Má aúčast na akci Spirálový Mikuláš

Pátého prosince tohoto roku se konala v divadle Kampa v Praze akce s názvem Spirálový Mikuláš, jejíž hlavní moderátor je známý herec Jaroslav Dušek. To jméno mi samozřejmě nebylo neznámé, vím totiž, že hrál ve mnoha známých českých filmech. Byla mi Pavlem Hlušičkou nabídnuta účast na této akci jako jednoho z hostů. Kromě již zmíněných pánů Jardy Duška a Pavla Hlušičky byl dalším iniciátorem akce Dřevmuž. Já a můj Honza jsme ono pozvání samozřejmě přijali. Ve stanovenou hodinu pro nás přijel Dřevmuž autem a odvezl nás do Prahy. Měli jsme dostatečnou časovou rezervu, proto jsme na místo přijeli brzy. Čas jsme si ukrátili v jedné restauraci kousek od divadla, jíž vévodilo mlýnské kolo a zvuk protékající vody, což jen atmosféru umocňovalo. Po občerstvení jsme se všichni vydali do divadla, kdejsme měli být zhruba hodinu a půl před začátkem akce, jenž byl stanoven na půl osmou hodinu večerní. V divadle jsme se počali blíže seznamovat s dalšími přicházejícími hosty, mělo nás být na jevišti asi celkem devět, všichni měli hole převážně od Dřevmuže. Pro mne bylo setkání s Jardou Duškem naprosto neopakovatelné, velmi srdečné a plné pozitivní energie, objetí a krásných slov. Za zmínku stojí mé setkání s dalším vele zajímavým člověkem, jenž si právem říká Vyléčený autista, vlastním jménem Zbyněk Rybička, člověk k mé radosti bydlící v Brně. Velmi luxusně jsme si za relativně krátkou dobu pohovořili a ihned jsme se domluvili na termínu společného setkání právě v onom krásném městě Brně. Mezitím vším asistenti připravovali divadlo pro akci. Pomalounku, jak čas pokročil, se počalo scházet obecenstvo a obsazovalo volná místa. Jeviště se nacházelo dole, řady židlí pak pozvolna stoupaly nahoru, trochu jako v kině, aby diváci lépe viděli na účinkující. Udeřila půl osmá a Jarda Dušek zazvonil na nádherný kovový zvonec a tento rituál opakoval několikrát, až byl v divadle klid. Akci zahájila píseň, jakási hymna Alchimistických Litoměřic, což je jeden z projektů, o němž se na akci hovořilo, měl to být jakýsi zábavný večer, ale s tak trochu spiritistickými prvky. Po oné hezké písně, do jejíhož rytmu Jarda Dušek poklepával holí, akci několika slovy zahájil. Pak už vše probíhalo spontánně, každý hovořil o tom, co mu na mysl přišlo, v průběhu akce některé účastnice provedly tanec s holemi, při jednom z nich zbylí účastníci hole zvedli a drželi je nahoře, což naprosto nemělo chybu. Další příjemné zpestření na akci byl fakt, kdy z hlediště na pódium přišel člověk, kterýžto je úžasný veršotepec a přečetl nám několik krátkých povídek začínající na jedno jediné písmenko. Pak měli diváci za úkol vymýšlet podstatná jména končící na určitá tři písmenka a publikum bylo velmi vnímavé a pohotové. Dřevmuž hned na počátku akce Jardovi Duškovi zapůjčil svou dřevěnou kravatu, což atmosféře jen přidalo grády. Dalším účastníkem byla holčina, jenž se ve Španělsku zúčastnila pochodu dlouhého osm set kilometrů a dostala od pastevce hůl, tak se podělila o své zážitky. A svůj životní příběh také sdělil i mnou již zmíněný Zbyněk, kterýžto pak mezi obecenstvo rozhodil své vizitky, což bylo velmi působivé. Dřevmuž, protože má rád soutěže, jednu pro diváky vymyslel a na závěr Mikuláše vyhlásil výherce. Jednalo se o to, že rozdal mezi diváky dřívka, jedno z nich, to výherní, mělo mít v sobě dírku a spirálu a ten, kdo ono dřívko měl, to určil osud, dostal od Dřevmuže hůl. Akce trvala dvě a půl hodiny a jakmile Jarda Dušek ji ukončil, divákům senějak nechtělo odcházet. Závěrem mohu říci, že tato akce byla jednou z nejlepších, co jsem mohla kdy prožít a všem za ni upřímně a srdečně děkuji. Každý, kdo má zájem vědět něco o projektu Spirály, nechť shlédne web: www.zgublacenko.cz a zde pak odkaz projekty a odkaz spirály. Zájemci, kteří mají touhu vidět web Zbyňka, ať se podívají na stránky: www.vylecenyautista.cz a konečně ti, kteří by chtěli vidět ono video z akce, mohou na youtube do hledáčku zadat Mikulášská spirála a jistě budou mít úspěch.

