou, kterou prožil na své frýdlantské chalupě, která je jistě rovněž velmi pěkná. Čas uplynul velmi rychle a my se rozloučili. Věřím, že zanedlouho se obdobné setkání uskuteční zase u nás v Roudnici. Nikdy na ty krásné chvíle nezapomenu a nepřestanu za ně být vděčná.

Mých několik zážitků s holí

Bude docela náročné od doby, co mám od Dřevmuže svou druhou hůl, tedy posledního srpnového dne, popsat alespoň ty nejzajímavější zážitky, přesto se pokusím. Snad se mnohé čtenářům budou zdát fantastické, ale kdo nezkusil, nezažil. S holí se mi dějí jak zážitky relativně všední, tak i naprosto originální. Ty všední jsou toho typu, že jdu, někkoho oslovímm s žádostí o pomoc nebo někdo osloví mne a sdělí mi, že mám zajímavou, hezkou, nádhernou hůl nebo ji lidé jmenují i jinými názvy, některé jsou velmi odvážné jako třeba, že je to hůl jak z filmu Harry Potter, tedy hůl Brumbála, Harryho nebo z filmu Pán prstenů hůl Gandalfa a další. Ty názory jsou jistě umocňovány i skly, které v holi jsou, lidem mnohé připomínají, od drahokamů, po třeba jantar a další. Ne vždy se samozřejmě potkávám jen s pozitivními názory, už jsem slyšela i takový, co mám co chodit s takovouto holí, vždyť porušuji zákony. Dalším, až zajímavým mýtem je fakt, kdy si někteří myslí, že já, jakožto osoba nevidomá se s takovou holí, kdy nevypadám jako zrakáč, sotva dočkám pomoci druhých. Ale není to pravda, mnohdy je to právě naopak. Jako třeba včerejšího dne, čekala jsem na brněnskou šalinu, ta přijela, vystoupil řidič, pomáhal mi dovnitř a spontánně vychrlil: "Máš zajímavou hůl." K těm originálním zážitkům patří ten, kdy jsem, mohlo to být někdy v září či říjnu, uskutečnila praxi na základní škole, kterou jsem kdysi absolvovala, byla to praxe už několikátá, avšak s takovou holí první. Už ze začátku vzbudila obrovský zájem a to jak mezi zaměstnanci, tak i mezi žáky, byla jsem v kontaktu především s žáky druhého stupně, proto jejich reakce tak vypadaly - je to masakr, myšleno v pozitivním, ta tvoje hůl, tyjo, to je bomba ta hůl a další. Měla jsem prožít poslední den praxe a kráčela jsem naučenou trasou. Najednou jsem se před přechodem přes jednu silničku zastavila, těžko říct, proč, jakoby mi něco, snad hůl, snad má intuice, říkaly, že tam nemám jít na tu silničku. Musela jsem ale jít, potřebovala jsem být na místě včas. Vprostřed cesty, naštěstí jen s minimem automobilů, má hůl, jak tak dělám ty obloučky, narazila na něco dost divného, jakousi divnou hmotu, těžko popsatelnou. Zastavila jsem se, rukou jsem nechtěla na to něco sahat. Naštěstí vůkol žádné auto, až chodec rukou na rameni mne probral a sdělil mi, že to, co mi asi brání v cestě je přejetý ježek. Takových případů už se stalo mnoho za dobu, co mám tuhle hůl a nejen těch, ale i jiných, za všechny uvedla jsem ale jen ten výše zmíněný. Nemohu zapomenout ani zmínku o dalším pochodu kolem památné hory Říp. Sešlo se lidí daleko více než rok minulý, Pavel Hlušička, jakožto autor tam ale nebyl, vše tedy řídil Dřevmuž. Počasí tehdy bylo krásné a po zahájení se naše skupiny rozdělily, jedna kráčela vpravo, druhá vlevo a v určité části hory jsme se všichni setkali. Nahoře u kapličky byl cíl naší cesty. Tam probíhalo nejrůznější povídání, hraní na nástroje, tance s holemi a další zajímavosti. Závěr pochodu tvořilo vystoupení. Můj manžel a já jsme se dohodli, že v jedné hospůdce pod Řípem pro všechny, kteří budou chtít, uspořádáme malé vystoupení, on na bubny, já na klávesy. Několik se nás tam sešlo, dorazil nakonec i Pavel, pro něhož došel náš společný kamarád Peter, který se pochodu účastnil. Troufám si tvrdit, že se vystoupení líbilo, hraju takový řekněme keltský styl, který je přitvrzován těmi bubny. Tento pochod se velmi vydařil a moc se těším na další. Rovněž každým dnem, kdy kráčím s holí po cestách, čekám na další zajímavé zážitky, které většinou skutečně přicházejí. Pořád ale není mnoho takových holí v našem státě a ve zrakáčské komunitě tuplem ne, možná je to i trochu škoda. Všem mohu takovou hůl jen doporučit. :-)

