Kniha Pestrostíni a netopýři autora Axela Braunse

Tento krátký článek nemá být v žádném případě odbornou recenzí na knihu, jedná se jen o vyjádření mého vlastního názoru a událostí, které následovaly. Kniha Pestrostíni a netopýři německého spisovatele Axela Braunse mne při pročítání novinek v naší knihovně: www.kdd.cz velmi zaujala právě svým neobvyklým názvem. Anotace zněla lákavě, knihu o svém vlastním světě psal již zmíněný autor, který má ale již od dětství Aspergerův syndrom. O tomto syndromu se lze dočíst celou řadu informací jak v literatuře, tak i na internetu. Knihu vydalo v roce 2011 nakladatelství Portál zde v Česku a v Německu pak byla vydána roku 2002 a stala se tam bestsellerem. Knihu jsem přečetla, jak se říká, jedním dechem, byla psána formou deníku a to od autorova dětství až po zhruba nějaký dvacátý rok jeho života. Spisovatel v ní čtivě a svým jazykem s mnoha jeho vlastními novotvary uvádí, jak se ocitl ve svém světě, že se mu tváře lidí a jejich slova rozplývala do nejasných zvuků, to se zlepšilo až později. Psal dále o tom, že si v jeho světě, protože mu tak tváře připadaly, členil své okolí na lidi dobré, pestré stíny a lidi pro něj ohrožující, netopýry. Velmi poutavě pak rozváděl, jak byl v mateřské školce, ve škole základní, jak vystudoval gymnázium a počal i s vysokou školou, psal o problémech s většinovou společností, jak ho brali přátelé a jeho vlastní rodina a jeho rituálech např. uhlazování látek nebo "lžícové slavnosti." To vše mne naprosto strhlo a fascinovalo, jen asi tři knihy v životě, které jsem četla dřív mne podobně uchvátily. Neodolala jsem tedy a po přečtení jsem si začala shánět informace o tomto autorovi. Neovládám německý jazyk a většina informací pro mne byla s pomocí překladače google krapet krkolomná, člověk si musel hodně domýšlet. Autorův web je: www.axelbrauns.de a fórum pak: www.krinkland.de Dokonce jsem, tehdy byl čtvrtek, našla odvahu překonat sama sebe a napsala jsem mu první anglický mail. S hrdostí mohu prohlásit, že mi dokonce odepsal. Tato zajímavá a nevšední kniha pro mne byla nesmírně obohacující a díky ní jsem se mohla dovědět víc informací o této pořád ještě neprobádané problematice, mohu ji čtenářům velmi vřele doporučit.

Seminář sebeobrany

V pondělí třetího prosince pořádala brněnská pobočka Tyflocentra seminář sebeobrany. Na tento seminář má v lednu či únoru navazovat kurs. Sešlo se nás ve skupince zhruba dvanáct a instruktor nám počal vysvětlovat po vzájemném představení se, co bude seminář a kurs obnášet. Sdělil, že nemá zkušenost přímo s učením zrakově znevýhodněných, ale po několika základních cvičeních jsme se všichni shodli, že to půjde. Dále jsme se dozvěděli, že kromě toho, jak se umět bránit, bude cílem konfliktům v praxi předcházet či je vhodnou komunikací a psychologií maximálně oddálit, aby na fyzický konflikt nedošlo. Z logiky věcí vyplývá, že největší nevýhoda tkví v tom, že většina z nás nemá vizuální kontrolu protivníka, leccos lze ale vysledovat sluchem. Protože konflikt má několik fází, kdy jsme si něco o nich říkali, kdy začátek tkví v komunikaci a konec ve fyzickém napadení, je třeba je včas rozpoznat a pokusit se reagovat. Když jsme tedy u té psychologie, tak pořád ještě na mnohé lidi fungují zákony nebo cokoli, co je překvapí či zastraší. Po této krátké teorii jsme se seřadili do dvojic a lektor nás naučil základní obraný postoj, tedy jedna noha stojí víc vpředu, ruce jsou zhruba ve výši ramen, kdy jedna ruka je rovněž víc v předu. V takovém postoji, jestli máte kontakt s protivníkem na ruce, můžete sledovat dle zvuku a jeho rukou zhruba jeho záměr a pak ruce směřovat nahoru a proti rukám jeho, kdy si chráníte obličej a další citlivá místa. Z mé strany mohu říci závěrem, že seminář byl pro mne velkým přínosem a jestli to aspoň trochu bude možné, pak určitě budu navštěvovat kurs, kde se mohu hodně dozvědět a naučit pro vlastní bezpečí.

