projekt: "Přátelský k nevidomým" ... jistě! ;)

javascript:void(0)

Autogramiáda Jiřího Žáčka a Adolfa Borna

V sobotu třetího prosince tohoto roku, jak se někteří mohli dozajista dočíst na různých zdrojích na internetu, se v brněnské Olympii, v kavárně Knih centrum, konala autogramiáda Jiřího Žáčka a Adolfa Borna na jeho z brusu novou knihu pohádek. Lidí zde bylo požehnaně, od starších, po úplné děti. Čekání na začátek se neslo v duchu kupování knih a vůně servírované kávy. Asi po půl hodinovém čekání se oba, autor i ilustrátor dostavili. Uvítala je uvaděčka akce, která řekla, kdo jsou a představila knihu. Pak se ptala na pár otázek, jak na autora, tak na malíře kreseb. Mělo následovat autorské čtení, to se ale žel neuskutečnilo. Když jsme čekali na jejich příchod, mnozí napsali na lístek své dotazy a uvaděčka je pak četla. Padaly dotazy na oba, jak na pana Žáčka, tak i na pana Borna. Lidé se ptali, kdy oba autoři začali poprvé psát a malovat, co je k tomu vedlo, ptali se na vztah autora ke zvířatům, vznesen byl dotaz, jak budou oba trávit Vánoce. Odpovědi obou se nesli ve velmi vtipném duchu, téměř, co slovo, to perla, dovolím si ocitovat některé odpovědi. Nejvíc se mi líbila asi autorova odpověď na dotaz, jak bude trávit Vánoce. Na to řekl, že Vánoce bude trávit podle pana Kalouska. Ne, že by sice na kapra neměli, ale musí se šetřit, proto bude výhodnější místo, aby se žralo, radši víc číst. Ilustrátor na dotaz, jaká je jeho nejoblíbenější země prozradil, že Řecko a Turecko. Na dotaz vztahu ke zvířatům autor sdělil, že vždycky zvířat měl spoustu, jak ve svém mládí, tak i nyní. Nejhorší to bylo prý u myší, které prý vždy po měsící přivedli na svět dalších patnáct mladých. Dále uvedl, že jemu bylo líto je topit, tak je vždy zanesli do stohu a nakonec tam přinesli i samotné rodiče. Na dotaz, co autora přimělo k psaní, odpověděl, že je sice stavař, ale za dobu tří let, kdy práci vykonával způsobil prý velké škody a nechtělo se mu pracovat rukama, proto začal psát. Po zodpovězení dotazů následovala samotná podpisová akce. Já seděla od obou autorů relativně nedaleko. Dostala se mi do ruky i samotná kniha, desky má tvrdé, je relativně velká i těžká, psaná na křídovém papíře, na deskách je ozdobně vyryt nápis a pod ním obrázek. Na této akci jsem byla poprvé, ale zážitky z ní, jsou naprosto úžasné.

Návštěva brněnského podzemí

Už delší dobu jsem chtěla navštívit brněnské podzemí. Když jsem návštěvu s mým kamarádem Martinem domlouvala, cítilajsem se trochu tajemně. Dne 13. září k tomu došlo. Do podzemí jsme šli ještě s jednou Martinovou kamarádkou, která viděla. Vstup do podzemí je na Zelném trhu. Po zaplacení lístků si nás u schodů vedoucích do podzemí přebrala mladá a sympatická průvodkyně. Naše skupina mohla čítat deset až patnáct lidí. Sestoupali jsme několik schodů a ocitli jsme se v nevelké chodbě. Zde nás průvodkyně přivítala a sdělila nám, že za celou trasu prohlídky překonáme 212 schodů. Dále nám řekla něco o vzniku podzemí. Sklepy sloužili ve středověku jako ledničky především pro potravu a víno, neboť Brno byla tehdy velká vinařská oblast. Podzemí je pro vstup diváků upraveno a sklepy jsou nyní už propojeny, což dřív nebylo, zdi jsou už zhotoveny z betonu. Podzemí bude v provozu celý rok, nyní je klimatizováno, v zimě bude naopak vytápěno. Pak jsme se ocitli ve vinném sklípku, kde byly pro dokreslení atmosféry prázdné sudy, na zdech visely koštýře, většina ze skla, jeden však byl zhotoven z tykve, stalo se ale, že vlivem vlhkosti podlehl plísni. Na sudech byly vyraženy tehdejší odrůdy, které se pěstovaly, např. Morávka, což je dnešní Silván a další. Pak jsme se přesunuli do sklepa, kde se uskladňovalo jídlo, zde byly repliky různých jídel jako např. jablek, brambor, kukuřice, viděli jsme také struhadlo na zelí. Jak jsme se přesouvali dál, bylo nám řečeno, že během prohlídky budem pod zemí hluboko od pěti do osmi metrů. Viděli jsme rovněž roury od komínů, které jsou nahoře překryty dekly, takže vypadají jako obyčejná kanalizace. Následoval sklep historických svítidel, kde jsme viděli nejrůznější lampy, lucerny, kahance, svíčky, křesadlo či louče. Dalším sklepem byl sklep alchimistický. Ti byli v tehdejší době hlavně lékaři a lékárníci v jednom. Kromě léků také občas pálili něco ostřejšího, dokladem čehož byl ve sklepě stojící dobový přístroj na pálení alkoholu. Pro dokreslení atmosféry se v dalším sklepě nacházela trestnice. Ač v Brně sice bylo popraviště, nikdy se zde nemučilo, nebyla zde ani inkvizice. Viděli jsme tedy např. pranýř, kde provinilci stáli za své přečiny např. pokud hostinský naléval podmírák. Krom hanby na pranýři měl ještě provinilec na krku dobovou ceduli s nápisem, co provedl. Nejkratší doba na pranýři byla dvě hodiny, nejdelší pak dva dny. Dále jsme zde viděli rozmanité nástroje na lámání kostí od palečnice, po háky, kterými byl provinilec vytahován za ruce. Palečnice byl při útrpném právu jen začátek, to jste přišli jen o dva prsty. Při používání háků vám popraskaly ramenní klouby. Další zajímavost byla, že se provinilcům vypaloval cejch, obvykle na čelo či tvář, byl tedy dobře vidět. Na cejchu stálo: "Vyhnanec brněnský." Tak ocejchovaný člověk se již nikdy nesměl vrátit do Brna. Téměř mne až mrazilo a vybavila jsem si film Kladivo na čarodejnice. Posledním sklepem, který jsme navštívili byl archeologický sklep. Zde byly hlavně nejrůznější sklenice, které se při zpřístupňování podzemí našly, ze skla byly ale málokdy, to bylo drahé a dováželo se z Itálie, hlavně se sklenice vyráběly z keramiky. V podzemí se také nachází studna tzv. splněných přání. Kdo do ní hodí peníz, splní se mu přání. Rovněž nám bylo řečeno, že v nepřítomnosti alchimisty hlídala podzemí zvířata především ptáci, netopýři, krysy a další. Funkce ptáka v podzemí měla také ten smysl, pokud unikal plyn, pták padl, byl mrtev a alchimista už věděl, jak se zařídit a prchnul. Zajímavou věcí rovněž, kterou jsme viděli, byla klec. Tam byli ukládáni provinilci, kteří dělali výtržnosti, nebo také muži pod vlivem alkoholu. Klec vyšla daleko levněji, než dnešní záchytka, do upravené klece se dnes vejde deset lidí, tehdy se jich tam vešlo o hodně méně a navíc museli být v poloze buď klek, či dřep, jinak to nešlo. U východu byla replika useknuté hlavy pro výstrahu. A poslední zajímavost podzemí bylo vyobrazeno na zdi mužské pozadí. Legenda praví, dotkne-li se ho žena a pohladí ho, bude mít štěstí, pokud ale muž, bude mít smůlu. Pokud se někdy zadaří, navštívím časem další část podzemí tzv. mistrovský sklep. Tahle prohlídka podzemí byla velmi zajímavá a poučná a těm, koho by to zajímalo, ji vskutku doporučuji.

