Moje praxe u kurátorů

Už v několika předchozích článcích jsem se zmínila o mých vykonaných praxích, které mne z nějakého důvodu zaujaly. Dovolím si zde zmínit se o mé praxi, kterou vykonávám od února až do začátku května. V rámci školy tedy, jak už bylo řečeno, máme vykonávat praxi. Vzali mne na pracoviště v Brně na jeden úřad a to ke kurátorům pro mladistvé. Kurátoři tedy se starají o holky nebo kluky, kteří udělali nějaký přestupek a snaží se s nimi pracovat, aby toho nechali. Pokud se tak nestane, tak jdou s nimi k výslechům, soudům a dalším jednáním. Praxe je to na zážitky velmi pestrá, pracovníci jsou jedni z nejlepších, jaké jsem kdy poznala. Klienti jsou také velmi různí, každý má úplně jiný problém. Má praxe tedy spočívá v tom, že přijde nějaký klient, já si vyslechnu jeho problém a po odchodu o něm s pracovníkem, který ho měl na starost, hovoříme či pročítáme jeho spis. Rovněž se mi poštěstilo být na této praxi na zajímavém školení. Advokát, který hovořil, zodpovídal dotazy pracovníků celého sociálního odboru a pro mne to bylo velmi zajímavé. Řešily se tam zajímavé případy, na jejichž zodpovězení jindy buď není čas, nebo jsou to takové, jak já říkám špeky, že si s nimi ví rady jen zkušený právník. Také mne pracovnice kanceláře, kde jsem na praxi, vzaly už několikrát na řízení na městský soud. To bylo poprvé, co jsem byla u soudu. Oficiálně se věc má tak, že u nezletilých není veřejnost, ale pokud je soudce fajn, povolí praktikanty jako výjimku. Tahle praxe je pro mne obrovským přínosem, dovídám se tady osudy lidí, jejich životní zážitky, reakce pracovníků, rady klientům, poslouchám mnohé telefonáty, když pracovníci někam volají, mnohdy chodí i na šetření ke klientům či na návštěvy do ústavů, v nichž jsou klienti umístěni. Pracovníci jsou tak vstřícní jako málokdo a tohle je jedna z mála praxí, z níž se mi bude těžce odcházet a při loučení mi bude velmi smutno. Děkuji všem, kteří mi umožnili vykonávat tuhle vynikající praxi, za čas, vsřícnost a tak vůbec.

Seminář mediace

V rámci mého studia na Vyšší odborné škole, oboru sociální práce, jsme měli o víkendu 1. až 3. dubna absolvovat se školenou pracovnicí, kterážto je přímo mediátorem, a u nás na škole nám přednáší předmět právo, seminář mediace. Vše začalo v pátek 1. dubna, kde jsme si stanovili pravidla, kterými jsme se měli celý víkend řídit. Pak nám mediátorka sdělila něco o tom, co mediace je, řekla nám o historii u nás a ve světě. Mediace se tedy dá specifikovat jako jednání dvou či více stran s mediátorem. Mediace je dobrovolná a je to jednání, kdy se obě strany rozhodnou spolu vyřešit spor, aniž by šli na soud. Na konci prvního dne semináře nám mediátorka pustila ukázku, jak by měla mediace probíhat. Byla to kazeta, kterou k nám na počátku přivezli Američani, když se u nás mediace rozvíjela. V ukázce šlo o slečnu, která si koupila od jednoho člověka prostory, kde chtěla založit restauraci. Dohodli se na placení nájemného, ale stalo se, že společnost, se kterou se dohodla na řízení restaurace, skrachovala. Slečna byla na mizině, protože mnohé zařízení restaurace platila ze svých peněz a člověk, který jí zajistil prostory, po ní chtěl zaplatit nájemné a v rámci toho vyměnil na dveřích prostor zámky. Mediátor se tedy snažil vyslechnout nejdřív obě strany, pak se s oběma setkal odděleně a nakonec to dopadlo tak, že obě strany dospěly k dohodě. Druhý den v sobotu jsme si nacvičovali techniky, které by měl mediátor zvládat. Nejdřív jsme si řekli něco o komunikaci, co je to, jaké jsou bariéry komunikace, jak by měla správná komunikace vypadat. Pak jsme si nacvičovali techniky aktivního naslouchání, kam patří parafrázování, objasňování, zrcadlení pocitů a shrnutí a kladení otevřených otázek. Kromě těchto nácviků byl seminář doprovázen i různými odlehčovacími faktory, které ale s mediací souvisely jako třeba, že seděli dva, každý měl jiné zadání, o kterém ten první nevěděl, seděli k sobě zády, měli tužku a každý měl, aniž by ale mluvil, nakreslit něco jiného a pak se jednotlivé obrazce srovnávaly. Nebo dalším úkolem bylo to, že pár lidí šlo na chvíli mimo učebnu a tomu zbytku, který zůstal bylo řečeno, že ti, kteří za nimi přijdou, jim budou něco vyprávět. Ti měli nejdříve dělat, že je to nezajímá a od určité doby uplatňovat techniky aktivního naslouchání. Dalším úkolem bylo rovněž kreslení, kdy byli dva, jeden seděl ke druhému zády a měl prvnímu, který kreslil slovně říct, co kam má na papír namalovat, jednalo se o strašidlo v lese a pak se srovnávalo, která dvojice jak nakreslila tento obrazec. Poslední den semináře už nebyl tak náročný, většinou se řešily kauzy, kdy jsme se rozdělili do několika skupin, byly nám zadány role jednotlivých členů v té kauze, my jsme se rozdělili, někteří z nás dělali pozorovatele, jiní dva mediátory a další dva pak členy té kauzy. V té první se jednalo o to, že byl žák a učitel a ti měli mezi sebou konflikt a na mediátorovi bylo, aby dokázal je vyslechnout, nabídnout jim řešení problému či to aby k němu došly strany sami a dospět ke shodě. Pozorovatelé pak řekli zbytku, jak se jim jevila ta kauza, jestli mediátoři používali techniky aktivního naslouchání, jestli se snažili přijít na zájmy klienta, jestli se snažili vžít do jejich pozic. Na to, tedy pozice a zájmy nám byl dán krásný příklad. Na stole je jeden pomeranč a matka má dvě dcery a obě ten pomeranč chtějí. Aniž by se domluvily, začnou se hádat. Matka přijde a začne zjišťovat zájmy a pokusí se tak neutralizovat problém a oddělit problém od člověka otázkou, proč chcete pomeranč. Jedna řekne, že z něj potřebuje kůru, druhá šťávu, oběma bylo vyhověno a došlo k dohodě. Mediátora může prakticky dělat kdokoli, zatím není žádný zákon, který by striktně stanovil, co musí mediátor splňovat. Shodli jsme se ale na semináři, že by měl mít alespoň základní právní vzdělání, aby se nestalo, že by dohoda, kterou by mezi sebou strany uzavřely, byla s nějakými protiprávními neshodami. Dohoda musí být totiž jasná, srozumitelná a měřitelná. Jestli tedy někdo přijde na mediaci, měl by ho mediátor seznámit s jednotlivými fázemi tedy úvod a přivítání, sdělit, co je mediace, pak nechat jednotlivé strany hovořit, pak se snažit, aby strany mluvily spolu a pokud to jde, tak dojít k dohodě. Ne vždy to jde ale za jedno sezení, které obvykle trvá hodinu a půl. Tento seminář byl hrozně fajn a díky němu jsem se mohla dovědět mnoho zajímavých informací.