Futsalové soustředění v Polničce

Futsalové soustředěnív Polničce se konalo od soboty 23. do neděle 29. srpna 2009. Při cestě vlakem do Polničky, tři km vzdálené od Žďáru nad Sázavou, si
všichni
povídali o tom, jaký asi ten nastávající týden bude, co komu přinese. Toto soustředění se neslo v mezinárodním duchu, neboť našimi britskými společníky

byl David Micock, tentýž člověk, který s námi vedl v květnu dvoudenní futsalový seminář a waleský student Kerin Seal.
Po příjezdu do Polničky následovalo seznámení se s chatou a ubytování. Na jídla jsme chodili do nedaleké jídelny základny školy a nikdo nelitoval. Ještě

tentýž den odpoledne byl první trénink na venkovním vesnickém a ještě ke všemu neposekaném hřišti, z čehož všichni byli po právu pobouřeni. Tento počáteční

trénink vedl David a vysvětloval nám důležitost strečingu a jeho několik druhů, že pravé protažení má začít u hlavy a skončit má u konečků prstů.
Večery byly převážně volné, každý si mohl svůj čas trávit dle vlastní libosti.
Dny jsme měli rozvrženy obvykle způsobem, že dvakrát denně byly tréninky. Každý vedl někdo jiný z trenérů, přičemž dopolední tréninky se zaměřovaly především

na cvičení kondičky, různá koordinační cvičení, cviky se švihadlem proti odporu, běžecká abeceda a mnohá další. Tréninky odpolední byly ve znamení nejrůznějších

cvičení s míčem, v nichž si hráči měli procvičit prostorovou představivost, rychlost, stresové situace při hře. David mnohokrát upozorňoval na to, že základní

postavení u hry musí být stát ve čtverci a jak dny plynuly, stále víc všichni přicházeli na skutečnost, že procvičování tohoto čtverce je nesmírně důležité,

přinejmenším stejně tak jako pilování tak důležité komunikace. Na konci dopoledních i odpoledních tréninků se hrála hra, to si všichni nádherně užili adrenalinu

s futsalem spjatého, neustále na sebe všichni řvali slovíčko voj, neb bez tohoto výrazu má hráč dle regulí započítán faul. Někteří jedinci bránili i útočili

velmi tvrdě, několikrát se staly i z futsalem spojené pády a srážky, Pavel Ondra měl dokonce srážku mezinárodní, protože se jednou srazil hlavou s Kerinem,

ale každý si hru užíval. Jestliže pak stav na konci hry byl nerozhodný, rozhodovaly penalty, což se všem velmi líbilo, každý do střelby dával všechno,

jen, aby proměnil.
Než se šli hladoví hráči i trenéři zasytit večeří, následoval tzv. feed back — zpětná vazba, kdy se všichni sesedli v nedalekém dřevěném altánku a sdělovali

si zážitky z obou denních tréninků, co se komu líbilo, co nikoli, jak co změnit, aby hra byla efektivnější, především co do komunikace a běhu s míčem na

bránu.
Uvedu zde několik mi zvlášť oblíbených cvičení, které mne během toho týdne oslovily: Nejvíc se mi líbilo asi střílení penalt, kdy cvičení fungovalo tak,

že tým byl rozdělen na dvě družstva a pokud jeden hráč družstva A vstřelil branku, musel hráč další ze skupiny B střelit rovněž branku, jinak odpadl a

nemohl se již účastnit a pak odcházel na námi z žertu zvanou nedalekou farmu, což bylo místo za hřištěm, na němž se nacházel hnůj a odtamtud sledoval hru.

