Moje červencové lezení na venkovní stěně

Stalo se, že jsem byla druhý týden v červenci v Brně. Shodou náhod mi napsal můj kamarád Saša, o němž jsem psala v článku o Handicampu. Ve zprávě bylo, jestli bych si chtěla zalozit. Tuhle akci jsme plánovali už déle a já samozřejmě ráda souhlasila. Dohodli jsme se, že na stěnu dorazí ještě kamoška Ivča a kamarád Pavel, které můžete znát z již zmíněnéo článku o Handicampu. Já si se Sašou dala sraz ve středisku Teiresiás. Setkali jsme se a jali jsme se na venkovní umělou stěnu dopravovat jeho autem. Naše cesta směřovala do Brna Modřic, kde je u obchodního centra Olympie umělá stěna. Od počátku až po konec jsem čerpala nové zkušenosti. Jela jsem poprvé v životě autem s mým kamarádem a dokonce jsme si v rámci možností i popovídali. Dorazili jsme na místo, tam nás ale ještě nikdo nečekal. Saša ale nelenil a jal mi ukazovat, co kde v areálu je od šaten, až po prostory umělé stěny a jak vypadá. Byly to tzv. věže, jakési bloky, čtyři až pět, na nichž se nacházelo mnoho cest. Stěna připomínala téměř úplně skálu. Protože jsem ale s sebou neměla lezecké věci, musela jsem si půjčit od Saši a pracovníků stěny. Navlékla jsem se tedy opět po delší době do věcí a to už přišel i Pavel. Ukázalo se, že Ivča z časových důvodů nedorazí, my jsme ale přesto pokračovali v akci, která teprve začínala. Saša mi sdělil, že první polezu já. Zvolil mi relativně lehkou cestu, já se navázala a on si mne dal do jištění. Další nová zkušenost, kdy mne, nevidomou, jistí neslyšící, naprosto perfektní! Pavel se ještě soukal do věcí a díval se na nás. Jala jsem se zdolávat cestu. Po každém úseku následovala expreska, což je karabina, kterou musíte vycvaknout z lana, abyste mohli pokračovat dál. Domluvili jsme se se Sašou, že až budu nahoře, posadím se do sedáku a to mělo být znamení, aby mne spustil dolů. Povedlo se a já se ocitla na matičce zemi. To už byl oblečen a rozcvičen také Pavel a chtěl si zalozit. Saša řekl, že ho budu jistit já. Byla jsem trochu překvapena, možná i Pavel, ale souhlasil a já se do toho dala s pomocí Saši, říkal mi, co dělám špatně a co dobře. Dopadlo vše, jak mělo a já se jala zdolávat druhou a o něco těžší cestu, všechny mi volil Saša. To už byl ku pomoci i Pavel, kdyby nastaly trable s komunikací a mnohdy se jeho pomoc velmi hodila. Já pokořila i tuhle cestu a mezitím, co jsem odpočívala, si zalozili ti dva. Pak mi Saša zvolil třetí cestu a ta byla vskutku velmi obtížná. Malé stupy, daleko od sebe, mnohdy převis. Lezla jsem ji dlouhé minuty, mnohdy mi to uklouzlo a já si sedla do sedáku. Lano na venkovních stěnách či skalách je pružné a tím pádem se ocitnete o několik centimetrů níž, než jste původně byli a vy musíte ty centimetry pak zdolávat znovu. Pořádně jsem se unavila, než jsem tuto cestu pokořila. Nahoře ale ty pocity byly krásné a v duchu jsem si říkala: Vy všichni, a oni ví, kdo to jsou, kvůli vám tuto cestu lezu, jsem tady! Opět jsem pak dole odpočívala amí dva přátelé lezli. Před odchodem dorazila Ivča, ale jen aby se na nás podívala jak nám to jde. Já si dala ještě poslední cestu, už lehčí a nakonec jsem ji také úspěšně zdolala. Tahle akce pro mne byla vynikající, doufám, že není poslední. Díky všem za čas a trpělivost, které mi věnovali. Díky Sašovi i za nové zkušenosti a za legraci.