Prohlídka hradu Veveří

V pátek druhého srpna jsem se dohodla s mým strýcem a vydali jsme se do Brna, abychom tam absolvovali prohlídku hradu Veveří. Na internetu na oficiálních stránkách hradu se psalo, že prohlídka má dvě části, první a druhý okruh. Ten první měl dle informací trvat čtyřicet minut, druhý, údajně fyzicky náročnější pak hodinu. Zvolili jsme okruh druhý, chtěla jsem vědět, jak moc náročné to bude. Abychom jsme se mohli vůbec dostat ke hradu, bylo nutné se pod hrad přepravit parníkem, což se i stalo, cesta trvala kolem čtyřiceti minut klidnou plavbou. Cesta ke hradu netrvala dlouho, zhruba patnáct minut mírně do kopce, kdy se šlo po dřevěné lávce, přes pár kamenů a po několika schodech. V areálu hradu jsme si u pokladny sjednali příslušnou prohlídku, přičemž již zmíněný okruh je pro maximálně deset lidí. Už v pokladně nás varovali, že to bude prý fyzicky náročnější a jestli to dokážu, tím větší výzva to byla. V příslušnou dobu si pro naši skupinku přišla příjemná mladá průvodkyně a my vyrazili, byli jsme jen čtyři, což jsem uvítala. Na nádvoří hradu nám průvodkyně počala vyprávět o historii hradu, hlavně o jeho přestavbách v průběhu století, jak vůbec dle legendy hrad vznikl. Ta vypráví, že kdysi ve zdejších lesích zabloudil kníže, který tehdy v onom kraji vládl. Prý knížete obklopilo mnoho veverek a ty ho dovedly až k místu, které se mu zdálo velmi příhodné pro postavení hradu a také se tak stalo. Dále průvodkyně říkala, že velká část hradu byla zničena při druhé světové válce. Za zmínku rovněž stojí skutečnost, že si hrad pro své účely chtělo přebudovat brněnské Vysoké učení technické. Když pracovníci hrad přestavovali více ho poškodili, než, že by mu prospěli, třeba mnohokrát zmíněnými betonovými nástřiky. Z hradu byl nějakou dobu internát s učebnami onoho Vysokého učení technického. Během let a hlavně tedy při válce se mnoho vzácných věcí z hradu ztratilo, některé se ale podařilo opět obnovit a najít. Při prohlídce jsme viděli pověstnou černou kuchyni, kde se ještě minulý rok vařilo, proto zde byl typický štiplavý vzduch. V této kuchyni se nacházelo historické nádobí i několik pecí, které jsou dodnes funkční. Hrad je poměrně rozsáhlým komplexem, proto jsme procházeli několika jeho budovami. Na zdech na fotografiích byly vládci tohoto hradu, ale i obrázky toho, jak asi hrad vypadal dříve. Viděli jsme byt klíčníka, který byl v tehdejších dobách velmi důležitý, nejen z důvodu, že vlastnil od všeho klíče, ale rozdával i zásoby vína. Na víno zde byl i jeden ze sklepů, do něhož jsme vstoupili a kde panoval vzhledem k vedru příjemný chládek. Do jednoho sklepa však mne a mému strýci průvodkyně vstup nepovolila, prý kvůli špatným schodům. Absolvovala jsem už daleko náročnější prohlídky a výstupy, než byl tento druhý okruh hradu, o čemž jsem se přesvědčila i při výstupech na půdy a věže hradu. Břitová věž, kterou jsme také mohli vidět, byla však v rekonstrukci, hrad má ale věží hned několik. Vedlo na ně relativně příjemné a točité schodiště, tu a tam ze zúženým stropem, jak to bývá, avšak jak již bylo zmíněno, čekala jsem daleko víc náročný okruh než to byl. Prohlídka trvala přes hodinu, byla ale velmi poučná a průvodkyně mi dovolila si na leccos sáhnout, třeba na dřevěné trámy, které se zachovaly až ze šestnáctého století nebo na staré piano. Hrad nebyl nikdy dobyt vojenskou silou, jak nám sdělila průvodkyně při prohlídce a byl napadnutelný jen z jedné strany, kterou obránci o to více opevnili. V jedné z věží jsme vyplašili několik netopýrů, kteří však byli neškodní. Ony břity na věži, od nichž má jméno, sloužily k tomu, aby vychylovaly kulky ze své pozice a obránci nebyli zraněni. Prohlídku hradu Veveří poažuji za velmi zajímavou od historie jako takové počínaje, po přestavby a další zajímavosti konče. Doufám, že při nejbližší příležitosti si cestu na tento hrad zopakuji, přičemž absolvuji první okruh prohlídky. Jako poslední zajímavost zde uvedu jednu ze záhad tohoto hradu. Při prohlídce nám v jednom místě bylo sděleno, že je zde i zazděné schodiště, avšak nikdo neví, proč ho tam a kdo nechal zazdít ani, kam vedlo. Koho zajímají památky, tomu mohu prohlídku hradu jen doporučit.

