Další seminář futsalu, tentokrát pod vedením Davida Mycocka

Ve dnech šestého až sedmého listopadu pořádal tým Brna Avoy MU další seminář futsalu. Vedl ho britský trenér futsalu David Mycock, se kterým jsme se neviděli poprvé, byl s námi už například minulý rok v Polničce na futsalovém soustředění. V sobotu se měla čtyřhodinová část konat tam, kde vždy, tedy v budově Ekonomicko-správní fakulty v místní tělocvičně. Sice jsme se setkali, ale kvůli administračním problémům jsme nakonec museli skončit ne v pět hodin, ale v půl čtvrté, nám to však nevadilo. David je velmi temperamentní člověk, nejdřív se ale slova ujal Lukáš Másilko, náš hlavní trenér, a přivítal nás na semináři, sdělil pár slov o organizaci a dalších detailech a pak předal slovo Davidovi, ten už hovořil v Angličtině. Rovněž nás přivítal a pak se začala ve skupinkách provádět různá velmi zajímavá cvičení. Byli jsme rozděleni na trojice, každá měla jeden míč, měli jsme se držet za ruce a za chůze i bez chůze si takto přihrávat a stále rychleji. Z dalších technik se mi líbily naprosto všechny, byly velmi zajímavé a nezvyklé oproti cvičením, která děláváme při trénincích běžně. Různé techniky s míčem, nahrávky v kruhu, střelba za běhu, obíhání živých překážek a další. Po těchto technikách se uskutečnil první zápas na tomto semináři Brna proti Praze. Byly to nervy! Zápas byl napjatý do poslední minuty, Brno se ale ujalo vedení. Praha však bojovala srdnatě a ve druhém poločase fauly překročily počet tři, znamenalo to tedy, že se střílela penalta. Jeden z nejlepších střelců Prahy se napřáhl, vypálil a překonal brankáře Brna. Na zvrat už nebyl čas, zápas tedy skončil remízou. Po náročném odpoledni jsme se šli občerstvit do jedné restaurace, kde většina z nás strávila večer v příjemné konverzaci, hráči Brna s pražskými, trenéři mezi sebou, s Davidem... Druhého dne se konal seminář už dopoledne, byl to čtyřhodinový blok. Tentokrát ale naše cesta směřovala do Bohunic na univerzitní kampus do zbrusu nové haly, kterážto byla nádherná, velká a profesionálně provedená s klaxonem, tribunami... Opět následovala různá cvičení s míčem jako například, kdy stáli dva proti sobě, museli držet míč mezi zády či břichem a takto s ním jít kousek a zpět. Nebo podobná věc, kdy jsme museli udržet míč ve skloněné poloze zad na krku a dělat s ním dřepy nebo s ním jít, aniž by nám upadl. Z dalších cvičení mne zaujaly tyto: Opět stáli dva proti sobě, jeden držel míč a musel toho druhého obkružovat míčem, jako mezi rukama, nad hlavou, za zády a tak různě, což bylo velmi zajímavé. Nebo si měla skupinka sednout, předat si míč pouze nohama na nohy druhého, ten s míčem se měl otočit o 360 stupňů a opět míč předat druhému. Pak každému z nás David rozdělil čísla. Zaujali jsme určitou polohu - leh na zádech, na břichu, sed, a trenér vždy řekl dvě čísla, ta se zvedla, byl vhozen do prostoru míč, dva lidi s čísly běželi za míčem, kdo ho dostihl dřív byl útočník, druhý obránce, útočník běžel na bránu a střílel. Mnoho a mnoho dalších rozličných, pestrých a zajímavých cvičení se za seminář provádělo, jedno zajímavější než druhé. Pak přišel čas rozhodujícího zápasu Brna proti Praze o putovní pohár. Ve VYškovci na soustředění pohár vyhrála Praha, všichni čekali, jak tomu bude tentokrát. Zápas se nesl v ještě větším napjetí než předchozího dne, všichni dobře bránili i útočili, nikdo nechtěl udělat chybu, avšak faulům se obě družstva nevyhnula. Jeden z nejlepších futsalistů Brna, Mates, vstřelil branku hned v úvodu utkání a pražskému týmu se do konce prvního poločasu nepovedlo srovnat. Nastal poločas druhý, v němž Praha velmi intenzivně útočila, avšak Brno bránilo jako lvi. Protože Brno překročilo ve druhém poločasu tři fauly - týmové a osobní chyby, opět se střílela penalta, kopal ji tentýž hráč jako předešlý den, avšak ke štěstí Brna neproměnil. Čas kvapil a zápas vrcholil, Praha velmi tlačila, Brno bránilo a vteřiny uplývaly. Pak to přišlo, ozvala se ukončovací siréna a zápas dopadl ve prospěch jedné střelené branky Brna, tudíž pohár má opět v držení brněnský tým. Radost Brna neznala mezí, pražský tým přišel poblahopřát a pak pohár počal kolovat mezi hráči Brna, každý ho zvedl nad hlavu, panovaly nejrůznější pokřiky a výlevy radosti. Tento seminář byl nádherný, splnil přesně to, co jsem čekala a ještě daleko víc, byla legrace, správné sportovní vyžití a adrenalin, jak má být. Jsem moc ráda, že jsem mohla prožít tento krásný seminář, být s hráči Prahy i Brna, s trenéry i Davidem. Na facebooku ve skupině Futsal pro nevidomé a na: www.teiresias.muni.cz/futsal budou časem fotky i videa. Na konec sezony se uskuteční ještě jeden seminář či zápas o pohár.

Mé nejlepší zážitky z dovolené v chorvatské Ribarici

Letošní rok jsme jeli od sedmého do čtrnáctého srpna na dovolenou do Chorvatska. Cestovali jsme dvěma auty, v jednom ségra Renča, švagr Raďa a moje neteř Natálka, ve druhém teta, strýc, taťka a já. Cesta byla sice zdlouhavá, přesto ale zajímavá, především rozmary počasí. V Bratislavě při zastávce foukal tak prudký vítr, že jsme takový už dlouho nezažili. V Maďarsku jsme projížděli silným deštěm, kdy stěrače nestíhaly. V chorvatských horách zas pro změnu chvilku drobně pršelo, nebo byla mlha či svítilo slunce. Bydlet jsme měli v jednom z apartmánů ve vesničce Ribarica. Nedaleko ní se nachází malé městečko Karlobag, naproti pak přes moře je ostrov Pag. Po mírné aklimatizaci a načerpání sil jsme si šli prohlédnout nedalekou kamenitou pláž a okusit moře. Voda byla slaná a studená, ale přesto dobrá. Ještě téhož večera jsme se byli podívat po okolí a projít se po pobřeží. Druhého dne jsme si zajeli do blízkého Karlobagu. Městečka tohoto typu bývají dost podobná, centrum, ve kterém jsou různé obchody, trhy a restaurace nebo i kostelík. Trávit dny na pláži je sice fajn, ale chtělo to i změnu, tak jsme jednoho dne vyrazili do národního parku Paklenica. Ten se ještě dělil na Velkou a Malou Paklenicu. Rozhodli jsme se, že se projdem kaňonem a půjdem tam, kam budeme schopni dojít. Cestou jsme viděli mnoho horolezců a turistů, jak už to bývá. Většinou jsme stoupali nahoru nebo jsme kráčeli údolími. Všude vůkol skály tyčící se do výšin, okolo nás zurčel potůček. Výhledy prý byly nádherné... Nejdřív jsme došli na místo zvané Anča luka, pak naše cesta směřovala na ne příliš vzdálenou chatu Lugarnica. Většině z nás se tento výlet líbil. Při cestě zpět se šlo dolů, což šlo líp. Poslední úsek vedoucí soutězkou se ale skládal z velmi ohlazených kamenů. Dolů jsme tedy spíš klouzali, někteří turisti se i koleny seznámili s těmi kameny. O několik dnů později jsme zajeli do přístavu a trajekt nás převezl na ostrov Pag. Tam jsme nejdříve navštívili stejnojmenné městečko, kde jsme si prošli centrum, koupili si něco na zub, někteří i suvenýry. Protože bylo teprve poledne, zamířili jsme se ještě vykoupat na pláž. Najít ale místo na přeplněné pláži bylo dost obtížné. Naše úsilí se ale změnilo v radost, když jsme vstoupili do moře, které bylo překrásně teplé, což jsme za celou dobu nezažili. Před zpáteční cestou trajektem jsme se ještě stavili v dalším městě na ostrově v Novalji. Tento ostrov je docela velký, z jedné strany pustý. Poslední zajímavostí byla při odjezdu návštěva národního parku Plitvice se známými jezery. Vybrali jsme si jednu trasu a po ní jsme se vydali. Nejdřív jsme šli nějakou dobu po svých, poté jsme nastoupili do výletní loďky a pluli jsme. Naše cesta směřovala k Velkému vodopádu, k tomu jsme ale šli už opět pěšky, když jsme měli za sebou plavbu po jezeře. Cesta vedla většinou po poměrně úzkých lávkách. Bylo by to tam krásné, ale dojem z toho místa mi kazilo obrovité množství lidí, přímo davy, které se téměř pořád valily z obou stran. Stojíte na úzké lávce, proti vám jde japonský zájezd a vyhýbat se je víc než problematické. Vodopádů bylo několik, než jsme dorazili k našemu cílovému, pohled na skály, jezera a stupňovité vodopády byl ale nádherný podle těch, kteří to mohli posoudit. Zpátky jsme se dostali místním vláčkem. Tato dovolená byla moc fajn, člověk zas prožil změnu. Chorvatsko je krásný kraj, tyčící se horské masivy, občas z výšin vidíte moře, mnoho a mnoho serpentin, vskutku slast pro oko. Vzduch tam nádherně voní mořem, vodou a solí, fouká vítr do tváří, plavete ve vodě, necháte se houpat vlnami, občas si i loknete, to vše k tomu patří a tvoří krásu a nezapomenutelné zážitky.

Futsalové soustředění ve Vyškovci u Starého Hrozenkova

Od 16. do 21. července tohoto roku se konalo futsalové soustředění ve Vyškovci u Starého Hrozenkova. Vyškovec se nachází v oblasti Bílých Karpat. Odpoledne a večer jsme po příjezdu strávili aklimatizací a mírnou prohlídkou okolí, hlavně učením se krátké cesty na nedaleké hřiště. Ubytovaní jsme byli v chatě Valmont. Náš brněnský tým se soustředění účastnil v téměř celém počtu, tým Prahy během týdne ještě několik hráčů doplnilo. Program byl sestaven tak, že se dopoledne a odpoledne dvě a půl hodiny konaly tréninky. V sobotu jsme s tím vším taky začali. Každý trénink vedl jiný z trenérů. V některých se cvičila kondička, v dalších nejrůznější techniky s míčem jako přesnost nahrávek, správné vedení míče, jeho následné zpracování, střely na bránu z místa či běhu. Mnohá cvičení byla podobná jako minulý rok např. golf, kdy každý hráč musel maximálně přesně asistentu přihrát, jestliže ten nezpracoval, musel hráč běžet k míči, přihrát znovu a čím méně přihrávek na trenéra bylo, tím lépe. Další věc, která se mi líbila bylo tzv. bago. Hráči byli v kruhu,jeden ve středu. Kruh si mezi sebou přihrával a ten, kdo byl uvnitř, musel míč dostihnout, zpracovat či se ho jen dotknout a poté se hráč v kruhu prostřídal.

Nedělní dopoledne jsme strávili opět tréninkem a odpoledne měla být změna. Trenéři pro nás připravili tzv. bojovou hru. Byli jsme rozděleni do tří družstev. Trasa vedla okruhem kolem Vyškovce po turistických značkách. Bylo šest stanovišť, začínalo se na hřišti, kde úkol zněl nastřílet maximum branek ze tří různých vzdáleností. Druhé stanoviště nás mělo vyzkoušet v dovednosti, jak poznáme různé věci či byliny, což bylo velmi zajímavé. Z bylin jsme měli vždy dvě varianty, sušenou bylinu a odvar. Věci ale byly těžší, než byliny, protože jsme v rukou drželi takové, které běžně k vidění nejsou např. imitace ruského samovaru, kokon Bource morušového a další téměř muzejní věci. Další stanoviště bylo rovněž velmi zajímavé. Měli jsme vymyslet co nejvíce kombinací, kdy jsme byli ve čtyřech, a měli jsme se pochytat tak, že maximum povolených rukou byly tři a nohy dvě, takto vymyslet co nejvíce poloh, chvíli tou polohou jít, takže nejrůznější podoby trakařů, kdy jeden si vzal druhého na záda, zbytek skákal po jedné noze, fyzicky trochu náročné, ale velmi vtipné a zajímavé. Dalším úkolem byl test futsalových dovedností. Předposlední úkol tkvěl v tom, že bylo několik kategorií slov a my jsme se měli otázkami, na něž se dá odpovědět ano nebo ne, ptát na význam slova. No a jak už to u těchto her bývá, poslední úkol zněl, že musíme dle nahrané cesty najít poklad. Našli ho všichni, sice toho dne nebylo horko, ale přesto všem přišel víc než jen k duhu. Večer se konalo vyhlášení nejlepšího družstva a proběhlo také losování hráčů do zápasu smíšených týmů. Nejlepší oceněné družstvo dostalo výtečnou odměnu – meloun napuštěný rumem. Pondělní zápas smíšených týmů probíhal v typické futsalové atmosféře a v příjemném počasí. No a v úterý se mělo rozhodnout, komu připadne pohár, který Brno v Nymburku vyhrálo. Zápas byl moc pěkný, hráči na obou stranách vyvíjeli tlak, mnozí se dostávali do šancí, obrana na obou stranách ale dělala maximum, aby ubránila. Jako při každém zápase se stalo několik srážek a faulů, přesto ale se štěstěna tentokrát přiklonila k Praze, která vyhrála putovní pohár. V podvečer dostali cenu hráči vyhlášení za nejlepšího útočníka, obránce a za nejférovějšího. Závěrečný večer jsme strávili u táboráku, i když ještě nedlouho před jeho zapálením pršelo. Až na několik mírných i vážnějších úrazů bylo letošní soustředění nádherné, plné nových poznatků, legrace, futsalové rivality, dokonce se na nás přijel podívat i prezident svazu zrakově postižených sportovců, čehož si velmi vážím, stejně tak i toho, že futsal mohu hrát s tak úžasnými trenéry a hráči.