autogramiáda pana Žáčka v Praze

Ve středu devatenáctého listopadu tohoto roku měl pan Žáček a ještě další spisovatelé autogramiádu v Arkády, což je nákupní centrum na Pankráci v Praze. Samozřejmě jsem akce s mým Honzou využila a zúčastnili jsme se. Začátek byl dle internetu stanoven na tři hodiny, autogramiáda se měla konat v knihkupectví Dobrovský. Protože vstup do nákupního centra je přímo z metra, nemuseli jsme hledat dlouho. Neboť jsme měli ještě čas, strávili jsme ho prohlídkou onoho nákupního centra, byla to rozlehlá asi třípatrová budova. Obchodů v centru bylo mnoho, převážně s oblečením, ale také občerstvení a další. Čas utekl relativně rychle a my se vrátili po eskalátorech do suterénu, kde je knihkupectví. Prošli jsme si ho a zeptali se mladého muže, kde se má akce konat. Odkázal nás na chodbu, asi doprostřed suterénu, kde již byla Vánoční výzdoba. Přesunuli jsme se tam a skutečně místo bylo správné. Jak mi Honza sdělil, bylo zde vystaveno mnoho knih, nejdříve měl začínat pan Žáček, tak si mohli zájemci koupit četné knihy od něj, jak starší díla, tak i nejnovější. Onu nejnovější knihu ale již vlastním, tak jsem si koupila památník, který jsem si chtěla nechat panem Žáčkem podepsat. Věděli jsme z internetu, že na akci měl být i pan Fousek, ale až o dvě hodiny později. Jaké bylo tedy naše překvapení, když tam byl také, chtěl se dle mého názoru asi setkat s panem Žáčkem, proto dorazil dříve. Akce se oproti Brnu, kde před pár lety jsem se zúčastnila autogramiády pana Žáčka, lišila. Žádný moderátor akce, žádné uvedení. Ještě ovšem před třetí hodinou se s námi šel přivítat pan Žáček a přivítání bylo velmi příjemné, srdečné a přátelské. Pomalu, jak se blížily tři hodiny, se počala tvořit fronta lidí na podpis knihy, protože se jednalo o pohádkovou knihu, šlo především o maminky, některé i s dětmi. Pan Žáček, jenžto seděl u stolku, počal podepisovat. Protože lidí bylo ještě zatím spíše méně, dostala jsem se s mým Honzou brzy na řadu. Podala jsem panu Žáčkovi svůj památník a byla jsem velmi zvědava, co tam napíše. Zanedlouho si můj Honza od pana Žáčka památník převzal, my se rozloučili, opět tak srdečně s neopakovatelným páně Žáčkovým upřímným stiskem ruky a přesunuli jsme se o pár kroků dále k panu Fouskovi, kterýžto mi rovněž do památníku něco napsal, později jsem si mým Honzou nechala okomentovat, co mi tam oba napsali a obé je luxusní a originální. Přesto, že to byla akce celkem rychlá, nic to nemění na tom, že se mi stala dalším krásným zážitkem s doživotní památkou.

Autogramiáda v literární kavárně knihkupectví Academia

Třináctého listopadu se měla v Brně konat autogramiáda pohádkové knihy pana Žáčka, kterou letos vydal. Velmi mne tato akce, o které jsem se dočetla na internetu, zaujala. Dovolila jsem se ho tehdy zeptat, jestli skutečně bude tato akce. Udělal si čas a odepsal mi, že tato akce pravděpodobně se konat nebude. Co teď, když jsem o knihu, především její podpis měla obrovský zájem. Našemailová konverzace pokračovala a našli jsme jiné, ale o to příjemnější řešení, pan Žáček byl tak velmi laskav, chtěl mi vyhovět i tak. Dohodli jsme si tedy jakousi soukromou autogramiádu a stanovili ji na sedmý listopad na pět hodin večer. V ten den jsem dorazila do Prahy relativně brzo, měli jsme čas a my ho, můj Honza a já využili projížďkou metrem po Praze. Kolem čtvrté hodiny jsme se počali, já a můj Honza, přesouvat na Václavské náměstí, kde jsme museli literární kavárnu Academia najít, což se po chvíli povedlo. Cestou jsme viděli tři indiány, s péry na hlavách, kterak hrály na Pannovy flétny a hudba to byla moc pěkná. Jakmile jsme onu kavárnu našli, a protože stále ještě zbýval čas, prošli jsme se na Staroměstské náměstí, kde jsme se podívali na orloj. Na stejném náměstí zároveň v tu dobu probíhala neméně zvláštní akce. Na zemi seděli dva mladí muži, měli různé bubínky a předváděli svůj um, nutno říci, žemistrovsky. Zaujal mne zajímavý zvuk, jenž mi byl popsán jako plechová mísa, jenž byla otočena a jedenz dvou mužů, jenž na ni hrál jakýmisi návleky, jenž měl na prstech a mísa měla z každé strany jiný zvuk. Protože již čas pokročil, pomalu jsme se přes lidi a úzké uličky pražské dostávali zpět ke kavárně. Má tréma počala narůstat, s panem Žáčkem jsme se na této akci domlouvali jen mailem, telefonicky ne, protože tento kontakt nevlastním a má to obrovské kouzlo. Ukázalo se, že pan Žáček je charakter a plní své slovo, aniž se musíte desetkrát domlouvat a vše si ověřovat mobilem, něco se řekne a platí to, to je naprosto skvělé, kdyby někteří měli v tomto aspoň polovinu jeho charakteru, bylo by dobře na tomto světě. Dříve si lidé rovněž dohodli místo srazu, telefony nebyly a také se setkali a nikomu to nepřišlo divné, jen člověk dnešní doby je rozmazlený a bez telefonu si mnozí nedokáží domluvit schůzku. Než mne stačil můj Honza upozornit, už byl pan Žáček u nás a po jeho dotazu, jestli jsem to skutečně já, jsme si stiskli ruce, přivítání bylo velmi srdečné, pak se mu