Další nostalgická vzpomínka na časy minulé

Mnohdy je fakt dobré se zavzpomínat na staré časy. Vzala jsem tak nedávno do ruky jednu krabičku s dvd, která neměla popisek v Braillově písmu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že medium obsahuje můj stužkovací večírek, jak krásné ty vzpomínky byly. Rozhodla jsem se tedy, že zde uveřejním mou slohovou práci, kterou jsem psala tenkrát ve čtvrtém ročníku na toto téma, tedy: Vzhůru k maturitě. Nyní jsem sice na Vyšší odborné škole, ve druhém ročníku, skládám zkoušky a snažím se ji dokončit, ale nebude na škodu si připomenout doby štěstí.

„Po čtyřech letech na střední škole jsem se konečně dočkala! Já, Petra lásková, jsem byla na stužkovacím večírku pasována mečem na maturantku. Je to vůbec možné? Zdá se mi to stále tak nějak neuvěřitelné. Připadá mi jako včera, kdy jsem dělala přijímačky na střední a nyní jsem maturantkou. Co to pro mne znamená? Učit se a dřít a makat. Maturitu nepokládám jen za ztrastiplnou zkoušku, kde se každý potí a ždímá ze sebe nejvíc vědomostí, beru ji zároveň i jako zkoušku, zda dokážu prodat za dobrou cenu čtyřleté vědomosti, zda na to mám, mohu si dokázat, že jsemm schopna tuto zkoušku vykonat a mým cílem je udělat ji co nejlépe. Dalším mým přáním je dostat se na vysokou školu, což znamená, že zvládnu-li úspěšně maturitu, je pravděpodobnost, že se špetkou štěstí a sebevědomí mohu pokračovat ve studiích dále. Čas nemilosrdně kvapí a nečeká, je jen na každém z nás maturantů, jak se s tím vším, co ho čeká porve, jak dokáže zužitkovat čas, který mu uplývá před očima, jestli ho jen profláká a řekne si, že maturu přece zvládne každý, nebo zda se bude na tuto zkoušku dospělosti, pečlivě připravovat. Ta stužka, která mi byla připíchnuta na klopu saka je hmatatelným důkazem, že se matura vskutku blíží, že už z toho nelze vycouvat. Znám takové, kteří si říkají Bože, proč zrovna já. Nejjednodušší odpověď je, že přece jen já si vybrala tuhle školu a maturitní obor, pak tedy proč ne zrovna já. Tohle je jedno z mých hesel, kterým se řídím, velmi mne žene dopředu a motivuje skutečnost, že matura je zároveň konec čtyř hezkých let, ale také i začátek pro život nový. Zkusit se má přece všechno, co jde, abych dokázala do toho řádně praštit a já pro to udělám maximum. Přece to, že má člověk nějaký handicap, neznamená, že mu to nepřemýšlí, pravda, na zkoušce budu mít trému a potítko pořádně splní účel, ale o to radostněji se pak budu tvářit, když zjistím, že to mé moření před maturitou, že to čtyřleté drilování učiva za něco stálo. Už, aby to bylo! Tak tedy vzhůru k maturitě!“

