Realita nebo radši vlastní svět?

Jak tak studuji, setkávám se s různými lidmi, jak bez, tak ale i s rozličnými zdravotními znevýhodněními. Tato setkání jsou pro mne po všech stránkách velmi přínosná. Mohu se zaměřit vždy na to, co mne zajímá. Čtenáři se zde nedozví nic nového ani převratného, rozhodně ale má úvaha jistě bude stát za zamyšlení... Za své praxe, jak už bylo řečeno jsem se setkala s různými skupinami, přičemž každá měla své vlastní specifické potřeby a svůj svět. S některými jsem v dlouhodobějším kontaktu, s jinými jsem se setkala třeba jen jednou. Každopádně je velmi zajímavé sledovat, jak se ten který člověk s nějakým znevýhodněním protlouká dnešní dobou. Mohu snažení těchto lidí vnímat ze dvou úhlů pohledu, jak ze situace zrakově postiženého člověka, který kromě vlastního světa poznává světy jiných, tak i z pohledu sociálního pracovníka. Společnost nebo příbuzní se ke svým znevýhodněným mohou stavit dvěmi způsoby, buď ho budou podporovat v jeho snahách a dostanou ho do reality, nebo nikoli a budou čerpat z klasických svých vlastních poznatků, že ten dotyčný na tu kterou věc nemá, protože.. Počnou hledat mnoho důvodů, proč takovou osobu nechat v jeho vlastním světě, že si ten někdo stejně neuvědomuje realitu. Jak známo dnešní společnost velmi spěchá a pro mnohé je nepohodlné nějak znevýhodněného cokoli učit, protože je to zdlouhavé a ten "zdravý" tu věc udělá sám přece lépe a rychleji. Když už se přece někdo najde, kdo chce nějak znevýhodněného učit čemukoli, ať je to člověk bez handicapu nebo s ním, mnohým se tento fakt přestane líbit. Realita prostě bolí, když se ten který člověk dozví, že je i v dospělosti pořád závislý na příbuzných a dalších, tak to vskutku tu osobu může bolet. Buď se pak z toho zhroutí, nebo s tímto faktem budou chtít něco dělat. Příbuzní se snaží o svého blízkého nadměrně pečovat, často na svou práci berou příspěvky od státu. Přílišnou péčí se však člověku nejvíce ubližuje. Mnohdy tzv. osoby blízké svou práci dělají rádi a nejen pro peníze, jak známo jsou i opačné případy. Odjakživa mne dráždila slova, která slyším relativně často, že to a to někdo dělat nemůže, že na nějakou věc nemá a další. Většina těchto negativ pochází právě od společnosti jako takové nebo pak právě od příbuzných. Člověk pak se buď snaží dokázat pravý opak, nebo v tom vlastním světě a pohodlí zůstane. Podobné je to i s mladými sociálními pracovníky. Vyjdou ze škol, zamíří do zaměstnání, mají spoustu nápadů, jak co dělat jinak, než je zaběhnutý systém. Praxe mají obvykle málo, na základě toho je starší kolegové zabrzdí. Po čase se mohou dostat do tzv. syndromu vyhoření. Jednoduše přestali vidět smysl ve své práci. V dnešní době se už dělají i testy na tento syndrom, především na různých školeních jako je psychohygiena a další. Žel toto všechno je dlouhodobý problém, jak se sociálními pracovníky, tak i s výše popsanými lidmi. Když už někdo chápe jejich potřeby, je stejně odmítnut. Když už se někdo dostane do nějaké organizace, v řadě znich jsem byla na praxích, relativně dobře se tam o něj starají. Zajišťují výlety, snaží se o jejich zapojení do společnosti, zprostředkování zaměstnání, předčítají noviny a další. Co se ale stane, až ta která organizace, pokud jde o neziskový sektor, nedostane dotaci či sponzorský dar? Často organizace skončí krachem, pracovníci mohou jít třeba za hranice a málokoho už zajímá, co se stane s klienty. Takových a podobných otázek k diskusi by bylo obrovské množství. Výhodu vyšší odborné školy spatřuji v tom, že jsem zde prožila daleko více praxí, než které budu mít na škole vysoké. Protože žádná teorie vám nedá to, co praxe, to ví dnes každý. Závěrem opět velmi známý poznatek, jakémukoli klientu lze pomoct jen za předpokladu, že on sám chce. Vyvíjet nátlak nebo ze sebe dělat chudáčka, aby někdo vytřískal víc, není dle mne tím nejlepším řešením. Nejhorší je, když pozorujete klienta, kterak mu chtěl někdo pomoci, setkal se ale s nesouhlasem klienta i jeho rodiny, vy pozorujete, jak se v tom plácá, ale nemůžete nic dělat. Takových případů je hodně a ve všech sférách. Jediná věc, kterou lze dělat je, že ten který znevýhodněný, který chce, se může dnes a denně snažit dokazovat, že má na to plnohodnotně žít, překonávat překážky, mít práci, která ho baví a hlavně dobře vycházet s okolím. Jak jsem už někde uvedla, velmi mne fascinuje poznávat světy jinak znevýhodněných osob, chtít pochopit, v čem je jejich jinakost a těm, které to také takhle baví, velmi držím palce.