představil i můj Honza. Kráčel před námi a vedl nás do prvního patra knihkupectví do literární kavárny, kam jinam jít se spisovatelem jeho kvalit, než do literární kavárny. Propletli jsme se mezi knihami, což s batohy nebývá snadné, vystoupali jsme několik schodů a mezi knihami se nacházel bar a pár stolů, k jednomu jsme se posadili. Po troše konverzace jsme se dohodli, že všichni tři si dáme víno, atmosféra k tomu víc než jen vybízela a pan Žáček ho šel objednat. Museli jsme s číšníkem lehce vyladit detaily o vínu, ale i to se nakonec podařilo a ten nám zanedlouho víno červené přinesl. Všichni jsme tak nějak pronesli přípitek a připili si, ozval se ten krásný zvuk skla. Pan Žáček si s mým Honzou připil rázně a s energií jemu vlastní, se mnou si ťuknul kouzelně jemně. Smočili jsme rty ve vínu a bylo velmi dobré, tohle byl můj první přípitek se slavným člověkem a nikdy na tuhle chvíli nezapomenu. Chvíle a konverzaci u vína nám zpříjemňovala hudba. Hovořili jsme o lecčem, o obyčejných věcech, životě, o vzpomínkách na naše rodiče i prarodiče, lehce jsme naťukli téma o zdravotnictví, probírali jsme problematiku knih a další velmi, velmi zajímavé věci. Za pár chvil se nabízela atmosféra k tomu, že jsem mohla panu Žáčkovi, jenž seděl kousek ode mne a beru to za čest, popřát k jeho narozeninám, jenž měl předešlý den, což jsem učinila. Poté došlo na podpis jeho pohádkové knihy, což se také stalo a bylo krásné to vše aspoň slyšet, když už jsem to vše nemohla vidět, i sluchem lze z této akce mít neuvěřitelné zážitky, když mi můj Honza leccos komentoval, bylo možno si doplnit, o co člověk absencí zraku přišel. Čas se nachýlil a přiblížilo se loučení, celá akce mohla trvat kolem čtyřiceti minut. Loučení bylo přinejmenším stejně srdečné jako přivítání, opět ten nezapomenutelný stisk ruky a pak rozchod za svými povinnostmi. Co říci k této krásné akci závěrem? Byl to jeden z mých splněných snů, věřím, že rozhodně ne posledních. Je to úplně jiná liga, než na autogramiádě, kde je spousta lidí. Byl to krásně a neopakovatelně investovaný čas a velmi si toho všeho vážím. Mnoho mne toho ten pátek naučil, ale to by bylo na samostatný článek. Čtenářům přeji, aby se s tak vzácným člověkem mohli rovněž setkat a dají mi jistě za pravdu.

Mé poděkování za tehdy již pětadvacet let života

Loni, když mi táhlo na pětadvacet let, jsem, jak uplýval měsíc za měsícem, měla stále větší nutkání najít člověka, díky němuž jsem už tehdy pětadvacet let na tomto světě. Nepovažuju to totiž za tak samozřejmé, že jsem zde, jak by se mohlo zdát. Tím člověkem je jistá paní primářka Muchová, která tehdy pracovala v Brně Bohunicích v nemocnici a v osmadvacátém týdnu mne přivedla na svět a spolu s dalším personálem mi dali veškerou péči, díky níž si dokáži naplno užívat života. Jala jsem se hledat na internetu a po lehkém úsilí jsem s radostí přišlana skutečnost, že paní Muchová ještě stále v oné nemocnici pracuje, ne již jako primářka. Jednou jsem se odhodlala k návštěvě a vyrazila dopravními prostředky na místo určení. V Bohunicích to však neznám vůbec, naštěstí mi svou pomoc nabídl mladý student lékařství, já přijala a on mne dovedl. Má tréma narůstala. Pomohl mi až do nemocnice a čekal se mnou na příslušném oddělení, až přijde paní Muchová. Za pár okamžiků se otevřely dveře a ona stála přede mnou. Podaly jsme si ruce a poznala mne. Hlas měla při svých otázkách na mne velmi srdečný, ptala se na mne i na moji rodinu a já jí vyprávěla. Dostala jsem se i k tomu, že jsem jí zaslouženě poděkovala za svůj život. Nevím, kdo z nás byl více dojat. Velmi mne zklamala skutečnost, když říkala, že jen málokdo z jejich tehdejších pacientů jí přišel poděkovat. O tomto setkání jsem později hovořila s některými přáteli mající podobný úděl, že rovněž nepřišli na svět běžným způsobem a o to více mi bylo líto toho, že mi mnozí řekli, že je ani nenapadlo poděkovat tomu, komu vlastně vděčí za život. Na toto setkání nikdy nezapomenu, bylo mi obrovskou ctí, že si paní Muchová udělala čas a měla zájem mne vidět a pohovořit s člověkem, jehož viděla naposled před pětadvaceti lety, díky a smekám!

Estrellin souhrn prožitých situací od srpna roku 2013 do začátku listopadu roku 2014

Ode dne, co jsem na tento blog uveřejnila poslední článek, již uplynul nějaký ten pátek a já přicházím s tím, co pro mne za tu dobu bylo nejdůležitější. Koncem srpna 2013 jsem se zúčastnila několikadenní akce, jenž konala organizace s názvem Spolurádi, která sdružuje lidičky, těm říkají Mimoni. Jde o několik osob, které různými aktivitami pomáhají převážně lidem s mentálním postižením v rozličných ústavech, především na severu Čech prožívat život nejen za zdmi těchto institucí, ale dávají jim možnost, aby si užili života i jinde, ať už v Itálii, tak i v Česku. Bylo mi nabídnuto místo jednoho z vedoucích na této akci, která se konala na krásném místě Louňovice pod Blaníkem. Tehdy jsem měla novou čerstvou známost, přítele "koukače" ze severu Čech. Nabídku tohoto sdružení