Autisticko zrakáčské lezenína horostěnách v Praze

Letošní handicamp se sice i přes nepřízeň počasí konal,ale někteří včetně mé maličkosti účast odřekli. Nezávisle na této skutečnosti jsem se dohodla s Michalem Roškaňukem, o němž jsem se již také zmínila, že až bude mít čas, dorazím za ním na dva dny do Prahy a uskutečníme horolezení na některých ze zdejších umělých stěnách. Osud byl příznivý a vyrazila jsem překonat další výzvu do Prahy ve dnech pětadvacátého a šestadvacátého června. Cestovala jsem přímým spojem z Uherského Brodu přímo do Prahy již v brzkých ranních hodinách, cesta trvala čtyři hodiny, díky tomu, že spoj jel kolem třičtvrtě na čtyři ráno jsem i na místě byla v krásných třičtvrtě na osm. Tam, na Florenci, mne Michal již čekal. Čtenářům připomenu, že tento Michal má rovněž, stejně jako Pavel Hlušička, Aspergerův syndrom. Proto pro mne bylo toto lezení další výzvou. Chtěla jsem dokázat, že když svedu lezení s neslyšícím Sašou, pak dokážu i tohle, lézt s čistokrevným Aspergerem. Počasí bylo velmi nevlídné,hustě pršelo. Michal však měl nedaleko auto, tak jsme se pod deštníkem k jeho vozu, červenému Renaultu přemístili rychlým krokem. Cesta Prahou směřovala nejdříve k němu do bytu, provoz místy houstnul, jak to v Praze a ještě ke všemu v dešti bývá, Michal je však luxusní řidič. Za cesty jsme volně konverzovali a já začínala poznávat jeho úžasný smysl pro humor. Téměř na druhý konec Prahy, na její okraj,kde v současné době pobývá, jsme dorazili zhruba za půl hodinku. Jakmile jsme se ocitli v jeho bytě, počala se v plné síle ukazovat jeho znamenitá empatie, tedy schopnost vcítit se do druhého. Pár zrakáčů, jak slangově říkám své komunitě, v životě již potkal, s nikým ale ještě nehorolezil. Počal mi po autisticku a se smyslem pro detail luxusně popisovat jeho byt a kupodivu s mým orientačním nesmyslem jsem si s tímto vysvětlením poměrně rychle osvojila rozmístění místností a dalšího v jeho bytě. V obýváku jsem se setkala s jeho kočkou, myšleno v tomto případě na křesle se krásně rozvalujícím zvířátkem. V jeho bytě jsme pobyli zhruba hodinku, kdy jsme sladili vysílačky, které koupil a jež jsme chtěli používat kvůli navigaci, chce-li zrakáč lézt cestu na obtížnost dle barev. S vysílačkou je pak popis mnohem méně náročný na hlas. Kromě vysílaček mi Michal ukázal své jistítko zvané sinč, je velmi podobné jistítku, jemuž se říká gri-gri, o kterém jsem již také psala dříve. Funguje rovněž jako poloautomat, kdy můžete pustit lano, to se vám zasekne a nemusíte se narozdíl od kyblíku ničeho obávat. Kromě sinče mi ještě také ukázal vybavení, které lezec musí mít, chce-li lézt tzv. via ferratu. Via ferrata je druh lezení trošku rozdílný od klasického lezení na horostěně, kdy lezete klasicky nahoru. Ferrata připomíná napůl lezení, napůl turistiku. Ke zdolání ferraty je třeba speciální tzv.ferratový úvazek,který je podobný klasickému sedáku na lezení, jen méně polstrovaný. K ferratě se správně používá kromě sedáku i prsní úvazek, jenž se smyčkou spojí se sedákem. Další nezbytnou součástí jsou dvě speciální a relativně velké karabiny,které k lezení ferraty potřebujete. Ty využijete, když u zdolávání ferraty dolezete k tzv. nýtu, nad který cvaknete obě karabiny, kterými se jistíte. Ferrata je typická tím, že nahoru po ní vede železné lano, nýty pak jsou ve skále, kam cvakáte již zmíněné karabiny. U ferraty využíváte všeho, co je k dispozici, klidně i to železné lano a ferrata se zpravidla neleze v lezečkách, ale klasických trekových botách. Po objasnění těchto důležitých detailů jsme se vydali na horostěnu nacházející se v Praze Holešovicích, kam jsme jeli vozem. Cesta rovněž mohla trvat kolem půl hodinky. Stěna se nachází v bývalé tovární hale a v dobu, kdy jsme tam dorazili, zde bylo relativně prázdno, což se nám velmi hodilo. Velmi mne zde zaujal fakt,kdy si Michal s majitelem stěny v jedné z přestávek našeho lezení dohodnul spolupráci v tom stylu, že majiteli sdělil, že by zde rád pořádal pro své autistické klienty, hlavně děti terapie formou lezení a domluvili se úspěšně. Michal se mnou profesionálně prošel celou halu, kdy mi ji popsal, sdělil, kolik a jakých je zde cest a pak vybral první cestu na rozlezení. Michal místo osmičkového uzlu váže tzv. dvojitý dračí uzel, jenž mi ve svém bytě rovněž ukázal. Sdělil mi věc, jenž jsem měla už dávno za dobu, co tento sport dělám, vědět,leč jsem ji nikdy moc nevěděla natož, abych ji provozovala, což se od září,kdy budu v Brně pokračovat v lezení dál, změní. Jedná se o to, že když se lezec naváže a jistič si ho dá do jištění, tedy karabiny zvané HMS a jistítka,je potřeba, aby se oba vzájemně jeden druhého skontrolovali,jistič lezce a naopak, tedy Michal mi kontroloval, jestli je uzel správně a já kontrolovala především, jestli má pojistku na karabině správně dotaženou. Další základní věcí je skutečnost, že lezec by měl správně sdělit jističi, že leze a jistič by měl slovem jistím potvrdit, že je také on připraven, což jsme praktikovali. Pak jsem se pustila do zdolávání první cesty, byla to kolmička, kdy jsem ji lezla jen na hmat,nikoli na barvu, aby si Michal udělal představu, jak vůbec lezu. Stěna byla na rozlez relativně lehká i nízká a jakmile jsem byla nahoře, spustil mne dolů. Následovaly další a další cesty, které již byly o něco složitější a dostalo se i k lezení dle barev a obtížnosti. Stále víc se mi to líbilo, kdy se zrakáč plně, kdy visí na laně, spoléhá na tohoto luxusního autistu. Došlo i na vyzkoušení tzv. bolderingu. Je to lezení, kdy nelezete nahoru, nýbrž po stěně do strany, doprava,kdy je pod vámi žíněnka. Nelezete ve výšce a nemáte ani jištění, tudíž pokud spadnete, nic se vám nestane.Boldering se ale vyznačuje tím, že má být obtížný,což také byl, malé chyty a stupy. Pokud jsem lezla na barvy, ale i bez nich, se vysílačky velmi osvědčily a dostali jsme se i k tomu, že si lezení užil také Michal, kdy nejen, že mne jistil, ale lezl také on. Natáhl si pár cest se svým vlastním lanem,kdy lezl na prvního, kdy jsem ho jistila. I já si chtěla vyzkoušet lézt na prvního, moc úspěšně to ale nedopadlo neb nemám zkušenosti se cvakáním lana do expresky, s vycvakáváním ano, ale v září se to chci naučit pořádně s mou lezeckou partnerkou Pavlou. Jištění lezce na prvního už samozřejmě zvládám, ovšem moje sparing partnerka byla vždy o něco lehčí, s čímž se ale musí počítat. Nejvíce jsem se potýkala při jeho spouštění dolů, kdy významnou roli hrála násobící se protiváha lezce, kdy člověk nedobrovolně klouzal ke stěně a je vždy třeba se nějak zajistit, nejlépe tak, že přednožíte třeba pravou nohou dopředu. Jak bylo uvedeno výše, došlo i na vyzkoušení si oné ferraty. Ta byla vyrobena velmi autenticky z pravých kamenů a nacházel se zde kromě železného lana i žebřík. Na horostěně jsme se zdrželi něco přes tři hodinky a toto první lezení bylo víc než jen skvělé. Tak jako s Pavlem i s Michalem na horostěně se ukázaly naprosto výborné jeho autistické schopnosti, které nám zrakáčům jsou a mohou být velmi prospěšné. Po lezení jsem byla dohodnuta ještě s několika dalšími lidmi, že se setkáme, což se stalo, byl zde také i Michal, jehož mí přátelé velmi zaujali hlavně jejich sdružení, které se zabývá tím,že osobám se zdravotním znevýhodněním zprostředkovávají zájezdy do Itálie. Druhý den jsem z místa mého noclehu cestovala do části Prahy, kde Michal bydlí autobusem, metrem i tramvají. Setkali jsme se na zastávce, drobně pršelo a opět jsme na chvíli šli do jeho bytu. Protože byl náhodou v Praze i Pavel, na chvíli jsme se setkali a něco přes hodinku jsme konverzovali. Tentokrát jsme měli jít lézt na horostěnu na Smíchov, přičemž i zde se stěna nachází v bývalé tovární hale. Tak jako předchozí lezení i toto jsem si dala několik cest na rozlezení, přičemž tentokrát jsem už lezla jen já, zdrželi jsme se zde kolem dvou hodin. Vysílačky jsme už používat nemohli neb se jedna z nich vybila. Cesty zde byly velmi rozmanité od kolmiček, až po cesty, kde byl převis, pak zase do kolmičky a takhle se to střídalo. Toto lezení bylo také velmi zajímavé,ale i adrenalinové od pádů, kdy jsem špatně stála nebo jsem si to špatně propočítala, až po záležitosti s lany, kdy jedno z nich už to mělo za sebou a jakmile jsem naněm byla spuštěna dolů, Michal to oznámil a lano bylo sundáno dolů,neb v něm už byla špatná vlákna. Za tyto krásně, hodnotně i humorně strávené dva dny, za čas, jenž mi Michal věnoval, za jeho humor, profesionalitu, empatii i za to, že zrakáč opět víc pronikl do světa autistů, mohu jen děkovat a být vděčná.Rozhodně všem mohu lezení s tímto fajn člověkem víc než jen velmi doporučit.