Exkurse na záchranné službě jihomoravského kraje

Poštěstilo se mi dne sedmého září v rámci školní aktivity třetího ročníku vyšší odborné školy zúčastnit se exkurse v rámci předmětu první pomoc v Brně na záchranné službě. V Brně je operační středisko pro celý Jihomoravský kraj. Nejdřív jsme měli v zasedací místnosti přednášku, jak to na záchrance funguje. Pan vedoucí hovořil o tom, jak to probíhá při výjezdu, kolik jich asi denně je, jak to funguje na dispečinku, kolik mají sanitek, jaké je vybavení sanitky a další velmi zajímavé informace. Co se mi velmi líbilo bylo, když říkal, že jsme si všichni osvojili tísňovou linku 112 jako tzv. integrovaný záchranný systém, což je špatně. Poprvé v životě jsem se tak dozvěděla, že tato linka slouží především pro cizince, kteří telefonují a stejně také jako spojovatelé s jinými linkami např. s již zmíněnou záchrannou službou a že by se správně mělo volat na české linky určené ku pomoci např. záchrannou službu 155 a další. Ještě, než pan vedoucí začal hovořit o dalším tématu, nám říkal krásnou básničku, jak si osvojit čísla: 155 pan doktor je tu hned, sto padesát osmička zločinec dostane želízka 150 hasiči, oheň jenom zasyčí. Dále tedy pan vedoucí hovořil o tom, jaké druhy záchranné pomoci jsou např. RZP - rychlá záchranná pomoc, posádku tvoří řidič a zdravotnický záchranář. Dále následuje rychlá lékařská pomoc, kde jede řidič a lékař, poskytuje se ještě letecká záchranná služba, kde letí pilot, lékař a záchranář, dále jsou převozové sanitky a sanitky na převoz krve či orgánů. Nakonec nám bylo ukázáno s komentářem ještě i video, kde bylo vybavení sanitky, dále tam ukazovali, jak se nakládá pacient, jak ho zajišťují, převoz do nemocnice. Po přednášce a prezentaci jsme se přemístili do garáží, kde nám byla přímo ukázána jedna sanitka, tedy jak vůz bypadá, co tvoří jeho vybavení od nosítek až po batohy s vybavením mnoha přístrojů. Poslední součást této exkurse tvořila krátká návštěva dispečinku, kde jsme měli možnost poslouchat, jak to tam funguje, jak operátor zjišťuje informace o pacientovi, jak se poskytuje telefonická resuscitační pomoc. Tahle exkurse byla pro mě velmi zajímavá a mnoho jsem se toho mohla dozvědět zase z jiné oblasti.

Futsalové soustředění v Bučovicích

Tak jako už pár let předchozích se stalo, že i letos bylo uspořádáno futsalové soustředění v bučovicích, které se konalo od úterka 23. do pondělka 29. srpna. Přijeli oba týmy, jak pražský, tak i brněnský včetně trenérů a zúčastnil se také Gabriel, který tehdy o státních svátcích v červenci vedl na tomtéž místě futsalový seminář. Velkou část soustředění panovala vedra a hned prvního dne po ubytování začal první trénink. Ty probíhaly vždy tak, že kvůli velké kapacitě hráčů jsme se rozdělili a zhruba polovina z nás trénovala na hřišti a ta druhá v tělocvičně. Po asi polovině tréninku, což mohla být hodinka, hodinka a čtvrt, se skupiny prostřídaly. Každou polovinu si rozebrali trenéři a každá trénovala něco jiného, záleželo to vždy na zdatnosti hráčů. Někteří tedy už první den zkoušeli hru,jiní trénovali techniku vedení míče, přihrávky, střelbu z místa a další. Ve středu se prakticky opakovalo totéž, jen s jinými cvičeními. Z motelu na němž jsme byli ubytováni, jsme se na hřiště dopravovali po svých, což bylo v horku a po kamenité cestě docela náročné, ale menší rozcvička před tréninkem nemůže nikomu škodit. Nejdřív vždy následovalo rozběhání se, jako vždy kolem met, živých překážek, pak si někdo z hráčů vzal na starost strečing, tedy rozcvičku a nakonec už byla cvičení, která si pro nás připravili trenéři. Totéž následovalo i ve čtvrtek. Na pátek byl naplánován volný den hned s několika variantami. Tu první ale v těch vedrech všichni odmítli a sice výlet na zříceninu Cimburk. Den se tedy trávil koupáním, pobytem na motelu či jinými aktivitami. V sobotu se hrálo již čtvrté ligové utkání mezi týmem Prahy a Brnem. Nakonec dopadl výsledkem dva jedna ve prospěch brněnského týmu. V neděli se ještě hrál zápas smíšených družstev. Na soustředění byla legrace, jak mezi trenéry, tak i hráči, já za ně všem děkuji a těším se na další futsalové tréninky.

Moje červencové lezení na venkovní stěně

Stalo se, že jsem byla druhý týden v červenci v Brně. Shodou náhod mi napsal můj kamarád Saša, o němž jsem psala v článku o Handicampu. Ve zprávě bylo, jestli bych si chtěla zalozit. Tuhle akci jsme plánovali už déle a já samozřejmě ráda souhlasila. Dohodli jsme se, že na stěnu dorazí ještě kamoška Ivča a kamarád Pavel, které můžete znát z již zmíněnéo článku o Handicampu. Já si se Sašou dala sraz ve středisku Teiresiás. Setkali jsme se a jali jsme se na venkovní umělou stěnu dopravovat jeho autem. Naše cesta směřovala do Brna Modřic, kde je u obchodního centra Olympie umělá stěna. Od počátku až po konec jsem čerpala nové zkušenosti. Jela jsem poprvé v životě autem s mým kamarádem a dokonce jsme si v rámci možností i popovídali. Dorazili jsme na místo, tam nás ale ještě nikdo nečekal. Saša ale nelenil a jal mi ukazovat, co kde v areálu je od šaten, až po prostory umělé stěny a jak vypadá. Byly to tzv. věže, jakési bloky, čtyři až pět, na nichž se nacházelo mnoho cest. Stěna připomínala téměř úplně skálu. Protože jsem ale s sebou neměla lezecké věci, musela jsem si půjčit od Saši a pracovníků stěny. Navlékla jsem se tedy opět po delší době do věcí a to už přišel i Pavel. Ukázalo se, že Ivča z časových důvodů nedorazí, my jsme ale přesto pokračovali v akci, která teprve začínala. Saša mi sdělil, že první polezu já. Zvolil mi relativně lehkou cestu, já se navázala a on si mne dal do jištění. Další nová zkušenost, kdy mne, nevidomou, jistí neslyšící, naprosto perfektní! Pavel se ještě soukal do věcí a díval se na nás. Jala jsem se zdolávat cestu. Po každém úseku následovala expreska, což je karabina, kterou musíte vycvaknout z lana, abyste mohli pokračovat dál. Domluvili jsme se se Sašou, že až budu nahoře, posadím se do sedáku a to mělo být znamení, aby mne spustil dolů. Povedlo se a já se ocitla na matičce zemi. To už byl oblečen a rozcvičen také Pavel a chtěl si zalozit. Saša řekl, že ho budu jistit já. Byla jsem trochu překvapena, možná i Pavel, ale souhlasil a já se do toho dala s pomocí Saši, říkal mi, co dělám špatně a co dobře. Dopadlo vše, jak mělo a já se jala zdolávat druhou a o něco těžší cestu, všechny mi volil Saša. To už byl ku pomoci i Pavel, kdyby nastaly trable s komunikací a mnohdy se jeho pomoc velmi hodila. Já pokořila i tuhle cestu a mezitím, co jsem odpočívala, si zalozili ti dva. Pak mi Saša zvolil třetí cestu a ta byla vskutku velmi obtížná. Malé stupy, daleko od sebe, mnohdy převis. Lezla jsem ji dlouhé minuty, mnohdy mi to uklouzlo a já si sedla do sedáku. Lano na venkovních stěnách či skalách je pružné a tím pádem se ocitnete o několik centimetrů níž, než jste původně byli a vy musíte ty centimetry pak zdolávat znovu. Pořádně jsem se unavila, než jsem tuto cestu pokořila. Nahoře ale ty pocity byly krásné a v duchu jsem si říkala: Vy všichni, a oni ví, kdo to jsou, kvůli vám tuto cestu lezu, jsem tady! Opět jsem pak dole odpočívala amí dva přátelé lezli. Před odchodem dorazila Ivča, ale jen aby se na nás podívala jak nám to jde. Já si dala ještě poslední cestu, už lehčí a nakonec jsem ji také úspěšně zdolala. Tahle akce pro mne byla vynikající, doufám, že není poslední. Díky všem za čas a trpělivost, které mi věnovali. Díky Sašovi i za nové zkušenosti a za legraci.

