Poprvé v Dřevmužově sídle

Po několikaleté známosti a krásném vztahu s moudrým Dřevmužem 4. ledna tohoto roku uzrál čas a s Honzou jsme navštívili jeho sídlo v jedné vesničce nedaleko Litoměřic. Hlavním důvodem této návštěvy byla skutečnost, že se potřebovaly vyladit detaily ohledně besedy, kterou budu mít v jedné litoměřické střední škole, jíž je Dřevmužova manželka ředitelkou. Protože jsme měli ten den cestu právě do Litoměřic, jeli jsme odtamtud už jen malý kousek a brzy jsme Dřevmužovo sídlo, krásnou roubenku, našli. Dřevmuž i jeho manželka nás přivítali a my kráčeli dovnitř, Honza za námi přišel o pár minut později, protože řešil lepší parkovací místo. V místnosti jsme se pak všichni posadili a vyřešili vše potřebné k budoucí besedě. Pak jsme dostali kávu či čaj a k tomu velmi dobré Vánoční cukroví a všichni jsme se dali do velmi příjemného hovoru, řešila se všemožná témata od odborných, až po přírodní. Dřevmužovo sídlo na mne působilo velmi útulně, bylo tam velmi pěkně a především jsem vnímala úžasně čistou energii, která zde panovala. Od cukroví a kávy jsme se dostali i k pití luxusního vína z krásných skleniček a to jak co se týče ornamentů, které byly krásně plasticky vyobrazeny, tak ony vinné skleničky měly krásný zvuk a to jak prázdné, tak plné. Dřevmuž mi za nejdříve to měl být krátký, pak z toho byl několikahodinový, pobyt, prokázal tu čest a dal mi do rukou několik velmi zajímavých předmětů včetně dvou dřevkřišťálových dřevbytostí. Každý z těch několika předmětů byl naprostý skvost a nemám slov, kterými mohu za ty krásné plynoucí minuty s těmito předměty a vnímání jejich energií, poděkovat. Dřevmuž naštěstí patří k několika těm, kteří mi nechají daný předmět v rukou tak dlouho, jak potřebuji a neberou mi ho po několika vteřinách, aby se náhodou něco nestalo, takže vskutku ten strávený čas s těmi předměty byl pro mě jednak velmi poučný, ale i relaxační. Za náš pobyt v Dřevmužově sídle nám dělal společnost jejich moc pěkný pes, občas se na nás přišla podívat i jejich kočka. Závěrem tohoto krásného setkání Dřevmuž Honzu pozval do svého Dřevkrálovství s dalšími zajímavými předměty. Já tam kvůli málu prostoru nešla, ale místo toho jsem si mohla velmi zajímavě pohovořit s Dřevmužovou manželkou a byl to krásně strávený čas. Byly to moc pěkné chvilky plné moudrého povídání ze strany Dřevmuže, ale i jeho manželky, mohla jsem si prohlédnout skutečné skvosty a věřím, že toto setkání nebylo rozhodně poslední.

