Má účast na druhé besedě Pavla Hlušičky v restauraci Severka v Brně

Ve čtvrtek čtvrtého dubna tohoto roku se v pět hodin odpoledne uskutečnilajiž druhá beseda pana Pavla Hlušičky v brněnské restauraci Severka. Tentokrát byla směřována jinak, nebyly zde k vidění tzv. autistické přístroje. Akci moderoval básník, pan Zdenek Volf, zúčastnila se i slečna Dominika Volfová, která mimo jiné dělá asistentku jednomu autistovi. Na počátku besedy se všichni účastníci vzájemně představili, kdo a co dělá, čemu se věnuje. Pana Hlušičku představil pan Volf lehce netradičním, ale o to zajímavějším způsobem. Přečetl ze své knihy, co o něm napsal a jak se poznali. Poté Pavel sám ještě doplnil několik podrobností. Během besedy také Pavel četl ze své knihy básně stejně jako moderátor, kdy nám vyložil i smysl mnohých básní, což bylo velmi poučné. Jakmile bylo po vzájemném seznámení se, následovaly otázky na mne a Pavla, které si moderátor připravil jako např. co mi přináší spolupráce s autisty, co již přinesla, jaký v této spolupráci spatřuji efekt dál a podobné otázky pokládal i Pavlovi. U tohoto tématu jsem se zaměřila na záležitost jistě zajímavou a sice smysl pro detail, kterým autisté disponují. V diskusi, která se rozjela se dospělo k názoru, že by tento smysl pro detail mohl být velmi prospěšný právě nevidomým v tom, protože Pavel umí naprosto luxusně navigovat, byl by z něj tedy profesionální asistent, aniž by musel procházet nějakými školeními. Otázkou zůstává, jak to realizovat, padl návrh podat někam žádost a čekat na dotace a ohlasy, ovšem se nabízí k diskusi drobný háček, jestli je toto řešení efektivní a jak by vše dlouho trvalo. Jistě to bude ale zajímavý návrh a přinejmenším bude mým cílem, aby se aspoň někteří zamysleli, když už by to nebylo možné zatím řešit nějak dál. Uvedu Pavlův smysl pro detail na několika příkladech. Běžný člověk, aby mi cokoli usnadnil, čímž mi možná více ubližuje, by mi např. pomohl dát zavazadlo na místo, kde by nepřekáželo. Autista, Pavel, na to šel jinak, nic mi neulehčoval, ale věcnými, krátkými, jasnými a srozumitelnými pokyny mne navigoval na příslušné místo a zpět, toto se za akci několikrát opakovalo. Další věcí byla skutečnost, že jakmile jsme přišli, luxusně mi popsal prostředí, v němž jsem se nacházela, což bez ptaní napadne žel velmi málo lidí. Nazvala bych to vše jako vrozený um pro poskytnutí nevnucující pomoci druhému, umět poznat, kdy je a není pomoc vhodná. Nejlépe se toto vše takto učí vždy v praxi a úplně vše je o informacích. Další věcí, která mne velmi zaujala, když jsme o tom později s Pavlem diskutovali byla následující, a taky by si toho jistě všiml málokdo, poněvadž by to asi nepovažoval za důležité. Seděli jsme tři zrakáči, nevidomí. Aniž jsme o tom věděli či se nějak domlouvali, všichni jsme měli malou brašničku, v níž jsme měli osobní věci. Všichni jsme ji měli na dlouhém popruhu na břiše a co bylo naprosto okouzlující, že všichni tři jsme tu brašničku drželi oběma rukama v ochranitelském gestu. Toto už není náhoda. Toto je snad, autisticky vysvětleno, jakýsi příznak "zrakáče." Pavel se poté zmínil o několika úspěšných lidech, které zná a podal o nich zajímavé a přínosné informace. Dále se řešila otázka financí handicapovaných, možnost práce, výdělku peněz, později se probíraly i otázky hlubší jako vztahy apod. Je to o tom dokázat, že je možné dělat mnoho věcí i to, aby nevidomý spolupracoval s autistou, že to má a bude mít efekt pro všechny, kteří mají zájem. Beseda, ta oficiální skončila kolem sedmé hodiny večer, mnozí se ale zdrželi i pak a diskutovalo se dále. Sama za sebe mohu říci, že beseda byla jak doufám přínosná a efekt ještě bude mít nejen tato, ale i další akce. Pro mne je kontakt s tímto vzácným člověkem velmi obohacující. Případné dotazy či další věci směřujte sem do komentářů či třeeba přímo na web Pavla.