Handicamp

Horolezecký oddíl Matahari uspořádal od 25. do 27 června tohoto roku, jako i loni a vícekrát, tzv. handicamp. Akci jsme měli prožít v Orlických horách. Bydlet jsme měli v obci a campu Pastviny, kde se nacházela nedaleko stejnojmenná přehradní nádrž. V sobotu vše začalo, zhruba kolem deváté jsme vyrazili na skály vzdálené asi šest kilometrů od campu. Výšlap vedl téměř stále do kopce lesní cestou po kořenech a kamenech, při cestě jsme si udělali asi tři přestávky. Výšlap dal mnohým zabrat, mnozí konstatovali, že se unavíme ještě před lezením a rozhodlo se, že zpátky nás členové Matahari odvezou. Skály se jmenovali Studenecké nebo také Studenské, nachází se zde blízko obec Studenec. Jsou tvořeny horninou zvaná rula, docela členité, obtížnosti od 3 po 7. Lézt se měly cesty s tzv. horním jištěním. Základ tvořily boty lezačky, sedací úvazek a helma, ta byla povinná a téměř nejdůležitější kvůli případným padajícím kamenům. Kvůli lepší bezpečnosti jsem měla i prsní úvazek, vlastní odsedávačku kvůli samojištění, kyblík, což je jistítko a několik karabin. Mohlo se používat i magnezium pro usnadnění lezení, mnozí ale říkají, že by se venku v přírodě používat nemělo. První cesta, stejně jako většina byla obtížnosti 5. Jak jsem již říkala, skála byla relativně členitá, tato cesta nebyla ale natažena tak, že by mne někdo jistil zdola a pak mne spustil, nýbrž tak, že mne jistili zhora a já pak měla slanit dolů, pokud tedy skálu pokořím. Na mnohých místech rostla tráva nebo mech, občas se objevil převis či skalní komín a nemít helmu byla bych krom do kolen či holení praštěná ještě i do hlavy a to by nebylo nejlepší... Po několika minutách jsem cestu zdolala a byl to nádherný pocit, být tam nahoře na skále, vdechovat vzduch, kochat se krajinou a utvořit si lepší obrázek poté, co mi okolí popsal ten,kdo mne jistil, tentokrát člen firmy Singing Rock. Když člověk nedělá dlouho slaňování, tak vyjde ze cviku a opět jsem zažívala ty zvláštní pocity, kdy máte přirozený respekt a mírné obavy z toho udělat první krok dooprázdna, jste v sedáku v záklonu, v prsáku, helmě a odsedávačce, držíte oběma rukama lano, které popouštíte a buší vám srdce očekáváním a adrenalinem... V sobotu jsem dala cest celkem čtyři, slanila jsem ale jen tu jednu první, ze zbytku mě buď spustili, nebo byl terén takový, že bylo možno jít pěšky. Večer pak se dělal oheň, opékaly se špekáčky, popíjelo se a výtečně se vtipkovalo... Neděle se nesla ve znamení větší relaxace. Toho dne jsem dala cesty jen dvě, člověk už byl přece víc unavený, ale možná tím hezčí pocit to byl. Vždy, když se mi poštěstí být na skalách, je to něco úžasného, člověk je venku na čerstvém vzduchu, vnímá teplo slunečních paprsků, krásné pocity z výšky a přírody, pěkně se zapotí, bojuje se skalami a nevzdává se a to je hlavní! Díky všem, kteří mi lezení umožnili, snad se podobná akce zas brzy zopakuje.

Co dokáže zájem lidí, aneb, proč se snažit pro druhé

Poměrně nedávno jsem vykonávala v rámci školy v Uherském Brodě na městském úřadě praxi, která trvala dva týdny. Byla jsem přidělena na oddělení sociálních služeb. Tamtéž jsem byla už jednou, je tomu asi dva roky, když jsem byla na střední a taktéž jsem zde tenkrát měla dvoutýdenní praxi. Ale vše se mění a nynější praxe a ta tehdy, to nelze srovnávat, obě, ač na stejném pracovišti, byly tak rozdílné jako oheň a voda. Budu se tedy věnovat popisu praxe nynější, kdy studuji první ročník vyšší odborné školy, obor sociální práce. S mnohými pracovnicemi jsem se již znala z doby dřívější, přesto jsem však před nástupem byla řádně nesvá. Hned v úvodu se ukázalo, že k tomu nebyl žádný důvod. Nejdřív jsem si prošla nutným školením o bezpečnosti práce. Pak jsem se vrátila do kanceláře, kde jsem měla praxi vykonávat. Zde sídlily tři sociální pracovnice. Jedna z nich se mi počala věnovat a prvního dne jsme se věnovali rozhovorům na téma nejrůznější žádosti, spisy, dokumentace, co je v nich psáno a proč... Hned první den mne natchnul. V neúřední dny se konala sociální šetření a já jsem měla možnost se zúčastnit také. Vždy se jelo ke klientům a sociální pracovnice se jich ptaly na potřebné úkony, jak je zvládají nebo ne. Já naslouchala a získávala tak cenné zkušenosti. Jednoho dne za mnou přišla vedoucí celého sociálního odboru s nápadem, jestli bych nenapsala několik bodů, námětů, jak lze zlepšit život nevidomých v Uherském Brodě. Není to sice velké město, ale několik nevidomých zde přece je, v okolí taktéž a časem jich může být víc, proč tedy nepomoct aspoň takhle málo, napsáním několika bodů... Chopila jsem se akce, napsala jsem na stránku a půl projektů, neboť myšlenky sami plynuly, a mail jsem odeslala. Reakci jsem nečekala, byl to jen nápad a aby se někdo zajímal, to už by se muselo stát něco... Ale má-li člověk zájem, to se pak dějí věci... Pracovnice mými projekty byly nadšeny! Nejsnáze realizovatelný se zatím jevil ten, kdy se na veřejných místech města např. knihovna, úřad a spol. kde je volný přístup k internetu a pc pro kohokoli, měly pc ozvučit bezplatným a volně šiřitelným programem NVDA. Kolotoč událostí se ale roztáčel dál a skoro až na konci praxe mi vedoucí sociálního odboru řekla, že by ráda všechny projekty projednala s vedením města - starostou, místostarosty a koordinátorkou komunitního plánování, přičemž kromě ostatních projektů jsem měla odprezentovat a ukázat v kanceláři starosty práci s pc pomocí programu NVDA. Takové pozvání nelze odmítnout. Měla jsem sice trému, ale na druhou stranu jsem mohla začít s úžasnou věcí pro druhé, pomoct "Našincům" plnohodnotněji žít... Schůzka probíhala ve velmi příjemné atmosféře, kdy jsem nejdřív skutečně předvedla ve zkratce, jak funguje program NVDA tedy práci s internetem, programy od firmy Microsoft apod. Poté se začal projednávat zbytek projektů, vždy se řekl jeden, já jim k tomu sdělila vše, co jsem věděla a oni pak názor, jak by šel onen bod zrealizovat, jaký odbor by realizaci měl na starost, odkud by se asi braly finance, kterou firmu požádat o pomoc. Z projektů uvedu např: Ozvučit bankomaty, více semaforů, výroba reliéfní dlažby, odstranit z cesty překážky typu dopravních značek, ozvučit pomocí majáčku významné budovy jako např. úřad, banka, pošta, popsat dveře kanceláří ve významných budovách Braillovým písmem, vyrobit na chodbách na zemi vodící lištu pro lepší orientaci, pak už zmíněné ozvučení pc a řada dalších. Musím říct, že tato praxe pro mne byla nejpřínosnější ze všech, nejen kvůli získání nových zkušeností pro mne, ale také tím, že i pracovnicím se zdála praxe přínosná. Moc se s nevidomými nesetkávají a pracovnice si tak mohly vyzkoušet přímo, jak se takový člověk vede, na co a proč ho upozornit, a také asi největším přínosem byl fakt, že vedení a všichni měli ten obrovský zájem zaobírat se a zrealizovat časem projekty, které jsem navrhla a za to chci všem moc poděkovat. Nepomůže totiž, když si "Našinci" budou psát maily o tom, jak v tom a tom městě stojí vše za houby, když kdokoli nebude mít zájem přijít, říct ta a ta věc se dělá tak a tak, zkusme ji zrealizovat z důvodů těch a těch. Čím víc jakkoli handicapovaných se o toto bude snažit, tím rychleji nám může společnost pomoct a my jí rovněž.

Nikdy se nevzdávej

Heslem Nikdy se nevzdávej byla pojmenována beseda v salonku jednoho uherskobrodského hotelu, kterou pořádalo sdružení Rovných šancí. Toto sdružení se zabývá odstraňováním bariér v životě zdravotně postižených. Protože jsem v Uherském Brodě vykonávala dvoutýdenní praxi, byla jsem rovněž i já pozvána na tuto besedu. Heslo mne velmi zaujalo a já pochopitelně přijala. Hovořit o svém životním příběhu měla paní Jana Hrdá. Byla to velmi příjemná paní, kterážto pololežela na speciálně upraveném vozíku. Zdravotně postižených se na této besedě sešla celá řada, většinou se jednalo o vozíčkáře, ale i lidi s mentálním znevýhodněním, několik nevidomých a jejich průvodci či známí. Slova se nejdřív ujal Mgr. Uherek, který besedu zahájil. Poté začala hovořit paní Hrdá, držitelka ceny Olgy Havlové. Hlas měla velmi příjemný a začala vyprávět o sobě. Hovořila o svém dětství, byla zdravá, bydlela v Praze, její táta byl filosof a historik, maminku měla taky velmi ráda. Paní Jana byla z dvojčat, avšak její sestra nepřežila. Tehdy jí maminka řekla krásné heslo, kterým se ona držela a stále tomu tak je, toto heslo se mi velmi líbí a totiž že: Musíš žít za dva! Jana rostla, roky plynuly, vystudovala i gymnázium v Praze. Dokončila školy, vdala se a postupem času měla dvě děti. Byla jim dobrou mámou. K jedné z jejich zálib patřilo poslouchání oper, chtěla se tomu také věnovat, ale nikdy se ke svému koníčku profesionálně nedostala, naučila se ale správně dýchat i zpívat. Ani se nenadála a bylo jí třicet let. A najednou se to stalo, krutá rána osudu! Přišla autonehoda! Jana na tom byla moc zle, až tak, že si zlomila vaz. Přežila jen zázrakem! Díky své zálibě, že se chtěla stát operní zpěvačkou. Jak si totiž zlomila vaz, přerazila si páteř a tím i mezižeberní svaly, díky kterým každý člověk dýchá. Ona, jak se naučila dýchat jinak, břichem, díky tomu zůstala naživu! Dlouho to trvalo, než se dostala z nemocnice domů, byla pak také i v Kladrubech, kde je rehabilitační centrum pro vozíčkáře. Ocitla se doma, zůstala ale skoro úplně ochrnutá, pohyblivou a to ještě jen málo má jen jednu ruku. Rovněž i její máma už byla nemocná, měla dvě děti a manžela. Začala se rvát se životem a nebylo to lehké, naopak. Potřebovala stálou péči a rovněž i někoho, kdo by jí pomohl se s tím vším smířit. Aniž to věděla, zasluhovala se o první osobní asistenci. Povedlo se jí sehnat několik dobrovolníků. Nebydleli už v Praze, ale v Kralupech. Situace se stávala vážnou, její máma na tom byla stále hůř, ani její manžel již nezvládal situaci, měl zdravou ženu a teď... Ona to vše velmi dobře cítila a pomýšlela potají i na to, že by odešla z tohoto světa, kousek od místa, kde bydlela, se nacházel potůček, stačilo tak málo... Pak si ale vzpomněla na mámu. Ta přece taky bojuje se svou nemocí a proč? Pro ty, kteří jí byli blízcí... Něco se v ní zlomilo a ona si řekla, že to přece nemůže udělat! Má tady pořád mámu a děti! Zatnula zuby a začala bojovat, rvát se s nelítostným životem. Krom výchovy dětí se zaměřila na další cíl, zpřístupnit zdravotně postiženým někoho, kdo by se o ně staral, tedy osobní asistenty. Jen velmi pomalu a nesnadno se prokousávala k úspěchům, ale během let se jí dařilo. Její snahy a obrovité úsilí byli schváleny až o mnoho let později, řádově se jednalo o desítky let, jmenovala rok 2007. Přesto ale byla za její obrovské snahy oceněna, získala prestižní cenu Olgy Havlové, čehož si velmi považovala a tím víc se dala do bojů za sebe i druhé se státními institucemi. Vyprávěla nám příběh o tom, jak měla někam cestovat vlakem. Dráhy jí tehdy přislíbily k vlaku plošinu. Stala se ale nehoda a nikdo ji neinformoval. Ona, jak je bojovná, nikoli ale útočná, se po právu rozčílila a přislíbila Českým drahám, že si tohle za rámeček nedají. A skutečně tomu tak bylo, vznesla několik ztížností, kterým bylo vyhověno. Od té doby uplynulo pět let. Z tehdejších třech plošin v celé republice jich je v současné době 140. Rovněž říkala, že se s každým snaží jednat laskavě a přívětivě. A dalším heslem, které mne fascinovalo bylo, když říkala, že když jde s někým jednat, že se snaží být připravenější než ten druhý. Když někdo říká nesmysly, že je daná věc tak a tak, ona argumentuje slovy: "Proč je tedy daná věc v zákoně jinak..." Je to člověk s obrovskými schopnostmi i přes svůj handicap. Žije nejen pro sebe, ale hlavně pro druhé a snaží se nám všem pomáhat, bojovat za nás u posudkových lékařů, když nechtějí mnohým uznat to, co jim patří. Po jejím příběhu se rozjela diskuse na problémy, které nás zajímaly. Další vozíčkář besedu a diskusi prokládal písněmi, které hrál na kytaru a zpíval, texty byly vynikající a humorné. Tato beseda a diskuse o sociálních problémech některých mi dala opravdu hodně. Paní Hrdá mne motivovala k tomu, že být připravenější, než druhý, může znamenat výhru.

