Vzhůru za kulturou

V sobotu druhého května 2009 jsme si udělali výlet na Slovensko na hrad Tematín. Naskládali jsme se do dvou aut, v jednom můj bratránek Láďa, ségra Renča,
švagr Raďa a moje neteř Natálka, ve druhém moje mamka, taťka, teta a moje maličkost. Při cestě jsme si povídali o tom, jaký asi bude hrad, ale počasí nám
moc nepřálo, obloha byla už od rána zatažená. Po asi hodinové cestě jsme dorazili na místo, zaparkovali auta a dál už nás museli nést nohy pěšky. Většina
cesty vedla lesem, ale nebyla nijak složitá. Jak jsme postupovali vpřed, bylo nám stále větší horko, kopec se stával víc a víc prudší. Tento výlet předznamenával
pro nás rozcvičku v chůzi na naši červnovou dovolenou na slovenských Roháčích. Postupně mraky zmizely a nám na cestu počalo svítit sluníčko. Po zhruba
hodinu a půl trvající cestě, kdy se z mnohých z nás pot jen lil, jsme konečně k úlevě všech dorazili na místo. Před námi se tyčil hrad, sice jen trosky,
ale zbytky hradeb a krásné výhledy nás i po tak úmorné cestě okouzlili. Někteří se šli kochat krajinou, jiní zaslouženě sytili žaludky. Protože byl hrad
vysoko, foukal poměrně studený vítr. Jak tak naše skupinka odpočívali, spatřili jsme, jak k nám přichází několik lidí, kteří se k našemu překvapení dali
do úpravy kamenné cesty, přemisťovali kameny, které na cestě byly naházeny a dávali je na hromádky. Já se zasnila, vnímala jsem čerstvý vzduch, sáhla jsem
si na zbytek hradeb, přemýšlela jsem, jaké to na hradě muselo být tenkrát, když mne a pár ostatních vyrušilo jednak varování, že si máme dát pozor, jednak
jsme slyšeli, jak se shazované kameny řítily směrem, kde jsme se nacházeli. Všichni jsme ze svých míst vyletěli jako šipky a sledovali, co bude dál. Naštěstí
v půli cesty se ony rychle letící kameny o něco zastavily a všem se notně ulevilo. Cesta zpátky z kopce už šla všem lépe. Túra i hrad splnili moje očekávání,
byl to jeden z těch výletů, kdy si člověk dá do těla, ale když dojde ke svému cíli, dočká se toho, že mu krajina dá odměnu za jeho lopotu. Také včerejšího
dne, kdy nám počasí přálo, jsme si zajeli na pěkný výlet, tentokrát ale v jiném složení. Mamka, ségra Reňa, raďa s Natálkou, druhá ségra Marťa s mým švagrem
Milanem a svými dětmi Milánkem a Marykou a taky se mnou. Plánovaný výlet jsme si rozdělili na dvě poloviny. Tu první jsme jeli strávit do jednoho z menších
westernových městeček k Boskovicím u Brna. Tuto příležitost si dalo líbit velké množství lidí. Kromě zvířat například koní, že si člověk mohl zajezdit
či si půjčit kozu na vodítku, městečko poskytovalo jak různých spoustu atrakcí, tak také všeliké show a divadelní představení. Já si se švagrem opět zastřílela
z luku, další si zkusili hodit tomahawkem, dále si zájemci mohli hodit oštěpem, vyzkoušet rýžování zlata či střelbu z koltu. Jeden westman tam předváděl
kolt show, kdy měl dva kolty, nejrůznějšími způsoby s nimi žongloval, pohazoval s nimi a střílel. Prostor, kde se nacházelo městečko, nebyl sice nijak
velký, ale nacházelo se tam pro zpestření také malé jezírko s kameny a rybkami, také i spoustu nejrůznějších obchodů, které byly stavěny ve stylu divokého
západu. Všichni jsme z městečka byli nadšeni. Další polovina našeho výletu byla určena k návštěvě pštrosí farmy nedaleko Blanska. I tam byla velká spousta
lidí a není se čemu divit. Na farmě se nacházelo v klecích asi čtrnáct pštrosů, v ohradách ovce. Jako raritky se v místním malém obchůdku daly koupit produkty
ztoho, co se ze pštrosa dalo zpracovat například kosmetika, klobásy, steaky, sádlo, salám... Večer jsme si dali ugrilovanou pštrosí klobásu, je výborná,
trochu pikantní, ale my běžní jedlíci jsme rozdíl nepoznali. Tento výlet se mi líbil tím, že jsem toho mohla spoustu vidět a také se toho mnoho dovědět,
doporučuju vám takovéto výlety.