Zážitky z dovolené v severních Čechách

Od šestého do třináctého srpna jsme si vyrazili na dovolenou do severních Čech, do míst kousek od Českého ráje, ale také od Krkonoš, kde jsme ještě nebyli. V Brně jsme po cestě nabrali druhou skupinku s autem a mohli jsme vyrazit, ač nám počasí nepřálo. Jeli jsme v téměř stejné sestavě jako jezdíváme většinou. Přestávek po cestě bylo jen málo a po troše bloudění u města Semily, kde měla být nedaleko cílová vesnička Bozkov, jsme přijeli na místo určení. Tam nás přivítali majitelé chalupy,již starší, ale příjemní lidé a ukázali a sdělili nám, co a jak a co jsme potřebovali vědět. Po vybalení se, ubytování a občerstvení jsme šli, jako tomu bývá každý rok, prozkoumat vesničku BoZkov. Věděli jsme, že někde tam má být poutní místo s kostelem a pramenem vody. Po chvilce hledání a doptávání jsme ono poutní místo našli. Omyli jsme se v pramenu a ti, kteří chtěli se šli podívat do otevřeného kostela, který byl moc pěkný. Krom místa s pramenem jsme ještě zjistili, že zde jsou v blízkosti i dvě restaurace a obchod. Druhého dne, rovněž v deštivém počasí, jsme se rozdělili. Někteří z nás šli toho dne do kostela, kde se konala také mše a zbytek se šel podívat do nedalekého lesa na houby, které také našli, jen ale málo. Naši "houbaři" domluvili, že na tentýž den na odpoledne nás objednají do bozkovských dolomitových jeskyní a to se také stalo. Celý den tak střídavě pršelo, jako ostatně většinu naší dovolené. Počasí nás ale neodradilo a vyzbrojeni vybavením do deště jsme vyrazili k jeskyním. Cesta mohla trvat patnáct až dvacet minut relativně pěkným terénem. Zanedlouho, co jsme dorazili, pro nás přišel průvodce a my vkročili do chladných prostor jeskyně, kde nám průvodce počal vyprávět o vzniku jeskyní. Celý rok zde panuje stálá teplota jak vzduchu, tak i vody, tedy kolem osmi stupňů. Procházeli jsme různými chodbami s krásnými krápníky a s trochou fantazie zde člověk viděl vskutku to, co průvodce říkal, že vidět může např. sloní uši. Některé chodby byly prostorné, jiné méně, mnohdy se kráčelo po kluzkých schodech či prostory s nízkými stropy. Prohlídka jeskyní se vším všudy pro mne byla nesmírně zajímavá a poučná, průvodce hýřil vtipem. Při cestě zpět do chalupy ale opět pršelo. Večery jsme trávili příjemnou konverzací. Protože v pondělí pršelo, rozhodli jsme se, že den strávíme ve městě Jičíně, kde jsme před lety sice už byli, ale my tentokrát chtěli navštívit místní aqua park. Tam nám všem bylo příjemně a patřičně jsme se za ty tři hodiny vyřádili na různých atrakcích a to v bazéně nebo na tobogánu či v divoké řece nebo v parní sauně. Úterní den jsme konečně strávili naším prvním výšlapem, protože se počasí trošku umoudřilo. Vyšlápli jsme si na Riegrovu stezku, což byl pěší několikakilometrový úsek. Nejdřív tedy naše cesta vedla z BoZkova do Semil a pak dál po turistických značkách. Šlo se jak po asfaltové cestě, tak také po kamenech, jak dolů, tak i nahoru. Jestliže někdo cítil, že je výšlap příliš dlouhý, rozdělili jsme se a každý ušel jen tolik, kolik dokázal. Přesto ale většina z nás tuto stezku prošla od počátku až po konec a ač byl výšlap dlouhý a místy i akční, jak to tak bývá vzhledem k cestám, spokojení jsme byli všichni. Středu jsme strávili víc odpočinkově a navštívili jsme město Turnov, kde jsme se prošli po náměstí, viděli kostel a pak jsme zamířili na zámek Hrubý Rohozec. Cesta mohla mít přes jeden kilometr, kdy se kráčelo nahoru po schodech. Koupili jsme si ti, kteří chtěli, lístky na zámek s prohlídkou. Ta byla rozdělena na dvě části, my si ale dali jen jednu část. Průvodkyně byla milá a sympatická a přebrala si naši skupinu. Nejdřív jsme stanuli na nádvoří, kde pohovořila o historii, o tom, jak zámek vypadá nyní a poté jsme zamířili do sklepení. Tam jsme se prošli celkem třemi sklepy, každý sloužil na něco jiného. Zdejší rod více než vínu holdoval pivu a měl také vlastní pivovar. Zajímavé bylo, že v jednom ze sklepů zvaném lednička ukládali vskutku led na slámě, který uplatnili jak ve svém pivovaru, tak ho také vyváželi dál. V těchto podmínkách led vydržel celý rok, než byl led další. Po prohlídce sklepů jsme zamířili nahoru do patra zámku. Tam jsme si vzali zámecké papuče, jak to na zámcích bývá a jali jsme se prohlížet zámecké pokoje služebných, guvernantky, synů zdejšího hraběte i pokoj hraběte, vrchnostenskou kancelář. V jednom pokoji nám dokonce pustili i hrací skříňku a já si mohla na leccos sáhnout ať už staré a krásně zpracované židle, stoly, tak i postel či vyřezávané dveře. Prohlídka zámku se mi velmi líbila a opět jsem se hodně dověděla. Předposlední, čtvrteční den jsme si vyjeli do typicky krkonošského střediska Harrachov. Tam jsme se prošli městem a viděli jsme také Mumlavský vodopád. Pak jsme si koupili lístky na lanovku, kterou jsme také vyjeli nahoru. Lanovka neměla kabinky, leč normální sedačky. Ten den byla pěkná zima a foukalo pořádně, jak v Harrachově, tak i na lanovce a nahoře na kopci, na který jsme vystoupali lanovkou. Cesta mohla trvat tak dvacet minut a místy byly prý krásné výhledy. Ocitli jsme se na Čertově hoře a odtut jsme stoupali dál cestami kamenitými a kořenitými. Vystoupali jsme až na Janovu skálu, kde jsme si udělali přestávku a po načerpání sil jsme se jali sestupovat zpět k lanovce. Jakmile jsme se dostali zpět do Harrachova lanovkou, zamířili jsme ještě k nedaleké bobové dráze, což byli vozíky, vy jste nastoupili, vyvezli vás nahoru na kopec, který mohl mít tak tři sta metrů, možná více a pak vás pustili dolů. Vy jste museli brzdit a naklánět se v zatáčkách. Těm, kteří se zúčastnili tohoto řádění se to velmi líbilo a dali si pak jízdu ještě jednou. Hlavně moje neteř Natálka byla tak nadšena, že jen horko těžko šla zpátky. Poslední den v pátek jsme zamířili do dalšího známého střediska Do Špindlu. Ten jsme si rovněž prošli, mohl být zhruba stejně velký jako Harrachov,všude sjezdovky a vleky. Také zde jsme si koupili lístky na lanovku a vyjeli jsme na vrch zvaný Medvědín. Chtěli jsme se dostat k prameni řeky Labe a tato představa pro mne byla monumentální a nádherná. Cesta nejdřív vedla relativně dlouho po silnici, pak jsme se ale dostali do lesa a kráčeli jsme po jiném terénu. Větší část cesty tvořila lávka složená ze dvou klád vedle sebe, pod níž bylo bahno. Po této lávce se mi dost špatně šlo, ale vše se v rámci možností zvládlo. Cesta pak vedla dál a pořád se stoupalo do kopce. Asi v polovině cesty se někteří z nás opět rozdělili kvůli náročnosti terénu a zbytek pokračoval dál. Já měla vynikající průvodce, hlavně ségru Renču a moji tetu, které to vše zvládali bravurně. Cesta se pak změnila na stoupák, kde byli jednak menší potůčky, které stačilo vhodně velkým krokem překročit, ale také na tzv. terénní vlny, terénní nerovnosti, které cestu brázdily vždy po třech až pěti metrech a zde se hodně špatně šlo. Zde jsme viděli také jeden menší vodopád, který se nám velmi líbil. Tu a tam z oblohy spadlo pár kapek, ale nic velkého. A konečně jsme se ocitli u pramene labe, kde bylo velké množství lidí. Splnilo se mi tedy to, že jsem stanula u pramene této velké řeky a pocity byly k nezaplacení. Pramen nebyl nijak velký a byl ohraničený betonovou skruží. Zvláštnost byla, že zde byly vyobrazeny na ceduli erby měst, kterými řeka Labe protéká. Po krátké přestávce jsme se jali kráčet tu náročnou cestu zpět. Sil ubývalo a terén byl náročný, nakonec jsme ale vše úspěšně zvládli a je vynikající, že se nikomu nic nestalo. Večer jsme završili v bozkovské restauraci pořádnou a zaslouženou večeří. Tahle dovolená byla pro mne hrozně fajn, jak co se týče zážitků a toho, kde jsme všude byli, ale také i tím, že jsem si užila hrozně moc legrace a všem za ni hrozně moc děkuju.

