Realita nebo radši vlastní svět?

Jak tak studuji, setkávám se s různými lidmi, jak bez, tak ale i s rozličnými zdravotními znevýhodněními. Tato setkání jsou pro mne po všech stránkách velmi přínosná. Mohu se zaměřit vždy na to, co mne zajímá. Čtenáři se zde nedozví nic nového ani převratného, rozhodně ale má úvaha jistě bude stát za zamyšlení... Za své praxe, jak už bylo řečeno jsem se setkala s různými skupinami, přičemž každá měla své vlastní specifické potřeby a svůj svět. S některými jsem v dlouhodobějším kontaktu, s jinými jsem se setkala třeba jen jednou. Každopádně je velmi zajímavé sledovat, jak se ten který člověk s nějakým znevýhodněním protlouká dnešní dobou. Mohu snažení těchto lidí vnímat ze dvou úhlů pohledu, jak ze situace zrakově postiženého člověka, který kromě vlastního světa poznává světy jiných, tak i z pohledu sociálního pracovníka. Společnost nebo příbuzní se ke svým znevýhodněným mohou stavit dvěmi způsoby, buď ho budou podporovat v jeho snahách a dostanou ho do reality, nebo nikoli a budou čerpat z klasických svých vlastních poznatků, že ten dotyčný na tu kterou věc nemá, protože.. Počnou hledat mnoho důvodů, proč takovou osobu nechat v jeho vlastním světě, že si ten někdo stejně neuvědomuje realitu. Jak známo dnešní společnost velmi spěchá a pro mnohé je nepohodlné nějak znevýhodněného cokoli učit, protože je to zdlouhavé a ten "zdravý" tu věc udělá sám přece lépe a rychleji. Když už se přece někdo najde, kdo chce nějak znevýhodněného učit čemukoli, ať je to člověk bez handicapu nebo s ním, mnohým se tento fakt přestane líbit. Realita prostě bolí, když se ten který člověk dozví, že je i v dospělosti pořád závislý na příbuzných a dalších, tak to vskutku tu osobu může bolet. Buď se pak z toho zhroutí, nebo s tímto faktem budou chtít něco dělat. Příbuzní se snaží o svého blízkého nadměrně pečovat, často na svou práci berou příspěvky od státu. Přílišnou péčí se však člověku nejvíce ubližuje. Mnohdy tzv. osoby blízké svou práci dělají rádi a nejen pro peníze, jak známo jsou i opačné případy. Odjakživa mne dráždila slova, která slyším relativně často, že to a to někdo dělat nemůže, že na nějakou věc nemá a další. Většina těchto negativ pochází právě od společnosti jako takové nebo pak právě od příbuzných. Člověk pak se buď snaží dokázat pravý opak, nebo v tom vlastním světě a pohodlí zůstane. Podobné je to i s mladými sociálními pracovníky. Vyjdou ze škol, zamíří do zaměstnání, mají spoustu nápadů, jak co dělat jinak, než je zaběhnutý systém. Praxe mají obvykle málo, na základě toho je starší kolegové zabrzdí. Po čase se mohou dostat do tzv. syndromu vyhoření. Jednoduše přestali vidět smysl ve své práci. V dnešní době se už dělají i testy na tento syndrom, především na různých školeních jako je psychohygiena a další. Žel toto všechno je dlouhodobý problém, jak se sociálními pracovníky, tak i s výše popsanými lidmi. Když už někdo chápe jejich potřeby, je stejně odmítnut. Když už se někdo dostane do nějaké organizace, v řadě znich jsem byla na praxích, relativně dobře se tam o něj starají. Zajišťují výlety, snaží se o jejich zapojení do společnosti, zprostředkování zaměstnání, předčítají noviny a další. Co se ale stane, až ta která organizace, pokud jde o neziskový sektor, nedostane dotaci či sponzorský dar? Často organizace skončí krachem, pracovníci mohou jít třeba za hranice a málokoho už zajímá, co se stane s klienty. Takových a podobných otázek k diskusi by bylo obrovské množství. Výhodu vyšší odborné školy spatřuji v tom, že jsem zde prožila daleko více praxí, než které budu mít na škole vysoké. Protože žádná teorie vám nedá to, co praxe, to ví dnes každý. Závěrem opět velmi známý poznatek, jakémukoli klientu lze pomoct jen za předpokladu, že on sám chce. Vyvíjet nátlak nebo ze sebe dělat chudáčka, aby někdo vytřískal víc, není dle mne tím nejlepším řešením. Nejhorší je, když pozorujete klienta, kterak mu chtěl někdo pomoci, setkal se ale s nesouhlasem klienta i jeho rodiny, vy pozorujete, jak se v tom plácá, ale nemůžete nic dělat. Takových případů je hodně a ve všech sférách. Jediná věc, kterou lze dělat je, že ten který znevýhodněný, který chce, se může dnes a denně snažit dokazovat, že má na to plnohodnotně žít, překonávat překážky, mít práci, která ho baví a hlavně dobře vycházet s okolím. Jak jsem už někde uvedla, velmi mne fascinuje poznávat světy jinak znevýhodněných osob, chtít pochopit, v čem je jejich jinakost a těm, které to také takhle baví, velmi držím palce.