Od křtu brožurky Nejcennější poklad po současnost

Od mého posledního článku, který pojednával o křtu brožurky Nejcennější poklad se stala celá řada událostí. Pokusím se je co nejvíce zestručnit a o některých pak pojednám v samostatných článcích. V době křtu naší brožurky jsem se už dávno připravovala na mou svatbu, která měla proběhnout čtvrtého července v uherskobrodském kostele a hostina byla připravena v nedalekém příjemném motorestu. Přípravy tvořily jak církevní posezení a skupinové schůzky, tak se také domlouvala auta, co se bude jíst a pít, kolik bude pozvaných, řešili jsme svatební oznámení, ubytování a další příjemné starosti. V tom všem se mi naštěstí povedlo dokončit semestr a zbytek dnů do onoho července utekl dřív, než jsem se nadála. Do Brodu jsme tehdy přijeli s dostatečným časovým předstihem, tak se vše mohlo v klidu doladit. Čtvrtý červenec se velmi vydařil, z mé strany nad očekávání dobře. Obřad proběhl důstojně, měla jsem i družičky, mé neteře a synovce, kterým se myslím tahle funkce docela zamlouvala. Naše svatební barva byla modrá, tedy až na výzdobu kostela, ta byla klasická, bílé květy. Při nasazování snubního prstenu mému manželovi Honzovi jsem se trochu zapotila, přece jsem měla lehce trému. Jakmile jsme byli oddáni, přepravili jsme se auty k motorestu, kde se dle zvyku rozbil talíř, já držela lopatku a Honza zametal. Pak jsme dostali na tácku dvě skleničky, nebylo vidět, co v nich je a každý si měl vybrat. V jedné byla pálenka a ve druhé voda, mi osud přisoudil vodu. Dalším krásným zvykem bylo, že přítomní rozsypávali rýži, tu jsem pak měla všude, ale o tom to je. Pak jsme vstoupili do modře vyzdobeného salonku, kde táta pronesl přípitek a my si přiťukli přípitkovým vínem. Poté přinesli polévku. Mne a Honzu omotali nějakým ubrusem a dali nám speciální děrovanou lžíci, kterou jsme měli krmit jeden druhého. Lžíce na sobě měla dokonce i srdce. S tím krmením se jsme to vydrželi docela dlouho. Druhé jídlo, brambory, několik druhů masa a bazalkovou omáčku jsme pak konzumovali už klasicky. Po obědě Honza přečetl svatební přání a rozdávaly se svatební dary. No a po tomto aktu se už svatební hostina nesla v příjenné a ničím nevázané zábavě. Než jsme z Brodu odcestovali do Kostomlat, začali jsme s vyřizováním na úřadech a dalších institucích. Naši svatební cestu tvořil víkend, ještě s pár dalšími přáteli, kteří se tam také rozjeli, v hotelu zvaný Devět skal. Zbytek prázdnin jsme věnovali shánění jiného bytu, protožee jsme věděli, že v Kostomlatech nemůžeme zůstat. I s tímto vyřizováním bylo docela dost starostí, nakonec se ale vše podařilo k naší spokojenosti a od zhruba poloviny září bydlíme v pěkném a útulném bytě v Roudnici nad Labem. Poslední srpnový den jsem dostala od Dřevmuže svou druhou hůl, tu mou první mi někdo a žel dvakrát surovým chováním zlomil. Poprvé mi ji Dřevmuž tehdy opravil, ale podruhé už taková oprava nebyla moc možná. Obě události, kdy jsem měla zlomenou hůl, mi byly velmi líto, je to takový pocit, jako když člověk ztratí něco blízkého, k čemu má velmi pozitivní vztah. Ovšem tahle druhá hůl, rovněž z jasanu, je obrovský skvost. Je betelnější, než její předchůdkyně, má děrovanou rukojeť, což ji velmi odlehčuje a v její spodní části je vyřezáno srdce. Děrování na holi, vždy ve tvaru spirál, je na holi ve více jejich částech, v jednom jejím místě je přirozený suk. Když jsem ji dostala, první, čím mne hůl zaujala, byla