Futsalový seminář pod vedením Gabriela Mayra

O státních svátcích, pátého a šestého července byl uspořádán další seminář futsalu. Hrát se mělo na hřišti s umělou trávou v Bučovicích, což je městečko kousek od Brna. Tento seminář měl být pod vedením skutečného profesionála Gabriela Mayra. Ten u nás futsal před několika lety poprvé na semináři v Olomouci ukázal. Seminář byl jak pro úplné začátečníky, tak i pro pokročilé a to jak ze strany trenérů, tak i hráčů. Na místo jsme se dostali několika automobily. Nakonec se ukázalo, že převládali spíše trenéři, než hráči, především z týmu AVOY MU Brno. Počasí nám přálo a po obutí se do kopaček v šatnách jsme vykročili na hřiště, které jsme si nejdřív pro naši představu prošli. Pak už začal v angličtině hovořit Gabriel a jeho řeč překládal náš hlavní trenér Lukáš. Tento první den semináře byl zaměřen na různá cvičení a techniky. Gabriel uvedl, že pro získání kondičky se u nich v Brazílii i půl hodiny tréninku jen běhá. Gabriel je trenér dívčí ligy. Jakmile tedy skončila různá cvičení, kde semělo běhat např. s dotykem či bez dotyku s hráčem, začala další cvičení s míčem. Jedno cvičení tkvělo v tom, kdy jsme si měli trénovat s míčem couvat, tedy, že jednu nohu máte na míči, máte ho pod kontrolou a druhou poskakujete a totéž pak i vpřed. Nakonec jsme měli spojit obě tato cvičení, kdy byla dvojice hráčů, jeden představoval útočníka, druhý obránce. Oba hráči byli v kontaktu jen tak, jak to pravidla dovolí a jeden měl s míčem manévrovat a druhý ho měl dostihnout. Pak se trénovaly přihrávky a jejich správná technika. Na to, že zde byli, jak už bylo řečeno i úplní začátečnici, považuji za úspěch, že konec prvního dne semináře tvořila vlastní hra futsalu. Zbytek dne jsme strávili v jedné brněnské restauraci konverzací a různými hříčkami, které příjemně zpestřily atmosféru. Druhý den se na hřišti ujal Gabriel slova a začal vysvětlovat pravidla futsalu a zpestřoval je zážitky či zkušenostmi. Ve stručnosti sdělil, že futsal hrají čtyři hráči v poli, pátý v bráně. Dále uváděl rozměry futsalové brány a rovněž důležitost role navigátorů ve hře. Nakonec se zmínil o bezpečnostních pravidlech jako je říkání slůvka Voy - já jdu. Již zmíněné zkušenosti, které nám k tomu všemu přidával, byly pro nás všechny víc, než jen zajímavé. Po pravidlech jsme se museli opět rozběhat, tentokrát ale už bez kontaktu s druhým hráčem. Cvičení spočívalo v tom, že jsme měli doběhnout za určitý časový interval od jednoho mantinelu ke druhému a to se opakovalo několikrát, přičemž pak došlo i ke zkrácení času. Dále se mi velmi líbilo cvičení, kdy jsme měli za úkol poznat na hřišti jeho určité části a dojít na tu kterou část co nejpřesněji, aniž by se ale hovořilo, např. jsme měli dojít přesně na pokutové území tedy tam, odkud se kope penalta, což mohou být dvě území z osmi a ze šesti metrů. Další cvičení bylo o tom, že nám trenér přihrál míč a my měli z takzvané první míč trefit pokud možno do brány. Pojem první lze specifikovat tak, že si míč nezpracováváme, ale když hos lyšíme u sebe, snažíme se ho strefit. Předposlední technika nám dávala za úkol trefit v malé brance její střed, přičemž se mělo trefovat placírkou a postupně se prodlužovala vzdálenost. A dalším cvičením bylo takové, kdy jsme si měli trénovat obranu. Byla trojice hráčů, vždy se řekli dva hráči a ten jeden měl toho druhého oběhnout a postavit se na jeho místo. Tento seminář byl pro mě velmi fajn akcí, kdy jsem mohla poznat nové lidi a možná i budoucí hráče, tak také brazilského trenéra tohoto vynikajícího sportu a samozřejmě také znovu být s hráči i trenéry známými.

Návštěva zlatnické dílny

O státním svátku osmého května tohoto roku mi jedna známá nabídla, že mohu kousek od Vyškova navštívit zlatnickou dílnu, kterou vlastní její manžel. Já přijala a vlakem jsem se vydala do VYškova i se známou. Cesta byla relativně příjemná a ještě, než došlo k samotné návštěvě, jsme si udělaly krátkou procházku po okolí. Ta známá má totiž chatu v jedné vesničce a zde je rovněž také již zmíněná dílna. Náš záměr byl přijít až k tamějšímu rybníčku a nakonec k tomu i došlo. Známá má psa, fenku a její přítomnost byla v docela příjemném počasí zpestřením. Jakmile jsme se vrátily, poseděly jsme ještě chvíly na zahrádce s malým občerstvením a pak jsme se vydaly, pár minut před odjezdem, do dílny. Nebyla to místnost nijak velká, ale viděla jsem pracovní stůl, svěrák, do něhož se kov při práci upevňuje. Dále jsem měla v ruce kladívko, ale na konci ne ze železa, ale konec mělo kulatý a z gumy. Prohlédla jsem si uzamčený sejf, v němž se nacházely zlaté pruty. Také jsem si osahala válcnu, což je přístroj, kterým se zlato zpracovává. Nakonec jsem ještě měla v ruce železnou tyčinku, jíž se na již zhotovený šperk vyrážel punc. Návštěva dílny byla kvůli málu času sice krátká, ale i tak se mi velmi líbila.

Ovčácký den v Prlově

Pětadvacátého června se konal již pátý ovčácký den v Prlově, což je malá dědinka na Valašsku. Rozhodli jsme se, že pojedeme také my, tedy obě mé sestry s rodinami, teta, strýc, bratránek, můj táta a moje maličkost. Vše se mělo konat venku na louce, kde už byla řada stánků, jakmile jsme na místo dorazili. Počasí nám ale nepřálo a jakmile se slova ujal člověk, který akci uváděl, počalo pršet. Ukrývali jsme se před deštěm pod stánky, které byly zastřešeny. Zahájení obnášelo přivítání jak lidí, tak také různých politiků či starostů. Pak už byl program volný a my si počali procházet stánky. Kromě stánků zde také byl připraven kulturní program. Ochutnali jsme mnohé speciality ze skopového masa, ať už steak na grilu, tak salám, paštiku, roládu, klobásky. Pobyt zpestřovaly nejrůznější kapely či sbory. Nástroje tvořily většinou fujary, pastýřské píšťaly, gajdy, tedy dudy, harmonika či cimbálová hudba. Protože ale po chvilkách pršelo a docela hodně, odebrali jsme se do nedalekého sálu, kde se podávalo také jídlo a kde jsme díky dešti strávili dobré dvě hodiny času, možná i více. Zde jsme ochutnali místní valašskou kyselicu, což je polévka, dále skopový guláš či skopové maso s omáčkou a fazolemi. Vařili vskutku excelentně. Odpoledne se ale počasí umoudřilo a my opět vyšli ven. Konala se zde celá řada soutěží od předení vlny na kolovrátku, po soutěže pro malé jako namotávání klubíčka. Viděli jsme výcvik ovčáckých psů a co vše takový pes dovede např. pes hlídal slepice, aby se nezaběhly, pak se člověk převlékl za medvěda a pes za ním. Bylo tam také mnoho živých ovcí, také zde pro zájemce byla možnost projížďky na koních. Mne velmi zaujaly fujary, mohla jsem si sáhnout i zahrát. Další věc, která byla moc fajn tkvěla v tom, že člověk hrál na zvonkohru z ovčích zvonků. Uměl vskutku kvalitně hrát, mimo jiné i slovenskou hymnu. Mohli jste si zde koupit ovčí sýry, byla zde soutěž v pojídání halušek, ochutnala jsem také brinzu nebo koláč zvaný trdelník. Byla to moc fajn a vydařená akce, doporučuji ji všem, kteří mají o tenhle druh kultury a folku zájem.

pozvánka na futsal pro začínající hráče

Pozvánka na sportovní akci
Futsalový tým Avoy MU Brno vás zve na Seminář futsalu pro nevidomé pro začínající hráče i trenéry.

Kde: Bučovice, ZŠ Školní 710
Kdy: 5. až 6. července 2011
Vedoucí semináře: Msc. Gabriel Mayr
Sraz zúčastněných: 5. července 2011 ve 13:00, autobusové nádraží u Hotelu Grand, Benešova třída, Brno.
Cena semináře: zdarma.

Účastníci si sami hradí:
- stravu
- dopravné z Brna do Bučovic a zpět po oba dva dny,
- ubytování na jednu noc v Brně – rádi vám jej v případě vašeho zájmu zajistíme na kolejích Masarykovy univerzity za rozumnou cenu.
Program semináře
Brazilský trenér Gabriel Mayr vás za asistence trenérů brněnského družstva Avoy MU Brno seznámí s tímto populárním sportem a jeho úpravami pro nevidomé hráče. Ve stručnosti shrne základní pravidla a poté se již dostanete k ozvučenému míči. Vyzkoušíte si, jak jej vést, přihrát spoluhráči nebo vystřelit na branku. To vše za asistence vidících trenérů, kteří vám podají okamžitou zpětnou vazbu a pomohou se správným provedením všech technik. Dvoudenního semináře, který se bude konat v úterý odpoledne (14:30 až 17:30) a středu dopoledne (9:00 až 11:30) se zúčastní i nevidomí hráči Avoy MU Brno, kteří vám předají své zkušenosti a poradí, jak ten „kulatý nesmysl“ zkrotit.