Má účast na autogramiádě knihy Vzpomínky na Vlčnov

V neděli třiadvacátého června jsem se s tátou ve Vlčnově zúčastnila autogramiády knihy panaSmýkala, o němž jsem se zmínila již dříve s názvem Vzpomínkyna Vlčnov. Tuto knihu jsem dostalajak já velektronické podobě, tak i táta v té tištěné. Toto dílo psané jak nářečím, taki spisovně, nás oba velmi zaujalo. Autogramiáda sekonala ve stejných prostorách jako tehdy výstava historických pomůcek pro nevidomé vevlčnovské škole zvané měšťanka. Lidí se zde sešlo relativně hodně,jednalo se o místní rodáky věkově blízké panu Smýkalovi, jenž je velmi srdečný a na svůj věk velmi vitální. Když jsme dorazili namísto, slovo měla aktuální místostarostka obce, jenž je velmi příjemná osoba. Něco o tomto významnémčlověku sdělila, co vše, kde a jak v životě prožil, kde učil, co dokázal, citovala i z jeho knihy. Poté si přebral slovo sám pan Smýkal, který zde byl přítomen i se svou rodinou. Hovořil o svém dětství, co zde prožil, o vzpomínkách na studia v Brně, jak učil v Uherském Brodě hudbě, jak se vyučil košíkářem, později se věnoval tyflopedii a filosofii. Nakonecpožádal místní jeho vrstevníky, aby rovněž oni pohovořili o vzpomínkách na tuto obec. Slovo si převzala jednajiž starší paní a mluvila o svém dětství, ale i o tom, jak otec pana Smýkala jí kdysiopravil vodovod, který i v dnešní doběje funkční. Tím chtěla poukázat na kvalitu věcí a rozdílu, jak se výrábělo tehdy a jak nyní. Závěr akce tvořila autogramiáda této knihy. Jeden ze synů pana Smýkala vzpomínky jeho vrstevníků natáčel na kameru. Při akci byla kniha i pokřtěna nefalšovanou vlčnovskou slivovicí, proto není divu, že se na podpis sešla velká fronta. Jakmile se trochu udělal prostor, přičemž zde bylo i občerstvení od vody či kávy, po vlčnovské vdolečky, šla jsem já s tátou pana Smýkala pozdravit. Setkání bylo velmi hezké a srdečné, když pan Smýkal vidělmého tátu téměř po pětadvaceti letech. Knihu si táta přečetl jedním dechem již před pár dny, než měla být tato akce a četl ji tak horlivě, že se rozpadla... Skutečnost je samozřejmě krapet jiná, ti,kteří knihu svazovali,neodvedli zrovna nejlepší práci, proto se listy z vazby rozpadaly. Knihu nám vyměnil a podepsal i s věnováním. Sama za sebe mohu sdělit, žetato akce patřila k velmi pěkným, které jsem prožila.

Návštěva brněnské kostnice

Ve středu se mně a Martinovi, o němž jsem se zmínila v článku o návštěvě brněnského podzemí, poštěstilo navštívit brněnskou kostnici. Nachází se v centru města, rovněž v podzemí. Prvotní plán byl jít jen k pokladně a tam si pohovořit aspoň s pracovnicemi. Protože ale Martin patří k dobrým komunikátorům, podařilo se mu vyjednat s jednou z průvodkyní prohlídku. Kráčeli jsme jen my dva, Martin, já a průvodkyně, jenž nás vedla. Sestoupili jsme několik kamenných schodů a vzduch se počal ochlazovat. Celoročně je zde prý kolem patnácti stupňů, toto klima svědčí zde uloženým kostem. Vpravo vedle mne se do výše tyčily původní kamenné stěny a prostor se tu a tam zužoval. Pohřbívalo se zde v údobí od třináctého do osmnáctého století. Poté zde bylo pohřbívání zakázáno a zbytek kostí byl později převezen na brněnský ústřední hřbitov. Konečně jsme se ocitli v jedné širší chodbě, kde jsme se zastavili. Po stranách stály náhrobky, kdo je v této kostnici pochován, jednalo se především o tehdejší měšťany. Pro dokreslení atmosféry jsme si mohli prohlédnout i kamenné podobizny některých pohřbených. Náhrobky byly vyrobeny z kamene, některé také ze surového neleštěného mramoru, na nichž byly krásně hmatně vyobrazeny nápisy, jméno, rok a další. Kráčeli jsme dál a zanedlouho jsme se ocitli v další chodbě s jinými náhrobky, ale také už i přímo s kostmi. Dělilo nás od nich nízké zábradlí a vzdálenost pouhých dvaceti centimetrů. Z pochopitelných důvodů bylo na kosti zakázáno sahat, byly chemicky ošetřeny a zakonzervovány. Zde už mne skutečně počalo mrazit a nebylo to zimou, nýbrž představou, že jsem stanula zde a mám tak blízko ostatky někoho, kdo zde kdysi přebýval, žil a nyní odpočíval. Jak nám bylo sděleno, mnohé kosti, především pak lebky v sobě měly nevelké dírky, ty byly způsobeny mučením. Kousek dál, rovněž za zábradlím, se nacházely schody, které byly pokryty samými lebkami. Poslední část prohlídky tvořila kaple, ne však v pravém smyslu. Tato větší síň měla kapli jen představovat, zpodobňovat dřívější tvářnost tohoto hřbitova. Uprostřed chladné místnosti se nacházel středně velký kamenný oltář, kolem něj sochy svatých a vysoký kříž. Prohlídka byla u konce a my se počali vracet zpět k těžkým dveřím se starobylou klikou, kterými jsme sem vstoupili. Za cesty jsme konverzovali ještě s onou velmi příjemnou průvodkyní. Na mne tato prohlídka velmi mocně zapůsobila, celou dobu k utvoření přesné představy, a snad i trochu hororových obrazců zde hrála tichá, až ponurá hudba. Ač se může čtenářům tento článek zdát trochu ponurý, přesto stojí za ty pocity úcty navštívit tuto kostnici.

Realita nebo radši vlastní svět?

