Řipská pouť 2016

I v tomto roce se jako obvykle kolem svátku Svatého Jiří konala řipská pouť. Tento rok jsme se této akce s Honzou tak jako rok předminulý zúčastnili. Na prvním místě jsem Říp chtěla navštívit kvůli atmosféře, až na pozici druhé byla pouť se vším, co k ní patří. Vyšli jsme z Roudnice nad Labem pěšky, počasí nám celkem přálo. Měla nás čekat zhruba šestikilometrová túra relativně bezpřekážkovou cestou. Tentokrát měl hůl i Honza a ne jen já. Ještě v Roudnici jsme potkali jednoho Honzova příbuzného, už se spolu neviděli pár let a mezi jinou diskusí to byl první člověk, kterého zaujaly naše hole. Ještě uvedu jeden případ, kdy byl někdo holemi nadšen. Zhruba v polovině cesty na úpatí Řípu, kde se měla pouť konat, nás z ničeho nic oslovila proti nám jdoucí starší paní a aniž řekla pozdrav, první její slova byla, že to jsou zvláštnně dělané a tvarované hole, že je to zajímavá práce. Svou hůl jsem jí půjčila do ruky, aby se jí mohla zabývat více a sdělila, že je krásně hladká do ruky. Dorazili jsme do vesničky Rovné, kde už pouť začínala, zaplatili jsme symbolické vstupné a kráčeli dále. Přišli jsme na úpatí a tam mne velmi příjemně zrelaxovala atmosféra této krásné hory. Tam všude už byla spousta stánků a různých atrakcí, jak to tak na poutích bývá. Za tuto akci jsme potkali ještě několik Honzových známých, s nimiž jsme prohodili pár slov, něco málo jsme si nakoupili, ještě jednou jsme se před rozloučením pokochali krásnou horou a tou zajímavou atmosférou, která od jejího vrcholu a kapličky vane a pomalu se za pár hodin těchto pouťových a dalších zajímavých prožitků vydali opět do vesničky Rovné, kde jsme se domů přepravili autobusem. Mohu říct, že i tato pouť byla pro mne velmi krásným zpestřením víkendu.

Výlet na Házimburk, Máchovo jezero a roudnické vinobraní

Dnes se zde zmíním o dalších několika zážitcích, které jsem absolvovala v průběhů měsíců červenec, srpen a září, ale i dříve. Prázdniny probíhaly tehdy ve znamení krásného počasí. Jednoho dne jsme toho s Honzou využili a vydali se na Máchovo jezero. Výlet to byl velmi pěkný, museli jsme k jezeru do nedaleké vesničky ovšem z Kostomlat popojet autem. Vystoupili jsme a dál se vydali pěšky. Tehdy jsem neměla ještě svou druhou hůl, Honza mi tedy půjčil tu předešlou, kterou si upravil tím, že ji nastavil relativně silnou mosaznou trubičkou. Cesta byla relativně příjemná bez větších překážek, kráčeli jsme kolem celé řady kempů i restaurací, dá se říci, že jsme jezero vlastně obcházeli, lidí vůkol bylo celkem málo. Zpět do místa, z něhož jsme vyšli jsme se ale pro zpestření přepravili parníkem, ten byl tehdy velmi plný a my se tam vměstnali jen s obtížemi, já seděla na schodech kousek od motoru,a le i přes hluk byla to plavba velmi hezká. O nějaký čas později jsme se vydali na Házimburk, zříceninu hradu. To už jsem svou druhou hůl vlastnila a byl to první větší výlet s touto krásnou Dřevmužovou holí. Z Roudnice jsme se do nedaleké vesničky pár kilometrů od zříceniny přepravili historickým motoráčkem, ten jel velmi pomalu, aby se cestující mohli dívat kolem sebe. Na místo jsme dorazili za poměrně krátkou dobu a ještě, než jsme vyšli, jsme se občerstvili v tamějším šenku. Cesta na zříceninu vedla převážně do kopce, patřila k těm prudším a strmějším, ale Honza byl a stále je výtečným průvodcem, některé úseky jsme zdolávali tím způsobem, že on šel první, vzal si mou hůl, já šla za ním a držela se hole, byl to nejbezpečnější způsob překonání drobných překážek, které nám cesta nabízela k překonání. Krapet znaveni, ale příjemně, jsme dorazili na místo. Bylto pro mne velmi zvláštní pocit procházet se těmi místy a představovat si, jaké to asi bylo dříve v těch místech. Postupem času tam přicházeli i další lidé a my oslovili dva, mladou holčinu a kluka a ukázalo se, že ona hrála na flétnu v nějaké kapele hrající keltskou hudbu, což mně, milovníkovi kapely Asonance udělalo velkou radost. Má hůl se jim líbila. Cesta zpět byla ještě víc náročná, než když jsme kráčeli nahoru. Bylo to způsobeno únavou a tím, že se jde dolů, člověk musí víc brzdit koleny a chodidly, častěji může povrch klouuzat, ale vše se zvládlo bez úhony a zpět jsme se dopravili opět vlakem jen s tím rozdílem, že cesta tam nám z nějakého důvodu byla umožněna zdarma, tedy samozřejmě všem cestujícím. V září se v Roudnici koná vinobraní a my s Honzou jsme se šli podívat. I tam bylo všude množství lidí, stánku převážně s vínem, medovinou pivem a jiným občerstvením. Při kupování kelímku medoviny mi stánkař velmi chválil mou hůl. Program byl velmi pestrý od různých šermířských vystoupení, po nejrůznější kapely. My se šli podívat na vystoupení různých pěveckých sborů v roudnickém kostele, což byla akce až posvátná, nádherná akustika a velmi zajímavé zpěvy různých starých skladeb. Lze tedy říci, že všechny akce se velmi vydařily.

