Futsalové soustředění ve Vyškovci u Starého Hrozenkova

Od 16. do 21. července tohoto roku se konalo futsalové soustředění ve Vyškovci u Starého Hrozenkova. Vyškovec se nachází v oblasti Bílých Karpat. Odpoledne a večer jsme po příjezdu strávili aklimatizací a mírnou prohlídkou okolí, hlavně učením se krátké cesty na nedaleké hřiště. Ubytovaní jsme byli v chatě Valmont. Náš brněnský tým se soustředění účastnil v téměř celém počtu, tým Prahy během týdne ještě několik hráčů doplnilo. Program byl sestaven tak, že se dopoledne a odpoledne dvě a půl hodiny konaly tréninky. V sobotu jsme s tím vším taky začali. Každý trénink vedl jiný z trenérů. V některých se cvičila kondička, v dalších nejrůznější techniky s míčem jako přesnost nahrávek, správné vedení míče, jeho následné zpracování, střely na bránu z místa či běhu. Mnohá cvičení byla podobná jako minulý rok např. golf, kdy každý hráč musel maximálně přesně asistentu přihrát, jestliže ten nezpracoval, musel hráč běžet k míči, přihrát znovu a čím méně přihrávek na trenéra bylo, tím lépe. Další věc, která se mi líbila bylo tzv. bago. Hráči byli v kruhu,jeden ve středu. Kruh si mezi sebou přihrával a ten, kdo byl uvnitř, musel míč dostihnout, zpracovat či se ho jen dotknout a poté se hráč v kruhu prostřídal.

Nedělní dopoledne jsme strávili opět tréninkem a odpoledne měla být změna. Trenéři pro nás připravili tzv. bojovou hru. Byli jsme rozděleni do tří družstev. Trasa vedla okruhem kolem Vyškovce po turistických značkách. Bylo šest stanovišť, začínalo se na hřišti, kde úkol zněl nastřílet maximum branek ze tří různých vzdáleností. Druhé stanoviště nás mělo vyzkoušet v dovednosti, jak poznáme různé věci či byliny, což bylo velmi zajímavé. Z bylin jsme měli vždy dvě varianty, sušenou bylinu a odvar. Věci ale byly těžší, než byliny, protože jsme v rukou drželi takové, které běžně k vidění nejsou např. imitace ruského samovaru, kokon Bource morušového a další téměř muzejní věci. Další stanoviště bylo rovněž velmi zajímavé. Měli jsme vymyslet co nejvíce kombinací, kdy jsme byli ve čtyřech, a měli jsme se pochytat tak, že maximum povolených rukou byly tři a nohy dvě, takto vymyslet co nejvíce poloh, chvíli tou polohou jít, takže nejrůznější podoby trakařů, kdy jeden si vzal druhého na záda, zbytek skákal po jedné noze, fyzicky trochu náročné, ale velmi vtipné a zajímavé. Dalším úkolem byl test futsalových dovedností. Předposlední úkol tkvěl v tom, že bylo několik kategorií slov a my jsme se měli otázkami, na něž se dá odpovědět ano nebo ne, ptát na význam slova. No a jak už to u těchto her bývá, poslední úkol zněl, že musíme dle nahrané cesty najít poklad. Našli ho všichni, sice toho dne nebylo horko, ale přesto všem přišel víc než jen k duhu. Večer se konalo vyhlášení nejlepšího družstva a proběhlo také losování hráčů do zápasu smíšených týmů. Nejlepší oceněné družstvo dostalo výtečnou odměnu – meloun napuštěný rumem. Pondělní zápas smíšených týmů probíhal v typické futsalové atmosféře a v příjemném počasí. No a v úterý se mělo rozhodnout, komu připadne pohár, který Brno v Nymburku vyhrálo. Zápas byl moc pěkný, hráči na obou stranách vyvíjeli tlak, mnozí se dostávali do šancí, obrana na obou stranách ale dělala maximum, aby ubránila. Jako při každém zápase se stalo několik srážek a faulů, přesto ale se štěstěna tentokrát přiklonila k Praze, která vyhrála putovní pohár. V podvečer dostali cenu hráči vyhlášení za nejlepšího útočníka, obránce a za nejférovějšího. Závěrečný večer jsme strávili u táboráku, i když ještě nedlouho před jeho zapálením pršelo. Až na několik mírných i vážnějších úrazů bylo letošní soustředění nádherné, plné nových poznatků, legrace, futsalové rivality, dokonce se na nás přijel podívat i prezident svazu zrakově postižených sportovců, čehož si velmi vážím, stejně tak i toho, že futsal mohu hrát s tak úžasnými trenéry a hráči.