Jak tak studuji, setkávám se s různými lidmi, jak bez, tak ale i s rozličnými zdravotními znevýhodněními. Tato setkání jsou pro mne po všech stránkách velmi přínosná. Mohu se zaměřit vždy na to, co mne zajímá. Čtenáři se zde nedozví nic nového ani převratného, rozhodně ale má úvaha jistě bude stát za zamyšlení... Za své praxe, jak už bylo řečeno jsem se setkala s různými skupinami, přičemž každá měla své vlastní specifické potřeby a svůj svět. S některými jsem v dlouhodobějším kontaktu, s jinými jsem se setkala třeba jen jednou. Každopádně je velmi zajímavé sledovat, jak se ten který člověk s nějakým znevýhodněním protlouká dnešní dobou. Mohu snažení těchto lidí vnímat ze dvou úhlů pohledu, jak ze situace zrakově postiženého člověka, který kromě vlastního světa poznává světy jiných, tak i z pohledu sociálního pracovníka. Společnost nebo příbuzní se ke svým znevýhodněným mohou stavit dvěmi způsoby, buď ho budou podporovat v jeho snahách a dostanou ho do reality, nebo nikoli a budou čerpat z klasických svých vlastních poznatků, že ten dotyčný na tu kterou věc nemá, protože.. Počnou hledat mnoho důvodů, proč takovou osobu nechat v jeho vlastním světě, že si ten někdo stejně neuvědomuje realitu. Jak známo dnešní společnost velmi spěchá a pro mnohé je nepohodlné nějak znevýhodněného cokoli učit, protože je to zdlouhavé a ten "zdravý" tu věc udělá sám přece lépe a rychleji. Když už se přece někdo najde, kdo chce nějak znevýhodněného učit čemukoli, ať je to člověk bez handicapu nebo s ním, mnohým se tento fakt přestane líbit. Realita prostě bolí, když se ten který člověk dozví, že je i v dospělosti pořád závislý na příbuzných a dalších, tak to vskutku tu osobu může bolet. Buď se pak z toho zhroutí, nebo s tímto faktem budou chtít něco dělat. Příbuzní se snaží o svého blízkého nadměrně pečovat, často na svou práci berou příspěvky od státu. Přílišnou péčí se však člověku nejvíce ubližuje. Mnohdy tzv. osoby blízké svou práci dělají rádi a nejen pro peníze, jak známo jsou i opačné případy. Odjakživa mne dráždila slova, která slyším relativně často, že to a to někdo dělat nemůže, že na nějakou věc nemá a další. Většina těchto negativ pochází právě od společnosti jako takové nebo pak právě od příbuzných. Člověk pak se buď snaží dokázat pravý opak, nebo v tom vlastním světě a pohodlí zůstane. Podobné je to i s mladými sociálními pracovníky. Vyjdou ze škol, zamíří do zaměstnání, mají spoustu nápadů, jak co dělat jinak, než je zaběhnutý systém. Praxe mají obvykle málo, na základě toho je starší kolegové zabrzdí. Po čase se mohou dostat do tzv. syndromu vyhoření. Jednoduše přestali vidět smysl ve své práci. V dnešní době se už dělají i testy na tento syndrom, především na různých školeních jako je psychohygiena a další. Žel toto všechno je dlouhodobý problém, jak se sociálními pracovníky, tak i s výše popsanými lidmi. Když už někdo chápe jejich potřeby, je stejně odmítnut. Když už se někdo dostane do nějaké organizace, v řadě znich jsem byla na praxích, relativně dobře se tam o něj starají. Zajišťují výlety, snaží se o jejich zapojení do společnosti, zprostředkování zaměstnání, předčítají noviny a další. Co se ale stane, až ta která organizace, pokud jde o neziskový sektor, nedostane dotaci či sponzorský dar? Často organizace skončí krachem, pracovníci mohou jít třeba za hranice a málokoho už zajímá, co se stane s klienty. Takových a podobných otázek k diskusi by bylo obrovské množství. Výhodu vyšší odborné školy spatřuji v tom, že jsem zde prožila daleko více praxí, než které budu mít na škole vysoké. Protože žádná teorie vám nedá to, co praxe, to ví dnes každý. Závěrem opět velmi známý poznatek, jakémukoli klientu lze pomoct jen za předpokladu, že on sám chce. Vyvíjet nátlak nebo ze sebe dělat chudáčka, aby někdo vytřískal víc, není dle mne tím nejlepším řešením. Nejhorší je, když pozorujete klienta, kterak mu chtěl někdo pomoci, setkal se ale s nesouhlasem klienta i jeho rodiny, vy pozorujete, jak se v tom plácá, ale nemůžete nic dělat. Takových případů je hodně a ve všech sférách. Jediná věc, kterou lze dělat je, že ten který znevýhodněný, který chce, se může dnes a denně snažit dokazovat, že má na to plnohodnotně žít, překonávat překážky, mít práci, která ho baví a hlavně dobře vycházet s okolím. Jak jsem už někde uvedla, velmi mne fascinuje poznávat světy jinak znevýhodněných osob, chtít pochopit, v čem je jejich jinakost a těm, které to také takhle baví, velmi držím palce.

Má účast na autorských čtení dvou básníků - Zdenka Volfa a Milana Ohniska

O básníku Zdenku Volfovi jsem se již dříve zmínila. Pozval mne na svoje autorské čtení, které konal spolu s kolegou, který dorazil z Prahy, s Milanem Ohniskem. Akce se měla konat v kabaretu U Špačka, relativně blízko v centru města Brna. Pozvání jsem přijala, měla jsem zajištěn doprovod, v určený čas na dohodnutém místě jsem se sešla s dceroupana Volfa, Dominikou, která přivedla ještě pár dalších přátel či rodinných příslušníků a kráčelo nás tedy víc. Kabaret se nacházel nedaleko, cesta vedla přes mnoho nepravidelných schodů,a le bez úhony jsme dorazili. Prošlo se hospůdkou do nevelkého sálu s pódiem, který již byl plný lidí. Akce byla zahájena zpěvem bluesové písně za doprovodu kytary a foukacích varhánek. Poté si vzal slovo moderátor akce, který oba básníky uvedl, řekl, jak je poznal, co pro něj znamenají jejich verše a nejdříve počal číst ze své knihy pan Volf. Tento básník je původní profesí zemědělec, hluboce věřící, mnohé jeho básně se tedy od tohoto všeho odráží, jsou laděny spíše vážně, ka zamyšlení, čte velmi hluboce i procítěně, u mnohých veršů mne až mrazilo nad jejich úžasnou hloubkou. Čtení mohlo trvat dvacet minut až půl hodiny a poté byla přestávka opět v podání písně, kytary a foukacích varhánek. Po skončení si vzal slovo moderátor, ovšem jiný, než na úvodu a také on sdělil, co pro něj oba básníci znamenají. Pak začal číst pan Ohnisko. Jeho básně jsou laděny humorně, mnohdy až černým humorem s jeho typickým slovníkem, kdy své verše směřuje až peprně. Posluchačům mnohdy jeho poezie na tvářích rozehrála úsměv. I toto čtení mohlo trvat zhruba třicet minut, zakončila to píseň a poděkování moderátora. Na závěr byla autogramiáda obou knih. Sama za sebe mohu říci, že mi bylo velkou ctí,ž e jsem se mohla zúčastnit tohoto čtení, patřilo k jedněm z těch pěkných, kvalitních a hlubokých, co jsem prožila a všem, kteří mají rádi poezii takové akce mohu jen doporučit.