Má účast na autorských čtení dvou básníků - Zdenka Volfa a Milana Ohniska

O básníku Zdenku Volfovi jsem se již dříve zmínila. Pozval mne na svoje autorské čtení, které konal spolu s kolegou, který dorazil z Prahy, s Milanem Ohniskem. Akce se měla konat v kabaretu U Špačka, relativně blízko v centru města Brna. Pozvání jsem přijala, měla jsem zajištěn doprovod, v určený čas na dohodnutém místě jsem se sešla s dceroupana Volfa, Dominikou, která přivedla ještě pár dalších přátel či rodinných příslušníků a kráčelo nás tedy víc. Kabaret se nacházel nedaleko, cesta vedla přes mnoho nepravidelných schodů,a le bez úhony jsme dorazili. Prošlo se hospůdkou do nevelkého sálu s pódiem, který již byl plný lidí. Akce byla zahájena zpěvem bluesové písně za doprovodu kytary a foukacích varhánek. Poté si vzal slovo moderátor akce, který oba básníky uvedl, řekl, jak je poznal, co pro něj znamenají jejich verše a nejdříve počal číst ze své knihy pan Volf. Tento básník je původní profesí zemědělec, hluboce věřící, mnohé jeho básně se tedy od tohoto všeho odráží, jsou laděny spíše vážně, ka zamyšlení, čte velmi hluboce i procítěně, u mnohých veršů mne až mrazilo nad jejich úžasnou hloubkou. Čtení mohlo trvat dvacet minut až půl hodiny a poté byla přestávka opět v podání písně, kytary a foukacích varhánek. Po skončení si vzal slovo moderátor, ovšem jiný, než na úvodu a také on sdělil, co pro něj oba básníci znamenají. Pak začal číst pan Ohnisko. Jeho básně jsou laděny humorně, mnohdy až černým humorem s jeho typickým slovníkem, kdy své verše směřuje až peprně. Posluchačům mnohdy jeho poezie na tvářích rozehrála úsměv. I toto čtení mohlo trvat zhruba třicet minut, zakončila to píseň a poděkování moderátora. Na závěr byla autogramiáda obou knih. Sama za sebe mohu říci, že mi bylo velkou ctí,ž e jsem se mohla zúčastnit tohoto čtení, patřilo k jedněm z těch pěkných, kvalitních a hlubokých, co jsem prožila a všem, kteří mají rádi poezii takové akce mohu jen doporučit.

