Mé zážitky z handicampu v Jeseníkách

Od čtrnáctého do šestnáctého září se za spolupráce střediska Teiresiás, horolezeckého oddílu Matahari a firmy Singing rock konal další ročník handicampu. Tentokrát organizátoři zvolili oblast v Jeseníkách zvanou Rabštejn. Nacházejí se zde skály z břidlice s lezeckou obtížností 3 a výše, oblast je tedy dobrá jak pro lezce začátečníky, tak i pro pokročilé. Pro většinu zúčastněných bylo ubytování zajištěno v chatě, vedle níž se nacházel ještě penzion s restaurací. První den, v pátek, jsme si po příjezdu šli prohlédnout nedaleké skály, kde se nacházela také vyhlídka. Po trochu krkolomném, ale správně akčním stoupání jsme se ocitli na místě, kde byl prý podle popisu pěkný výhled do kraje s hezkou přírodou kolem a lesy. Po návratu, kdy už byl večer, dorazila většina účastníků handicampu. Proto jsme se sešli v restauraci, kde se někteří občerstvili a zbývající část dne se trávila formou volné zábavy, tedy konverzace každý s každým. Druhého dne jsme se vydali na skály, abychom mohli všichni zdolat první cesty. Cesta ke skalám, nacházelo se zde totiž více stěn, byla ještě krkolomnější než v pátek, protože jsme se kráčeli sportovně zničit jinam. Překonávali jsme cestu v lese, okolo nás stromy, na zemi spoustu kamenů a kořenů, jak to tak bývá. Čím víc jsme se blížili ke skalám, tím bylo stoupání větší. Musím podotknout, že za celou akci jsem měla výtečné průvodce po těchto cestách i při samotném lezení a patří jim můj velký dík. Po zhruba dvaceti minutách pomalejší chůze jsme se ocitli u skal, kde byl handicamp jedním ze členů firmy Singing rock zahájen. Pak někteří z lezců šli připravit několik cest a zbytek účastníků se pomalu chystalo na lezení. Instruktorů i horolezeckého materiálu bylo dost, začalo se s překonáváním cest velmi brzy. Před samotným lezením nám jeden z metodiků sdělil několik informací o tzv. prusíkování. Prusíkův uzel patří v lezení k uzlům důležitým a slouží k tomu, pokud se lezci stane situace, že někde zůstane viset a potřebuje se dostat nahoru. Uvážou se dva uzly, jeden slouží na ruce a druhý na nohy. Uzel má tu vlastnost, pokud ho lezec zatíží, sedne si do lana, že se zasekne a nehýbá se. Naopak, jestli je uzel povolen, do jednoho z nich si lezec stoupne, je druhý uzel, ten na ruce, natolik volný, že se jím dá pohybovat a posouvat ho po laně. Po posunu uzlu si lezec opět do lana a úvazku sedne, uzel se přitáhne a celá akce se opakuje znovu a znovu. Takto se lezec dostává pomalu nahoru. Někteří už začali s lezením, jiní si šli zkoušet již zmíněné prusíkování. Musím sama za sebe říci, že je to činnost relativně náročná, ale pro mě se stala velmi poučnou. Až po přenechání uzlu jiným jsem si ve chvilkovém odpočinku počala všímat změny počasí, především faktu, že začal foukat hodně ostrý vítr, který se stával nepříjemným. Protože bylo potřeba se conejrychleji opět zahřát, vydala jsem se s jedním z instruktorů zdolávat první z cest. Lezení, po nezbytném navázání, fungovalo obvykle tak, že dokud instruktor viděl, pokud nelezl vedle lezce, se snažil radami usnadnit cestu nahoru slovy, kam má dát člověk ruku nebo nohu. Skály byly chladné, místy méně či více členité, tu a tam porostlé mechem, kapradím či travou. Opět jsem mohla zažívat ty krásné pocity spojené se zdoláváním cesty, cítila jsem vítr ve