Vernisáž pana doktora Smýkala

Patnáctého února se v Technickém muzeu v Brně, v oddělení kultura nevidomých konala vernisáž stále ještě probíhající výstavy s názvem Kým je doktor Josef Smýkal. Také já jsem dostala na tuto akci pozvánku. Shodou náhod jsme měli ten den být s manželem v Brně a já tedy velmi ráda tohle pozvání přijala. Ještě předtím jsem od paní Elišky Hluší, mé učitelky hudby na základní škole a osoby, která se o kulturu nevidomých v Technickém muzeu stará, byla požádána, jestli bych mohla sepsat několik vzpomínek z dětství na pana doktora Smýkala, protože i mne a mé rodiče velmi ovlivnil. Souhlasila jsem a sepsala krátký dokument, který jsem paní Hluší poslala. Tento dokument měl mimo jiné vyjít v brožuře psané Braillovým písmem, kterou měli účastníci akce dostat. Vernisáž měla začít ve tři hodiny, my na místo dorazili dřív, tak jsme měli ještě pár minut času zabývat se prohlídkou různých historických pomůcek, většina byla za sklem, ale manžel mi je vzorně popisoval. Před vernisáží manžel zahlédl pana Smýkala a my ho šli pozdravit. Setkání to bylo velmi srdečné. Pak ho obklopili novináři a on jim začal odpovídat na dotazy, na které se ho ptali, ale také ukazoval jednu velmi zvláštní pomůcku. On sám, jakožto dřívější učitel hudby, měl k této pomůcce jistě velmi vřelý vztah. Měla sloužit k tomu, aby nevidomý učitel hudby mohl vidícího žáka při hraní na klavír kontrolovat, jaké klávesy mačká. Ovšem dle pana Smýkala to byla tzv. němá klávesnice, nebyl to nástroj, ale řada kláves, přičemž na klávesy dole žák hrál a klávesy nahoře se zvedaly, tím měl učitel onu kontrolu. Když tedy dle vysvětlení pana Smýkala učitel řekl žákovi, aby mu zmáčknul třeba tón C, musel si žák vzpomenout, který tón to je, na klávesách ho zmáčknout a učitel věděl, je-li žákův úsudek správný či ne. Manžela napadlo, jestli bych taky chtěla tyto klávesy vyzkoušet, po chvilce jsem kývla. Vedl mne sám pan doktor Smýkal a tato malá lekce i pro mne byla velmi poučná, novináři u tohoto předvádění také byli. Ještě předtím při prohlídce pomůcek, manžela zaujala plechová tabulka, na níž bylo něco psáno Braillovým písmem a požádal mne, jestli mohu něco přečíst, já přisvědčila. Opět u tohoto mého výkonu byli novináři. Upravila jsem si tabulku potřebně, abych mohla číst, ale než jsem začala, zjistila jsem, že je tabulka dána obráceně, tak jsem si ji musela přetočit. Dala jsem se tedy do čtení, psal se na tabulce nějaký text o zvířatech. Pak tedy začala vernisáž, paní Hluší přivítala účastníky i pana Smýkala, něco všem o něm řekla. Pak si vzal slovo pan .smýkal a také krátce pohovořil o všem, čemu se v životě věnoval, jak sbíral pomůcky, jak založil ranou péči a jak se snažil rodičům zrakově postižených pomáhat. Poté si mohli účastníci jít prohlédnout pomůcky a drobně se občerstvit. My dali přednost tomu občerstvení, ještě jsme prohodili pár slov s panem Smýkalem, paní Hluší a jedním ze synů pana Smýkala. Velmi krásně jeho syn Jiří o něm hovořil, má k němu krásně slyšitelnou a jistě ještě lépe projevovanou úctu a krásný vztah. Byla jsem z této akce velmi nadšena, moc se mi líbila a víc, než jen, splnila má očekávání.

