Letošní listopadové setkání s panem Žáčkem v Praze

Také tento rok se mi po komunikaci s panem Žáčkem podařilo vyjednat, tak jako loni, další setkání s ním. Datum bylo určeno na sobotu devatenáctého listopadu odpoledne a také tentokrát jsme se měli setkat u něj doma. Počasí bylo typicky listopadově nevlídné, v žádném případě nás ale neodradilo. Do metropole jsme se dostali s dostatečným časovým předstihem a stejně tak tomu bylo i v případě tramvajového dojezdu do naší cílové zastávky. Do určené hodiny ještě nějaký čas zbýval, tak jsme se šli projít po okolí. Procházeli jsme parčíkem a cesta nás zavedla i k místní památce Branické skály. Manžel Honza mi z cedule o oněch skalách přečetl, co se zde psalo a my se pomalu vydali zpět k určenému domu. Zanedlouho se dole, protože nám šel otevřít dveře, objevil pan Žáček a po přivítání jsme zamířili schody nahoru. Nejdříve šel tedy on, pak moje maličkost s holí a nakonec Honza. Pan Žáček mne velmi profesionálně donavigoval dovnitř a teplo bytu na mě působilo velmi příjemně. Usadili jsme se a dostali pohoštění ve formě příjemně teplého čaje, byl nám nabídnut i kvalitní med a k němu skutečně velice dobré sušenky. Měli jsme na celé toto setkání hodinku času, poté měl pan Žáček další návštěvu a jiné povinnosti. Přesto ale byla tato hodinka velmi příjemně, poučně i humorně strávená. Povídali jsme si naprosto o všem, většinou měl slovo pan Žáček. Hovořili jsme o životě jako takovém, o psech, Frýdlantu, lehce jsme ťukli i politickou situaci, o mích zážitcích s holí, ta se panu Žáčkovi velmi líbila a o dalších věcech. Nad mnohými jsme se od srdce zasmáli. Nechyběl ani přípitek luxusní slivovičkou. Vskutku těch šedesát minut pro mne bylo dalším krásným setkáním do sbírky těchto zážitků a již nyní se těším na další. Loučení bylo snad ještě srdečnější, než přivítání s podáním si rukou, objetím a krásnými, u srdce hřejivýmislovy. Ovšem nejlepší momenty setkání zůstanou nenapsány, ty člověk musí prožít a uchovat jako vzpomínku.