Zážitky z křtu mé knihy Válečná Stezka Aztéků

26. září v sedmnáct hodin proběhl v sále lovosické knihovny křest mé knihy s názvem Válečná stezka Aztéků. Role kmotra se ujal pan Jiří Žáček. Dorazilo pár lidí, mezi které patřil k mé velké radosti Dřevmuž i naše kamarádka Blanka. Ředitelka knihovny křest zahájila několika slovy a pak jsem se ve stručnosti představila a řekla jsem, co mne vedlo k napsání této knihy, ale i to, za jakých okolností jsem se před několika lety seznámila s kmotrem tohoto dílka. Po tomto stručném představení proběhl samotný křest červeným roudnickým vínem a kmotr řekl pár velmi pěkných, ale i vtipných, slov. Pak následovalo autorské čtení, které bylo rozděleno na dvě části. Nejdříve jsem četla já a sice tím způsobem, že jsem si k notebooku připojila přístroj zvaný braillský řádek a ten mi vše, co je na obrazovce, převede do Braillova písma. Po několika minutách mne vystřídal manžel Honza a já jeho čtení doprovázela decentní hrou na klávesy. Po autorském čtení proběhla autogramiáda, přičemž manžel Honza do knih psal věnování a já ji opatřila autogramem. Pak jsem ještě zahrála několik improvizací na klávesy. Tuto knížečku je možné u mne zakoupit jak v digitální podobě, formát PDF, tak i tištěnou, případně obě verze. Digitální kniha je za 90 Kč a tištěná podoba pak za 180 Kč. Z této akce jsem velmi nadšena, naprosto předčila ve všech směrech má očekávání a představy a věřím, že nebude poslední. Kmotru knihy, panu Jiřímu Žáčkovi, patří můj velký dík, ale i pracovníkům knihovny a všem, kteří si našli svůj čas a obohatili tento křest svou přítomností.

Naše účast na řezbářském sympoziu v Ploskovicích

Od pátku 22. do čtvrtku 28. září se v zámeckém parku v Ploskovicích, kousek od města Litoměřice, koná řezbářské sympozium. Tři řezbáři, Dřevmuž je jedním z nich, vyrábějí do tohoto parku z kmenů stromů velmi zajímavé lavice. S touto krásnou myšlenkou přišel Dřevmuž. S Honzou jsem se části této akce zúčastnila, strávili jsme tam několik moc příjemných hodin v sobotu 23. září. Autem jsme se přepravili na místo a kráčeli jsme velmi pěkným parkem. Zvuk motorové pily nám prozradil, ve kterých místech se pracuje a my tam zamířili. Po pár krocích jsme se ocitli u jednoho z pracujícíh řezbářů. Jmenoval se David a vyměnili jsme si pár slov, velmi ho zajímala moje hůl , ihned poznal, že je od Dřevmuže. Já mu stručně vysvětlila, jak vnímám rozdíl v používání jasanové a bílé hole. David byl velmi příjemný člověk, jeho lavice měla lehce připomínat tvarem památnou horu Říp. Každá z těchto tří lavic pak měla mít v parku své konkrétní místo. Ta Davidova měla být umístěna v části parku na mírném kopečku, kde je krásný výhled právě na horu Říp. Dřevmuž vyráběl lavici, měl k ní zhotovený i krásný dřevěný model, která měla mít velmi zvláštní a hezký zvlněný tvar, její zvláštností byla i skutečnost, že měla být umístěna na trnech, tím se mělo dosáhnout její pohyblivosti a jak říká Dřevmuž, levitace. Má být umístěna u přenádherného dubu. Lavice třetího řezbáře pak má být vsazena do místa parku, kde se nachází monumentální betonová váza. S Dřevmužem jsme se krásně přivítali a prohodili pár slov. Ukázal mi jak ten dřevěný model lavice, tak i rozpracovaný kmen se zajímavými zářezy. Chvíli jsem si na tento úžasný kmen položila svoji hůl, aby načerpala energii, což se také stalo. Byl to překrásný strom, kaštan, plný silné a velmi pozitivnní energie. Bylo pro mne velmi pěkné si rukama prohlížet ten kmen po jeho délce s těmi zářezy, vnímat ty pyliny, ty mi připadaly nádherně sametové. Dřevmuž nám doporučil v tomto parku tři místa, kam zajít. Počal opět pracovat a my ho chvíli sledovali. Po několika minutách jsme se přesunuli k nedaleké krásné lípě. Působila na mne jako krásný strom s příjemnou a teplou energií. Pak jsme se přesunuli k dubu, kde má být Dřevmužova lavice. Tento strom na mne působil jako velmi památný a od prožitých let moudrý, vážný a vznešený, měl v sobě krásný a hluboký klid. Nechtělo se mi od něj odcházet. Pak jsme zamířili do nedaleké kavárny, kde jsme se občerstvili. Pár chvil na to jsme se vydali parkem dál a spatřili jsme i Dřevmužem třetí doporučené místo, kde byla ta váza, o níž již byla zmínka, bylo to další krásné místo. Za zpestření těchto chvil považuji skutečnost, že v parku byli pávi, ale potkali jsme i veverku. Protože se v jedné části parku měla konat přednáška o stromech, zamířili jsme tam. Přednášela velmi příjemná mladá dáma o místních stromech a to jak ovocných, tak klasických. Při přednášce jsme se přesunuli ke stromku zvanému oskeruše a ochutnali jsme i plody. Na závěr přednášky, kdy se hovořilo o stromech jako zdejší meruňky, ale i broucích ve stromech žijících, jsme zamířili k pracujícím řezbářům. Ti po krátké přestávce, kterou měli vyhrazenou, dorazili a chvíli jsme je opět pozorovali při práci. Na tomto sympozium měla i bylinkářský stánek jedna naše známá, který jsme také navštívili. Rozloučili jsme se s Dřevmužem a pomalu jsme opouštěli toto krásné místo, které chceme navštívit, až budou lavice dohotoveny a rádi je vyzkoušíme. Byla to nádherná akce plná krásné čisté energie a příjemných lidiček kolem.