Přijďte se s tímto sportem seznámit – máte jedinečnou příležitost poznat se s Gabrielem Mayrem, jedním z průkopníků českého futsalu pro nevidomé a trenérem ženského reprezentačního celku Brazílie, země, která je fotbalu i futsalu pro nevidomé zaslíbená. Seminář bude veden v anglickém jazyce, s překladem do češtiny. Více informací o futsalu pro nevidomé najdete na stránkách www.teiresias.muni.cz/futsal.
Přihlášení
V případě zájmu se přihlašte emailem (avoy.mu@gmail.com) nebo telefonicky (Lukáš Másilko, 775 315 421) do 30. 6. 2011.

Handicamp 2011

I tento rok, jako pár let předchozích byl uspořádán další handicamp, tentokrát na Blatinách. Již jednou zde handicamp pořádán byl a nebyla mi tato krajina úplně neznámá. Datum akce bylo stanoveno na 13. až 15. května. Hlavními organizátory byli: Firma Singing rock vyrábějící horolezecký materiál a sponzorující také handicapované lezce. Dále horolezecký oddíl Matahari v čele s nevidomým předsedou Honzou Říhou. A nakonec za Masarykovu univerzitu a středisko Teiresiás, které se zabývá pomoci studentům se specifickými nároky, spoluorganizátor Saša. Mnoho, z těch, jimž byly rozeslány pozvánky, přijali. Stalo se také, že někteří na poslední chvíli odřekli. Abych měla s kým jet z Brna, domluvila jsem se s kamarádkou Ivčou, kterou znám z handicampu z minulého roku, že pojedeme spolu. Nakonec se ukázalo, že daleko lepší nápad bude, když se organizátoři pokusí sehnat auta a dopravit se na místo jimi. Tak se také stalo, z Brna nás jelo několik a já s Ivčou jsme byly přiděleny do auta k Pavlovi, což je člověk mající na starost lezení nevidomých v již zmíněném Teiresiasu. Za normálních okolností by cesta trvala něco málo přes hodinu, vzhledem k uzavírce, která byla značena až na poslední chvíli a nucenému návratu na jinou cestu, se však čas, než jsme dorazili, protáhl o dobrou hodinku navíc. Blatiny jsou nevelká vesnička, v okolí les a skály tvořené horninou rulou. Vysočina je krásný kraj, za dvě známé města můžeme považovat Nové Město na Moravě a Žďár nad Sázavou. Dorazili jsme tedy na místo a šli se ubytovat do nedaleké lezecké chalupy zvané Grunt. Chalupa je to veliká, v přízemí se nachází velká kuchyně se stolem a lavicí, pěkný dojem utváří krb. Po vystoupání dřevěných schodů se člověk nachází v prostorech, které slouží jako ložnice. Jsou zde převážně postele, na nich jen matrace, tudíž je vlastní spacák nutný. O patro výše je rovněž prostor na spaní, zde jsou ale jen matrace bez postelí. Prostor před chalupou je kamenitý a v zadní části za chalupou je ohniště. Vzhledem k prostorám nebyl čas na žádné velké ubytovávání a vybalování věcí. Protože jsme zatím na Gruntu byli jen my, co jsme přijeli z Brna, aktivní Saša navrhl, jestli si chceme jít ještě zalozit, hlavní část měla být totiž o den později, v sobotu. Většina z nás přijala návrh. Protože Pavel a Saša měli s sebou také děti, někdo musel zůstat na Gruntu a uvolila se Radka, rovněž člen střediska Teiresiás a tlumočník do znakového jazyka. Kráčela jsem tedy s Ivčou k nedalekým skalám, které byly od Gruntu vzdáleny deset až patnáct minut rychlejší chůzí. Vzhledem ke stoupání a později ke kamenům, které tvořily cestu, byla však rychlá chůze i přes dobrou obuv relativně obtížná. Závěrečný přístup ke skalám se podobal trochu lezení, cestu tvořily velké schodovité balvany nebo kořeny. Protože byl čas v pokročilé fázi, bylo rozhodnuto, že dnes si dáme jen jednu cvičnou cestu. Stalo se tak, nasoukali jsme se do sedáků, obuli lezačky, nasadili helmy a byli jsme připraveni. Já s Ivčou jsme byly pod vedením Pavla, Saša si vzal jednoho studenta informatiky Standu, který chodí se střediskem pravidelně na stěnu. Magnezium jsme nepoužívali vůbec a když jsme byli navázáni, ten, kdo jistil, měl člověka dobře v jištění, dali jsme se do zdolávání cesty. Šla jsem tedy do akce. Skála patřila k těm lehčím, přesto však lezení na skále je úplně jiné, než na umělé stěně. Skála byla relativně hodně členitá, tu a tam porostlá mechem a naštěstí se hornina nedrolila. Na další cestě lezl Standa, kterého zhora jistil Saša. Lezení jsme si užívali a po několika minutách jsem byla nahoře. Opět jsem prožívala ty nádherné a těžce popsatelné pocity z té výšky, z toho, co je všude kolem vás a pod vámi. A ještě, když mi tam nahoře podal Saša ruku, stiskl ji a řekl, že to bylo dobrý, teď teprve to byly ty pravé pocity. Dolů jsem byla spuštěna, Pavel spouštěl relativně pomalu a rovněž i cestu dolů jsem si užívala. Nejen při této cestě, ale i při řadě dalších jsem si mohla ověřit, jak důležitá je helma. Jakmile jsme dorazili zpět na Grunt, většina už byla tam a to jak z Matahari, tak ze Singing rocku. Jakmile jsme byli všichni shromážděni, ujal se Saša slova. Protože, jak už bylo řečeno, na tuto akci dorazili lezci s různým druhem postižení, byli zde i neslyšící a Radka překládala. Úvod od Saši byl srdečný, upřímný a mnohdy řeč prokládal různými vtípky. Po zahájení této akce a vyřčení několika málo pravidel jsme se vzájemně představili. Pak se už večer nesl ve volném duchu a konverzovalo se. Až úplně ke konci mi ukázal Saša zajímavost a to svoji kompletní horolezeckou výbavu - většinou karabiny, vklíněnce a frendy připevněné na jeho sedáku. Váha to byla slušná, aspoň deset kilo nebo víc. Druhý den jsme šli hned ráno ke skalám. Počasí nám relativně přálo a jakmile na místo dorazili všichni, ujal se slova jeden člen ze Singing rocku, který nás na této akci znovu přivítal, sdělil několik málo slov k základní metodice, jak se správně obléknout do sedáku, do lezaček, jak si správně navázat osmičkový uzel. Pak představil hlavního metodika, horského vůdce Tondu, který rovněž přijal pozvání. Po tomto úvodu se jali lezci natahovat různé cesty. Protože zde řada lezců měla i vlastní rodiny, společnost tvořili i dva psi, bylo to čekání docela pestré. Jakmile jsem byla v sedáku, zkusmo jsem si nanečisto uvázala osmičkový uzel a pak se mne ujali členové Matahari a že půjdu lézt. Přijala jsem s radostí a jakmile byly dokončeny veškeré detaily, dala jsem se opět do zdolávání skály, lezli jsme na známé skále zvané Drátník. Zhruba za deset až patnáct minut jsem byla nahoře a zdola byl na mne kladen dotaz, jestli chci nahoře ještě chvíli zůstat a já přikývla. Kochala jsem se tam tak tou krajinou, jak jsem dokázala, poslouchala jsem veškeré zvuky pode mnou i vedle sebe a vzpomínala na všechny mně blízké, jak rodinu, tak i přátele a bylo mi nádherně. Když cítíte ten vanoucí vítr do tváří, držíte se jednou rukou skály, stojíte na skalní polici, usmíváte se a představujete si tu hloubku pod vámi... Pak jsem se dostala dolů a šla jsem si chvilku odpočinout. V přestávce jsem se dala do řeči s jednou členkou Singing rocku Gábinou. Po asi dvaceti minutách přestávky, možná o něco více, jsem s někým šla lézt, opět to byl někdo z Matahari. Tohle už byla o něco těžší cesta a já se ji vydala zdolávat. Kromě sedáku jsem si však dala také prsní úvazek pro větší bezpečnost. Jako třešničku na dortu mi na úvazek připevnili vysílačku, do níž mi člověk, který jistil, říkal, kde jsou dobré chyty a stupy. Protože byla skála členitá a cest mnoho, dal by cestami za vděk jak začátečník, tak pokročilý. Vše šlo hladce až do doby, co asi ve třech čtvrtinách cesty, kterou jsem měla za sebou, přišel jeden velmi těžký úsek. Bylo to místo, kde vůkol nikde žádný dobrý stup ani chyt a jestli už, musel se člověk velmi rozkročit, natáhnout se nahoru, chytit se, čeho to šlo a pak udělat obrovský krok nahoru jednou nohou, na ní stát a totéž pak udělat nohou druhou. Po překonání toho úseku už to prý dle instrukcí ve vysílačce bylo lepší. Nevím, kolikrát jsem se o to pokoušela, ale žel bez výsledku a čím vícekrát se pokoušíte o překonání těžkého místa, tím méně sil pak zbývá. Při jednom z mnoha pokusů jsem už skoro měla postup výš na dosah, ale nade mnou byl pak převis, který bylo nutno oblézt. Takovou ránu do helmy jsem ale už dlouho nezažila, to už byl i otřes hlavy, nejen rána do helmy. Pak za mnou přilezl sám horský vůdce Tonda,a by obhlédl, jaká je situace neb ten, kdo mne jistil, už na cestu příliš neviděl. Metodik se mi snažil radit, jak bych to měla zkusit, avšak dřina a dřina to byla. Těžké je, když se máte přesunout doprava a lano vám směřuje vlevo, to pak, když spadnete, tak vás to prudce hodí vlevo. Nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale přece jsem ten šíleně těžký úsek překonala a já si mohla na pevném místě na skále chvilku odpočinout. Zbytek cesty už šel relativně snadno. Jestliže předchozí pocity na skále nahoře byly krásné, tyhle byly přenádherné. Pak dole pod skalou jsem odpočívala. Další část dne tvořilo slaňování, s nímž už mám taky několik zkušeností a šlo hladce. Na závěr nám lezci z Matahari či Singing rocku ukazovali, jak se do spár ve skalách cvakají frendy a vklíněnce. Je to kus železa, který zmáčknete, uvnitř se frend či vklíněnec zúží, vy ho cvaknete, vložíte, do spáry, pustíte ho a ve spáře se vám rozevře a drží vám. Na základě toho pak můžete zakládat třeba štand. Protože jsou spáry různých velikostí, taktéž je tomu i u vklíněnců či frendů. Jako třešničku na dortu lezci cvakli frend s expreskou, což je karabina, do jedné spáry na skále nad zemí a ti, kteří chtěli mohli pevnost frendu ato, zda správně drží, vyzkoušet na vlastní kůži, že byli za sedák cvaknuti karabinou k frendu. I já do toho šla a nakonec z toho byl příjemný relax a houpačka v jednom, kdy visíte na frendu ve spáře a houpete se a v duchu si říkáte - doufám, že to tam drží. Večer se pak opékali špekáčky, přestože na zpáteční cestě od skal spadlo pár kapek, nenechali jsme se odradit. V neděli, posledního dne se ale žel předpověď počasí splnila a od noci pršelo, lezení se tudíž nemohlo konat. Proto se zvolila náhradní varianta, pouštěli nám dva filmové dokumenty o lezcích a docela náročném lezení, jeden z filmů se jmenoval Sám ve stěně. Po filmech se Saša a jeden člen Singing rocku ujali slova, v nichž se hovořilo o loučení. Poslední Sašova slova byla, že by bylo fajn dát Grunt do gruntu, tak jsme se do toho dali. Abychom zabavili děti, šli s nimi někteří z nás včetně mé maličkosti na krátkou procházku po okolí. Těsně před odjezdem a úplným rozloučením s těmi, kdo na Gruntu ještě zůstali mi ukázal Saša, jak se váže Prusíkův uzel. Tato akce byla jedna z těch moc hezkých, které jsem za poslední dobu prožila. Myslím, že členové Matahari i Singing rocku mohli získat nové zkušenosti, jak se leze a komunikuje i s jinak handicapovanými, než jen s nevidomými jako třeba s neslyšícími. To víte, když je nevidomý a neslyšící na jednom laně, nebylo by asi kničemu, kdyby nevidomý říkal a ta událost se zrovna děla: "Hele bacha, padá kámen." :-) Přesto ale doufám, že se tahle akce opět brzy zopakuje a všem děkuji za trpělivost a čas, který nám věnovali a že chtěli udělat něco také pro druhé.