její vůně, velmi zvláštní, nic podobného jsem nikdy necítila, velmi výrazná vůně dřeva, přírody a Dřevmužovy osobnosti, kterou do hole vložil. Další velmi zajímavá věc, která zaujme především lidi, kteří se na hůl mohou dívat, je sklo do hole vložené. Jsou tam dvě skla, jsou to jakési skleněné válečky, za dobu, co ji mám, lidem připomínala velmi roztodivné útvary. Jedno sklo je úplně nahoře a je dáno zhora dolů. Druhé sklo je už o něco níže a je pro změnu směřováno zprava do leva. Na konci hole je kovový konec, který je velmi výrazně slyšitelný, když se s holí jde, vydává velmi pěkný zvuk a odhání chodce, kteří by mi ji chtěli zlomit. Už se mi spoustukrát i stalo, že spíš, než že by někdo holi něco udělal, on sám se o ni praštil. O zážitcích s touto holí, kde budou události jako má několikadenní praxe na základní škole nebo další pochod na Říp, pojednám v jiných článcích. Od poloviny září jsem tedy pokračovala dále ve svých studiích v Brně a začali jsme zařizovat náš nový byt. Tu a tam jsme se samozřejmě stavili i v Uherském Brodě, protože i tam jsme ještě stále museli mnoho věcí vyřídit. Koncem listopadu jsem dostala jednu z nejúžasnějších pozvánek. Byla to vstupenka pro splnění mého snu, v nějž jsem tajně doufala, že by se mohl někdy vyplnit. Tohle pozvání se neodmítá a my s Honzou přijali. Ovšem, o co jde, se také dozvíte v dalším článku, prozradím jen, že po skončení oné návštěvy v Praze, jsem si říkala, jestli je to vše pravda nebo sen, ovšem několik jasných důkazů prozradilo, že se mi to nezdálo... Další věc, o níž se zmíním, a která mne docela dost naučila pokoře, je skutečnost, že už dlouhou dobu mám trable s palcem u levé ruky. Nemohla jsem ho ani natáhnout, ani pokrčit, tak jsem svou situaci začala řešit nejdříve v srpnu v Roudnici. Nakonec jsem skončila na ortopedii, kde jsem do onoho místa dostala injekci. Palec se ale ijak významně nezlepšil, tak jsem pak už počala tento problém řešit v Brně na úrazovce. Tam začali tradičně, dali mi zápěstí na dva týdny do sádry, jestli se to neuklidní. Poprvé v životě jsem tedy měla žít se sádrou a nebyla jsem tím vůbec nadšena. V tu ránu si člověk uvědomí, jak je palec ruky velmi potřebný i na ty nejbanálnější činnosti a jak bez něj jde vše hůř a pomaleji. Některé činnosti jsem dokázala s problémy jako třeba zabalit si notebook, když jsem chtěla cestovat na přednášky, jiné vůbec, jako například krájení masa nebo zavazování tkaniček. Každý má svou hrdost a velmi se mi příčilo říct někomu o takový druh pomoci, ale nakonec mi nic jiného nezbylo, tak jsem vždy se skloněnou hlavou někoho vyhledala, kdo mi pomohl. Po sejmutí sádry byla ale situace pořád stejná, tak jsem skončila u velmi příjemné plastické chiruržky. Ta zhodnotila, že se musí provést malý zákrok skalpelem v místním umrtvení a uvolnit šlachu, která mi v pohybu brání. Podstoupila jsem ten zákrok, ale ani poté se situace nijak výrazně nezlepšila. Byla jsem doporučena na ortopedii, kde mi lékař do palce dal další injekci, po ní je konečně prst lepší a doporučil mi rehabilitace. Uvidíme tedy, jak se bude tato problematika vyvíjet dál, ale mohu říct, že vskutku mne tyto trable, ač na první pohled nijak vážné, hodně naučily pokoře a tomu, že se nemůžu bát říct o byť i sebevíc banální a nemožně znějící pomoc. Vánoce i Silvestr, to vše proběhlo v poklidu, zkoušky mám rovněž za sebou a já se velmi těším, co mi přinese za zážitky tento počínající rok.