Pan Doktor Josef Smýkal, Klenot mezi nevidomými

Pan doktor Josef Smýkal, vzácný klenot pro komunitu nevidomých lidí, koncem roku 2017 odešel v úctyhodném věku (91 let) z tohoto světa. Ačkoli jsem se o něm zmínila v některém z předchozích článků, dovolím si o tomto člověku napsat znovu, protože si tyto řádky velmi zaslouží. Pan doktor Josef Smýkal mne obrovsky ovlivnil a je pro mne velkou ctí, že jsem patřila k jeho žákům. Z dětství si ho bohužel nepamatuji, přesto ale už tehdy začal jeho pozitivní vliv na mne a moje rodiče. Pan Smýkal totiž patřil k zakladatelům tzv. rané péče. Jednalo se o to, že objížděl rodiče, kterým se narodilo zrakově postižené dítě a ukazoval jim, jak se o takového potomka mají starat, co všechno potřebuje, ale také doporučoval nejvhodnější školu. Díky jeho laskavému působení na mé rodiče jsem tedy začala navštěvovat nejdříve školku mateřskou, pak i základní školu v Brně, kterou před lety právě pan Josef Smýkal založil. Předtím, než jsem nastoupila do Brna, byly činěny pokusy o mou integraci do mateřské školky v Uherském Brodě, kde jsem bydlela, ale ty se nesetkaly s úspěchem. Několikadenní odloučení od rodičů, především od mámy, ke které jsem si vybudovala velmi silné pouto, pro mne zprvu nebylo vůbec snadné, nakonec jsem si ale na brněnskou školu zvykla a jsem za ta krásná léta, která ukončením základní školy pokračovala dále, školou střední a vyšší odbornou, velmi vděčná, protože jsem tak mohla zažít obrovskou spoustu pěkného. Pan Doktor Josef Smýkal byl rodák z krásného městečka Vlčnova, které se nachází právě blízko Uherského Brodu. Rovněž on patřil k těm, kterým osud přisoudil zrakovou vadu. Nejprve se vyučil košíkářem, tím ale k velkému štěstí komunity nevidomých lidí nezůstal, protože ji svým dalším působením obohatil daleko více. Když se tedy neživil tím, čím se vyučil, počal později nevidomé děti učit hudbě. Nezůstalo ale jenom u toho a následně se počal věnovat právě výchově a péči o nevidomé děti. Založil základní školu pro nevidomé a slabozraké v Brně, kde rovněž nějakou dobu působil jako ředitel. Velmi mu záleželo na tom, aby jeho žáci mohli v rámci svých možností žít co nejvíce plnohodnotný život. Velmi dbal, aby se těm, které učil, dostalo patřičného vzdělání a oni tak mohli být prospěšní společnosti. Jako ředitele jsem ho nezažila, protože se škola, když jsem do ní nastupovala, zrovna přesouvala ze svého původního místa jinam, kde sídlí dodnes, přesto si ale dovoluji tvrdit, že to byl ředitel jistě velmi spravedlivý, mnohdy určitě i přísný, to ale bylo dozajista všem jen ku prospěchu. Mimo tuto svoji hlavní činnost se věnoval sbírání pomůcek, které v dřívějších dobách nevidomí používali. Zasvětil tomu celou řadu let a procestoval mnoho měst. Střádal tyto různorodé pomůcky tak dlouho, až nakonec založil v Brně v Technickém muzeu oddíl, v němž jsou tyto pomůcky umístěny. Měla jsem tu čest si na některé z nich sáhnout. Výčet zásluh pana doktora Smýkala ale stále nekončí. Zasloužil se o to, abychom si nemuseli číst knihy jen v Braillově písmu, ale díky němu jsme je mohli už i poslouchat. Byl tedy jedním z prvních zakladatelů tzv. zvukové knihy. Jedná se o to, že někdo, zpravidla herec, knihu prostě namluví svým vlastním hlasem. Poslechla jsem si těchto zvukových knih docela hodně. Jak už bylo uvedeno výše, pan doktor Smýkal se také věnoval rané péči a vydal rovněž několik knih, v nichž popisoval, co a proč je pro nevidomé dítě důležité. Je mi obrovskou ctí, že jsem se mohla s panem Smýkalem několikrát setkat. Z vyprávění rodičů, především mé mámy, jsem samozřejmě věděla, že pan Smýkal u nás v