Moje praxe u kurátorů

Už v několika předchozích článcích jsem se zmínila o mých vykonaných praxích, které mne z nějakého důvodu zaujaly. Dovolím si zde zmínit se o mé praxi, kterou vykonávám od února až do začátku května. V rámci školy tedy, jak už bylo řečeno, máme vykonávat praxi. Vzali mne na pracoviště v Brně na jeden úřad a to ke kurátorům pro mladistvé. Kurátoři tedy se starají o holky nebo kluky, kteří udělali nějaký přestupek a snaží se s nimi pracovat, aby toho nechali. Pokud se tak nestane, tak jdou s nimi k výslechům, soudům a dalším jednáním. Praxe je to na zážitky velmi pestrá, pracovníci jsou jedni z nejlepších, jaké jsem kdy poznala. Klienti jsou také velmi různí, každý má úplně jiný problém. Má praxe tedy spočívá v tom, že přijde nějaký klient, já si vyslechnu jeho problém a po odchodu o něm s pracovníkem, který ho měl na starost, hovoříme či pročítáme jeho spis. Rovněž se mi poštěstilo být na této praxi na zajímavém školení. Advokát, který hovořil, zodpovídal dotazy pracovníků celého sociálního odboru a pro mne to bylo velmi zajímavé. Řešily se tam zajímavé případy, na jejichž zodpovězení jindy buď není čas, nebo jsou to takové, jak já říkám špeky, že si s nimi ví rady jen zkušený právník. Také mne pracovnice kanceláře, kde jsem na praxi, vzaly už několikrát na řízení na městský soud. To bylo poprvé, co jsem byla u soudu. Oficiálně se věc má tak, že u nezletilých není veřejnost, ale pokud je soudce fajn, povolí praktikanty jako výjimku. Tahle praxe je pro mne obrovským přínosem, dovídám se tady osudy lidí, jejich životní zážitky, reakce pracovníků, rady klientům, poslouchám mnohé telefonáty, když pracovníci někam volají, mnohdy chodí i na šetření ke klientům či na návštěvy do ústavů, v nichž jsou klienti umístěni. Pracovníci jsou tak vstřícní jako málokdo a tohle je jedna z mála praxí, z níž se mi bude těžce odcházet a při loučení mi bude velmi smutno. Děkuji všem, kteří mi umožnili vykonávat tuhle vynikající praxi, za čas, vsřícnost a tak vůbec.

Seminář mediace

V rámci mého studia na Vyšší odborné škole, oboru sociální práce, jsme měli o víkendu 1. až 3. dubna absolvovat se školenou pracovnicí, kterážto je přímo mediátorem, a u nás na škole nám přednáší předmět právo, seminář mediace. Vše začalo v pátek 1. dubna, kde jsme si stanovili pravidla, kterými jsme se měli celý víkend řídit. Pak nám mediátorka sdělila něco o tom, co mediace je, řekla nám o historii u nás a ve světě. Mediace se tedy dá specifikovat jako jednání dvou či více stran s mediátorem. Mediace je dobrovolná a je to jednání, kdy se obě strany rozhodnou spolu vyřešit spor, aniž by šli na soud. Na konci prvního dne semináře nám mediátorka pustila ukázku, jak by měla mediace probíhat. Byla to kazeta, kterou k nám na počátku přivezli Američani, když se u nás mediace rozvíjela. V ukázce šlo o slečnu, která si koupila od jednoho člověka prostory, kde chtěla založit restauraci. Dohodli se na placení nájemného, ale stalo se, že společnost, se kterou se dohodla na řízení restaurace, skrachovala. Slečna byla na mizině, protože mnohé zařízení restaurace platila ze svých peněz a člověk, který jí zajistil prostory, po ní chtěl zaplatit nájemné a v rámci toho vyměnil na dveřích prostor zámky. Mediátor se tedy snažil vyslechnout nejdřív obě strany, pak se s oběma setkal odděleně a nakonec to dopadlo tak, že obě strany dospěly k dohodě. Druhý den v sobotu jsme si nacvičovali techniky, které by měl mediátor zvládat. Nejdřív jsme si řekli něco o komunikaci, co je to, jaké jsou bariéry komunikace, jak by měla správná komunikace vypadat. Pak jsme si nacvičovali techniky aktivního naslouchání, kam patří parafrázování, objasňování, zrcadlení pocitů a shrnutí a kladení otevřených otázek. Kromě těchto nácviků byl seminář doprovázen i různými odlehčovacími faktory, které ale s mediací souvisely jako třeba, že seděli dva, každý měl jiné zadání, o kterém ten první nevěděl, seděli k sobě zády, měli tužku a každý měl, aniž by ale mluvil, nakreslit něco jiného a pak se jednotlivé obrazce srovnávaly. Nebo dalším úkolem bylo to, že pár lidí šlo na chvíli mimo učebnu a tomu zbytku, který zůstal bylo řečeno, že ti, kteří za nimi přijdou, jim budou něco vyprávět. Ti měli nejdříve dělat, že je to nezajímá a od určité doby uplatňovat techniky aktivního naslouchání. Dalším úkolem bylo rovněž kreslení, kdy byli dva, jeden seděl ke druhému zády a měl prvnímu, který kreslil slovně říct, co kam má na papír namalovat, jednalo se o strašidlo v lese a pak se srovnávalo, která dvojice jak nakreslila tento obrazec. Poslední den semináře už nebyl tak náročný, většinou se řešily kauzy, kdy jsme se rozdělili do několika skupin, byly nám zadány role jednotlivých členů v té kauze, my jsme se rozdělili, někteří z nás dělali pozorovatele, jiní dva mediátory a další dva pak členy té kauzy. V té první se jednalo o to, že byl žák a učitel a ti měli mezi sebou konflikt a na mediátorovi bylo, aby dokázal je vyslechnout, nabídnout jim řešení problému či to aby k němu došly strany sami a dospět ke shodě. Pozorovatelé pak řekli zbytku, jak se jim jevila ta kauza, jestli mediátoři používali techniky aktivního naslouchání, jestli se snažili přijít na zájmy klienta, jestli se snažili vžít do jejich pozic. Na to, tedy pozice a zájmy nám byl dán krásný příklad. Na stole je jeden pomeranč a matka má dvě dcery a obě ten pomeranč chtějí. Aniž by se domluvily, začnou se hádat. Matka přijde a začne zjišťovat zájmy a pokusí se tak neutralizovat problém a oddělit problém od člověka otázkou, proč chcete pomeranč. Jedna řekne, že z něj potřebuje kůru, druhá šťávu, oběma bylo vyhověno a došlo k dohodě. Mediátora může prakticky dělat kdokoli, zatím není žádný zákon, který by striktně stanovil, co musí mediátor splňovat. Shodli jsme se ale na semináři, že by měl mít alespoň základní právní vzdělání, aby se nestalo, že by dohoda, kterou by mezi sebou strany uzavřely, byla s nějakými protiprávními neshodami. Dohoda musí být totiž jasná, srozumitelná a měřitelná. Jestli tedy někdo přijde na mediaci, měl by ho mediátor seznámit s jednotlivými fázemi tedy úvod a přivítání, sdělit, co je mediace, pak nechat jednotlivé strany hovořit, pak se snažit, aby strany mluvily spolu a pokud to jde, tak dojít k dohodě. Ne vždy to jde ale za jedno sezení, které obvykle trvá hodinu a půl. Tento seminář byl hrozně fajn a díky němu jsem se mohla dovědět mnoho zajímavých informací.