Beseda Pavla Hlušičky v knihovně Jiřího Mahena

Osmnáctého dubna opět, již potřetí dorazil do Brna Pavel Hlušička, abychom společně uspořádali už třetí besedu na téma spolupráce autistů a nevidomých v knihovně Jiřího Mahena. Knihovna pro tento nápad byla velmi vstřícná a pracovnice název velmi oslovil, proto vyrobili i zajímavou pozvánku na tuto besedu. S Pavlem, jenž byl přesný, jsme se sešli na určeném místě v dohodnutém čase. Naše cesta směřovala do čajovny nacházející se blízko knihovny, Dům pánů z Lipé. Ač Pavel v této čajovně nikdy nebyl, nutno podotknout, že jeho smysl pro orientaci je luxusní a neměl problém kýženou adresu najít. U čaje jsme o lecčem konverzovali. Jakmile udeřila určená hodina, odebrali jsme se do již zmíněné knihovny. Dole na informačním centru k našemu údivu o akci nikdo neměl ani tušení, kde je, ač pozvánka zde byla. Později nám bylo vysvětleno, že je to dle knihovnice jakýsi "místní sport: Najdi si svou místnost..." Nakonec se ale povedlo a my dosáhli úspěchu. Ocitli jsme se v místnosti pro šestadvacet lidí. V mezičase se připravoval dataprojektor, aby zde Pavel mohl promítat své v předchozích článcích uvedené autistické obrázky. Z pozvaných nejdřív dorazil můj kamarád ze střední školy pro zrakově postižené v Brně jménem Karel mající vodícího psa. Velmi se zajímá o Pavla jako takového i o autismus, tak jsme ve třech hovořili o nejrůznějších tématech. Pozvolna se hosté počali scházet, účast zde byla kvůli větší oficiálnosti hojnější než v restauraci Severka. Úvodem akce nás knihovnice představila a předala slovo Pavlovi. Ten ve stručnosti představil a definoval Aspergerův syndrom, hovořil o svých pobytech v ústavech sociální péče a pouštěl několik videí např. o občanském sdružení Kolumbus, jehož je členem. Poté ukazoval již řečené autistické obrázky, které ovšem pro nevidomé, jichž zde bylo víc, mistrnně popisoval, takže si každý mohl udělat představu. Jednalo se o např. pět úskostí, jak je vidí člověk s duševní poruchou. Ovšem je to vše vyrobeno jeho autistickou hříčkou, kdy se jedná o pět ú z kostí a velmi zajímavě popisoval, jak je tento obrázek tvořen. Rovněž zde ukázal obrázek mapy bývalého ČSR, jak si ji představuje autista. Jde o to, že Česko a Slovensko utvořil pomocí kočky, kdy skáče po počítačové myši, příslušné obrázky jsou k dispozici na internetu i např. obrázek, jak autista nadlabával Ústí a další. Z videí, která mne zaujala pak bylo jedno, kdy vysvětloval opět autistické chápání slov, když se platí v březnu Daně, že by bylo nefér, kdyby se neplatilo, ač Dana je schopná výběrčí, i Haně a Janě. Po těchto ukázkách jsem na to vše navázala já, kdy jsem se představila, rozvedla jsem, jak jsem se k problematice autismu dostala, jak jsem se seznámila s Pavlem. Postupně se přešlo v diskusi na sociální systém, nejrůznější příspěvky a dávky, co přinesla známost moje s Pavlem a naopak, Karel přispíval do diskuse velmi zajímavě, řešil se zde již dříve zmíněný smysl pro detail, kterým autisté disponují a jeho využití pro zrakově znevýhodněné. Karel přišel s tím, že by stálo za to udělat nějaký projekt, kdy by se to vše v praxi vyzkoušelo a kdyby se tato věc setkala s úspěchem, šířila by se dále. Celá beseda mohla trvat přibližně devadesát minut a jistě by se prodloužila, ale čas zavírací doby, kdy se stejně přetahoval, byl neúprosný. Hosté se tedy rozešli a my s Pavlem kráčeli do od knihovny nedaleké vinotéky, byl to vinný sklípek. Tam jsme objednali džbánek, jak my říkáme "autistického" vína - modrý portugal a k tomu nějaké pochutiny. Za konverzace se k nám připojil jiný můj nevidomý kamarád, který také má vodícího psa a tím rozhovor příjemně zpestřil. Ti dva se tedy dovídali něco o sobě, já taky tu a tam přispěla. Jakmile jsme uznali, že čas pokročil, rozloučili jsme se s mým kamarádem a kráčeli jsme s Pavlem opět tam, kde mne předtím vyzvedl. Sama za sebe mohu říci, že toto byla jedna z těch moc fajn akcí, které jsem prožila, myslím, že přínosná byla pro všechny strany, kdy se mnozí dozvěděli zajímavé informace, nechyběl ani Pavlův tak typický humor a jeho nádherné hraní si se slovy. Naše spolupráce touto besedou jistě nekončí a pro ty, kteří by měli zájem tohoto člověka skontaktovat mohu říci, že nebudete litovat, naopak. Třeba vás začnou autisté také tak zajímat jako mne a pochopíte jejich svět či rituály.