Návštěva Technického muzea v Brně

Ve středu 14. listopadu jsem se zúčastnila návštěvy brněnského Technického muzea. V článku o výstavě pomůcek pro nevidomé ve Vlčnově jsem zmínila, že až bude příležitost navštívím i toto muzeum pro rozšíření vlastních obzorů a konečně se tak tedy stalo. Pan doktor Smýkal mi dal kontakt na osobu, která má v muzeu na starost právě pomůcky pro nevidomé. Shodou příjemných náhod se s onou paní znám, kdysi mne totiž učila na základní škole v Brně hudební výchovu. Pro tento fakt bylo setkání po těch letech velmi srdečné a taktéž i rozhovor, který jsme před exkursí vedly. Budova muzea je pro mne trochu bludiště a jistě je to i skutečností, že jsem tam byla snad podruhé v životě, kdy poprvé jsem tato místa navštívila s nějakým průvodcem a velmi dávno. Ocitly jsme se v prostoru, který vyplňovali různé stolky, ale i celá řada vitrín. Některé pomůcky byly dosti podobné či stejné těm, které jsem viděla na již zmíněné výstavě. Měla jsem v ruce celou řadu historických psacích strojů, od Pichtova, po Klainův stroj, sáhla jsem si na nejrůznější pomůcky pro tvorbu Braillova písma, především různé tabulky a rydla. Za zmínku stojí také rovněž krásně vyrobené sochy slavných nevidomých osobností např. Karla Emanuela Macana či Luise Brailla. Byly zde také vystaveny pomůcky, které já jsem používala za mých školních let a nyní jsou to již muzejní záležitosti, především Aria a Eureka A 4. Pak se mi v ruce ocitly různé reliéfní obrázky z dílny pana Mojžíška, jednalo se o skvěle zhotovené předměty denní potřeby třeba pilka. Velmi mne při exkursi zaujal stolek s otvory, v nichž byly umístěny nejrůznější předměty, které jste měli po hmatu poznat, mohl si sáhnout samozřejmě jak dospělý, tak i děti a byly tam předměty jako kelímek, krásná zvonkohra z malých tyčinek a další. Prohlédla jsem si velmi slušnou dílničku s nejrůznějšími typy nářadí od klasického kladiva, šroubováku, po nářadí na výrobu kartáčů, rozpletený košík a další rarity. Také zde byly k vidění nejrůznější mapy např. reliéfní plán tehdejšího Rakouska-Uherska. Dostaly se mi do rukou různé rýsovací soupravy od geometrických tvarů, po úhloměry a jiné. Vskutku zde jsou uloženy pravé poklady a to jak z let 1900 a více, ale i z let ještě dřívějších, šlo konkrétně o šestisetkilogramový lis na písmenka z roku 1830. Když si saháte na takhle staré věci, tak vás asi, tak jako mne, mrazí při tom pomyšlení, že se jednak tyto předměty dochovaly a jednak, že si člověk může tu danou věc prohlédnout i po těch letech. Další příjemnou záležitostí ve zdejším muzeu byly dva hudební nástroje, šlo o citeru a trubku, ta již provozu schopná nebyla, ale citera by se naladit dala, některé struny zněly opravdu hezky. Co říci závěrem? Snad jen to, že tato prohlídka mnoha krásných věcí mne nesmírně obohatila a to jak svou četností, starobylostí, ale i velmi odborným a přitom nenáročně podávaným výkladem již zmíněné průvodkyně, které velmi za vše děkuji. Těm, které by tato problematika zajímala, mohu exkursi velmi vřele doporučit.

