Mé zážitky z handicampu v Jeseníkách

Od čtrnáctého do šestnáctého září se za spolupráce střediska Teiresiás, horolezeckého oddílu Matahari a firmy Singing rock konal další ročník handicampu. Tentokrát organizátoři zvolili oblast v Jeseníkách zvanou Rabštejn. Nacházejí se zde skály z břidlice s lezeckou obtížností 3 a výše, oblast je tedy dobrá jak pro lezce začátečníky, tak i pro pokročilé. Pro většinu zúčastněných bylo ubytování zajištěno v chatě, vedle níž se nacházel ještě penzion s restaurací. První den, v pátek, jsme si po příjezdu šli prohlédnout nedaleké skály, kde se nacházela také vyhlídka. Po trochu krkolomném, ale správně akčním stoupání jsme se ocitli na místě, kde byl prý podle popisu pěkný výhled do kraje s hezkou přírodou kolem a lesy. Po návratu, kdy už byl večer, dorazila většina účastníků handicampu. Proto jsme se sešli v restauraci, kde se někteří občerstvili a zbývající část dne se trávila formou volné zábavy, tedy konverzace každý s každým. Druhého dne jsme se vydali na skály, abychom mohli všichni zdolat první cesty. Cesta ke skalám, nacházelo se zde totiž více stěn, byla ještě krkolomnější než v pátek, protože jsme se kráčeli sportovně zničit jinam. Překonávali jsme cestu v lese, okolo nás stromy, na zemi spoustu kamenů a kořenů, jak to tak bývá. Čím víc jsme se blížili ke skalám, tím bylo stoupání větší. Musím podotknout, že za celou akci jsem měla výtečné průvodce po těchto cestách i při samotném lezení a patří jim můj velký dík. Po zhruba dvaceti minutách pomalejší chůze jsme se ocitli u skal, kde byl handicamp jedním ze členů firmy Singing rock zahájen. Pak někteří z lezců šli připravit několik cest a zbytek účastníků se pomalu chystalo na lezení. Instruktorů i horolezeckého materiálu bylo dost, začalo se s překonáváním cest velmi brzy. Před samotným lezením nám jeden z metodiků sdělil několik informací o tzv. prusíkování. Prusíkův uzel patří v lezení k uzlům důležitým a slouží k tomu, pokud se lezci stane situace, že někde zůstane viset a potřebuje se dostat nahoru. Uvážou se dva uzly, jeden slouží na ruce a druhý na nohy. Uzel má tu vlastnost, pokud ho lezec zatíží, sedne si do lana, že se zasekne a nehýbá se. Naopak, jestli je uzel povolen, do jednoho z nich si lezec stoupne, je druhý uzel, ten na ruce, natolik volný, že se jím dá pohybovat a posouvat ho po laně. Po posunu uzlu si lezec opět do lana a úvazku sedne, uzel se přitáhne a celá akce se opakuje znovu a znovu. Takto se lezec dostává pomalu nahoru. Někteří už začali s lezením, jiní si šli zkoušet již zmíněné prusíkování. Musím sama za sebe říci, že je to činnost relativně náročná, ale pro mě se stala velmi poučnou. Až po přenechání uzlu jiným jsem si ve chvilkovém odpočinku počala všímat změny počasí, především faktu, že začal foukat hodně ostrý vítr, který se stával nepříjemným. Protože bylo potřeba se conejrychleji opět zahřát, vydala jsem se s jedním z instruktorů zdolávat první z cest. Lezení, po nezbytném navázání, fungovalo obvykle tak, že dokud instruktor viděl, pokud nelezl vedle lezce, se snažil radami usnadnit cestu nahoru slovy, kam má dát člověk ruku nebo nohu. Skály byly chladné, místy méně či více členité, tu a tam porostlé mechem, kapradím či travou. Opět jsem mohla zažívat ty krásné pocity spojené se zdoláváním cesty, cítila jsem vítr ve tvářích, dotýkala jsem se skály a pokoušela jsem se ji vylézt. Tu a tam, jak už to bývá, se člověk odřel nebo otloukl kolena o výčnělek, ale bez toho si své lezení snad už ani nedokážu představit. Pocit, kdy jsem byla tam nahoře, byl k nezaplacení a než jsem se dostala dolů, notnou chvíli jsem se tam na vrcholu cesty kochala krajinou. Druhá cesta už byla těžší, ale stejně nádherná jako předchozí, kde místy nebyly úplně dobré stupy či chyty, což k lezení samozřejmě patří. Třetí, poslední a nejtěžší cesta byla zajímavá tím, že na jejím vrcholu vytvořili instruktoři tzv. přemostění. Lany s kladkou spojili jednu skálu s druhou. Když tedy lezec vylezl tuto těžkou cestu, za odměnu se dolů dostával tzv. lanovkou, což byl zvláštní a krásný pocit adrenalinu, který jsem vnímala, zároveň jsem si na této cestě vyzkoušela i traverzovat. Už poněkolikáté jsem se u těchto lezeckých akcí mohla přesvědčit, jak nesmírně důležité je mít při lezení, ale i pod skalami helmu. První lezecký den splnil nadmíru mé očekávání. Sestup od skal byl ještě víc pestrý, než výstup vzhledem k prudkosti cesty, mnohým kamenům a kořenům, kdy se člověk držel pro usnadnění lana a řídil se pokyny průvodců, pro mě to bylo skutečně nádherné. Sobotní večer se trávil v restauraci, jednak zaslouženou večeří, ale také promítáním fotografií a videí. _Dva instruktoři, z nichž byl jeden horský vůdce, totiž byli v Grónsku, a protože jsem měla výborný komentář, mohla jsem si o akci udělat dobrou představu. Vše samozřejmě bylo překládáno do českého znakového jazyka. Tyto akce se mi mimo jiné velmi líbí i pro skutečnost, že se zde mohou setkat lidé s různým zdravotním znevýhodněním, což může být obohacující pro každou skupinu, ale dozajista nejen pro zdravotně znevýhodněné jako takové, ale i pro instruktory zdravé. Určitě mohu říct fakt, že kdyby se tato akce konala ještě o několik dnů déle, získala bych ke komunitě neslyšících, kterých na handicampu mohlo být zhruba šest, ještě blíže. Lépe bych si asi osvojila pro ně nezbytnou gestikulaci, ale i tak jsem si zapamatovala několik málo znaků. Přišla jsem díky tomu na skutečnost, že mnohé z nich mají svou logiku např. znak restaurace znázorníte tak, že rukama a prsty se pokoušíte napodobit krájení. Umět znakový jazyk, který je pro mě velmi zajímavý, asi by mě i bavil. Poslední den jsme strávili jak jinak, než také na skalách. To už se vítr utišil a lezlo se lépe. I přístup ke skalám byl snazší, protože jsme lezli tam, kam jsme si v pátek udělali procházku. Obtížnost cest se zde číslovala od čtyř výše. Instruktoři mi zvolili jednu z cest a já šla do akce. Tato skalní stěna byla jedna z těch těžších kvůli menším chytům. Tu a tam jsem překonala horší místo, kde jsem na skalní polici chvíli odpočívala a pak jsem vždy pokračovala dále. Pokoření této cesty stálo hodně sil, ale pocity byly o to hezčí. Odpoledne přišlo ukončení akce a rozloučení. Mně se tato akce víc než jen líbila, mohla jsem překonávat skály, dozvěděla jsem se další zajímavé informace o lezení jako takovém, trávila jsem čas s moc příjemnými lidmi, užila jsem si mnoho legrace a krásných chvilek. Na tyto pocity se zapomenout nedá a moc přeji každému, kdo na handicampu ještě nebyl, aby tuto fajn akci zažil. Díky tedy ještě jednou středisku, oddílu Matahari i Singing rocku za zorganizování této krásné akce.

