Mé první lezení na skalách

Od 20. do 22. srpna roku 2007 jsem měla jet ještě s Peťou Šeneklovou a dalšími lidmi na lezení do skal v oblasti zvané Srbsko. Tato oblast se nachází v
Českém krasu. U hotelu Grand mě a Peťu čekal Radek, který nás měl doprovodit do Prahy. Tam jsme se také šťastně dostali. Na Florenci nás čekal hlavní organizátor
akce Jirka. Představili jsme se a ještě před odjezdem jsme počkali na posledního člena naší skupiny Marka, který po chvíli také na Florenc dorazil. Z Florence
jsme jeli jednu stanici metrem na Hlavní nádraží, kde jsme vystoupili. Odsud jsme se měli přesunout vlakem do jedné z vesniček patřících k Srbsku. Vlak
přijel včas a my nastoupili. Asi po pětadvacetiminutové cestě jsme vystoupili z vlaku a ke srubu, v němž jsme měli bydlet, jsme už museli po svých. Z nádraží
ke srubu byla cesta dlouhá okolo tří kilometrů. Nebyla naštěstí nijak zvlášť nerovná, ovšem mnohdy kluzká. Skály byly od srubu vzdáleny asi sto až dvě
stě metrů. Nešli jsme ale první do srubu, nýbrž jsme si chtěli zalozit. Tak jsme si museli vybalit věci na lezení z batohů a mohli jsme lézt. Mě měl na
starost Jirka. Nejdřív jsem se podrobně seznámila se skálou. Tvořil ji vápenec. Skála nebyla příliš členitá a neměla příliš mnoho chytů. Když jsem si po
chvíli osahala skálu, navázala jsem se osmičkovým uzlem na sedák, a když byl připraven i Jirka, který mne jistil, mohla jsem začít zdolávat onu skálu.
Dokud Jirka na chyty viděl, snažil se mi radit, kam mám dát ruce a nohy. Nástup byl velmi složitý, měla jsem dost často problém udržet se na chytu, byly
mnohdy malé, ale především velmi uklouzané. Fungovalo to zpočátku obvykle tak, že jsem si stoupla na stup, uklouzlo mi to a já se zhoupla. Pokud se takto
zhoupnete na skále, obvykle vás to hodí doprava. Po velké námaze, mohlo to být okolo dvaceti minut jsem skálu zdolala a já byla spuštěna dolů. Když jsem
si po chvíli trochu odpočinula, vzal si mne Jirka, a že poleze nahoru. Chvíli jsem zůstala zírat, když mi řekl, že ho budu jistit, ale pak mě začal učit.
Jištění funguje tak, že je na jednom konci lana lezec, druhý konec máte v kyblíku či osmě, kterými jistíte. Cvaknete si karabinu do očka na sedáku, provléknete
smyčku lana otvorem v kyblíku a ten si cvaknete do karabiny. Pak máte dva konce lana, které si vezmete do obou rukou. No a už můžete jistit, buď lano přitahujete,
tedy dobíráte nebo povolujete. Pokud jistíte někoho, kdo je těžší a vyšší než vy, je nutné se o něco zapřít, stalo by se totiž jinak, že pokud by vám lezec
do lana spadl, může vás jeho váha zvednout na skálu a lezec může naopak spadnout hodně nízko. Za žádnou cenu nesmíte lano u jištění pustit, jinak lezci
můžete velmi ublížit. Mé první jištění dopadlo správně a pro mne to byl moc hezký pocit, že jsem něco dokázala. Protože se obloha začala poznenáhlu zatahovat,
rozhodli jsme se, že půjdeme do srubu, což jsme také učinili. Ke srubu jsme šli už při dešti, nebyl naštěstí ale nijak hustý. Srub byl postaven ze dřeva.
Byl celkem prostorný, v dolním patře se nacházela kuchyně se stolem, dřevěnou lavicí a kamny na dřevo. Elektřina zde nebyla a my museli svítit petrolejovými
lampami. Pokud jste se chtěli dostat do horní části srubu, museli jste vylézt po několika dřevěných šprušlích. Nahoře se nacházela jen dřevěná podlaha,
byla to jakási ložnice. Jakmile jsme přišli do srubu a v rámci možností se tam nahoře ubytovali, to jest rozbalili spacáky a karimatky, Jirka uvařil večeři,
což byly těstoviny s kečupem. Měli jsme strašný hlad a jídlo nám přišlo velmi k chuti. Než jsme šli spát, chvíli jsme si ještě povídali. Noc by probíhala
v klidu, kdyby nás neobtěžovali jednak komáři, kterých ve srubu bylo až moc, a jednak plch, který nám pořád škrábal u hlav, byl zabydlen někde ve dřevěné
stěně srubu. Ráno nás probudilo bouchání na dveře srubu. Jirka procitl jako první a šel podivnému hostu otevřít. Nebyl to naštěstí zloděj, ale jeho známý,
říkalo se mu Šáteček, proč, netuším. Po nějaké době jsme se vzbudili všichni a po skromné snídani, buchtách a čaji, nám chtěl Šáteček ukázat jednu moc
hezkou jeskyni. Všichni jsme návrh přijali. Cesta k jeskyni vedla většinou do kopce, po pondělním dešti byly kameny na cestě kluzké. A jak to dopadlo?