Windows 10 jako výzva

Už asi od června roku 2015 jsem uvažovala o tom, že bych si měla pořídit nový notebook. Honza a já jsme měli jen jeden, o ten jsme se dělili a už předtím při mých studiích ten úděl jen jednoho stroje nebyl nikterak příjemný ani praktický, proto si Honza koupil aspoň tablet, na běžnou práci je spíš průměrný. Asi jsme ještě oba ze staré školy, notebook je notebook. Začala jsem tedy na pořizování stroje pracovat, udala jsem firmě, které jsem dala pořízení notebooku na starost, parametry stroje, od velikosti ram paměti, hard disku, po velikost obrazovky a požadavek na systém. Tím měl být windows 10. V době požadavku na notebook ještě ani nebyl tento systém na trhu, přesto jsem ho ale chtěla. Počala jsem si tedy o něm na internetu číst vše, co jsem byla schopna najít a zjišťovala jsem si rovněž i názory přátel a to jak osobně, tak po mailech či jiných konferencích a protokolech. Dočítala a dovídala jsem se názory různé, z mých přátel nevidomých lidí mi tento systém nedoporučoval nikdo, mnozí ho testovali, tak měli už nějakou zkušenost. A čím víc negativních názorů jsem se dočítala, tím víc jsem byla přesvědčena o správnosti svého rozhodnutí. Před několika měsíci mi byl stroj předán, tehdy byl čtvrtek, prosinec. Dorazila jsem domů, s jistým rozechvěním jsem notebook poprvé spustila a jala se s ním seznamovat. Za tu relativně krátkou dobu, co stroj vlastním, mohu říct, že s odečítačem obrazovky, převážně používám Jaws, jsem nenarazila na žádný problém, který by mne v čemkoli omezoval. Na několik věcí jsem se ptala v konferencích, ale to byly většinou maličkosti. Ovládání se mi jeví jako to nejlepší z windows 7 a 8. Firma, která mi notebook dávala dohromady má velkou a dobrou zkušenost s pořizováním notebooku zrakově handicapovaným, tak mi stroj optimalizovali vskutku luxusně, žádné zbytečné spouštění služeb, žádná pro mne nepotřebná grafika, dlaždice ani jiné metro záležitosti. Proto tedy já sama za sebe tento systém všem velmi vřele doporučuji, není důvod se čehokoli obávat, naopak, můj názor je, než cokoli budu odsuzovat, nejdřív to osobně vyzkouším a pak mohu přednášet kritiky. Na závěr bych ráda mnohokrát poděkovala firmě Numex za skvělou práci.