Estrellin bláznivý kousek

To, že všichni jsme občas tak trochu šílenci, je známá věc. Každý ovšem své bláznivé kousky provádí jinak rozmanitě a za jiných okolností života. To, že i člověk s nejrůznějšími znevýhodněními dokáže být taky tak trochu šílenec a užívat si dění kolem sebe, na tom také není nic nového. Ukáži vám, které to zajímá, názorný příklad toho, když člověka něco zaujme a jde za tím. Ačkoli bych se jistě mohla dál a dál vzdělávat o své vlastní komunitě, tedy zrakově znevýhodněných, kupodivu to zas až tak moc nedělám. Naopak, zajímají mne daleko víc lidé, o kterých toho ještě moc nevím, kteří mají jiné znevýhodnění. Kdy to začalo, už ani nevím, snad někdy na střední škole při nějaké z praxí a postupně se můj zájem rozvíjel. Samozřejmě z poznávání jinak znevýhodněných lidí pramení i nejrůznější bariéry, které z obou postižení plynou. Ale snad možná i právě pro ty překážky, a mnoho z nich se logicky nikdy nepřekoná, se zajímám o druhé lidi, jak co překonávají apod. Nejlépe mohu ukázat vzájemné bariéry, ale i naopak výbornou školu života na případu, kdy se setká nevidomý člověk a neslyšící. Já tuto zkušenost před několika lety mohla prožít a při prvním setkání, tehdy se schůzka týkala sportu, jsem měla obrovskou trému z mé přirozené nevědomosti, jak komunikovat, artikulovat, co když mi neporozumí a jiné, což asi prožívá i kdokolijiný, nejen já s tím rozdílem, a zde je první bariéra, že při setkání zdravého člověka s neslyšícím může komunikaci usnadnit oční kontakt. Tehdejší schůzka naživo, pro usnadnění situace probíhala s tlumočníkem, se vyvíjela pozitivně a pomalounku vznikal mezi mnou a neslyšícím člověkem písemný kontakt. Tenkrát jsem se začala postupně s nemalou trémou od něj i z internetu dovídat mnohé informace o této komunitě lidí, jak spolu komunikují, co vše mohou dělat, jak řeší mnohé situace. Stále víc mne tato problematika zajímala a písemný kontakt i později ten osobní se časem stávaly častějšími. Když nevidomý potká člověka neslyšícího od narození, který není schopen řeči na té bázi, že by byla srozumitelná, pak je taková komunikace bez tlumočníka nemožná. Jestliže ale zrakově znevýhodněný potká či zná neslyšícího, který hovořit dokáže a který dovede i odezírat, pak je možné komunikaci uskutečnit, vždy ale platí, že s tlumočníkem je vše snazší. Když jsem tedy po nějaké době pochopila základní informace o neslyšících a fakt je ten, že nejlepší škola byla při setkání s takovými lidmi ať už někde uvnitř, nebo venku např. na skalách, začínala jsem se zajímat o přímo znakový jazyk jako takový, tedy o český znakový jazyk. A jsme u jádra věci, jednoho z mých, jak já říkám, bláznivých kousků. Zatím totiž neznám asi žádného člověka z naší komunity, aby se zajímal o znakový jazyk do té míry, že si nechá vysvětlovat, jak se který znak provádí, protože veškeré znaky jsou pro lepší pochopení znázorněny na videu, graficky, což je pro mne neproveditelné. Jistě, o neslyšících jako takových si může přečíst kdokoli, tedy i nevidomý, na tom není nic neobvyklého, jen jaksi to znakování jako takové je pro člověka bez vizuální kontroly úplně o něčem jiném. Další logická bariéra tedy je, že oni mi znakovat nemohou, ale já, když se dokáži něco naučit, tak ano, což třeba může usnadnit situaci, když potřebujete neslyšícímu cokoli říct, on váš projev nepochopí, tak nezbývá nic víc, než gestikulovat či znakovat, když víte, jak se které slovo provádí. A bariéra v pořadí již třetí se dá vyvodit ze skutečnosti, že my, nevidomí, máme narozdíl od právě neslyšících spíš dál ke gestikulaci a mimice, bez kterých se zase znakový jazyk neobejde. Aby mohl člověk se zrakovým postižením pochopit, jak se který znak dělá, musí mu být, a nejlépe přímo neslyšícím, popsán tak, aby ho dokázal pochopit a naučit se aspoň v rámci možností, tedy, jak co naznačit, jak dát ruce potažmo prsty apod. Mnohé znaky mají krásnou symboliku v jazyce českém, možná i proto se mi některé chápou lépe např. znak pro slovo Vánoce ukážete tak, že naznačíte ve vzduchu jehličnatý strom s větvemi od hora dolů. Součástí znakového jazyka je tedy krom gest, mimiky, znaků jako takových i prstová abeceda, kdy se kreslí oběma či jen jednou rukou do vzduchu slova, pro která znakynejsou např. pro názvy některých květin. Jak se postupně dovídám další znaky, a jde to pomalu z časových i jiných důvodů, stále víc mne tato pro mne neprobádaná problematika baví. Nejlepší je, když to jde aby kromě slovního popisu s nevidomým někdo prošel přímo ten pohyb toho kterého znaku pro lepší představu, když to nejde, člověk si vystačí i s popsaným znakem. Na druhou stranu je ale fakt, že když někdo nemá představu, jak se kreslí strom nebo jak napodobit cokoli jiného, tak se bez projítí pohybu neobejde. Ale i přes tyto těžkosti a překážky se dá asi naučit aspoň hrubý základ několika důležitých znaků. Určitě to zrakově znevýhodněným, ale i zdravým lidem vřele doporučuji a třeba vás to bude bavit tak moc jako mne.

