Jak jsem si zalezla na skalách v Moravském Krasu

Tohoto dne se mi opět zdál sen o lezení na skále. Už mnoho týdnů jsem na tento sport opět myslela, přitahoval mne asi tím, že jsem ho nevykonávala delší dobu. Odpoledne jsem se dověděla, že mi tento sen bude splněn. Pocity byly nádherné, radost a očekávání. Do Moravského Krasu, který byl naším cílem, jsme cestovali autobusem. Při cestě jsem s mým společníkem drobně konverzovala. Dorazili jsme na zastávku a my se vydali docela dlouhou cestou ke skalám. Pravda, obuv jsem žel neměla nejlepší, ale to mi nepokazilo radost. Můj průvodce se prokázal jako naprostý profesionál, nejen ve vedení po neschůdných cestách, ale i při lezení. Cesta vedla většinou prudce nahoru, byla tvořena převážně kameny a kořeny, mnohdy byl stoupák velmi prudký. Dal mi docela zabrat, ale po jeho zdolání jsme se dostali kousek ke skalám, na něž jsem se velmi těšila. Začala jsem se soukat do sedáku a dalších lezeckých věciček a moje absence byla znát... Překonala jsem několik kroků, které mne od skály dělily a bylo mi řečeno, že si můj průvodce chce zalozit, a abych ho jistila. V ten okamžik ve mně docela zatrnulo, jištění jsem nezkoušela už hodně dlouho a dokážu to? Jištění na skále a na stěně mi přijde troškujiné a já na skále jistila asi jen dvakrát. Ale tohle je nejlepší škola, kdy jste postaveni před hotovou věc a vy si nemůžete zvolit ani couvnout, jen makat! Můj společník byl vynikající! U jištění jsem oběma rukama svírala lano a buď jsem dle potřeby dobírala, nebo pak spouštěla dolů. Když jsem mé první jištění po asi dvouleté přestávce zvládla, šla jsem na skálu já. Vápenec byl uklouzaný, hladký a relativně málo členitý, ale Honza, který byl mým průvodcem, se mi snažil radit, jak jen mohl, za což mu patří můj velký dík. Zpočátku mi cesta šla relativně dobře, ale těsně před koncem nastal problém, s nímž jsem se mořila žel aspoň dvacet minut. Potřebovala jsem se dostat na závěrečnou skalní polici oběma nohama a několik vteřin se na ní udržet, pravda místo na nohy i celá police byla docela velká, ale dostat se na ni byla dřina. Užuž jsem tam skoro byla jednou nohou, pak mi to uklouzlo a musel celý proces nastoupit znovu. Snažila jsem se skálu pokořit a velkou motivací mi byla mimo jiné i skutečnost pronesených slov, že mne dřív nespustí dolů, dokud to nezvládnu. Nakonec jsem skálu zdolala a byl to nádherný pocit, tak nádherný jako kdysi, když jsem na skalách byla poprvé i podruhé. Pak si ještě několikrát zalezl Honza a já ho jistila. Nevím, co bylo pro mne obtížnější, na fyzickou schránku určitě lezení, na psychiku jištění. Nakonec jsem zkusila ještě jednu cestu, ale žel jsem se daleko nedostala. Během našeho lezení s námi drobně laškovalo počasí, občas pršelo více, jindy méně, z toho zase vůbec, oba jsme byli ale kryti skalou nad námi a mírným převisem, což nám sloužilo za provizorní střechu. Cesta zpět vedla sice dolů a trochu jinudy, nebyla však o nic méně akční, možná i naopak. Kameny, kořeny, prudký klesák dolů, větve v cestě, okolo vás stromy a les, ale přesto krásná cesta, neméně než skály! Za nepříjemné zpestření jsem považovala fakt, že se k našim uším z ničeho nic donesl zvuk sirény, chvíli zněla, chvíli se odmlčela a takto se to opakovalo. Chvílemi k nám vítr přivál i kouř a po chvíli kolem nás projížděla dvě hasičská auta. Při zpáteční cestě autobusem Honza spatřil ohořelý prruh trávy. Vše dohromady, lezení, požár, ve mně umocňovalo zvláštní pocity. Z tohoto krásného odpoledne ve znamení lezení v Moravském Krasu na Bajerově skále, jsem víc než nadšena! Doufám, že tohle lezení nepatřilo k posledním.