Deník z dovolené na Malé Fatře

Od soboty 28. června do soboty 5. července 2008 jsme jeli na dovolenou na Slovensko, tentokrát na Malou Fatru. Protože nás letos bylo víc než loni, cestovali
jsme třemi auty. Do aut jsme byli rozděleni následovně: V prvním autě jela teta, strýc, bratránek Láďa a jeho holka Pavla, která si ale dovolenou udělala
jen na víkend. Druhé auto bylo obsazeno jen ségrou Réňou a mým švagrem Ráďou. Ve třetím autě byl můj taťka, mamka a moje maličkost. Cesta trvala zhruba
dvě hodiny. Naše chata se nacházela ve vesničce zvané Štefanová a chata měla jméno Pod horou. S majitelem byl sraz domluven na dvě hodiny odpoledne. Protože
jsme měli ještě celkem dost času, zastavili jsme v sousední vesničce Terchová a šli jsme si prohlédnout plechovou sochu Jánošíka, která byla na svahu nad
vesničkou. Cesta vedla po kamenech, tak se nám nešlo příliš dobře, protože jsme byli téměř všichni obuti v sandálech. Jánošíkova socha byla velká a hezká.
Mnozí návštěvníci včetně mě si poklepali rukou na různé části plechové sochy, plech totiž pokaždé vyluzoval jiný zvuk. Kolem druhé hodiny jsme se přemístili
k chatě. Majitel byl velmi sympatický a ochotně nám ukázal chatu i zahradu. Chata měla dva vchody, v jednom bydlela jedna část osazenstva a ve druhém zbytek.
V přízemí se nacházela kuchyně a pak společenská místnost, která sloužila i jako jídelna. Za dveřmi se pak nacházely dřevěné schody, které vedly do patra.
Tam se nacházely tři pokoje a koupelna. Chata se nám všem líbila. Po ubytování jsme si vyrazili ven. Naše cesta směřovala do Jánošíkových Horných dier.
Cesta vedla většinou po kamenech a lesem. Mí průvodci se chvílemi střídali a vždy se pro mne snažili hledat tu nejlepší cestu. Okolní příroda byla nádherná,
všude kolem skály či stromy, občas jsme museli přejít lávku přes vodu, většinou kovovou, občas ale i dřevěnou. To byl pro mě moc hezký pocit, slyšet vůkol
tekoucí vodu a šlapat po lávce. Po chvíli jsme dorazili k malému vodopádu a tam se cesta zhoršovala, mnohdy se muselo jít jen po řetězu, kdy jste se museli
držet skály a řetězu a takto se postupovalo nahoru či dolů. Jindy zase cestu tvořili železné žebříky. Tuto nebezpečnou cestu někteří z nás vzdali a vraceli
se zpět, ti stateční postupovali dál. U večerního ohně při opékání ti, kteří byli na dierách, povídali zbytku, jaké měli zážitky, o krásách zdejší přírody,
o akční cestě. V neděli jsme si vyšli na naši první větší túru, na Medziholie a odtamtud pak někteří na nejkrásnější horu Slovenska, Velký Rozsutec. Cesta
stoupala stále nahoru, velmi často byla tvořena schody různého druhu, ať už z kamenů, tak i z kořenů. Já byla z cestou velmi spokojená, snažila jsem se
vnímat sebemenší zvuk či zvláštnosti cesty. Většinu cesty jsme šli lesem mezi skalami, sem tam jsme potkali nějaký ten strom, na který jsem si sáhla, některé
stromy byly listnaté, většina jich ale byla jehličnatých. Po nějaké době jsme konečně dorazili na Medziholie, což byl altánek v přírodě, který se skládal
z lavičky a stolu a celý altán byl pod střechou. Byl jako stvořený pro odpočinek unavených turistů a mnozí z nás si v altánku mile rádi sedli a na chvíli
dali ulevit svým unaveným nohám. Jestliže člověk neustále jde vpřed, dá se to ještě zvládat, byť už cítí únavu, jakmile si ale sedne, pak už se ale vůbec
nechce vstávat. Po chvíli jsme se ztěžka vydali zpět. Část z nás šla na Velký Rozsutec. Těmi odvážnými byli můj strýc, bratránek, Pavla a Ráďa. Když jsme
se vrátili na chatu, šli si někteří z nás zdřímnout, neboť byli túrou velmi zmoženi a zbytek čekal na návrat těch, kteří si šli "vyběhnout" na Rozsutec.
