Futsalové soustředění v Bučovicích

Tak jako už pár let předchozích se stalo, že i letos bylo uspořádáno futsalové soustředění v bučovicích, které se konalo od úterka 23. do pondělka 29. srpna. Přijeli oba týmy, jak pražský, tak i brněnský včetně trenérů a zúčastnil se také Gabriel, který tehdy o státních svátcích v červenci vedl na tomtéž místě futsalový seminář. Velkou část soustředění panovala vedra a hned prvního dne po ubytování začal první trénink. Ty probíhaly vždy tak, že kvůli velké kapacitě hráčů jsme se rozdělili a zhruba polovina z nás trénovala na hřišti a ta druhá v tělocvičně. Po asi polovině tréninku, což mohla být hodinka, hodinka a čtvrt, se skupiny prostřídaly. Každou polovinu si rozebrali trenéři a každá trénovala něco jiného, záleželo to vždy na zdatnosti hráčů. Někteří tedy už první den zkoušeli hru,jiní trénovali techniku vedení míče, přihrávky, střelbu z místa a další. Ve středu se prakticky opakovalo totéž, jen s jinými cvičeními. Z motelu na němž jsme byli ubytováni, jsme se na hřiště dopravovali po svých, což bylo v horku a po kamenité cestě docela náročné, ale menší rozcvička před tréninkem nemůže nikomu škodit. Nejdřív vždy následovalo rozběhání se, jako vždy kolem met, živých překážek, pak si někdo z hráčů vzal na starost strečing, tedy rozcvičku a nakonec už byla cvičení, která si pro nás připravili trenéři. Totéž následovalo i ve čtvrtek. Na pátek byl naplánován volný den hned s několika variantami. Tu první ale v těch vedrech všichni odmítli a sice výlet na zříceninu Cimburk. Den se tedy trávil koupáním, pobytem na motelu či jinými aktivitami. V sobotu se hrálo již čtvrté ligové utkání mezi týmem Prahy a Brnem. Nakonec dopadl výsledkem dva jedna ve prospěch brněnského týmu. V neděli se ještě hrál zápas smíšených družstev. Na soustředění byla legrace, jak mezi trenéry, tak i hráči, já za ně všem děkuji a těším se na další futsalové tréninky.

Moje červencové lezení na venkovní stěně

Stalo se, že jsem byla druhý týden v červenci v Brně. Shodou náhod mi napsal můj kamarád Saša, o němž jsem psala v článku o Handicampu. Ve zprávě bylo, jestli bych si chtěla zalozit. Tuhle akci jsme plánovali už déle a já samozřejmě ráda souhlasila. Dohodli jsme se, že na stěnu dorazí ještě kamoška Ivča a kamarád Pavel, které můžete znát z již zmíněnéo článku o Handicampu. Já si se Sašou dala sraz ve středisku Teiresiás. Setkali jsme se a jali jsme se na venkovní umělou stěnu dopravovat jeho autem. Naše cesta směřovala do Brna Modřic, kde je u obchodního centra Olympie umělá stěna. Od počátku až po konec jsem čerpala nové zkušenosti. Jela jsem poprvé v životě autem s mým kamarádem a dokonce jsme si v rámci možností i popovídali. Dorazili jsme na místo, tam nás ale ještě nikdo nečekal. Saša ale nelenil a jal mi ukazovat, co kde v areálu je od šaten, až po prostory umělé stěny a jak vypadá. Byly to tzv. věže, jakési bloky, čtyři až pět, na nichž se nacházelo mnoho cest. Stěna připomínala téměř úplně skálu. Protože jsem ale s sebou neměla lezecké věci, musela jsem si půjčit od Saši a pracovníků stěny. Navlékla jsem se tedy opět po delší době do věcí a to už přišel i Pavel. Ukázalo se, že Ivča z časových důvodů nedorazí, my jsme ale přesto pokračovali