Mé zážitky z handicampu v Jeseníkách

Od čtrnáctého do šestnáctého září se za spolupráce střediska Teiresiás, horolezeckého oddílu Matahari a firmy Singing rock konal další ročník handicampu. Tentokrát organizátoři zvolili oblast v Jeseníkách zvanou Rabštejn. Nacházejí se zde skály z břidlice s lezeckou obtížností 3 a výše, oblast je tedy dobrá jak pro lezce začátečníky, tak i pro pokročilé. Pro většinu zúčastněných bylo ubytování zajištěno v chatě, vedle níž se nacházel ještě penzion s restaurací. První den, v pátek, jsme si po příjezdu šli prohlédnout nedaleké skály, kde se nacházela také vyhlídka. Po trochu krkolomném, ale správně akčním stoupání jsme se ocitli na místě, kde byl prý podle popisu pěkný výhled do kraje s hezkou přírodou kolem a lesy. Po návratu, kdy už byl večer, dorazila většina účastníků handicampu. Proto jsme se sešli v restauraci, kde se někteří občerstvili a zbývající část dne se trávila formou volné zábavy, tedy konverzace každý s každým. Druhého dne jsme se vydali na skály, abychom mohli všichni zdolat první cesty. Cesta ke skalám, nacházelo se zde totiž více stěn, byla ještě krkolomnější než v pátek, protože jsme se kráčeli sportovně zničit jinam. Překonávali jsme cestu v lese, okolo nás stromy, na zemi spoustu kamenů a kořenů, jak to tak bývá. Čím víc jsme se blížili ke skalám, tím bylo stoupání větší. Musím podotknout, že za celou akci jsem měla výtečné průvodce po těchto cestách i při samotném lezení a patří jim můj velký dík. Po zhruba dvaceti minutách pomalejší chůze jsme se ocitli u skal, kde byl handicamp jedním ze členů firmy Singing rock zahájen. Pak někteří z lezců šli připravit několik cest a zbytek účastníků se pomalu chystalo na lezení. Instruktorů i horolezeckého materiálu bylo dost, začalo se s překonáváním cest velmi brzy. Před samotným lezením nám jeden z metodiků sdělil několik informací o tzv. prusíkování. Prusíkův uzel patří v lezení k uzlům důležitým a slouží k tomu, pokud se lezci stane situace, že někde zůstane viset a potřebuje se dostat nahoru. Uvážou se dva uzly, jeden slouží na ruce a druhý na nohy. Uzel má tu vlastnost, pokud ho lezec zatíží, sedne si do lana, že se zasekne a nehýbá se. Naopak, jestli je uzel povolen, do jednoho z nich si lezec stoupne, je druhý uzel, ten na ruce, natolik volný, že se jím dá pohybovat a posouvat ho po laně. Po posunu uzlu si lezec opět do lana a úvazku sedne, uzel se přitáhne a celá akce se opakuje znovu a znovu. Takto se lezec dostává pomalu nahoru. Někteří už začali s lezením, jiní si šli zkoušet již zmíněné prusíkování. Musím sama za sebe říci, že je to činnost relativně náročná, ale pro mě se stala velmi poučnou. Až po přenechání uzlu jiným jsem si ve chvilkovém odpočinku počala všímat změny počasí, především faktu, že začal foukat hodně ostrý vítr, který se stával nepříjemným. Protože bylo potřeba se conejrychleji opět zahřát, vydala jsem se s jedním z instruktorů zdolávat první z cest. Lezení, po nezbytném navázání, fungovalo obvykle tak, že dokud instruktor viděl, pokud nelezl vedle lezce, se snažil radami usnadnit cestu nahoru slovy, kam má dát člověk ruku nebo nohu. Skály byly chladné, místy méně či více členité, tu a tam porostlé mechem, kapradím či travou. Opět jsem mohla zažívat ty krásné pocity spojené se zdoláváním cesty, cítila jsem vítr ve tvářích, dotýkala jsem se skály a pokoušela jsem se ji vylézt. Tu a tam, jak už to bývá, se člověk odřel nebo otloukl kolena o výčnělek, ale bez toho si své lezení snad už ani nedokážu představit. Pocit, kdy jsem byla tam nahoře, byl k nezaplacení a než jsem se dostala dolů, notnou chvíli jsem se tam na vrcholu cesty kochala krajinou. Druhá cesta už byla těžší, ale stejně nádherná jako předchozí, kde místy nebyly úplně dobré stupy či chyty, což k lezení samozřejmě patří. Třetí, poslední a nejtěžší cesta byla zajímavá tím, že na jejím vrcholu vytvořili instruktoři tzv. přemostění. Lany s kladkou spojili jednu skálu s druhou. Když tedy lezec vylezl tuto těžkou cestu, za odměnu se dolů dostával tzv. lanovkou, což byl zvláštní a krásný pocit adrenalinu, který jsem vnímala, zároveň jsem si na této cestě vyzkoušela i traverzovat. Už poněkolikáté jsem se u těchto lezeckých akcí mohla přesvědčit, jak nesmírně důležité je mít při lezení, ale i pod skalami helmu. První lezecký den splnil nadmíru mé očekávání. Sestup od skal byl ještě víc pestrý, než výstup vzhledem k prudkosti cesty, mnohým kamenům a kořenům, kdy se člověk držel pro usnadnění lana a řídil se pokyny průvodců, pro mě to bylo skutečně nádherné. Sobotní večer se trávil v restauraci, jednak zaslouženou večeří, ale také promítáním fotografií a videí. _Dva instruktoři, z nichž byl jeden horský vůdce, totiž byli v Grónsku, a protože jsem měla výborný komentář, mohla jsem si o akci udělat dobrou představu. Vše samozřejmě bylo překládáno do českého znakového jazyka. Tyto akce se mi mimo jiné velmi líbí i pro skutečnost, že se zde mohou setkat lidé s různým zdravotním znevýhodněním, což může být obohacující pro každou skupinu, ale dozajista nejen pro zdravotně znevýhodněné jako takové, ale i pro instruktory zdravé. Určitě mohu říct fakt, že kdyby se tato akce konala ještě o několik dnů déle, získala bych ke komunitě neslyšících, kterých na handicampu mohlo být zhruba šest, ještě blíže. Lépe bych si asi osvojila pro ně nezbytnou gestikulaci, ale i tak jsem si zapamatovala několik málo znaků. Přišla jsem díky tomu na skutečnost, že mnohé z nich mají svou logiku např. znak restaurace znázorníte tak, že rukama a prsty se pokoušíte napodobit krájení. Umět znakový jazyk, který je pro mě velmi zajímavý, asi by mě i bavil. Poslední den jsme strávili jak jinak, než také na skalách. To už se vítr utišil a lezlo se lépe. I přístup ke skalám byl snazší, protože jsme lezli tam, kam jsme si v pátek udělali procházku. Obtížnost cest se zde číslovala od čtyř výše. Instruktoři mi zvolili jednu z cest a já šla do akce. Tato skalní stěna byla jedna z těch těžších kvůli menším chytům. Tu a tam jsem překonala horší místo, kde jsem na skalní polici chvíli odpočívala a pak jsem vždy pokračovala dále. Pokoření této cesty stálo hodně sil, ale pocity byly o to hezčí. Odpoledne přišlo ukončení akce a rozloučení. Mně se tato akce víc než jen líbila, mohla jsem překonávat skály, dozvěděla jsem se další zajímavé informace o lezení jako takovém, trávila jsem čas s moc příjemnými lidmi, užila jsem si mnoho legrace a krásných chvilek. Na tyto pocity se zapomenout nedá a moc přeji každému, kdo na handicampu ještě nebyl, aby tuto fajn akci zažil. Díky tedy ještě jednou středisku, oddílu Matahari i Singing rocku za zorganizování této krásné akce.