Futsalový seminář v Nymburku

Futsalový tým Prahy tentokrát uspořádal futsalový seminář v Nymburku, od čtrnáctého do šestnáctého května roku 2010. Brněnský tým AVOJ MU jel v tomto složení: Honza Hegr, Katka Lingová, Fenzik a já, zbytek tvořili naši trenéři. Pražský tým dorazil ve vícero hráčích. Cesta, jeli jsme dvěma auty, probíhala v dobré atmosféře a pohodě, kdy se diskutovalo o všem, co nám na jazyk přišlo. Hotel byl špičkový, jak pokoje, tak i strava a veškerý servis. Po ubytování a dobré večeři následovalo představení jednotlivých hráčů a trenérů obou týmů. Hodinu pak ti, kteří chtěli, trávili v regeneračním bazénu. Po příjemném uvolnění jsme se sešli v hotelové restauraci, kde se u dobrého pití i jídla četla futsalová pravidla, od základních jako délka samotného zápasu, po vysvětlení, kdy se kope rohový kop, přímý, nepřímý, jaké jsou fauly týmové, osobní, týmové a osobní. Pražský tým měl akci vskutku plně pod kontrolou, ještě v páteční večer nám vedoucí Prahy Zdenek Barlog, ukázal cenu, o kterou se mělo hrát v neděli, krásný pohár. Sobotní dopoledne jsme trávili v tělocvičně, vše se nacházelo v hotelu, bylo to vlastně obrovité sportovní centrum. Tento trénink vedli pražští trenéři. Začalo se rozběhem, jiným, než, na který jsme byli zvyklí, jiný hlavně, že se běhalo ve dvojicích i ve způsobu běhů. Startovaly se běhy např. ze sedu, lehu, dřepu... Jakmile hráč doběhl, obvykle obíhal stojící metu, běžel za svou skupinou, která si hráče měla donavigovat. Následovala rozcvička. Po strečingu probíhala nejrůznější cvičení zaměřená na procvičování přihrávek, techniky vedení míče, střelbu, na procvičování orientace po hřišti. Trénink trval zhruba čtyři hodiny, byl hodně intenzivní, náročný, ale i plný legrace jako každý trénink. Oběd a ppolední klid nám přišli k duhu. Trénink odpolední si vzalo na starost Brno. Následovaly rozběhy dle našich zvyků, běhání samostatně na mety - živé překážky, naše trenéry, mety se musely vždy oběhnout. Rozcvičku si pak přebral náš spoluhráč Honza, vedl ji bravurně. Tento trénink se soustředil především na různé hry a techniky, v nichž se mělo střílet, ať už penalty, nebo, kdo dá víc střel, či se hráči rozdělily na dvě skupiny, s kadou bylo několik trenérů. Úkolem bylo střílet na druhou stranu míče tak, aby protistrana nechytla míč a ten jim unikl, hrálo se na dva sety, ale vyrovnalo se a musel rozhodnout třetí. Nakonec následovala hra smíšených týmů. Ve hře panoval typický adrenalin, neobešla se beze srážek a faulů, ale padaly i branky. Po pětadvaceti minutách, kdy byl poločas, se obvykle střídalo, pokud měl kdo střídat. Večer většina z nás strávila v místní restauraci sledování hokejového utkání. Poslední trénink v neděli měla na starost opět Praha. Následovaly opět rozběhy a také dnes v jejich stylu. Byly dvě skupiny. Nejdřív jsme měli běhat na čas ve štafetovém běhu, byli jsme v zástupu, doběhl první, zařadil se na konec, běžel další a takto celý běh pokračoval do konce.Další rozběh tkvěl v tom, že se měli členové skupineek zapojit do vláčků a buď vagonky připojovat, nebo odpojovat, běh byl na čas a na rychlost. Mnozí to neustáli, neb byli ovlivněni odstředivou silou při vybírání zatáček, jako se to stalo mi. Běžela jsem mezi Honzou a Fenzikem. Zatáčeli jsme a mohutně to s námi trhla. Já to nevychytala a ocitla jsem se z větší poloviny na zemi. Fenzik mne ale naštěstí zvedl a všichni jsme úspěšně doběhli. Po rozbězích se uskutečnilo protažení. Nejdříve se cvičení s míčem hodně podobala těm předchozím z minulého dne, technika vedení míče, nahrávky, střelba z běhu i z místa. Poté jsme si zahráli cvičný zápas smíšených týmů. Ten se nesl v atmosféře adrenalinových situací, bojů o míč, faulů, srážek, šancí a řvaní slova voj. Jakmile zápas skončil, byla naplánovaná pauza, neb po ní mělo dojít khlavnímu zápasu mezi Brnem a Prahou, na který se všichni těšili. V našem týmu se domlouvaly poslední detaili, rady, hecování taky bylo slyšet, dolaďovala se naše strategie... Pauza skončila, týmy se rozestavěly a hvizdem byl zahájen osudový zápas. Všechny otivoval jistě ten nádherný pohár, který už netrpělivě čekal na ten tým, který si jej přebere. Naše chytrá strategie fungovala, máme u nás vskutku chytré hlavičky! Všichni se činili,j ak jen mohli, opět se pokřikovalo voj, komunikace mezi hráči se mi taky líbila, mnozí z obou týmů byli v krásných šancích a na dosah branky, ale oba gólmani byli špičkoví a snažili se. I nyní padlo několik trestů, ale nikdo neohrozil tým penaltou, mnohé srážky byly ošklivé, v Praze muselo dojít i na střídání, ale nikomu se nic vážného nestalo. Druhý poločas byl ve znamení ještě většího napjetí. Branka stále nepadla! Čas kvapil! Všichni si říkali, rozhodnou penalty! Zbývala poslední minuta, času málo... Už jen půl minuty! Pak se to stalo! Fenzik se rozbíhá na bránu, byl se mnou v útoku. Běžel skvěle s míčem! Ocitl se v krásné pozici, kdy byl úplně sám. Vteřiny plynuly! Navigátorka řvala: "Střílej, střílej!" Připravil si střelu. Než se k němu dostali obránci vypálil krásnou střelu! Padl gól! Naše nadšení neznalo mezí! Objímali sme Fenzika, že říkal: "Vy mě snad zabijete!" Ale bylo, proč ho objímat,fakt je to borec! Třicet sekund bylo pro Prahu zoufale málo! Odvetná branka nepadla a tým Brna vyhrál. Radost byla obrovská. S týmem Prahy jsme si potřásli rukama! Fenzik byl po právu chválen, ale taktéž i hráči od trenérů a my jsme za ně taky byli rádi! Fakt to s námi nemají snadné, ale odvděčili jsme se jim! Po obědě a poledním klidu byla poslední část programu. Náš trnér Lukáš si připravil komentovaný zápas futsalu mistrovství světa, finále, konaný roku 2007 mezi Anglií a Španělskem. Zápas běel a Lukáš nám profesionálně říkal, co se kdy v zápasu dělo, proč kdo byl faulovaný, jak kdo běží, kdo dával branky, vyhrálo Španělsko. Já osobně jsem tímto seminářem víc než jen nadšena! Byl nádherný, plný legrace, herních zážitků, i poznáváním Prahy a naopak, tedy hráčů i trenérů, opět jsem se mohla mnohé naučit,, seminář mne motivoval daleko víc ještě zabrat a díky za něj všem! Pro zájemce, fotky budou časem zde: www.teiresias.muni.cz/futsal v odkazu reaalizované akce. Každému, kdo by si chtěl zkusit futsal, to velmi doporučuju, nebudete litovat, naopak! Čím víc se rozšíří do povědomí lidí, tím líp! Příští soustředění, pod záštitou týmu Brna se bude konat v červenci ve Vyškovci.  

Test futsalových dovedností

Tak jako minulý rok i ten letošní nás čekal na futsalovém tréninku test našich dovedností. Dorazili jsme téměř všichni, což trenéři, kterých byla také většina, uvítali. U většiny disciplín jsme byli rozděleni na dvě skupiny kvůli urychlení cvičení, tahle metoda však nebyla moc účinná. Nejdřív následovaly nejrůznější rozběhy, tentokrát náš trénink probíhal na komárovském venkovním hřišti a umělé trávě, což bylo pro všechny nezvyklé. Strečing si pak vzal jeden náš hráč přezdívaný Fenzik. Rozcvičku vedl znamenitě, tak, jak má být, od mnohých padaly humorné hlášky. Po důkladném protažení našich těl si nás trenéři rozebrali a rozeskupinkovali. Disciplíny byly obdobné jako loni, od běhu na orientaci, po závěrečné střílení penalt na přesnost a na branky, dále jsme procvičovali vedení míče a nahrávky. Běh na orientaci probíhal tak, že na hráče navigátor jednou zavolal, ten měl běžet bez hlasové navigace do poloviny hřiště směrem prve zvolaného hlasu a od půlky byl už hráč navigován. Obdobný běh následoval rovněž z jedné strany hřiště na druhou, kdy se ale běželo sprintem, hráči už byli navigováni a měřil se čas. Následně jsme měli za úkol vedení míče, kdy nám trenéři určovali po určitých úsecích změnu směru, rovněž na cestě byla i živá překážka, která nám slovem Voj dala o sobě vědět a hráči ji museli správně obejít. Veškeré disciplíny byly vykonávány vždy dvakrát, trenérů bylo hodně a skupinky hráčů dvě, takže vždy po jednom běhu se trenéři prohodili a kontrolovali další skupinku. Dalším úkolem nebylo nic jiného, než trénování správných nahrávek, co do techniky a přesnosti. Trenér hráči vždy nahrál, ten musel míč správně zpracovat, ne vždy byly nahrávky přesné a hráč pak musel trenéru nahrát míč zpět, v případě hráče ale šlo o to, aby nahrál přesně. Sebemenší chyby byly rozhodčími hodnoceny a zapisovány, výsledky se dovíme časem. Další úkol byl trošku neobvyklý, ale líbil se mi. Skupinky se sjednotily a hráči měli zaujmout kruh. To se povedlo. Trenér nám dal míč a testoval naši schopnost orientace po kruhu, např. Nějaký hráč měl přihrát, nejdřív rukou, pak nohou, míč dle určení trenérů např. o tři hráče vpravo, o dva vlevo, ale pro talentované se úkoly dávaly i těžší, např. o osm vpravo. Občas se zopakovala jména v kruhu pro usnadnění naší orientace, někteří se úkolu zhostili skvěle,jiní prokázali dovednosti v jiných disciplínách. Pokud hráč špatně zpracoval nahrávku, museljít pro míč a vrátit se na původní pozici. Tento úkol se různě obměňoval, nejdřív jsme si v kruhu přihrávali a hovořili jsme, pak totéž, ale bez mluvy, dále pak se trénovaly změny pozic jednotlivých členů kruhu, nejdřív opět s hlasy, pak bez nich. Další disciplína tkvěla v tom, že se hráči postavili na pozici, z níž se střílí penalta. V brance byl gólman, za brankou navigátor. Hráč měl, a bylo to pro nás neobvyklé, střílet právě na přesnost na hlas navigátora, každý měl pět střel. Podobný úkol byl už jen v pouhém střílení penalt, ozval se brankář, člověk u středu branky a klepli nám na levou a pravou tyč, zde šlo tedy míč umístit tak, aby ho gólman nechytl. A posledním úkolem bylo střílení na branku z běhu. Myslím, že na hráčích je další rok futsalu hodně poznat. A protože tým Prahy je aktivní, naplánoval víkendový seminář futsalu v Nymburku, o němž se zmíním v dalším článku. Věřím, že seminář bude patřit k vydařeným, stejně jako mne natchla celá hra futsalu, díky všem, kteří mají se mnou trpělivost.   

Proč se nevzdávat vlastních snů

Když vás něco chytne, snažíte se daný cíl vyplnit. V mém případě je to kromě futsalu horelezectví. Od doby, co jsem lezla naposled v Brně Líšni, uplynuly dva roky a kousek. Nejdřív mi ta skutečnost, že už nelezu, byla líto, následně jsem tento fakt přestala řešit. Jak ale pokročil čas, stále víc jsem si přála se k tomuto sportu nějakým způsobem vrátit, jen byla potíž, jak na to. Před nedávnem se mi naskytla možnost lozit na skalách, byla to akce spíš jednorázová než pravidelná, i když kdoví... Ještě pár týdnů před skalami jsem se spojila s jedním člověkem ze stejného střediska, s jehož lidmi hraju futsal. Onen dotyčný se v lezení dost vyzná a přislíbil mi pomoc. Jak už to bývá, nejdřív se situace vrbila dosti slušně a nadějně, pak ale přišly komplikace, tak se musely hledat jiné varianty. Celou dobu jsem se snažila věřit, že mi to vyjde a já se opět vrátím ke sportu, který mne velmi baví. Jistě, mnohdy byly chvilky, kdy jsem věřit přestávala... Nakonec se to vše ale dostalo tak daleko, že onen člověk vymyslel příhodnou variantu a ta také vyšla. S dalším človíčkem, který byl ochoten a je stále objetovat mi můj čas a lozit se mnou, jsem si sjednala, že budeme lozit dvakrát týdně, každý den na jiné  stěně. Naše první setkání a lezení proběhlo v úterý dvacátého dubna. Po dlouhé době jsem se zas nasoukala do sedáku a my začaly. Rozhodly jsme se, že se budeme střídat, vždy jednu cestu já a druhou moje spolulezkyně a tak se i stalo. Vylezla jsem zdárně několik cest a co neslyším, důvěrně známý hlas mé ségry, švary a neteře, kteří na stěně byli taky a budou asi častěji. Tahle skutečnost mne velmi potěšila a lezení se mi líbilo ještě víc. Opět ty nádherné pocity, kdy zdoláte po několika minutách neznámou cestu, vy jste nahoře a užíváte si ty přenádherné pocity. Nelezu totiž jen kvůli sobě... Troufám si tvrdit, že spokojenost byla i na straně mé spolulezkyně, ségry a švary, který si lezení taky znamenitě užíval, i moje neteř Natálka byla mimořádně roztomilá. Odcházet se mi nechtělo, ale čas se nás žel neptal. Na stěnu budu chodívat vždy kromě úterků i ve čtvrtky, není totiž nad sport! Pravda, dvouletá přestávka v mých výkonech je hodně znát, ale pevně doufám, že časem to může být lepší. Velmi děkuji všem, kteří mi pomohli se opět vrátit na zeď - horostěnu!