v akci, která teprve začínala. Saša mi sdělil, že první polezu já. Zvolil mi relativně lehkou cestu, já se navázala a on si mne dal do jištění. Další nová zkušenost, kdy mne, nevidomou, jistí neslyšící, naprosto perfektní! Pavel se ještě soukal do věcí a díval se na nás. Jala jsem se zdolávat cestu. Po každém úseku následovala expreska, což je karabina, kterou musíte vycvaknout z lana, abyste mohli pokračovat dál. Domluvili jsme se se Sašou, že až budu nahoře, posadím se do sedáku a to mělo být znamení, aby mne spustil dolů. Povedlo se a já se ocitla na matičce zemi. To už byl oblečen a rozcvičen také Pavel a chtěl si zalozit. Saša řekl, že ho budu jistit já. Byla jsem trochu překvapena, možná i Pavel, ale souhlasil a já se do toho dala s pomocí Saši, říkal mi, co dělám špatně a co dobře. Dopadlo vše, jak mělo a já se jala zdolávat druhou a o něco těžší cestu, všechny mi volil Saša. To už byl ku pomoci i Pavel, kdyby nastaly trable s komunikací a mnohdy se jeho pomoc velmi hodila. Já pokořila i tuhle cestu a mezitím, co jsem odpočívala, si zalozili ti dva. Pak mi Saša zvolil třetí cestu a ta byla vskutku velmi obtížná. Malé stupy, daleko od sebe, mnohdy převis. Lezla jsem ji dlouhé minuty, mnohdy mi to uklouzlo a já si sedla do sedáku. Lano na venkovních stěnách či skalách je pružné a tím pádem se ocitnete o několik centimetrů níž, než jste původně byli a vy musíte ty centimetry pak zdolávat znovu. Pořádně jsem se unavila, než jsem tuto cestu pokořila. Nahoře ale ty pocity byly krásné a v duchu jsem si říkala: Vy všichni, a oni ví, kdo to jsou, kvůli vám tuto cestu lezu, jsem tady! Opět jsem pak dole odpočívala amí dva přátelé lezli. Před odchodem dorazila Ivča, ale jen aby se na nás podívala jak nám to jde. Já si dala ještě poslední cestu, už lehčí a nakonec jsem ji také úspěšně zdolala. Tahle akce pro mne byla vynikající, doufám, že není poslední. Díky všem za čas a trpělivost, které mi věnovali. Díky Sašovi i za nové zkušenosti a za legraci.

Zážitky z dovolené v severních Čechách

Od šestého do třináctého srpna jsme si vyrazili na dovolenou do severních Čech, do míst kousek od Českého ráje, ale také od Krkonoš, kde jsme ještě nebyli. V Brně jsme po cestě nabrali druhou skupinku s autem a mohli jsme vyrazit, ač nám počasí nepřálo. Jeli jsme v téměř stejné sestavě jako jezdíváme většinou. Přestávek po cestě bylo jen málo a po troše bloudění u města Semily, kde měla být nedaleko cílová vesnička Bozkov, jsme přijeli na místo určení. Tam nás přivítali majitelé chalupy,již starší, ale příjemní lidé a ukázali a sdělili nám, co a jak a co jsme potřebovali vědět. Po vybalení se, ubytování a občerstvení jsme šli, jako tomu bývá každý rok, prozkoumat vesničku BoZkov. Věděli jsme, že někde tam má být poutní místo s kostelem a pramenem vody. Po chvilce hledání a doptávání jsme ono poutní místo našli. Omyli jsme se v pramenu a ti, kteří chtěli se šli podívat do otevřeného kostela, který byl moc pěkný. Krom místa s pramenem jsme ještě zjistili, že zde jsou v blízkosti i dvě restaurace a obchod. Druhého dne, rovněž v deštivém počasí, jsme se rozdělili. Někteří z nás šli toho dne do kostela, kde se konala také mše a zbytek se šel podívat do nedalekého lesa na houby, které