Slovácké slavnosti vína

V sobotu devátého září se konaly v Uherském Hradišti slavnosti vína. Již jednou jsem se této akce zúčastnila, je to ale už několik let zpět. Na akci se sjelo velké množství lidí z okolních vesnic. Nejdříve kráčel průvod vybraných zástupců v krojích. Hlasatelka vždy oznámila, o jakou vesnici jde, ale i fakt, jakým znakem se ta která dědina pyšní např. hrozen vína. Procházení průvodu mohlo trvat dobré dvě hodinky a jistě to byla pastva pro oči, ale také krásná ukázka místního folkloru. Akce byla rozptýlena po obou náměstích města, ale i v místní galerii nebo v parku. Tam všude se prodávalo všemožné víno, kdy si návštěvníci mohli koupit libovolné množství a ochutnat. Nebylo zde ale jen pití, nýbrž i rozmanitá jídla od sladkých jako třeba valašských frgálů, tak i jídla slaná od různých druhů sýrů, opékaného masa a dalších lahůdek. To vše doprovázela hudba cimbálová nebo dechová. Proplétání mezi davy lidí bylo chvílemi dosti zdlouhavé, přesto ale tato akce za to skutečně stála. Prožívat tu atmosféru, vidět a slyšet různá vystoupení od šermířů, po nejrůznější soubory, poslouchat hudbu nebo pozorovat tance. Proto všem, kteří mají rádi folklor, dobrá jídla a nápoje, vřele tuto akci doporučuji.