Handicamp

Horolezecký oddíl Matahari uspořádal od 25. do 27 června tohoto roku, jako i loni a vícekrát, tzv. handicamp. Akci jsme měli prožít v Orlických horách. Bydlet jsme měli v obci a campu Pastviny, kde se nacházela nedaleko stejnojmenná přehradní nádrž. V sobotu vše začalo, zhruba kolem deváté jsme vyrazili na skály vzdálené asi šest kilometrů od campu. Výšlap vedl téměř stále do kopce lesní cestou po kořenech a kamenech, při cestě jsme si udělali asi tři přestávky. Výšlap dal mnohým zabrat, mnozí konstatovali, že se unavíme ještě před lezením a rozhodlo se, že zpátky nás členové Matahari odvezou. Skály se jmenovali Studenecké nebo také Studenské, nachází se zde blízko obec Studenec. Jsou tvořeny horninou zvaná rula, docela členité, obtížnosti od 3 po 7. Lézt se měly cesty s tzv. horním jištěním. Základ tvořily boty lezačky, sedací úvazek a helma, ta byla povinná a téměř nejdůležitější kvůli případným padajícím kamenům. Kvůli lepší bezpečnosti jsem měla i prsní úvazek, vlastní odsedávačku kvůli samojištění, kyblík, což je jistítko a několik karabin. Mohlo se používat i magnezium pro usnadnění lezení, mnozí ale říkají, že by se venku v přírodě používat nemělo. První cesta, stejně jako většina byla obtížnosti 5. Jak jsem již říkala, skála byla relativně členitá, tato cesta nebyla ale natažena tak, že by mne někdo jistil zdola a pak mne spustil, nýbrž tak, že mne jistili zhora a já pak měla slanit dolů, pokud tedy skálu pokořím. Na mnohých místech rostla tráva nebo mech, občas se objevil převis či skalní komín a nemít helmu byla bych krom do kolen či holení praštěná ještě i do hlavy a to by nebylo nejlepší... Po několika minutách jsem cestu zdolala a byl to nádherný pocit, být tam nahoře na skále, vdechovat vzduch, kochat se krajinou a utvořit si lepší obrázek poté, co mi okolí popsal ten,kdo mne jistil, tentokrát člen firmy Singing Rock. Když člověk nedělá dlouho slaňování, tak vyjde ze cviku a opět jsem zažívala ty zvláštní pocity, kdy máte přirozený respekt a mírné obavy z toho udělat první krok dooprázdna, jste v sedáku v záklonu, v prsáku, helmě a odsedávačce, držíte oběma rukama lano, které popouštíte a buší vám srdce očekáváním a adrenalinem... V sobotu jsem dala cest celkem čtyři, slanila jsem ale jen tu jednu první, ze zbytku mě buď spustili, nebo byl terén takový, že bylo možno jít pěšky. Večer pak se dělal oheň, opékaly se špekáčky, popíjelo se a výtečně se vtipkovalo... Neděle se nesla ve znamení větší relaxace. Toho dne jsem dala cesty jen dvě, člověk už byl přece víc unavený, ale možná tím hezčí pocit to byl. Vždy, když se mi poštěstí být na skalách, je to něco úžasného, člověk je venku na čerstvém vzduchu, vnímá teplo slunečních paprsků, krásné pocity z výšky a přírody, pěkně se zapotí, bojuje se skalami a nevzdává se a to je hlavní! Díky všem, kteří mi lezení umožnili, snad se podobná akce zas brzy zopakuje.