Jak jsem si zalezla na skalách v Moravském Krasu

Tohoto dne se mi opět zdál sen o lezení na skále. Už mnoho týdnů jsem na tento sport opět myslela, přitahoval mne asi tím, že jsem ho nevykonávala delší dobu. Odpoledne jsem se dověděla, že mi tento sen bude splněn. Pocity byly nádherné, radost a očekávání. Do Moravského Krasu, který byl naším cílem, jsme cestovali autobusem. Při cestě jsem s mým společníkem drobně konverzovala. Dorazili jsme na zastávku a my se vydali docela dlouhou cestou ke skalám. Pravda, obuv jsem žel neměla nejlepší, ale to mi nepokazilo radost. Můj průvodce se prokázal jako naprostý profesionál, nejen ve vedení po neschůdných cestách, ale i při lezení. Cesta vedla většinou prudce nahoru, byla tvořena převážně kameny a kořeny, mnohdy byl stoupák velmi prudký. Dal mi docela zabrat, ale po jeho zdolání jsme se dostali kousek ke skalám, na něž jsem se velmi těšila. Začala jsem se soukat do sedáku a dalších lezeckých věciček a moje absence byla znát... Překonala jsem několik kroků, které mne od skály dělily a bylo mi řečeno, že si můj průvodce chce zalozit, a abych ho jistila. V ten okamžik ve mně docela zatrnulo, jištění jsem nezkoušela už hodně dlouho a dokážu to? Jištění na skále a na stěně mi přijde troškujiné a já na skále jistila asi jen dvakrát. Ale tohle je nejlepší škola, kdy jste postaveni před hotovou věc a vy si nemůžete zvolit ani couvnout, jen makat! Můj společník byl vynikající! U jištění jsem oběma rukama svírala lano a buď jsem dle potřeby dobírala, nebo pak spouštěla dolů. Když jsem mé první jištění po asi dvouleté přestávce zvládla, šla jsem na skálu já. Vápenec byl uklouzaný, hladký a relativně málo členitý, ale Honza, který byl mým průvodcem, se mi snažil radit, jak jen mohl, za což mu patří můj velký dík. Zpočátku mi cesta šla relativně dobře, ale těsně před koncem nastal problém, s nímž jsem se mořila žel aspoň dvacet minut. Potřebovala jsem se dostat na závěrečnou skalní polici oběma nohama a několik vteřin se na ní udržet, pravda místo na nohy i celá police byla docela velká, ale dostat se na ni byla dřina. Užuž jsem tam skoro byla jednou nohou, pak mi to uklouzlo a musel celý proces nastoupit znovu. Snažila jsem se skálu pokořit a velkou motivací mi byla mimo jiné i skutečnost pronesených slov, že mne dřív nespustí dolů, dokud to nezvládnu. Nakonec jsem skálu zdolala a byl to nádherný pocit, tak nádherný jako kdysi, když jsem na skalách byla poprvé i podruhé. Pak si ještě několikrát zalezl Honza a já ho jistila. Nevím, co bylo pro mne obtížnější, na fyzickou schránku určitě lezení, na psychiku jištění. Nakonec jsem zkusila ještě jednu cestu, ale žel jsem se daleko nedostala. Během našeho lezení s námi drobně laškovalo počasí, občas pršelo více, jindy méně, z toho zase vůbec, oba jsme byli ale kryti skalou nad námi a mírným převisem, což nám sloužilo za provizorní střechu. Cesta zpět vedla sice dolů a trochu jinudy, nebyla však o nic méně akční, možná i naopak. Kameny, kořeny, prudký klesák dolů, větve v cestě, okolo vás stromy a les, ale přesto krásná cesta, neméně než skály! Za nepříjemné zpestření jsem považovala fakt, že se k našim uším z ničeho nic donesl zvuk sirény, chvíli zněla, chvíli se odmlčela a takto se to opakovalo. Chvílemi k nám vítr přivál i kouř a po chvíli kolem nás projížděla dvě hasičská auta. Při zpáteční cestě autobusem Honza spatřil ohořelý prruh trávy. Vše dohromady, lezení, požár, ve mně umocňovalo zvláštní pocity. Z tohoto krásného odpoledne ve znamení lezení v Moravském Krasu na Bajerově skále, jsem víc než nadšena! Doufám, že tohle lezení nepatřilo k posledním.

Jak jsem se zúčastnila druhého futsalového semináře

v sobotu 13. února se konal v Brně druhý futsalový seminář. Pozvání přijali také hráči nově založeného pražského týmu. Z Brna se dostavilo hráčů pět, z
Prahy pak čtyři, zbytek tvořili trenéři. V první části se konala samozřejmě pořádná rozcvička, začalo se od hlavy, skončilo prsty u nohou. Po protažení
si slovo vzal náš hlavní trenér z Brna, Lukáš, který nám začal vysvětlovat různá míčová cvičení. Byli jsme rozděleni do několika skupinek a my měli běhat
s míčem k několika metám, živým překážkám, ty jsme měli oběhnout, oni nám míč nahráli, museli jsme ho zpracovat a buď přihrát spoluhráči nebo běžet na
bránu a střílet. Těchto cvičení bylo na řadě několik a různě se střídala, obměňovaly se směry běhu, různé kličky, změny v nahrávkách apod. Jakmile skončila
tato cvičení, trenér nás rozdělil na dva smíšené týmy a nás čekal zápas smíšených družstev. Hra se nám, futsalistům, velmi líbila, i hráčům z Prahy vše
šlo velmi dobře. Činili se jak obránci, tak útočníci, hra se neobešla bez faulů a pádů, což ale k tomuto sportu neodmyslitelně patří. Padaly ale i góly
a také komunikace byla na dobré úrovni. Obránci pokřikovali na útočníci, že jdou, ti se jim snažili, jak mohli, útoky znemožnit, rovněž ale i spoluhráči
měli přehled o okolním dění a snažili se všichni, jak mohli, aby hru obrátili ve svůj prospěch. Jakmile skončil zápas i krátká přestávka, slovo si převzal
pražský trenér. Také nyní nás čekalo několik míčových cvičení. Jedno z nich spočívalo v trénování rohových kopů. Čtyřčlenná skupinka se rozdělila na dvojice,
dva v obraně, druzí dva si měli promyslet taktiku rozhového kopu tak, abychom přemýšleli takticky a nejen bezhlavě kopali do zdi vytvořených obránců. Po
několika dalších podobně laděných cvičení následoval zápas Brna proti Praze. Všichni jsme byli již unavení, ale každý se snažil ze sebe dostat maximum.
Každá hra je o adrenalinu, vzájemné komunikaci, obraně a útocích, radosti z gólů, snaze vyždímat veškeré síly na výhru týmu, za který hráč hraje. Tento
čtyřhodinový seminář, ač náročný, přesto byl pro mne velmi přínosný. Měla jsem se možnost sportovně se zničit, poznat, jak dokáže hrát tým Prahy, užít si spoustu legrace a úžasných zážitků.

Zvláštní rozhodnutí

Poměrně nedávno nám přednášející v předmětu metody a formy sociální práce přečetla jednu velmi zajímavou událost, která se před několika lety skutečně stala.

Po přečtení článku proběhla mezi námi studenty i přednášející bouřlivá diskuse a výměna názorů. Já z této přednášky tenkrát odcházela se smíšenými pocity

a mnoha otázkami... Když nám byl čten text, chvíli mne z jeho obsahu až mrazilo, protože: Onen text byl psán slohově velmi kvalitně a každého člověka s

trochou citu musel vzít za srdce. Pojednával o jedné americké rodině, kteréžto se narodila holčička. Zjistilo se ale, že má těžký mentální handicap a její

rodiče se s touto skutečností jen těžce vyrovnávali. Přesto ale nedokázali své dítě dát do domova či k adopci a holčičku si nechali. Dávali jí veškerou

lásku a péči, jaké byli schopni, starali se o ni dnem a nocí jen, aby cítila, že ji nadevše milují... Bylo jim od počátku jasné, že se pro ně v mnohém

změnil život, že oni budou muset mnohé upravit k potřebám jejich holčičky... Léta uplývala, až jednoho dne oslavila osm let. Rodiče si moc dobře uvědomovali

realitu, že stárnou jak oni, tak i jejich osmiletá dcerka. Tato skutečnost pro ně začala být nepříjemnou, věděli jednak, že jim let přibývá a sil mají

stále méně a s tím také i to, že bude péče o jejich holčičku stále složitější, jak bude růst. Rozhodli se k nelehkému kroku. Chtěli, aby lékaři jejich

dceři pomocí složitých zákroků ukončili tělesný a psychický vývoj. Jistě mnohokrát probírali různá pro a proti, než návrh předložili etické komisi. Asi

ani pro členy komise nebylo jednoduché učinit tak závažné rozhodnutí, kdy měli posoudit vývoj lidského života, zda ho zanechat tak jak byl, nebo ukončit

vývoj. Nakonec ale komise rozhodla, že se zákrokem souhlasí a může být proveden. I nyní vše probíhalo hladce a holčička se tedy podrobila operacím. Po

tomto rozhodnutí byla na rodiče oné holčičky sesypána kritika a nejrůznější názory lidí na celou věc. Holčička je s rodiči, jistě jí dávají svoji lásku

a mají ji moc rádi, ale už navždy zůstane osmiletou. Sama za sebe říkám, že já být mámou oné holčičky, nikdy bych nedala souhlas s provedením zákroku,

dle mne má každý člověk, byť je jakkoli handicapovaný, právo prožít si plnohodnotný život i se svým handicapem, ale zastavit nikomu vývoj, proti tomu se

mi vše bouří. Rovněž jsem slyšela o případu,kdy se, opět v Americe, narodil rodičům nějak handicapovaný klučina. Když vyrostl, nedokázal se s tím vším
smířit, že je jiný, než ostatní, a zažaloval své vlastní rodiče za to, že ho vůbec porodili, že musel žít s takovým handicapem. Jak případ nakonec dopadl,
bohužel nevím. Myslím, že tato záležitost je stejně tak smutná a smysly bouřící, jakodalší šílenosti, co se na tomto světě dnes a denně dějí 

Rezignace bez legrace, aneb, proč se opět zvednout

Člověk si tak žije, čas a léta mu uplývají a život mu předkládá různé zkoušky. Seznámíte se s přáteli, začnete studovat školu, o které jste snili, máte

milující rodinu a jste zdraví. Tomu se říká spokojený a bezstarostný život, ale komu je přisouzen... Jen málokdo, pokud vůbec někdo, životem proplouvá

bez problémů a starostí. Život je jako horská dráha, chvíli se ocitáme nahoře, chvíli dole. Situace, kdy jsem nahoře, to je přece naprostá pohodička, vše

se mi daří, mám úspěchy a vůbec si nepřipouštím, že by se mohlo stát něco a já bych mohla klesnout dolů. A najednou se to vše člověku začíná vymykat z

rukou, počíná se obrovskou rychlostí řítit dolů a ptá se, proč... Já jsem člověk, jaký jsem, snažím se s každodenními starostmi potýkat tak, jak zvládám.

Člověk si žije celkem poklidně, nic ho až tak netrápí a vy si přejete, aby to tak zůstalo. A pojednou prásk! přijde rána, s níž byste nepočítali, ani ve

snu by vás nenapadlo, že se něco takového mohlo vůbec stát. Ten pád dolů, ať už z výšin, nebo ze zlatého středu, byl krutě bolestivý. A bum! Najednou jste

na dně. Nemůžete vůbec nic dělat, jen na to vše třeštíte zrak a nevěřícně zíráte. Situace se nedaří tak, jak by člověk chtěl, ba právě naopak... A vy si

kladete otázky a moc byste na ně chtěli odpovědi. Proč se to vše stalo zrovna mně? Přece bylo vše naprosto v pohodě a nyní přijde výprask... Začnete se

litovat, víc a víc přemýšlet, co by se stalo, kdyby. Doufáte, ale ono se to vše spíš hroutí... Postupně člověk zahořkne a tone ve vlastní beznaději. V

mnohé přestane věřit, protože proč by měl v něco doufat, když se vše jen nedaří... A najednou se ozve hlásek, že přece nemůže být tak zle! Hle, slyš, tvůj

tým přátel je zde s tebou, což jsi už zapomněl? Přátelé vám nabízejí pojednou pomocnou ruku, aby vás vytáhli ze dna, neboť právě odtut vede cesta vzhůru.

Jestliže člověk nepřijme pomocnou ruku, sám sebe odsoudil k úplné rezignaci. Pokud ale přijme, má naději, že mu tým ukáže smysl. Odpoví na hlavní otázku,

proč se mám zase zvednout, jaký to má smysl, kdo to ocení... Člověk v sobě hledá, snaží se najít sebemenší plamínek motivace, ale to se mu podaří jen tehdy,

jestliže sám chce a není na to sám. Život nás mnohdy nelidsky tvrdě zkouší, ale jestliže vše vzdáme, uděláme mu tím radost, stane se jen to, co chtěl.

Pokud ale odoláme a postavíme se mu čelem, jestliže v nás převládne jistota, že se tomu všemu chci postavit, protože mám důvod, jakýkoli i sebemenší cíl

či sen, pak mohu vyhrát a hru s pořádným týmem stojí za to hrát.

Víno, jak ho zná málokdo

Dostala se mi do rukou nefalšovaná raritka. Na stole přede mnou stála menší štíhlá láhev. Když mi přečetli nápis, zůstala jsem zírat v příjemném šoku. Přede

mnou stálo bílé víno odrůdy Rulandské šedé. Na tom koneckonců není nic zvláštního, ale pravý údiv přišel teprve, když se k mým uším donesla ta jakost,

kterou víno mělo. Byl to výběr z cibéb. Cibéby jsou hrozny zpracované tak, že je lze specifikovat jako hrozinky, tudíž je u nich dosažena maximální možná

cukernatost.
Víno mělo svou charakteristickou nažloutlou barvu a vůni připomínající broskve. První nesmělé ochutnání proběhlo ve znamení úcty k tomuto nápoji, když

jsem v třesoucí se ruce držela skleničku. Nápoj chutnal medově, sladce s nádechem broskví a chvílemi nepřipomínal ani víno, jak jeho chuť běžně známe.

Víno dokáže mít spoustu vůní a chutí. Pila jsem tento vzácný vzorek pomalu, abych si vychutnala řádně každý jeho doušek. Je to velmi vzácná varianta hroznů

dané odrůdy, pěstovaná s náležitou péčí. Snad bude chutnat každému, kdo podobný vzorek vína okusí. Avšak předem podotýkám, že je dobré mít s vínem vícero

zkušeností, aby obdarovaný dokázal tak vysokou kvalitu vína náležitě ocenit.