Další nostalgická vzpomínka na časy minulé

Mnohdy je fakt dobré se zavzpomínat na staré časy. Vzala jsem tak nedávno do ruky jednu krabičku s dvd, která neměla popisek v Braillově písmu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že medium obsahuje můj stužkovací večírek, jak krásné ty vzpomínky byly. Rozhodla jsem se tedy, že zde uveřejním mou slohovou práci, kterou jsem psala tenkrát ve čtvrtém ročníku na toto téma, tedy: Vzhůru k maturitě. Nyní jsem sice na Vyšší odborné škole, ve druhém ročníku, skládám zkoušky a snažím se ji dokončit, ale nebude na škodu si připomenout doby štěstí.

„Po čtyřech letech na střední škole jsem se konečně dočkala! Já, Petra lásková, jsem byla na stužkovacím večírku pasována mečem na maturantku. Je to vůbec možné? Zdá se mi to stále tak nějak neuvěřitelné. Připadá mi jako včera, kdy jsem dělala přijímačky na střední a nyní jsem maturantkou. Co to pro mne znamená? Učit se a dřít a makat. Maturitu nepokládám jen za ztrastiplnou zkoušku, kde se každý potí a ždímá ze sebe nejvíc vědomostí, beru ji zároveň i jako zkoušku, zda dokážu prodat za dobrou cenu čtyřleté vědomosti, zda na to mám, mohu si dokázat, že jsemm schopna tuto zkoušku vykonat a mým cílem je udělat ji co nejlépe. Dalším mým přáním je dostat se na vysokou školu, což znamená, že zvládnu-li úspěšně maturitu, je pravděpodobnost, že se špetkou štěstí a sebevědomí mohu pokračovat ve studiích dále. Čas nemilosrdně kvapí a nečeká, je jen na každém z nás maturantů, jak se s tím vším, co ho čeká porve, jak dokáže zužitkovat čas, který mu uplývá před očima, jestli ho jen profláká a řekne si, že maturu přece zvládne každý, nebo zda se bude na tuto zkoušku dospělosti, pečlivě připravovat. Ta stužka, která mi byla připíchnuta na klopu saka je hmatatelným důkazem, že se matura vskutku blíží, že už z toho nelze vycouvat. Znám takové, kteří si říkají Bože, proč zrovna já. Nejjednodušší odpověď je, že přece jen já si vybrala tuhle školu a maturitní obor, pak tedy proč ne zrovna já. Tohle je jedno z mých hesel, kterým se řídím, velmi mne žene dopředu a motivuje skutečnost, že matura je zároveň konec čtyř hezkých let, ale také i začátek pro život nový. Zkusit se má přece všechno, co jde, abych dokázala do toho řádně praštit a já pro to udělám maximum. Přece to, že má člověk nějaký handicap, neznamená, že mu to nepřemýšlí, pravda, na zkoušce budu mít trému a potítko pořádně splní účel, ale o to radostněji se pak budu tvářit, když zjistím, že to mé moření před maturitou, že to čtyřleté drilování učiva za něco stálo. Už, aby to bylo! Tak tedy vzhůru k maturitě!“

Nostalgická vzpomínka

V poslední době hodně vzpomínám na dřívější časy, co s kým jsem zažila, jací jsou moji přátelé a na podobné. Rozhodla jsem se, že zde zveřejním jednu mou práci, kterou jsem psala v posledním ročníku střední školy, kterou jsem studovala.
Lidský život je nesmírně složitý. Už od početí je náročný, obrovskou práci dá těch devět měsíců, kdy se člověk vyvíjí. Obtížnost života pak pokračuje porodem, kojením, novorozeneckým věkem, předškolním a školním věkem. Velkou práci s námi mají rodiče při pubertě a když pak dospějeme, čekají nás starosti s volbou vysoké školy, zaměstnáním a trable našich rodičů. Až zestárneme, máme pak problémy sami se sebou.
Lidi žijí různě, někteří od výplaty k výplatě a jsou zadlužení až po uši, jiní zase šetří až hanba. Jen málokdo však o životě přemýšlí tak, aby si ze svého bytí a žití odnesl opravdu maximum. Ale jak to udělat, snadno se to říká, ale hůř se vše činí a odnést si ze života, co mohu, to je přece dřina.
Jaký vlastně až doposud byl, je a bude můj život? Člověk toho za těch dvacet let už hodně prožil, některé životní události byly příjemné, jiné méně, ale to vše k životu patří. Když se nám stane nepříjemnost například něčí smrt či nemoc, nechápeme, proč se to stalo zrovna nám. Jestliže ale prožijeme svatbu či setkání s přáteli, už se nám tato skutečnost zdá naprosto normální a neuvažujeme o tom, proč se to stalo zrovna nám.
Je slet událostí našeho života jen shoda všech možných náhod? A co je to vlastně náhoda? Že se jen tak něco stane a my pak následky jen přijímáme? Nebo náš život někdo určuje? Kdosi nám na tomto světě měří čas? A je-li tomu skutečně tak, proč nás ten někdo, můžeme mu říkat hodinář, občas tak zkouší? Co s našim životem, mnohdy tak vratkým, plánuje?
Našlo by se ještě spoustu otázek, na něž bychom chtěli odpovědi, ale kde a jak je získat? Názorů na život je nesčíslně, každý bude tvrdit něco jiného, někdo řekne, to vše je náhoda, můj život nebyl důležitý, nehodlám to řešit, další se možná hlouběji zamyslí a prohlásí, že můj život není náhoda, že přece náhody neexistují, že můj život odměřuje a odpočítává tam někde nahoře laskavý hodinář. Nevíme ale, co s námi tento hodinář zamýšlí, jaké má s naším životem plány. Lidský život je jedno velké překvapení, je to koráb ukrývající všeliké poklady, hodinář jej řídí a my jsme jen námořníky. Kapitán nám vždy jen předloží aktuální plány cesty, ale další už neprozradí. Ptáme se, proč? Není nic snazšího, vědět, kudy tudy povede dál naše životní cesta, ztratilo by řízení lodi kouzlo. Naším úkolem je přijmout a splnit vše, co po nás kapitán chce a s napjetím a novými nadějemi čekat, co dalšího nám kapitán přinese.
Víc než často jsme ale osůbky všetečné a všemožně se snažíme proniknout do kapitánových tajů, co nejvíc toho vybádat, prozkoumat, odhalit a zahrát si tak na detektivy či se hodináře snažíme různě obelstít. Vždy nás ale přistihne při činu a nemáme tak šanci zjistit, co s námi bude dál, co nás čeká a nemine. Z jakého důvodu jsme to ještě za tak dlouhou dobu nedokázali zjistit, jaké budou naše další dny? Možná, kdyby nás kapitán pustil do své kajuty a nechal nás nahlédnout do všeho, co před námi ukrývá, uškodilo by nám to a my se z toho třeba i zbláznili. To on zákonitě nemůže dopustit, proto si dává na vše důležité pozor a když nás uvidí, jak se blížíme, usměje se, položí nám zdvižený ukazovák na rameno, otočí se k nám a zašeptá:
„Ty, ty neposlušný chlapečku a holčičko, co to děláš? Sem je vstup zakázán, jen se hezky vrať na své místo a příště už nezlob.“
No, co nám zbývá, musíme poslechnout. A to, že prožijeme nějakou radost, znamená, že máme jen příznivější vítr v plachtách než, když se nám stane starost, to pak zavládne bezvětří. Musíme se však vzchopit a doufat, že bude lépe a ono bude.
Další zajímavá otázka, která nás může při přemýšlení nad naším životem napadnout, co je osud? I s tím má něco společného onen hodinář? Bezpochyby ano. I náš osud, naše životní dění, to jak se chováme, prožíváme, s kým a jak žijeme, to vše je jistě naplánováno našim velitelem. Někdo si stále stěžuje na svůj osud, že prožil víc neúspěchů než radostí, jiný má celý život peníze, dům, každý rok zájezdy do cizí země. Proč má někdo trable v práci, problémy s pitím či rodinou, proč je nemocný… Je to spravedlivé a existuje vůbec spravedlnost? Na tomto světě asi ne, proč by se jinak stalo tolik válek a příkoří? Nebo to také chce hodinář, aby nevinní umírali a lumpové si to užívali?
Ne každý dokáže přijmout to, co se mu zrovna stalo, někdo je zlý od svého zrození a nechce přijmout pomocnou ruku. Ale to, jak člověk žije, je jen na něm. A za zvhrlosti špatného člověka platí ti, co za nic nemůžou. Ale bezpochyby si to ten lump pak taky odnese a bude potrestán. Jak si tedy vzít co nejvíc z našeho života? Musíme poslouchat hodináře, poznat lásku, je nutno si vážit rodičů a přátel. Bez přátel, který nám mnohdy pomohou, s čím to jde, nelze být, koho bychom měli a s kým bychom řešili radosti a ztrasti? Vždyť se říká: Svěřená radost, je dvojnásobná, sdělený smutek jest poloviční. Vskutku tomu tak je, buďme tedy sví, originální a žijme kvalitně a naplno.

