Zážitky z dovolené v severních Čechách

Od šestého do třináctého srpna jsme si vyrazili na dovolenou do severních Čech, do míst kousek od Českého ráje, ale také od Krkonoš, kde jsme ještě nebyli. V Brně jsme po cestě nabrali druhou skupinku s autem a mohli jsme vyrazit, ač nám počasí nepřálo. Jeli jsme v téměř stejné sestavě jako jezdíváme většinou. Přestávek po cestě bylo jen málo a po troše bloudění u města Semily, kde měla být nedaleko cílová vesnička Bozkov, jsme přijeli na místo určení. Tam nás přivítali majitelé chalupy,již starší, ale příjemní lidé a ukázali a sdělili nám, co a jak a co jsme potřebovali vědět. Po vybalení se, ubytování a občerstvení jsme šli, jako tomu bývá každý rok, prozkoumat vesničku BoZkov. Věděli jsme, že někde tam má být poutní místo s kostelem a pramenem vody. Po chvilce hledání a doptávání jsme ono poutní místo našli. Omyli jsme se v pramenu a ti, kteří chtěli se šli podívat do otevřeného kostela, který byl moc pěkný. Krom místa s pramenem jsme ještě zjistili, že zde jsou v blízkosti i dvě restaurace a obchod. Druhého dne, rovněž v deštivém počasí, jsme se rozdělili. Někteří z nás šli toho dne do kostela, kde se konala také mše a zbytek se šel podívat do nedalekého lesa na houby, které také našli, jen ale málo. Naši "houbaři" domluvili, že na tentýž den na odpoledne nás objednají do bozkovských dolomitových jeskyní a to se také stalo. Celý den tak střídavě pršelo, jako ostatně většinu naší dovolené. Počasí nás ale neodradilo a vyzbrojeni vybavením do deště jsme vyrazili k jeskyním. Cesta mohla trvat patnáct až dvacet minut relativně pěkným terénem. Zanedlouho, co jsme dorazili, pro nás přišel průvodce a my vkročili do chladných prostor jeskyně, kde nám průvodce počal vyprávět o vzniku jeskyní. Celý rok zde panuje stálá teplota jak vzduchu, tak i vody, tedy kolem osmi stupňů. Procházeli jsme různými chodbami s krásnými krápníky a s trochou fantazie zde člověk viděl vskutku to, co průvodce říkal, že vidět může např. sloní uši. Některé chodby byly prostorné, jiné méně, mnohdy se kráčelo po kluzkých schodech či prostory s nízkými stropy. Prohlídka jeskyní se vším všudy pro mne byla nesmírně zajímavá a poučná, průvodce hýřil vtipem. Při cestě zpět do chalupy ale opět pršelo. Večery jsme trávili příjemnou konverzací. Protože v pondělí pršelo, rozhodli jsme se, že den strávíme ve městě Jičíně, kde jsme před lety sice už byli, ale my tentokrát chtěli navštívit místní aqua park. Tam nám všem bylo příjemně a patřičně jsme se za ty tři hodiny vyřádili na různých atrakcích a to v bazéně nebo na tobogánu či v divoké řece nebo v parní sauně. Úterní den jsme konečně strávili naším prvním výšlapem, protože se počasí trošku umoudřilo. Vyšlápli jsme si na Riegrovu stezku, což byl pěší několikakilometrový úsek. Nejdřív tedy naše cesta vedla z BoZkova do Semil a pak dál po turistických značkách. Šlo se jak po asfaltové cestě, tak také po kamenech, jak dolů, tak i nahoru. Jestliže někdo cítil, že je výšlap příliš dlouhý, rozdělili jsme se a každý ušel jen tolik, kolik dokázal. Přesto ale většina z nás tuto stezku prošla od počátku až po konec a ač byl výšlap dlouhý a místy i akční, jak to tak bývá vzhledem k cestám, spokojení jsme byli všichni. Středu jsme strávili víc odpočinkově a navštívili jsme město Turnov, kde jsme se prošli po náměstí, viděli kostel a pak jsme zamířili na zámek Hrubý Rohozec. Cesta mohla mít přes jeden kilometr, kdy se kráčelo nahoru po schodech. Koupili jsme si ti, kteří chtěli, lístky na zámek s prohlídkou. Ta byla rozdělena na dvě části, my si ale dali jen jednu část. Průvodkyně byla milá a sympatická a přebrala si naši skupinu. Nejdřív jsme stanuli na nádvoří, kde pohovořila o historii, o tom, jak zámek vypadá nyní a poté jsme zamířili do sklepení. Tam jsme se prošli celkem třemi sklepy, každý sloužil na něco jiného. Zdejší rod