Nostalgická vzpomínka

V poslední době hodně vzpomínám na dřívější časy, co s kým jsem zažila, jací jsou moji přátelé a na podobné. Rozhodla jsem se, že zde zveřejním jednu mou práci, kterou jsem psala v posledním ročníku střední školy, kterou jsem studovala.
Lidský život je nesmírně složitý. Už od početí je náročný, obrovskou práci dá těch devět měsíců, kdy se člověk vyvíjí. Obtížnost života pak pokračuje porodem, kojením, novorozeneckým věkem, předškolním a školním věkem. Velkou práci s námi mají rodiče při pubertě a když pak dospějeme, čekají nás starosti s volbou vysoké školy, zaměstnáním a trable našich rodičů. Až zestárneme, máme pak problémy sami se sebou.
Lidi žijí různě, někteří od výplaty k výplatě a jsou zadlužení až po uši, jiní zase šetří až hanba. Jen málokdo však o životě přemýšlí tak, aby si ze svého bytí a žití odnesl opravdu maximum. Ale jak to udělat, snadno se to říká, ale hůř se vše činí a odnést si ze života, co mohu, to je přece dřina.
Jaký vlastně až doposud byl, je a bude můj život? Člověk toho za těch dvacet let už hodně prožil, některé životní události byly příjemné, jiné méně, ale to vše k životu patří. Když se nám stane nepříjemnost například něčí smrt či nemoc, nechápeme, proč se to stalo zrovna nám. Jestliže ale prožijeme svatbu či setkání s přáteli, už se nám tato skutečnost zdá naprosto normální a neuvažujeme o tom, proč se to stalo zrovna nám.
Je slet událostí našeho života jen shoda všech možných náhod? A co je to vlastně náhoda? Že se jen tak něco stane a my pak následky jen přijímáme? Nebo náš život někdo určuje? Kdosi nám na tomto světě měří čas? A je-li tomu skutečně tak, proč nás ten někdo, můžeme mu říkat hodinář, občas tak zkouší? Co s našim životem, mnohdy tak vratkým, plánuje?
Našlo by se ještě spoustu otázek, na něž bychom chtěli odpovědi, ale kde a jak je získat? Názorů na život je nesčíslně, každý bude tvrdit něco jiného, někdo řekne, to vše je náhoda, můj život nebyl důležitý, nehodlám to řešit, další se možná hlouběji zamyslí a prohlásí, že můj život není náhoda, že přece náhody neexistují, že můj život odměřuje a odpočítává tam někde nahoře laskavý hodinář. Nevíme ale, co s námi tento hodinář zamýšlí, jaké má s naším životem plány. Lidský život je jedno velké překvapení, je to koráb ukrývající všeliké poklady, hodinář jej řídí a my jsme jen námořníky. Kapitán nám vždy jen předloží aktuální plány cesty, ale další už neprozradí. Ptáme se, proč? Není nic snazšího, vědět, kudy tudy povede dál naše životní cesta, ztratilo by řízení lodi kouzlo. Naším úkolem je přijmout a splnit vše, co po nás kapitán chce a s napjetím a novými nadějemi čekat, co dalšího nám kapitán přinese.
Víc než často jsme ale osůbky všetečné a všemožně se snažíme proniknout do kapitánových tajů, co nejvíc toho vybádat, prozkoumat, odhalit a zahrát si tak na detektivy či se hodináře snažíme různě obelstít. Vždy nás ale přistihne při činu a nemáme tak šanci zjistit, co s námi bude dál, co nás čeká a nemine. Z jakého důvodu jsme to ještě za tak dlouhou dobu nedokázali zjistit, jaké budou naše další dny? Možná, kdyby nás kapitán pustil do své kajuty a nechal nás nahlédnout do všeho, co před námi ukrývá, uškodilo by nám to a my se z toho třeba i zbláznili. To on zákonitě nemůže dopustit, proto si dává na vše důležité pozor a když nás uvidí, jak se blížíme, usměje se, položí nám zdvižený ukazovák na rameno, otočí se k nám a zašeptá:
„Ty, ty neposlušný chlapečku a holčičko, co to děláš? Sem je vstup zakázán, jen se hezky vrať na své místo a příště už nezlob.“
No, co nám zbývá, musíme poslechnout. A to, že prožijeme nějakou radost, znamená, že máme jen příznivější vítr v plachtách než, když se nám stane starost, to pak zavládne bezvětří. Musíme se však vzchopit a doufat, že bude lépe a ono bude.
Další zajímavá otázka, která nás může při přemýšlení nad naším životem napadnout, co je osud? I s tím má něco společného onen hodinář? Bezpochyby ano. I náš osud, naše životní dění, to jak se chováme, prožíváme, s kým a jak žijeme, to vše je jistě naplánováno našim velitelem. Někdo si stále stěžuje na svůj osud, že prožil víc neúspěchů než radostí, jiný má celý život peníze, dům, každý rok zájezdy do cizí země. Proč má někdo trable v práci, problémy s pitím či rodinou, proč je nemocný… Je to spravedlivé a existuje vůbec spravedlnost? Na tomto světě asi ne, proč by se jinak stalo tolik válek a příkoří? Nebo to také chce hodinář, aby nevinní umírali a lumpové si to užívali?
Ne každý dokáže přijmout to, co se mu zrovna stalo, někdo je zlý od svého zrození a nechce přijmout pomocnou ruku. Ale to, jak člověk žije, je jen na něm. A za zvhrlosti špatného člověka platí ti, co za nic nemůžou. Ale bezpochyby si to ten lump pak taky odnese a bude potrestán. Jak si tedy vzít co nejvíc z našeho života? Musíme poslouchat hodináře, poznat lásku, je nutno si vážit rodičů a přátel. Bez přátel, který nám mnohdy pomohou, s čím to jde, nelze být, koho bychom měli a s kým bychom řešili radosti a ztrasti? Vždyť se říká: Svěřená radost, je dvojnásobná, sdělený smutek jest poloviční. Vskutku tomu tak je, buďme tedy sví, originální a žijme kvalitně a naplno.

Mé bruslení

Nedávno mi přišel docela zajímavý mail. Byl od organizace Tandem Brno. Psalo se, že pro ty, kteří chtějí se nabízí asistent, který by s případnými zájemci chodil na bruslení. Už několikrát se mi poštěstilo, že jsem na bruslích stála, jak na ledu, tak i na kolečkových bruslích, tak jsem na ten mail odepsala. Naposled jsem sice bruslila v prváku střední školy, kde jsme měli celé jedno pololetí kurs bruslení, což už bylo nějakých pět let. Na mail mi bylo odpovězeno a já se s asistentkou dohodla na jednu středu, měly jsme jít na venkovní stadion na Nové sady. Setkaly jsme se podle stanovené dohody a už naše kroky směřovaly na nedaleký stadion. Nasoukat se po těch letech opět do bruslí stálo to správné úsilí, ale nakonec se povedlo. Konečně jsem po té dlouhé době zase vstoupila na led. Nejsem v tomto sportu vůbec dobrá, začátečník, ale bavilo mne to po celou tu dobu. Objížděla jsem tedy s asistentkou stadion, vyhýbaly jsme se lidem a konverzovaly. Asistentka je hrozně fajn, říkala mi, co dělám špatně, jak a co vylepšit. Netrvalo to nijak dlouho a začaly mne bolet nohy, ale tak, že jsem něco takového už dlouho nezažila. Člověka to svádělo k tomu, že chtěl odpočívat nebo to dokonce vzdát úplně, no, naštěstí jsem to neudělala. Svaly se pak zahřály a zase bruslení šlo o něco lépe. Akci jsem si víc, než jen užila, byla legrace, pád naštěstí ani jeden. Bude-li ještě k tomu počasí, stane se bruslení pravidelnější.