čtvrtek 21. února 2013

Setkání s Michalem Roškaňukem

V pondělí osmnáctého února jsem prožila velmi zajímavou schůzku v Praze. Již dříve jsem se zmínila o panu Roškaňukovi, dále mu budu říkat jen Michal. Jeho čas je sice drahý, přesto si však v již uvedený den na mne několik hodin udělal a po setkání na Florenci a srdečném potřesení pravičkami jsme se vydali jeho rychlou chůzí do nedaleké pizzerie. V době, kdy jsme dorazili na místo, bylo ještě relativně prázdno, tak jsme obsadili volný stůl a počala konverzace. Jeho prvotní cíl bylo zrealizování rozhovoru s mou maličkostí na jeho web: www.adventor.org a jeho otázky byly velmi zajímavé. Týkaly se mých zálib od sportovních aktivit, Michal je velmi dobrý horolezec a časem jistě uskutečníme nějakou akci na skále či horostěně, tak se dotazy týkaly toho, co poslouchám, ale i faktu, jak jsem zde psala o tom, že mi kamarád Saša tu a tam ukáže nějaký znak. U problematiky znakového jazyka jsme se zastavili na nějakou dobu a naše rozmluva byla vedena tímto směrem. Pokračovala pak ve vykreslení druhého Michalova cíle a sice, jak může nevidomý člověk pracovat s autisty, neboť mne tato problematika, jak bylo už řečeno, velmi zajímá. Již v některém článku předchozím jsem uvedla, že Michal mou práci s autisty buduje na sluchových dispozicích, případně neverbální komunikaci pomocí dotyků. Sdělil mi, jaké on má v tomto ohledu zkušenosti se svými klienty, jakožto poradce i autista v jedné osobě, na co se vidět potřebuje a nač ne, bylo to pro mne nesmírně zajímavé, jak se říká, hltala jsem každé jeho slovo. Řekl mi, že zná jednoho člověka, profesionálního muzikoterapeuta, který různě po republice přednáší, uvidíme tedy, jak dál bude pokračovat navazování kontaktů a další aktivity v tomto směru. U neverbální komunikace mi názorně ukázal, aniž používal nějaký systematizovaný jazyk, jak lze s druhým člověkem komunikovat formou dotyků z dlaně na dlaň nebo na jiné části ruky. Mým úkolem bylo zjistit, co mi těmi pohyby asi tak říká. Rovněž tato ukázka byla nesmírně zajímavá. Protože nám ale oběma vadil přibývající hluk, přesunuli jsme se do nedaleké kavárny, kam za námi dorazil ještě další člověk, jistý pan Škola, o němž napíšu za čas v některém dalším článku. Zde jsme u kávy či jiných nápojů probírali mimo jiné i autismus dál, z pohledu medicínského, ač pan Škola není lékař. Bavili jsme se o tom, jak nebo čím lze zmírnit příznaky autismu ať už vyvazováním kovů z těla, tak podáváním různých vitaminů jako hořčík a další. Z této schůzky, po všech stranách přínosné, jsem velmi nadšena, jistě nepatří k posledním. Jak Michal, tak i pan Škola jsou obrovští gentlemani, s nimiž si mám co říct, dokážeme se spolu smát, bavit se na různá témata i autismus, ale v soukromějším podání jako rituály a další. Opět tedy vřele doporučuju zájemcům o tuto problematiku setkání jak s Pavlem Hlušičkou, tak i s Michalem Roškaňukem. Každý z těch dvou je jiný, přesto oba jsou originální a báječní.