jsem samozřejmě přijala, lákalo mne poznat nové lidi a jistě i pěkné místo. Večer před odjezdem jsem přijela do Brna, kde mne vyzvedla maminka jednoho autistického klučíka majícího ještě i problémy se zrakem, který měl jet s námi, a u nichž jsem mohla také přespat jednu noc. Rodina to byla velmi příjemná, jeden z Matějových bratrů - tak se onen autistický klučík jmenoval, - vlastnil i meč, s nímž provozoval šerm a ten mi také ukázal, byla to nádherná zbraň v pochvě, na jejímž boku byl umístěn drát, aby zbraň při vytahování a zasouvání do pochvy měla onen typický zvuk. Byla jsem pověřena, abych v den odjezdu doprovázela Matěje, který vůbec nebyl nadšen, že má někam jet, zbytek rodiny si totiž vyrazil k moři a jemu chtěli umožnit zážitek zase jinde. Vlakem jsme se dostali v pořádku do Prahy, tam s námi ještě jel jeden z Matějových bratrů, neboť ten jediný k moři nejel, měl s přítelkyní, která rovněž cestovala s námi, jiné plány. Z Prahyjsme měli jet ještě kousek osobním vlakem do jednoho malého města, kde si nás měla vyzvednout Jana, šéfka Spolurádi a ta nás měla přepravit autem do Louňovic. Cestou vlakem se Matěj pomalounku rozmlouval a polehounku ke mně počal získávat důvěru a vztah. Prozradil mi velmi radostnou skutečnost, že studuje na základní škole v Brně pro zrakově postižené, kterou jsem před lety rovněž absolvovala. Cesta proběhla bez potíží a na nádraží nás už čekala Janča, která nás naložila ještě k několika dalším lidem do auta, jeden z nich měl i psa a dostávali jsme se do Louňovic ke zbytku osazenstva. Tam jsme byli za hodinku a kousek a po přivítání jsme se šli ubytovat do chatek. Byly relativně veliké, každá aspoň pro pět a více osob. Domluvila jsem si, protože na to měl čas, že za mnou může přijet můj nový přítel Honza, což se za několik hodin stalo a my trávili společně chvíle rozhovorem se členy Spolurádi. Můj přítel mohl v Louňovicích zůstat až do doby, než musel na pár dnů odjet do práce, ale během pobytu si za několik dnů vzal dovolenou a zbytek této akce prožil s námi. Kromě již zmíněných Mimoňů ještě na tomto místě byl tábor klasických dětí, z jejichž kontaktu s Mimoni občas vznikaly nepříjemné situace, které se staly neinformovaností dětí a vedoucích onoho tábora, s nimiž byly různé akce. Pobyt byl zaměřen jak třeba na výtvarné umění, tak samozřejmě i hudebně, pořádaly se různé výlety např. na farmu, kde chovali různá zvířata, zájemcům dali ochutnat ovčí mléko nebo jsme se byli podívat na zemědělské stroje. V jeden den jsme si vyšli na pověstný Blaník. Jedna z instruktorek Soňa si chtěla vyzkoušet, jestli dokáže dojít na Blaník s bílou holí, kterou jsem jí půjčila a bez zraku, což se jí výborně dařilo. Ale Matěj, který si Soňu velmi oblíbil, nedokázal pochopit, proč jde s tou holí, když normálně vidí a prohlásil, že je to bláznovství a svévolné zneužití toho, že si ze mne dělá legraci a chtěl, aby si sundala šátek z očí. Musela jeho přání splnit a zbytek cesty došla klasicky. Podobně vtipných hlášek měl Matěj za pobyt celou řadu. Na Blaníku bylo nádherně, Honza mi vše popisoval a já vnímala ono monumentální místo všemi smysly, byli jsme se tam nahoře podívat i na rozhledně a dle všech byl krásný výhled do kraje. Zároveň s touto skutečností se ale bohužel počalo kazit počasí. Díky této skutečnosti jsme k sestupu dolů zvolili prudší a kratší cestu, kterou ale všichni úspěšně zvládli. Má bílá hůl vzbuzovala i přes neinformovanost dětí tábora velký zájem. Proto si děti jednou zkoušeli se zavázanýma očima chodit s touto holí, někteří odvážlivci se poté pokusili i navečeřet bez zraku, málokdo ale vydržel až do konce. Tento pobyt mohu shrnout do několika slov. Bylo to příjemné zpestření konce prázdnin a i přes některé drobné nesrovnalosti mohu říct, že se vydařil. Počátkem podzimu jsem si s Honzou vyšlápla na další pověstnou horu a sice na Říp. Cesta nebyla nijak dramatická, většinou betonová, kameny nebo kořeny tam byly jen málo, přesto nás ale stoupání, které se stávalo prudší, rozehřálo. Po cestě jsme se zastavili na několika rozhlednách a Honza mi popisoval rozhled do kraje. Nahoře jsme si pak prošli okolí oné magnetické hory, z cedule, kterou mi Honza přečetl, jsem se dozvěděla, že je to velmi významné poutní místo, že tato hora má hodně magnetitu, proto se nikdy neprokázalo, kolik vlastně měří, neboť se přístroje vždy zmátly. Nakonec jsme si zašli nahoře ještě i do rotundy Svatého Jiří, což je malá kaplička, v níž se na řipskou pouť, která je vždy kolem svátku Svatého Jiří, koncem dubna, konají bohoslužby. V kapličce nás průvodce seznámil s historií rotundy a povyprávěl něco o této památné hoře. Prohlídku i výklad považuji za velmi zajímavé. Kromě kapličky se nahoře nachází také hospoda, kde se zbědovaní poutníci mohou občerstvit. Sestup z hory šel už snáze a já za cesty vstřebávala dojmy. Koncem dubna tohoto roku jsem se zúčastnila oné řipské pouti. Předchozí den velmi vydatně pršelo a na cestě bylo spoustu bláta, což nám vše velmi výrazně