Prohlídka hradu Buchlov

V sobotu pětadvacátého srpna tohoto roku jsme vyrazili ve složení táta, strýc a já na prohlídku hradu Buchlov. Na nádvoří hradu jsme byli už několikrát i uvnitř jsme se párkrát ocitli, ale jestli jsem kdy absolvovala prohlídku, je to už delší dobu. Ačkoli si čtenář o tomto hradu může najít mnoho informací na internetu, přesto na tento blog uveřejním článek z této prohlídky tak, jak jsem ji vnímala já. Protože do začátku prohlídky s průvodcem byl ještě čas, navštívili jsme nejdříve hradní sklepení. Tam se čas od času konají výstavy různých předmětů a nejinak tomu bylo i v den, kdy jsme zde byli my. Viděli jsme různě zdobené šaty, ale i nejrůznější předměty z keramiky od ručně malovaných hrnečků, misek, talířků, po různé vázy nebo různé podobizny. V hradním sklepení kromě těchto zajímavých předmětů, kam patřily i zvonečky, přívěsky a různé další věci, panovalo velmi zvláštní aroma, připomínající vinný sklep. Po prohlídce výstavy jsme vyšli zpět na nádvoří a zaujala nás zde jak pověstná lípa, tak i hradní studna. To ale již nastal náš čas a průvodkyně si naši skupinku shromáždila k sobě. Nejdříve nám sdělila několik informací o rodech, které na tomto hradě vládly nebo jej obývaly, dále nám prozradila něco o hradní studni, která už se nyní nepoužívá, dříve to byl hlavní zdroj pitné vody. Poté nám průvodkyně řekla místní pověst o tzv. lípě neviny. Legenda pojednávala o jakémsi muži, který se provinil a jako poslední přání si stanovil, že když ho nechají vysadit lípu, která do roka a do dne vyroste, že čin neudělal a je nevinen. Hradní páni prý tehdy svolili a strom, lípa, tehdy do roka a dne skutečně vykvetla. Pověst praví, že aby byla spečetěna mužova nevina, lípa vyrostla obráceně, tedy korunou do země a kořeny nahoru. Po této legendě jsme se už přesunuli po několika schodech do hradu. Tam jsme viděli mnoho rozličných místností a ke každé nám byl poskytnut výklad. Mohli jsme si tak například prohlédnout strážnici nebo zbrojnici, v níž se nacházelo obrovské množství zbraní různých rodů, ale také zbraně z jiných zemí. Na zdech tak byly pověšeny nejrůznější meče od obouručních, až po jednoruké, různé přilbice, štíty, rukavice, kopí nebo katovský meč, ale i třeba tomahawk a spoustu dalších zajímavých kousků jako brnění, drátěné košile a jiné. Dále jsme se přesunuli do dvou rytířských sálů, jeden malý,d ruhý velký, kde stál stůl a židle, které byly seřazeny od nejnižších po nejvyšší. Tehdy platilo, že při hodování všichni šlechticové museli sedět stejně vysoko, proto ten, kdo byl postavou nejvyšší si vzal nejnižší židli a tak to šlo dále. Když nás průvodkyně nechala hádat, proč ten obřad s těmi židlemi, všichni jsme si mysleli automaticky, že ten, kdo měl nejvyšší postavení bude mít i nejvyšší židli. Poté jsme se přesunuli do hradní kaple, viděli jsme také ale různé sbírky, především hmyzu, ale i kůže z různých zvířat. Na stěnách hradních místností také byly tu a tam obrazy šlechticů. Jediným důkazem hygieny na tomto hradě bylo v ložnici šlechticů malé umyvadlo a dobový záchod. K tomu se vztahuje pravidlo, že v těch dobách se wc mísa vylévala z hradu ven. Proto,aby náhodného kolemjdoucího nepostihlo neštěstí, vždy musel někdo stát u okna a volat: "Dále, od hradu dále, sic vás stihne neštěstí nenadálé." Jako skoro asi každý hrad i tento má své strašidlo, které prý obchází o půlnoci hradem. K vidění zde byly dvě zajímavosti, jedna, byla to zvláštní věc a nikdo neuhodl, k čemu to mělo sloužit. Vypadalo to trochu jako náhubek na psa a ta věc měla na sobě ještě pírko. Průvodkyně nám sdělila, že se jedná o náhubek pro klevetivé ženy. Tou druhou zajímavostí bylo prý kouzelné zrcadlo. Když se do něj podívala mladá svobodná žena, do roka a do dne skrásněla, ale nikdy se prý už neměla vdát. Pokud se do něj podívala žena vdaná, připraví prý svému muži do roka a do dne překvapení, které bylo k vidění o kousek dál. Tím překvapením byly parohy. A konečně, když se do zrcadla podíval muž, prý splešatěl. Nakonec jsme ještě vystoupali po točitých schodech do jedné z věží hradu, kde byl prý krásný výhled do slováckého kraje. Po prohlídce jsme se občerstvili v místní restauraci patřící k hradu a ve třech, táta, strýc a já, jsme si ještě udělali krátký, asi kilometrový výled do nevelkého kopce ke kapli svaté Barborky, k níž se váže také několik legend, je to mimo jiné hrobka šlechticů. Nebyli jsme ale uvnitř prohlídka zde se koná také s průvodcem, proto o ní napíšu až, jestli se někdy podívám dovnitř. Protože i počasí toho dne panovalo příjemné, celá prohlídka se nesla v příjemném duchu a pro mne to bylo krásným zpestřením končících se prázdnin.

