Zvláštní rozhodnutí

Poměrně nedávno nám přednášející v předmětu metody a formy sociální práce přečetla jednu velmi zajímavou událost, která se před několika lety skutečně stala.

Po přečtení článku proběhla mezi námi studenty i přednášející bouřlivá diskuse a výměna názorů. Já z této přednášky tenkrát odcházela se smíšenými pocity

a mnoha otázkami... Když nám byl čten text, chvíli mne z jeho obsahu až mrazilo, protože: Onen text byl psán slohově velmi kvalitně a každého člověka s

trochou citu musel vzít za srdce. Pojednával o jedné americké rodině, kteréžto se narodila holčička. Zjistilo se ale, že má těžký mentální handicap a její

rodiče se s touto skutečností jen těžce vyrovnávali. Přesto ale nedokázali své dítě dát do domova či k adopci a holčičku si nechali. Dávali jí veškerou

lásku a péči, jaké byli schopni, starali se o ni dnem a nocí jen, aby cítila, že ji nadevše milují... Bylo jim od počátku jasné, že se pro ně v mnohém

změnil život, že oni budou muset mnohé upravit k potřebám jejich holčičky... Léta uplývala, až jednoho dne oslavila osm let. Rodiče si moc dobře uvědomovali

realitu, že stárnou jak oni, tak i jejich osmiletá dcerka. Tato skutečnost pro ně začala být nepříjemnou, věděli jednak, že jim let přibývá a sil mají

stále méně a s tím také i to, že bude péče o jejich holčičku stále složitější, jak bude růst. Rozhodli se k nelehkému kroku. Chtěli, aby lékaři jejich

dceři pomocí složitých zákroků ukončili tělesný a psychický vývoj. Jistě mnohokrát probírali různá pro a proti, než návrh předložili etické komisi. Asi

ani pro členy komise nebylo jednoduché učinit tak závažné rozhodnutí, kdy měli posoudit vývoj lidského života, zda ho zanechat tak jak byl, nebo ukončit

vývoj. Nakonec ale komise rozhodla, že se zákrokem souhlasí a může být proveden. I nyní vše probíhalo hladce a holčička se tedy podrobila operacím. Po

tomto rozhodnutí byla na rodiče oné holčičky sesypána kritika a nejrůznější názory lidí na celou věc. Holčička je s rodiči, jistě jí dávají svoji lásku

a mají ji moc rádi, ale už navždy zůstane osmiletou. Sama za sebe říkám, že já být mámou oné holčičky, nikdy bych nedala souhlas s provedením zákroku,

dle mne má každý člověk, byť je jakkoli handicapovaný, právo prožít si plnohodnotný život i se svým handicapem, ale zastavit nikomu vývoj, proti tomu se

mi vše bouří. Rovněž jsem slyšela o případu,kdy se, opět v Americe, narodil rodičům nějak handicapovaný klučina. Když vyrostl, nedokázal se s tím vším
smířit, že je jiný, než ostatní, a zažaloval své vlastní rodiče za to, že ho vůbec porodili, že musel žít s takovým handicapem. Jak případ nakonec dopadl,
bohužel nevím. Myslím, že tato záležitost je stejně tak smutná a smysly bouřící, jakodalší šílenosti, co se na tomto světě dnes a denně dějí