I tento večer jsme strávili u ohně, ještě však před ním si někteří z nás zahráli petangue. Po skončení opékání bylo uvnitř v chatě promítání fotek, které
se za den nafotily. V pondělí jsme si udělali výlet lanovkou a odtamtud jsme pak šli na jeden z vrcholů Malé Fatry, na Kriváň. Cesta lanovkou, kterou tvořily
kabinky, byla velmi příjemná, mohla trvat kolem patnácti minut. Bylo zajímavé cítit to stoupání nahoru, vědět, že se nacházíme hodně vysoko a cítit onen
zvláštní stav při nájezdu na lanovkový stožár. Počasí nám ale moc nepřálo, po obloze se táhla velká mračna, my se ale přesto jali stoupat na Kriváň. Cesta
dost často vedla strmě nahoru, občas to hodně klouzalo, průvodci to neměli lehké se mnou ani se sebou, tak se museli dostkrát vystřídat. Někteří z nás
používali k usnadnění cesty i turistické hůlky. Při cestě začal foukat studený vítr a obloha byla stále víc zamračená. I přes rozzlobené počasí jsme ale
dorazili na vrchol. Všichni jsme byli hrdí, že jsme tento výstup zvládli. Když jsme sešli zpátky k horní stanici lanovky, stavili jsme se tam na malé občerstvení.
Zatímco jsme byli uvnitř, už začalo pršet a hřmět. Rozhodli jsme se tedy, že se přesuneme k lanovce a dopravíme se dolů k autům, což jsme taky po chvíli
udělali. Cestovat za deště lanovkou není už tak dobrý pocit, ale i to jsme zvládli a měli jsme radost z toho, že i přes špatné počasí jsme mohli vidět
další část Fatry. V úterý jsme si vyrazili hned na dvě túry. Dopoledne jsme si vyšli na Jánošíkovy noclahy, což byly vyhlídky ve skalách. Jako obvykle
cesta vedla nahoru a já si po chvíli náročného stoupání říkala, že to ten Jánošík neměl vůbec lehké, jestliže tam chtěl přenocovat. Na noclahy šli rovněž
jen někteří z nás, teta a strýc se cesty nezúčastnili. My odvážní jsme usilovně stoupali nahoru, čím víc cesta stoupala, tím víc byla akčnější, z nás se
pot jen lil, mnohé výstupy daly víc zabrat mým průvodcům než mně. Vyhlídek jsme viděli několik a když se tak mamka dívala na okolní krásnou přírodu, byla
moc ráda, že s námi šla, i když cesta nebyla leckdy nejlepší. Když jsme se pokochali první vyhlídkou, k níž cesta nebyla vůbec snadná, poněvadž i tady
už byly řetězy, vyrazili jsme vpřed a šli jsme stále vzhůru. Druhá vyhlídka byla výš, a tudíž víc skalnatá a pro nás tím krásnější. K další vyhlídce jsme
nestoupali, tam se cesta ještě víc zhoršovala a my dospěli k názoru, že budeme rádi, když sestoupíme dolů. V té krásné přírodě jsme se mnohokrát vyfotili.
Já byla skalami nadšena, byly hrubé a hodně členité, občas porostlé mechem. Měla bych to ale moc jednoduché, kdybych z této obtížné cesty vyvázla jen tak,
protože kdybych se vrátila bez jediného škrábnutí, skoro bych si mohla říkat, že jsem ani nikde nebyla. Kromě odřených a omodřinovaných kolen, na což jsem
ale zvyklá, bohužel menší úhonu utrpěly i moje kalhoty, roztrhly se na choulostivém místě. Sestup byl ještě komplikovanější než výstup, mnohdy jsme museli
jít bokem a držet se skal a traverzovat po nich. Když jsme se vrátili k čekající tetě a strýci, s nadšením jsme jim vyprávěli, o co přišli. Naše odpolední
túra vedla do Jánošíkových Dolných a Nových dier. Mnohokrát jsme kráčeli přes lávky, řetězy či žebříky, ale cesta byla fascinující. Ty mnohé skalní tunely,
soutězky, kaňony, byli krásné jako z nějakého filmu. Mým nejlepším průvodcem byl švagr Ráďa, který dřív lozil po skalách jako horolezec, a zvládá výborně
skalnaté terény. Vedl mě přes ty nejtěžší úseky tak, že mě držel před sebou těsně kolem pasu, a tak se mnou postupoval nahoru, směrem dolů jsme couvali.