komplikovalo. Po chvíli chůze jsme měli bláta až dost, ale to s další cestou pokračovalo dále, naštěstí vládlo relativně teplé počasí, ale mlha, díky které jsme sice šli na úpatí Řípu, kde se pouť konala, ale vlivem mlhy Říp nebyl ani vidět, Honza vtipkoval, že ho snad někdo ukradl. Protože jsme na řipskou pouť šli trošku jinou cestou, než tehdy na Říp, tenkrát jsme si autem zajeli do vesničky Rovné a odtamtud jsme kráčeli pěšky, nyní jsme se vydali už z Kostomlat pod Řípem. Proto ve chvíli, kdy nám cestu přehradilo pole a my nevěděli, kudy dál, jsme se zastavili a uvažovali, co počít. Naštěstí za námi šlo několik lidí i s kočárky, což bylo v zablácené cestě velmi zajímavé a ti znali zkratku přes ono pole, tak nás vedli. Přibývající hluk hudby, kolotočů a lidí nám ukázal, kudy dál a my se dostali zablácení na úpatí hory, kde už bylo mnoho lidí. Pozvolna se mlha začala rozplynovat, což všechny potěšilo. Po drobném občerstvení jsme začali stoupat vzhůru a procházet pouť. Byla lehce podobna uherskobrodským hodům jen s tím rozdílem, že zde pouť byla v přírodě a ne ve městě. Všude bylo mnoho lidí, spousta stánků s oblečením, pouťovými tretkami, ale i stánky s rozličným pitím a jídlem, atmosféra byla skvělá. Honza občas potkal někoho, s kým se znal, tak se s ním pozdravil nebo nás i představil. Cesta až do míst, kde stánky končily, byla dlouhá, jak Honza skonstatoval od doby, co zde byl naposled, se stánky opět posunuly o něco dál. Nahoře jsme si dali chvíli oraz a vydali se zpět dolů. To už dokonce počalo svítit i slunce, které nám pak zpříjemnilo, až se nám chtělo jít domů, cestu zpět, mohla mít kolem pěti kilometrů. Oproti uherskobrodským hodům, které člověk znal, pro mne byla řipská pouť určitou změnou a příjemným zpestřením dne s krásnou atmosférou a dobrými pochutinami. V polovině června jsem měla možnost zúčastnitse akce přes středisko Teiresiás. Šlo o pětidenní tandemový pobyt, tedy jízdu na dvojkolech. Povedlo se mi naštěstí zdárně ukončit zkoušky, tak jsem mohla tuto nabídku přijmout. Asi týden před začátkem tohoto pobytu jsem si s jednou instruktorkou vyzkoušela zacházení standemem, neboť jsem na něm už několik let neseděla. Tato zkouška byla v příjemném až horkém počasí plná legrace a fajn zážitků, dokonce jsme se i pár kilometrů projeli po Brně. Nejtěžší bylo natrénovat a sehrát se s tandem pilotem v nasedání a sesedání z tandemu, na pobytu jsem měla mít pilota jiného, takže ve výsledku každý pilot pak tyto techniky nástupu a výstupu z kola má jiné, trénovat to s jedním pilotem bylo fajn, ale na tomto cyklo výletě jsem pak tuto dovednost musela trénovat vícekrát. Vyrazili jsme v pondělí ráno vlakem z Brna do nedaleké vesničky od Olomouce a po několika hodinách jsme na místo za příjemného hovoru s účastníky tohoto tandemového kursu i dorazili. Ve vlaku se přepravovala i naše tandemová kola. Mělo se jet jižní Moravou od Olomouce dále na jih a mělo se v pátek končit v Břeclavi. Byla mi určena velitelka kursu jako tandempilotka Radka, jel s námi na klasickém kole i Saša Zvonek, jakožto zkušený cyklista. Jeli jsme tento první den celkem volně, Radka mi popisovala plynoucí krajinu a vesničky, tu a tam jsme se zastavili, abychom se občerstvili třešněmi, kterých se na cestě nacházelo mnoho. Přestávku jsme si po pár kilometrech udělali v městečku Loštice, kde jsme v restauraci ukojili hlad i žízeň, ačkoli vodu jsme měli v bidonech - lahvích na kolo samozřejmě u sebe nebo v batozích na zádech, kde jsme měli nezbytné věci jako třeba pláštěnku. Po občerstvení jsme si v Lošticích zašli do cukrárny. Toto městečko je velmi známé výrobou tvarůžků a hospůdka i tato cukrárna těmito lahůdkami disponovaly. Na závěr jsme si vyrazili v tomto městečku do muzea tvarůžků, kde nám sdělili něco o historii těchto sýrů, pustili nám také video s hraným polo dokumentem a filmem, aby nám historii lépe přiblížili, ukázali nám nástroje, jimiž se tyto sýry vyráběly, různé misky, míchadla, formy a další. Večer jsme dorazili do Tovačova, kde jsme také přespali. Druhý den ráno před odjezdem jsme navštívili tamější koňskou farmu, kde nás sympatický průvodce provedl po stájích, ukázal nám jejich největšího koně, jsou to koně dostihoví. Dále nás pak zavedl na pastviny, kde se pásla ta nejmenší hříbátka, dovolil nám jít k nim do výběhu a sáhnout si na ně. Tento zážitek byl úžasný, být tak blízko těmto pěkným zvířatům, mazlit se s nimi a poslouchat jejich historii. Po této exkursi jsme se vydali dále a jeli dlouhé kilometry dál na jih Moravy po nejrůznějších a ne vždy nejrovnějších stezkách, mnohdy je tvořily i panely, což zvlášť ke konci dnů nebývalo vůbec příjemné. Já vystřídala pilota a jel se mnou sympatický mladý muž, který ale za několik dnů musel odjet a měl ho nahradit jiný pilot. Nesrovnalostí v nasedání či sesedání bylo za kurs málo. Ten večer jsme přespali zase v jiném městě a ve středu jsme se vydali opět dále. To už jsme byli hodně na jihu, kolem měst, které důvěrně znám jako Uherské Hradiště, Strážnice