Přátelství, aneb, jak si ho řádně vážit

Jedno rčení říká: Není těžké si přátele získat, ale daleko složitější je pak si je udržet. Zamyslíme-li se nad tímto příslovím, poznáme, že je v něm mnoho

pravdy. Například já mám řekněme poměrně dost známých, méně kamarádů, ještě méně přátel a nejméně tzv. baletních mistrů. Známý je kdokoli, koho potkám

kdekoli, pozdravíme se, ale to je tak vše. Kamarád je človíček, s nímž se setkám, někam spolu zajdem, pokecáme. Přítel to už je ten, kdo postoupil z kamarádů

na tuhle u mne téměř nejvýše hodnocenou pozici amusel splnit určitá krytéria. U každého je to však individuální. No a s přáteli jsem v kontaktu již poměrně

často, setkáváme se naživo, smějeme se spolu, prožíváme i ztrasti, píšem si po icq či skype. Ale zas není dobré se s přáteli setkávat moc často neb by

se mohlo stát, že bychom si pak nevážili už tak schůzek naživo jako dřív, když byly třeba jednou za dva týdny. No a nejvzácnější, nejkvalitnější kategorie

hodnocení mých blízkých jsou již zmínění tzv. baletní mistři, což je jedno ze jmen, jak tyto mé nejbližší nazývám. Proč baletní mistři? Neb to jsou ti

nejlepší z nejlepší z mých přátel. To jsou ti, s nimiž se mohu bez obav podělit o cokoli, kteří mi vždy pomohou a taktéž i já jim. Jsou to osůbky, s nimiž

se dá povídat o čemkoli, náš smích bývá upřímný, nakažlivý... Náš smutek pak je opravdový, ale o to méně bolestivý, že se o naše radosti i starosti vzájemně

dělíme. O těchto lidech vím, že mne nikdy nenechají na holičkách, i kdyby to bylo kdykoli, že jejich spoleh a pomoc jsou pevné jako skála a oni ví totéž.

Těchto osůbek je tak málo jako šafránu a dobře rozmýšlím, kdo a proč se takovým člověkem zrovna stal a stane. Jak známo, jeden nemůže uhrát zápas, jenž

s ním svádí život, s týmem to jde líp. Jestliže vám baletní mistři pomohou, vraťte jim jejich pomoc, až budou potřebovat oni s radostí a několikanásobně.

Nebudete litovat! Baletní mistři jsou mými velmi dobrými rádci, směrovači, učí mne, co jak a proč řešit, hledat v mnohém smysl. Patří jim můj převeliký

dík!

Jak přežít v extrémních podmínkách

Rozhodla jsem se navštívit jednu pro mne velmi zajímavou přednášku a vskutku nadmíru splnila má očekávání. Tato přednáška byla v duchu především veselí,

legrace, vtipných poznámek, ale i velmi zajímavých informací. Přednášející se zabýval problematikou, jak přežít v extrémních podmínkách. Pan Pavlíček především

působí a provádí tento průzkum na jedné antarktidské polární stanici. Zde je několik posádek z různých koutů země, tento výzkum trvá obvykle šest týdnů.

Předtím ale ti vybraní absolvují dvou či vícedenní kurz, kde se jedou o svých schopnostech přesvědčit na ledovec a další adrenalinová místa tohoto světa.

Jestli obstojí, mohou jet na stanici. Věkem tento výzkum není nijak omezen, mohou si své schopnosti, jak přežít vyzkoušet jak děti, a to třeba od tří let,

tak i starší lidé. Na stanici mají s sebou jen nejnutnější potřeby, vše jen jedenkrát. Stravují se pouze dvakrát denně, pořádně, ale zdravě. Na stanici

se totiž netrpí žádná chemie ani odpad — mýdla, šampony nic. Během dne většina posádky odjede na nějaký vzdálenější ostrov a na stanici zůstane jen jedna

stráž. Příjemné to asi pro něj není... Shrnuto, přes den se tedy jakkoli maká, večer se vracejí a referují si mezi sebou dojmy. Samozřejmě se na stanici

poskytuje i lékařská pomoc, zhruba osm lékařů na dvě stovky osob.
Hluboce smekám před těmi, kdo tento výzkum mají za sebou. Ti, jenž dokázali, že skutečně v extrémních podmínkách přežijí. Neboť ten, kdo neprožije, nepochopí.

Futsalové soustředění v Polničce

Futsalové soustředěnív Polničce se konalo od soboty 23. do neděle 29. srpna 2009. Při cestě vlakem do Polničky, tři km vzdálené od Žďáru nad Sázavou, si
všichni
povídali o tom, jaký asi ten nastávající týden bude, co komu přinese. Toto soustředění se neslo v mezinárodním duchu, neboť našimi britskými společníky

byl David Micock, tentýž člověk, který s námi vedl v květnu dvoudenní futsalový seminář a waleský student Kerin Seal.
Po příjezdu do Polničky následovalo seznámení se s chatou a ubytování. Na jídla jsme chodili do nedaleké jídelny základny školy a nikdo nelitoval. Ještě

tentýž den odpoledne byl první trénink na venkovním vesnickém a ještě ke všemu neposekaném hřišti, z čehož všichni byli po právu pobouřeni. Tento počáteční

trénink vedl David a vysvětloval nám důležitost strečingu a jeho několik druhů, že pravé protažení má začít u hlavy a skončit má u konečků prstů.
Večery byly převážně volné, každý si mohl svůj čas trávit dle vlastní libosti.
Dny jsme měli rozvrženy obvykle způsobem, že dvakrát denně byly tréninky. Každý vedl někdo jiný z trenérů, přičemž dopolední tréninky se zaměřovaly především

na cvičení kondičky, různá koordinační cvičení, cviky se švihadlem proti odporu, běžecká abeceda a mnohá další. Tréninky odpolední byly ve znamení nejrůznějších

cvičení s míčem, v nichž si hráči měli procvičit prostorovou představivost, rychlost, stresové situace při hře. David mnohokrát upozorňoval na to, že základní

postavení u hry musí být stát ve čtverci a jak dny plynuly, stále víc všichni přicházeli na skutečnost, že procvičování tohoto čtverce je nesmírně důležité,

přinejmenším stejně tak jako pilování tak důležité komunikace. Na konci dopoledních i odpoledních tréninků se hrála hra, to si všichni nádherně užili adrenalinu

s futsalem spjatého, neustále na sebe všichni řvali slovíčko voj, neb bez tohoto výrazu má hráč dle regulí započítán faul. Někteří jedinci bránili i útočili

velmi tvrdě, několikrát se staly i z futsalem spojené pády a srážky, Pavel Ondra měl dokonce srážku mezinárodní, protože se jednou srazil hlavou s Kerinem,

ale každý si hru užíval. Jestliže pak stav na konci hry byl nerozhodný, rozhodovaly penalty, což se všem velmi líbilo, každý do střelby dával všechno,

jen, aby proměnil.
Než se šli hladoví hráči i trenéři zasytit večeří, následoval tzv. feed back — zpětná vazba, kdy se všichni sesedli v nedalekém dřevěném altánku a sdělovali

si zážitky z obou denních tréninků, co se komu líbilo, co nikoli, jak co změnit, aby hra byla efektivnější, především co do komunikace a běhu s míčem na

bránu.
Uvedu zde několik mi zvlášť oblíbených cvičení, které mne během toho týdne oslovily: Nejvíc se mi líbilo asi střílení penalt, kdy cvičení fungovalo tak,

že tým byl rozdělen na dvě družstva a pokud jeden hráč družstva A vstřelil branku, musel hráč další ze skupiny B střelit rovněž branku, jinak odpadl a

nemohl se již účastnit a pak odcházel na námi z žertu zvanou nedalekou farmu, což bylo místo za hřištěm, na němž se nacházel hnůj a odtamtud sledoval hru.

Na konci byli vyhodnocení nejlepší tři. Britové jak už to u nich bývá, k nám byli velmi zdvořilí a během týdne někteří z hráčů dostali za něco, co se Davidovi

či Kerinovi líbilo, dresy.
Dalším cvičením, které mne zaujalo a vedl je David, byla hra tzv. golfu, kdy hráči šli po jednotlivcích a měli střílet v dráze na tzv. živé jamky, tvořené

z navigátorů. U davidových tréninků bylo fascinující, že každou hru zaměřoval na to, abychom se smáli a po každém skončení cvičení se nás vždy ptal: "Are

you happy?"
Obdobné cvičení, opět pod vedením Davida, se nazývalo crocket, kdy hráči byli rozděleni na dvě skupiny, vždy se zvolil jeden a ten měl dokutálet míč na

druhou stranu tak, aby trefil jednoho z druhé skupiny, ten si musel kleknout a již nehrál. Každé cvičení procvičovalo náš postřeh, soustředěnost, co a

jak svedeme. Dny tudíž byly velmi náročné, neboť jsme měli pět hodin za den tréninků.
Ve středu byl stanoven den zaslouženého volna. Dopoledne naše cesta směřovala do Žďáru na poutní místo Zelená Hora, kde se nachází kostel SV. Jana Nepomuckého.

Jakmile naše skupina vystoupala nahoru, vstoupili jsme do kostela a uvnitř nám průvodkyně krátce o místě popovídala. Stavba je barokní, v minulosti byl

kostel zrušen, pak ale opět obnoven. Bohoslužby se v něm konají jen při několika málo slavnostech během roku. Po výkladu nám pustili video a mezi naši

skupinu se dal kolovat střediskem Teiresias zhotovený model kostela, vchodová brána a dlouhé chodby ke kostelu vedoucí. Na konec naše skupina měla domluvenu

raritku, že si můžeme na to, co si osahat lze, sáhnout. Viděla jsem tak tedy kazatelnu, několik kamenných oltářů, čtyři patřily evangelistům, prohlédla

jsem si krásně zdobené vchodové dveře a kamenné stěny.
Odpolední naše cesta vedla k rybníku Dářko, kde se někteří z nás patřičně vyblbli. Počasí nám v celku přálo a my se tam zdrželi až do večera. Fenzik, jeden

z hráčů futsalu, jakmile vylezl poprvé z vody, skonstatoval, že v rybníce Velké Dářko je teda fakticky voda pro nevidomé. A proč? To nechť si čtenáři domyslí.

Večer jsme se vraceli zpět a nedaleko naší chaty, u starého železničního vagonu se kromě prasat a kozí nacházela hospůdka a také i člověk, který půjčoval

čtyřkolky na svezení. Já se této příležitosti ihned chopila a za asistenta jsem měla našeho hlavního trenéra Lukáše Másilka, ten mi jen říkal, na které

strany mám jet a já si tu pětiminutovou jízdu víc než znamenitě užila.
Čtvrtek a pátek jsme prožili jak jinak než tréninky, v nichž se dost často hrála hra, krom ní následovala různá cvičení, kdy hráči měli běhat do osmičky

kolem met s míčem, po skončení každého cvičení s míčem jsme přestávku do cvičení nového strávili nejrůznějším posilováním jako kliky, sklapovačky a další.

Páteční večer jsme strávili hraním společenských her, kdy jedna z nich tkvěla v tom, že sedící skupina utvořila kruh, jeden vstoupil do středu kruhu, zatočil

se, pak přišel k někomu z nás a řekl mu, aby udělal prase a dle tohoto zvuku měl dotazovatel onoho človíčka poznat, u této hry jsme si užili výtečnou zábavu.

Toto týdenní soustředění v Polničce bylo pro mne k nezaplacení. Opět jsem se z mnohého poučila, jak lépe, s větším temperamentem, zápalem a chutí hrát

tuto úžasnou hru, jak, co a z jakých důvodů procvičovat. Mohla jsem díky tomu i poznat lépe své spoluhráče, ale také naše britské společníky. Úžasný zážitek

a já za něj středisku Teiresias, členům i všem spoluhráčům velmi děkuji. Nebýt člověka, který mne k futsalu přivedl — Kuby Starka, o moc bych se ochudila.

Pro ty, kteří by se chtěli podívat na fotky, jistě časem budou na stránkách Teiresiasu, nyní je i s popisky najdete zde: http://picasaweb.google.com/lukas.masilko/LetniKurzFutsaluProNevidomeVPolnicce
nebo taky web: www.teiresias.muni.cz/futsal

Jak jsem navštívila jeskyně ve Sloupu

Měla jsem možnost navštívit se sestrou, švagrem, mou neteří Natálkou, švagrovým kamarádem, jeho manželkou a jejich malou holčičkou, jeskyně nacházející
se u nedaleké vesničky Sloup v Moravském Krasu. Počasí nám přálo a slunce pařilo až hrůza. Dočetli jsme se, že v jeskyních má být nanejvýš sedm stupňů,
což jsme v takovém vedru vřele uvítali. Naše skupinka, která měla být na řadě se shromáždila a zanedlouho dorazil i průvodce, který započal prohlídku jeskyní
trvající zhruba hodinu. Vstoupili jsme do jeskyně a obklopil nás chladný vzduch a jak jsme se nořili hlouběji do jeskynních chodeb, byl chlad větší. Procházeli
jsme různými chodbami, jeskynními dómy a u každého nám průvodce něco sdělil. Jeskyně jsou pro mne nádherným místem plným odpočinku od dnešní chaotické
doby, kde člověk slyší jen kapání vody z krápníků, je obklopen prostorem, jenž ho naplňuje, tichem, skalami a krápníky. Vdechujete ten chladný a vlhký
vzduch, kocháte se nádhernou jeskynní výzdobou a přejete si, aby to nikdy neskončilo. V mnohých jeskyních byla okouzlující akustika. V jednom dómě Eliščině,
byla akustika tak profesionální, že se zde občas konají i koncerty vážné hudby. Tam nám také při krátké zastávce pouštěli hudbu. Zvuk to byl libozvučný,
všechno tak bezchybné, akustika naprosto vynikající, balada pro sluch, když slyšíte tu jemnou hudbu tiše znějící, rozléhající se od skalních stěn jeskyně
a pak se k vám opět vracející... Mnohé chodby byly dosti široké, jiné zase velmi, velmi úzké. Rovněž jsme při prohlídce viděli několik propastí, jedna
se jmenovala stupňová a to z důvodu, že se její dno skládalo z několika stupňů. Jedna propast byla tak obrovsky hluboká a široká, že když jste do ní zahalekali,
divili byste se, jak mocně se k vám váš hlas tam z neznáma několika ozvěnami vracel, strašidelné i libozvučné zároveň. Při prohlídce jsme museli také zdolat
několik řad schodů, jak dolů, tak i nahoru, mnohé schody byly vlivem vlhkosti a vody na nich kluzké. Byl to pro mne neopakovatelný zážitek plný dojmů,
libých zvuků, chladného vzduchu, vnímání prostoru, kdy je kolem vás úzko, vpravo a také vlevo jen vlhké skály tyčící se nahoru a mne jímal velmi zvláštní
pocit zázraku přírody. Nebo krápníky různých tvarů a velikostí, v tom je ohromná moc a kouzlo, před nímž budu mít vždy úctu. Jeskyně jsou zároveň složité,
spletité, ale rovněž přívětivé, kdy chtějí, aby do nich člověk vkročil, něco se dověděl například, že zde žili před mnoha tisíci lety pravěcí obyvatelé,
v těchto jeskyních bylo nalezeno mnoho kosterních pozůstatků. Zážitky vskutku neopakovatelné a všem přeji, aby tyto zážitky okusili, vězte, že jistě nebudete
litovat.