Můj pobyt v lázních Teplice nad Bečvou

K pobytu v lázních Teplice nad Bečvou jsem se dostala jakožto nový člen občanského sdružení: www.mozaikaub.cz. Toto sdružení má za cíl formou různých akcí užitečně vyplňovat čas různě zdravotně znevýhodněných především v Uherském Brodě. Největší část komunity tvoří různě tělesně znevýhodnění, sdružení ale přijímá i další např. zrakově handicapované. Ze sdružení nás cestovalo kolem osmnácti osobními automobily. Já byla se třemi výtečnými členkami, jedna, jistá Markéta, patřila nejen k luxusním řidičům, ale v Mozaice zastává funkci finančního hospodáře, patří k velmi výmluvným lidem a nezastavil ji ani osud, který se k ní nezachoval zrovna nejlépe. Dále v autě seděla mladičká dívčina, jmenovala se Romanka, velmi hodný človíček. Nakonec pak ještě prostor s námi sdílela moje průvodkyně a také členka sdružení, která zde pracuje jako dobrovolník, poněvadž ona je zdravá. Jmenuje se Maruška a jako asistentka byla naprosto profesionální, jak jsem ji tak za ten víkend mohla poznat, hovorná s příjemným hlasem, smyslem pro humor a umem nabídnout vhodně svoji pomoc a osoba zajímající se o mnoho věcí. Za cesty trvající něco přes hodinku jsme příjemně konverzovaly a já poznávala osazenstvo vozu. Dorazili jsme na místo, bydleli jsme a zde byly i lázně v sanatoriu Moravan. Počasí nám nepřálo, ten den sněžilo. Jakmile jsme se všichni ubytovali v pokojích po dvou, následoval další program. Auty jsme se přesunuli do nedalekého centra zvané Janáček, kde jsme měli ve dvou drahách hrát bowling. Nemám s tímto sportem žádné zkušenosti, vím ale, že zrakově postižení ho běžně hrají. Proto tedy můj výkon byl bídný, tam ale o to nešlo, byl to čas trávený do večeře ve společnostipříjemných lidí, kdo chtěl, dal si pití, rozpředl se hovor a u něj se tedy hrálo. Cílem hry je poslat po dráze kouli, na výběr je z více různě těžkých koulí. Máte dva pokusy, na dráze jsou rozmístěny kuželky a hráč jich má maximum shodit. Jakmile jsme se po hře přesunuli zpět a nasytili žaludky, trávil se večer volně. Většina si šla zaplavat do nevelkého, přesto ale pěkného lázeňského bazenu a po této akci se čas trávil po pokojích, v restauraci a jak kdo chtěl. Druhého dne po snídani následovaly lázeňské procedury formou různých koupelí jako uhličitá v místní vodě či masáží a to ať již u maséra profesionálního a nebo lávové kameny. Procedury byly velmi příjemným relaxem. Odpoledne pak někteří dokončovali masáže a ti, kteří ten den měli už po všem, mohli trávit čas různě. Já jsem s mou průvodkyní i přes nepřízeň počasí vyrazila ven. Naším cílem bylo dojít do Hranické propasti. Pět kilometrů od Teplic nad Bečvou se nachází městečko Hranice na Moravě, odtud jméno propasti. Cestu jsme příliš neznaly, daly jsme tedy na rady místního rozcestníku, ten nás ovšem nevedl příliš dobře. U stánku s lázeňskými oplatky jsme se ptaly prodavačky na cestu a ta nás odrazovala, že se jde k nádraží a pak lesem, kde je bláto. Sice nás lehce tlačil čas, byly jsme dohodnuty, že v určitou hodinu si dáme sraz s dalším členem sdružení u Zbrašovských aragonitových jeskyní, kam se rozhodlo nás pár jít, ale my se nevzdaly. Jaly jsme se jít i přes odrazovače, kromě prodavačky i dalšího člověka, jehož jsme se ptaly na cestu a divně se prý díval, dál. K nádraží jsme dorazily, kráčelo se po rovné cestě a poté už nastoupil lesík s cestou posetou balvany a kořeny, bylo to hodně o tom se s mou průvodkyní sehrát, v pátek jsem ji viděla poprvé, ale učila se rychle. Po stoupání trvajícím asi patnáct minut jsme dorazili na místo. Propast to byla vskutku velmi hluboká, ohrazena zábradlím. Patří k nejhlubším ve střední Evropě, jejíž dno není dosud probádáno a zjištěno, mělo by to být kolem sedmi seti metrů, v současné době je probádáno kolem tří set dvaceti. Potkali jsme tam i speleology, kteří se připravovali zkoumat propast, měli helmy a plánovali po schůdcích, kam je běžně vstup zakázán vstoupit do hloubek. Kdyby mi bylo dáno tu propast vidět, jistě by mne mrazilo stejně jako mou průvodkyni Marušku. Cesta zpět probíhala už v rychlosti, ale k jeskyním jsme dorazily dokonce s časovým předstihem. Po drobném občerstvení si již naši skupinku čítající zhruba patnáct lidí přebrala velmi vtipná průvodkyně Martina, která nás provázela. Počali jsme tedy sestupovat dolů. Tato jeskyně je nejteplejší u nás, je zde celoročně čtrnáct stupňů. V jeskyni jsou prameny zdejší kyselky, která má teplotu čtyřiadvaceti stupňů, díky čemuž vzduch ohřívá. Mnohé síně a dómy vznikaly srážením oxidu uhličitého, z čehož vznikal ten aragonit. K vidění zde byly četné krápníky. Tento rok slaví jeskyně sto let od jejího prvního průzkumu a objevení, proto se zde pořádají četné akce. Zbrašovské se jmenují dle dřívějšího názvu vesničky. Když člověk připojil fantazii, viděl v krápnících třeba psa Falca z filmu Nekonečný příběh. Mnohá místa jsou dosud veřejnosti nepřístupná z důvodu vyvěrajícího plynu oxidu uhličitého, který ona místa zamořuje, byly jsme úpěnlivě žádáni, abychom cedulky těch zamořených míst si nebrali jako suvenýr. Jedno ze zajímavých míst byla tzv. koblihová síň, kde na zdech nerost tvoří tvar vskutku koblihu. Pak jsme kráčeli další chodbou, kde kapalo hodně vody. Zde se říká, že na které místo vašeho těla vám kápne voda, to místo vám poroste. Třetím unikátem byl prostor zvaný svatý Antoníček. Byl to kámen, který pokud jste pohladili, splnilo se vám přání, ovšem jen dobré, které jste měli na srdci. Takových pestrých míst zde byla celá řada doprovázených vtipnými poznámkami průvodkyně, co slovo, to perla, opravdu luxusní. Jakmile akce skončila, následoval poté v sedm hodin společenský večer s živou hudbou. Kdo chtěl, mohl zde tančit, jinak se pilo či konverzovalo. Druhého dne se dokončovalo zbytek procedur, já s mou průvodkyní šly odpoledne před odjezdem ještě na krátkou procházku po okolí. Byla to první taková akce, kterou jsem prožila, ovšem patří k těm velmi vydařeným. Tyto lázně jsou vhodné pro osoby léčící se se srdcem, mající cukrovku či pohybové problémy. V Mozaice jsou opravdu lidé na pravém místě, kteří se i přes svůj handicap dokáží skvěle bavit, přemýšlet o mnoha věcech a užívat života.

Má účast na druhé besedě Pavla Hlušičky v restauraci Severka v Brně

Ve čtvrtek čtvrtého dubna tohoto roku se v pět hodin odpoledne uskutečnilajiž druhá beseda pana Pavla Hlušičky v brněnské restauraci Severka. Tentokrát byla směřována jinak, nebyly zde k vidění tzv. autistické přístroje. Akci moderoval básník, pan Zdenek Volf, zúčastnila se i slečna Dominika Volfová, která mimo jiné dělá asistentku jednomu autistovi. Na počátku besedy se všichni účastníci vzájemně představili, kdo a co dělá, čemu se věnuje. Pana Hlušičku představil pan Volf lehce netradičním, ale o to zajímavějším způsobem. Přečetl ze své knihy, co o něm napsal a jak se poznali. Poté Pavel sám ještě doplnil několik podrobností. Během besedy také Pavel četl ze své knihy básně stejně jako moderátor, kdy nám vyložil i smysl mnohých básní, což bylo velmi poučné. Jakmile bylo po vzájemném seznámení se, následovaly otázky na mne a Pavla, které si moderátor připravil jako např. co mi přináší spolupráce s autisty, co již přinesla, jaký v této spolupráci spatřuji efekt dál a podobné otázky pokládal i Pavlovi. U tohoto tématu jsem se zaměřila na záležitost jistě zajímavou a sice smysl pro detail, kterým autisté disponují. V diskusi, která se rozjela se dospělo k názoru, že by tento smysl pro detail mohl být velmi prospěšný právě nevidomým v tom, protože Pavel umí naprosto luxusně navigovat, byl by z něj tedy profesionální asistent, aniž by musel procházet nějakými školeními. Otázkou zůstává, jak to realizovat, padl návrh podat někam žádost a čekat na dotace a ohlasy, ovšem se nabízí k diskusi drobný háček, jestli je toto řešení efektivní a jak by vše dlouho trvalo. Jistě to bude ale zajímavý návrh a přinejmenším bude mým cílem, aby se aspoň někteří zamysleli, když už by to nebylo možné zatím řešit nějak dál. Uvedu Pavlův smysl pro detail na několika příkladech. Běžný člověk, aby mi cokoli usnadnil, čímž mi možná více ubližuje, by mi např. pomohl dát zavazadlo na místo, kde by nepřekáželo. Autista, Pavel, na to šel jinak, nic mi neulehčoval, ale věcnými, krátkými, jasnými a srozumitelnými pokyny mne navigoval na příslušné místo a zpět, toto se za akci několikrát opakovalo. Další věcí byla skutečnost, že jakmile jsme přišli, luxusně mi popsal prostředí, v němž jsem se nacházela, což bez ptaní napadne žel velmi málo lidí. Nazvala bych to vše jako vrozený um pro poskytnutí nevnucující pomoci druhému, umět poznat, kdy je a není pomoc vhodná. Nejlépe se toto vše takto učí vždy v praxi a úplně vše je o informacích. Další věcí, která mne velmi zaujala, když jsme o tom později s Pavlem diskutovali byla následující, a taky by si toho jistě všiml málokdo, poněvadž by to asi nepovažoval za důležité. Seděli jsme tři zrakáči, nevidomí. Aniž jsme o tom věděli či se nějak domlouvali, všichni jsme měli malou brašničku, v níž jsme měli osobní věci. Všichni jsme ji měli na dlouhém popruhu na břiše a co bylo naprosto okouzlující, že všichni tři jsme tu brašničku drželi oběma rukama v ochranitelském gestu. Toto už není náhoda. Toto je snad, autisticky vysvětleno, jakýsi příznak "zrakáče." Pavel se poté zmínil o několika úspěšných lidech, které zná a podal o nich zajímavé a přínosné informace. Dále se řešila otázka financí handicapovaných, možnost práce, výdělku peněz, později se probíraly i otázky hlubší jako vztahy apod. Je to o tom dokázat, že je možné dělat mnoho věcí i to, aby nevidomý spolupracoval s autistou, že to má a bude mít efekt pro všechny, kteří mají zájem. Beseda, ta oficiální skončila kolem sedmé hodiny večer, mnozí se ale zdrželi i pak a diskutovalo se dále. Sama za sebe mohu říci, že beseda byla jak doufám přínosná a efekt ještě bude mít nejen tato, ale i další akce. Pro mne je kontakt s tímto vzácným člověkem velmi obohacující. Případné dotazy či další věci směřujte sem do komentářů či třeeba přímo na web Pavla.

