Setkání s Michalem Roškaňukem

V pondělí osmnáctého února jsem prožila velmi zajímavou schůzku v Praze. Již dříve jsem se zmínila o panu Roškaňukovi, dále mu budu říkat jen Michal. Jeho čas je sice drahý, přesto si však v již uvedený den na mne několik hodin udělal a po setkání na Florenci a srdečném potřesení pravičkami jsme se vydali jeho rychlou chůzí do nedaleké pizzerie. V době, kdy jsme dorazili na místo, bylo ještě relativně prázdno, tak jsme obsadili volný stůl a počala konverzace. Jeho prvotní cíl bylo zrealizování rozhovoru s mou maličkostí na jeho web: www.adventor.org a jeho otázky byly velmi zajímavé. Týkaly se mých zálib od sportovních aktivit, Michal je velmi dobrý horolezec a časem jistě uskutečníme nějakou akci na skále či horostěně, tak se dotazy týkaly toho, co poslouchám, ale i faktu, jak jsem zde psala o tom, že mi kamarád Saša tu a tam ukáže nějaký znak. U problematiky znakového jazyka jsme se zastavili na nějakou dobu a naše rozmluva byla vedena tímto směrem. Pokračovala pak ve vykreslení druhého Michalova cíle a sice, jak může nevidomý člověk pracovat s autisty, neboť mne tato problematika, jak bylo už řečeno, velmi zajímá. Již v některém článku předchozím jsem uvedla, že Michal mou práci s autisty buduje na sluchových dispozicích, případně neverbální komunikaci pomocí dotyků. Sdělil mi, jaké on má v tomto ohledu zkušenosti se svými klienty, jakožto poradce i autista v jedné osobě, na co se vidět potřebuje a nač ne, bylo to pro mne nesmírně zajímavé, jak se říká, hltala jsem každé jeho slovo. Řekl mi, že zná jednoho člověka, profesionálního muzikoterapeuta, který různě po republice přednáší, uvidíme tedy, jak dál bude pokračovat navazování kontaktů a další aktivity v tomto směru. U neverbální komunikace mi názorně ukázal, aniž používal nějaký systematizovaný jazyk, jak lze s druhým člověkem komunikovat formou dotyků z dlaně na dlaň nebo na jiné části ruky. Mým úkolem bylo zjistit, co mi těmi pohyby asi tak říká. Rovněž tato ukázka byla nesmírně zajímavá. Protože nám ale oběma vadil přibývající hluk, přesunuli jsme se do nedaleké kavárny, kam za námi dorazil ještě další člověk, jistý pan Škola, o němž napíšu za čas v některém dalším článku. Zde jsme u kávy či jiných nápojů probírali mimo jiné i autismus dál, z pohledu medicínského, ač pan Škola není lékař. Bavili jsme se o tom, jak nebo čím lze zmírnit příznaky autismu ať už vyvazováním kovů z těla, tak podáváním různých vitaminů jako hořčík a další. Z této schůzky, po všech stranách přínosné, jsem velmi nadšena, jistě nepatří k posledním. Jak Michal, tak i pan Škola jsou obrovští gentlemani, s nimiž si mám co říct, dokážeme se spolu smát, bavit se na různá témata i autismus, ale v soukromějším podání jako rituály a další. Opět tedy vřele doporučuju zájemcům o tuto problematiku setkání jak s Pavlem Hlušičkou, tak i s Michalem Roškaňukem. Každý z těch dvou je jiný, přesto oba jsou originální a báječní.