Nikdy se nevzdávej

Heslem Nikdy se nevzdávej byla pojmenována beseda v salonku jednoho uherskobrodského hotelu, kterou pořádalo sdružení Rovných šancí. Toto sdružení se zabývá odstraňováním bariér v životě zdravotně postižených. Protože jsem v Uherském Brodě vykonávala dvoutýdenní praxi, byla jsem rovněž i já pozvána na tuto besedu. Heslo mne velmi zaujalo a já pochopitelně přijala. Hovořit o svém životním příběhu měla paní Jana Hrdá. Byla to velmi příjemná paní, kterážto pololežela na speciálně upraveném vozíku. Zdravotně postižených se na této besedě sešla celá řada, většinou se jednalo o vozíčkáře, ale i lidi s mentálním znevýhodněním, několik nevidomých a jejich průvodci či známí. Slova se nejdřív ujal Mgr. Uherek, který besedu zahájil. Poté začala hovořit paní Hrdá, držitelka ceny Olgy Havlové. Hlas měla velmi příjemný a začala vyprávět o sobě. Hovořila o svém dětství, byla zdravá, bydlela v Praze, její táta byl filosof a historik, maminku měla taky velmi ráda. Paní Jana byla z dvojčat, avšak její sestra nepřežila. Tehdy jí maminka řekla krásné heslo, kterým se ona držela a stále tomu tak je, toto heslo se mi velmi líbí a totiž že: Musíš žít za dva! Jana rostla, roky plynuly, vystudovala i gymnázium v Praze. Dokončila školy, vdala se a postupem času měla dvě děti. Byla jim dobrou mámou. K jedné z jejich zálib patřilo poslouchání oper, chtěla se tomu také věnovat, ale nikdy se ke svému koníčku profesionálně nedostala, naučila se ale správně dýchat i zpívat. Ani se nenadála a bylo jí třicet let. A najednou se to stalo, krutá rána osudu! Přišla autonehoda! Jana na tom byla moc zle, až tak, že si zlomila vaz. Přežila jen zázrakem! Díky své zálibě, že se chtěla stát operní zpěvačkou. Jak si totiž zlomila vaz, přerazila si páteř a tím i mezižeberní svaly, díky kterým každý člověk dýchá. Ona, jak se naučila dýchat jinak, břichem, díky tomu zůstala naživu! Dlouho to trvalo, než se dostala z nemocnice domů, byla pak také i v Kladrubech, kde je rehabilitační centrum pro vozíčkáře. Ocitla se doma, zůstala ale skoro úplně ochrnutá, pohyblivou a to ještě jen málo má jen jednu ruku. Rovněž i její máma už byla nemocná, měla dvě děti a manžela. Začala se rvát se životem a nebylo to lehké, naopak. Potřebovala stálou péči a rovněž i někoho, kdo by jí pomohl se s tím vším smířit. Aniž to věděla, zasluhovala se o první osobní asistenci. Povedlo se jí sehnat několik dobrovolníků. Nebydleli už v Praze, ale v Kralupech. Situace se stávala vážnou, její máma na tom byla stále hůř, ani její manžel již nezvládal situaci, měl zdravou ženu a teď... Ona to vše velmi dobře cítila a pomýšlela potají i na to, že by odešla z tohoto světa, kousek od místa, kde bydlela, se nacházel potůček, stačilo tak málo... Pak si ale vzpomněla na mámu. Ta přece taky bojuje se svou nemocí a proč? Pro ty, kteří jí byli blízcí... Něco se v ní zlomilo a ona si řekla, že to přece nemůže udělat! Má tady pořád mámu a děti! Zatnula zuby a začala bojovat, rvát se s nelítostným životem. Krom výchovy dětí se zaměřila na další cíl, zpřístupnit zdravotně postiženým někoho, kdo by se o ně staral, tedy osobní asistenty. Jen velmi pomalu a nesnadno se prokousávala k úspěchům, ale během let se jí dařilo. Její snahy a obrovité úsilí byli schváleny až o mnoho let později, řádově se jednalo o desítky let, jmenovala rok 2007. Přesto ale byla za její obrovské snahy oceněna, získala prestižní cenu Olgy Havlové, čehož si velmi považovala a tím víc se dala do bojů za sebe i druhé se státními institucemi. Vyprávěla nám příběh o tom, jak měla někam cestovat vlakem. Dráhy jí tehdy přislíbily k vlaku plošinu. Stala se ale nehoda a nikdo ji neinformoval. Ona, jak je bojovná, nikoli ale útočná, se po právu rozčílila a přislíbila Českým drahám, že si tohle za rámeček nedají. A skutečně tomu tak bylo, vznesla několik ztížností, kterým bylo vyhověno. Od té doby uplynulo pět let. Z tehdejších třech plošin v celé republice jich je v současné době 140. Rovněž říkala, že se s každým snaží jednat laskavě a přívětivě. A dalším heslem, které mne fascinovalo bylo, když říkala, že když jde s někým jednat, že se snaží být připravenější než ten druhý. Když někdo říká nesmysly, že je daná věc tak a tak, ona argumentuje slovy: "Proč je tedy daná věc v zákoně jinak..." Je to člověk s obrovskými schopnostmi i přes svůj handicap. Žije nejen pro sebe, ale hlavně pro druhé a snaží se nám všem pomáhat, bojovat za nás u posudkových lékařů, když nechtějí mnohým uznat to, co jim patří. Po jejím příběhu se rozjela diskuse na problémy, které nás zajímaly. Další vozíčkář besedu a diskusi prokládal písněmi, které hrál na kytaru a zpíval, texty byly vynikající a humorné. Tato beseda a diskuse o sociálních problémech některých mi dala opravdu hodně. Paní Hrdá mne motivovala k tomu, že být připravenější, než druhý, může znamenat výhru.