také našli, jen ale málo. Naši "houbaři" domluvili, že na tentýž den na odpoledne nás objednají do bozkovských dolomitových jeskyní a to se také stalo. Celý den tak střídavě pršelo, jako ostatně většinu naší dovolené. Počasí nás ale neodradilo a vyzbrojeni vybavením do deště jsme vyrazili k jeskyním. Cesta mohla trvat patnáct až dvacet minut relativně pěkným terénem. Zanedlouho, co jsme dorazili, pro nás přišel průvodce a my vkročili do chladných prostor jeskyně, kde nám průvodce počal vyprávět o vzniku jeskyní. Celý rok zde panuje stálá teplota jak vzduchu, tak i vody, tedy kolem osmi stupňů. Procházeli jsme různými chodbami s krásnými krápníky a s trochou fantazie zde člověk viděl vskutku to, co průvodce říkal, že vidět může např. sloní uši. Některé chodby byly prostorné, jiné méně, mnohdy se kráčelo po kluzkých schodech či prostory s nízkými stropy. Prohlídka jeskyní se vším všudy pro mne byla nesmírně zajímavá a poučná, průvodce hýřil vtipem. Při cestě zpět do chalupy ale opět pršelo. Večery jsme trávili příjemnou konverzací. Protože v pondělí pršelo, rozhodli jsme se, že den strávíme ve městě Jičíně, kde jsme před lety sice už byli, ale my tentokrát chtěli navštívit místní aqua park. Tam nám všem bylo příjemně a patřičně jsme se za ty tři hodiny vyřádili na různých atrakcích a to v bazéně nebo na tobogánu či v divoké řece nebo v parní sauně. Úterní den jsme konečně strávili naším prvním výšlapem, protože se počasí trošku umoudřilo. Vyšlápli jsme si na Riegrovu stezku, což byl pěší několikakilometrový úsek. Nejdřív tedy naše cesta vedla z BoZkova do Semil a pak dál po turistických značkách. Šlo se jak po asfaltové cestě, tak také po kamenech, jak dolů, tak i nahoru. Jestliže někdo cítil, že je výšlap příliš dlouhý, rozdělili jsme se a každý ušel jen tolik, kolik dokázal. Přesto ale většina z nás tuto stezku prošla od počátku až po konec a ač byl výšlap dlouhý a místy i akční, jak to tak bývá vzhledem k cestám, spokojení jsme byli všichni. Středu jsme strávili víc odpočinkově a navštívili jsme město Turnov, kde jsme se prošli po náměstí, viděli kostel a pak jsme zamířili na zámek Hrubý Rohozec. Cesta mohla mít přes jeden kilometr, kdy se kráčelo nahoru po schodech. Koupili jsme si ti, kteří chtěli, lístky na zámek s prohlídkou. Ta byla rozdělena na dvě části, my si ale dali jen jednu část. Průvodkyně byla milá a sympatická a přebrala si naši skupinu. Nejdřív jsme stanuli na nádvoří, kde pohovořila o historii, o tom, jak zámek vypadá nyní a poté jsme zamířili do sklepení. Tam jsme se prošli celkem třemi sklepy, každý sloužil na něco jiného. Zdejší rod více než vínu holdoval pivu a měl také vlastní pivovar. Zajímavé bylo, že v jednom ze sklepů zvaném lednička ukládali vskutku led na slámě, který uplatnili jak ve svém pivovaru, tak ho také vyváželi dál. V těchto podmínkách led vydržel celý rok, než byl led další. Po prohlídce sklepů jsme zamířili nahoru do patra zámku. Tam jsme si vzali zámecké papuče, jak to na zámcích bývá a jali jsme se prohlížet zámecké pokoje služebných, guvernantky, synů zdejšího hraběte i pokoj hraběte, vrchnostenskou kancelář. V jednom pokoji nám dokonce pustili i hrací skříňku a já si mohla na leccos sáhnout ať už staré a krásně zpracované