Handicamp

Horolezecký oddíl Matahari uspořádal od 25. do 27 června tohoto roku, jako i loni a vícekrát, tzv. handicamp. Akci jsme měli prožít v Orlických horách. Bydlet jsme měli v obci a campu Pastviny, kde se nacházela nedaleko stejnojmenná přehradní nádrž. V sobotu vše začalo, zhruba kolem deváté jsme vyrazili na skály vzdálené asi šest kilometrů od campu. Výšlap vedl téměř stále do kopce lesní cestou po kořenech a kamenech, při cestě jsme si udělali asi tři přestávky. Výšlap dal mnohým zabrat, mnozí konstatovali, že se unavíme ještě před lezením a rozhodlo se, že zpátky nás členové Matahari odvezou. Skály se jmenovali Studenecké nebo také Studenské, nachází se zde blízko obec Studenec. Jsou tvořeny horninou zvaná rula, docela členité, obtížnosti od 3 po 7. Lézt se měly cesty s tzv. horním jištěním. Základ tvořily boty lezačky, sedací úvazek a helma, ta byla povinná a téměř nejdůležitější kvůli případným padajícím kamenům. Kvůli lepší bezpečnosti jsem měla i prsní úvazek, vlastní odsedávačku kvůli samojištění, kyblík, což je jistítko a několik karabin. Mohlo se používat i magnezium pro usnadnění lezení, mnozí ale říkají, že by se venku v přírodě používat nemělo. První cesta, stejně jako většina byla obtížnosti 5. Jak jsem již říkala, skála byla relativně členitá, tato cesta nebyla ale natažena tak, že by mne někdo jistil zdola a pak mne spustil, nýbrž tak, že mne jistili zhora a já pak měla slanit dolů, pokud tedy skálu pokořím. Na mnohých místech rostla tráva nebo mech, občas se objevil převis či skalní komín a nemít helmu byla bych krom do kolen či holení praštěná ještě i do hlavy a to by nebylo nejlepší... Po několika minutách jsem cestu zdolala a byl to nádherný pocit, být tam nahoře na skále, vdechovat vzduch, kochat se krajinou a utvořit si lepší obrázek poté, co mi okolí popsal ten,kdo mne jistil, tentokrát člen firmy Singing Rock. Když člověk nedělá dlouho slaňování, tak vyjde ze cviku a opět jsem zažívala ty zvláštní pocity, kdy máte přirozený respekt a mírné obavy z toho udělat první krok dooprázdna, jste v sedáku v záklonu, v prsáku, helmě a odsedávačce, držíte oběma rukama lano, které popouštíte a buší vám srdce očekáváním a adrenalinem... V sobotu jsem dala cest celkem čtyři, slanila jsem ale jen tu jednu první, ze zbytku mě buď spustili, nebo byl terén takový, že bylo možno jít pěšky. Večer pak se dělal oheň, opékaly se špekáčky, popíjelo se a výtečně se vtipkovalo... Neděle se nesla ve znamení větší relaxace. Toho dne jsem dala cesty jen dvě, člověk už byl přece víc unavený, ale možná tím hezčí pocit to byl. Vždy, když se mi poštěstí být na skalách, je to něco úžasného, člověk je venku na čerstvém vzduchu, vnímá teplo slunečních paprsků, krásné pocity z výšky a přírody, pěkně se zapotí, bojuje se skalami a nevzdává se a to je hlavní! Díky všem, kteří mi lezení umožnili, snad se podobná akce zas brzy zopakuje.