Můj pobyt v lázních Teplice nad Bečvou

K pobytu v lázních Teplice nad Bečvou jsem se dostala jakožto nový člen občanského sdružení: www.mozaikaub.cz. Toto sdružení má za cíl formou různých akcí užitečně vyplňovat čas různě zdravotně znevýhodněných především v Uherském Brodě. Největší část komunity tvoří různě tělesně znevýhodnění, sdružení ale přijímá i další např. zrakově handicapované. Ze sdružení nás cestovalo kolem osmnácti osobními automobily. Já byla se třemi výtečnými členkami, jedna, jistá Markéta, patřila nejen k luxusním řidičům, ale v Mozaice zastává funkci finančního hospodáře, patří k velmi výmluvným lidem a nezastavil ji ani osud, který se k ní nezachoval zrovna nejlépe. Dále v autě seděla mladičká dívčina, jmenovala se Romanka, velmi hodný človíček. Nakonec pak ještě prostor s námi sdílela moje průvodkyně a také členka sdružení, která zde pracuje jako dobrovolník, poněvadž ona je zdravá. Jmenuje se Maruška a jako asistentka byla naprosto profesionální, jak jsem ji tak za ten víkend mohla poznat, hovorná s příjemným hlasem, smyslem pro humor a umem nabídnout vhodně svoji pomoc a osoba zajímající se o mnoho věcí. Za cesty trvající něco přes hodinku jsme příjemně konverzovaly a já poznávala osazenstvo vozu. Dorazili jsme na místo, bydleli jsme a zde byly i lázně v sanatoriu Moravan. Počasí nám nepřálo, ten den sněžilo. Jakmile jsme se všichni ubytovali v pokojích po dvou, následoval další program. Auty jsme se přesunuli do nedalekého centra zvané Janáček, kde jsme měli ve dvou drahách hrát bowling. Nemám s tímto sportem žádné zkušenosti, vím ale, že zrakově postižení ho běžně hrají. Proto tedy můj výkon byl bídný, tam ale o to nešlo, byl to čas trávený do večeře ve společnostipříjemných lidí, kdo chtěl, dal si pití, rozpředl se hovor a u něj se tedy hrálo. Cílem hry je poslat po dráze kouli, na výběr je z více různě těžkých koulí. Máte dva pokusy, na dráze jsou rozmístěny kuželky a hráč jich má maximum shodit. Jakmile jsme se po hře přesunuli zpět a nasytili žaludky, trávil se večer volně. Většina si šla zaplavat do nevelkého, přesto ale pěkného lázeňského bazenu a po této akci se čas trávil po pokojích, v restauraci a jak kdo chtěl. Druhého dne po snídani následovaly lázeňské procedury formou různých koupelí jako uhličitá v místní vodě či masáží a to ať již u maséra profesionálního a nebo lávové kameny. Procedury byly velmi příjemným relaxem. Odpoledne pak někteří dokončovali masáže a ti, kteří ten den měli už po všem, mohli trávit čas různě. Já jsem s mou průvodkyní i přes nepřízeň počasí vyrazila ven. Naším cílem bylo dojít do Hranické propasti. Pět kilometrů od Teplic nad Bečvou se nachází městečko Hranice na Moravě, odtud jméno propasti. Cestu jsme příliš neznaly, daly jsme tedy na rady místního rozcestníku, ten nás ovšem nevedl příliš dobře. U stánku s lázeňskými oplatky jsme se ptaly prodavačky na cestu a ta nás odrazovala, že se jde k nádraží a pak lesem, kde je bláto. Sice nás lehce tlačil čas, byly jsme dohodnuty, že v určitou hodinu si dáme sraz s dalším členem sdružení u Zbrašovských aragonitových jeskyní, kam se rozhodlo nás pár jít, ale my se nevzdaly. Jaly jsme se jít i přes odrazovače, kromě prodavačky i dalšího člověka, jehož jsme se ptaly na cestu a divně se prý díval, dál. K nádraží jsme dorazily, kráčelo se po rovné cestě a poté už nastoupil lesík s cestou posetou balvany a kořeny, bylo to hodně o tom se s mou průvodkyní sehrát, v pátek jsem ji viděla poprvé, ale učila se rychle. Po stoupání trvajícím asi patnáct minut jsme dorazili na místo. Propast to byla vskutku velmi hluboká, ohrazena zábradlím. Patří k nejhlubším ve střední Evropě, jejíž dno není dosud probádáno a zjištěno, mělo by to být kolem sedmi seti metrů, v současné době je probádáno kolem tří set dvaceti. Potkali jsme tam i speleology, kteří se připravovali zkoumat propast, měli helmy a plánovali po schůdcích, kam je běžně vstup zakázán vstoupit do hloubek. Kdyby mi bylo dáno tu propast vidět, jistě by mne mrazilo stejně jako mou průvodkyni Marušku. Cesta zpět probíhala už v rychlosti, ale k jeskyním jsme dorazily dokonce s časovým předstihem. Po drobném občerstvení si již naši skupinku čítající zhruba patnáct lidí přebrala velmi vtipná průvodkyně Martina, která nás provázela. Počali jsme tedy sestupovat dolů. Tato jeskyně je nejteplejší u nás, je zde celoročně čtrnáct stupňů. V jeskyni jsou prameny zdejší kyselky, která má teplotu čtyřiadvaceti stupňů, díky čemuž vzduch ohřívá. Mnohé síně a dómy vznikaly srážením oxidu uhličitého, z čehož vznikal ten aragonit. K vidění zde byly četné krápníky. Tento rok slaví jeskyně sto let od jejího prvního průzkumu a objevení, proto se zde pořádají četné akce. Zbrašovské se jmenují dle dřívějšího názvu vesničky. Když člověk připojil fantazii, viděl v krápnících třeba psa Falca z filmu Nekonečný příběh. Mnohá místa jsou dosud veřejnosti nepřístupná z důvodu vyvěrajícího plynu oxidu uhličitého, který ona místa zamořuje, byly jsme úpěnlivě žádáni, abychom cedulky těch zamořených míst si nebrali jako suvenýr. Jedno ze zajímavých míst byla tzv. koblihová síň, kde na zdech nerost tvoří tvar vskutku koblihu. Pak jsme kráčeli další chodbou, kde kapalo hodně vody. Zde se říká, že na které místo vašeho těla vám kápne voda, to místo vám poroste. Třetím unikátem byl prostor zvaný svatý Antoníček. Byl to kámen, který pokud jste pohladili, splnilo se vám přání, ovšem jen dobré, které jste měli na srdci. Takových pestrých míst zde byla celá řada doprovázených vtipnými poznámkami průvodkyně, co slovo, to perla, opravdu luxusní. Jakmile akce skončila, následoval poté v sedm hodin společenský večer s živou hudbou. Kdo chtěl, mohl zde tančit, jinak se pilo či konverzovalo. Druhého dne se dokončovalo zbytek procedur, já s mou průvodkyní šly odpoledne před odjezdem ještě na krátkou procházku po okolí. Byla to první taková akce, kterou jsem prožila, ovšem patří k těm velmi vydařeným. Tyto lázně jsou vhodné pro osoby léčící se se srdcem, mající cukrovku či pohybové problémy. V Mozaice jsou opravdu lidé na pravém místě, kteří se i přes svůj handicap dokáží skvěle bavit, přemýšlet o mnoha věcech a užívat života.