židle, stoly, tak i postel či vyřezávané dveře. Prohlídka zámku se mi velmi líbila a opět jsem se hodně dověděla. Předposlední, čtvrteční den jsme si vyjeli do typicky krkonošského střediska Harrachov. Tam jsme se prošli městem a viděli jsme také Mumlavský vodopád. Pak jsme si koupili lístky na lanovku, kterou jsme také vyjeli nahoru. Lanovka neměla kabinky, leč normální sedačky. Ten den byla pěkná zima a foukalo pořádně, jak v Harrachově, tak i na lanovce a nahoře na kopci, na který jsme vystoupali lanovkou. Cesta mohla trvat tak dvacet minut a místy byly prý krásné výhledy. Ocitli jsme se na Čertově hoře a odtut jsme stoupali dál cestami kamenitými a kořenitými. Vystoupali jsme až na Janovu skálu, kde jsme si udělali přestávku a po načerpání sil jsme se jali sestupovat zpět k lanovce. Jakmile jsme se dostali zpět do Harrachova lanovkou, zamířili jsme ještě k nedaleké bobové dráze, což byli vozíky, vy jste nastoupili, vyvezli vás nahoru na kopec, který mohl mít tak tři sta metrů, možná více a pak vás pustili dolů. Vy jste museli brzdit a naklánět se v zatáčkách. Těm, kteří se zúčastnili tohoto řádění se to velmi líbilo a dali si pak jízdu ještě jednou. Hlavně moje neteř Natálka byla tak nadšena, že jen horko těžko šla zpátky. Poslední den v pátek jsme zamířili do dalšího známého střediska Do Špindlu. Ten jsme si rovněž prošli, mohl být zhruba stejně velký jako Harrachov,všude sjezdovky a vleky. Také zde jsme si koupili lístky na lanovku a vyjeli jsme na vrch zvaný Medvědín. Chtěli jsme se dostat k prameni řeky Labe a tato představa pro mne byla monumentální a nádherná. Cesta nejdřív vedla relativně dlouho po silnici, pak jsme se ale dostali do lesa a kráčeli jsme po jiném terénu. Větší část cesty tvořila lávka složená ze dvou klád vedle sebe, pod níž bylo bahno. Po této lávce se mi dost špatně šlo, ale vše se v rámci možností zvládlo. Cesta pak vedla dál a pořád se stoupalo do kopce. Asi v polovině cesty se někteří z nás opět rozdělili kvůli náročnosti terénu a zbytek pokračoval dál. Já měla vynikající průvodce, hlavně ségru Renču a moji tetu, které to vše zvládali bravurně. Cesta se pak změnila na stoupák, kde byli jednak menší potůčky, které stačilo vhodně velkým krokem překročit, ale také na tzv. terénní vlny, terénní nerovnosti, které cestu brázdily vždy po třech až pěti metrech a zde se hodně špatně šlo. Zde jsme viděli také jeden menší vodopád, který se nám velmi líbil. Tu a tam z oblohy spadlo pár kapek, ale nic velkého. A konečně jsme se ocitli u pramene labe, kde bylo velké množství lidí. Splnilo se mi tedy to, že jsem stanula u pramene této velké řeky a pocity byly k nezaplacení. Pramen nebyl nijak velký a byl ohraničený betonovou skruží. Zvláštnost byla, že zde byly vyobrazeny na ceduli erby měst, kterými řeka Labe protéká. Po krátké přestávce jsme se jali kráčet tu náročnou cestu zpět. Sil ubývalo a terén byl náročný, nakonec jsme ale vše úspěšně zvládli a je vynikající, že se nikomu nic nestalo. Večer jsme završili v bozkovské restauraci pořádnou a zaslouženou večeří. Tahle dovolená byla pro mne hrozně fajn, jak co se týče zážitků a toho, kde jsme všude byli, ale také i tím, že jsem si užila hrozně moc legrace a všem za ni hrozně moc děkuju.