Autorské čtení J. H. Krchovského

3. května se konalo opět v klubu na Leitnerce v Brně autorské čtení. Tentokrát přijal pozvání opět undergroundový básník pan J. H. Krchovský. I já chtěla slyšet opět naživo čtenou báseň a přijala jsem tuto nabídku také. Po vyzvání kamarádky jsem dorazila na určené místo a ona s autorem zanedlouho poté dorazila také. Následovalo přivítání a pak cesta po svých za celkem pěkného počasí na místo určení. Při cestě jsme velmi příjemně konverzovali - o literatuře, ale i sportovní tématice a dalších zajímavostech. V již zmíněném klubu se hosté postupně přesunuli do sálu k podobným akcím určenému a zakrátko byl přivítán pan Krchovský, který po krátkém úvodu počal číst ze svých sbírek. Je to básník mnohdy spíše drsnější, ale také i vtipný a s četným černým humorem. Básně četl moc hezky, procítěně... Po zhruba pětadvaceti minutách jeho četby z různých sbírek a občasném slovu, kdy se vyjádřil k té které básni, následovala krátká přestávka na případné občerstvení. Já na čtení potkala mou kamarádku, kterou jsem už dlouho neviděla, tak mi tahle společnost byla velmi vítána a za přestávky jsme hovořily o tom, jak se kdo z nás má. Jakmile uplynul čas, hosté, jichž bylo relativně hodně, se vrátili do sálu a pokračovalo autorské čtení. To se neslo v podobném duchu, trvalo o něco málo déle, než čtení před přestávkou. Mnohokrát za čtení verše tohoto básníka na rtech zúčastněných vyloudily úsměv. Za každou takovou podobnou akci jsem moc ráda, je to úplně o něčem jiném, než si číst doma u televize nebo si pustit něco z internetu. Každému, kdo má rád literaturu podobné akce mohu vřele doporučit a určitě dnešní čtení nebylo poslední.

Má účast na výstavě historických pomůcek pro nevidomé ve Vlčnově

Od dvanáctého února do šestadvacátého března se ve Vlčnově, který je známý akcí Jízda králů, koná výstava historických pomůcek pro nevidomé. Pro zpestření víkendu jsme se s tátou této kulturní akce zúčastnili. Akce se měla konat v bývalé tamější staré škole, díky níž je pojmenována nynější galerie Měšťanka. Výstavou provázela již starší a velmi příjemná paní. Vlčnovský rodák,jistý pan Smýkal, který byl vyobrazen na mnoha fotografiích, se svým celoživotním dílem zasloužil o pomoc zrakově postiženým, za což mu právem patří několik cen a obrovské uznání. Založil např. zvukovou knihu, tedy zprostředkování literatury nevidomým formou načítání knih na magnetofonové pásky. Za zmínku stojí skutečnost, že založil tzv. centrum rané péče, kdy se věnoval v tehdejší době před dvaceti a více lety ježděním po nynějším jihomoravském kraji. Tam navštěvoval rodiče zrakově postižených dětí, kdy jim ukazoval, jak takové dítě vychovávat, proč ho zkusit umístit do školky pro zdravé, což bylo na tehdejší dobu velmi pokrokové jednání. Na tuto tématiku sepsal celou řadu publikací. Jak uvedl na internetu, snažil se rodičům nevidomých dětí svou láskou ukázat, že a jak moc je má rád, aby dokázal, že taková výchova je možná. Také se zabýval návštěvami evropských slepeckých muzeí např. v Berlíně, Vídni, Petrohradu, Francii či Madridu. Za život se mu povedlo nasbírat mnoho dobových pomůcek, kterými si tehdejší nevidomí usnadňovali život. Proto také založil Technické muzeum v Brně, kde jsou tyto pomůcky umístěny. Mnohé pomůcky byly sice za sklem, spoustu z nich si ale člověk mohl osahat. Ke každé pomůcce byl na stolku ještě i braillský popisek, co která pomůcka je zač. Zajímavostí je, že mnohé popisky byly psány ještě dobovým starým braillským písmem, tedy před úpravami dnešními. U tohoto starého písma se např. některá písmena psala jinak, než dnes kupříkladu písmeno CH se tehdy psalo jako jeden znak. V ruce jsem tak měla např. již dobovou vzpomínku Eureku, kterou ještě i já pamatuji. Byl to na svou dobu výborný zápisník pro nevidomé s braillskou klávesnicí, ale bez monitoru. Disponovala mnoha dobrými funkcemi od používání disket, po textový editor s možností tisku, hodin s minutníkem, budíkem a stopkami, kalkulačkou na slušné úrovni a hudebním editorem s možností skládání hudby s několika nástroji např. varhanami. Pak jsem viděla klasický Pichtův stroj, ale také i tzv. pražskou tabulku. Jedná se o nevelkou tabulku, vníž jsou vyraženy šestibody Braillova písma. Příslušenství tvoří jakési rydlo, kterým do papíru, který do tabulky vložíte, vypichujete braillské body, abyste díky určitému počtu vytvořili to které písmenko. Body pak zůstávají na papíře. K vidění byl dobový braillský slabikář nebo knížečka s reliéfními obrázky zvířat, ale také i nástěnný kalendář nebo reliéfní plán města Brna. Zajímavost tvořily hliněné sochy nevidomých sochařů, které byly věrohodně vyhotoveny např. dvě hlavy – matky a dítěte nebo socha nevidomých milenců držících se za ruce. Za sklem byla např. písanka – tabulka, vedle ní kolíčky. Těmi se v první třídě učilo Braillo, že se do tabulky napíchalo potřebné množství kolíčků, aby se vytvořilo písmenko. Dále jsem měla v ruce braillsky označený krejčovský metr či váhu, ale také dobový šicí stroj z padesátých let dvacátého století a další zajímavé pomůcky. Tato výstava byla jedna z těch moc hezkých, které jsem kdy navštívila a ač jsem v technickém muzeu již byla, ale velmi dávno, snad časem budu mít možnost muzeum navštívit znovu a poznat těchto zajímavých pomůcek ještě víc.