Futsalový trénink, tentokrát formou soutěží

Po futsalovém semináři naše tréninky pokračovaly dál vždy ve čtvrtky. Čtvrtek 18. června 2009 měl být velmi pestrý, protože jsme se dozvěděli, že se v několika
disciplínách budou našimi trenéry hodnotit, co a jak jsme se už naučili. Počasí nám přálo a slunce pařilo tak, že nám všem bylo řádné vedro už, když jsme
na hřiště přišli. První úkol byl na první pohled jednoduchý, měli jsme běžet sprintem na polovinu hřiště bez navigátorů a od poloviny do konce hráči už
byli navigováni. V tomto úkolu se nehodnotila rychlost běhu, ale spíše přesnost udržení směru a technika běhu. Další disciplína nám byla vysvětlena a zněla,
že jsme se rozdělili na dvě skupiny po třech, s každou skupinou šel jeden trenér a ten pak někomu z těch tří přihrál míč. Zde hráči měli ukázat správnou
techniku zpracování míče a nakonec hráč musel trenérovi přihrát míč zpět. V tomto úkolu se tedy hodnotilo dvakrát, také správnost přihrávky. Další soutěžní
úkol tkvěl v tom, jak rychle dokáží hráči reagovat v běhu na pokyny. Na každé straně byly dvě mety — překážky. Vždy jeden člověk volal na běžícího hráče
a ten musel reagovat v běhu, vždy se stihnout otočit za dalším tleskajícím člověkem. Protože bylo trenérů víc, u některých úkolů se prostřídali, aby si
také oni mohli udělat na opačnou skupinu hráčů své hodnocení. Už trochu méně náročným úkolem byly penalty, střely na bránu z místa a v této disciplíně
se trenéři dívali, jak hráči dovedou střílet, přesnost, příprava a technika střely. Dost podobný úkol, který hned následoval zněl takto: Hráči měli ukázat,
jak dokáží střílet na bránu z běhu, v tomto úkolu sledovali trenéři správný běh a techniku střel. Tento trénink se líbil jak trenérům, tak i hráčům. Hráči
si mohli mezi sebou zasoupeřit a dokázat, co umí, trenéři hodnotili, jak dokázali své svěřence různá cvičení naučit.

Vzhůru za kulturou

V sobotu druhého května 2009 jsme si udělali výlet na Slovensko na hrad Tematín. Naskládali jsme se do dvou aut, v jednom můj bratránek Láďa, ségra Renča,
švagr Raďa a moje neteř Natálka, ve druhém moje mamka, taťka, teta a moje maličkost. Při cestě jsme si povídali o tom, jaký asi bude hrad, ale počasí nám
moc nepřálo, obloha byla už od rána zatažená. Po asi hodinové cestě jsme dorazili na místo, zaparkovali auta a dál už nás museli nést nohy pěšky. Většina
cesty vedla lesem, ale nebyla nijak složitá. Jak jsme postupovali vpřed, bylo nám stále větší horko, kopec se stával víc a víc prudší. Tento výlet předznamenával
pro nás rozcvičku v chůzi na naši červnovou dovolenou na slovenských Roháčích. Postupně mraky zmizely a nám na cestu počalo svítit sluníčko. Po zhruba
hodinu a půl trvající cestě, kdy se z mnohých z nás pot jen lil, jsme konečně k úlevě všech dorazili na místo. Před námi se tyčil hrad, sice jen trosky,
ale zbytky hradeb a krásné výhledy nás i po tak úmorné cestě okouzlili. Někteří se šli kochat krajinou, jiní zaslouženě sytili žaludky. Protože byl hrad
vysoko, foukal poměrně studený vítr. Jak tak naše skupinka odpočívali, spatřili jsme, jak k nám přichází několik lidí, kteří se k našemu překvapení dali
do úpravy kamenné cesty, přemisťovali kameny, které na cestě byly naházeny a dávali je na hromádky. Já se zasnila, vnímala jsem čerstvý vzduch, sáhla jsem
si na zbytek hradeb, přemýšlela jsem, jaké to na hradě muselo být tenkrát, když mne a pár ostatních vyrušilo jednak varování, že si máme dát pozor, jednak
jsme slyšeli, jak se shazované kameny řítily směrem, kde jsme se nacházeli. Všichni jsme ze svých míst vyletěli jako šipky a sledovali, co bude dál. Naštěstí
v půli cesty se ony rychle letící kameny o něco zastavily a všem se notně ulevilo. Cesta zpátky z kopce už šla všem lépe. Túra i hrad splnili moje očekávání,
byl to jeden z těch výletů, kdy si člověk dá do těla, ale když dojde ke svému cíli, dočká se toho, že mu krajina dá odměnu za jeho lopotu. Také včerejšího
dne, kdy nám počasí přálo, jsme si zajeli na pěkný výlet, tentokrát ale v jiném složení. Mamka, ségra Reňa, raďa s Natálkou, druhá ségra Marťa s mým švagrem
Milanem a svými dětmi Milánkem a Marykou a taky se mnou. Plánovaný výlet jsme si rozdělili na dvě poloviny. Tu první jsme jeli strávit do jednoho z menších
westernových městeček k Boskovicím u Brna. Tuto příležitost si dalo líbit velké množství lidí. Kromě zvířat například koní, že si člověk mohl zajezdit
či si půjčit kozu na vodítku, městečko poskytovalo jak různých spoustu atrakcí, tak také všeliké show a divadelní představení. Já si se švagrem opět zastřílela
z luku, další si zkusili hodit tomahawkem, dále si zájemci mohli hodit oštěpem, vyzkoušet rýžování zlata či střelbu z koltu. Jeden westman tam předváděl
kolt show, kdy měl dva kolty, nejrůznějšími způsoby s nimi žongloval, pohazoval s nimi a střílel. Prostor, kde se nacházelo městečko, nebyl sice nijak
velký, ale nacházelo se tam pro zpestření také malé jezírko s kameny a rybkami, také i spoustu nejrůznějších obchodů, které byly stavěny ve stylu divokého
západu. Všichni jsme z městečka byli nadšeni. Další polovina našeho výletu byla určena k návštěvě pštrosí farmy nedaleko Blanska. I tam byla velká spousta
lidí a není se čemu divit. Na farmě se nacházelo v klecích asi čtrnáct pštrosů, v ohradách ovce. Jako raritky se v místním malém obchůdku daly koupit produkty
ztoho, co se ze pštrosa dalo zpracovat například kosmetika, klobásy, steaky, sádlo, salám... Večer jsme si dali ugrilovanou pštrosí klobásu, je výborná,
trochu pikantní, ale my běžní jedlíci jsme rozdíl nepoznali. Tento výlet se mi líbil tím, že jsem toho mohla spoustu vidět a také se toho mnoho dovědět,
doporučuju vám takovéto výlety.

Jak jsem si splnila svůj dávný sen, osahání si kostelových varhan

Už dávno jsem si hrozně moc přála osahat si v kostele nahoře na kůru, jak vypadají varhany. Sice jsem si tento nástroj dokázala představit, protože už pár
lidí mi jej popisovalo, ale není to tak úplně ono. Pořád jsem tak přemýšlela, jak to udělat, ve kterém kostele a kdy. Věděla jsem, že vyplnit si tento
sen nebude tak lehké, jak by se na první pohled zdálo. Až jednoho dne mi hlavou bleskl spásný nápad. Vzpomněla jsem si, že jedna moje kamarádka ze školy,
Alča, měla kdysi dřív známé na Petrově, což je bazilika svatého Petra a Pavla v Brně. Protože mne stále víc lákalo využít tuhle příležitost, domluvily
jsme se a jednoho dne odpoledne naše cesta směřovala k Petrovu. Když něco chceme, dost často na onu věc myslíme, ve dne, mnohdy i ve snech. V pondělí v
noci se mi zdál sen, že jsem si sáhla na varhany. Nevím už, s kým jsem šla do nějakého kostela a onen neznámý mne vedl nahoru na kůr. Schody tam ale byly
velmi příkré, úzké a kluzké a každý krok nahoru znamenal pro mne obrovský strach, zda se mi něco nestane. Nakonec jsem po dlouhých minutách přišla konečně
nahoru a tam se rozkládal nástroj, už ale nevím, jak bych ho popsala, ale vyjímal se svou velikostí a já si na něj párkrát brnkla. Sestup dolů znamenal
ještě větší muka, než výstup, nakonec jsem to ale zvládla. Realita se jevila o hodně lepší. Nejdřív jsme se šly zeptat na faru, zda by mi má žádost prošla
u nějakého kněze, leč tam jsme se nemohly dostat. Rozhodly jsme se, že se půjdeme podívat přímo do kostela a třeba budeme mít štěstí. Bazilika je skutečně
obrovská, každý zvuk se v ní velmi dlouho kouzelně rozléhá. Po pár krocích Alča spatřila průvodkyni, která prováděla nějaké obdivovatele chrámem a my se
jí šly zeptat. Ona nám k tomu moc neřekla, jen nám otevřela dveře, že se máme zeptat varhaníka nahoře a zavřela za námi. Nedaleko nás se rozkládala dlouhá
řada schodů, nebyly točité, naštěstí široké a pohodlné i zábradlí dostatečně velké. Přesný počet schodů bohužel nevím, ale když jsme se ocitly nahoře,
rozkládal se před námi kostelní kůr. Docela velký prostor jak do délky, tak i do šířky, k varhanům, vlastně jen jeho třem klaviaturám, vedly dva schody.
Zrovna na nástroj hrál varhaník, nebyl to ale jen člověk, který na ně dokázal hrát, pyšnil se i tím, že je právě opravoval. Nástroj tento rok slavil sto
let. Varhaník vyslechl naši prosbu, vřele nás přivítal a řekl nám k nástroji krátký výklad. Tyto varhany mají životnost šedesát let a není se čemu divit,
když potřebovaly opravy. I přes svůj věk nástroj vypadal krásně a zachovale. Nahoře nad klaviaturami bylo možno spatřit píšťaly, zbytek nástroje byl uschován
za klávesami ve velké skříni a nástroj se ovládal elektřinou. Muž hrající na varhany mi velmi ochotně uvolnil místo na sedadlu a já se posadila. Moje pocity
jdou těžce popsat, v srdci obrovská radost, že se mi konečně vyplnil sen, po jehož splnění jsem tak prahla! Zároveň taky jsem cítila posvátnou úctu jak
k varhanám, tak k prostoru pode mnou. V kostele se tu a tam ocitli i lidi, takže když jsem po chvíli, kdy jsem si prohlédla tři řady kláves, začala hrát,
zůstala jsem ohromena! Ten libý zvuk varhan, který se nesl obrovským prostorem, to úžasné nezapomenutelné echo, ta velebnost! Nevím, co na to říkali lidi,
kteří si prohlíželi kostel, ale já s kamarádkou jsme byly u vytržení! Plynuly krásné minuty a já stále hrála, byly to okamžiky štěstí! Zvedla jsem se od
varhan a opět za ně usedl varhaník a počal hrát! A to byla hra! Chvílemi hrál velmi tiše a jemně, až téměř neslyšně, jindy rozezníval prostřední klaviaturu
a neustále chodil po řadě pedálů pod sebou či mačkal různá tlačítka na změnu druhu varhan. Když pak rozezněl nejnižší a nejhlubší klaviaturu, zatrnulo
mi! Jak se ten před chvílí tichý a nevinný nástroj změnil v hrozivý a mocný! Skoro, jakoby říkal, že on zde byl dřív, že tento nástroj je mocný a spravedlivý,
ale dokáže být i něžný! A když rozehrál všechny řady a prsty mu běhaly po všech klávesách a nohy burácely na pedálech, vznikala dokonalá souhra a harmonie
lahodící mým uším a mému srdci. Hrál dobrých dvacet minut a my bez dechu naslouchaly, překvapeny tím, jak úžasně může tento nástroj znít. Odcházela jsem
dolů po schodech s nepopsatelně nádhernými pocity. Prožila jsem něco, na co nikdy v životě nezapomenu, hra varhaníkova byla kouzelná, bylo vidět, že mu
záleželo na každém tónu, který vyloudil, že hrál s láskou a temperamentem, aby ukázal, co umí on, nástroj a obrovský prostor kolem posluchače. Na kůru
bylo cítit chvění od hlubokých tónů pedálů, vychutnávala jsem si u hry plnými doušky vůni kostela! Moje spokojenost je veliká a ty pocity k nezaplacení!

