Návštěva Technického muzea v Brně

Ve středu 14. listopadu jsem se zúčastnila návštěvy brněnského Technického muzea. V článku o výstavě pomůcek pro nevidomé ve Vlčnově jsem zmínila, že až bude příležitost navštívím i toto muzeum pro rozšíření vlastních obzorů a konečně se tak tedy stalo. Pan doktor Smýkal mi dal kontakt na osobu, která má v muzeu na starost právě pomůcky pro nevidomé. Shodou příjemných náhod se s onou paní znám, kdysi mne totiž učila na základní škole v Brně hudební výchovu. Pro tento fakt bylo setkání po těch letech velmi srdečné a taktéž i rozhovor, který jsme před exkursí vedly. Budova muzea je pro mne trochu bludiště a jistě je to i skutečností, že jsem tam byla snad podruhé v životě, kdy poprvé jsem tato místa navštívila s nějakým průvodcem a velmi dávno. Ocitly jsme se v prostoru, který vyplňovali různé stolky, ale i celá řada vitrín. Některé pomůcky byly dosti podobné či stejné těm, které jsem viděla na již zmíněné výstavě. Měla jsem v ruce celou řadu historických psacích strojů, od Pichtova, po Klainův stroj, sáhla jsem si na nejrůznější pomůcky pro tvorbu Braillova písma, především různé tabulky a rydla. Za zmínku stojí také rovněž krásně vyrobené sochy slavných nevidomých osobností např. Karla Emanuela Macana či Luise Brailla. Byly zde také vystaveny pomůcky, které já jsem používala za mých školních let a nyní jsou to již muzejní záležitosti, především Aria a Eureka A 4. Pak se mi v ruce ocitly různé reliéfní obrázky z dílny pana Mojžíška, jednalo se o skvěle zhotovené předměty denní potřeby třeba pilka. Velmi mne při exkursi zaujal stolek s otvory, v nichž byly umístěny nejrůznější předměty, které jste měli po hmatu poznat, mohl si sáhnout samozřejmě jak dospělý, tak i děti a byly tam předměty jako kelímek, krásná zvonkohra z malých tyčinek a další. Prohlédla jsem si velmi slušnou dílničku s nejrůznějšími typy nářadí od klasického kladiva, šroubováku, po nářadí na výrobu kartáčů, rozpletený košík a další rarity. Také zde byly k vidění nejrůznější mapy např. reliéfní plán tehdejšího Rakouska-Uherska. Dostaly se mi do rukou různé rýsovací soupravy od geometrických tvarů, po úhloměry a jiné. Vskutku zde jsou uloženy pravé poklady a to jak z let 1900 a více, ale i z let ještě dřívějších, šlo konkrétně o šestisetkilogramový lis na písmenka z roku 1830. Když si saháte na takhle staré věci, tak vás asi, tak jako mne, mrazí při tom pomyšlení, že se jednak tyto předměty dochovaly a jednak, že si člověk může tu danou věc prohlédnout i po těch letech. Další příjemnou záležitostí ve zdejším muzeu byly dva hudební nástroje, šlo o citeru a trubku, ta již provozu schopná nebyla, ale citera by se naladit dala, některé struny zněly opravdu hezky. Co říci závěrem? Snad jen to, že tato prohlídka mnoha krásných věcí mne nesmírně obohatila a to jak svou četností, starobylostí, ale i velmi odborným a přitom nenáročně podávaným výkladem již zmíněné průvodkyně, které velmi za vše děkuji. Těm, které by tato problematika zajímala, mohu exkursi velmi vřele doporučit.

