Výlet do města Telč

V neděli 4. května 2008 jsme se rozhodli, že si vyjedeme do města Telče, neboť v Brně, odkud jsme jeli, bylo hezké počasí. Výletu se účastnila má máma,
dvě mé ségry a moji švagři, můj synovec, neteř, jeden ségřin kamarád s ženou a malou dcerkou a já. Jeli jsme tedy třemi auty. Jak jsme se vzdalovali od
Brna, začalo se zatahovat, ale to nás od cesty neodradilo. Po hodině a kousku jsme se ocitli ve městě Telč, kde se nám podařilo zaparkovat. Telčské náměstí
a vůbec celé město je nádherně historické. Velmi hezké jsou především domy ve městě, jejichž střechy jsou nádherně zdobené, některé špičaté, jiné s oblouky.
Ve městě se hemžilo spousta lidí, míjeli jsme řadu obchodů. Naše cesta vedla nejdřív k telčskému zámku. Nešli jsme ale dovnitř, nýbrž prošli jsme se kolem
zámku, což se nám velmi líbilo. Po procházce po zámecké zahradě a okolí zámku vedla naše cesta dále k rozhledně, která mohla být od historického jádra
města vzdálena zhruba 2 kilometry. Kráčeli jsme většinou po lesní cestě a povídali si. Konečně jsme dorazili k rozhledně. Byla celá kovová, do výšky mohla
mít tak 30 metrů. To už dávno bylo zataženo, střídavě i svítilo slunce a pofukoval větřík. Po chvíli se někteří z nás rozhodli, že se na rozhlednu půjdou
podívat nahoru. Tuto skvělou šanci jsem nemohla odmítnout ani já, a tak jsem za chvíli stoupala společně se ségrou Reňou a švagrem Raďou po kovových schodech
na rozhlednu. Schodů bylo mnoho, ale my jsme se nevzdávali, čím jsme byli výše, tím víc foukalo. Po několika minutách jsme stanuli na vrcholku rozhledny.
Nemohlo se vám nic stát, neboť všude bylo zábradlí. Výhled do kraje byl prý velmi hezký. I já jsem z výstupu na rozhlednu měla moc hezký pocit, vnímala
jsem foukající vítr nahoře, vnímala jsem, že jsem na vrcholku rozhledny a ty pocity byly k nezaplacení. Když fouknul vítr, rozhledna se pod vámi zakývala.
Pro některé slabší povahy to nebyl zrovna dvakrát příjemný pocit, pro ty, kteří se báli hloubek, kýve se pod vámi rozhledna, vidíte až úplně dolů pod sebe...
Když se "koukači" pokochali výhledem, začali jsme sestupovat dolů. Tak jako byla zajímavá cesta nahoru, byla zvláštní i cesta dolů, vyhýbali jsme se lidem,
kteří šli na rozhlednu, občas jsme se zastavili v nějakém mezipatře rozhledny. Dole jsme povídali zbytku, jak se nám rozhledna líbila. Poslední část našeho
výletu vedla na hrad Roštejn, kam jsme se už museli dostat auty. Přijeli jsme až k samotnému hradu. Nechtěli jsme ani tentokrát jít dovnitř hradu, ale
nejvíce nás zaujala hradní věž, kam se po chvíli někteří z nás vydali, ani já jsem u toho nechyběla. Stoupání na věž se zpočátku zdálo jako procházka růžovým
sadem, ale poznenáhlu končily normální schody a počaly žebříky. To už bylo horší. První šla Reňa, vprostřed já a naposled Raďa. Při cestě jsme šli pomalým
tempem, mí průvodci museli dávat pozor jak na sebe, kam šlápnou, tak i na mne. Tahle akční cesta na věž se mi velmi líbila, bylo to správné vzrůšo. Za
nějakou dobu jsme se ocitli nahoře věže. Z věže do okolí se dalo dívat několika okýnky. I zde se výhled líbil a já byla nadšena z toho, že jsem mohla jít
na tuto krásnou věž. Když se moji průvodci dost vynadívali krásám krajiny, jali jsme se sestupovat z věže dolů, kráčeli jsme ve stejném pořadí jako na
věž. Sestup byl pro mne daleko horší než výstup. Musela jsem přesně pokládat nohy pod sebe, žebřík totiž nijak široký nebyl. Sestup se mi velmi líbil,
byl úplně jiný než sestup z jiných věží, které jsem mohla na nějakých hradech navštívit. Když jsme se dostali dolů, poreferovali jsme zbytku čekajících
o výhledu na věž a pozvolna jsme se ubírali k autům, abychom se dostali domů. Z tohoto výletu jsem získala dva úlovky, dva zvonky do mé sbírky, jeden z
města Telč, druhý z hradu. Jsem moc ráda, že mi bylo umožněno prožít tak hezký výlet, s úžasnými lidmi a s nádhernými zážitky.