Jak jsem si splnila svůj dávný sen, osahání si kostelových varhan

Už dávno jsem si hrozně moc přála osahat si v kostele nahoře na kůru, jak vypadají varhany. Sice jsem si tento nástroj dokázala představit, protože už pár
lidí mi jej popisovalo, ale není to tak úplně ono. Pořád jsem tak přemýšlela, jak to udělat, ve kterém kostele a kdy. Věděla jsem, že vyplnit si tento
sen nebude tak lehké, jak by se na první pohled zdálo. Až jednoho dne mi hlavou bleskl spásný nápad. Vzpomněla jsem si, že jedna moje kamarádka ze školy,
Alča, měla kdysi dřív známé na Petrově, což je bazilika svatého Petra a Pavla v Brně. Protože mne stále víc lákalo využít tuhle příležitost, domluvily
jsme se a jednoho dne odpoledne naše cesta směřovala k Petrovu. Když něco chceme, dost často na onu věc myslíme, ve dne, mnohdy i ve snech. V pondělí v
noci se mi zdál sen, že jsem si sáhla na varhany. Nevím už, s kým jsem šla do nějakého kostela a onen neznámý mne vedl nahoru na kůr. Schody tam ale byly
velmi příkré, úzké a kluzké a každý krok nahoru znamenal pro mne obrovský strach, zda se mi něco nestane. Nakonec jsem po dlouhých minutách přišla konečně
nahoru a tam se rozkládal nástroj, už ale nevím, jak bych ho popsala, ale vyjímal se svou velikostí a já si na něj párkrát brnkla. Sestup dolů znamenal
ještě větší muka, než výstup, nakonec jsem to ale zvládla. Realita se jevila o hodně lepší. Nejdřív jsme se šly zeptat na faru, zda by mi má žádost prošla
u nějakého kněze, leč tam jsme se nemohly dostat. Rozhodly jsme se, že se půjdeme podívat přímo do kostela a třeba budeme mít štěstí. Bazilika je skutečně
obrovská, každý zvuk se v ní velmi dlouho kouzelně rozléhá. Po pár krocích Alča spatřila průvodkyni, která prováděla nějaké obdivovatele chrámem a my se
jí šly zeptat. Ona nám k tomu moc neřekla, jen nám otevřela dveře, že se máme zeptat varhaníka nahoře a zavřela za námi. Nedaleko nás se rozkládala dlouhá
řada schodů, nebyly točité, naštěstí široké a pohodlné i zábradlí dostatečně velké. Přesný počet schodů bohužel nevím, ale když jsme se ocitly nahoře,
rozkládal se před námi kostelní kůr. Docela velký prostor jak do délky, tak i do šířky, k varhanům, vlastně jen jeho třem klaviaturám, vedly dva schody.
Zrovna na nástroj hrál varhaník, nebyl to ale jen člověk, který na ně dokázal hrát, pyšnil se i tím, že je právě opravoval. Nástroj tento rok slavil sto
let. Varhaník vyslechl naši prosbu, vřele nás přivítal a řekl nám k nástroji krátký výklad. Tyto varhany mají životnost šedesát let a není se čemu divit,
když potřebovaly opravy. I přes svůj věk nástroj vypadal krásně a zachovale. Nahoře nad klaviaturami bylo možno spatřit píšťaly, zbytek nástroje byl uschován
za klávesami ve velké skříni a nástroj se ovládal elektřinou. Muž hrající na varhany mi velmi ochotně uvolnil místo na sedadlu a já se posadila. Moje pocity
jdou těžce popsat, v srdci obrovská radost, že se mi konečně vyplnil sen, po jehož splnění jsem tak prahla! Zároveň taky jsem cítila posvátnou úctu jak
k varhanám, tak k prostoru pode mnou. V kostele se tu a tam ocitli i lidi, takže když jsem po chvíli, kdy jsem si prohlédla tři řady kláves, začala hrát,
zůstala jsem ohromena! Ten libý zvuk varhan, který se nesl obrovským prostorem, to úžasné nezapomenutelné echo, ta velebnost! Nevím, co na to říkali lidi,
kteří si prohlíželi kostel, ale já s kamarádkou jsme byly u vytržení! Plynuly krásné minuty a já stále hrála, byly to okamžiky štěstí! Zvedla jsem se od
varhan a opět za ně usedl varhaník a počal hrát! A to byla hra! Chvílemi hrál velmi tiše a jemně, až téměř neslyšně, jindy rozezníval prostřední klaviaturu
a neustále chodil po řadě pedálů pod sebou či mačkal různá tlačítka na změnu druhu varhan. Když pak rozezněl nejnižší a nejhlubší klaviaturu, zatrnulo
mi! Jak se ten před chvílí tichý a nevinný nástroj změnil v hrozivý a mocný! Skoro, jakoby říkal, že on zde byl dřív, že tento nástroj je mocný a spravedlivý,
ale dokáže být i něžný! A když rozehrál všechny řady a prsty mu běhaly po všech klávesách a nohy burácely na pedálech, vznikala dokonalá souhra a harmonie
lahodící mým uším a mému srdci. Hrál dobrých dvacet minut a my bez dechu naslouchaly, překvapeny tím, jak úžasně může tento nástroj znít. Odcházela jsem
dolů po schodech s nepopsatelně nádhernými pocity. Prožila jsem něco, na co nikdy v životě nezapomenu, hra varhaníkova byla kouzelná, bylo vidět, že mu
záleželo na každém tónu, který vyloudil, že hrál s láskou a temperamentem, aby ukázal, co umí on, nástroj a obrovský prostor kolem posluchače. Na kůru
bylo cítit chvění od hlubokých tónů pedálů, vychutnávala jsem si u hry plnými doušky vůni kostela! Moje spokojenost je veliká a ty pocity k nezaplacení!