sobota 9. února 2013

Přednáška Pavla Hlušičky v Brně na téma autismus

O Pavlu Hlušičkovi jsem se již zmínila. Naše spolupráce pokračuje dále a okolnosti byly natolik příznivé, že ve čtvrtek sedmého února tohoto roku dorazil do Brna až z Keblic. Na přednášku, kterou zde pořádal, jsem rezervovala salonek v jedné restauraci a v určený čas, kdy už byli přítomni i pozvaní, akce začala. Protože jsem Pavla pozvala vlastně já, bylo na mně, abych vše uvedla a já jsem sdělila pár slov, ač s tím nemám žádnou zkušenost. Pavel poté počal hovořit a přednášku doprovázel i, jak on říká, svými autistickými přístroji. Dovolím si pro lepší představu čtenáře ocitovat několik jeho hříček, které uvedl. Jak sdělil, hraje si se slovy, není správné jeho humor chápat tak, že takhle bezpodmínečně sousloví chápe každý autista, jak říká pan Roškaňuk, co kus, to originál. První věcí, kterou tedy Pavel začal, bylo německé slovo besuch, v překladu návštěva. Dle jeho hříčky, autistické chápání tohoto pojmu je: Fajn, když přijde návštěva, budu těm lidem dávat vždy čaj v bezuchém hrnku. Svá slova doložil praktickou ukázkou, hrnkem s uraženým uchem. Dále hovořil o následující situaci: Představme si třídu, zde je autistický žák, dvě jeho spolužačky bez znevýhodnění, zbytek osazenstva není důležitý. Učitelka mu dá za úkol, aby správně rozdal a přiřadil: Plyšák tygr Vendule a plyšák lev, Andule. Autista si slova spojí a přiřadí spolužačkám plyšáky, Rovněž zde lev a tygr byli na ukázku. Ale on uvažuje dál. Tato situace byla doprovázena obrázky, následně i ještě více praktičtěji než doposud. Mohla bych nechat čtenáře hádat, ale nebudu vás trápit, neboť přemýšlení bolí. Dle autistického chápání světa a slov si tedy ten klučina spojil: lev Andule,to znám, levandule, květina. Tygr Vendule, tygrvendule, co to je, neznám. Načež by se dle slov Pavla mohlo klidně stát, že pak autista může dostat záchvat a začít házet židlemi na základě toho, že nezná kytku tygrvenduli. Tím chtěl říci, že učitel, když se v dobré víře snaží něco autistu naučit, měl by lépe rozvažovat slova, než zadá úkol. Opět svá slova podpořil ukázkou levandule, a to jak umělou kytkou, tak vonnou esencí, samotným kořením. Jeho v pořadí již třetí hříčka spočívala v tom, že, tehdy před několika lety šel v Praze místy, kde se nacházela restaurace s názvem Vesmírna. Okamžitě si spojil: Budeme se bavit o vesmíru... A protože chápe dvě verze slov či vět, pochopil to i tímto způsobem: Oves míru? A kde je oves války? Oves války hodíme do dálky, aby nastalo trvalé období míru. Válka nebude... Pro autentičnost ukázal dva sáčky střední velikosti, na jednom bylo na papírku napsáno: Oves míru a na druhém Oves války. Poslední hříčkou, také s praktickým předmětem, kterou zde budu citovat, je tato: Když se zeptáte člověka, jak se má, v dnešní době vám zpravidla odpoví, že se má špatně a už má všeho plné brýle. Autista, který se má dobře může namítnout, já se mám naprosto skvěle, nic mne netrápí a brýle mám úplně prázdné, přičemž ze stolu zvedl brýle beze skel. Ti, kteří by se dívali na internet, mohou vidět video, kde ukazuje, jak má 200 v pase, což při jeho postavě není možné a přece se tak skutečně stalo, že měl 200 v pase. K videu, kde bylo i názorné předvedení, mi poskytl komentář až on a já už vím, jak se to může stát. Ti, kteří sedívat mohou, taky uvidí rozluštění této záhady a ti, kteří se dívat nemohou, snad dostanou k videu tak jako já příslušný komentář, aby pochopili. Také rovněž ukázal, jak si, tehdy ještě, když pobýval ve Ville Vallile, vyrobil občanku, psanou azbukou, s jeho fotkou a podpisem Mnoháček Zgublačenko. Ukázky, které předváděl, byly i fotografovány. Po této humorně laděné přednášce se započala diskuse, kdy jsem přispěla i já zase z jiného soudku, jak co vnímám já, jak jsem se s ním poznala apod. Sama za sebe mohu říci, že tato akce pro mne byla jednak velmi poučná, ale i příjemná, plná humoru a mnoha zajímavých informací, dokonce jsem si s ním, jakožto básníkem a hudebníkem, měla tu čest i připít lahodným červeným vínem, kdysi to byl jeden z mých snů, se napít vína s umělcem. Těm, které tato problematika zajímá, zúčastnili se či někdy zúčastní podobných přednášek, přeji, aby i oni z akce měli podobné pocity jako jsem měla já. Pavlovi ještě jednou děkuji a jistě se v Brně na podobné akci uvidíme, jak spolu, tak třeba i s těmi, kdo čtou tento článek, za čas znovu.