Od křtu brožurky Nejcennější poklad po současnost

Od mého posledního článku, který pojednával o křtu brožurky Nejcennější poklad se stala celá řada událostí. Pokusím se je co nejvíce zestručnit a o některých pak pojednám v samostatných článcích. V době křtu naší brožurky jsem se už dávno připravovala na mou svatbu, která měla proběhnout čtvrtého července v uherskobrodském kostele a hostina byla připravena v nedalekém příjemném motorestu. Přípravy tvořily jak církevní posezení a skupinové schůzky, tak se také domlouvala auta, co se bude jíst a pít, kolik bude pozvaných, řešili jsme svatební oznámení, ubytování a další příjemné starosti. V tom všem se mi naštěstí povedlo dokončit semestr a zbytek dnů do onoho července utekl dřív, než jsem se nadála. Do Brodu jsme tehdy přijeli s dostatečným časovým předstihem, tak se vše mohlo v klidu doladit. Čtvrtý červenec se velmi vydařil, z mé strany nad očekávání dobře. Obřad proběhl důstojně, měla jsem i družičky, mé neteře a synovce, kterým se myslím tahle funkce docela zamlouvala. Naše svatební barva byla modrá, tedy až na výzdobu kostela, ta byla klasická, bílé květy. Při nasazování snubního prstenu mému manželovi Honzovi jsem se trochu zapotila, přece jsem měla lehce trému. Jakmile jsme byli oddáni, přepravili jsme se auty k motorestu, kde se dle zvyku rozbil talíř, já držela lopatku a Honza zametal. Pak jsme dostali na tácku dvě skleničky, nebylo vidět, co v nich je a každý si měl vybrat. V jedné byla pálenka a ve druhé voda, mi osud přisoudil vodu. Dalším krásným zvykem bylo, že přítomní rozsypávali rýži, tu jsem pak měla všude, ale o tom to je. Pak jsme vstoupili do modře vyzdobeného salonku, kde táta pronesl přípitek a my si přiťukli přípitkovým vínem. Poté přinesli polévku. Mne a Honzu omotali nějakým ubrusem a dali nám speciální děrovanou lžíci, kterou jsme měli krmit jeden druhého. Lžíce na sobě měla dokonce i srdce. S tím krmením se jsme to vydrželi docela dlouho. Druhé jídlo, brambory, několik druhů masa a bazalkovou omáčku jsme pak konzumovali už klasicky. Po obědě Honza přečetl svatební přání a rozdávaly se svatební dary. No a po tomto aktu se už svatební hostina nesla v příjenné a ničím nevázané zábavě. Než jsme z Brodu odcestovali do Kostomlat, začali jsme s vyřizováním na úřadech a dalších institucích. Naši svatební cestu tvořil víkend, ještě s pár dalšími přáteli, kteří se tam také rozjeli, v hotelu zvaný Devět skal. Zbytek prázdnin jsme věnovali shánění jiného bytu, protožee jsme věděli, že v Kostomlatech nemůžeme zůstat. I s tímto vyřizováním bylo docela dost starostí, nakonec se ale vše podařilo k naší spokojenosti a od zhruba poloviny září bydlíme v pěkném a útulném bytě v Roudnici nad Labem. Poslední srpnový den jsem dostala od Dřevmuže svou druhou hůl, tu mou první mi někdo a žel dvakrát surovým chováním zlomil. Poprvé mi ji Dřevmuž tehdy opravil, ale podruhé už taková oprava nebyla moc možná. Obě události, kdy jsem měla zlomenou hůl, mi byly velmi líto, je to takový pocit, jako když člověk ztratí něco blízkého, k čemu má velmi pozitivní vztah. Ovšem tahle druhá hůl, rovněž z jasanu, je obrovský skvost. Je betelnější, než její předchůdkyně, má děrovanou rukojeť, což ji velmi odlehčuje a v její spodní části je vyřezáno srdce. Děrování na holi, vždy ve tvaru spirál, je na holi ve více jejich částech, v jednom jejím místě je přirozený suk. Když jsem ji dostala, první, čím mne hůl zaujala, byla