Jak jsem se zúčastnila prvního futsalového semináře

V pátek 29. a v sobotu 30. května 2009 se konal seminář futsalu pro nevidomé, který vedl britský trenér David Micock, který trénuje nejen studenty na univerzitě
ve Worcesteru, ale také anglickou reprezentaci. V pátek se seminář měl konat na venkovním hřišti v Komárově a v sobotu uvnitř v tělocvičně na Lipové, tam,
kde vždy. Počasí nám v pátek moc nepřálo, přesto se však sraz ve čtvrt na tři uskutečnil na zastávce Komárov a odtamtud šli hráči společně s trenéry na
hřiště, kde nás měl čekat hlavní trenér Lukáš s Davidem. Při chůzi všichni se všemi konverzovali o nastávajících chvílích a každý se už moc těšil. Občas
pršelo, občas svítilo slunce. Na hřišti jsme se všichni pozdravili a David nám začal vyprávět, Lukáš většinu jeho řeči překládal. David se zmínil, že trénuje
jak studenty, tak i reprezentaci, říkal, že má tento sport velmi rád a na mne působil dojmem velmi vtipného a temperamentního člověka. David už svou trenérskou
profesi provozuje několik let a jak čas pokračoval a vysvětloval nám různá cvičení a hry, počal nám předávat drahocenné zkušenosti a to jak trenérům, tak
i hráčům. Před samotnými hrami a cvičení si každý hráč se svým trenérem podrobně prošel celé hřiště, aby o něm získal představu. Poté se už všichni zaposlouchali
do vysvětlování prvních her s míčem, kdy jsme se měli rozdělit na dvě družstva, každý tým měl dva nebo tři míče, stáli jsme v kruhu a za chůze vpravo či
vlevo jsme si měli co nejrychleji mezi sebou přihrávat. U každého cvičení se všichni srdečně smáli, David, který vše sledoval, říkal, co kdo dělá špatně
nebo dobře. Další úkol byl prostý, měli si jednotlivé dvojice či trojice mezi sebou přihrávat míč, kdy se cvičila přesnost, rychlost a pohotovost hráčů.
Další úkol zněl, že ty dvě či tři družstva skládající se ze tří hráčů, každý dostal jednotlivé číslo, brankář či David řekl jedno či dvě čísla ta čísla
měla běžet na bránu a střelit gól. Když jednotlivé hříčky a cvičení byli u konce, rozdělili jsme se do dvou týmů a do konce semináře se hrál futsal, klasická
hra, která byla moje první. Byl mi přidělen post obránce společně s Honzou Hegrem. Hra se hrála, ostatně jako vždy, velmi akčně. Aby nedocházelo ke srážkám,
obránci i útočníci na sebe křičí slůvko voj, což znamená jdu! Na konci semináře David zhodnotil den, sdělil, co se mu líbilo, co nikoli, co by se dalo
zlepšit a jak. Když jsem odcházela, byla jsem plná dojmů, první futsalový seminář se mi velmi líbil. Ten sobotní probíhal v budově. Nejdřív v učebně, kde
nás David rozesadil a počal nám rovněž vyprávět. Po krátké úvodní řeči, kdy nás přivítal a řekl, že je rád, že nás opět vidí, nám rozdal různé míčky, malé,
velké, ozvučené i bez ozvučení, míčky z různých materiálů. Seděli jsme u několika stolů daných k sobě a my si ony míčky měli přihrávat. Jak David v úvodu
říkal, byla to skutečně velmi zábavná hra, míčků v oběhu bylo několik a hráči si museli míčky co nejrychleji přihrávat. Tímto nám David ukázal, že velmi
důležité je duchovní — mentální vnímání hry. Stoly představovaly hřiště. My jsme dle rozestavení hráčů u stolů věděli, kdo kde je. Ve futsalu je podle
Davida podstatné dělat rychlá rozhodnutí během pár sekund. Poté před každého dal David papír a tužku a sdělil nám, že papír představuje hřiště a prvním
našim úkolem bylo namalovat co nejpřesněji to dokážeme, střed! Tohoto úkolu se všichni zhostili poměrně zdárně. Další úkol nám byl dán a zněl, abychom
si všichni namalovali pomocí koleček na papír rozestavení hráčů na hřišti. Hlavní myšlenka úkolu tkvěla v tom, že každý přítomný měl protnout přímou čarou
hráče sousedního člověka, který kreslil na papír. Tenhle úkol už tak snadný nebyl. Druhá polovina semináře již probíhala v tělocvičně, kdy před samotnou
hrou následovala různá cvičení s míčem, kdy David řekl určitou část těla a my se jí museli dotknout míče, mluvil docela rychle, takže jsme se u vykonávání
tohoto cvičení pěkně zapotili. Pak už následovala samotná hra, kdy jsme byli rozděleni do tří týmů po třech, hrálo se vždy pět minut a pokud jeden z týmů
nedal branku, rozhodovaly penalty. Futsal je sport, který mne baví stále víc, tyto dva semináře mi ukázaly, kde a v čem se můžu zlepšit, měla jsem příležitost
poznat vynikajícího britského trenéra a užít si spoustu legrace.

Skupina Blaf

Není tomu tak dávno, co mne jeden můj výborný kamarád naučil poslouchat jednu výbornou skupinu, která zpívá ve slezském nářečí a jako jediná na světě se
věnuje stylu country. Tato skupina se jmenuje Blaf. Jsou spolu už přes dvacet let v pětičlenném složení — houslista, textař a jejich frontman, který zároveň
i zpívá, bubeník, baskytarista, kytarista a člen, který hraje na banjo. Když mi tenkrát kamarád poslal jejich jednu písničku, v ten ráz mne to dostalo!
Zalíbil se mi jak text, kterému jsem měla zprvu problém porozumět, ale pak už to bylo v pořádku, tak mne zaujala i velmi dobrá melodie, kombinace nástrojů,
zajímavý zpěv... Je to skupina, která mne od prvopočátku vším zaujala! Zhruba před týdnem jsem v sobě našla tu odvahu a napsala jsem perkusistovi na e-mail
o slovník jejich nářečí — ponaszimu. Chtěla jsem totiž stále víc porozumět textům, které v písních používají. Světe div se, odpověď jsem dostala velmi
brzy a byl velmi vstřícný, tudíž i slovník jsem dostala. Tak jsme si začali postupně psát víc a narazili jsme na problematiku jejich nejnovější desky.
Bylo mi řečeno, jesli ji chci, abych o ni napsala jejich frontmanovi Tomovi, což jsem taky udělala. I s tímhle fajn člověkem jsem si začala psát, co se
týče desky, již ji mám a co do našeho psaní, z mého pohledu mohu říct, že jsem poznala dalšího fajn člověka a je mi samozřejmě nesmírnou ctí. Tuto výbornou
skupinu všem mohu vřele doporučit, oni toho spoustu chápou, to ostatně poznáte z jejich písní a rovněž z jejich stránek: www.blaf.cz

Můj první futsalový trénink, rok 2009

Přes internet a díky kamarádovi Kubovi jsem se dověděla, že on a další hrají s lidmi z Teiresiásu futsal. Teiresiás je středisko, které pomáhá studentům
například s přípravnými kursy na přijímačky, pořádají různé akce jako běžky či byli v Řecku a další. Futsal je sálový fotbal a když dáte nevidomému ozvučený
speciálně k tomu určený míč, může jej hrát i takový člověk. Tento sport mne velmi zaujal. Kuba mi ukázal i futsalový míč, hodně jsem si o tom přečetla,
nechala jsem si popsat fotky, tak jsem si říkala, že napíšu jejich hlavnímu trenérovi, který se jmenuje Lukáš. Byl velmi vstřícný a já si tento sport šla
vyzkoušet. Sraz byl v půl sedmé na zastávce Lipová. Mnohé jsem už znala z kolejí či ze základní školy. Ty další jsem poznala během tréninku. V tělocvičně
jsme se rozcvičili, nejdřív klus, pak běžecká abeceda a zakončovalo se protažením celého těla. Hra se hraje čtyři na čtyři, to jsou samí nevidomí a pátý
je brankař, který vidí. S hráči spolupracují také navigátoři. Trénink probíhal formou všelijakých cvičení s míčem, všichni to už znali, jen trenér mi vše
vysvětloval osobně. Zkoušeli jsme běžet s míčem na druhou stranu hřiště a nejdůležitější je, aby člověk neztratil míč. Jednou či druhou nohou jej stále
musíte mít pod kontrolou, přičemž se s ním utíká a vy ho máte mezi pravou a levou nohou. Jestliže vám míč uteče, zastavíte si ho tak, že na něj šlápnete.
Střílí se tak, že jakmile jste se dostali do útočné třetiny, dovíte se, kde je branka, jestli jste praváci, dáte si míč k pravé noze, levá vám udává směr
kopu, musí být vzdálena maximálně deset centimetrů od nohy s míčem a vy kopnete. Za trénink se mi podařilo dát tyčku. Nahrávky fungují tím způsobem, že
si zavoláte na toho, komu chcete míč nahrát a lehce mu jej kopnete. Nohy je dobré mít v takové vzdálenosti, aby vám neunikl míč, ale zas ne tak daleko,
aby vám mezi nimi proklouzl. Po vedení míče jsme si zkoušeli nahrávky. Byli jsme rozděleni do tří skupin a vždy ti tři si spolu nahrávali. Jestliže slyšíte,
že je nahrávka prudká, musíte zvednout špičky, aby se vám o ně míč zastavil. Stále jsem nevěděla, na čem jsem, mohl to být můj první, ale také i poslední
trénink, to, zda budu pokračovat, záleželo na mé šikovnosti. Dalším úkolem bylo, že jsme měli procvičovat běh s míčem a trenér nás navigoval k brance na
druhou stranu, takže jsme si měli zastavit míč, otočit se s ním třeba na místě vpravo či doleva nebo čelem vzad a pak jste měli pokračovat v běhu dál.
Jakmile jste se ocitli u branky, bylo vám to oznámeno a vy jste měli vystřelit. Poslední a nejtěžší úkol byl, když jeden hráč měl běžet bez míče zhruba
do půli tělocvičny, jakmile byl v půlce, oznámili mu to, tam už stál druhý hráč, který mu po zavolání jména a navedení, kde je, přihrál a pak se mělo běžet
k brance a střílet. Vládla příjemná atmosféra, pořád jsme pokřikovali: "Jirko, Kubo... Tady, tady." Byla to zábava. během tréninku mi občas trenér řekl,
co dělám špatně a jak chyby zlepšit. Budu potřebovat nacvičit hlavně rychlost při vedení míče a až to půjde, půjčím si na internát míč a budu trénovat.
Po skončení mi trenér sdělil to, co jsem chtěla slyšet, že s nimi budu moct chodit i dál, což mi udělalo nesmírnou radost. Futsal mne natchl a jsem hrozně
ráda, že mi bylo umožněno si tuto hru zkusit a že budu moct trénovat i dál, díky za to Kubovi a Lukášovi.

Můj drsný zážitek s ředktvičkou

To, o čem budu zdát je na první poslech velmi komické a mnozí se mi také smáli, pro mne to však byl jeden z těch nepříjemných zážitků, které mě potkaly.
Stalo se to jedno dubnové úterý, když jsem přišla z tréninku na mistroství republiky v atletice. Na pokoji jsem měla připravenou prostou svačinu, chleba,
máslo a svazek ředkviček. Tak jsem si je tedy umyla, nakladla na chleba a dala s obrovskou chutí do jídla, trénink byl vysilující a hlad po něm ještě větší.
Nevím už, jak se to stalo, byla jsem asi v záklonu či co, když se přihodilo, že jsem nějakým záhadným způsobem jednu z ředkviček asi vdechla a ona se mi,
mrška kulatá, zpříčila v krku. První, co mne napadlo bylo, že jsem to zkoušela zapít, vypila jsem spoustu vody, avšak bez výsledku. Stále hůř se mi polykalo,
dost to bolelo, ale dýchat jsem naštěstí mohla, jen s mluvením to počínalo být horší. Zamířila jsem tedy na vychovatelnu, kde jsem řekla své vychovatelce
o svém problému. Ta se velmi podivila, ale po chvíli jsme už kráčeli k tramvaji na pohotovost do nemocnice ke Svaté Anně. Čekala nás cesta dvěmi tramvajemi,
nejdřív jedničkou na Mendlovo náměstí a odtamtud pětkou na zastávku nemocnice u Svaté Anny. V tramvaji mi nebylo příjemně, počalo se mi dělat nevolno od
žaludku a vychovatelka jménem Jitka mne dost často uklidňovala. V nemocnici nás přijali vlídně a hned začalo vyřizování různých papírů a po chvilce čekání
mne odvezli na rentgen jícnu, aby se podívali, co tam vlastně mám. A to se začaly dít věci, samé lepší. Postavili mne na jakýsi stojan pod rentgen, dali
mi do ruky kelímek s jakousi tekutinou, kterou když vypiju, ukáže se jim, co tam mám a já musela pít, šlo to dost ztuha, ale ještě horší byla ta odporná
hořká chuť. Tím zatrápeným rentgenem jsem si musela projít několikrát, protože se jim tam stále nic moc ukázat nechtělo. Nakonec mne naštěstí pustili a
já zamířila na ušní, nosní a krční, kde si mysleli, že mi tu ředkev vytáhnou. Pokoušeli se o to všelikými odpornými metodami a příjemné to nebylo, ale
bohužel neúspěšně. Co bylo na tom ušním nejhorší, když mi vyšetřovali jícen přes nos, kdy mi vrazili do dírky jakousi tenkou hadičku s něčím, aby na to
viděli a oni mi řekli, abych dýchala volně. Au, to byla pořádná bolest! Dýchat to nešlo, polykat taky ne, prostě mizérie. Pak to vzdali a poslali mne na
předoperační vyšetření, že mi to odstraní, ten zákrok se měl provádět pod narkózou a jmenoval se ezofagoskopie, sice by mi krk neřezali, vyndali by mi
tu zatracenou ředkvičku jinak, ale i tak, počínala jsem mít o sebe docela velký strach. na jednotce intenzivní péče mi začali provádět EKG, měřit tlak
a brát krev a provádět další potřebná vyšetření k operaci. V tu chvilku mi bylo všechno jedno, ani nevím, jak jsem se ocitla na lůžku a v té jejich noční
košili a županu, vnímala jsem jen, jak mi napichují žílu a že je mi špatně. A pak se to konečně k mé úlevě stalo! Ono, když si máte vybrat mezi operací
a zvracením, já si zvolila tu snazší možnost a milá ředkvička šla ven do misky. OU, ta úleva. Přesto však si mne na jednotce intenzivní péče nechali, večer
jsem musela projít rentgenem jícnu ještě jednou, aby věděli, zda je to těleso skutečně venku a pak hajdy spát. Byla jsem tam s třemi staršími pány, kteří
úděsně chrápali, ještě, že mi dali lék na spaní, jinak bych se asi nevyspala. Ráno mi změřili teplotu a já čekala na vizitu. Ti si mne tam chtěli ještě
nechat, že ten krk je podrážděný a kdesi cosi, ale já je naštěstí přemluvila, že to bude lepší a mohla jsem tak odjet„ konečně odjet. Od té doby jsem už
ředkvičku neměla a nemám ani touhu ji ochutnat, za ten strach mi to už nestojí. Tak vidíte, co se vše může stát, tak dobrá rada na konec, vždy vše řádně
rozkousejte.

