Estrellin bláznivý kousek

To, že všichni jsme občas tak trochu šílenci, je známá věc. Každý ovšem své bláznivé kousky provádí jinak rozmanitě a za jiných okolností života. To, že i člověk s nejrůznějšími znevýhodněními dokáže být taky tak trochu šílenec a užívat si dění kolem sebe, na tom také není nic nového. Ukáži vám, které to zajímá, názorný příklad toho, když člověka něco zaujme a jde za tím. Ačkoli bych se jistě mohla dál a dál vzdělávat o své vlastní komunitě, tedy zrakově znevýhodněných, kupodivu to zas až tak moc nedělám. Naopak, zajímají mne daleko víc lidé, o kterých toho ještě moc nevím, kteří mají jiné znevýhodnění. Kdy to začalo, už ani nevím, snad někdy na střední škole při nějaké z praxí a postupně se můj zájem rozvíjel. Samozřejmě z poznávání jinak znevýhodněných lidí pramení i nejrůznější bariéry, které z obou postižení plynou. Ale snad možná i právě pro ty překážky, a mnoho z nich se logicky nikdy nepřekoná, se zajímám o druhé lidi, jak co překonávají apod. Nejlépe mohu ukázat vzájemné bariéry, ale i naopak výbornou školu života na případu, kdy se setká nevidomý člověk a neslyšící. Já tuto zkušenost před několika lety mohla prožít a při prvním setkání, tehdy se schůzka týkala sportu, jsem měla obrovskou trému z mé přirozené nevědomosti, jak komunikovat, artikulovat, co když mi neporozumí a jiné, což asi prožívá i kdokolijiný, nejen já s tím rozdílem, a zde je první bariéra, že při setkání zdravého člověka s neslyšícím může komunikaci usnadnit oční kontakt. Tehdejší schůzka naživo, pro usnadnění situace probíhala s tlumočníkem, se vyvíjela pozitivně a pomalounku vznikal mezi mnou a neslyšícím člověkem písemný kontakt. Tenkrát jsem se začala postupně s nemalou trémou od něj i z internetu dovídat mnohé informace o této komunitě lidí, jak spolu komunikují, co vše mohou dělat, jak řeší mnohé situace. Stále víc mne tato problematika zajímala a písemný kontakt i později ten osobní se časem stávaly častějšími. Když nevidomý potká člověka neslyšícího od narození, který není schopen řeči na té bázi, že by byla srozumitelná, pak je taková komunikace bez tlumočníka nemožná. Jestliže ale zrakově znevýhodněný potká či zná neslyšícího, který hovořit dokáže a který dovede i odezírat, pak je možné komunikaci uskutečnit, vždy ale platí, že s tlumočníkem je vše snazší. Když jsem tedy po nějaké době pochopila základní informace o neslyšících a fakt je ten, že nejlepší škola byla při setkání s takovými lidmi ať už někde uvnitř, nebo venku např. na skalách, začínala jsem se zajímat o přímo znakový jazyk jako takový, tedy o český znakový jazyk. A jsme u jádra věci, jednoho z mých, jak já říkám, bláznivých kousků. Zatím totiž neznám asi žádného člověka z naší komunity, aby se zajímal o znakový jazyk do té míry, že si nechá vysvětlovat, jak se který znak provádí, protože veškeré znaky jsou pro lepší pochopení znázorněny na videu, graficky, což je pro mne neproveditelné. Jistě, o neslyšících jako takových si může přečíst kdokoli, tedy i nevidomý, na tom není nic neobvyklého, jen jaksi to znakování jako takové je pro člověka bez vizuální kontroly úplně o něčem jiném. Další logická bariéra tedy je, že oni mi znakovat nemohou, ale já, když se dokáži něco naučit, tak ano, což třeba může usnadnit situaci, když potřebujete neslyšícímu cokoli říct, on váš projev nepochopí, tak nezbývá nic víc, než gestikulovat či znakovat, když víte, jak se které slovo provádí. A bariéra v pořadí již třetí se dá vyvodit ze skutečnosti, že my, nevidomí, máme narozdíl od právě neslyšících spíš dál ke gestikulaci a mimice, bez kterých se zase znakový jazyk neobejde. Aby mohl člověk se zrakovým postižením pochopit, jak se který znak dělá, musí mu být, a nejlépe přímo neslyšícím, popsán tak, aby ho dokázal pochopit a naučit se aspoň v rámci možností, tedy, jak co naznačit, jak dát ruce potažmo prsty apod. Mnohé znaky mají krásnou symboliku v jazyce českém, možná i proto se mi některé chápou lépe např. znak pro slovo Vánoce ukážete tak, že naznačíte ve vzduchu jehličnatý strom s větvemi od hora dolů. Součástí znakového jazyka je tedy krom gest, mimiky, znaků jako takových i prstová abeceda, kdy se kreslí oběma či jen jednou rukou do vzduchu slova, pro která znakynejsou např. pro názvy některých květin. Jak se postupně dovídám další znaky, a jde to pomalu z časových i jiných důvodů, stále víc mne tato pro mne neprobádaná problematika baví. Nejlepší je, když to jde aby kromě slovního popisu s nevidomým někdo prošel přímo ten pohyb toho kterého znaku pro lepší představu, když to nejde, člověk si vystačí i s popsaným znakem. Na druhou stranu je ale fakt, že když někdo nemá představu, jak se kreslí strom nebo jak napodobit cokoli jiného, tak se bez projítí pohybu neobejde. Ale i přes tyto těžkosti a překážky se dá asi naučit aspoň hrubý základ několika důležitých znaků. Určitě to zrakově znevýhodněným, ale i zdravým lidem vřele doporučuji a třeba vás to bude bavit tak moc jako mne.