Výlet na Milešovku

Už nějakou dobu jsem chtěla pokořit další vrchol, tentokrát to měla být největší hora Českého středohoří, Milešovka. V sobotu dvacátého srpna bylo příznivé počasí a díky tomu jsem s Honzou vyrazila autem do obce zvané Milešov. Odtamtud jsme na vrchol kráčeli pěšky. Cesta vedla mnohdy lesem, tvořily ji převážně kameny a občas i kořeny. Nepostupovali jsme příliš rychle, protože Milešovka je docela hodně do špičky, proto cesta na vrchol byla docela příkrá. Zhruba v polovině cesty bylo vytvořeno jakési odpočívadlo ve formě většího kamene, na nějž jsme se na chvíli posadili a osvěžili se. Většinou jsme potkávali cyklisty, někdy ale i turisty pěší. Na jednom místě ležel docela silný klacek, polotovar hole a Honza se rozhodl, že až se budeme vracet, vezme si ho, aby si mohl vytvořit vlastnoruční hůl. Po asi dvou hodinách jsme dorazili na vrchol. O této hoře se říká, že je to největrnější místo u nás, asi to platí, nefoukalo tam sice nijak značně, ale trochu ano a v daném počasí byl vítr příjemný. Nikoli ale už viditelnost, která toho dne za mnoho nestála, takže ti, kteří se mohli kochat krajinou, byla zde totiž i rozhledna, se z pohledu asi moc netěšili. Lidí zde také nebylo nijak mnoho. V horské chatě jsme se občerstvili a pak jsme se pomalu vydali dolů. Sestup byl jen o málo složitější, než výstup, kameny více podkluzovaly, ale měla jsem dobrého průvodce a oba své hole, tudíž sestup proběhl bez komplikací. Na závěr jsme si v obci nedaleko, jmenuje se Velemín, dali dobrou večeři a s pár kilometry v nohou a s pocity krásně stráveného dne jsme odjížděli domů. Vzhledem k pěknému počasí to byl velmi pěkně prožitý den.

Vernisáž nejen o dřevu v Lukově

V sobotu devětadvacátého července se ve vesničce Lukov, nedaleko Litoměřic, v pět hodin večer, měla v místní galerii konat vernisáž, kterou vedl Dřevmuž a spolu s ním měli své výtvory ukázat a vystavit ještě tři malíři, dva z nich byli bratři. Hned z keltského festivalu, po krátké zastávce doma, jsme se tam s Honzou autem vydali. Chvíli jsme vesničku hledali, nakonec se ale podařilo. Počasí bylo příjemné a než jsme zamířili dovnitř, potkali jsme několik nám již známých lidí. Uvnitř byl příjemný chládek. Galerie byla nevelká, lidí se sešlo docela hodně, tudíž prostoru nebylo nijak hodně, jak řekl Dřevmuž, asi jako v pražském metru, když je plno. Vernisáž několika slovy uvedla pracovnice galerie, sdělila, že tento prostor funguje již patnáct let, což je úctyhodné. Za zajímavost považuji i fakt, kdy se v této vesničce prý nenachází žádná hospoda. Po úvodním slovu následovalo krátké vystoupení na tibetské mísy a didgeridoo v podání Venuše a jejího kolegy Pavla, kterému s Honzou přezdíváme právě tibetská mísa. Tento malý koncert mohl trvat zhruba patnáct minut a příchozím se líbil. Jakmile utichl poslední tón příjemného zvonku a utišil se i potlesk, ujal se slova Dřevmuž, který poděkoval, že zde můžeme být, vyjádřil radost nad tím, že je o vernisáž takový zájem a představil ony tři malíře. Ti krátce pohovořili o svých obrazech a opět přenechali slovo Dřevmuži. Ten pustil dokument, jak ho, prý vlastně omylem, u něj doma natáčel příjemný muž, který za ním přišel na návštěvu. Dokument byl hodně o mluveném slovu, Dřevmuž tam ukazoval a říkal, jak se dřevem pracuje, co je k tomu vše potřeba, že je každý strom jiný a odlišně je se dřevem třeba nakládat, jak moc mu na tom záleží, s jakou obrovskou láskou tzv. kreslí do dřeva, hovořil o pajasanu a dalších vzácných stromech. Dokument mohl trvat zhruba patnáct minut a myslím, že nejen pro mne byl velmi poučný. Samozřejmě i Dřevmuž zde měl své oběkty ze dřeva, mohla jsem si i sáhnout. Jeden kousek dřeva, relativně velký, ale lehký a dal se v pohodě vzít do ruky, mi připomínal lidskou hlavu. Větší oběkt, jak říká Dřevmuž, bytost ze dřeva, byl tzv. Druid. Tato dřevěná monumentální socha stála na dřevěném podstavci a co mne asi nejvíc zaujalo byl fakt, že se zde střídaly povrchy, od hladkých, až po hrubé, mi připomínal jeden povrch koberec, byla to krásná socha se svou pěknou energií. I drobné občerstvení zde na vernisáži bylo, já si zde dala jen sklenici vody ze studánky s mátou. Zdrželi jsme se zde ještě asi třicet minut, tu a tam jsme s někým prohodili slovo a pak jsme se pomalu rozloučili a vydali se zpět. Byla to pro mne velmi pěkná a poučná akce s příjemnými lidmi, zajímavými oběkty ze dřeva a věřím, že jistě nebude poslední.