Nejdřív spadla Peťa, která šla s Radkem, strhla ho sebou, a pak jsem spadla i já. Jeskyně nebyla příliš velká a většinu cesty v jeskyni jsme šli po všech
čtyřech. Všude okolo vás skály, všichni jsme měli na sobě helmy, protože jste se mohli velmi snadno praštit do hlavy. Pomalu jsme postupovali jeskyní a
procházeli jsme různými chodbami. Stálá teplota po celý rok je v této jeskyni okolo deseti stupňů. Byl to vskutku zážitek, když jste kráčeli po čtyřech,
vnímali jste onen nezaměnitelný vzduch jeskyně, pod rukama skály a zem jeskyně, která byla velmi mokrá, místy tam bylo i bláto. Když jsme z jeskyně vyšli,
vypadali jsme krapet špinavě, nám to ale bylo jedno. Hned odtamtud jsme se vrátili ke skalám a začali jsme opět lozit. Kromě lezení byla tentokrát možnost
i slaňování a já si řekla, že to zkusím. Doprovázel mne Jirka. Vylezli jsme prudkým stoupáním na kopec, kde se nacházela skála, která vedla dolů a tu jsem
měla slanit. Pod skalou stál Šáteček, který mne měl jistit. Slaňování funguje tak, že se navážete k sedáku, téměř si do sedáku lehnete tak, abyste měli
natažené nohy a přímo u skály. Pak si pomalu popouštíte lano a o tolik, co lano popustíte, musíte se pak dostat dolů i nohama. Při mém prvním slaňování
to nebyl vůbec dobrý pocit a odneslo to mé pravé koleno, trošku sebou praštilo o skálu. Slaňování mi mohlo trvat tak deset minut, a když jsem byla dole,
oddechla jsem si. Po krátkém odpočinku jsem si šla vylézt jednu cestu, což jsem úspěšně zvládla. Každý, kdo obývá srub, patří totiž ochranářům přírody,
má za úkol udělat drobnou brigádu. Naším úkolem bylo přenášet dřevo z jednoho místa na druhý. Nechali jsme tedy lezení a šli se ujmout práce. Utvořili
jsme živý řetěz a takto jsme si přenášeli polena, haluze i špalky. Práce nám trvala zhruba hodinku. Protože jsme měli ještě čas, šli jsme opět ke skalám,
abychom si ještě zalezli. Protože mne slaňování něčím zaujalo, chtěla jsem si to vyzkoušet ještě jednou, což se taky stalo. Strach byl už pryč a já si
to bez problémů slanila dolů. Pak jsem si dala ještě nějakou cestu. Dolezla jsem a ouha! Začalo pršet. Než se uklidili všechny věci, ukryli jsme se před
deštěm v malé jeskyňce, kde sice pršelo, leč velmi málo. V dešti jsme se vrátili do srubu, kde jsme povečeřeli, trochu si popovídali a brzy jsme už spali
spánkem spravedlivých. Středu, poslední den našeho lezení jsme, když jsme se sbalili, strávili túrou, šli jsme ze srubu na vlakové nádraží, odkud jsme
se měli dostat do Všenor a odtamtud pěšky do Černolic, kde jsme si měli naposledy zalozit. Vyrazili jsme k nádraží ale poněkud později, než jsme zamýšleli,
a tak Jirka nasadil vražedné tempo. Byla to rychlost, jen co je pravda. Myslela jsem si občas, že to snad nedojdu, ale došla jsem. Cesta ze Všenor do Černolic
vedla většinou do kopce, nakonec jsme ji ale zvládli ujít. Pot se z nás jen lil! Tentokrát nás čekalo lezení, kdy bylo třeba po určitém úseku vycvaknout
expresku, což je druh karabiny. Tyto skály byly hodně členité, bylo zde celkem dost chytů. Přesto mi ale cesta dala pořádně zabrat, nejvíc hledání chytů
a pak cvakání expresek, kdy si musíte najít pokud možno stabilní stupy na nohy, musíte se držet jen jednou rukou a tou druhou vycvaknout expresku. Byla
to pro mne pořádná dávka adrenalinu. Po nějaké době jsem přece dosáhla vrcholu, sice zpocená, s rozbitými koleny, ale nezkonale šťastná. Byla jsem tak
ráda, že jsem z plna hrdla zařvala na mé společníky pode mnou: "Hej vy tam dole! Já to dokázala! Jsem nahoře!" Zvuk se velmi zvláštně rozléhal. Pak jsem
byla pozvolna spouštěna dolů. Ani to nebyl zrovna nejlepší pocit, všude pod vámi jsou výčnělky a stupínky, skalní římsy a další překážky. Čas se již nachýlil
a my museli skály opustit. Nechtělo se nám s nimi loučit, leč nedalo se nic dělat. Musím uznat, že tuto akci jsem si velmi užila. Hodně jsme si zalezli,
mnohému jsem se naučila, umím jakžtakž jistit a slaňovat. Užili jsme si spousta legrace a pěkných chvil. Doufám, že se ještě někdy někde podobná akce zopakuje.