Co dokáže zájem lidí, aneb, proč se snažit pro druhé

Poměrně nedávno jsem vykonávala v rámci školy v Uherském Brodě na městském úřadě praxi, která trvala dva týdny. Byla jsem přidělena na oddělení sociálních služeb. Tamtéž jsem byla už jednou, je tomu asi dva roky, když jsem byla na střední a taktéž jsem zde tenkrát měla dvoutýdenní praxi. Ale vše se mění a nynější praxe a ta tehdy, to nelze srovnávat, obě, ač na stejném pracovišti, byly tak rozdílné jako oheň a voda. Budu se tedy věnovat popisu praxe nynější, kdy studuji první ročník vyšší odborné školy, obor sociální práce. S mnohými pracovnicemi jsem se již znala z doby dřívější, přesto jsem však před nástupem byla řádně nesvá. Hned v úvodu se ukázalo, že k tomu nebyl žádný důvod. Nejdřív jsem si prošla nutným školením o bezpečnosti práce. Pak jsem se vrátila do kanceláře, kde jsem měla praxi vykonávat. Zde sídlily tři sociální pracovnice. Jedna z nich se mi počala věnovat a prvního dne jsme se věnovali rozhovorům na téma nejrůznější žádosti, spisy, dokumentace, co je v nich psáno a proč... Hned první den mne natchnul. V neúřední dny se konala sociální šetření a já jsem měla možnost se zúčastnit také. Vždy se jelo ke klientům a sociální pracovnice se jich ptaly na potřebné úkony, jak je zvládají nebo ne. Já naslouchala a získávala tak cenné zkušenosti. Jednoho dne za mnou přišla vedoucí celého sociálního odboru s nápadem, jestli bych nenapsala několik bodů, námětů, jak lze zlepšit život nevidomých v Uherském Brodě. Není to sice velké město, ale několik nevidomých zde přece je, v okolí taktéž a časem jich může být víc, proč tedy nepomoct aspoň takhle málo, napsáním několika bodů... Chopila jsem se akce, napsala jsem na stránku a půl projektů, neboť myšlenky sami plynuly, a mail jsem odeslala. Reakci jsem nečekala, byl to jen nápad a aby se někdo zajímal, to už by se muselo stát něco... Ale má-li člověk zájem, to se pak dějí věci... Pracovnice mými projekty byly nadšeny! Nejsnáze realizovatelný se zatím jevil ten, kdy se na veřejných místech města např. knihovna, úřad a spol. kde je volný přístup k internetu a pc pro kohokoli, měly pc ozvučit bezplatným a volně šiřitelným programem NVDA. Kolotoč událostí se ale roztáčel dál a skoro až na konci praxe mi vedoucí sociálního odboru řekla, že by ráda všechny projekty projednala s vedením města - starostou, místostarosty a koordinátorkou komunitního plánování, přičemž kromě ostatních projektů jsem měla odprezentovat a ukázat v kanceláři starosty práci s pc pomocí programu NVDA. Takové pozvání nelze odmítnout. Měla jsem sice trému, ale na druhou stranu jsem mohla začít s úžasnou věcí pro druhé, pomoct "Našincům" plnohodnotněji žít... Schůzka probíhala ve velmi příjemné atmosféře, kdy jsem nejdřív skutečně předvedla ve zkratce, jak funguje program NVDA tedy práci s internetem, programy od firmy Microsoft apod. Poté se začal projednávat zbytek projektů, vždy se řekl jeden, já jim k tomu sdělila vše, co jsem věděla a oni pak názor, jak by šel onen bod zrealizovat, jaký odbor by realizaci měl na starost, odkud by se asi braly finance, kterou firmu požádat o pomoc. Z projektů uvedu např: Ozvučit bankomaty, více semaforů, výroba reliéfní dlažby, odstranit z cesty překážky typu dopravních značek, ozvučit pomocí majáčku významné budovy jako např. úřad, banka, pošta, popsat dveře kanceláří ve významných budovách Braillovým písmem, vyrobit na chodbách na zemi vodící lištu pro lepší orientaci, pak už zmíněné ozvučení pc a řada dalších. Musím říct, že tato praxe pro mne byla nejpřínosnější ze všech, nejen kvůli získání nových zkušeností pro mne, ale také tím, že i pracovnicím se zdála praxe přínosná. Moc se s nevidomými nesetkávají a pracovnice si tak mohly vyzkoušet přímo, jak se takový člověk vede, na co a proč ho upozornit, a také asi největším přínosem byl fakt, že vedení a všichni měli ten obrovský zájem zaobírat se a zrealizovat časem projekty, které jsem navrhla a za to chci všem moc poděkovat. Nepomůže totiž, když si "Našinci" budou psát maily o tom, jak v tom a tom městě stojí vše za houby, když kdokoli nebude mít zájem přijít, říct ta a ta věc se dělá tak a tak, zkusme ji zrealizovat z důvodů těch a těch. Čím víc jakkoli handicapovaných se o toto bude snažit, tím rychleji nám může společnost pomoct a my jí rovněž.