Čtvrtý ročník akce Čtení ve vlaku

V těchto dnech, od pondělí 18. do čtvrtka 21. září se koná již čtvrtý ročník velmi zajímavé akce s názvem Čtení ve vlaku. Jedná se o to, že nejrůznější autoři čtou ve vlacích na rozmanitých trasách z Prahy např. na Karlštejn, do Řevnice apod. S manželem Honzou nám tato akce přišla jako velmi zajímavá a zúčastnili jsme se jí v úterý 19. září na trase právě z Prahy do Řevnice a zpět, kdy v tomto vlaku měl být pan Jiří Žáček. Cesta vlakem z Roudnice nad Labem do Prahy proběhla bez komplikací. Protože rychlík z Roudnice přijel na stejné nádraží, ze kterého měl odjíždět i vlak do Řevnice, nemuseli jsme se nikam přesouvat,, jenom Honza zjistil, odkud tento spoj jede. Přesunuli jsme se tedy na správné nástupiště a zanedlouho k mé radosti Honza uviděl pana Žáčka. Usadili jsme se na volné místo a čekali na další okamžiky. Po chvíli nás pan Žáček spatřil a šel se s námi přivítat. Jako vždy to bylo velmi pěkné přivítání. Horní část vagonu, kde čtení probíhalo, se docela naplnila, část osazenstva tvořilo několik dětí ze dvou základních škol a jejich doprovod. Žáci té jedné základní školy byly ze šesté a sedmé třídy, děti druhé základní školy byly o něco menší. Než se vlak rozjel, mohly si děti nechat podepsat od autora knihy, které si přinesly, nechybělo ani hojné fotografování. Bylo pro mne velmi pěkné, když jsem z těch dětských hlasů slyšela, když se řeklo jméno autora, tu jejich krásnou čistou úctu a respekt. Samozřejmě, že děti celou dobu neseděly jako pěny, byly i trošku rozverné, ale to už k tomu tak nějak patří. Aby bylo čtení lépe slyšet, byly po vagonu rozmístěny dva reproduktory. Jakmile se vlak rozjel, organizátorka přivítala pasažéry na této akci a představila pana Žáčka. Ten se pak ujal slova a představil velmi příjemnou dámu, která měla z jeho dvou knih číst. Jednalo se o díla Ezopovy bajky a Sonety. Při cestě do Řevnice se četlo především z již zmíněných bajek. Když ta příjemná dáma jménem Blanka dočetla nějakou bajku, pan Žáček si velmi často převzal mikrofon a doplnil ji o nějakou vtipnou poznámku, ale padly od něj poznámky i poučné. Velmi se mi od něj líbila jedna z těch poučných a sice ta, že se někde dočetl, že se člověk skládá i z několika stejných prvků jako slunce. Podle jeho slov je tedy každý z nás sluníčkem. Zmiňoval se ale také třeba o kocourovi, kterého synovi hlídá na chalupě a o dalších zajímavostech. Cesta trvala zhruba třicet minut. Pak jsme se přesunuli na jiné nástupiště a zpáteční vlak přijel velmi brzy. Opět následovalo přivítání cestujících, ale tentokrát se četlo spíše z díla Sonety, přičemž ještě před začátkem čtení pan Žáček stručně pohovořil o tom, co sonet vlastně je. Další věcí, která se mi líbila byla ta, že si děti mohly určit, jaký úryvek se přečte z knihy, kterou si vzaly s sebou a komu toto čtení věnují. I zpáteční cesta uplynula docela rychle, ale před úplným rozloučením ještě přečetla ta příjemná dáma Blanka sonet k podle pana Žáčka té nejkrásnější hlásce, kterou máme, tedy k písmenku Ř. Následovala slova poděkování a rozloučení. Pak pasažéři odměnili potleskem toto krásné čtení, taktéž tomu bylo samozřejmě i na cestě tam. Vystoupili jsme z vlaku a počkali jsme ještě na pana Žáčka, abychom se s ním mohli rozloučit. Ten k nám dorazil v doprovodu své společnice, která četla z jeho děl. Prohodily jsme pár slov a to jak s autorem, tak i s tou příjjemnou Blankou. Pak přišlo potřesení si pravičkama a rozešli jsme se každý tam, kam potřeboval jít. Tato akce patřila k těm velmi pěkným, které jsem zažila a už nyní se moc těším na další ročník, který si nenechám ujít.