její vůně, velmi zvláštní, nic podobného jsem nikdy necítila, velmi výrazná vůně dřeva, přírody a Dřevmužovy osobnosti, kterou do hole vložil. Další velmi zajímavá věc, která zaujme především lidi, kteří se na hůl mohou dívat, je sklo do hole vložené. Jsou tam dvě skla, jsou to jakési skleněné válečky, za dobu, co ji mám, lidem připomínala velmi roztodivné útvary. Jedno sklo je úplně nahoře a je dáno zhora dolů. Druhé sklo je už o něco níže a je pro změnu směřováno zprava do leva. Na konci hole je kovový konec, který je velmi výrazně slyšitelný, když se s holí jde, vydává velmi pěkný zvuk a odhání chodce, kteří by mi ji chtěli zlomit. Už se mi spoustukrát i stalo, že spíš, než že by někdo holi něco udělal, on sám se o ni praštil. O zážitcích s touto holí, kde budou události jako má několikadenní praxe na základní škole nebo další pochod na Říp, pojednám v jiných článcích. Od poloviny září jsem tedy pokračovala dále ve svých studiích v Brně a začali jsme zařizovat náš nový byt. Tu a tam jsme se samozřejmě stavili i v Uherském Brodě, protože i tam jsme ještě stále museli mnoho věcí vyřídit. Koncem listopadu jsem dostala jednu z nejúžasnějších pozvánek. Byla to vstupenka pro splnění mého snu, v nějž jsem tajně doufala, že by se mohl někdy vyplnit. Tohle pozvání se neodmítá a my s Honzou přijali. Ovšem, o co jde, se také dozvíte v dalším článku, prozradím jen, že po skončení oné návštěvy v Praze, jsem si říkala, jestli je to vše pravda nebo sen, ovšem několik jasných důkazů prozradilo, že se mi to nezdálo... Další věc, o níž se zmíním, a která mne docela dost naučila pokoře, je skutečnost, že už dlouhou dobu mám trable s palcem u levé ruky. Nemohla jsem ho ani natáhnout, ani pokrčit, tak jsem svou situaci začala řešit nejdříve v srpnu v Roudnici. Nakonec jsem skončila na ortopedii, kde jsem do onoho místa dostala injekci. Palec se ale ijak významně nezlepšil, tak jsem pak už počala tento problém řešit v Brně na úrazovce. Tam začali tradičně, dali mi zápěstí na dva týdny do sádry, jestli se to neuklidní. Poprvé v životě jsem tedy měla žít se sádrou a nebyla jsem tím vůbec nadšena. V tu ránu si člověk uvědomí, jak je palec ruky velmi potřebný i na ty nejbanálnější činnosti a jak bez něj jde vše hůř a pomaleji. Některé činnosti jsem dokázala s problémy jako třeba zabalit si notebook, když jsem chtěla cestovat na přednášky, jiné vůbec, jako například krájení masa nebo zavazování tkaniček. Každý má svou hrdost a velmi se mi příčilo říct někomu o takový druh pomoci, ale nakonec mi nic jiného nezbylo, tak jsem vždy se skloněnou hlavou někoho vyhledala, kdo mi pomohl. Po sejmutí sádry byla ale situace pořád stejná, tak jsem skončila u velmi příjemné plastické chiruržky. Ta zhodnotila, že se musí provést malý zákrok skalpelem v místním umrtvení a uvolnit šlachu, která mi v pohybu brání. Podstoupila jsem ten zákrok, ale ani poté se situace nijak výrazně nezlepšila. Byla jsem doporučena na ortopedii, kde mi lékař do palce dal další injekci, po ní je konečně prst lepší a doporučil mi rehabilitace. Uvidíme tedy, jak se bude tato problematika vyvíjet dál, ale mohu říct, že vskutku mne tyto trable, ač na první pohled nijak vážné, hodně naučily pokoře a tomu, že se nemůžu bát říct o byť i sebevíc banální a nemožně znějící pomoc. Vánoce i Silvestr, to vše proběhlo v poklidu, zkoušky mám rovněž za sebou a já se velmi těším, co mi přinese za zážitky tento počínající rok.