Festival keltské kultury v Nasavrkách

Od pátku osmadvacátého do soboty devětadvacátého července se v Nasavrkách, což je blízko města Chrudim, konal již desátý ročník festivalu keltské kultury. Honza a já jsme se chtěli zúčastnit a vyrazili jsme už o den dřív, ve čtvrtek vlakem z Roudnice do Prahy. Tam pak dalším vlakem do Pardubic a odtamtud motorákem do Slatiňan, pár kilometrů od Nasavrk, jinde nebylo místo, jen tam, proto jsme si zde s dostatečným předstihem objednali v penzionu nocleh. Počasí bylo přívětivé a do penzionu jsme dorazili v odpoledních hodinách. Jakmile jsme se ubytovali, šli jsme prozkoumat městečko Slatiňany. Kromě zámku, do něhož jsme se chtěli jít podívat druhý den, několika obchodů, nás zaujala nedaleká hospůdka, kam jsme se šli občerstvit a personál byl velmi příjemný. Druhý den v pátek jsme tedy dopoledne vyrazili na místní zámek. Nechtěli jsme ale dovnitř, nýbrž jsme čas do poledne strávili velmi příjemnou procházkou v zámeckém lesoparku. Tu a tam se zde dala přečíst nějaká cedule o rodu, který zde žil, tak mi ji Honza četl. Bylo zde k vydění jezírko, rybník, ohrada pro koně, i tzv. dětské hospodářství, kde se děti dříve učily, jak se starat o zvířata i rostliny. V průběhu poledního sycení žaludků se počasí počalo kazit, občas spadla z oblohy kapka, ale neodradilo nás to. Po druhé hodině jsme se z penzionu vydali na místní autobusovou zastávku, abychom se dopravou dostali do Nasavrk. V autobuse cestou, byl to spoj, který svou trasu bral přes pár vesniček a nejel přímo, začalo pršet velmi vydatně, což jsme pocítili i jakmile jsme vystoupili na konečné v Nasavrkách, naštěstí na zastávce měli zastřešenou čekárnu a my tam přečkali nejhorší slejvák. Ke vstupu na festival, nacházel se na nádvoří hradu, to byl jen kousek cesty, to už svítilo slunce, ten den se počasí střídalo a tak trochu připomínalo duben. Nádvoří nebylo nijak velké, byli jsme mezi prvními, mnozí stánkaři se teprve připravovali. Samozřejmě jsme měli s sebou hole, které zanedlouho zaujaly dvě velmi příjemné osoby, manžele, tak jsme jim chvíli o nich něco řekli. Večer se mělo konat zahájení festivalu, do začátku bylo času dost, tak jsme si nakoupili nějaký ten suvenýr, ochutnali něco z nápojů či jídel. Povedlo se nám obsadit dobrá místa, hned v první řadě. V průběhu za námi přišli již zmínění manželé a ptali se, jak se dostaneme do penzionu, my řekli, že nejlepší bude taxi a oni byli tak laskaví, že nás po akci, kolem jedenácté večer, vzali autem. Možná, že nebýt holí, které vzbudily pozitivní pozornost nejen u nich, ale i u dalších tam na festivalu či u obsluhy penzionu, by se nestalo tohle ani další. Nacházela se zde kromě stánků a jiných lákadel i stálá tzv. keltská vesnička. V průběhu čekání na zahájení festivalu se konala přednáška, byli zde přítomní zaměstnanci Moravského zemského muzea v Brně a hovořili o tamějších nálezech. Večerní zahájení bylo velmi pěkné, moderátoři, dáma a muž, zavzpomínali na ročníky předchozí a uvedli první kapelu, za večer se vystřídaly celkem tři a hráli velmi hezky. Za zmínku stojí i další zajímavá skutečnost, kterou chci jen ukázat, že nemusím mít ani bílou hůl, stačila jen ta od Dřevmuže a sluneční brýle, které nosím na to, aby mi lidi pomohli. Honza šel obstarat nějaké pití, já musela uposlechnout volání přírody. Na obou místech byly značné fronty, hůl jsem měla postavenou na svém místě, jen jsem stála mezi lidmi a snažila se s nimi posouvat vpřed, nějaká příjemná dáma mi tu a tam pomohla informací, že se mám posunout. Po procesu jsem čekala na Honzu, než dorazí, plynuly minuty a on stále nikde, nic moc příjemného, ale lidí tam bylo relativně hodně, tak se prodleva v jeho příchodu dala pochopit. Najednou mne z myšlenek probral hlas, oslovila mne nějaká paní s tím, jestli chci pomoci na místo. V tu chvíli jsem neuvažovala o žádných důsledcích, že vlastně nevím, jak jí popsat, kde místo mám a odpověděla jsem, že ano a děkuji. Až při cestě k sedadlu mi to vše začalo docházet, ale neříkala jsem nic. Po chvíli mne dovedla k sedadlu a než jsem stačila ještě něco říci, byla pryč. Jakmile jsem se posadila, s úlevou, ale i radostí a hrdostí, jsem dle své hole, která tam na mne v poklidu čekala, poznala, že jsem správně, tak jsem Honzovi o tomto faktu, aby mne nehledal napsala na mobil zprávu, opět se tedy dá říci, že mi má hůl od Dřevmuže takhle zajímavě pomohla. Druhý den měl festival pokračovat dalšími kapelami, ale třeba i ukázkou různých keltských řemesel, toho dne jsme se však už nezúčastnili, až příští rok, protože jsme dostali pozvánku a právě na sobotu od Dřevmuže, který měl mít v podvečer ve vesničce Lukov, blízko Litoměřic spolu s ještě třemi malíři v místní galerii vernisáž. Mohu říct, že i když jsme na festivalu byli jen jeden den, velmi se mi líbil a už se těším na další ročník.