Setkání s Michalem Roškaňukem

V pondělí osmnáctého února jsem prožila velmi zajímavou schůzku v Praze. Již dříve jsem se zmínila o panu Roškaňukovi, dále mu budu říkat jen Michal. Jeho čas je sice drahý, přesto si však v již uvedený den na mne několik hodin udělal a po setkání na Florenci a srdečném potřesení pravičkami jsme se vydali jeho rychlou chůzí do nedaleké pizzerie. V době, kdy jsme dorazili na místo, bylo ještě relativně prázdno, tak jsme obsadili volný stůl a počala konverzace. Jeho prvotní cíl bylo zrealizování rozhovoru s mou maličkostí na jeho web: www.adventor.org a jeho otázky byly velmi zajímavé. Týkaly se mých zálib od sportovních aktivit, Michal je velmi dobrý horolezec a časem jistě uskutečníme nějakou akci na skále či horostěně, tak se dotazy týkaly toho, co poslouchám, ale i faktu, jak jsem zde psala o tom, že mi kamarád Saša tu a tam ukáže nějaký znak. U problematiky znakového jazyka jsme se zastavili na nějakou dobu a naše rozmluva byla vedena tímto směrem. Pokračovala pak ve vykreslení druhého Michalova cíle a sice, jak může nevidomý člověk pracovat s autisty, neboť mne tato problematika, jak bylo už řečeno, velmi zajímá. Již v některém článku předchozím jsem uvedla, že Michal mou práci s autisty buduje na sluchových dispozicích, případně neverbální komunikaci pomocí dotyků. Sdělil mi, jaké on má v tomto ohledu zkušenosti se svými klienty, jakožto poradce i autista v jedné osobě, na co se vidět potřebuje a nač ne, bylo to pro mne nesmírně zajímavé, jak se říká, hltala jsem každé jeho slovo. Řekl mi, že zná jednoho člověka, profesionálního muzikoterapeuta, který různě po republice přednáší, uvidíme tedy, jak dál bude pokračovat navazování kontaktů a další aktivity v tomto směru. U neverbální komunikace mi názorně ukázal, aniž používal nějaký systematizovaný jazyk, jak lze s druhým člověkem komunikovat formou dotyků z dlaně na dlaň nebo na jiné části ruky. Mým úkolem bylo zjistit, co mi těmi pohyby asi tak říká. Rovněž tato ukázka byla nesmírně zajímavá. Protože nám ale oběma vadil přibývající hluk, přesunuli jsme se do nedaleké kavárny, kam za námi dorazil ještě další člověk, jistý pan Škola, o němž napíšu za čas v některém dalším článku. Zde jsme u kávy či jiných nápojů probírali mimo jiné i autismus dál, z pohledu medicínského, ač pan Škola není lékař. Bavili jsme se o tom, jak nebo čím lze zmírnit příznaky autismu ať už vyvazováním kovů z těla, tak podáváním různých vitaminů jako hořčík a další. Z této schůzky, po všech stranách přínosné, jsem velmi nadšena, jistě nepatří k posledním. Jak Michal, tak i pan Škola jsou obrovští gentlemani, s nimiž si mám co říct, dokážeme se spolu smát, bavit se na různá témata i autismus, ale v soukromějším podání jako rituály a další. Opět tedy vřele doporučuju zájemcům o tuto problematiku setkání jak s Pavlem Hlušičkou, tak i s Michalem Roškaňukem. Každý z těch dvou je jiný, přesto oba jsou originální a báječní.

