Můj drsný zážitek s ředktvičkou

To, o čem budu zdát je na první poslech velmi komické a mnozí se mi také smáli, pro mne to však byl jeden z těch nepříjemných zážitků, které mě potkaly.
Stalo se to jedno dubnové úterý, když jsem přišla z tréninku na mistroství republiky v atletice. Na pokoji jsem měla připravenou prostou svačinu, chleba,
máslo a svazek ředkviček. Tak jsem si je tedy umyla, nakladla na chleba a dala s obrovskou chutí do jídla, trénink byl vysilující a hlad po něm ještě větší.
Nevím už, jak se to stalo, byla jsem asi v záklonu či co, když se přihodilo, že jsem nějakým záhadným způsobem jednu z ředkviček asi vdechla a ona se mi,
mrška kulatá, zpříčila v krku. První, co mne napadlo bylo, že jsem to zkoušela zapít, vypila jsem spoustu vody, avšak bez výsledku. Stále hůř se mi polykalo,
dost to bolelo, ale dýchat jsem naštěstí mohla, jen s mluvením to počínalo být horší. Zamířila jsem tedy na vychovatelnu, kde jsem řekla své vychovatelce
o svém problému. Ta se velmi podivila, ale po chvíli jsme už kráčeli k tramvaji na pohotovost do nemocnice ke Svaté Anně. Čekala nás cesta dvěmi tramvajemi,
nejdřív jedničkou na Mendlovo náměstí a odtamtud pětkou na zastávku nemocnice u Svaté Anny. V tramvaji mi nebylo příjemně, počalo se mi dělat nevolno od
žaludku a vychovatelka jménem Jitka mne dost často uklidňovala. V nemocnici nás přijali vlídně a hned začalo vyřizování různých papírů a po chvilce čekání
mne odvezli na rentgen jícnu, aby se podívali, co tam vlastně mám. A to se začaly dít věci, samé lepší. Postavili mne na jakýsi stojan pod rentgen, dali
mi do ruky kelímek s jakousi tekutinou, kterou když vypiju, ukáže se jim, co tam mám a já musela pít, šlo to dost ztuha, ale ještě horší byla ta odporná
hořká chuť. Tím zatrápeným rentgenem jsem si musela projít několikrát, protože se jim tam stále nic moc ukázat nechtělo. Nakonec mne naštěstí pustili a
já zamířila na ušní, nosní a krční, kde si mysleli, že mi tu ředkev vytáhnou. Pokoušeli se o to všelikými odpornými metodami a příjemné to nebylo, ale
bohužel neúspěšně. Co bylo na tom ušním nejhorší, když mi vyšetřovali jícen přes nos, kdy mi vrazili do dírky jakousi tenkou hadičku s něčím, aby na to
viděli a oni mi řekli, abych dýchala volně. Au, to byla pořádná bolest! Dýchat to nešlo, polykat taky ne, prostě mizérie. Pak to vzdali a poslali mne na
předoperační vyšetření, že mi to odstraní, ten zákrok se měl provádět pod narkózou a jmenoval se ezofagoskopie, sice by mi krk neřezali, vyndali by mi
tu zatracenou ředkvičku jinak, ale i tak, počínala jsem mít o sebe docela velký strach. na jednotce intenzivní péče mi začali provádět EKG, měřit tlak
a brát krev a provádět další potřebná vyšetření k operaci. V tu chvilku mi bylo všechno jedno, ani nevím, jak jsem se ocitla na lůžku a v té jejich noční
košili a županu, vnímala jsem jen, jak mi napichují žílu a že je mi špatně. A pak se to konečně k mé úlevě stalo! Ono, když si máte vybrat mezi operací
a zvracením, já si zvolila tu snazší možnost a milá ředkvička šla ven do misky. OU, ta úleva. Přesto však si mne na jednotce intenzivní péče nechali, večer
jsem musela projít rentgenem jícnu ještě jednou, aby věděli, zda je to těleso skutečně venku a pak hajdy spát. Byla jsem tam s třemi staršími pány, kteří
úděsně chrápali, ještě, že mi dali lék na spaní, jinak bych se asi nevyspala. Ráno mi změřili teplotu a já čekala na vizitu. Ti si mne tam chtěli ještě
nechat, že ten krk je podrážděný a kdesi cosi, ale já je naštěstí přemluvila, že to bude lepší a mohla jsem tak odjet„ konečně odjet. Od té doby jsem už
ředkvičku neměla a nemám ani touhu ji ochutnat, za ten strach mi to už nestojí. Tak vidíte, co se vše může stát, tak dobrá rada na konec, vždy vše řádně
rozkousejte.