Mé bruslení

Nedávno mi přišel docela zajímavý mail. Byl od organizace Tandem Brno. Psalo se, že pro ty, kteří chtějí se nabízí asistent, který by s případnými zájemci chodil na bruslení. Už několikrát se mi poštěstilo, že jsem na bruslích stála, jak na ledu, tak i na kolečkových bruslích, tak jsem na ten mail odepsala. Naposled jsem sice bruslila v prváku střední školy, kde jsme měli celé jedno pololetí kurs bruslení, což už bylo nějakých pět let. Na mail mi bylo odpovězeno a já se s asistentkou dohodla na jednu středu, měly jsme jít na venkovní stadion na Nové sady. Setkaly jsme se podle stanovené dohody a už naše kroky směřovaly na nedaleký stadion. Nasoukat se po těch letech opět do bruslí stálo to správné úsilí, ale nakonec se povedlo. Konečně jsem po té dlouhé době zase vstoupila na led. Nejsem v tomto sportu vůbec dobrá, začátečník, ale bavilo mne to po celou tu dobu. Objížděla jsem tedy s asistentkou stadion, vyhýbaly jsme se lidem a konverzovaly. Asistentka je hrozně fajn, říkala mi, co dělám špatně, jak a co vylepšit. Netrvalo to nijak dlouho a začaly mne bolet nohy, ale tak, že jsem něco takového už dlouho nezažila. Člověka to svádělo k tomu, že chtěl odpočívat nebo to dokonce vzdát úplně, no, naštěstí jsem to neudělala. Svaly se pak zahřály a zase bruslení šlo o něco lépe. Akci jsem si víc, než jen užila, byla legrace, pád naštěstí ani jeden. Bude-li ještě k tomu počasí, stane se bruslení pravidelnější.

pokračování v mých sportovních činnostech

Od futsalového semináře jsem na tento blog nic nenapsala, je čas, abych to napravila. Hlavním důvodem bylo málo aktivit a zdravotní důvody, které mi asi tak dva měsíce bránili ve vykonávání sportů. Ve čtvrtek, 27. ledna jsem opět začala. Dohodla jsem se s mou spolulezkyní Martinou, že už zase začnu pravidelně s lezením. Ta se domluvila s ještě jedním svým kamarádem a my vyjeli autem do nedaleké Kuřimi, kam budeme na horostěnu jezdívat pravidelně. Po krátké cestě jsme se ocitli na místě. Vnitřní část budovy je řešena docela zajímavým způsobem. Jakmile se vejde, musí se překonat několik schodů a nahoře se už nachází přímo tělocvična s horostěnou. U východu je pak prostor na odkládání bot. Kousek dál je pak ne příliž dlouhý žebřík a jakmile ho vylezete, tak nahoře uvidíte šatnu. Po dlouhé době jsem se zase soukala do sedáku a lezaček, jak krásný pocit to byl. Slezení žebříku dolů bylo napoprvé trochu krkolomné, ale ne nemožné. Ocitli jsme se tedy všichni tři u různých cest, přičemž kamarád mé spolulezkyně čekal, až si nejdříve zalezeme my. Tak jsme tedy přišly k jedné z cest, Martina mi podala lano, abych se navázala osmičkovým uzlem. Jak se tak navazuju, slyším za sebou důvěrně známý hlas, který se s žádným zaměnit nedá. Přicházel ke mně můj velmi dobrý kamarád, díky kterému lezu s Martinou. Přivítali jsme se, představil mi i svou dcerku a já počala lézt. První cesta byla na rozlezení a docela lehká. Tam nahoře jsem si užívala ty krásné pocity pokořené cesty, než jsem si sedla do sedáku a rozhodila ruce, což bylo znamení, aby mne Martina spustila dolů. Můj kamarád se celou dobu na mé lezecké výkony díval. Protože se po každé cestě s Martinou střídáme, přišla na řadu ona. Měla jsem ji jistit nikoli klasickým kyblíkem nebo osmou, ale tzv. gri-gry. Je to jistítko, které patří k relativně novým. Popsala bych ho jako masivní kousek nějakého velmi pevného materiálu,možná oceli, to nevím jistě. Dá se na jedné jeho straně otevřít. Po rozevření můžete vidět rýhu a ta slouží k upevnění lana. Jakmile ho vložíte správně do jistítka, to pak zavřete a vy si ho karabinou cvaknete do sedáku. Držíte jistítko a v celku klasicky při lezení podle potřeby lezce dobíráte lano. Hlavní výhodou tohoto jistítka je, že patří k tzv. poloautomatům. Znamená to, že když přestanete držet lano, že lezci neublížíte. Tímto jistítkem jsem jistila sice už dřív, mnohokrát ale ne, proto napravo ode mne stál můj kamarád a říkal mi, jak správně jistit a další zajímavosti. Jakmile byla Martina nahoře, což bylo při její šikovnosti, brzy, sedla si do sedáku. Gri-gry má na jedné straně páčku, kterou když vezmete do ruky a začnete ji sklápět, povolujete lano a spouštíte tak lezce. Opět platí, že spouštět je lepší pomalu a když páčku dáte do původní polohy, jistítko se zasekne a lezec visí na laně, vy můžete pustit jistítko i lano a nic se lezci nestane. Lezení s gri-gry patří k relativně bezpečným, u osmi i kyblíku platí striktní pravidlo, že za žádnou cenu nemůžete pustit lano. Martina dolezla a můj kamarád mi hned vymyslel další cestu. Byla to hrana horostěny, po obou stranách se nacházely stupy a chyty. Navázala jsem se, trochu jsem si ošahala stěnu a pod jištěním Martiny a dozorem mého kamaráda, který od stěny kousek bydlí, jsem počala zdolávat tuto relativně těžkou cestu, která vedla pak i mírně do převisu. Dala mi řádně zabrat, než jsem byla nahoře a mohla jsem zařvat, že si sedám. Protože pak už přišel čas, kdy se můj kamarád s námi musel rozloučit, zůstali jsme na stěně už jen v původní sestavě ve třech. Ten můj kamarád je tam totiž s nějakým oddílem dětí, které tam pravidelně lezou a on jim tam vypomáhá. Pak si dala ještě Martina pár cest, i já ještě jednu lehčí a pak na konec opět tu hranu. Já odpočívala a zalezl si také kamarád od Martiny a ještě i s ní. Z tohoto lezení jsem díky všem, kteří tam se mnou byli, víc, než jen nadšena. Opět budu lozívat každý čtvrtek a snad se tam s mým kamarádem budu vídat takhle občas i dál. Rovněž začnu i s futsalem zase pravidelně. Také stojí za zmínku, že se bude o víkendu 29. až 30. ledna hrát první ligový zápas ve futsale v Praze mezi týmem AVOY MU Brno a mezi Prahou. A jelikož mne čeká zanedlouho i bruslení, což bude legrace, určitě se zde o tom také zmíním, a také i o mém prvním futsalovém tréninku po mé delší nedobrovolné pauze. Ještě jednou hrozně moc děkuji všem, kteří se se mnou podílejí na jakýchkoli sportovních aktivitách.