Cítila jsem se s ním bezpečně. Nechtělo se nám odtamtud odcházet, protože jsme tam prožili pěkné odpoledne. Ve středu jsme toho prošli asi nejvíc. Nejdřív
jsme se šli podívat k Šútovskému vodopádu. Ten den slunce pálilo, tak jsme vítali každý stín. Cesta byla nejprve asfaltová, až asi od půlky se změnila
na kamennou, ale nepatřila k těm nejhorším. Při cestě jsme si povídali, žertovali, někteří z nás, především Ráďa, pro zpestření předváděl různá zvířata
například psa či prase. Cestou jsem si sáhla i na slimáka. Vodopád byl nádherný, voda v něm byla velmi studená, já si v něm vykoupala jen ruce, Réňa i
nohy. Zvuk padající vody byl uklidňující, mnohdy jsme na sebe museli téměř křičet, abychom se slyšeli. Po vodopádu naše cesta vedla dále na pltě, což jsou
vory, kterými dva veslaři zvaní pltníci přeplavují cestující po řece Váhu. Plť byla určena asi pro čtrnáct lidí, byla dřevěná a řídila se vesly. Plavba
trvala asi hodinu, přední veslař zvaný predník byl kapitán. Našim průvodcem byl pltník, který stál na zadní části pltě, tak se mu říkalo zadník. Smyslu
pro humor měl tolik, že by ho mohl rozdávat plnými hrstmi. Povídal nám, že poplujeme třemi meandry, uvidíme dva hrady či nám řekne o mnohých technických
zajímavostech a vše z toho dodržel. Plavba měla délku 7 km. Většina toho, co nám řekl, byla laděna jako žerty napůl spjaté s pravdou, povídal nám o různých
nebezpečných skalách, kterým se pltníci museli vyhýbat, o hradu Strečno, o postřezích některých lidí, kteří už se na pltích plavili. Plavba byla vynikající,
skoro pořád jsme se museli smát výborným řečem pltníka zadníka. Taky si ti, kteří chtěli, mohli zkusit plť řídit, tak mnozí této příležitosti využili.
Oba pltníci nosili na hlavách klobouky, tak je těm, kteří řídili, půjčili. Přes řeku vedlo několik železničních mostů, tak tyto pltnické klobouky byly
podle našeho průvodce velmi praktické, zvlášť, když jel kolem vlak a nějaký cestující si potřeboval ulevit. Po plavbě jsme se ještě vydali na prohlídku
zříceniny hradu Strečno. Cesta na hrad většinou vedla po mnoha schodech, od průvodkyně jsme se pak dozvěděli, že schody jsou nazývány infarktové a nám
bylo jasné, proč. Zvláštností hradu byla například studna, jejíž hloubka byla 85 metrů či zajímavost, že když zemřela manželka jednoho z majitelů hradu,
její tělo zůstalo neporušeno až do dnešních dnů. Po prohlídce hradu jsme nastoupili do aut a přepravili jsme se kousek na kompu, což byl malý trajekt,
který převáží lidi a auta po řece Váh a nám tak byla cesta zkrácena o 25 km. Ve čtvrtek jsme si opět vyjeli lanovkou a poté jsme se vydali zdolat další
vrchol Malé Fatry, Chleb, na který jsme chtěli jít už v pondělí, ale kvůli špatnému počasí to nebylo možné. Výstup jsme kupodivu zvládli hladce, a protože
počasí bylo hezké, nejeli jsme lanovkou zpět, ale vydali se po hřebenovce velkou oklikou zpět. Všichni byli po týdnu už unaveni, ale odhodlaně jsme kráčeli.
Kdybychom věděli, co nás čeká, tisíckrát radši bychom se svezli lanovkou dolů, když jsme měli koupený zpáteční lístek. Cestou jsme viděli několik sedel
například Snilovské sedlo či Hromové sedlo. Po nějaké době jsme dorazili na jeden menší vrchol zvaný Poludňový Grůň a zrovna bylo poledne. Tam jsme si
dali chvíli přestávku a pak jsme pokračovali dál. To už začínal prudký klesák dolů. Čím déle jsme šli, tím větší nápor na nohy, především na kolena, to
byl. Nejlepší to bylo ten šílený, odporný kopec dolů sbíhat. Takový kopec, který vedl tak dlouho a prudce dolů jsem snad ještě nešla a dlouho jít nechci.
Chvílemi už jsem necíitila kolena, mnozí byli naštvaní, kdo z nás tu zatrápenou túru vymyslel. Konečně jsme dorazili k Chatě pod Grůňom, kde jsme si dali
přestávku a odtamtud už nebylo tak prudké klesání, byla to cesta lesem. Večer už o ničem nebyl, všichni jsme byli túrou dokonale znaveni. V pátek jsme
byli kvůli deštivému počasí celý den doma. Strávili jsme jej hraním společenských her a návštěvou bazénu, kde nás pro velké množství plavců ani nepustili.
Poslední, rozlučkový večer jsme si znamenitě užili, byl ve znamení popíjení, konverzace, tance a legrace. Tahle dovolená byla pro mne velmi zajímavá a
úplně jiná než ty ostatní. Jsem velmi šťastná, že jsem na ní mohla být, spoustu toho poznat a užít si spoustu legrace a krásných věcí.