Estrellin druhý bláznivý kousek - setkání s Mnoháčkem Zgublačenkem

Už článkem, v němž jsem psala, že jsem kontaktovala autora knihy Pestrostíni a netopýři, pana Axela Braunse se započal můj druhý bláznivý kousek. Při naprosto náhodné prohlídce internetu jsem narazila na velmi zvláštní sousloví: Mnoháček Zgublačenko. Znělo mi to všelijak, jen ne česky, tak jsem počala pátrat. Na webu youtube byla k vidění celá řada videí a já přišla na to, ač jsem k videům neměla žádný komentář, že ten člověk je nejen z Česka, ale i výborný básník a vtipálek. Nevěděla jsem, jestli autismus bere vážně a skutečně ho tedy má nebo je to vše žert. Povedlo se mi najít i autorův web: www.zgublacenko.cz a zde je o něm velké množství informací od jeho projektů, tak jeho knižní či hudební tvorbě a další. Tato fakta mne přiměla brát to vše vážně a nemohlo to ani jinak skončit, než, že jsem mu napsala první mail, tehdy byl pátek. Opět jsem tak uvažovala, jestli mi pan Zgublačenko, na webu bylo i jeho plné jméno, Pavel Hlušička, vůbec odepíše. I tentokrát se tak stalo, byla to sobota. Jeho odpověď byla rozsáhlá a velmi zajímavá. Tak se tedy započalo naše zatím ještě nepříliš dlouhé psaní si. Protože naše zprávy byly vskutku intenzivní, tak to aspoň vnímám já, druhého dne v neděli komunikace dospěla tak daleko, že jsme se domluvili na osobním setkání. Měla jsem štěstí, sdělil mi, že bude relativně nedaleko Brna. Bohužel osud byl nepříznivý, protože do toho místa se pro mne dalo dostat složitě. On to ale nevzdal a bylo to dobře, zvolil jiné místo, Březová nad Svitavou, byl dohodnut i přesný čas a den a jakmile udeřila ta pravá hodina, vydala jsem se na cestu, naprosto do neznámého prostředí. Za jízdu autobusem mi procházely hlavou logické myšlenky, jestli tam v určenou hodinu bude čekat a jestli ne, co pak dál. Naštěstí se ukázalo, že veškeré obavy z mé strany nebyly na místě. Setkali jsme se! A stiskli si srdečně ruce, zakončila se tedy má slova v jedné zprávě, když jsem mu psala, že mu zatím jen virtuálně podávám pravičku. Naše cesta, byl sníh a zima, směřovala do nedaleké restaurace. Nutno podotknout, že to s nevidomými lidmi umí znamenitě. Při cestě jsme drobně konverzovali a tréma ze mne pozvolna opadávala. Počínalo se osobně potvrzovat to, co jsem poznávala z mailů, že je to člověk naprosto přímý, upřimný, pravdomluvný, ale i humorný. V restauraci jsme se občerstvili jídlem a nápojem, vše nám přišlo k duhu a hovor nabíral na obrátkách. Považuji si za velkou čest, že mi věnoval své CD s názvem Modrá naděje. Proč modrá? Vysvětlil mi to. Modrá barva je barvou autistů a mezinárodní den autistů připadá na druhý duben. Závěr schůzky v restauraci tvořil telefonický hovor. Bylo výborné, že za celou schůzku mi nedal čas ani příležitost na jakoukoli trému. Prostě mi dal telefon a řekl, že mne chce skontaktovat s jistým panem Roškaňukem, člověkem majícím rovněž Aspergerův syndrom, věnující se poradenství pro autisty a jeho občanské sdružení má tento web: www.adventor.org. I tento hovor trvající jistě aspoň patnáct minut, byl velmi zajímavý. Poté, protože byl do mého odjezdu ještě čas, jsme zamířili do místní knihovny, kde pohovořil Pavel, co dělá za osvětové přednášky a já řekla něco málo o sobě. Co říci na závěr? Ač se to může zdát opravdu trošku zvláštní kousek z mé strany, a nutno říci, že mne Pavel spojil ještě s dalším člověkem, s nímž se zná také nějakou dobu, bylo to jedno z nádherných setkání, co jsem kdy prožila a já mu za to anejen jemu, děkuji. Naše spolupráce, jak doufám, bude pokračovat i dále a já nemohu jinak, než napsat, pro ty, kteří mají stejně "šílenou" povahu jako já, i vy tu a tam jděte dopodobných kousků, ne vždy je to špatně, naopak.