U pana Jiřího Žáčka v Praze

Protože jsem už s panem Žáčkem v kontaktu pár let, a jsem za to velmi vděčná, nějakou dobu jsem nesměle snila o tom, že by bylo krásné, kdyby se mi někdy dostalo té cti a já mohla být u něj doma v Praze. Byl to krásný sen, který jsem snila už aspoň půl roku, možná déle, ale říkala jsem si, co by se asi muselo stát, aby se tohle uskutečnilo. Naposled jsme se viděli při křtu naší brožurky a já mu v polovině listopadu napsala mail s dotazem, má-li zájem o další setkání s námi. Odepsal mi a můj údiv byl velmi značný. Navrhoval to, v co přesně jsem snila. Abych tomu uvěřila, třikrát jsem si ten mail četla. Psal, že bychom se mohli sejít u něj doma. Při odepisování na zprávu adrenalin fungoval naplno. Dohodli jsme tedy termín, den a čas. Onen den, byla to neděle, přišel. Byl to krásný pocit, to čekání, až přijde čas a já s manželem se vydáme z Roudnice vlakem na Prahu. Cestu nám pan Žáček k sobě domů podrobně v mailu popsal. Ještě v to dopoledne se mne ale pan Žáček ptal, jestli bychom mohli čas schůzky trochu posunout. Nad touto zprávou jsem si docela oddechla, že to bylo jen tohle a nic víc. Cesta do Prahy proběhla v klidu, našli jsme i správnou tramvaj, tou se přepravili na dané místo i dům se nám podařilo najít snadno. Ten den byla celkem zima, do schůzky zbývalo ještě pár minut a my si je krátili procházkou. Pak jsme zazvonili na správný zvonek a zanedlouho už stál před námi a srdečně jsme se všichni přivítali. U něj doma je to dle mého úsudku velmi útulné, bylo tam příjemné teplo. Posadili jsme se a po chvíli jsme mu předali malý dárek k jeho narozeninám, které pár dnů před naší schůzkou slavil. Pohostil nás velmi luxusní slivovičkou, která přišla úžasně vhod, měli jsme k dispozici i minerálku, později i kávu a něco k ní. Prožívala jsem všemi smysly tuto krásnou skutečnost, která byla dříve snem. O lecčem jsme si pohovořili, především o životě a každé jeho slovo byla moudrost. Ale nehovořili jsme jen vážně, mnohdy jsme i vtipkovali i pan Žáček přispěl luxusní vtipnou historkou, kterou prožil na své frýdlantské chalupě, která je jistě rovněž velmi pěkná. Čas uplynul velmi rychle a my se rozloučili. Věřím, že zanedlouho se obdobné setkání uskuteční zase u nás v Roudnici. Nikdy na ty krásné chvíle nezapomenu a nepřestanu za ně být vděčná.