a další. Ve strážnici jsme se také zastavili na oběd a po občerstvení jsme si zašli na prohlídku místního známého skanzenu. Tam byli na nás výtečně připraveni a příjemná průvodkyně nás počala provádět skanzenem a vyprávět historii. Naše cesta byla rozdělena do několika oblastí zdejšího regionu např. Kopanice, kde jsme se vždy zastavili, bylo nám sděleno o historii zdejších lidí, jak zde žili, jaké měli zvyky a mohli jsme vstoupit i do několika dřevěných stavení a sáhnout si na rozmanité předměty jako kolébka, kolovrat, pec a příslušné dřevěné nádobí, viděli jsme obrovitý tehdejší dřevěný střevíc i zouvák na něj. Tato exkurse po skanzenu nám ukazovala život zdejších lidí od jejich zrození až po jejich smrt. Začínali jsme tedy kolébkou, končili rakví, v níž byla figurka hospodáře oblečena v rubáši, na rukou měl růženec. Viděli jsme i rostlinu zvaná oskoruše, z níž se dělá jak čaj, tak také pálenka. Byla to jedna z nejhezčích akcí na tomto cyklo pobytu, velmi poučná a zajímavá. Pokračovali jsme v jízdě dál a další přestávka byla v Ostrožské Nové Vsi, kde je zatopená pískovna. Tam se mnozí z nás vykoupali a příjemně osvěžili před pár kilometry, které nás dělily od Ostrožské Nové Vsi - lázně, kde jsme měli spát v malých chatkách. Než jsme se ve čtvrtek vydali dál, zašli jsme se do zdejších lázní podívat, kde nám sdělili stručný vývoj a odvážlivci ochutnali i zdejší vodu. Jeli jsme dále na jih a jednou z přestávek bylo město Uherské Hradiště, které jsme si prohlédli a příjemným zakončením byla ukázka historického kola. Ujížděli jsme pak dále bez přestávky dlouhé kilometry, kdy spadlo z oblohy i pár kapek. V podvečer jsme se ještě zastavili na místě slovanského hradiště, kde byly dříve nalezeny i vykopávky a kde stála zřícenina kostela, kam mne vedl Saša, který nám za kurs po večerech dělal různé velmi zajímavé přednášky, ať už o tom, jak se má správně nastavit sedlo kola a dle čeho určit jeho výšku, tak třeba nám říkal o výběru správného oblečení na kola a mnohé kusy nám také ukazoval. Poslední noc jsme spali v Lanžhotě, kam jsme museli jet kousek i přes Slovensko. V pátek, poslední den tohoto moc pěkného cyklo kursu, jsme vyrazili ráno, přičemž jsme se měli po několika hodinách dostat do Břeclavi. Já už od středy měla opět jiného pilota, náhradníka za mladého muže, co musel odjet, tento náhradní pilot dělá profesionálně cyklo kros, tudíž měl zkušeností dostatek. Protože byl pátek a poslední den, únava si vybrala svou daň. Kolegové jedoucí přede mnou vjeli na vyfrézovaný kus cesty a skončilo to nehezkým pádem, lehce zdeformované řídítka kola, promáčklá helma a pár odřenin. Na pomoc nám přispělo několik mužů nedaleko, dělajících práci na nějakém stavařském stroji a my mohli pokračovat dále. Učinili jsme ještě jednu zastávku a sice na soutoku řek Moravy a Dyje. Až na četné komáry tam bylo moc hezky. My pak bez úhony, leč unaveni dojeli do Břeclavi, kde jsme se všichni rozloučili. Tento kurs byl pěknou odměnou za dokončený školní rok. Od devátého do šestnáctého srpna jsme vyrazili na dovolenou do Nízkých Tater. Jeli jsme třemi auty, v jednom byl můj táta, Honza a já, táta se občas v řízení střídal s mým strýcem. V dalším autě cestovala moje sestra Renča s manželem Radimem a dětmi Tomáškem a Natálkou. A v posledním autě pak jela moje teta Hanka, strýc Láďa, bratránek se stejným jménem a jeho přítelkyně Vendy, kterážto je doktorka. Počasí tehdy nebylo úplně nejteplejší, přesto nás ale neodradilo, u nás v autě se za cesty pouštěla různá hudba, občas se prohodilo nějaké to slovo a po několika hodinách se udělala přestávka, kterých ale bylo málo. Strýc tátu zanedlouho vystřídal a dořídil cestu do konce, tak se táta vezl v autě s tetou a dalším osazenstvem, ale strýc je hovorný, tak o zábavu bylo postaráno. Za několik hodin jsme dorazili do cílové vesničky, která se jmenovala Mýto pod Ďumbíerom. Ďumbír je kopec nacházející se nedaleko. U relativně velké chalupy nás už čekala majitelka, která nám vysvětlila, jak a co, dala nám několik tipů na výlety a my se šli ubytovat. Zakrátko jsme si šli jako obvykle projít okolí a nakonec jsme zakotvili v nedaleké hospůdce, kde jsme se zaslouženě občerstvili. Druhý den panovalo ještě pěkné počasí, proto jsme všichni vyrazili na dva nedaleké známé kopce, Chopok a Ďumbír, nejvyšší vrchol Nízkých Tater. Tam jsme se museli dostat dvěmi lanovkami, jednou sedačkovou, druhou kabinkovou. Cesta těmito dopravními prostředky byla jako vždy vzrušující. Jakmile skončila, vyrazili jsme nejdřív na Chopok. Už zpočátku cesta nebyla nikterak jednoduchá, tvořily ji nahusto položené kameny, které se musely spíše než přecházet, přeskakovat, kdy se skákalo po kamenech jakobychom byli kamzíci. Takto cesta pokračovala až na vrchol Chopoku a byla pro všechny, zvláště mne a mé průvodce, převážně mého tátu a Honzu velmi náročná, nakonec jsme ji ale zvládli. Na vrcholku Chopoku jsme se chvíli pokochali, lehce občerstvili a jali se zdolávat Ďumbír. Na ten byla cesta stejně