Čtvrtý ročník akce Čtení ve vlaku

V těchto dnech, od pondělí 18. do čtvrtka 21. září se koná již čtvrtý ročník velmi zajímavé akce s názvem Čtení ve vlaku. Jedná se o to, že nejrůznější autoři čtou ve vlacích na rozmanitých trasách z Prahy např. na Karlštejn, do Řevnice apod. S manželem Honzou nám tato akce přišla jako velmi zajímavá a zúčastnili jsme se jí v úterý 19. září na trase právě z Prahy do Řevnice a zpět, kdy v tomto vlaku měl být pan Jiří Žáček. Cesta vlakem z Roudnice nad Labem do Prahy proběhla bez komplikací. Protože rychlík z Roudnice přijel na stejné nádraží, ze kterého měl odjíždět i vlak do Řevnice, nemuseli jsme se nikam přesouvat,, jenom Honza zjistil, odkud tento spoj jede. Přesunuli jsme se tedy na správné nástupiště a zanedlouho k mé radosti Honza uviděl pana Žáčka. Usadili jsme se na volné místo a čekali na další okamžiky. Po chvíli nás pan Žáček spatřil a šel se s námi přivítat. Jako vždy to bylo velmi pěkné přivítání. Horní část vagonu, kde čtení probíhalo, se docela naplnila, část osazenstva tvořilo několik dětí ze dvou základních škol a jejich doprovod. Žáci té jedné základní školy byly ze šesté a sedmé třídy, děti druhé základní školy byly o něco menší. Než se vlak rozjel, mohly si děti nechat podepsat od autora knihy, které si přinesly, nechybělo ani hojné fotografování. Bylo pro mne velmi pěkné, když jsem z těch dětských hlasů slyšela, když se řeklo jméno autora, tu jejich krásnou čistou úctu a respekt. Samozřejmě, že děti celou dobu neseděly jako pěny, byly i trošku rozverné, ale to už k tomu tak nějak patří. Aby bylo čtení lépe slyšet, byly po vagonu rozmístěny dva reproduktory. Jakmile se vlak rozjel, organizátorka přivítala pasažéry na této akci a představila pana Žáčka. Ten se pak ujal slova a představil velmi příjemnou dámu, která měla z jeho dvou knih číst. Jednalo se o díla Ezopovy bajky a Sonety. Při cestě do Řevnice se četlo především z již zmíněných bajek. Když ta příjemná dáma jménem Blanka dočetla nějakou bajku, pan Žáček si velmi často převzal mikrofon a doplnil ji o nějakou vtipnou poznámku, ale padly od něj poznámky i poučné. Velmi se mi od něj líbila jedna z těch poučných a sice ta, že se někde dočetl, že se člověk skládá i z několika stejných prvků jako slunce. Podle jeho slov je tedy každý z nás sluníčkem. Zmiňoval se ale také třeba o kocourovi, kterého synovi hlídá na chalupě a o dalších zajímavostech. Cesta trvala zhruba třicet minut. Pak jsme se přesunuli na jiné nástupiště a zpáteční vlak přijel velmi brzy. Opět následovalo přivítání cestujících, ale tentokrát se četlo spíše z díla Sonety, přičemž ještě před začátkem čtení pan Žáček stručně pohovořil o tom, co sonet vlastně je. Další věcí, která se mi líbila byla ta, že si děti mohly určit, jaký úryvek se přečte z knihy, kterou si vzaly s sebou a komu toto čtení věnují. I zpáteční cesta uplynula docela rychle, ale před úplným rozloučením ještě přečetla ta příjemná dáma Blanka sonet k podle pana Žáčka té nejkrásnější hlásce, kterou máme, tedy k písmenku Ř. Následovala slova poděkování a rozloučení. Pak pasažéři odměnili potleskem toto krásné čtení, taktéž tomu bylo samozřejmě i na cestě tam. Vystoupili jsme z vlaku a počkali jsme ještě na pana Žáčka, abychom se s ním mohli rozloučit. Ten k nám dorazil v doprovodu své společnice, která četla z jeho děl. Prohodily jsme pár slov a to jak s autorem, tak i s tou příjjemnou Blankou. Pak přišlo potřesení si pravičkama a rozešli jsme se každý tam, kam potřeboval jít. Tato akce patřila k těm velmi pěkným, které jsem zažila a už nyní se moc těším na další ročník, který si nenechám ujít.