Beseda Pavla Hlušičky v knihovně Jiřího Mahena

Osmnáctého dubna opět, již potřetí dorazil do Brna Pavel Hlušička, abychom společně uspořádali už třetí besedu na téma spolupráce autistů a nevidomých v knihovně Jiřího Mahena. Knihovna pro tento nápad byla velmi vstřícná a pracovnice název velmi oslovil, proto vyrobili i zajímavou pozvánku na tuto besedu. S Pavlem, jenž byl přesný, jsme se sešli na určeném místě v dohodnutém čase. Naše cesta směřovala do čajovny nacházející se blízko knihovny, Dům pánů z Lipé. Ač Pavel v této čajovně nikdy nebyl, nutno podotknout, že jeho smysl pro orientaci je luxusní a neměl problém kýženou adresu najít. U čaje jsme o lecčem konverzovali. Jakmile udeřila určená hodina, odebrali jsme se do již zmíněné knihovny. Dole na informačním centru k našemu údivu o akci nikdo neměl ani tušení, kde je, ač pozvánka zde byla. Později nám bylo vysvětleno, že je to dle knihovnice jakýsi "místní sport: Najdi si svou místnost..." Nakonec se ale povedlo a my dosáhli úspěchu. Ocitli jsme se v místnosti pro šestadvacet lidí. V mezičase se připravoval dataprojektor, aby zde Pavel mohl promítat své v předchozích článcích uvedené autistické obrázky. Z pozvaných nejdřív dorazil můj kamarád ze střední školy pro zrakově postižené v Brně jménem Karel mající vodícího psa. Velmi se zajímá o Pavla jako takového i o autismus, tak jsme ve třech hovořili o nejrůznějších tématech. Pozvolna se hosté počali scházet, účast zde byla kvůli větší oficiálnosti hojnější než v restauraci Severka. Úvodem akce nás knihovnice představila a předala slovo Pavlovi. Ten ve stručnosti představil a definoval Aspergerův syndrom, hovořil o svých pobytech v ústavech sociální péče a pouštěl několik videí např. o občanském sdružení Kolumbus, jehož je členem. Poté ukazoval již řečené autistické obrázky, které ovšem pro nevidomé, jichž zde bylo víc, mistrnně popisoval, takže si každý mohl udělat představu. Jednalo se o např. pět úskostí, jak je vidí člověk s duševní poruchou. Ovšem je to vše vyrobeno jeho autistickou hříčkou, kdy se jedná o pět ú z kostí a velmi zajímavě popisoval, jak je tento obrázek tvořen. Rovněž zde ukázal obrázek mapy bývalého ČSR, jak si ji představuje autista. Jde o to, že Česko a Slovensko utvořil pomocí kočky, kdy skáče po počítačové myši, příslušné obrázky jsou k dispozici na internetu i např. obrázek, jak autista nadlabával Ústí a další. Z videí, která mne zaujala pak bylo jedno, kdy vysvětloval opět autistické chápání slov, když se platí v březnu Daně, že by bylo nefér, kdyby se neplatilo, ač Dana je schopná výběrčí, i Haně a Janě. Po těchto ukázkách jsem na to vše navázala já, kdy jsem se představila, rozvedla jsem, jak jsem se k problematice autismu dostala, jak jsem se seznámila s Pavlem. Postupně se přešlo v diskusi na sociální systém, nejrůznější příspěvky a dávky, co přinesla známost moje s Pavlem a naopak, Karel přispíval do diskuse velmi zajímavě, řešil se zde již dříve zmíněný smysl pro detail, kterým autisté disponují a jeho využití pro zrakově znevýhodněné. Karel přišel s tím, že by stálo za to udělat nějaký projekt, kdy by se to vše v praxi vyzkoušelo a kdyby se tato věc setkala s úspěchem, šířila by se dále. Celá beseda mohla trvat přibližně devadesát minut a jistě by se prodloužila, ale čas zavírací doby, kdy se stejně přetahoval, byl neúprosný. Hosté se tedy rozešli a my s Pavlem kráčeli do od knihovny nedaleké vinotéky, byl to vinný sklípek. Tam jsme objednali džbánek, jak my říkáme "autistického" vína - modrý portugal a k tomu nějaké pochutiny. Za konverzace se k nám připojil jiný můj nevidomý kamarád, který také má vodícího psa a tím rozhovor příjemně zpestřil. Ti dva se tedy dovídali něco o sobě, já taky tu a tam přispěla. Jakmile jsme uznali, že čas pokročil, rozloučili jsme se s mým kamarádem a kráčeli jsme s Pavlem opět tam, kde mne předtím vyzvedl. Sama za sebe mohu říci, že toto byla jedna z těch moc fajn akcí, které jsem prožila, myslím, že přínosná byla pro všechny strany, kdy se mnozí dozvěděli zajímavé informace, nechyběl ani Pavlův tak typický humor a jeho nádherné hraní si se slovy. Naše spolupráce touto besedou jistě nekončí a pro ty, kteří by měli zájem tohoto člověka skontaktovat mohu říci, že nebudete litovat, naopak. Třeba vás začnou autisté také tak zajímat jako mne a pochopíte jejich svět či rituály.