náročná jako na Chopok, proto na něj vyrazili jen někteří. Honza, táta a já jsme se jali sestupovat z Chopoku dolů, což bylo ještě složitější než výstup, protože je člověk unaven z cesty předchozí a musí ty kameny absolvovat znovu, jen dolů. Naštěstí i sestup jsme zvládli, aniž se komukoli cokoli stalo. Protože to odpoledne se počasí začalo zhoršovat, dokonce chvílemi byl i déšť s pořádným hřměním, dověděli jsme se, až se všichni sešli na chalupě, že z výletu na Ďumbír díky špatné viditelnosti mnoho neměli. V pondělí jsme vyrazili zkoumat další taje těchto hezkých a zajímavých hor. Dlouhou dobu se šlo lesem, přičemž někteří z nás sbírali houby, nutno říci, že byly nádherné a velké a vyskytovaly se v lese docela četně. Kromě hub nám les nabízel i další své plody, především spoustu malin, jimiž jsme si zpříjemnili cestu. Kráčeli jsme dále a postupně se začal povrch zhoršovat, přibývalo kamenů a kořenů, ale i pěkných výhledů, jak mi bylo řečeno. I táta, jakožto vášnivý entomolog si zde přišel na své. Pojednou přišel obrovsky strmý klesák dolů, kdy kořeny s kameny i s dobrou obuví podkluzovaly a my museli chodidly a koleny brzdit. Pojednou nám další cestu zahradil potok a my museli procházet jeho korytem. Boty s impregnací vydrželi i vodu v potoce, jinudy to moc nešlo a pokusy o mé šlápnutí na kameny místo do vody žel nevedly k úspěchu. Nakonec jsme krapet zmoženi byli odměněni, když jsme dorazili do vesničky s názvem Višná Boca. Tam jsme vyhledali nejbližší hospůdku a příjemný číšník nás občerstvil luxusním řezaným pivkem. Bylo výborné nejen na chuť, ale také, jak mi popisovali i na barvu, kdy se jednotlivá piva po celou dobu pití nesmíchala. Některé ten řezák tak uchvátil, že si ho museli i zdokumentovat, aby byla fotka krásnou památkou na úžasné umění číšníkovo. Protože jsme byli unavení, rozhodli se dva nejzdatnější, Radim a bratránek Láďa, že dojdou, bylo to už jen pár kilometrů pro auta, a odvezou nás. My to uvítali a mezitím, co oni kráčeli pro vozy a dopravovali se jimi zpět do vesničky Višná Boca, si zbytek dal ještě pár těchto nezapomenutelných řezáčků. Večer ten den se počasí počalo bohužel ale zhoršovat, což jsme viděli neradi. Venku před chalupou se nacházela velká houpačka určená i pro dospělé, tak jsme ve volnu já s Honzou této kratochvíle využili, někteří ostatní připravovali kotlíkový guláš, po němž se ještě měla dělat z nasbíraných hub i smaženice. Jak jsem s Honzou kráčela na houpačku, unavena ze dne a lehce rozdováděna, stal se nám lehký pád na trávě, který ale nepřinesl žádné komplikace, měli jsme ho však brát jako varování, což se logicky nestalo. Guláš všem přišel velmi k chuti. Jakmile jsme venku ještě strávili pár chvil, počalo velmi hustě pršet a my se šli schovat dovnitř. Venku a obzvláště na schodech to vlivem deště velmi klouzalo a Honza, kterýžto si šel před deštěm uklidit boty, které si venku nechal vyschnout, žel neustál kluzkou podlahu a nepříjemně sebou seknul. Vstal ale a šel dál, potkal se s Radimem a až ten mu sdělil, že je pád vlivem rozbitého lokte vážnější. Velmi oceňuji, jak pohotově a s úžasnou starostlivostí se ho ujala Vendy, která mu poskytla tu nejlepší péči. Úterní den prakticky celý propršel jako většina dalších dní, tak jsme ho strávili relaxem na chalupě a různými hříčkami, od hraní karet, po další různé jiné. Chalupa byla vybavena úžasnou zvonkohrou, kterou tvořily relativně velké zvonky z kovu. Zvonkohra ale nebyla vyladěna dle tónů za sebou, jak měla, tak jsem tak s Honzou učinila. Ten večer jsme strávili tak, že na internetu se pouštěly písničky na přání, kdy jsme se střídali dokola, byl to pěkně strávený večer. Ve středu již bylo trochu vlídněji, tak jsme se rozdělili a každý trávil čas jinak, my, táta, Honza a já, si šli projít Mýto. Večer jsme pak trávili venku různými sportovními hříčkami, ať už střílením z dětské pistolky gumovým nábojem na terče sestávajících z plechovek od nápojů, tak i střílení z Radimova sportovního luku na terč, obojí jsem si i já samozřejmě vyzkoušela a byl to pěkný večer se spoustou legrace. Také ve čtvrtek jsme se rozdělili a táta, Honza a já jsme kráčeli prohlédnout si jeskyně, které se nacházely v Mýtě. Sympatická průvodkyně nás seznamovala při procházení chodeb s historií těchto jeskyní. Byly tam krásné krápníky, bylo tam nádherně vlhko a chladno, tu a tam se cesty zužovaly a snížil se strop, absolvovali jsme i několik schodů a vůbec se nám z tohoto krásného místa nechtělo. Večer, protože nepršelo, jsme si ugrilovali nějaké maso a zeleninu, což bylo příjemné zakončení dne. Také poslední den v pátek se naše osazenstvo rozdělilo do několika skupin. Opět skupinka můj táta, Honza a já jsme vyrazili, tentokrát na naši poslední túru, zdolat jak se zdálo nevelký a nenáročný kopec za chalupou. Byl to ale již poslední den dovolené a kopec se ukázal, jak ho přibývalo, náročnější, než jsme si mysleli, cestu komplikovala hlavně vysoká tráva. Vrcholek kopce jsme ale i přesto pokořili a my se vydali lehce