Estrellin bláznivý kousek

To, že všichni jsme občas tak trochu šílenci, je známá věc. Každý ovšem své bláznivé kousky provádí jinak rozmanitě a za jiných okolností života. To, že i člověk s nejrůznějšími znevýhodněními dokáže být taky tak trochu šílenec a užívat si dění kolem sebe, na tom také není nic nového. Ukáži vám, které to zajímá, názorný příklad toho, když člověka něco zaujme a jde za tím. Ačkoli bych se jistě mohla dál a dál vzdělávat o své vlastní komunitě, tedy zrakově znevýhodněných, kupodivu to zas až tak moc nedělám. Naopak, zajímají mne daleko víc lidé, o kterých toho ještě moc nevím, kteří mají jiné znevýhodnění. Kdy to začalo, už ani nevím, snad někdy na střední škole při nějaké z praxí a postupně se můj zájem rozvíjel. Samozřejmě z poznávání jinak znevýhodněných lidí pramení i nejrůznější bariéry, které z obou postižení plynou. Ale snad možná i právě pro ty překážky, a mnoho z nich se logicky nikdy nepřekoná, se zajímám o druhé lidi, jak co překonávají apod. Nejlépe mohu ukázat vzájemné bariéry, ale i naopak výbornou školu života na případu, kdy se setká nevidomý člověk a neslyšící. Já tuto zkušenost před několika lety mohla prožít a při prvním setkání, tehdy se schůzka týkala sportu, jsem měla obrovskou trému z mé přirozené nevědomosti, jak komunikovat, artikulovat, co když mi neporozumí a jiné, což asi prožívá i kdokolijiný, nejen já s tím rozdílem, a zde je první bariéra, že při setkání zdravého člověka s neslyšícím může komunikaci usnadnit oční kontakt. Tehdejší schůzka naživo, pro usnadnění situace probíhala s tlumočníkem, se vyvíjela pozitivně a pomalounku vznikal mezi mnou a neslyšícím člověkem písemný kontakt. Tenkrát jsem se začala postupně s nemalou trémou od něj i z internetu dovídat mnohé informace o této komunitě lidí, jak spolu komunikují, co vše mohou dělat, jak řeší mnohé situace. Stále víc mne tato problematika zajímala a písemný kontakt i později ten osobní se časem stávaly častějšími. Když nevidomý potká člověka neslyšícího od narození, který není schopen řeči na té bázi, že by byla srozumitelná, pak je taková komunikace bez tlumočníka nemožná. Jestliže ale zrakově znevýhodněný potká či zná neslyšícího, který hovořit dokáže a který dovede i odezírat, pak je možné komunikaci uskutečnit, vždy ale platí, že s tlumočníkem je vše snazší. Když jsem tedy po nějaké době pochopila základní informace o neslyšících a fakt je ten, že nejlepší škola byla při setkání s takovými lidmi ať už někde uvnitř, nebo venku např. na skalách, začínala jsem se zajímat o přímo znakový jazyk jako takový, tedy o český znakový jazyk. A jsme u jádra věci, jednoho z mých, jak já říkám, bláznivých kousků. Zatím totiž neznám asi žádného člověka z naší komunity, aby se zajímal o znakový jazyk do té míry, že si nechá vysvětlovat, jak se který znak provádí, protože veškeré znaky jsou pro lepší pochopení znázorněny na videu, graficky, což je pro mne neproveditelné. Jistě, o neslyšících jako takových si může přečíst kdokoli, tedy i nevidomý, na tom není nic neobvyklého, jen jaksi to znakování jako takové je pro člověka bez vizuální kontroly úplně o něčem jiném. Další logická bariéra tedy je, že oni mi znakovat nemohou, ale já, když se dokáži něco naučit, tak ano, což třeba může usnadnit situaci, když potřebujete neslyšícímu cokoli říct, on váš projev nepochopí, tak nezbývá nic víc, než gestikulovat či znakovat, když víte, jak se které slovo provádí. A bariéra v pořadí již třetí se dá vyvodit ze skutečnosti, že my, nevidomí, máme narozdíl od právě neslyšících spíš dál ke gestikulaci a mimice, bez kterých se zase znakový jazyk neobejde. Aby mohl člověk se zrakovým postižením pochopit, jak se který znak dělá, musí mu být, a nejlépe přímo neslyšícím, popsán tak, aby ho dokázal pochopit a naučit se aspoň v rámci možností, tedy, jak co naznačit, jak dát ruce potažmo prsty apod. Mnohé znaky mají krásnou symboliku v jazyce českém, možná i proto se mi některé chápou lépe např. znak pro slovo Vánoce ukážete tak, že naznačíte ve vzduchu jehličnatý strom s větvemi od hora dolů. Součástí znakového jazyka je tedy krom gest, mimiky, znaků jako takových i prstová abeceda, kdy se kreslí oběma či jen jednou rukou do vzduchu slova, pro která znakynejsou např. pro názvy některých květin. Jak se postupně dovídám další znaky, a jde to pomalu z časových i jiných důvodů, stále víc mne tato pro mne neprobádaná problematika baví. Nejlepší je, když to jde aby kromě slovního popisu s nevidomým někdo prošel přímo ten pohyb toho kterého znaku pro lepší představu, když to nejde, člověk si vystačí i s popsaným znakem. Na druhou stranu je ale fakt, že když někdo nemá představu, jak se kreslí strom nebo jak napodobit cokoli jiného, tak se bez projítí pohybu neobejde. Ale i přes tyto těžkosti a překážky se dá asi naučit aspoň hrubý základ několika důležitých znaků. Určitě to zrakově znevýhodněným, ale i zdravým lidem vřele doporučuji a třeba vás to bude bavit tak moc jako mne.