Nostalgická vzpomínka

V poslední době hodně vzpomínám na dřívější časy, co s kým jsem zažila, jací jsou moji přátelé a na podobné. Rozhodla jsem se, že zde zveřejním jednu mou práci, kterou jsem psala v posledním ročníku střední školy, kterou jsem studovala.
Lidský život je nesmírně složitý. Už od početí je náročný, obrovskou práci dá těch devět měsíců, kdy se člověk vyvíjí. Obtížnost života pak pokračuje porodem, kojením, novorozeneckým věkem, předškolním a školním věkem. Velkou práci s námi mají rodiče při pubertě a když pak dospějeme, čekají nás starosti s volbou vysoké školy, zaměstnáním a trable našich rodičů. Až zestárneme, máme pak problémy sami se sebou.
Lidi žijí různě, někteří od výplaty k výplatě a jsou zadlužení až po uši, jiní zase šetří až hanba. Jen málokdo však o životě přemýšlí tak, aby si ze svého bytí a žití odnesl opravdu maximum. Ale jak to udělat, snadno se to říká, ale hůř se vše činí a odnést si ze života, co mohu, to je přece dřina.
Jaký vlastně až doposud byl, je a bude můj život? Člověk toho za těch dvacet let už hodně prožil, některé životní události byly příjemné, jiné méně, ale to vše k životu patří. Když se nám stane nepříjemnost například něčí smrt či nemoc, nechápeme, proč se to stalo zrovna nám. Jestliže ale prožijeme svatbu či setkání s přáteli, už se nám tato skutečnost zdá naprosto normální a neuvažujeme o tom, proč se to stalo zrovna nám.
Je slet událostí našeho života jen shoda všech možných náhod? A co je to vlastně náhoda? Že se jen tak něco stane a my pak následky jen přijímáme? Nebo náš život někdo určuje? Kdosi nám na tomto světě měří čas? A je-li tomu skutečně tak, proč nás ten někdo, můžeme mu říkat hodinář, občas tak zkouší? Co s našim životem, mnohdy tak vratkým, plánuje?
Našlo by se ještě spoustu otázek, na něž bychom chtěli odpovědi, ale kde a jak je získat? Názorů na život je nesčíslně, každý bude tvrdit něco jiného, někdo řekne, to vše je náhoda, můj život nebyl důležitý, nehodlám to řešit, další se možná hlouběji zamyslí a prohlásí, že můj život není náhoda, že přece náhody neexistují, že můj život odměřuje a odpočítává tam někde nahoře laskavý hodinář. Nevíme ale, co s námi tento hodinář zamýšlí, jaké má s naším životem plány. Lidský život je jedno velké překvapení, je to koráb ukrývající všeliké poklady, hodinář jej řídí a my jsme jen námořníky. Kapitán nám vždy jen předloží aktuální plány cesty, ale další už neprozradí. Ptáme se, proč? Není nic snazšího, vědět, kudy tudy povede dál naše životní cesta, ztratilo by řízení lodi kouzlo. Naším úkolem je přijmout a splnit vše, co po nás kapitán chce a s napjetím a novými nadějemi čekat, co dalšího nám kapitán přinese.
Víc než často jsme ale osůbky všetečné a všemožně se snažíme proniknout do kapitánových tajů, co nejvíc toho vybádat, prozkoumat, odhalit a zahrát si tak na detektivy či se hodináře snažíme různě obelstít. Vždy nás ale přistihne při činu a nemáme tak šanci zjistit, co s námi bude dál, co nás čeká a nemine. Z jakého důvodu jsme to ještě za tak dlouhou dobu nedokázali zjistit, jaké budou naše další dny? Možná, kdyby nás kapitán pustil do své kajuty a nechal nás nahlédnout do všeho, co před námi ukrývá, uškodilo by nám to a my se z toho třeba i zbláznili. To on zákonitě nemůže dopustit, proto si dává na vše důležité pozor a když nás uvidí, jak se blížíme, usměje se, položí nám zdvižený ukazovák na rameno, otočí se k nám a zašeptá:
„Ty, ty neposlušný chlapečku a holčičko, co to děláš? Sem je vstup zakázán, jen se hezky vrať na své místo a příště už nezlob.“
No, co nám zbývá, musíme poslechnout. A to, že prožijeme nějakou radost, znamená, že máme jen příznivější vítr v plachtách než, když se nám stane starost, to pak zavládne bezvětří. Musíme se však vzchopit a doufat, že bude lépe a ono bude.
Další zajímavá otázka, která nás může při přemýšlení nad naším životem napadnout, co je osud? I s tím má něco společného onen hodinář? Bezpochyby ano. I náš osud, naše životní dění, to jak se chováme, prožíváme, s kým a jak žijeme, to vše je jistě naplánováno našim velitelem. Někdo si stále stěžuje na svůj osud, že prožil víc neúspěchů než radostí, jiný má celý život peníze, dům, každý rok zájezdy do cizí země. Proč má někdo trable v práci, problémy s pitím či rodinou, proč je nemocný… Je to spravedlivé a existuje vůbec spravedlnost? Na tomto světě asi ne, proč by se jinak stalo tolik válek a příkoří? Nebo to také chce hodinář, aby nevinní umírali a lumpové si to užívali?
Ne každý dokáže přijmout to, co se mu zrovna stalo, někdo je zlý od svého zrození a nechce přijmout pomocnou ruku. Ale to, jak člověk žije, je jen na něm. A za zvhrlosti špatného člověka platí ti, co za nic nemůžou. Ale bezpochyby si to ten lump pak taky odnese a bude potrestán. Jak si tedy vzít co nejvíc z našeho života? Musíme poslouchat hodináře, poznat lásku, je nutno si vážit rodičů a přátel. Bez přátel, který nám mnohdy pomohou, s čím to jde, nelze být, koho bychom měli a s kým bychom řešili radosti a ztrasti? Vždyť se říká: Svěřená radost, je dvojnásobná, sdělený smutek jest poloviční. Vskutku tomu tak je, buďme tedy sví, originální a žijme kvalitně a naplno.