Můj pobyt v lázních Teplice nad Bečvou

K pobytu v lázních Teplice nad Bečvou jsem se dostala jakožto nový člen občanského sdružení: www.mozaikaub.cz. Toto sdružení má za cíl formou různých akcí užitečně vyplňovat čas různě zdravotně znevýhodněných především v Uherském Brodě. Největší část komunity tvoří různě tělesně znevýhodnění, sdružení ale přijímá i další např. zrakově handicapované. Ze sdružení nás cestovalo kolem osmnácti osobními automobily. Já byla se třemi výtečnými členkami, jedna, jistá Markéta, patřila nejen k luxusním řidičům, ale v Mozaice zastává funkci finančního hospodáře, patří k velmi výmluvným lidem a nezastavil ji ani osud, který se k ní nezachoval zrovna nejlépe. Dále v autě seděla mladičká dívčina, jmenovala se Romanka, velmi hodný človíček. Nakonec pak ještě prostor s námi sdílela moje průvodkyně a také členka sdružení, která zde pracuje jako dobrovolník, poněvadž ona je zdravá. Jmenuje se Maruška a jako asistentka byla naprosto profesionální, jak jsem ji tak za ten víkend mohla poznat, hovorná s příjemným hlasem, smyslem pro humor a umem nabídnout vhodně svoji pomoc a osoba zajímající se o mnoho věcí. Za cesty trvající něco přes hodinku jsme příjemně konverzovaly a já poznávala osazenstvo vozu. Dorazili jsme na místo, bydleli jsme a zde byly i lázně v sanatoriu Moravan. Počasí nám nepřálo, ten den sněžilo. Jakmile jsme se všichni ubytovali v pokojích po dvou, následoval další program. Auty jsme se přesunuli do nedalekého centra zvané Janáček, kde jsme měli ve dvou drahách hrát bowling. Nemám s tímto sportem žádné zkušenosti, vím ale, že zrakově postižení ho běžně hrají. Proto tedy můj výkon byl bídný, tam ale o to nešlo, byl to čas trávený do večeře ve společnostipříjemných lidí, kdo chtěl, dal si pití, rozpředl se hovor a u něj se tedy hrálo. Cílem hry je poslat po dráze kouli, na výběr je z více různě těžkých koulí. Máte dva pokusy, na dráze jsou rozmístěny kuželky a hráč jich má maximum shodit. Jakmile jsme se po hře přesunuli zpět a nasytili žaludky, trávil se večer volně. Většina si šla zaplavat do nevelkého, přesto ale pěkného lázeňského bazenu a po této akci se čas trávil po pokojích, v restauraci a jak kdo chtěl. Druhého dne po snídani následovaly lázeňské procedury formou různých koupelí jako uhličitá v místní vodě či masáží a to ať již u maséra profesionálního a nebo lávové kameny. Procedury byly velmi příjemným relaxem. Odpoledne pak někteří dokončovali masáže a ti, kteří ten den měli už po všem, mohli trávit čas různě. Já jsem s mou průvodkyní i přes nepřízeň počasí vyrazila ven. Naším cílem bylo dojít do Hranické propasti. Pět kilometrů od Teplic nad Bečvou se nachází městečko Hranice na Moravě, odtud jméno propasti. Cestu jsme příliš neznaly, daly jsme tedy na rady místního rozcestníku, ten nás ovšem nevedl příliš dobře. U stánku s lázeňskými oplatky jsme se ptaly prodavačky na cestu a ta nás odrazovala, že se jde k nádraží a pak lesem, kde je bláto. Sice nás lehce tlačil čas, byly jsme dohodnuty, že v určitou hodinu si dáme sraz s dalším členem sdružení u Zbrašovských