Přednáška Pavla Hlušičky v Brně na téma autismus

O Pavlu Hlušičkovi jsem se již zmínila. Naše spolupráce pokračuje dále a okolnosti byly natolik příznivé, že ve čtvrtek sedmého února tohoto roku dorazil do Brna až z Keblic. Na přednášku, kterou zde pořádal, jsem rezervovala salonek v jedné restauraci a v určený čas, kdy už byli přítomni i pozvaní, akce začala. Protože jsem Pavla pozvala vlastně já, bylo na mně, abych vše uvedla a já jsem sdělila pár slov, ač s tím nemám žádnou zkušenost. Pavel poté počal hovořit a přednášku doprovázel i, jak on říká, svými autistickými přístroji. Dovolím si pro lepší představu čtenáře ocitovat několik jeho hříček, které uvedl. Jak sdělil, hraje si se slovy, není správné jeho humor chápat tak, že takhle bezpodmínečně sousloví chápe každý autista, jak říká pan Roškaňuk, co kus, to originál. První věcí, kterou tedy Pavel začal, bylo německé slovo besuch, v překladu návštěva. Dle jeho hříčky, autistické chápání tohoto pojmu je: Fajn, když přijde návštěva, budu těm lidem dávat vždy čaj v bezuchém hrnku. Svá slova doložil praktickou ukázkou, hrnkem s uraženým uchem. Dále hovořil o následující situaci: Představme si třídu, zde je autistický žák, dvě jeho spolužačky bez znevýhodnění, zbytek osazenstva není důležitý. Učitelka mu dá za úkol, aby správně rozdal a přiřadil: Plyšák tygr Vendule a plyšák lev, Andule. Autista si slova spojí a přiřadí spolužačkám plyšáky, Rovněž zde lev a tygr byli na ukázku. Ale on uvažuje dál. Tato situace byla doprovázena obrázky, následně i ještě více praktičtěji než doposud. Mohla bych nechat čtenáře hádat, ale nebudu vás trápit, neboť přemýšlení bolí. Dle autistického chápání světa a slov si tedy ten klučina spojil: lev Andule,to znám, levandule, květina. Tygr Vendule, tygrvendule, co to je, neznám. Načež by se dle slov Pavla mohlo klidně stát, že pak autista může dostat záchvat a začít házet židlemi na základě toho, že nezná kytku tygrvenduli. Tím chtěl říci, že učitel, když se v dobré víře snaží něco autistu naučit, měl by lépe rozvažovat slova, než zadá úkol. Opět svá slova podpořil ukázkou levandule, a to jak umělou kytkou, tak vonnou esencí, samotným kořením. Jeho v pořadí již třetí hříčka spočívala v tom, že, tehdy před několika lety šel v Praze místy, kde se nacházela restaurace s názvem Vesmírna. Okamžitě si spojil: Budeme se bavit o vesmíru... A protože chápe dvě verze slov či vět, pochopil to i tímto způsobem: Oves míru? A kde je oves války? Oves války hodíme do dálky, aby nastalo trvalé období míru. Válka nebude... Pro autentičnost ukázal dva sáčky střední velikosti, na jednom bylo na papírku napsáno: Oves míru a na druhém Oves války. Poslední hříčkou, také s praktickým předmětem, kterou zde budu citovat, je tato: Když se zeptáte člověka, jak se má, v dnešní době vám zpravidla odpoví, že se má špatně a už má všeho plné brýle. Autista, který se má dobře může namítnout, já se mám naprosto skvěle, nic mne netrápí a brýle mám úplně prázdné, přičemž ze stolu zvedl brýle beze skel. Ti, kteří by se dívali na internet, mohou vidět video, kde ukazuje, jak má 200 v pase, což při jeho postavě není možné a přece se tak skutečně stalo, že měl 200 v pase. K videu, kde bylo i názorné předvedení, mi poskytl komentář až on a já už vím, jak se to může stát. Ti, kteří sedívat mohou, taky uvidí rozluštění této záhady a ti, kteří se dívat nemohou, snad dostanou k videu tak jako já příslušný komentář, aby pochopili. Také rovněž ukázal, jak si, tehdy ještě, když pobýval ve Ville Vallile, vyrobil občanku, psanou azbukou, s jeho fotkou a podpisem Mnoháček Zgublačenko. Ukázky, které předváděl, byly i fotografovány. Po této humorně laděné přednášce se započala diskuse, kdy jsem přispěla i já zase z jiného soudku, jak co vnímám já, jak jsem se s ním poznala apod. Sama za sebe mohu říci, že tato akce pro mne byla jednak velmi poučná, ale i příjemná, plná humoru a mnoha zajímavých informací, dokonce jsem si s ním, jakožto básníkem a hudebníkem, měla tu čest i připít lahodným červeným vínem, kdysi to byl jeden z mých snů, se napít vína s umělcem. Těm, které tato problematika zajímá, zúčastnili se či někdy zúčastní podobných přednášek, přeji, aby i oni z akce měli podobné pocity jako jsem měla já. Pavlovi ještě jednou děkuji a jistě se v Brně na podobné akci uvidíme, jak spolu, tak třeba i s těmi, kdo čtou tento článek, za čas znovu.

Estrellin druhý bláznivý kousek - setkání s Mnoháčkem Zgublačenkem

Už článkem, v němž jsem psala, že jsem kontaktovala autora knihy Pestrostíni a netopýři, pana Axela Braunse se započal můj druhý bláznivý kousek. Při naprosto náhodné prohlídce internetu jsem narazila na velmi zvláštní sousloví: Mnoháček Zgublačenko. Znělo mi to všelijak, jen ne česky, tak jsem počala pátrat. Na webu youtube byla k vidění celá řada videí a já přišla na to, ač jsem k videům neměla žádný komentář, že ten člověk je nejen z Česka, ale i výborný básník a vtipálek. Nevěděla jsem, jestli autismus bere vážně a skutečně ho tedy má nebo je to vše žert. Povedlo se mi najít i autorův web: www.zgublacenko.cz a zde je o něm velké množství informací od jeho projektů, tak jeho knižní či hudební tvorbě a další. Tato fakta mne přiměla brát to vše vážně a nemohlo to ani jinak skončit, než, že jsem mu napsala první mail, tehdy byl pátek. Opět jsem tak uvažovala, jestli mi pan Zgublačenko, na webu bylo i jeho plné jméno, Pavel Hlušička, vůbec odepíše. I tentokrát se tak stalo, byla to sobota. Jeho odpověď byla rozsáhlá a velmi zajímavá. Tak se tedy započalo naše zatím ještě nepříliš dlouhé psaní si. Protože naše zprávy byly vskutku intenzivní, tak to aspoň vnímám já, druhého dne v neděli komunikace dospěla tak daleko, že jsme se domluvili na osobním setkání. Měla jsem štěstí, sdělil mi, že bude relativně nedaleko Brna. Bohužel osud byl nepříznivý, protože do toho místa se pro mne dalo dostat složitě. On to ale nevzdal a bylo to dobře, zvolil jiné místo, Březová nad Svitavou, byl dohodnut i přesný čas a den a jakmile udeřila ta pravá hodina, vydala jsem se na cestu, naprosto do neznámého prostředí. Za jízdu autobusem mi procházely hlavou logické myšlenky, jestli tam v určenou hodinu bude čekat a jestli ne, co pak dál. Naštěstí se ukázalo, že veškeré obavy z mé strany nebyly na místě. Setkali jsme se! A stiskli si srdečně ruce, zakončila se tedy má slova v jedné zprávě, když jsem mu psala, že mu zatím jen virtuálně podávám pravičku. Naše cesta, byl sníh a zima, směřovala do nedaleké restaurace. Nutno podotknout, že to s nevidomými lidmi umí znamenitě. Při cestě jsme drobně konverzovali a tréma ze mne pozvolna opadávala. Počínalo se osobně potvrzovat to, co jsem poznávala z mailů, že je to člověk naprosto přímý, upřimný, pravdomluvný, ale i humorný. V restauraci jsme se občerstvili jídlem a nápojem, vše nám přišlo k duhu a hovor nabíral na obrátkách. Považuji si za velkou čest, že mi věnoval své CD s názvem Modrá naděje. Proč modrá? Vysvětlil mi to. Modrá barva je barvou autistů a mezinárodní den autistů připadá na druhý duben. Závěr schůzky v restauraci tvořil telefonický hovor. Bylo výborné, že za celou schůzku mi nedal čas ani příležitost na jakoukoli trému. Prostě mi dal telefon a řekl, že mne chce skontaktovat s jistým panem Roškaňukem, člověkem majícím rovněž Aspergerův syndrom, věnující se poradenství pro autisty a jeho občanské sdružení má tento web: www.adventor.org. I tento hovor trvající jistě aspoň patnáct minut, byl velmi zajímavý. Poté, protože byl do mého odjezdu ještě čas, jsme zamířili do místní knihovny, kde pohovořil Pavel, co dělá za osvětové přednášky a já řekla něco málo o sobě. Co říci na závěr? Ač se to může zdát opravdu trošku zvláštní kousek z mé strany, a nutno říci, že mne Pavel spojil ještě s dalším člověkem, s nímž se zná také nějakou dobu, bylo to jedno z nádherných setkání, co jsem kdy prožila a já mu za to anejen jemu, děkuji. Naše spolupráce, jak doufám, bude pokračovat i dále a já nemohu jinak, než napsat, pro ty, kteří mají stejně "šílenou" povahu jako já, i vy tu a tam jděte dopodobných kousků, ne vždy je to špatně, naopak.