Deník z dovolené na Malé Fatře

Od soboty 28. června do soboty 5. července 2008 jsme jeli na dovolenou na Slovensko, tentokrát na Malou Fatru. Protože nás letos bylo víc než loni, cestovali
jsme třemi auty. Do aut jsme byli rozděleni následovně: V prvním autě jela teta, strýc, bratránek Láďa a jeho holka Pavla, která si ale dovolenou udělala
jen na víkend. Druhé auto bylo obsazeno jen ségrou Réňou a mým švagrem Ráďou. Ve třetím autě byl můj taťka, mamka a moje maličkost. Cesta trvala zhruba
dvě hodiny. Naše chata se nacházela ve vesničce zvané Štefanová a chata měla jméno Pod horou. S majitelem byl sraz domluven na dvě hodiny odpoledne. Protože
jsme měli ještě celkem dost času, zastavili jsme v sousední vesničce Terchová a šli jsme si prohlédnout plechovou sochu Jánošíka, která byla na svahu nad
vesničkou. Cesta vedla po kamenech, tak se nám nešlo příliš dobře, protože jsme byli téměř všichni obuti v sandálech. Jánošíkova socha byla velká a hezká.
Mnozí návštěvníci včetně mě si poklepali rukou na různé části plechové sochy, plech totiž pokaždé vyluzoval jiný zvuk. Kolem druhé hodiny jsme se přemístili
k chatě. Majitel byl velmi sympatický a ochotně nám ukázal chatu i zahradu. Chata měla dva vchody, v jednom bydlela jedna část osazenstva a ve druhém zbytek.
V přízemí se nacházela kuchyně a pak společenská místnost, která sloužila i jako jídelna. Za dveřmi se pak nacházely dřevěné schody, které vedly do patra.
Tam se nacházely tři pokoje a koupelna. Chata se nám všem líbila. Po ubytování jsme si vyrazili ven. Naše cesta směřovala do Jánošíkových Horných dier.
Cesta vedla většinou po kamenech a lesem. Mí průvodci se chvílemi střídali a vždy se pro mne snažili hledat tu nejlepší cestu. Okolní příroda byla nádherná,
všude kolem skály či stromy, občas jsme museli přejít lávku přes vodu, většinou kovovou, občas ale i dřevěnou. To byl pro mě moc hezký pocit, slyšet vůkol
tekoucí vodu a šlapat po lávce. Po chvíli jsme dorazili k malému vodopádu a tam se cesta zhoršovala, mnohdy se muselo jít jen po řetězu, kdy jste se museli
držet skály a řetězu a takto se postupovalo nahoru či dolů. Jindy zase cestu tvořili železné žebříky. Tuto nebezpečnou cestu někteří z nás vzdali a vraceli
se zpět, ti stateční postupovali dál. U večerního ohně při opékání ti, kteří byli na dierách, povídali zbytku, jaké měli zážitky, o krásách zdejší přírody,
o akční cestě. V neděli jsme si vyšli na naši první větší túru, na Medziholie a odtamtud pak někteří na nejkrásnější horu Slovenska, Velký Rozsutec. Cesta
stoupala stále nahoru, velmi často byla tvořena schody různého druhu, ať už z kamenů, tak i z kořenů. Já byla z cestou velmi spokojená, snažila jsem se
vnímat sebemenší zvuk či zvláštnosti cesty. Většinu cesty jsme šli lesem mezi skalami, sem tam jsme potkali nějaký ten strom, na který jsem si sáhla, některé
stromy byly listnaté, většina jich ale byla jehličnatých. Po nějaké době jsme konečně dorazili na Medziholie, což byl altánek v přírodě, který se skládal
z lavičky a stolu a celý altán byl pod střechou. Byl jako stvořený pro odpočinek unavených turistů a mnozí z nás si v altánku mile rádi sedli a na chvíli
dali ulevit svým unaveným nohám. Jestliže člověk neustále jde vpřed, dá se to ještě zvládat, byť už cítí únavu, jakmile si ale sedne, pak už se ale vůbec
nechce vstávat. Po chvíli jsme se ztěžka vydali zpět. Část z nás šla na Velký Rozsutec. Těmi odvážnými byli můj strýc, bratránek, Pavla a Ráďa. Když jsme
se vrátili na chatu, šli si někteří z nás zdřímnout, neboť byli túrou velmi zmoženi a zbytek čekal na návrat těch, kteří si šli "vyběhnout" na Rozsutec.
I tento večer jsme strávili u ohně, ještě však před ním si někteří z nás zahráli petangue. Po skončení opékání bylo uvnitř v chatě promítání fotek, které
se za den nafotily. V pondělí jsme si udělali výlet lanovkou a odtamtud jsme pak šli na jeden z vrcholů Malé Fatry, na Kriváň. Cesta lanovkou, kterou tvořily
kabinky, byla velmi příjemná, mohla trvat kolem patnácti minut. Bylo zajímavé cítit to stoupání nahoru, vědět, že se nacházíme hodně vysoko a cítit onen
zvláštní stav při nájezdu na lanovkový stožár. Počasí nám ale moc nepřálo, po obloze se táhla velká mračna, my se ale přesto jali stoupat na Kriváň. Cesta
dost často vedla strmě nahoru, občas to hodně klouzalo, průvodci to neměli lehké se mnou ani se sebou, tak se museli dostkrát vystřídat. Někteří z nás
používali k usnadnění cesty i turistické hůlky. Při cestě začal foukat studený vítr a obloha byla stále víc zamračená. I přes rozzlobené počasí jsme ale
dorazili na vrchol. Všichni jsme byli hrdí, že jsme tento výstup zvládli. Když jsme sešli zpátky k horní stanici lanovky, stavili jsme se tam na malé občerstvení.
Zatímco jsme byli uvnitř, už začalo pršet a hřmět. Rozhodli jsme se tedy, že se přesuneme k lanovce a dopravíme se dolů k autům, což jsme taky po chvíli
udělali. Cestovat za deště lanovkou není už tak dobrý pocit, ale i to jsme zvládli a měli jsme radost z toho, že i přes špatné počasí jsme mohli vidět
další část Fatry. V úterý jsme si vyrazili hned na dvě túry. Dopoledne jsme si vyšli na Jánošíkovy noclahy, což byly vyhlídky ve skalách. Jako obvykle
cesta vedla nahoru a já si po chvíli náročného stoupání říkala, že to ten Jánošík neměl vůbec lehké, jestliže tam chtěl přenocovat. Na noclahy šli rovněž
jen někteří z nás, teta a strýc se cesty nezúčastnili. My odvážní jsme usilovně stoupali nahoru, čím víc cesta stoupala, tím víc byla akčnější, z nás se
pot jen lil, mnohé výstupy daly víc zabrat mým průvodcům než mně. Vyhlídek jsme viděli několik a když se tak mamka dívala na okolní krásnou přírodu, byla
moc ráda, že s námi šla, i když cesta nebyla leckdy nejlepší. Když jsme se pokochali první vyhlídkou, k níž cesta nebyla vůbec snadná, poněvadž i tady
už byly řetězy, vyrazili jsme vpřed a šli jsme stále vzhůru. Druhá vyhlídka byla výš, a tudíž víc skalnatá a pro nás tím krásnější. K další vyhlídce jsme
nestoupali, tam se cesta ještě víc zhoršovala a my dospěli k názoru, že budeme rádi, když sestoupíme dolů. V té krásné přírodě jsme se mnohokrát vyfotili.
Já byla skalami nadšena, byly hrubé a hodně členité, občas porostlé mechem. Měla bych to ale moc jednoduché, kdybych z této obtížné cesty vyvázla jen tak,
protože kdybych se vrátila bez jediného škrábnutí, skoro bych si mohla říkat, že jsem ani nikde nebyla. Kromě odřených a omodřinovaných kolen, na což jsem
ale zvyklá, bohužel menší úhonu utrpěly i moje kalhoty, roztrhly se na choulostivém místě. Sestup byl ještě komplikovanější než výstup, mnohdy jsme museli
jít bokem a držet se skal a traverzovat po nich. Když jsme se vrátili k čekající tetě a strýci, s nadšením jsme jim vyprávěli, o co přišli. Naše odpolední
túra vedla do Jánošíkových Dolných a Nových dier. Mnohokrát jsme kráčeli přes lávky, řetězy či žebříky, ale cesta byla fascinující. Ty mnohé skalní tunely,
soutězky, kaňony, byli krásné jako z nějakého filmu. Mým nejlepším průvodcem byl švagr Ráďa, který dřív lozil po skalách jako horolezec, a zvládá výborně
skalnaté terény. Vedl mě přes ty nejtěžší úseky tak, že mě držel před sebou těsně kolem pasu, a tak se mnou postupoval nahoru, směrem dolů jsme couvali.
Cítila jsem se s ním bezpečně. Nechtělo se nám odtamtud odcházet, protože jsme tam prožili pěkné odpoledne. Ve středu jsme toho prošli asi nejvíc. Nejdřív
jsme se šli podívat k Šútovskému vodopádu. Ten den slunce pálilo, tak jsme vítali každý stín. Cesta byla nejprve asfaltová, až asi od půlky se změnila
na kamennou, ale nepatřila k těm nejhorším. Při cestě jsme si povídali, žertovali, někteří z nás, především Ráďa, pro zpestření předváděl různá zvířata
například psa či prase. Cestou jsem si sáhla i na slimáka. Vodopád byl nádherný, voda v něm byla velmi studená, já si v něm vykoupala jen ruce, Réňa i
nohy. Zvuk padající vody byl uklidňující, mnohdy jsme na sebe museli téměř křičet, abychom se slyšeli. Po vodopádu naše cesta vedla dále na pltě, což jsou
vory, kterými dva veslaři zvaní pltníci přeplavují cestující po řece Váhu. Plť byla určena asi pro čtrnáct lidí, byla dřevěná a řídila se vesly. Plavba
trvala asi hodinu, přední veslař zvaný predník byl kapitán. Našim průvodcem byl pltník, který stál na zadní části pltě, tak se mu říkalo zadník. Smyslu
pro humor měl tolik, že by ho mohl rozdávat plnými hrstmi. Povídal nám, že poplujeme třemi meandry, uvidíme dva hrady či nám řekne o mnohých technických
zajímavostech a vše z toho dodržel. Plavba měla délku 7 km. Většina toho, co nám řekl, byla laděna jako žerty napůl spjaté s pravdou, povídal nám o různých
nebezpečných skalách, kterým se pltníci museli vyhýbat, o hradu Strečno, o postřezích některých lidí, kteří už se na pltích plavili. Plavba byla vynikající,
skoro pořád jsme se museli smát výborným řečem pltníka zadníka. Taky si ti, kteří chtěli, mohli zkusit plť řídit, tak mnozí této příležitosti využili.
Oba pltníci nosili na hlavách klobouky, tak je těm, kteří řídili, půjčili. Přes řeku vedlo několik železničních mostů, tak tyto pltnické klobouky byly
podle našeho průvodce velmi praktické, zvlášť, když jel kolem vlak a nějaký cestující si potřeboval ulevit. Po plavbě jsme se ještě vydali na prohlídku
zříceniny hradu Strečno. Cesta na hrad většinou vedla po mnoha schodech, od průvodkyně jsme se pak dozvěděli, že schody jsou nazývány infarktové a nám
bylo jasné, proč. Zvláštností hradu byla například studna, jejíž hloubka byla 85 metrů či zajímavost, že když zemřela manželka jednoho z majitelů hradu,
její tělo zůstalo neporušeno až do dnešních dnů. Po prohlídce hradu jsme nastoupili do aut a přepravili jsme se kousek na kompu, což byl malý trajekt,
který převáží lidi a auta po řece Váh a nám tak byla cesta zkrácena o 25 km. Ve čtvrtek jsme si opět vyjeli lanovkou a poté jsme se vydali zdolat další
vrchol Malé Fatry, Chleb, na který jsme chtěli jít už v pondělí, ale kvůli špatnému počasí to nebylo možné. Výstup jsme kupodivu zvládli hladce, a protože
počasí bylo hezké, nejeli jsme lanovkou zpět, ale vydali se po hřebenovce velkou oklikou zpět. Všichni byli po týdnu už unaveni, ale odhodlaně jsme kráčeli.
Kdybychom věděli, co nás čeká, tisíckrát radši bychom se svezli lanovkou dolů, když jsme měli koupený zpáteční lístek. Cestou jsme viděli několik sedel
například Snilovské sedlo či Hromové sedlo. Po nějaké době jsme dorazili na jeden menší vrchol zvaný Poludňový Grůň a zrovna bylo poledne. Tam jsme si
dali chvíli přestávku a pak jsme pokračovali dál. To už začínal prudký klesák dolů. Čím déle jsme šli, tím větší nápor na nohy, především na kolena, to
byl. Nejlepší to bylo ten šílený, odporný kopec dolů sbíhat. Takový kopec, který vedl tak dlouho a prudce dolů jsem snad ještě nešla a dlouho jít nechci.
Chvílemi už jsem necíitila kolena, mnozí byli naštvaní, kdo z nás tu zatrápenou túru vymyslel. Konečně jsme dorazili k Chatě pod Grůňom, kde jsme si dali
přestávku a odtamtud už nebylo tak prudké klesání, byla to cesta lesem. Večer už o ničem nebyl, všichni jsme byli túrou dokonale znaveni. V pátek jsme
byli kvůli deštivému počasí celý den doma. Strávili jsme jej hraním společenských her a návštěvou bazénu, kde nás pro velké množství plavců ani nepustili.
Poslední, rozlučkový večer jsme si znamenitě užili, byl ve znamení popíjení, konverzace, tance a legrace. Tahle dovolená byla pro mne velmi zajímavá a
úplně jiná než ty ostatní. Jsem velmi šťastná, že jsem na ní mohla být, spoustu toho poznat a užít si spoustu legrace a krásných věcí.