Slovácké slavnosti vína

V sobotu devátého září se konaly v Uherském Hradišti slavnosti vína. Již jednou jsem se této akce zúčastnila, je to ale už několik let zpět. Na akci se sjelo velké množství lidí z okolních vesnic. Nejdříve kráčel průvod vybraných zástupců v krojích. Hlasatelka vždy oznámila, o jakou vesnici jde, ale i fakt, jakým znakem se ta která dědina pyšní např. hrozen vína. Procházení průvodu mohlo trvat dobré dvě hodinky a jistě to byla pastva pro oči, ale také krásná ukázka místního folkloru. Akce byla rozptýlena po obou náměstích města, ale i v místní galerii nebo v parku. Tam všude se prodávalo všemožné víno, kdy si návštěvníci mohli koupit libovolné množství a ochutnat. Nebylo zde ale jen pití, nýbrž i rozmanitá jídla od sladkých jako třeba valašských frgálů, tak i jídla slaná od různých druhů sýrů, opékaného masa a dalších lahůdek. To vše doprovázela hudba cimbálová nebo dechová. Proplétání mezi davy lidí bylo chvílemi dosti zdlouhavé, přesto ale tato akce za to skutečně stála. Prožívat tu atmosféru, vidět a slyšet různá vystoupení od šermířů, po nejrůznější soubory, poslouchat hudbu nebo pozorovat tance. Proto všem, kteří mají rádi folklor, dobrá jídla a nápoje, vřele tuto akci doporučuji.