Uherském Brodě občas byl a co vše udělal. Až studium na vyšší odborné škole mi ale umožnilo se s ním setkat, abych si to pamatovala. Tehdy jsem psala absolventskou práci a posílala jsem do e-mailových konferencí dotazník. I když pan Smýkal nepatřil mezi respondenty, kterých se má práce týkala, přesto dotazník vyplnil. A netrvalo to tak dlouho a my se setkali, tehdy pro mne přišel na autobusovou zastávku a my spolu kráčeli k němu domů. Naše přivítání bylo srdečné a krásné. Měl příjemný a laskavý hlas a já si tehdy snad vůbec neuvědomovala, s jakým velikánem jsem se to vlastně setkala. U něj doma bylo velmi útulno a my si měli stále, o čem povídat. Už jako malou mne musel něčím zaujmout, protože právě z jeho vyprávění vím, že prý jsem si tenkrát hrávala na pana Smýkala, v čem ale tkvěla tahle hra, to už nevím. Tohle naše první setkání, kdy jsem byla plná jeho moudrých slov, mne naprosto fascinovalo a my se od té doby setkali ještě několikrát. Dokonce se mému manželovi Honzovi a mně dostalo té cti, že společně se svými dvěma syny přijel na naši svatbu do Uherského Brodu. A zde jsem se stala svědkem toho, co dnes už bohužel není tak časté. Mohla jsem slyšet vskutku překrásný vztah dětí k tátovi, tu obrovskou úctu, kterou synové pana Smýkala k němu měli. Ta věta, kterou mu jeho syn řekl, mi zůstala v hlavě a já si ji zde dovolím zmínit, protože by dle mne měla být uvedena. "Pápíčku, pojď do stínu, jsi moc dlouho na sluníčku." Tak krásně a s úctou vyjádřenou starost o tatínkovo zdraví jsem předtím ještě neslyšela a už asi hodně dlouho neuslyším. Pan Smýkal a jeho paní museli být jistě úžasní rodiče. Na těch několika návštěvách u pana Smýkala jsem mohla pozorovat krásnou harmonii, kterou k sobě s manželkou za ta léta měli. Fascinoval mne takový ten respekt a úcta, takříkajíc ze staré školy, kterou mu jeho manželka projevovala tím způsobem, že pokud měl návštěvu, aspoň v mém případě to tak vždy bylo, tak nás jeho manželka v jeho pracovně obsloužila, obvykle kávou a něčím dobrým k tomu, ale pak se vždy vzdálila a nechala ho s návštěvou samotného. Takový ten respekt, že prostě jemu přišla návštěva a já ho nechám si ji prožít, protože prostě přišli za ním... Pan Josef Smýkal za svoje celoživotní dílo dostal plným právem několik ocenění. Znám ho jako velmi skromného člověka, který byl velmi sečtělý, vzdělaný, měl široký přehled o všemožných tématech, mnohdy byl i humorný, častokrát mi s lecčím pomohl a poradil. Stal se jedním z mých obrovských vzorů a zůstane jím stále. Za svůj život pomohl vypěstovat ze semínek celou řadu skvělých lidí a mnozí z nich úžasným způsobem kráčí v jeho stopách. Rovněž i já se chci v rámci mých možností pokusit o totéž a předávat dalším lidem to, co mne naučil. Uvedu zde jeden příklad za všechny, který se mi před pár lety stal. Tenkrát jsem se odněkud vracela a oslovila mne paní s kočárkem, jestli chci pomoct, já souhlasila. Daly jsme se do hovoru a já poznala z jejího hlasu, že se něco děje. Nemusela jsem se ani ptát a začala o tom mluvit sama. Sdělila mi, že má v kočárku malého synka, který má ale zrakové postižení. Tato skutečnost pro ni byla tak čerstvá, že nevydržela přemáhat slzy. Já se jí tehdy snažila dát naději, že všechno bude dobré a mimo jiné jsem se zmínila právě o panu Smýkalovi a jeho vlivu na mou maličkost. Nikdy nezapomenu, jak krásný pocit to pro mne byl, když jsme se pak loučily a ona mi řekla, že mi děkuje a že bude kontaktovat příslušné instituce, aby se jim od nich dostalo pomoci. Chci tedy ještě jednou touto cestou vzdát obrovskou úctu a vyjádřit díky panu Smýkalovi za vše, co pro mne udělal.