jinou cestou zpět do Mýta. Nejdřív se kráčelo relativně lehce, neboť jsme sestupovali, nakonec ale jsme museli po silnici, která nám cestu prodlužovala. V mýtě jsme, mezitím co jsme čekali na zbytek, než dorazí, si dali místní specialitu halušky s brinzou, které nám přišli k duhu. Vůbec lze říci, že za tuto dovolenou jsme ochutnali více specialit místní kuchyně, v jedno poledne, kdy pršelo, jsme si zašli na zdejší beraní guláš, který byl taky vynikající. Poslední večer jsme strávili drobnou konverzací a balením věcí. Co říci závěrem k této pěkné akci? I přes několik propršených dnů a další lehké komplikace, to byla jedna z hodně pěkných dovolených a je vynikající, že jsme ji mohli prožít a i skutečnost, že se nyní o ni mohu dělit. Koncem měsíce září pořádal Pavel Hlušička velmi zajímavou akci, týden obcházel dokola horu Říp. Protože Pavel souhlasil, vydala jsem se ve čtvrtek pětadvacátého září brzy ráno, kolem půl šesté, tuto horu obcházet s ním a to až do doby, než Honza dorazí z práce a vyzvedne si mne v penzionu, kde byl Pavel ubytován v nedalekých Krábčicích. Toho dne panovala nevlídná zima, ale ani ta nás od pochodu neodradila. Pavel mimistrně popisoval atmosféru, všude kolem tma a ticho, na obloze významné hvězdy jako třeba Orion, občas bylo slyšet auto či štěkající pes, jinak ale vůkol klid. Takto kouzelnou atmosféru Pavel umocňoval pouštěním různých skladeb ze svého mobilu. Foukající vítr, zima a klid vůkol, my dva kráčející k Řípu, k tomu hudba a já si ve své fantasii počala představovat procesí lidí, poutníků, oblečených v pláštích a s pochodněmi v rukou kráčejících nahoru, opravdu monumentální. Počali jsme tedy obcházet Říp, kráčeli jsme pomalu, tu a tam byl les, cestu tvořili občasné kameny nebo kořeny, ale nic náročného. Pavel vlastní tzv. putovní hůl, kterou mu před časem věnoval člověk říkající si Dřevmuž, kterýžto dělá vše ze dřeva. Pavel mi ji na tento pochod půjčil, já zpočátku kráčela s ním i s jeho holí, později už jen s touto holí. Nebyly téměř ani postřehnutelné sotva znatelné zatáčky, kterými se Říp obcházel. Jakmile jsme ho obešli jednou, cesta mohla měřit kolem dvou kilometrů, vydali jsme se do nedaleké vesničky nakoupit nějaké zásoby, kterými se stalo několik rohlíků, salám a pivko. V krámku bylo příjemné teplo a po občerstvení jsme se vydali dále obcházet Říp. Celkem třikrát jsme ho obešli a v ten den naše veškeré cesty tvořily krásnou šestnáctikilometrovou túru. Při druhém obcházení této hory mne začal Pavel pomalounku učit tuto trasu, kde zatočit, aby člověk nešel jinam, ale volně se napojil na cestu. Bylo vlhko a jeho hůl mi mnohokrát pomohla od pádů vlivem kořene či kamene. Na této cestě mne zaujaly dva velmi zajímavé úkazy. První bylo krásné duté místo v zemi, přičemž jakmile na ně člověk poklepal holí, vracel se tento poklep skrze hůl mocnými vibracemi zpět, bylo to úžasné, tak jsem si říkala, co tam asi tak dříve bylo, nějaká bažina nebo třeba kdysi nějaký poklad, že tam byla tak mocná změna půdy. Nedaleko tohoto místa stály vedle sebe dva nádherné stromy, přičemž, když jsem prošla mezerou mezi nimi, bylo mi v té okouzlující atmosféře tak, jakobych prošla bránou do jiných dimenzí, bylo to uchvacující. Po třetím obejítí Řípu jsme se pomalu vrátili do krábčického penzionu, kde jsme za příjemného hovoru strávili několik chvil, než si mne Honza vyzvedl. Tato krásná akce byla začátkem ke kolotoči dalších událostí, které se začaly dít. V neděli osmadvacátého listopadu mělo být ukončení týdenní akce obcházení Řípu. Dorazilo zhruba třicet lidí a k mé nezměrné radosti také Dřevmuž, s ním jsem byla občasně v kontaktu. Radosti a překvapení ale ještě nemělo být konec, neboť Dřevmuž mi podal ruku a daroval mi jasanovou hůl. Tato úžasně lehká hůl je mi zhruba po hrudník, tak to má správně být, je zdobena navrtávanými otvory, u jejího vrcholku je vyřezán ornament srdce, do něhož se pro umocnění atmosféry dá stříknout oblíbený parfém, který pak krásně se spojí s vůní jasanu. Vrcholek hole tvoří malý otvor, který pak slouží jako píšťalka, píská-li se do hole stejně jako do lahve, ale dá se z hole dostat tónů vícero. Rok prý dle Dřevmuže musela tato hůl čekat u jeho lůžka, než ji věnoval, měla jsem sice obrovskou trému, když mi Dřevmuž tento dar předával, ale úžasný pocit. Vydala jsem se s holí a Honzou a s těmivšemi dalšími, Dřevmužem, Pavlem a zbytkem účastníků obcházet jednou horu Říp. Konverzovali jsme velmi příjemně s Dřevmužem a já velmi dobře pochopila, jakou úlohu bude má jasanová hůl plnit, budu jí bořit mýty, budu jí ukazovat, že "zrakáč" nemusí mít jen bílou hůl a za dobu, co ji mám, už tato hůl oslovila spoustu lidí, kteří se na ni ptali. Jakmile jsme obešli Říp, musela jsem já s Honzou žel odejít, neboť jsem musela odjíždět ten den zpět do Brna, zbytek ale zůstal a vyšlápli si nahoru na Říp, spojili ruce a symbolicky obejmuli rotundu, neboť se tento rok žel nesešlo tolik lidí, aby se mohl obejmout celý Říp, což byl původní cíl akce, snad příště.