Má účast na hokejovém zápasu mezi Kometou Brno a Slavií Praha

Třináctého února se v šest hodin večer konal další zápas extraligy mezi Kometou Brno a Slavií Praha. Od mého kamaráda Martina, s nímž jsem byla v brněnském podzemí, jsem dostala nabídku, že se s ním a ještě jedním jeho kamarádem, mohu zápasu zúčastnit. Protože jsem na takové akci ještě nikdy nebyla, přijala jsem. Ukázalo se ale nakonec, že Martin na akci nedorazí, proto jsem se domluvila s jeho kamarádem Jirkou. Naše kroky směřovaly do haly Rondo, kde se měl zápas konat. Tam už bylo mnoho lidí a přišli jsme akorát včas. Zápas se nesl v duchu pokřikování chorálů od převážně brněnských fanoušků. Pokud se děla nějaká významnější akce, okomentoval mi ji buď Jirka, nebo přímo hlasatel. V průběhu hry jsme se dověděli, že hala Rondo byla vyprodaná do posledního místa. V zápasu se nejdřív ujalo vedení Brno, což fanoušci nadšeně vítali. V průběhu hry se však štěstí obrátilo a Praha vyrovnala na tři, tři. konec, ale i v celém zápasu byl poznamenán několika přesilovými hrami, což vždy fanoušci patřičně okořenili. Protože se v normální hrací době nerozhodlo o výsledku, muselo se hrát prodloužení. Po dvou minutách přišla k nelibosti domácích fanoušků střela, která padla do naší brány. Ač sice Brno prohrálo, já sama za sebe mohu říct, že pro mne osobně to byl neopakovatelný zážitek. U žádné televize ani v hospodě s přáteli člověk nenasaje tak krásnou atmosféru, když je na zápasu živě, slyší fanoušky a pak sám, stržen tím vším, začne fandit. Snad tahle akce nebude poslední.

Autorské čtení Petra Hrušky

Ač tento článek píši s mírným zpožděním, doufám, že i tak se třeba bude trochu líbit... Několik dnů po autogramiádě pana Žáčka mne kamarádka nebydlící v Brně oslovila s nabídkou, že, protože pracuje občas ve studentském radiu R, které má pod záštitou Masarykova univerzita, zde bude dělat rozhovor s básníkem a spisovatelem Petrem Hruškou. Rozhovoru jsem se zúčastnit nemohla, ale následného autorského čtení ano. Sáhla jsem po této nabídce všemi deseti. Bylo dohodnuto, že po skončení rozhovoru pro mne ke škole přijde kamarádka s autorem. Po seznámení se a překonání mé počáteční trémy jsme se vydali pěšky na cestu do klubu Lajtnerka, což je legendární undergroundový klub, kde se mělo čtení uskutečnit. Po troše bloudění, aby se ta naše cesta nezdála tak monotónní, jsme dorazili na místo. Protože byl ještě čas, v místní kavárně jsme se lehce občerstvili. A když se čas nachýlil, přišli jsme do sálu. Zanedlouho kamarádka uvedla autora. Svou poezii četl zhruba pětačtyřicet minut. Verše to byly náročné, mnohé pro čtenáře možná i nepochopitelné. Po čtení, které autor uměl výborně podat, následovala krátká přestávka. Když skončilo, program dále pokračoval besedou s autorem. Nejdřív se beseda nesla v duchu normálních dotazů jak autor dlouho píše, co mu k toho vedlo apod. Pak se ale do řeči dala jedna dotyčná a ta začala autorovi dávat lekci jako nezkušenému školáčkovi. Začala se tam do něj navážet, že nerozumí jeho veršům, ptala se, proč vlastně dostal mnohá ocenění. Autor odpovídal profesionálně např., že řekl, že nevadí, když ona paní nerozumí jeho veršům, že mnohdy při psaní ani on sám, a že by bylo lepší, kdyby si zvolila jiného autora. Na dotaz, proč dostal autor ceny odpověděl, že se má ptát těch, kteří mu je dali. Měla jsem z té dotyčné smíšené pocity a ona pak odešla domů. Diskuse se pak sice nesla v přátelštějším duchu, ale nebylo to už ono. Z časových důvodů byla beseda ukončena a závěr programu mělo tvořit čtení amatérsky psaných děl zúčastněných tzv. šuplíkářů, že píši do šuplíků. Mnohá díla se mi velmi líbila a bylo poznat, že začínající spisovatelé již mají s veršemi zkušenosti. Sama za sebe mohu říct, že ač mi akce byla a nejen mi, znepříjemněna onou útočící osobou, i tak jsem moc ráda, že jsem se jí mohla zúčastnit.