tvářích, dotýkala jsem se skály a pokoušela jsem se ji vylézt. Tu a tam, jak už to bývá, se člověk odřel nebo otloukl kolena o výčnělek, ale bez toho si své lezení snad už ani nedokážu představit. Pocit, kdy jsem byla tam nahoře, byl k nezaplacení a než jsem se dostala dolů, notnou chvíli jsem se tam na vrcholu cesty kochala krajinou. Druhá cesta už byla těžší, ale stejně nádherná jako předchozí, kde místy nebyly úplně dobré stupy či chyty, což k lezení samozřejmě patří. Třetí, poslední a nejtěžší cesta byla zajímavá tím, že na jejím vrcholu vytvořili instruktoři tzv. přemostění. Lany s kladkou spojili jednu skálu s druhou. Když tedy lezec vylezl tuto těžkou cestu, za odměnu se dolů dostával tzv. lanovkou, což byl zvláštní a krásný pocit adrenalinu, který jsem vnímala, zároveň jsem si na této cestě vyzkoušela i traverzovat. Už poněkolikáté jsem se u těchto lezeckých akcí mohla přesvědčit, jak nesmírně důležité je mít při lezení, ale i pod skalami helmu. První lezecký den splnil nadmíru mé očekávání. Sestup od skal byl ještě víc pestrý, než výstup vzhledem k prudkosti cesty, mnohým kamenům a kořenům, kdy se člověk držel pro usnadnění lana a řídil se pokyny průvodců, pro mě to bylo skutečně nádherné. Sobotní večer se trávil v restauraci, jednak zaslouženou večeří, ale také promítáním fotografií a videí. _Dva instruktoři, z nichž byl jeden horský vůdce, totiž byli v Grónsku, a protože jsem měla výborný komentář, mohla jsem si o akci udělat dobrou představu. Vše samozřejmě bylo překládáno do českého znakového jazyka. Tyto akce se mi mimo jiné velmi líbí i pro skutečnost, že se zde mohou setkat lidé s různým zdravotním znevýhodněním, což může být obohacující pro každou skupinu, ale dozajista nejen pro zdravotně znevýhodněné jako takové, ale i pro instruktory zdravé. Určitě mohu říct fakt, že kdyby se tato akce konala ještě o několik dnů déle, získala bych ke komunitě neslyšících, kterých na handicampu mohlo být zhruba šest, ještě blíže. Lépe bych si asi osvojila pro ně nezbytnou gestikulaci, ale i tak jsem si zapamatovala několik málo znaků. Přišla jsem díky tomu na skutečnost, že mnohé z nich mají svou logiku např. znak restaurace znázorníte tak, že rukama a prsty se pokoušíte napodobit krájení. Umět znakový jazyk, který je pro mě velmi zajímavý, asi by mě i bavil. Poslední den jsme strávili jak jinak, než také na skalách. To už se vítr utišil a lezlo se lépe. I přístup ke skalám byl snazší, protože jsme lezli tam, kam jsme si v pátek udělali procházku. Obtížnost cest se zde číslovala od čtyř výše. Instruktoři mi zvolili jednu z cest a já šla do akce. Tato skalní stěna byla jedna z těch těžších kvůli menším chytům. Tu a tam jsem překonala horší místo, kde jsem na skalní polici chvíli odpočívala a pak jsem vždy pokračovala dále. Pokoření této cesty stálo hodně sil, ale pocity byly o to hezčí. Odpoledne přišlo ukončení akce a rozloučení. Mně se tato akce víc než jen líbila, mohla jsem překonávat skály, dozvěděla jsem se další zajímavé informace o lezení jako takovém, trávila jsem čas s moc příjemnými lidmi, užila jsem si mnoho legrace a krásných chvilek. Na tyto pocity se zapomenout nedá a moc přeji každému, kdo na handicampu ještě nebyl, aby tuto fajn akci zažil. Díky tedy ještě jednou středisku, oddílu Matahari i Singing rocku za zorganizování této krásné akce.