aragonitových jeskyní, kam se rozhodlo nás pár jít, ale my se nevzdaly. Jaly jsme se jít i přes odrazovače, kromě prodavačky i dalšího člověka, jehož jsme se ptaly na cestu a divně se prý díval, dál. K nádraží jsme dorazily, kráčelo se po rovné cestě a poté už nastoupil lesík s cestou posetou balvany a kořeny, bylo to hodně o tom se s mou průvodkyní sehrát, v pátek jsem ji viděla poprvé, ale učila se rychle. Po stoupání trvajícím asi patnáct minut jsme dorazili na místo. Propast to byla vskutku velmi hluboká, ohrazena zábradlím. Patří k nejhlubším ve střední Evropě, jejíž dno není dosud probádáno a zjištěno, mělo by to být kolem sedmi seti metrů, v současné době je probádáno kolem tří set dvaceti. Potkali jsme tam i speleology, kteří se připravovali zkoumat propast, měli helmy a plánovali po schůdcích, kam je běžně vstup zakázán vstoupit do hloubek. Kdyby mi bylo dáno tu propast vidět, jistě by mne mrazilo stejně jako mou průvodkyni Marušku. Cesta zpět probíhala už v rychlosti, ale k jeskyním jsme dorazily dokonce s časovým předstihem. Po drobném občerstvení si již naši skupinku čítající zhruba patnáct lidí přebrala velmi vtipná průvodkyně Martina, která nás provázela. Počali jsme tedy sestupovat dolů. Tato jeskyně je nejteplejší u nás, je zde celoročně čtrnáct stupňů. V jeskyni jsou prameny zdejší kyselky, která má teplotu čtyřiadvaceti stupňů, díky čemuž vzduch ohřívá. Mnohé síně a dómy vznikaly srážením oxidu uhličitého, z čehož vznikal ten aragonit. K vidění zde byly četné krápníky. Tento rok slaví jeskyně sto let od jejího prvního průzkumu a objevení, proto se zde pořádají četné akce. Zbrašovské se jmenují dle dřívějšího názvu vesničky. Když člověk připojil fantazii, viděl v krápnících třeba psa Falca z filmu Nekonečný příběh. Mnohá místa jsou dosud veřejnosti nepřístupná z důvodu vyvěrajícího plynu oxidu uhličitého, který ona místa zamořuje, byly jsme úpěnlivě žádáni, abychom cedulky těch zamořených míst si nebrali jako suvenýr. Jedno ze zajímavých míst byla tzv. koblihová síň, kde na zdech nerost tvoří tvar vskutku koblihu. Pak jsme kráčeli další chodbou, kde kapalo hodně vody. Zde se říká, že na které místo vašeho těla vám kápne voda, to místo vám poroste. Třetím unikátem byl prostor zvaný svatý Antoníček. Byl to kámen, který pokud jste pohladili, splnilo se vám přání, ovšem jen dobré, které jste měli na srdci. Takových pestrých míst zde byla celá řada doprovázených vtipnými poznámkami průvodkyně, co slovo, to perla, opravdu luxusní. Jakmile akce skončila, následoval poté v sedm hodin společenský večer s živou hudbou. Kdo chtěl, mohl zde tančit, jinak se pilo či konverzovalo. Druhého dne se dokončovalo zbytek procedur, já s mou průvodkyní šly odpoledne před odjezdem ještě na krátkou procházku po okolí. Byla to první taková akce, kterou jsem prožila, ovšem patří k těm velmi vydařeným. Tyto lázně jsou vhodné pro osoby léčící se se srdcem, mající cukrovku či pohybové problémy. V Mozaice jsou opravdu lidé na pravém místě, kteří se i přes svůj handicap dokáží skvěle bavit, přemýšlet o mnoha věcech a užívat života.