Nikdy se nevzdávej

Heslem Nikdy se nevzdávej byla pojmenována beseda v salonku jednoho uherskobrodského hotelu, kterou pořádalo sdružení Rovných šancí. Toto sdružení se zabývá odstraňováním bariér v životě zdravotně postižených. Protože jsem v Uherském Brodě vykonávala dvoutýdenní praxi, byla jsem rovněž i já pozvána na tuto besedu. Heslo mne velmi zaujalo a já pochopitelně přijala. Hovořit o svém životním příběhu měla paní Jana Hrdá. Byla to velmi příjemná paní, kterážto pololežela na speciálně upraveném vozíku. Zdravotně postižených se na této besedě sešla celá řada, většinou se jednalo o vozíčkáře, ale i lidi s mentálním znevýhodněním, několik nevidomých a jejich průvodci či známí. Slova se nejdřív ujal Mgr. Uherek, který besedu zahájil. Poté začala hovořit paní Hrdá, držitelka ceny Olgy Havlové. Hlas měla velmi příjemný a začala vyprávět o sobě. Hovořila o svém dětství, byla zdravá, bydlela v Praze, její táta byl filosof a historik, maminku měla taky velmi ráda. Paní Jana byla z dvojčat, avšak její sestra nepřežila. Tehdy jí maminka řekla krásné heslo, kterým se ona držela a stále tomu tak je, toto heslo se mi velmi líbí a totiž že: Musíš žít za dva! Jana rostla, roky plynuly, vystudovala i gymnázium v Praze. Dokončila školy, vdala se a postupem času měla dvě děti. Byla jim dobrou mámou. K jedné z jejich zálib patřilo poslouchání oper, chtěla se tomu také věnovat, ale nikdy se ke svému koníčku profesionálně nedostala, naučila se ale správně dýchat i zpívat. Ani se nenadála a bylo jí třicet let. A najednou se to stalo, krutá rána osudu! Přišla autonehoda! Jana na tom byla moc zle, až tak, že si zlomila vaz. Přežila jen zázrakem! Díky své zálibě, že se chtěla stát operní zpěvačkou. Jak si totiž zlomila vaz, přerazila si páteř a tím i mezižeberní svaly, díky kterým každý člověk dýchá. Ona, jak se naučila dýchat jinak, břichem, díky tomu zůstala naživu! Dlouho to trvalo, než se dostala z nemocnice domů, byla pak také i v Kladrubech, kde je rehabilitační centrum pro vozíčkáře. Ocitla se doma, zůstala ale skoro úplně ochrnutá, pohyblivou a to ještě jen málo má jen jednu ruku. Rovněž i její máma už byla nemocná, měla dvě děti a manžela. Začala se rvát se životem a nebylo to lehké, naopak. Potřebovala stálou péči a rovněž i někoho, kdo by jí pomohl se s tím vším smířit. Aniž to věděla, zasluhovala se o první osobní asistenci. Povedlo se jí sehnat několik dobrovolníků. Nebydleli už v Praze, ale v Kralupech. Situace se stávala vážnou, její máma na tom byla stále hůř, ani její manžel již nezvládal situaci, měl zdravou ženu a teď... Ona to vše velmi dobře cítila a pomýšlela potají i na to, že by odešla z tohoto světa, kousek od místa, kde bydlela, se nacházel potůček, stačilo tak málo... Pak si ale vzpomněla na mámu. Ta přece taky bojuje se svou nemocí a proč? Pro ty, kteří jí byli blízcí... Něco se v ní zlomilo a ona si řekla, že to přece nemůže udělat! Má tady pořád mámu a děti! Zatnula zuby a začala bojovat, rvát se s nelítostným životem. Krom výchovy dětí se zaměřila na další cíl, zpřístupnit zdravotně postiženým někoho, kdo by se o ně staral, tedy osobní asistenty. Jen velmi pomalu a nesnadno se prokousávala k úspěchům, ale během let se jí dařilo. Její snahy a obrovité úsilí byli schváleny až o mnoho let později, řádově se jednalo o desítky let, jmenovala rok 2007. Přesto ale byla za její obrovské snahy oceněna, získala prestižní cenu Olgy Havlové, čehož si velmi považovala a tím víc se dala do bojů za sebe i druhé se státními institucemi. Vyprávěla nám příběh o tom, jak měla někam cestovat vlakem. Dráhy jí tehdy přislíbily k vlaku plošinu. Stala se ale nehoda a nikdo ji neinformoval. Ona, jak je bojovná, nikoli ale útočná, se po právu rozčílila a přislíbila Českým drahám, že si tohle za rámeček nedají. A skutečně tomu tak bylo, vznesla několik ztížností, kterým bylo vyhověno. Od té doby uplynulo pět let. Z tehdejších třech plošin v celé republice jich je v současné době 140. Rovněž říkala, že se s každým snaží jednat laskavě a přívětivě. A dalším heslem, které mne fascinovalo bylo, když říkala, že když jde s někým jednat, že se snaží být připravenější než ten druhý. Když někdo říká nesmysly, že je daná věc tak a tak, ona argumentuje slovy: "Proč je tedy daná věc v zákoně jinak..." Je to člověk s obrovskými schopnostmi i přes svůj handicap. Žije nejen pro sebe, ale hlavně pro druhé a snaží se nám všem pomáhat, bojovat za nás u posudkových lékařů, když nechtějí mnohým uznat to, co jim patří. Po jejím příběhu se rozjela diskuse na problémy, které nás zajímaly. Další vozíčkář besedu a diskusi prokládal písněmi, které hrál na kytaru a zpíval, texty byly vynikající a humorné. Tato beseda a diskuse o sociálních problémech některých mi dala opravdu hodně. Paní Hrdá mne motivovala k tomu, že být připravenější, než druhý, může znamenat výhru.