Mých několik zážitků s holí

Bude docela náročné od doby, co mám od Dřevmuže svou druhou hůl, tedy posledního srpnového dne, popsat alespoň ty nejzajímavější zážitky, přesto se pokusím. Snad se mnohé čtenářům budou zdát fantastické, ale kdo nezkusil, nezažil. S holí se mi dějí jak zážitky relativně všední, tak i naprosto originální. Ty všední jsou toho typu, že jdu, někkoho oslovímm s žádostí o pomoc nebo někdo osloví mne a sdělí mi, že mám zajímavou, hezkou, nádhernou hůl nebo ji lidé jmenují i jinými názvy, některé jsou velmi odvážné jako třeba, že je to hůl jak z filmu Harry Potter, tedy hůl Brumbála, Harryho nebo z filmu Pán prstenů hůl Gandalfa a další. Ty názory jsou jistě umocňovány i skly, které v holi jsou, lidem mnohé připomínají, od drahokamů, po třeba jantar a další. Ne vždy se samozřejmě potkávám jen s pozitivními názory, už jsem slyšela i takový, co mám co chodit s takovouto holí, vždyť porušuji zákony. Dalším, až zajímavým mýtem je fakt, kdy si někteří myslí, že já, jakožto osoba nevidomá se s takovou holí, kdy nevypadám jako zrakáč, sotva dočkám pomoci druhých. Ale není to pravda, mnohdy je to právě naopak. Jako třeba včerejšího dne, čekala jsem na brněnskou šalinu, ta přijela, vystoupil řidič, pomáhal mi dovnitř a spontánně vychrlil: "Máš zajímavou hůl." K těm originálním zážitkům patří ten, kdy jsem, mohlo to být někdy v září či říjnu, uskutečnila praxi na základní škole, kterou jsem kdysi absolvovala, byla to praxe už několikátá, avšak s takovou holí první. Už ze začátku vzbudila obrovský zájem a to jak mezi zaměstnanci, tak i mezi žáky, byla jsem v kontaktu především s žáky druhého stupně, proto jejich reakce tak vypadaly - je to masakr, myšleno v pozitivním, ta tvoje hůl, tyjo, to je bomba ta hůl a další. Měla jsem prožít poslední den praxe a kráčela jsem naučenou trasou. Najednou jsem se před přechodem přes jednu silničku zastavila, těžko říct, proč, jakoby mi něco, snad hůl, snad má intuice, říkaly, že tam nemám jít na tu silničku. Musela jsem ale jít, potřebovala jsem být na místě včas. Vprostřed cesty, naštěstí jen s minimem automobilů, má hůl, jak tak dělám ty obloučky, narazila na něco dost divného, jakousi divnou hmotu, těžko popsatelnou. Zastavila jsem se, rukou jsem nechtěla na to něco sahat. Naštěstí vůkol žádné auto, až chodec rukou na rameni mne probral a sdělil mi, že to, co mi asi brání v cestě je přejetý ježek. Takových případů už se stalo mnoho za dobu, co mám tuhle hůl a nejen těch, ale i jiných, za všechny uvedla jsem ale jen ten výše zmíněný. Nemohu zapomenout ani zmínku o dalším pochodu kolem památné hory Říp. Sešlo se lidí daleko více než rok minulý, Pavel Hlušička, jakožto autor tam ale nebyl, vše tedy řídil Dřevmuž. Počasí tehdy bylo krásné a po zahájení se naše skupiny rozdělily, jedna kráčela vpravo, druhá vlevo a v určité části hory jsme se všichni setkali. Nahoře u kapličky byl cíl naší cesty. Tam probíhalo nejrůznější povídání, hraní na nástroje, tance s holemi a další zajímavosti. Závěr pochodu tvořilo vystoupení. Můj manžel a já jsme se dohodli, že v jedné hospůdce pod Řípem pro všechny, kteří budou chtít, uspořádáme malé vystoupení, on na bubny, já na klávesy. Několik se nás tam sešlo, dorazil nakonec i Pavel, pro něhož došel náš společný kamarád Peter, který se pochodu účastnil. Troufám si tvrdit, že se vystoupení líbilo, hraju takový řekněme keltský styl, který je přitvrzován těmi bubny. Tento pochod se velmi vydařil a moc se těším na další. Rovněž každým dnem, kdy kráčím s holí po cestách, čekám na další zajímavé zážitky, které většinou skutečně přicházejí. Pořád ale není mnoho takových holí v našem státě a ve zrakáčské komunitě tuplem ne, možná je to i trochu škoda. Všem mohu takovou hůl jen doporučit. :-)