Má účast na druhé besedě Pavla Hlušičky v restauraci Severka v Brně

Ve čtvrtek čtvrtého dubna tohoto roku se v pět hodin odpoledne uskutečnilajiž druhá beseda pana Pavla Hlušičky v brněnské restauraci Severka. Tentokrát byla směřována jinak, nebyly zde k vidění tzv. autistické přístroje. Akci moderoval básník, pan Zdenek Volf, zúčastnila se i slečna Dominika Volfová, která mimo jiné dělá asistentku jednomu autistovi. Na počátku besedy se všichni účastníci vzájemně představili, kdo a co dělá, čemu se věnuje. Pana Hlušičku představil pan Volf lehce netradičním, ale o to zajímavějším způsobem. Přečetl ze své knihy, co o něm napsal a jak se poznali. Poté Pavel sám ještě doplnil několik podrobností. Během besedy také Pavel četl ze své knihy básně stejně jako moderátor, kdy nám vyložil i smysl mnohých básní, což bylo velmi poučné. Jakmile bylo po vzájemném seznámení se, následovaly otázky na mne a Pavla, které si moderátor připravil jako např. co mi přináší spolupráce s autisty, co již přinesla, jaký v této spolupráci spatřuji efekt dál a podobné otázky pokládal i Pavlovi. U tohoto tématu jsem se zaměřila na záležitost jistě zajímavou a sice smysl pro detail, kterým autisté disponují. V diskusi, která se rozjela se dospělo k názoru, že by tento smysl pro detail mohl být velmi prospěšný právě nevidomým v tom, protože Pavel umí naprosto luxusně navigovat, byl by z něj tedy profesionální asistent, aniž by musel procházet nějakými školeními. Otázkou zůstává, jak to realizovat, padl návrh podat někam žádost a čekat na dotace a ohlasy, ovšem se nabízí k diskusi drobný háček, jestli je toto řešení efektivní a jak by vše dlouho trvalo. Jistě to bude ale zajímavý návrh a přinejmenším bude mým cílem, aby se aspoň někteří zamysleli, když už by to nebylo možné zatím řešit nějak dál. Uvedu Pavlův smysl pro detail na několika příkladech. Běžný člověk, aby mi cokoli usnadnil, čímž mi možná více ubližuje, by mi např. pomohl dát zavazadlo na místo, kde by nepřekáželo. Autista, Pavel, na to šel jinak, nic mi neulehčoval, ale věcnými, krátkými, jasnými a srozumitelnými pokyny mne navigoval na příslušné místo a zpět, toto se za akci několikrát opakovalo. Další věcí byla skutečnost, že jakmile jsme přišli, luxusně mi popsal prostředí, v němž jsem se nacházela, což bez ptaní napadne žel velmi málo lidí. Nazvala bych to vše jako vrozený um pro poskytnutí nevnucující pomoci druhému, umět poznat, kdy je a není pomoc vhodná. Nejlépe se toto vše takto učí vždy v praxi a úplně vše je o informacích. Další věcí, která mne velmi zaujala, když jsme o tom později s Pavlem diskutovali byla následující, a taky by si toho jistě všiml málokdo, poněvadž by to asi nepovažoval za důležité. Seděli jsme tři zrakáči, nevidomí. Aniž jsme o tom věděli či se nějak domlouvali, všichni jsme měli malou brašničku, v níž jsme měli osobní věci. Všichni jsme ji měli na dlouhém popruhu na břiše a co bylo naprosto okouzlující, že všichni tři jsme tu brašničku drželi oběma rukama v ochranitelském gestu. Toto už není náhoda. Toto je snad, autisticky vysvětleno, jakýsi příznak "zrakáče." Pavel se poté zmínil o několika úspěšných lidech, které zná a podal o nich zajímavé a přínosné informace. Dále se řešila otázka financí handicapovaných, možnost práce, výdělku peněz, později se probíraly i otázky hlubší jako vztahy apod. Je to o tom dokázat, že je možné dělat mnoho věcí i to, aby nevidomý spolupracoval s autistou, že to má a bude mít efekt pro všechny, kteří mají zájem. Beseda, ta oficiální skončila kolem sedmé hodiny večer, mnozí se ale zdrželi i pak a diskutovalo se dále. Sama za sebe mohu říci, že beseda byla jak doufám přínosná a efekt ještě bude mít nejen tato, ale i další akce. Pro mne je kontakt s tímto vzácným člověkem velmi obohacující. Případné dotazy či další věci směřujte sem do komentářů či třeeba přímo na web Pavla.