více než vínu holdoval pivu a měl také vlastní pivovar. Zajímavé bylo, že v jednom ze sklepů zvaném lednička ukládali vskutku led na slámě, který uplatnili jak ve svém pivovaru, tak ho také vyváželi dál. V těchto podmínkách led vydržel celý rok, než byl led další. Po prohlídce sklepů jsme zamířili nahoru do patra zámku. Tam jsme si vzali zámecké papuče, jak to na zámcích bývá a jali jsme se prohlížet zámecké pokoje služebných, guvernantky, synů zdejšího hraběte i pokoj hraběte, vrchnostenskou kancelář. V jednom pokoji nám dokonce pustili i hrací skříňku a já si mohla na leccos sáhnout ať už staré a krásně zpracované židle, stoly, tak i postel či vyřezávané dveře. Prohlídka zámku se mi velmi líbila a opět jsem se hodně dověděla. Předposlední, čtvrteční den jsme si vyjeli do typicky krkonošského střediska Harrachov. Tam jsme se prošli městem a viděli jsme také Mumlavský vodopád. Pak jsme si koupili lístky na lanovku, kterou jsme také vyjeli nahoru. Lanovka neměla kabinky, leč normální sedačky. Ten den byla pěkná zima a foukalo pořádně, jak v Harrachově, tak i na lanovce a nahoře na kopci, na který jsme vystoupali lanovkou. Cesta mohla trvat tak dvacet minut a místy byly prý krásné výhledy. Ocitli jsme se na Čertově hoře a odtut jsme stoupali dál cestami kamenitými a kořenitými. Vystoupali jsme až na Janovu skálu, kde jsme si udělali přestávku a po načerpání sil jsme se jali sestupovat zpět k lanovce. Jakmile jsme se dostali zpět do Harrachova lanovkou, zamířili jsme ještě k nedaleké bobové dráze, což byli vozíky, vy jste nastoupili, vyvezli vás nahoru na kopec, který mohl mít tak tři sta metrů, možná více a pak vás pustili dolů. Vy jste museli brzdit a naklánět se v zatáčkách. Těm, kteří se zúčastnili tohoto řádění se to velmi líbilo a dali si pak jízdu ještě jednou. Hlavně moje neteř Natálka byla tak nadšena, že jen horko těžko šla zpátky. Poslední den v pátek jsme zamířili do dalšího známého střediska Do Špindlu. Ten jsme si rovněž prošli, mohl být zhruba stejně velký jako Harrachov,všude sjezdovky a vleky. Také zde jsme si koupili lístky na lanovku a vyjeli jsme na vrch zvaný Medvědín. Chtěli jsme se dostat k prameni řeky Labe a tato představa pro mne byla monumentální a nádherná. Cesta nejdřív vedla relativně dlouho po silnici, pak jsme se ale dostali do lesa a kráčeli jsme po jiném terénu. Větší část cesty tvořila lávka složená ze dvou klád vedle sebe, pod níž bylo bahno. Po této lávce se mi dost špatně šlo, ale vše se v rámci možností zvládlo. Cesta pak vedla dál a pořád se stoupalo do kopce. Asi v polovině cesty se někteří z nás opět rozdělili kvůli náročnosti terénu a zbytek pokračoval dál. Já měla vynikající průvodce, hlavně ségru Renču a moji tetu, které to vše zvládali bravurně. Cesta se pak změnila na stoupák, kde byli jednak menší potůčky, které stačilo vhodně velkým krokem překročit, ale také na tzv. terénní vlny, terénní nerovnosti, které cestu brázdily vždy po třech až pěti metrech a zde se hodně špatně šlo. Zde jsme viděli také jeden menší vodopád, který se nám velmi líbil. Tu a tam z oblohy spadlo pár kapek, ale nic velkého. A konečně jsme se ocitli u pramene labe, kde bylo velké množství lidí. Splnilo se mi tedy to, že jsem stanula u pramene této velké řeky a pocity byly k nezaplacení. Pramen nebyl nijak velký a byl ohraničený betonovou skruží. Zvláštnost byla, že zde byly vyobrazeny na ceduli erby měst, kterými řeka Labe protéká. Po krátké přestávce jsme se jali kráčet tu náročnou cestu zpět. Sil ubývalo a terén byl náročný, nakonec jsme ale vše úspěšně zvládli a je vynikající, že se nikomu nic nestalo. Večer jsme završili v bozkovské restauraci pořádnou a zaslouženou večeří. Tahle dovolená byla pro mne hrozně fajn, jak co se týče zážitků a toho, kde jsme všude byli, ale také i tím, že jsem si užila hrozně moc legrace a všem za ni hrozně moc děkuju.