Prohlídka hradu Buchlov

V sobotu pětadvacátého srpna tohoto roku jsme vyrazili ve složení táta, strýc a já na prohlídku hradu Buchlov. Na nádvoří hradu jsme byli už několikrát i uvnitř jsme se párkrát ocitli, ale jestli jsem kdy absolvovala prohlídku, je to už delší dobu. Ačkoli si čtenář o tomto hradu může najít mnoho informací na internetu, přesto na tento blog uveřejním článek z této prohlídky tak, jak jsem ji vnímala já. Protože do začátku prohlídky s průvodcem byl ještě čas, navštívili jsme nejdříve hradní sklepení. Tam se čas od času konají výstavy různých předmětů a nejinak tomu bylo i v den, kdy jsme zde byli my. Viděli jsme různě zdobené šaty, ale i nejrůznější předměty z keramiky od ručně malovaných hrnečků, misek, talířků, po různé vázy nebo různé podobizny. V hradním sklepení kromě těchto zajímavých předmětů, kam patřily i zvonečky, přívěsky a různé další věci, panovalo velmi zvláštní aroma, připomínající vinný sklep. Po prohlídce výstavy jsme vyšli zpět na nádvoří a zaujala nás zde jak pověstná lípa, tak i hradní studna. To ale již nastal náš čas a průvodkyně si naši skupinku shromáždila k sobě. Nejdříve nám sdělila několik informací o rodech, které na tomto hradě vládly nebo jej obývaly, dále nám prozradila něco o hradní studni, která už se nyní nepoužívá, dříve to byl hlavní zdroj pitné vody. Poté nám průvodkyně řekla místní pověst o tzv. lípě neviny. Legenda pojednávala o jakémsi muži, který se provinil a jako poslední přání si stanovil, že když ho nechají vysadit lípu, která do roka a do dne vyroste, že čin neudělal a je nevinen. Hradní páni prý tehdy svolili a strom, lípa, tehdy do roka a dne skutečně vykvetla. Pověst praví, že aby byla spečetěna mužova nevina, lípa vyrostla obráceně, tedy korunou do země a kořeny nahoru. Po této legendě jsme se už přesunuli po několika schodech do hradu. Tam jsme viděli mnoho rozličných místností a ke každé nám byl poskytnut výklad. Mohli jsme si tak například prohlédnout strážnici nebo zbrojnici, v níž se nacházelo obrovské množství zbraní různých rodů, ale také zbraně z jiných zemí. Na zdech tak byly pověšeny nejrůznější meče od obouručních, až po jednoruké, různé přilbice, štíty, rukavice, kopí nebo katovský meč, ale i třeba tomahawk a spoustu dalších zajímavých kousků jako brnění, drátěné košile a jiné. Dále jsme se přesunuli do dvou rytířských sálů, jeden malý,d ruhý velký, kde stál stůl a židle, které byly seřazeny od nejnižších po nejvyšší. Tehdy platilo, že při hodování všichni šlechticové museli sedět stejně vysoko, proto ten, kdo byl postavou nejvyšší si vzal nejnižší židli a tak to šlo dále. Když nás průvodkyně nechala hádat, proč ten obřad s těmi židlemi, všichni jsme si mysleli automaticky, že ten, kdo měl nejvyšší postavení bude mít i nejvyšší židli. Poté jsme se přesunuli do hradní kaple, viděli jsme také ale různé sbírky, především hmyzu, ale i kůže z různých zvířat. Na stěnách hradních místností také byly tu a tam obrazy šlechticů. Jediným důkazem hygieny na tomto hradě bylo v ložnici šlechticů malé umyvadlo a dobový záchod. K tomu se vztahuje pravidlo, že v těch dobách se wc mísa vylévala z hradu ven. Proto,aby náhodného kolemjdoucího nepostihlo neštěstí, vždy musel někdo stát u okna a volat: "Dále, od hradu dále, sic vás stihne neštěstí nenadálé." Jako skoro asi každý hrad i tento má své strašidlo, které prý obchází o půlnoci hradem. K vidění zde byly dvě zajímavosti, jedna, byla to zvláštní věc a nikdo neuhodl, k čemu to mělo sloužit. Vypadalo to trochu jako náhubek na psa a ta věc měla na sobě ještě pírko. Průvodkyně nám sdělila, že se jedná o náhubek pro klevetivé ženy. Tou druhou zajímavostí bylo prý kouzelné zrcadlo. Když se do něj podívala mladá svobodná žena, do roka a do dne skrásněla, ale nikdy se prý už neměla vdát. Pokud se do něj podívala žena vdaná, připraví prý svému muži do roka a do dne překvapení, které bylo k vidění o kousek dál. Tím překvapením byly parohy. A konečně, když se do zrcadla podíval muž, prý splešatěl. Nakonec jsme ještě vystoupali po točitých schodech do jedné z věží hradu, kde byl prý krásný výhled do slováckého kraje. Po prohlídce jsme se občerstvili v místní restauraci patřící k hradu a ve třech, táta, strýc a já, jsme si ještě udělali krátký, asi kilometrový výled do nevelkého kopce ke kapli svaté Barborky, k níž se váže také několik legend, je to mimo jiné hrobka šlechticů. Nebyli jsme ale uvnitř prohlídka zde se koná také s průvodcem, proto o ní napíšu až, jestli se někdy podívám dovnitř. Protože i počasí toho dne panovalo příjemné, celá prohlídka se nesla v příjemném duchu a pro mne to bylo krásným zpestřením končících se prázdnin.