Na konci byli vyhodnocení nejlepší tři. Britové jak už to u nich bývá, k nám byli velmi zdvořilí a během týdne někteří z hráčů dostali za něco, co se Davidovi

či Kerinovi líbilo, dresy.
Dalším cvičením, které mne zaujalo a vedl je David, byla hra tzv. golfu, kdy hráči šli po jednotlivcích a měli střílet v dráze na tzv. živé jamky, tvořené

z navigátorů. U davidových tréninků bylo fascinující, že každou hru zaměřoval na to, abychom se smáli a po každém skončení cvičení se nás vždy ptal: "Are

you happy?"
Obdobné cvičení, opět pod vedením Davida, se nazývalo crocket, kdy hráči byli rozděleni na dvě skupiny, vždy se zvolil jeden a ten měl dokutálet míč na

druhou stranu tak, aby trefil jednoho z druhé skupiny, ten si musel kleknout a již nehrál. Každé cvičení procvičovalo náš postřeh, soustředěnost, co a

jak svedeme. Dny tudíž byly velmi náročné, neboť jsme měli pět hodin za den tréninků.
Ve středu byl stanoven den zaslouženého volna. Dopoledne naše cesta směřovala do Žďáru na poutní místo Zelená Hora, kde se nachází kostel SV. Jana Nepomuckého.

Jakmile naše skupina vystoupala nahoru, vstoupili jsme do kostela a uvnitř nám průvodkyně krátce o místě popovídala. Stavba je barokní, v minulosti byl

kostel zrušen, pak ale opět obnoven. Bohoslužby se v něm konají jen při několika málo slavnostech během roku. Po výkladu nám pustili video a mezi naši

skupinu se dal kolovat střediskem Teiresias zhotovený model kostela, vchodová brána a dlouhé chodby ke kostelu vedoucí. Na konec naše skupina měla domluvenu

raritku, že si můžeme na to, co si osahat lze, sáhnout. Viděla jsem tak tedy kazatelnu, několik kamenných oltářů, čtyři patřily evangelistům, prohlédla

jsem si krásně zdobené vchodové dveře a kamenné stěny.
Odpolední naše cesta vedla k rybníku Dářko, kde se někteří z nás patřičně vyblbli. Počasí nám v celku přálo a my se tam zdrželi až do večera. Fenzik, jeden

z hráčů futsalu, jakmile vylezl poprvé z vody, skonstatoval, že v rybníce Velké Dářko je teda fakticky voda pro nevidomé. A proč? To nechť si čtenáři domyslí.

Večer jsme se vraceli zpět a nedaleko naší chaty, u starého železničního vagonu se kromě prasat a kozí nacházela hospůdka a také i člověk, který půjčoval

čtyřkolky na svezení. Já se této příležitosti ihned chopila a za asistenta jsem měla našeho hlavního trenéra Lukáše Másilka, ten mi jen říkal, na které

strany mám jet a já si tu pětiminutovou jízdu víc než znamenitě užila.
Čtvrtek a pátek jsme prožili jak jinak než tréninky, v nichž se dost často hrála hra, krom ní následovala různá cvičení, kdy hráči měli běhat do osmičky

kolem met s míčem, po skončení každého cvičení s míčem jsme přestávku do cvičení nového strávili nejrůznějším posilováním jako kliky, sklapovačky a další.

Páteční večer jsme strávili hraním společenských her, kdy jedna z nich tkvěla v tom, že sedící skupina utvořila kruh, jeden vstoupil do středu kruhu, zatočil

se, pak přišel k někomu z nás a řekl mu, aby udělal prase a dle tohoto zvuku měl dotazovatel onoho človíčka poznat, u této hry jsme si užili výtečnou zábavu.

Toto týdenní soustředění v Polničce bylo pro mne k nezaplacení. Opět jsem se z mnohého poučila, jak lépe, s větším temperamentem, zápalem a chutí hrát

tuto úžasnou hru, jak, co a z jakých důvodů procvičovat. Mohla jsem díky tomu i poznat lépe své spoluhráče, ale také naše britské společníky. Úžasný zážitek

a já za něj středisku Teiresias, členům i všem spoluhráčům velmi děkuji. Nebýt člověka, který mne k futsalu přivedl — Kuby Starka, o moc bych se ochudila.

Pro ty, kteří by se chtěli podívat na fotky, jistě časem budou na stránkách Teiresiasu, nyní je i s popisky najdete zde: http://picasaweb.google.com/lukas.masilko/LetniKurzFutsaluProNevidomeVPolnicce
nebo taky web: www.teiresias.muni.cz/futsal